Snad už je po všem

Píšu Vám, holky, které jste se rozhodly vzít svá kila útokem. Rozhlédněte se nejprve kolem sebe. To, že ubližujete především sami sobě, pominu. Je to Váš život a každý je strůjcem svého štěstí. Podívejte se ale na Vaše mámy, které by pro Vás udělaly všechno na světě, chtějí pro Vás to nej… a Vy jim ubližujete úplně nejvíc a vědomě. Věřte mi, že vím, o čem píšu.Jsem totiž jedna z nic. Většina dívek a žen chce být štíhlá, líbit se. Je to od přírody přirozený jev. Ani já nejsem jiná, aproto se snažím sportovat, pravidelně jíst a se svoji váhou nemám 20!!!let žádný problém. Je mi 45let a při 161cm vážím 53kg. Moje holčička dělala od první třídy sportovní gymnastiku. Byl to její život, na bradlech a žíněnkách vyrostla, dostala se do reprezentace, ale pak přišel říjen 2003, týden strávený na ortopedii v nemocnici a ortel: konec se sportem (nemocná páteř). Časem se ukázalo, že sportovat může, ale pouze rekreačně. Pochopitelně 2-3kg přibrala, ale stále to byla moje krásná, štíhlá holka 162/52. Pak přišlo jaro 2005, kdy si zřejmě chtěla dokázat, že má pevnou vůli, což se jí „povedlo“. Během tří měsíců zhubla o 10!!!kg (jestli snad některá pociťujete závist, čtěte dál), přestala menstruovat, trpěla zimnicí, byla zlá, náladová a protivná, hnusná až odporná, vychrtlá, přiznám se, že jsem se jí štítila, samá kost a kůže, vypadala jako stařena, skončila u psychiatra. Naštěstí vyřešila její nemoc ambulantní léčba. Nevím, jestli bych se já, jako máma, psychicky nezhroutila, kdyby musela být hospitalizovaná. Zkazila celé rodině léto, probrečela jsem mnoho nocí a strávila na těchto stránkách mnoho hodin, abych pochopila, že anorexie je opravdu nemoc s velkým N. Musím říct, že nelituju ani jedné slzy, ani jedné chvíle strávené na netu, a troufám si tvrdit, že moje dcera je už téměř v pořádku (menstruaci sice ještě nemá a v péči psychiatra je stále) má kluka kterého má ráda a on ji. Věřím, že svůj život nazahodila. Rozhodla se, že nad svojí nemocí zvítězí, celá rodina jí pomáhala, teĎ po 3 měsících věřím tomu, že se to povedlo. Ještě není vyhráno. Váží 49kg, ale dostala první kalhoty!!!! Má svého kluka a rodinu, která ji podrží. Jenže to nejde dělat stále. Já bych ještě jednou takové nervy nevydržela. Za všechny mámy: jste mladé, jste krásné, máte život před sebou, neničte si ho. Přijde krásný kluk, a ten by Vás nemusel chtět mít rád, právě proto, že jste hubená, vychrtlá, ošklivá, nechutná, štítil by se Vám dát pusu.

