Nevím, kudy ven

/0 Komentáře/v /přidal

Asi tak před rokem jsem sem psala jeden příběh, ani by mě nenapadlo, že mi bude hůře… Nevím, co dělat, vymyká se mi to z rukou. Skoro vůbec nic nejím, nedělám nic jiného než, že řeším kolik čeho smím sníst. Je to zvláštní, vše mi uniká. Jde to, jde to dlouho, nedat do úst nic sladkého, žádné pečivo, žádné tuky, jen ovoce, nízkotučné jogurty a zeleninu. Pak padám hluboko někam, kde to není příjemné, počátek je moc fajn, mám energii, nyní ubývá. Špatně se mi dýchá, nic nechci, jen přemýšlím, s nikým nechci komunikovat… Mám strach, že ztratím své blízké i sebe samu. Týden jsem jedla skoro normálně, jen jsem musela vypustit kvůli střevním potížím mléčné výrobky, takže jsem do sebe dostala hodně sladkostí, nepřibrala jsem ani deko. Po 5 dnech opět nemohu jíst, vyčítám si každé sousto, které je navíc, kompenzuji to cvičením, což mě ale unavuje. Do mých myšlenek proudí jen blikající světlo, zákaz, omezení… Nikdo nic nevidí, neslyší. Nevím, co mám dělat. Chci dále hubnout, to vím. Ač mám 45kg, chci mít 39, pak snad budu spokojená? Kdo ví… Sama už nevím. Když jím, mám výčitky, když nejím, nejsem nic. Nemohu však nic… Pomoc… Nelze, pokud sama nebudu chtít, však já vím…

Moje cesta

/0 Komentáře/v /přidal

Co tu dělám, když už jsem si dávno řekla, že bulimie je mojí špatnou minulostí??? Minulostí… jenže minulost tvoří vaší přítomnost. Jednou už to tak je, a nemůžu začínat s čistym štítem. Čistej štít máme, když se narodíme. Když se narodíme… s nostalgií jsem si teď často prohlížela fotky, na kterých mi bylo pět, šest sedm… Z těch malých obrázků se na mě smála blonďatá zelenooká holčička s velikou duší… nevěděla, že o deset let, ani ne, později se bude soustavně ničit… Na těch obrázcích jsem to byla jaá, ta opravdová, s bezelstným pohledem. Tím, který jsem si zakryla šedou rouškou zvanou bulímie, která mi dávala možnost vidět všechno jako útok proti mně, proti mému JÁ, a záminku k dalším záchvatům. Vlastně je to strašně dlouho, co se snažím si tu roušku strhnout a vidět svět zase tak vesele, i když teď vím, že zdaleka tak veselý není. Ale může takový být, když si ho takový udělám a budu tomu věřit. Bulímie mi ale ohromně dala, obrovskou životní zkušenost, která si sice bere daň, která ohromně bolí, ale výsledky jsou… no jo, jaké? Na to ale asi budu přicházet celý život. Když jsem s tím začínala, věděla jsem, že to asi neni med, ale život máme jenom jeden, a tak toho musim co nejvíc zkusit. Ale vážně jsem netušila, že ten můj jediný život bude cesta k sebeúctě a sebepoznání, na kterou mě zavedla právě ona – Bulímie. A i přes to, co mi udělala, jí odpouštím, a stejně tak jako ona děkuje mně za to, že jsem jí u sebe dva roky schovávala, děkuji já jí, že mi tolik dala.

