Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky, už dlouho chodím na tyhle stránky, ale dnes mám prostě potřebu sem napsat můj příběh. Je mi 16let. Vždycky jsem byla hodná ustrašená holčička, proto jsem se také často stávala terčem posměchu a vybíjení si zlosti. Jezdila jsem každý rok na tábory a mnohokrát jsem se setkala se slovní šikanou. Doma jsem to nikdy neřekla, protože jsem se styděla za to že jsem neschopná se ubránit a najít si mezi dětmi místo. Místo toho jsem lhala a vymýšlela si lživé historky. Byla jsem často vystresovaná a bála jsem se chodit do školy i když jsem si tam časem našla pár podobných kamarádek. Byli jsme spolek puťek. Věděla jsem, že vždycky se stane něco, co mi ublíží. Výsměch, sarkastiká poznámka atd…Všechno jsem do sebe vstřebávala a stala se ze mě zamindrákovaná holka. Na mém sebevědomí se nic nezměnilo ani když jsem začala závodně tancovat. Jídlo jsem vždycky používala jako uklidňující prostředek, ale nebyla jsem tlustá, i když jsem si to vždycky myslela, protože jsem hodně sportovala. Neustále jsem toužila po pozornosti, po obdivu, ale i lítosti. V páté třídě jsme byli na dvoře a já jsem měla ,,depku´´ a z náhlého popudu jsem předstírala otřes mozku. Že mě praštili míčem do hlavy, dokonce jsem se dostala do nemocnice na vyšetření. Aby to vypadalo věrohodně udělala jsem si ránou o zeď bouli na hlavě. Všichni o mě měli strach a mluvilo se o mě a já se v tom tajně vyžívala. Sorry, tohle sem asi nepatří, ale musim to napsat, protože bych si to jinak vzala s sebou do hrobu-děsivá představa! No život šel dál. Teď si uvědomuji že jsem se vždycky nimrala ve svých neuspěsích a špatných vzpomínkách než v tom dobrém. Za každý neúspěch-sebevědomí o bod dolu. Úspěch?-Ale tak to má přece být normálně-není zač se chválit. Možná si myslíte, že sou to zbytečný kidy, ale já si myslím, že to přispělo k mým problémům. Všechno se to rozjelo v 9 třídě kdy se na mě ,,kámošky´´ vykašlaly a já zůstala ve třídě ,,sama´´.Přestala jsem také chodit na tancování, protože jsem si asi vsugerovala, že mě tam nikdo nechce, že mě jen pomlouvaj atd…měla jsem z toho depku no a odešla jsem.Nenáviděla jsem je a slíbila si, že jim to jednou nandám.Když jsem byla sama, stala jsem se středem pozornosti a samozřejmě posměchu. Nebyla jsem schopná najít si nové kámošky. Mezitím ty holčiny nabádaly jiné holky se kterýma jsem měla blíž ať se se mnou nebaví. Celá zničená jsem opustila devítku a dostala se na gympl. A tenkrát jsem si řekla, že se musím změnit. Udělat ze sebe silného člověka a dokonalého člověka. Vytvořila jsem si program asi o deseti bodech, které měli vést k mému osobnímu štěstí. Protože to jediné po čem jsem kdy toužila byla duševní rovnováha a sebevědomí…uznávám převážně duševní hodnoty. Chtěla jsem na sobě pracovat.Jeden z těchto bodů bylo ZHUBNOUT. Ten měl být splněn za prázdniny. Ze začátku to bylo těžké, ale opakovala jsem si, že cítit se dobře ve svém těle může být startem k mému vysněnému sebevědomí. Začala jsem zdravě jíst a vynechávat tučná a sladká jídla. Hlavní jídla jsem postupně omezovala a omezovala až jsem jedla méně než 5-ti leté dítě. Jídlo jsem při společném obědě nenápadně zhrnovala z talíže do klína a pak si ho cpala do kapes. Nebo jsem ukusovala třeba rohlík a žvíkala