Zase nanovo

/0 Komentáře/v /přidal

Mám za sebou anorexii a bojím se že to ještě neskončilo. O krok jsem uvízla nemocnici(naštěstí se to u mě brzo odchytlo, měla už jsem vystavený papír, že pokud zhubnu 1 kilo berou mě do nemocnice s mentální anorexií). Jen tak pro představu, měřím 160cm a vážila jsem původně 52kilo a v tom nejhorším 38kilo. Teď už jsem se z toho konečně dostala, po půl roce jsem dostala zase menstruaci a vážím 50kilo. Ale bohužel mě napadají zase myšlenky že jsem moc tlustá a popravdě si to pořád myslím. Teď zase zkouším trochu zhubnout, ale nechci do toho znova spadnout! Popravdě sama se v sobě nevyznám já chci být totiž zároveň hubená i zdravá a bojím se že v mém případě to nejde. Chtěla bych poprosit aby mi někdo poradil jak z tohohle ven a taky požádat všechny, který jsou ještě zdravý ať proboha nezačínají hubnout!!!!

už tři roky

/0 Komentáře/v /přidal

bude mi 16,takze kdyz se to zaokrouhli budou to uz tri roky co slovo a vyznam bulimie perfektne znam…ja sem s postavou nikdy problem nemela,je pravda,ze nejsem ten typ ktery ji ji a ji a nepribere,ale zas extra se omezovat nemusim…zacalo to tim,ze kamaradka moji maminky ji rekla ze jeji 17(v te dobe)leta dcera ma bulimii a tak nam o tom povidala…asi za tyden sem byla sama a porad neco jedla…pak sem zacala premysslet o tom,zda nebudu tlusta a najendou sem si vzpomnla na Verunku…tak sem se cpala dale…nemusim rikat jak to skoncilo nebo spis kde… zvracela sem,nevim jak to nazvat,aktivne asi mesic nebo dva a pak zase prestala,normalne jedla.tak jak driv a pak me to zas popadlo ted uz to mam tak ze dva mesice zvracim mesic v popo…v breznu to budou tri roky.nejvic zvracenim trpim kdyz je mi smutno a nevychazim s lidmi,ktere miluji…je to hnusny,ale nevim jak to zmenit…sem blba,uz asi ani nechi to nejka zmenit…nevazim si zivota

Já taková nejsem…NEJSEM

/0 Komentáře/v /přidal

Jasně si na to pamatuji, na to, kdy mi můj spolužák v první třídě poprvé ?oznámil?, že jsem tlustá. Nikomu jsem to neřekla, dusila jsem to v sobě, myslela jsem si, že by se za mě máma styděla… Stejně tak jsem jí neřekla ani když jsem byla na táboře a dostala jsem přezdívku metráček , dokonce si pamatuju jak jsem se pohádala s mojí nejlepší kamarádkou protože to chtěla říct mojí mámě. Byla jsem malá a hloupoučká, kdybych to bývala řekla mohlo všechno být jinak. Tenkrát jsem totiž tlustá nebyla, můj hrudník by mohl sloužit k výuce kosterní soustavy a kdybych se svěřila, byli by mi pomohli. Ale to jsem neudělala. Místo toho jsem se trápila a už v šesti letech jsem přemýšlela nad tím, jak zhubnout! Naštěstí jsem tenkrát ještě nemohla svoje jídlo ovlivnit a tak jsem byla stále hubená nebo normální, závodně jsem sportovala a asi do desíti let jsem vypadala opravdu dobře. Jenže pak se objevily kloubní potíže a já se sportem musela přestat a to se samozřejmě odrazilo na mé váze. Najednou se vyhoupla o deset kilo. K tomu mi diagnostikovali disfunkci štítné žlázy což samozřejmě nějaké hubnutí ještě stížilo. K jedenácti letům jsem měla už úctyhodných 82kilo…naštěstí zakročila máma a společnými silami jsem dokázala zhubnout na 72kg. Z nich jsem se pak až na 65kilo dostala na hubnoucím táboře. Doteď bylo hubnutí zdravé, jedla jsem 6x denně, 8000KJ a trochu jsem sportovala. Nevzpomínám si na ten den, kdy všechno začalo být těžší. Nevzpomínám si, kdy jsem se poprvé přejedla a potom si strčila prst do krku. Jen si pamatuji, že včera jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dokud jsem jedla střídmě a jen jednou za půl roku se vyzvracela, nepřišlo mi to tak špatné. Teď to dělám každý den. Snažím se přestat, ale nejde to. Do oběda vydržím jíst ale pak mě přepadne chuť a já jí neovládnu. Řeknu si, že to nevadí, že to stejně vyzvracím. Nejsem typická bulimička, mám střední postavu, jsem na té hranici mezi normálem a nadváhou (62kg / 162cm), jen mám strach. Nepřipouštěla jsem si to, ale čím víc na těchto stránkách čtu tím větší strach mám. Bulimie mě ovládá, neumím vydržet ani jeden den bez toho abych se nepřejedla a nešla zvracet. Když se mi to náhodou nepovede a přiberu ? byť jen o 20dkg mám zkažený den, připadám si tlustá a odporná, najednou se obraz v zrcadle roztahuje a jsem tlustší a tlustší… Chci přestat, ale MUSÍM zhubnout, jsem tlustá…jenže těžko se hubne s bulimii která je stále se mnou a nedá mi chvíli klidu. A to vše jen kvůli hloupému šestiletému chlapečkovi…