Zvládla som to

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky! Môj príbeh je podobný ako ten Váš s jedným rozdielom a to, že som svoj boj s bulímiou po 8 rokoch vyhrala. Prvý rok som si príliš neuvedomovala, že si ničím zdravie a mala som pocit, že keď budem chcieť, môžem vždy prestať. Bola som pyšná na svoje nové telo a nevedela som pripustiť, že by som mala o pár kíl viac. Zvyšných 7 rokov som bezúspešne bojovala, trápila sa, trpela depresiami…veď to poznáte. Ako to celé začalo? Mala som krásnych 18 a celú pubertu som bola zakomplexovaná kvôli trochu buclatejšej postave. Od svojich 13 som skúšala diéty, nejesť večer, a bola som i úspešná. Pak nastal zlom a prepadla som vlčiemu hladu. Keď to na mňa prišlo, jedla som všetko, čo prišlo, kombinácie neskombinovateľné a pak trpela výčitkami. Váha sa samozrejme začala šplhať smerom hore. Velmi dobre si pamatam, že som bola už takmer zmierená, že nebudem štíhla a naučila som sa akceptovať svoje telo, keď prišlo do toho kamaratstvo s novou spolužiačkou na gympli. Ona mi popisala spôsob, ako jesť a ako sa toho pak kvalitne zbaviť. Potom som to cez prázdníny skúsila a hoci môj prvý pokus nebol úspešný, časom som sa naučila… Spočiatku raz týždenne, pak denne a neskôr aj 3xdenne. ….raz ma nájdu mŕtvu a všetci v meste budú vedieť, že som žila dva životy. Tak mám jesť? Keď viem, že sa nezastavím a vytriezvem, až keď mi bude fyzicky zle a nebudem môcť chodiť, dýchať? Snáď si ma nevšimnú rodičia, že zase idem von, to ako že na vychádzku… Tak teda sa náhlim do tmy. Preč od ľudí, ako trestanec na úteku. Snáď ma nikto neuvidí za tým kríkom na citoríne. Už necítim bolesť, necítim nič, tá moja posadnutosť očistiť sa je silnejšia než čokovľvek iné. Musím. Sľubujem, že od zajtra budem nový človek… … tak a teraz už len utajiť svoje ?dielo? pod kopou lístia a kameňov. Odchádzam uvolnená s miernou slabosťou v nohách. Len nespadnúť. Už len pár krokov a som doma. ? Áno mami, vonku bolo fajn, trochu som sa nadýchala čerstvého vzduchu, bude sa mi lepšie učiť na skúšku.? … už len poumývať topánky a všetky stopy, ktoré by ma usvedčili zo zločinu. Z toho, čo som páchala na sebe a svojich blízkych. Tá cesta za uzdravením bola naozaj dlhá. Veľa pokusov, rôznch rád z kníh a svojpomocných príručiek. Obracanie sa na boha ako jediné moje východisko, nech spraví zázrak… ako aj utvrdzovanie sa v pozitívnych presvedčeniach, že moje múdre telo sa spamätá a uzdraví sa. A aj meditáciami, autogénn&m tréningom a inými metódami… To všetko bolo na …., lebo som si nevedala pripustiť, že by moja váha trochu stúpla. Nič nebolo také dôležité ako moje štíhle telo. Bili sa vo mne tieto dve snahy: snaha vyliečiť sa ako aj snaha nepribrať. Takže môj 7 ročný boj bol úplne zbytočný. Tie najkrajšie roky a ja som ich takto preplytvala! A ako som sa vyliečila? Pomohol mi blízky človek. Môj priateľ a teraz už manžel. Až pri ňom som si uvedomila, že štíhla postava vôbec nie je dôležitá, ľúbil ma pre iné hodnoty. Pri ňom mám pocit, že nie je dôležité, aká je schránka, to podstatné je vnútro a na tom treba pracovať. Po rokoch som pripustila, že mám pár kíl viac a viem byť šťastná, vyrovnaná. Krásne bolo, že som sa po čase naučila počúvať svoje srdiečko, že som konečne niečo cítila. A cítila som sa vinná za to, že si úmyselne poškodzujem zdravie. Cítila som, že zrádzam človeka, ktorý je ku mne úprimný ale ja nie som k nemu. Musela som mu o tom povedať. Ano, boli aj slzičky a on sa zachoval velmi pekne. Pomohol mi a doteraz mi pomaha. Sú to skoro 3 roky, čo som ?čistá?. Napísala som Vám svoj príbeh, lebo mám veľkú snahu pomôcť čo najviac ľuďom postihnutým ppp. A na záver niečo, čo ma bulímia naučila: chcieť sa vyliečiť je málo, treba začať dôverovať svojim blízkym a prijať myšlienku, že ideal, modla, ktoru som si zvolila, som si zvolila nesprávne. Že sa nevidím reálne, že preprogramovaná myseľ mi skresluje moje predstavy o sebe a že to nie je správne. Dôležité je si uvedomiť, čo je v živote pre mňa podstatné, čo chcem dosiahnuť a čo pre to urobím. Želám Vám veľa síl a veľa nadšenia. Vyliečenie príde, nebojte sa, len treba zmeniť svoje myslenie.