kym nas smrt nerozdeli…

Prave som sa prehrabala mnozstvom vasich clankov, a chce sa mi z toho plakat. Viacere z nich su vykriky bezmocnosti. Ja sama som jednou z postihnutych. Toto je ten moj „vykrik“… V 13tich som zacala s dietou, a schudla 32kilo, naco som omdlela. Nasi ma poslali na psychiatriu, kde som odmietla chodit, a do kopy ma dala az jedna kamaratka, cim by som sa jej tymto chcela zo srdca podakovat. Ale anorexia je potvora, a ja ju mam stale v hlave. Viem, ze sa jej uz nezbavim. Pretransformovala sa do toho hlaska, ktory mi neustale navrava, ze som hrozna, skareda, tlsta, za nic nestojim, nikto ma nemoze mat rad… Asi rok na to, ako som sa dostala z A som spadla do bulimie. Zvracala som asi 2mesiace, ale moja nenavist k sebe samej sa tak zvacsila, ze som s tym s poslednymi zvyskami pudu sebazachovy prestala. Lepsie povedane, prestala som so zvracanim. Prejedanie ostalo. Teraz som mala pomerne stastne obdobie, zamilovala som sa a zrazu mi na postave az tak nezalezalo. Moj vztah k jedlu sa znormalizoval, zabudala som.. Lenze pred par tyzdnami sa mi nieco v hlave preplo. Citim to. Zacinam sa stranit priatela, tuzobne si vo vykladoch prezeram velkost 34,36 a uzatvaram sa do seba. Snazim sa byt perfektna. Za cele leto som bola na kupalisku jeden jediny krat, pretoze nechcem, aby ludia museli znasat pohlad na moje telo. Vyhladavam stranky o anorexii, a obcas sa prichytim pri myslienke, ako rada by som sa k nej dopracovala. S laskou spominam na obdobie, ked som chudla, na nete vyhladavam obrazky vychudnutych dievcat a biflujem sa kaloricke tabulky. Vcera som sa prichytila pri tom, ze namiesto vecere som prehltla par vatovych tamponov, aby som stlmila hlad- dufam, ze si tak zdravotne neposkodim:( Nie som normalna a ja ani nechcem byt.. chcem ten pocit, ze som lepsia ako ostatne, radost pri pohlade na odchadzajuce kila, radost pri pohlade na vykukajuce rebra.. Zaroven si uvedomujem, ze som chora. A tak trochu zufala. Smutna. Osamela. Nepochopena. verim, ze vela z vas to doverne pozna… Tak kde je cesta von???

Každé nové ráno…

Sedím tady tak za PC, brouzdám na těchto stránkách, jím hrušku a při tom si říkám – PROČ ji vlastně jím?!Jím ji proto, protože CHCI!Ještě nedávno bych ji ale ani nevzala do ruky…nechtěla jsem… Je to skoro jako drogová závislost.Jednou do toho spadneš, a najednou se ti nechce ven, protože se bojíš. Bojíš se, že se všechno vrátí a ty budeš zase jenom ta nevýrazná, nudná, nepřitažlivá a TLUSTÁ šedá myška.Začne to nevinnou poznámkou, že „ty kalhoty už vážně nedopneš“, nebo zavrženíhodnou poznámkou typu „uhni ty horo sádla!“. Svět se s tebou otočí o rovných 360° a z ženských křivek, ladného poprsí a kulatého zadečku se rázem stanou špeky. Odporné a veliké tukové polštářky, které tě minutu co minutu mučí a nenechají spát. Snažíš se na to nemyslet a vést normální život. Ten podlý sžíravý pocit tě ale neopustí jen tak, bez boje.Nutí tě přemýšlet víc a víc nad tím, jak vypadáš. Nad tím, kolik vážíš. Snažíš se nevěnovat mu velkou pozornost, ale on čeká na pravou chvíli. Na tvoji SLABOU chvíli. Škola jde z kopce, matka ti vtlouká, jak jsi nemožná a tvoje jediná jistota – láska – umírá.Pak už to jde ráz na ráz. Ani si pořádně neuvědomíš, že najednou se mnohem víc hlídáš a vážíš se denně. Najednou už ti uvnitř něco říká ať už nejíš ty sladkosti, koblihy, hranolky a tučná jídla. Nad dietami jsi dávno zlomila hůl. Ocitáš se na rozcestí dvou nových časů.Zdánlivě lepších. Nebezpečně se přikláníš k lákavější iluzi smyšlené dokonalosti. Dnešní uspěchaná doba je postavena na novém trendu – hubenost.HUBENOST = DOKONALOST. A ty to víš.Lidé si už dnes neumí vážit charakteru, ale prahnou po kráse, dokonalé hubenosti, která na nás zlomyslně kouká z každého koutu.V té ocelové džungli měst a světa se platí krutá daň – nejsi hubený – NEJSI NIC.Nejhorší je, že ty to moc dobře víš.Cesta se volí, v zoufalé snaze podobat alespoň trochu ideálu, snadno.Kolotoč hrůzy se rozbíhá. Ráno se probouzíš s pocitem nejistoty a méněcennosti. Nutíš se vydržet. Nedovolíš svému zrůdnému tělu pozřít cokoliv, co ti do žil rozsévá prachsprostý tuk. Zdá se ti, že přibíráš snad ze vzduchu. Držíš se statečně a vzpurně. Jsi pevně rozhodnuta. Krátký okamžik zaváhání ale po čase zapříčiní záchvat šílenství. Teď jako beze smyslů zběsile polykáš všechno. Tvoje osobnost se dělí na dvě odlišné části. První nedá dopustit na nekonečně krásný a slastný požitek z jídla, které vhání do útrob téměř kosmickou rychlostí. Druhá tě uhání nesnesytelnými výčitkami a dohání tě k prahu šílenství. Nezvládneš to a klátíš se nad záchodovou mísou. Poprvé je to nejhorší. Cítíš jakousi směs odporu k sobě samému a zároveň oddech a spokojenost. Dokázala jsi to. Zprvu se bojíš a nutíš se vytrvat. Po čase však zcela otupíš. Hraješ si na drsňačku a namlouváš si, že všechno je OK. Trochu zhubneš a pak to vrátíš do normálu. Nevrátíš… Bude to silnější než ty. Bude tě to ovládat. Jsi nástroj a on je tvůj pán. On, ten pocit, který máš neustále v hlavě.Zatemní ti všechny ostatní myšlenky.Denně s ním bojuješ, ale je to marné. Vyhraje vždycky.Do každého nového rána se probouzíš se strachem a prázdnotou namísto radosti a nového elánu.Sladkou naivitu a roztopášnost vystřídá deprese a křečovitá nervozita. A ty se bojíš. Bojíš se, že když přestaneš, stane se z tebe tlustá zrůda. Bojíš se, že to nezvládneš. Ale co jsi teď?!Kam se ztratila ta věčně vysmátá milá osůbka, co si s ničím nelámala hlavu a všichni ji zbožňovali? Ztratila se v nenávratnu.Zůstala z ní najednou jen chabá vzpomínka. Zůstal z ní jen docela maličký uzlíček nervů a bojkotu. Nemáš nic, přátele, rodinu, nic. Navenek se zdáš být fajn, ale uvnitř strádáš a užíráš se ve vlastním žalu.Diety, cvičení, zvracení, hlad, diety.Nejsi fajn. Každý večer slibuješ světu, že dnes to bylo naposledy. ASle bylo to opravdu naposled? Opravdu naposled? S příštím ránem vše začíná znova. Pomalu ale jistě svůj boj o místo na výsluní prohráváš. Chtělas všechno a nemáš nic. Čas je zlověstný stařík a nic ti nevrátí zpátky. Pomalu ti život ubíhá a uniká mezi prsty. A ty se ptáš proč? Kladeš si otázku, kdy zase znova plně pocítíš vůni nastávajícího léta, kdy zase prožiješ první sníh a první jarní kvítek? Kdy….?Kdy už konečně všechny pochopíte, že se z vás stala chodící neštěstí a tabulůky kalorií? Holky moje seberte se…