ale přitom nepolykala. Uměla jsem v puse udrže více jak polovinu rohlíku tak aby to nevypadalo, že mám plná ústa.Fanaticky jsem sportovala a ráno se budila hrůzou, že jsem zvrzla dietu. Večer jsem třeba 5 hodin přemýšlela o tom, jak to udělám o vánocích až mě budou nutit jíst cukroví. Začala mi být zima, padaly mi vlasy a sport se pro mě stal rize účelovou dřinou. Nastoupila jsem do prváku. Tam jsem asi po týdnu přestala chodit do jídelny, protože jídla tam byla moc kalorická. Místo toho jsem jedla jogurty nebo zmrzlinu max. do250 kca. Snídaně jsem vyhazovala a večeře většinou také. Pořád jsem s hrůzou myslela jak to udělám abych vyhodila večeři aby si toho máma nevšimla. z 55kg na 160 cm jsem do listopadu zhubla na 30 kg. Pak jsem se začala přejídat a mít z toho deprese. Nedokázala jsem vstát z postele. Ležela jsem celé hodiny a koukala do stropu. Psala jsem si sama sobě odporné dopisy ve kterých stály kromě sprostých nadávek také výčitky jak jsem zklamala, že ze mě nikdy nebude ta holka kterou jsem vždycky chtěla být. Že jsem zase ta odporná puťka bez vůle. Moje sebehodnocení úplně ve všem záviselo na tom jak jsem se kontrolovala v jídle. Nemohla jsem chodit do školy. Sedla jsem si v parku na lavičku a proseděla tam celé vyučování a přemítala o svém hnusném životě. Přibrala jsem 13 kg. Už jsem úplně rezignovala. Musela jsem si přiznat že jako hubená nejsem šťastná. to mě taky motivovalo k přejídání. Ale kdy teda šťastná budu? Myslím že jsem v té době normálně nemyslela. Kamarády jsem si samozřejmě nenašla.Z depky mě vyléčila anitidepresiva, která dodnes beru a chemie. Úplně jsem se do ní zažrala. Kupovala jsem si encyklopedie a studovala jsem vysokoškolská skripta. Měla jsem na ní taky spec. vysvětlovací program. Uzavřela jsem se s ní do svého světa. A zase jsem byla za divnou. Nevím jestli to byla jen moje představa, ale já jsem cítila že mě lidi pomlouvají, přehlížejí a za každým slovem se skrývá narážka. Asi to tak bylo, ale nejspíš jsem si to zveličovala. Dostala jsem ze školy strach a děsně jsem se bála šikany o níž jsem byla přesvědčení že přijde. Bylo toho víc a já přestoupila na jiný gympl.Dnes mám zase 55kg ale na 165cm. Ze začátku jsem se snažila mluvit a mluvit. Hledat si přátele, být milá přirozená a opravdu si myslím že jsem se jim zamlouvala, JENŽE jsem si začala myslet že pořád to kamarádství nepřichází, že nějak jsem pořád cizí a že tu není partička do které bych se hodila.Také jsem z toho snažení byla vyčerpaná, tak vyčerpaná že jsem se zase stáhla. Teď si myslí, že jsem divná a určitě litují, že jsem k nim přišla. A já už nemůžu. Nechci už dělat nic. Jen se zavřít doma a tam zůstat, protože jsem neschopná, neschopná čehokoliv a tlustá.Asi se zblázním. Jednou se lituju,nenávidím, ale teď mi je to už jedno. VŠECHNO. Já se snažila. Opravdu. Ale vzdávám to. Navracím se k hubnutí, to jediné mi totiž jde a ano, a má milovaná chemie. Jestli jste to dočetli jste machři. Napsání tohohle slohu pociťuju jako impuls k očištění mé zamindrákované duše. Ádios. Kdyžtak písněte. Jestli jste neusnuli nudou. Jenom mi nemusíte nadávat, jak se tu už párkrát stalo.Please, neprohlubujte mojí depku. Jinak všichni se držte. U některých vašich příběhů jsem brečela a přemýšlela proč je život tak zlej.