můj dopis bulimii

/0 Komentáře/v /přidal

Má milá bulimie. Přišla jsi ke mně tak plíživě, že jsem tě roky ani nezpozorovala. Několik let jsem tě poctivě ignorovala a slepě věřila, že je všechno v pořádku. Jenže ty jsi spřádala svý intriky proti mně pořád víc a víc rafinovaněji. Občas jsi popíchla, zapochybovala, odsoudila? Celý roky jsi byla jenom plíživej host, ale zabydlovala ses. V prostředí, kde chybělo sebevědomí, se ti náramně líbilo a začala jsi mě nahlodávat. Pořád jsem tě slyšela, jak říkáš, že jsem k ničemu, že jsem tlustá, že si mě nikdo nemůže vážit. Dlouho jsi byla jenom stín, kterej jsem neuměla pojmenovat. A ráda jsem ti naslouchala. Zdůvodnila jsem si aspoň svůj strach a neschopnost. Ty jsi odváděla svou práci dokonale. Pokaždé, když jsem poznala nějakýho kluka, postavila ses mezi mě a jeho. Přesvědčila jsi mě, že nám bude líp bez něj. Využívala jsi mýho strachu a nejistoty. Když jsem poznala svýho zatím posledního přítele, dala jsi o sobě znát nejvíc za celou tu dobu, co ve mně žiješ. Ztratila jsem poslední kousek sebeúcty a začala zvracet. Donutila jsi mě zvolit to nejkrajnější řešení. Skoro jsi ovládla můj život. Zkazila jsi mi další vztah. Vypadala jsi jako zeď, přes kterou nemůžu. Asi sis myslela, že mě ochráníš před zklamáním. Vysmívala ses mi. Když jsem se podívala do zrcadla, myslela jsem, že jsem to já, kdo je odpornej a hnusnej, nenáviděla jsem se za to sebeponižování a sebelítost. Ale teď už vím, že jsi to byla ty, koho jsem nenáviděla. Já si nenávist nezasloužím. To tys řekla, že ano. Můj milý ?vlčí hlade?. Ty jsi má nevyjádřená touha po lásce a objetí, kterýho jsem asi dostávala málo. Tys mě svou ?ochranou? postavila před nejtěžší zkoušku mýho života. A já? jsem ti za to vděčná. Celou dobu ses mě snažila upozornit na to, že jak zacházím sama se sebou a jak se chovám k ostatním, není dobrý. Ty jsi můj výkřik. Konečně vím, že můžu najít sebe sama bez toho, abych se musela všem líbit. Vím, že stejně jak jsem zacházela opatrně s ostatníma, můžu tak zacházet i sama se sebou. Zasloužím si úctu. Ty jsi moje touha po ideálním životě, ideálním světě, ideálních vztazích bez lží a neupřímností. Budu se muset naučit, že perfektní není nic a nebude. Budu se muset v tom naučit žít. Dala jsi mi příležitost, jak pochopit sama sebe. Poskytla jsi mi možnost vidět sebe samu zlomenou, zmatenou, smutnou a osamělou, abych mohla pomaloučku poznávat, co to je radost a přátelství. Srazila jsi mě na kolena a stála nade mnou a nedovolila mi zvednout hlavu, dokud jsem ze sebe nedostala poslední sousto. Pak jsi mi dala falešnej pocit úlevy, abys měla úrodnou půdu pro svoje výčitky, kterýma jsi mě potom zahrnula. Najednou jsi řekla, že tohle přece slušný holky nedělaj a přitom jsi mě připravovala na další záchvat. Rozhodla jsem se o tobě říct lidem, na kterých mi záleží. Tvoje síla se tak zmenšila. Nejsem na tebe sama, což tě asi vyděsilo. Bráníš se pořád, ale cítím, že tenhle boj vyhraju. Jsi silnej soupeř, ale ne tak moc, aby se nedal porazit. Přesto nemůžu říct, že mi život s tebou je k ničemu. Bylas tu, když mi nebylo dobře a pomohla jsi mi uvědomit si, že se mnou není něco v pořádku. Tys mi pomohla schovat věci, který jsem na sobě nechtěla vidět, na dno sebe sama a nechtěla jsi mi je vrátit. Věděla jsem, že tu černou skříňku budu muset jednou otevřít, ale pořád jsem to odkládala za tvý vydatný pomoci. Schovala jsi mojí součást, kterou jsem nikdy nechtěla přijmout. Byla to ta nedokonalá holka se spoustou slabostí, která se vždycky chtěla každýmu zavděčit bez ohledu na to, co to s ní udělá. Jsi můj životní mezník. Už tě nechci poslouchat. Můžu ti jenom naslouchat. Kdykoliv se objevíš, nejspíš tu bude něco, co zase přehlížím. Ty mě na to upozorníš. Tu nejhorší práci jsi už udělala. Vím, že budeš už pořád mojí součástí, ale už tě nebudu poslouchat. Život bez tebe bude sice těžkej, ale já vím, že to zvládnu. S tebou by to bylo jenom horší. Vybíráš si totiž krutou daň. Tohle je můj dík a sbohem.