au revoir, mademoiselle

přepadla mě šílená touha se vypovídat. Už nemám bulimii, ani si neubližuju, deprese je něco jako mlhavej záblesk minulosti… Teď je můj mozek jenom mechanický proces. Všechno vidím v šílený apatii. Začala jsem chodit ven, pít a pleskat se v různejch jinejch omamnejch látkách… Je to šílená cesta. Mám náhle touhu se osvobodit, nebýt závislá na nikom ani na sobě. Přibrala jsem od loňska už 16kg. No a co. Je mi docela fajn. Našla jsem si brigádu, novou školu… Jenže svojí nezávislost se snažím vydupat i doma. Mám hysterickou a velice přísnou a na ctnosti vysazenou mámu. A tak, když jsem se jednoho dne sbalila a oznámila, že alespoň na týden odcházím (šťastná, že mám kam a za co), hned se na mě spustil vodopád výhružek o policii a pasťáku, taky že sem jenom problémovej harant… To mi samozřejmě dost ublížilo. Netrvalo dlouho, než jsem -ani nevím jak- ležela duševně zlomená na zemi, krk od jizev a modřinu na obličeji-od mámi! A taxem seděla a vzlykala a napadlo mě, jestli nebylo líp, když jsem pořád seděla doma a blila a myslela na jídlo a nenáviděla se… To tolik nezasahovalo ostatní. Dneska jsem doma v chladu ale v klidu, a v obvyklé apatii sem se vydala na nákup. Potkala jsem někoho, koho jsem vůbec nečekala… Bývalou spolužačku z prvního stupně základky. Byla to vždycky nádherná holka. Moje kamarádka. Ovšem taková ta typická zazobaná a namyšlená, a jako malá jsem k tomu měla svým způsobem vzor. Teď? I na těch pár minut jsem z ní okamžitě rozpoznala totální anorektičku. Přepadl mě pocit, že ONA to zase zvládla a vytrvala. A já? Zoufalá a trapná vyléčená bulimička, která je teď tlustá jako prase. to není fér. Mám teď problémy doma a jediné co chci je mít svojí volnost, pořád být mezi kamarády a užívat si života. Ale není mi přáno. Jsem opět na rozhraní. Jenže nechci zase začít. Vrátit se tam, kde už jsem byla. Takže nashledanou, hloupá ředkef, nemám na vybranou. Cesty vedou jen dvěmi směry – 1) pořád se vzdouvat a užívat si mezi lidma 2) být zase ta „hodná“ holka doma, co se musí věnovat myšlenkám, do kterých jí nikdo nevidí…