Ahoj holky, ani nevím kde začít a ani nevím zda mám psát celý můj příběh!!!Ale asi to nemám komu říct a myslím si že když se z toho vypíšu že mi bude líp!!!Předem se chci omluvit za překlepy, chyby a nudnost!!! Za dva měsíce mi bude 18 let měřím 162cm…a má váha je skrátka nepěkná znám ji jen já a má lékařke kde se tomu nemůžu vyhnout…skrátka je taková že s ní nejsem spokojená..kdysi dávno ano ale teď rozhodně ne!!!Ale začnu pěkně od začátku!!! Vše to asi začalo když sem se narodila tak strašně tlustá…sem prostě tlustá od narození!!Ale co si já pamatuju tak tenhle komplex mám zablokovaný asi tak někdy o třetí třídy kdy mě kluci „šikanovali“ že sem tlustá nadávali mě DÝNĚ…od mého otce sem slyšela dosti podobné připomínky…a tak sem s tim začala něco dělat od páté třídy sem začala hubnout a cvičit…až to skončilo že sem při výšce 160cm vážila 47kg..byla sem v osmé třídě…myslím si že to byla optimální váha ale vím že sem s tím nebyla spokojená páč moje prdel a stehna byla stále stejná ale podepsalo se to na mém vždy tak usměvavém obličeji a horní části těla…můj nejbližší kamarád si toho brzo všiml a vytáhl mě z toho včas…ovšem co se nestalo do devítky sem přibrala dá se říct do akorát váhy…ovšem pak přišel nástup do prvního ročníku gymnázia.Od té doby na sport nemám čas, sem neustále ve stresu a možná mnoho z vás semnou souhlasí že stres rovná se jíst jíst a jíst…někdo to má tak že když je ve stresu že hubne já ne…a tak sem přibrala na váhu kterou mám teď ve třetím ročníku…nejhorší sou ty chvíle odhodlání…a pokusů na znovu zhubnutí které se už nedaří…pokusy o to vyzvracet se které jsou beznadějné …pohrávání s myšlenkou stát se anorektičkou snad si to už i přeju…!!Nejhorší je že bych se k těmto myšlenkám asi nikdy nedostala kdyby mě nepotkalo to co se mi stalo za posledního čtvrt roku jedna rána vedle druhý do mého osobního životu…připadám si jak tělo ze kterého je vycuclá veškerá šťáva…ale nebojte sem výborná herečka téměř nikdo nic neví!!! Zrovna dnes snědla sem toho tolik a flákala se celý den…a víto proč ..protože zamnou přišla má nejlepší a věrná kamarádka…jak že se jmenuje myslím že ji znáte je to DEPRESE!!! poku ste byl někdo schopný to přečíst a máte chuť mi napsat svůj příběh nebo radu budu ráda!!! Držim vám všem palce…už dlouho tu nebudu mezi váma!! PaP.

Ahoj všichni.Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh.Teď je mi 17.Začalo to ani ne před třemi lety.Chodila jsem do volejbalu-vždycky jsme se vážili a měřili a já si řekla že aspoň zhubnu, když už nic jiného.Na testech na podzim jsem měla 45kg při výšce 168cm.To ještě bylo v pohodě.Normálně jsem jedla, vůbec jsem si s jídlem nedělala starosti.Zlom přišel až na začátku dalšího roku-to jsem byla v prváku na gymplu=v osmičce na základce.Začala jsem hubnout kvůli své rivalce-navenek jsme dělali že se kamarádíme, ale jinak jsme si každá mysleli své.Přišlo mi že začala hubnout tak jsem taky nasadila dietu-to jsem přitom vůbec nepotřebovala,byla jsem i tak štíhlá.Nejdřív jsem začala vynechávat některá jídla a pak už jsem jedla jen opravdu málo-spíš nic.Vždycky jsem jídlo vyhodila-jednou mi na to mamka přišla a ptala se mě co to má znamenat.Začala mě hlídat, ale nepomohlo to.Ve škole jsem na obědy nechodila-vynechávala jsem je.Takhle jsem se dopracovala k váze 37kg na 168cm.O prázdninách jsem měla jet na tábor, ale nakonec jsem dobrovolně šla do nemocnice-už jen kvůli tomu, že by mě ty děcka nepoznali.V nemocnici jsem vážila 35,9kg a to jsem ráno snídala.Zůstala jsem tam 2 týdny-na JIP, hadičkou mi do těla vedly výživu, bylo to strašný….no a uplynuli 3 roky a já vážím 50 kg a teď už i 170cm, což jsem hrozně šťastná, protože chci být vysoká.Moc všeho lituji a kdyby to šlo vzala bych všechno zpátky a nikdy bych to neudělala.NIKDY!!!Je mi 17 a vypadám na 13.Nemám prsa, stále jsem hubená.To mě štve nejvíc-někdy kvůli tomu i brečím-kamarádi mi říkají, že jsem hezká….tak si říkám, kdybych neblbla,tak jsem mohla být i modelka-rodiče mám vysoký, nohu 41, měla bych prsa a koolem sebe spoustu kluků.Ale já jsem si to zpackala, takže nemám nic.Pochybuju, že mě prsa někdy narostou-je to můj největší mindrák.A ještě ani nemám menstruaci, kterou jsem ani v životě neměla.Holky fakt to nemá cenu, ničím si tím nepomůžete akorát se ničíte a ubíráte si krásný roky života.Doufám, že se tato nemoc nebude stávat čím dál častější, protože je to něco hroznýho….doopravdy, když si teď představím, jak jsem mohla vypadat, nebýt toho všeho.HROZNE TOHO LITUJU, ALE CAS UZ VRATIT NEJDE.BOHUZEL. jestli by si chtěl někdo dopisovat napište na langerova@seznam.cz