Chci žít ne přežít!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, na tyhle stránky chodím už rok, ale až teď jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh. Nenapadá mě kde začít tak začnu prostě od začátku. Prakticky od mala jsem závodně tancovala, hrozně mě to bavilo a jelikož jsem vydávala spoustu energie, mohla jsem jí v podobě jídla hodně přijímat. Jídlo jsem nikdy neřešila, jedla jsem si co a kdy jsem chtěla. Pak ale přišlo období kdy se moje zájmy začaly měnit, já se začala měnit a tancování bylo najednou tetam. Moje zájmy se omezily na kamarády a kluky a jídlo a tím se i začala postupně měnit moje postava, začala jsem dospívat a pochopitelně získávala ženské tvary. To se mi ale vůbec nelíbilo, takže jsem začala cvičit. Pak jsem nějaký čas jsem svoji váhu neřešila. Nevim co byl ten impuls kdy jsem si řekla A DOST!!! Vypadáš jak bečka! Přitom sem byla vždycky hubená. Začala jsem sledovat zdravou výživu, stala se vegetariankou a byla přímo posedlá jídlem. Znala jsem nutriční hodnoty téměř všech potravin a stanovila si příliš nízkou hranici 3000 KJ na den. Pak jsem to samozřejmě snižovala a snižovala a každej den hodinu cvičila. Ve škole mi řikali že sem hubená a to mě nakopávalo ještě víc. Pořád se řešilo kdo má jak tlustej zadek, kluci si dělali legraci z holek, ale to je v jejich věku normální. Nakonec jsem asi rok jedla jen 1 jabko denně a 1 kornšpic, doma jsem to dokázala skrývat, ikdyž doteďka nechápu, že to máma nepoznala, řikala mi že sem hubená, jednou i brečela ale NIKDY s tím nic nedělala. V té době, ale ani teď bych ani nechtěla! Pak přišla střední a s ní hromada učení, na co jsem nebyla nikdy zvyklá. Už to nešlo nejíst a navíc se mi narodila moje milovaná sestřička a já byla hrozně šťastná, na jídlo jsem na chvíli zapomněla a jedla prakticky normálně. Ale ta mrcha anorexie ve mě dřímala pořád….. čekala až budu slabá a ona mě převálcuje a převálcovala!!! Ve druháku se moje nejlepší kamarádka, která byla do tý doby v pohodě a pořád řikala že mě nechápe a nutila mě jíst, dostala do nemocnice -diagnóza : mentální anorexie. V tý době jsem byla zase já oporou jí a pomáhala jí, chodila za ní každý den do nemocnice a snažila se jí vrátit do starých kolejí, chtěla jsem mít zase svou super nej nej kámošku. Krátce po tom jsem začala mít výčitky jak vypadám a závidět jí, že ona byla tak krásně hubená, brečela sem nad nedopnutými kalhotami z nějaký 6 třídy a řekla si že je prostě obleču. Jenže jsem jídlo natolik milovala abych se ho vzdala, že jsem si řekla že to¨zkusim vyzvracet. Nejdřív mi to nešlo, málem jsem se udusila když jsem si tam strkala prsty a prostě nic. Řikala jsem si že nejsem jako ty bulimičky co se narvou k prasknutí a jdou zvracet. Já jim málo. Jenže rostla chuť a řekla jsem si když už tak už. Snědla jsem tunu čokolády a šla na záchod. Přišla jsem si odporná že to dělám ale zároveň mě to uspokojovalo, cítila jsem se skvěle. Tohle jsem dělala tak 1 za měsíc, pak jednou týdně, pak každý den. Vydržela jsem 2 měsíce a pak to zase porušila. Nikdo nic nevěděl, jen moje nej kámoška a pak teta, který jsem to taky řekla. Tak moc jsem se za to styděla a stydim, nedokážu ani vyslovit slovo bulimička, nejde to. Když si někdy přečtu že princezna Diana trpěla bulimii, divim se že byla plná síly na to všechno co udělala. Protože mě ta síla po čase opouštěla. S bulimií jsme chtěla zkončit a před 3 měsícema zkončila ale už jsem nedokázala normálně jíst, zakázané potraviny jsou pro mě téměř všechny. Když něco sním, cítim se jako po kachně s knedlíkem, cítim všechno, každý sousto, doktorka mi vypracovala plán přibírání ? kilo týdně, takže jsem teď musela jíst a to HODNĚ! Po týdnu jsem přibrala 2 kila a byla celá šťastná, zato já se cítim pod psa, už nechci dál přibírat, dalších plánovaných 6 kilo by mě zabilo! Měřim 155 cm a vážim 37 kilo, připadám si odporná, tlustá, nad každym snědenym soustem prolévám krokodýlí slzy. Nechci zvracet!! Ale nedokážu normálně jíst. Buď bulimie nebo anorexie. Chci se z toho dostat, chci se zase smát, užívat si života, letos maturuju, nedokážu se soustředit na učení a přitom škola je pro mě vším. Když čtu vaše příběhy, tak je to jako bych se dívala do zrcadla, vidím se v nich. V některých víc, v některých míň ale vaše chuť vše změnit a síla to změnit mi dodává odvahu a říkám si, že to taky musim dokázat. Musim, nechci umřít! Vážně ne! Chci se léčit a vyléčit, chci přemýšlet jinak a budu se snažit nepolevit a vydržet až do konce. Přeju nám všem hodně sil na té dlouhé cestě, která nás všechny čeká Mia