Pomoc -anorexie

Jsem 15ti letá holka a od mala jsem chtěla být hubená, i když jsem byla… Pak jsem se začla věnovat modelingu a chtěla být úspěšnější, a tak jsem hubla. Teď mám mentální anorexii a jsem už ve stádiu, kdy nemohu jíst, jelikož to můj žaludek nezvládá. Nechci tu psát o tom, jak trpím, chci, aby si holky, co mají stejný problém uvědomily, že toto není řešení… Znám chlapíka, co organizuje Miss ČR a oni nechtějí holky, kterým lezou kosti. Říkáte si, že to máte pod kontrolou, ale pak to tak není a nedokážete se z života ani radovat. Též přiznávám, že potřebuji pomoc, kdokoliv s čímkoliv mi piště na modelka_K.Mikuskova@centrum.cz , ať už někdo, kdo chce pomoci mně nebo někdo, kdo chce pomoci ode mě. Děkuji Klára

Strašně smutná

ahojky lidičky, doufám že se máte dobře a že někdo z vás je alespoň malinko šKťastnej. Já nejsem, už mi to zase nejde. ZAse nemůžu najít důvod. NEmůžu do sebe dostat sousto. JEště před 14 dny bylo všechno v pořádku, měla jsem mice asi o 2 kila víc a hrozně mě to deptalo, ale byla jsem v pohodě. JEnomže během těch 14 dnů jsem přechodila anginu. Zhubla jsem, vlivem horeček jsem nemohla jíst, nepotřebovala jsem jíst předtím, tak si říkám, že to nepotřebuju ani teĎ. NEJde to, točí se mi hlava, a mám křeče, ale nemůžu. NEchci už věčně přemýšlet o tom, co můžu a co ne. Nemůžu se smát, jsem jako zmrazená. Najednou ani člověk kterýho miluju je neuklidňuje. Připradám si jako v domečku pro panenky. Někdo mě tam jednoduše posadil a neptal se chci-li tam být. KOlem mě si každý hraje s tou svou panenkou, všude zní smích, radost, spokojenost, jen já sedím, a dívám se a nemůžu se hnout. SEdím kousek od dveří,a le nemůžu k nim. a tak se jen nedobrovolně podřizuju.Plácám tu samé hlouposti, jenomže já jsem tak strašně nešťastná!NEvím proč, ale chce se mi hrozně křičet, brečet, zmizet někam hodně daleko, hodně daleko. Potřebuju být… sama, ale to nejde. JEžiš, vždyŤ já se z toho zblázním.CHci mít chvilku klid, ale já nevím jak to udělat…