Ahojky,tak jsem zase tu.Je to zvláštní pocit tady být a psát vám,přitom si myslim,že už sem nepatřím.Ale mám vás ráda a moc jste mi pomohli svými články a komentáři,proto se za vámi ráda vracím.I když jsem za anorexií a bulímií definitivně zavřela dveře,jsem jí vlastně vděčná za to,že ze mě udělala lepšího člověka.Naučila mě poznat,co je v životě důležité a co ne,díky ní jsem byla na dně ,ale dokázala jsem vstát,dokázala jsem jí,že není lepší než já.Můj život je ted úplně o ničem jiném než dřív,na spoustu věcí jsem změnila názor,vidím kolem sebe lidi,ale už nejsem paranoidní,už si nemyslím,že mě nikdo nemá rád, a když jdu po ulici nerozhlížím se úzkostlivě kolem sebe,jestli se náhodou někdo na mě nedívá,na moje tělo na moje špeky…,nedívám se na ostatní holky,co mají na sobě,nedívám se na to ,jak jsou nebo nejsou tlusté,už ne.Připadám si tak volná a svobodná,je krásný pocit říct si,ano tohle bylo,ted je to jinak a mnohem líp.Před pár lety jsem si ani nedokázala představit jiný život než odpírání jídla,neustálé pozorování sama sebe,deprese,úzkosti,nespavost ,neustálé přemýšlení o tom co má kolik tuku a kalorií,a hle život jde dál a já cítím trochu lítosti nad zmařenými roky,ale beru to ,jak to je.Už nevzpomínám,snažím se radovat z každé maličkosti a nahradit si ty zabité roky života,kdy jsem snad ani nežila.Vy,co máte ještě pořád problémy s ppp jistě kroutíte hlavami a tiše závidíte.Ale jak?Jak to mám udělat abych zase žila normálně?A co je to normálně?Jak se mám z toho kolotoče vymotat?Jak?Moc dobře vám rozumím,je to otázka toho,uvědomit si,jestli opravdu chci něco změnit nebo ne.Uvědomit si,vzpomenout si na doby,kdy jste ještě byly malé,bezstarostné,jídlo samozřejmostí.A ted?Nejde to už vzít zpátky?Ale ano,jde.Nesmíte na to ale být sami,potřebujete někoho,kdo vám podá pomocnou ruku,nejlepší kamarádka…,rodiče,mají vás rády,mají o vás strach,nebojte se jich.Nebojte se vypnout,zamyslet se nad životem,zkuste se na sebe podívat pohledem druhého člověka,zkuste to,uvědomte si,že ničíte jen sami sebe a i když vám bude 100 lidí chtít pomoct,nejdřív si musíte chtít pomoct vy sami,rozhodnout se co bude dál. Mějte se fajn,už končím,zkuste si věřit,alespon trochu,už kvůli těm,co vás mají rádi. Ahoj

Asi tak před rokem jsem sem psala jeden příběh, ani by mě nenapadlo, že mi bude hůře… Nevím, co dělat, vymyká se mi to z rukou. Skoro vůbec nic nejím, nedělám nic jiného než, že řeším kolik čeho smím sníst. Je to zvláštní, vše mi uniká. Jde to, jde to dlouho, nedat do úst nic sladkého, žádné pečivo, žádné tuky, jen ovoce, nízkotučné jogurty a zeleninu. Pak padám hluboko někam, kde to není příjemné, počátek je moc fajn, mám energii, nyní ubývá. Špatně se mi dýchá, nic nechci, jen přemýšlím, s nikým nechci komunikovat… Mám strach, že ztratím své blízké i sebe samu. Týden jsem jedla skoro normálně, jen jsem musela vypustit kvůli střevním potížím mléčné výrobky, takže jsem do sebe dostala hodně sladkostí, nepřibrala jsem ani deko. Po 5 dnech opět nemohu jíst, vyčítám si každé sousto, které je navíc, kompenzuji to cvičením, což mě ale unavuje. Do mých myšlenek proudí jen blikající světlo, zákaz, omezení… Nikdo nic nevidí, neslyší. Nevím, co mám dělat. Chci dále hubnout, to vím. Ač mám 45kg, chci mít 39, pak snad budu spokojená? Kdo ví… Sama už nevím. Když jím, mám výčitky, když nejím, nejsem nic. Nemohu však nic… Pomoc… Nelze, pokud sama nebudu chtít, však já vím…