CHci se znova cítit bezpečně

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky lidičky, dlouho jsem nepsala. Vlastně zas nevím co napsat, nepotřebuji ani snad, aby to někdo komentoval, jen se potřebuju vykecat. Před pěti dny mi začala škola. Ty jo, tak letos budu maturovat. Přes prázdniny jsem přibrala snad tři kila, no hrůza. A tak jedinou pozitivní věcí kterou vidím v tomhle školním roce je, že zase budu mít čas zhubnout. JE pátej den ¨školy, teprve pátej, nic v podstatě neděláme, ale já od rána zvracím. MOžná je to angínou kterou mám, ale možná je to jen začátek dalšího kola. Neúmyslně, ale když už jsem s tím začala, proč přestávat, může to jít docela snadno. Přes prázdniny mi můj brouček docela pomohl, byl pořád se mnou a já se cítila tak moc bezpečně. TEď už ale nemám tolik času, a já už jen myslím na to, jak co nejrychleji ubrat na váze. JEdnoduše mám zase čas, a je mi zle ze sebe sama. NAjednou se vytratil ten pocit bezpečí a já se bojím, že na každým rohu na mě číhá něco z toho co mám ráda, něco sladkého, po čem se zase budu cítit provinile.NEvím už co napsat, tak se s vámi zatím loučím.