Zdravý rozum

ahoj holky,tak jsem zase tady abych vám něco napsala. Nezdá se vám,že je to přád dokola?Pořád to samé?Je smutné,že je nás tolik,které trpí nějakou formou ppp.a ještě smutnější to,že nás stále více přibývá.Kdo za to může?,Časopisy,televize,image dokonalých tváří a těl,to je v tomto století na prvním místě.Všude nás obklopují dokonalé modelky,a my se pořád dokola s někým srovnáváme a přizpůsobujeme novým trendům,aniž bysme si to někdy uvědomovali.ale to je přece zbytečné,jak by to asi na světě vypadalo,kdyby tam všichni vypadali stejně?170 cm a 50 kilo,dlouhé blondaté vlasy a modré oči?byla by to hrozná nuda,stereotyp bezduchých masek v titěrném oblečení růžové barvy.Vy jste přece originální krásné bytosti,máte své názory a chyby,nebojte se je před ostatními ukázat!Co na tom,že máte větší břicho,nebo jste při těle?Zajímá to někoho?Máte zase třeba krásné oči,nebo pěkné vlasy,a jste tím zajímaví!Jste osobnosti,máte své názory,umíte spoustu věcí,ukažte to!Ukažte těm druhým,co ve vás vězí!Kašlete na svůj vzhled,bavte se,smějte se,užívejte si života!Ptáte se jak?Ano,mně se to tu kecá,ale já byla jednou z vás.Moje první myšlenka po probuzení patřila jídlu!Celý den jsem chodila jako tělo bez duše,ráno hodinu trávila před zrcadlem,abych zamaskovala všechny své nedostatky a přiblížila se dokonalému modelu,který se prochází po molech!Bojovala jsem sama se sebou,jestli se vůbec nasnídat,vždyt všechno má přece tolik kalorií a já bych si akorát zkazila postavu!Vždyt já vůbec nežila!Nic jsem neprožívala,ničemu se nesmála,nikam nechodila,a nic mě nemohlo rozčílit víc než když mi na váze přibylo jedno deko!Skoro jsem se z toho sesypala.Byla jsem protivná na své okolí nikdo se se mnou nebavil,bylo mi to líto,ale touha po dokonalém těle byla silnější!vlastně jsem své přátele od sebe neúmyslně odháněla,aniž bych si to uvědomovala.Nalhávala jsem si ,že se se mnou nikdo nebaví jen proto,že jsem tlustá,což samozřejmě nebyla pravda.Byla jsem tu jen Já Já se svým obrovským(aspon mi to dřív tak připadalo)problémem!Takové sobectví!Někdy jsem si sedla a jen tak z ničeho nic se rozbrečela,utápěla se v depkách,snila o novém životě v novém těle,s odporem jsem si prohlížela svoje špeky na břiše,tohle byly moje jediné starosti!Jak ubohé!Místo toho,abych svá nejkrásnější léta trávila jako normální holka,chodila s kamarádkami nakupovat,ohlížela se po klukách,experimentovala se šminkami,seděla jsem zavřená sama doma a litovala se.Copak chcete takhle žít?Ty z vás,které s hubnutím teprve začínají,možná ted kroutí hlavou,vždyt začátky bývají někdy snažší než se říká.Vesele si hubnete ,okolí vás chválí,zvedá vám vaše seběvědomí,ale po čase vám to přestane stačit.Chcete víc a víc,začnete jíst mín a mín,vaše sebevědomí roste a vy se cítíte jako mistři světa,dokázali jste to!ale ouha!Po čase už vás to přestane bavit,začne vám být špatně,nevíte z čeho,stále si nalháváte,že jste v pořádku,ale tělo se brání!Ubližujete mu,jak fyzicky tak psychicky.Ta psychika bývá největší potvora,začnete mít deprese ani nevíte proč,ale najednou budou tady a vy už máte nejvyšší čas vypnout a zamyslet se nad svým životem.Díváte se na své kamarádky,rodiče,vesele se cpou jídlem a vy s odprem odvracíte tvář,ale v duchu si říkáte,že byste se taky rádi nacpali.Potom už to jde ráz naráz.Svoje depky začnete řešit přejídáním.Ale čím víc se cpete a pak zvracíte,tím se cítíte hůř.Konečně si uvědomujete,co se s vámi vlastně děje.Stydíte