Snad už je po všem

/0 Komentáře/v /přidal

Píšu Vám, holky, které jste se rozhodly vzít svá kila útokem. Rozhlédněte se nejprve kolem sebe. To, že ubližujete především sami sobě, pominu. Je to Váš život a každý je strůjcem svého štěstí. Podívejte se ale na Vaše mámy, které by pro Vás udělaly všechno na světě, chtějí pro Vás to nej… a Vy jim ubližujete úplně nejvíc a vědomě. Věřte mi, že vím, o čem píšu.Jsem totiž jedna z nic. Většina dívek a žen chce být štíhlá, líbit se. Je to od přírody přirozený jev. Ani já nejsem jiná, aproto se snažím sportovat, pravidelně jíst a se svoji váhou nemám 20!!!let žádný problém. Je mi 45let a při 161cm vážím 53kg. Moje holčička dělala od první třídy sportovní gymnastiku. Byl to její život, na bradlech a žíněnkách vyrostla, dostala se do reprezentace, ale pak přišel říjen 2003, týden strávený na ortopedii v nemocnici a ortel: konec se sportem (nemocná páteř). Časem se ukázalo, že sportovat může, ale pouze rekreačně. Pochopitelně 2-3kg přibrala, ale stále to byla moje krásná, štíhlá holka 162/52. Pak přišlo jaro 2005, kdy si zřejmě chtěla dokázat, že má pevnou vůli, což se jí „povedlo“. Během tří měsíců zhubla o 10!!!kg (jestli snad některá pociťujete závist, čtěte dál), přestala menstruovat, trpěla zimnicí, byla zlá, náladová a protivná, hnusná až odporná, vychrtlá, přiznám se, že jsem se jí štítila, samá kost a kůže, vypadala jako stařena, skončila u psychiatra. Naštěstí vyřešila její nemoc ambulantní léčba. Nevím, jestli bych se já, jako máma, psychicky nezhroutila, kdyby musela být hospitalizovaná. Zkazila celé rodině léto, probrečela jsem mnoho nocí a strávila na těchto stránkách mnoho hodin, abych pochopila, že anorexie je opravdu nemoc s velkým N. Musím říct, že nelituju ani jedné slzy, ani jedné chvíle strávené na netu, a troufám si tvrdit, že moje dcera je už téměř v pořádku (menstruaci sice ještě nemá a v péči psychiatra je stále) má kluka kterého má ráda a on ji. Věřím, že svůj život nazahodila. Rozhodla se, že nad svojí nemocí zvítězí, celá rodina jí pomáhala, teĎ po 3 měsících věřím tomu, že se to povedlo. Ještě není vyhráno. Váží 49kg, ale dostala první kalhoty!!!! Má svého kluka a rodinu, která ji podrží. Jenže to nejde dělat stále. Já bych ještě jednou takové nervy nevydržela. Za všechny mámy: jste mladé, jste krásné, máte život před sebou, neničte si ho. Přijde krásný kluk, a ten by Vás nemusel chtět mít rád, právě proto, že jste hubená, vychrtlá, ošklivá, nechutná, štítil by se Vám dát pusu.

kym nas smrt nerozdeli…

/0 Komentáře/v /přidal

Prave som sa prehrabala mnozstvom vasich clankov, a chce sa mi z toho plakat. Viacere z nich su vykriky bezmocnosti. Ja sama som jednou z postihnutych. Toto je ten moj „vykrik“… V 13tich som zacala s dietou, a schudla 32kilo, naco som omdlela. Nasi ma poslali na psychiatriu, kde som odmietla chodit, a do kopy ma dala az jedna kamaratka, cim by som sa jej tymto chcela zo srdca podakovat. Ale anorexia je potvora, a ja ju mam stale v hlave. Viem, ze sa jej uz nezbavim. Pretransformovala sa do toho hlaska, ktory mi neustale navrava, ze som hrozna, skareda, tlsta, za nic nestojim, nikto ma nemoze mat rad… Asi rok na to, ako som sa dostala z A som spadla do bulimie. Zvracala som asi 2mesiace, ale moja nenavist k sebe samej sa tak zvacsila, ze som s tym s poslednymi zvyskami pudu sebazachovy prestala. Lepsie povedane, prestala som so zvracanim. Prejedanie ostalo. Teraz som mala pomerne stastne obdobie, zamilovala som sa a zrazu mi na postave az tak nezalezalo. Moj vztah k jedlu sa znormalizoval, zabudala som.. Lenze pred par tyzdnami sa mi nieco v hlave preplo. Citim to. Zacinam sa stranit priatela, tuzobne si vo vykladoch prezeram velkost 34,36 a uzatvaram sa do seba. Snazim sa byt perfektna. Za cele leto som bola na kupalisku jeden jediny krat, pretoze nechcem, aby ludia museli znasat pohlad na moje telo. Vyhladavam stranky o anorexii, a obcas sa prichytim pri myslienke, ako rada by som sa k nej dopracovala. S laskou spominam na obdobie, ked som chudla, na nete vyhladavam obrazky vychudnutych dievcat a biflujem sa kaloricke tabulky. Vcera som sa prichytila pri tom, ze namiesto vecere som prehltla par vatovych tamponov, aby som stlmila hlad- dufam, ze si tak zdravotne neposkodim:( Nie som normalna a ja ani nechcem byt.. chcem ten pocit, ze som lepsia ako ostatne, radost pri pohlade na odchadzajuce kila, radost pri pohlade na vykukajuce rebra.. Zaroven si uvedomujem, ze som chora. A tak trochu zufala. Smutna. Osamela. Nepochopena. verim, ze vela z vas to doverne pozna… Tak kde je cesta von???