se,že jste to nechali zajít tak daleko,jste v pasti.Nemůžete se najíst,prostě nemůžete,a bojíte se,kdy to na vás zase přijde,kdy zase vyjíte celou ledničku.Intervaly mezi zvracením se stále zkracují ,zvracíte už několikrát denně a nedokážete tomu zabránit,něco vás ovládá a vy už nemáte sílu se tomu postavit.Pokud to takhle necháte jít dál,za chvíli se zhroutíte a pravda vyjde najevo.Toho se ale bojíte.Chcete se svých problémů zbavit,ale nechcete být zase tlusté jako dřív.STOP!jE NEJVYŠŠÍ ČAS SE NĚKOMU SVĚŘIT!Uvědomte si,že tohle není život.Už jste si možná zvykli a jen mlčky trpíte,ale vzpomente si na dobu,kdy jste ještě tohle neměli,jak vám bylo dobře,svět smál s vámi a vy jste si užívali a cpali se!Ůplně bez výčitek!Usmíváte se?,To je dobře,protože jen tak si uvědomíte,že lze žít líp!Bez nich!Začněte to už konečně řešit!Dřív nebo později se stejně své nemoci budete chtít zbavit!Tak proč to odkládat!ale nejdřív se někonu svěřte.Není to vůbec příjemné,ale VY za to stojíte a nenecháte se přece zničit!Není to žádná ostuda,tím,že se někomu svěříte ,se vám hrozně uleví a vy jste se tak staly lepší.Dokázaly jste přiznat vlastní chybu!A to je hrozně moc!Tím jste se staly silnější a lepší!Nenechte se ničím odradit,jděte za svým cílem přímo,někdy to hodně bolí ,ale za chvíli uvidíte výsledky své snahy! Já si tím vším prošla a musím říct,že svět vidím úplně jinýma očima.Směju se,bavím se,žiju!Jako normální člověk!Dřív se se mnou nebavil nikdo,ani jeden kluk se za mnou neotočil a to i přes to,že jsem byla hubená tak,jako ještě nikdy.Kdo by se taky bavil s takovou troskou,které je nejpřednější její vlastní vzhled?Na tom,co je ve vás,záleží mnohem víc,než na tom jak vypadáte!Je spoustu lidí,kteří jsou na tom hůř než vy a nemůžou s tím nic dělat!Třeba lidé,kteří jsou postižení,přišli o nohy a nikdo jim je nevrřátí!Nebo lidé ochrnutí úplně,ti jsou zcela odkázáni na pomoc ostatních!Vzhled?Co to je ?Číslo na váze přece neukazuje na to,jestli jste dobří nebo špatní!se svým tělem a určenou váhou se už narodíte a nezmůžete proti tomu nic,ten kdo má široké boky a od přírody plnou postavu,může vážit třeba 40 kilo a modelka z něj stejně nikdy nebude!Ale když bude svůj a bude se mít rád takový jaký je,kdekterá zamindrákovaná 40kilová kostra mu bude závidět jeho elán a chut do života! Všechno je o vašem sebevědomí!Že žádné nemáte?Hloupost!Jen se ho musíte naučit využívat!Kašlete na to,co si o vás myslí ostatní,vy jste lepší než oni,lepší než ti,kteří dokážou akorát pomlouvat.Přeneste se přes to,a svět bude váš.Budete štastní a všechny problémy se ztratí v mlze.Možná mi nevěříte ale je to pravda!Máte na něco chut?Tak si to vemte!at je to třeba čokoládový dortík ,dejte si ho klidně i v devět večer!Bez výčitek.Je to totiž normální,a lepší než na něj myslet celou noc ,pak to stejně nevydržet a místo jednoho jich další den sníst deset!Jídlo patří k životu,at si říká kdo chce ,co chce.Modelky a všechny ty dokonalé tváře,návrháři modelů velikostí 30 se můžou třeba stavět na hlavu!Nenechte se ovládat televizí a časopisy,všechno je to stejně podfuk!Modelky nafotí do časopisů po 4 hodinovém líčení,pak je počítačem upraví,támhle uberou na břiše a támhle zas prodelouží nohy,přidají barvy a fotka je na světě.Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte lidi různé,štíhlé,tlusté ,malé velké…a tohle jsou skutečné bytosti!Tak si zachovejte zdravý rozum a neblbněte!S tímhle se s vámi loučím ahojky