Každé nové ráno…

/0 Komentáře/v /přidal

Sedím tady tak za PC, brouzdám na těchto stránkách, jím hrušku a při tom si říkám – PROČ ji vlastně jím?!Jím ji proto, protože CHCI!Ještě nedávno bych ji ale ani nevzala do ruky…nechtěla jsem… Je to skoro jako drogová závislost.Jednou do toho spadneš, a najednou se ti nechce ven, protože se bojíš. Bojíš se, že se všechno vrátí a ty budeš zase jenom ta nevýrazná, nudná, nepřitažlivá a TLUSTÁ šedá myška.Začne to nevinnou poznámkou, že „ty kalhoty už vážně nedopneš“, nebo zavrženíhodnou poznámkou typu „uhni ty horo sádla!“. Svět se s tebou otočí o rovných 360° a z ženských křivek, ladného poprsí a kulatého zadečku se rázem stanou špeky. Odporné a veliké tukové polštářky, které tě minutu co minutu mučí a nenechají spát. Snažíš se na to nemyslet a vést normální život. Ten podlý sžíravý pocit tě ale neopustí jen tak, bez boje.Nutí tě přemýšlet víc a víc nad tím, jak vypadáš. Nad tím, kolik vážíš. Snažíš se nevěnovat mu velkou pozornost, ale on čeká na pravou chvíli. Na tvoji SLABOU chvíli. Škola jde z kopce, matka ti vtlouká, jak jsi nemožná a tvoje jediná jistota – láska – umírá.Pak už to jde ráz na ráz. Ani si pořádně neuvědomíš, že najednou se mnohem víc hlídáš a vážíš se denně. Najednou už ti uvnitř něco říká ať už nejíš ty sladkosti, koblihy, hranolky a tučná jídla. Nad dietami jsi dávno zlomila hůl. Ocitáš se na rozcestí dvou nových časů.Zdánlivě lepších. Nebezpečně se přikláníš k lákavější iluzi smyšlené dokonalosti. Dnešní uspěchaná doba je postavena na novém trendu – hubenost.HUBENOST = DOKONALOST. A ty to víš.Lidé si už dnes neumí vážit charakteru, ale prahnou po kráse, dokonalé hubenosti, která na nás zlomyslně kouká z každého koutu.V té ocelové džungli měst a světa se platí krutá daň – nejsi hubený – NEJSI NIC.Nejhorší je, že ty to moc dobře víš.Cesta se volí, v zoufalé snaze podobat alespoň trochu ideálu, snadno.Kolotoč hrůzy se rozbíhá. Ráno se probouzíš s pocitem nejistoty a méněcennosti. Nutíš se vydržet. Nedovolíš svému zrůdnému tělu pozřít cokoliv, co ti do žil rozsévá prachsprostý tuk. Zdá se ti, že přibíráš snad ze vzduchu. Držíš se statečně a vzpurně. Jsi pevně rozhodnuta. Krátký okamžik zaváhání ale po čase zapříčiní záchvat šílenství. Teď jako beze smyslů zběsile polykáš všechno. Tvoje osobnost se dělí na dvě odlišné části. První nedá dopustit na nekonečně krásný a slastný požitek z jídla, které vhání do útrob téměř kosmickou rychlostí. Druhá tě uhání nesnesytelnými výčitkami a dohání tě k prahu šílenství. Nezvládneš to a klátíš se nad záchodovou mísou. Poprvé je to nejhorší. Cítíš jakousi směs odporu k sobě samému a zároveň oddech a spokojenost. Dokázala jsi to. Zprvu se bojíš a nutíš se vytrvat. Po čase však zcela otupíš. Hraješ si na drsňačku a namlouváš si, že všechno je OK. Trochu zhubneš a pak to vrátíš do normálu. Nevrátíš… Bude to silnější než ty. Bude tě to ovládat. Jsi nástroj a on je tvůj pán. On, ten pocit, který máš neustále v hlavě.Zatemní ti všechny ostatní myšlenky.Denně s ním bojuješ, ale je to marné. Vyhraje vždycky.Do každého nového rána se probouzíš se strachem a prázdnotou namísto radosti a nového elánu.Sladkou naivitu a roztopášnost vystřídá deprese a křečovitá nervozita. A ty se bojíš. Bojíš se, že když přestaneš, stane se z tebe tlustá zrůda. Bojíš se, že to nezvládneš. Ale co jsi teď?!Kam se ztratila ta věčně vysmátá milá osůbka, co si s ničím nelámala hlavu a všichni ji zbožňovali? Ztratila se v nenávratnu.Zůstala z ní najednou jen chabá vzpomínka. Zůstal z ní jen docela maličký uzlíček nervů a bojkotu. Nemáš nic, přátele, rodinu, nic. Navenek se zdáš být fajn, ale uvnitř strádáš a užíráš se ve vlastním žalu.Diety, cvičení, zvracení, hlad, diety.Nejsi fajn. Každý večer slibuješ světu, že dnes to bylo naposledy. ASle bylo to opravdu naposled? Opravdu naposled? S příštím ránem vše začíná znova. Pomalu ale jistě svůj boj o místo na výsluní prohráváš. Chtělas všechno a nemáš nic. Čas je zlověstný stařík a nic ti nevrátí zpátky. Pomalu ti život ubíhá a uniká mezi prsty. A ty se ptáš proč? Kladeš si otázku, kdy zase znova plně pocítíš vůni nastávajícího léta, kdy zase prožiješ první sníh a první jarní kvítek? Kdy….?Kdy už konečně všechny pochopíte, že se z vás stala chodící neštěstí a tabulůky kalorií? Holky moje seberte se…

au revoir, mademoiselle

/0 Komentáře/v /přidal

přepadla mě šílená touha se vypovídat. Už nemám bulimii, ani si neubližuju, deprese je něco jako mlhavej záblesk minulosti… Teď je můj mozek jenom mechanický proces. Všechno vidím v šílený apatii. Začala jsem chodit ven, pít a pleskat se v různejch jinejch omamnejch látkách… Je to šílená cesta. Mám náhle touhu se osvobodit, nebýt závislá na nikom ani na sobě. Přibrala jsem od loňska už 16kg. No a co. Je mi docela fajn. Našla jsem si brigádu, novou školu… Jenže svojí nezávislost se snažím vydupat i doma. Mám hysterickou a velice přísnou a na ctnosti vysazenou mámu. A tak, když jsem se jednoho dne sbalila a oznámila, že alespoň na týden odcházím (šťastná, že mám kam a za co), hned se na mě spustil vodopád výhružek o policii a pasťáku, taky že sem jenom problémovej harant… To mi samozřejmě dost ublížilo. Netrvalo dlouho, než jsem -ani nevím jak- ležela duševně zlomená na zemi, krk od jizev a modřinu na obličeji-od mámi! A taxem seděla a vzlykala a napadlo mě, jestli nebylo líp, když jsem pořád seděla doma a blila a myslela na jídlo a nenáviděla se… To tolik nezasahovalo ostatní. Dneska jsem doma v chladu ale v klidu, a v obvyklé apatii sem se vydala na nákup. Potkala jsem někoho, koho jsem vůbec nečekala… Bývalou spolužačku z prvního stupně základky. Byla to vždycky nádherná holka. Moje kamarádka. Ovšem taková ta typická zazobaná a namyšlená, a jako malá jsem k tomu měla svým způsobem vzor. Teď? I na těch pár minut jsem z ní okamžitě rozpoznala totální anorektičku. Přepadl mě pocit, že ONA to zase zvládla a vytrvala. A já? Zoufalá a trapná vyléčená bulimička, která je teď tlustá jako prase. to není fér. Mám teď problémy doma a jediné co chci je mít svojí volnost, pořád být mezi kamarády a užívat si života. Ale není mi přáno. Jsem opět na rozhraní. Jenže nechci zase začít. Vrátit se tam, kde už jsem byla. Takže nashledanou, hloupá ředkef, nemám na vybranou. Cesty vedou jen dvěmi směry – 1) pořád se vzdouvat a užívat si mezi lidma 2) být zase ta „hodná“ holka doma, co se musí věnovat myšlenkám, do kterých jí nikdo nevidí…