už blázním (mým nejmilejším)

mým nejbližším? Přesně tak. JE to asi zbytečný sem psát, protože o mě vlastně nic nevíte, nenapadlo by vás se na tuhle stránku podívat. MOžná tobě zas někdy broučku dojde, že něco není v pořádku, ale o tom pochybuji. Moc tě miluju, a chci aby sis toho taky někdy všimnul. Udělala bych pro tebe všechno, jen bys u toho musel být. NAjednou mám pocit, že se mi všichni ztrácíte a ikdyž jste se mnou, nijak mě to neutěšuje. SPíš naopak, jsem sama a nevím jak dál. Chtěla bych jen, aby mě někdo objal, ale ne abych si o to musela říkat. Aby… já nevím co bych chtěla. CHtěla bych o vaší přítomnosti nejen vědět, ale taky ji cítit. JInak asi budu pomalu chřadnout dál, až vám nadobro zmizím. ZAse se vrací stavy, kdy už prostě nemůžu, jsem na pokraji svých sil, a jediný co potžebuju je, aby mi byl někdo na blízku. NEvím už co napsat, jsem stašně smutná. Zase se vracím na dno, ale.. už to nejde zase stoupat. V9m, že nikdo z vás, kterým je to určeno to nebude číst, ale jen tak…

Život je krásná realita :)

Ahoj, dušičky který jste na tom jako já….nebo o krok blíž i o krok dál…. Chtěla jsem Vám všem sdělit,že už nechci bojovat,ale že začínám žít. Žít tim životem,kterej jsem měla nakročenej ještě než začly problémy s anorexií,drogama a bulímií. Zjišťuji,že začínám být zase stejně drzá,energická a dravá.Jde to bez toho aniž by byl každej den pro mě boj nebo něco na ten způsob.A asi o tom to je. Když si vzpomenu na ty předešlé dny,měsíce a roky….zaživám poslední dobou opravdu úlevu z toho jak je život takovej jakej je….a já nebláznim z věcí,který bych měla potřebu měnit.Jestli to potřebujete pojmenovat…tak bych řekla flegmatismus.Zdravej flegmatismus. Děkuju svému psychiatrovi MuDr.Karlu Moravcovi,mamce a partnerovi za to že jsou.

výmluvy

Ahoj děvčátka, holky, slečny a paní, není to tak dávno asi to nějaký rok bude, co jsem do této rubriky psala svůj příběh. Byly to samé výmluvy proto abych obhajovala svoji Bulimii. Dnes už si především nejsem tak jistá, že bulimií trpím a také už si nejsem tak jistá, že sem píšu naposledy. Takže. Nezvracím. Takže bulimii nemám. Prostě se přežírám. Proč? Protože. Prostě si vždycky nějaký důvod najdu. Když jsem se se záchvaty přejídání seznamovala tak jsem si sama pro sebe uváděla různé důvody, které obhajovaly mé hrůzné chování. Pro srovnání s minulostí napíšu vedle výmluvy současný stav. „Nemám práci“ nyní mám stálé a velice dobré zaměstnání, které mě i baví. „Nemám žádné kamarády“ mám spoustu přátel, které ztrácím právě v okamžiku, kdy si řeknu tuto větu, protože hned potom vypnu telefon a zavřu se doma. „Bydlím s otcem alkoholikem“ právě se stěhuji do vlastního bytu. „Nemám žádného chlapa“ v současné době se jim totiž vyhýbám jako čert kříži, jinak by to zřejmě takový problém nebyl, prý jsem hezká holka. „Nemám žádný koníček“ už téměř dva roky mám kouzelnýho pesáka, se kterému se snažím opravdu věnovat. „Jsem nešťastná protože se můj bráška sám rozhodl vzít si život“ na světě je tolik neštěstí, že rozhodnutí jednoho mladého nespokojeného chlapce je proti tomu malicherné. „Nemám ráda lidi ve městě ve kterém žiju“ nyní se stěhuji do jiného města …. a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Takže se mi vtírá na mysl otázka. Co teď budou mé výmluvy? Na co budu upínat svou nešťastnou mysl když se budu chtít přežrat? Už se nemám na co vymlouvat!!!! VŽDYˇT JÁ JSEM VLASTNĚ ŠˇTASTNÝ ČLOVĚK!!!!!! Jen si toho nevážím. Nechci vám radit, nechci vás poučovat, ale chci si to ujasnit v kebuli. Takže těmto stránkám moc děkuji, že mi poskytly možnost, dát mé myšlenky do srozumitelné formy a poslat je do světa. Jestli můžete kočky, držte mi palce do nového začátku. Chci se přestat litovat!!!!!!!!!