je to rok

/0 Komentáře/v /přidal

Je to na den přesně rok, co jsem sem dala svůj minulý příbeh. Mám pocit jako by ho snad psal někdo jiný. Změnilo se toho strašně moc. Po asi půl roce jsem se sem vrátila. Co mě sem přivedlo? Asi to že jsem to dnes zase nevydržela, nikdy jsem neměla bulimii, ale vim, že takhle to zase začalo. Odstartovala jsem něco co jsem už nikdy nechtěla zažít. Už jsem byla naprosto v pohodě a teď, úplně bezdůvodně se opět propadám do toho kolotoče, o rok starší, možná o rok moudřejší, s novými kamarády a zážitky ale zároveň úplně stejně blbá jako tehdy. Na zápěstí pribylo pár příležitostných šrámů. Při každém z nich jsem si říkala, že to nemusím dělat a že můžu kdykoli přestat. Vím, že to tak není. Vím, že bych nevydržela bez těch zadních vrátek, která mi umožňují odventilovat aspoň trochu toho co cítím. Přesně před rokem jsem vážila tolik co dnes. Od té doby jsem zhubla a zas přiblrala dalších 10 kilo. Abych to uvedla na pravou míru, měla jsem původně o 14 kilo víc než teď a v době kdy jsem psala minulý článek, hubla jsem, zhubla jsem tedy celkem 24 kilo a z toho 10 zase přiblala. Pokud chcete tak jako důkaz toho, že jsem toho pro tu danou chvíli skutečně nechala, ale vím, že mě to asi nikdy neopustí. Nikdy se toho nezbavím. Můžete si myslet, že jste v pohodě, ale nikdy to nebude jako dřív!!!

Stabilizace

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj ! Obcas, kdyz nejsem ve sve kuzi, zajdu si precist vase pribehy a hned je mi lip. Je mi 26 let, vazim 43 kg a merim 160 cm. Tyto informace jsou pro vas urcite dulezite 😉 a navic moji opravdouvou vahu znate jen vy. Ostatnim (manzelovi, rodicum atd) tvrdim, ze mam 46 kg, aby mi tak dali s vahou konecne pokoj. Poprve me anorexie navstivila, kdyz mi bylo 14 let. O prazdninach jsem trochu pribrala a rozhodla jsem se trochu zhubnout. Vzdycky jsem si pripadala tlusta, i kdyz to jako ostatne u vetsiny z vas nebyla pravda. Vzhledem k tomu, ze jsem zavodne sportovala, sla vaha rychle dolu. Bohuzel jsem ale zacala mit pri sportu (chodila jsem na sportovni skolu) problemy a prestavala jsem zvladat. Asi po 4 mesicich jsem vazila jen 28 kg a mela jsem jit do nemocnice. Byla to ale nemocnice pro „blazny“, coz me tak vydesilo, ze jsem zase zacala jist, i kdyz jsem nad talirem casto brecela. Pak bylo vse OK az do mych 19 let, kdy jsem zacala zvracet, protoze jsem si opet pripadala tlusta (160 cm, 53 kg). Sama jsem se sobe hnusila, i kdyz jsem se v te dobe klukum libila. Vzdycky jsem byla az moc perfekcionistka. Zvraceni trvalo nekolik let a bylo to dost hrozne. Skoro jsem uz nevychazela z domu. A predstavte si, ze se to nikdo za ty leta nedozvedel !!! Jsem moc hrda a uzavrena na to, abych se nekomu sverila a navic se stydim. Ted jsem uz dva roky OK, nezvracim, ale jim pomerne malo (udrzuji si svych 43 kg). Jidlo mi ale porad vrta hlavou, dobroty si dam, ale celkove se kontroluju. Myslim, ze lepsi uz to nebude, ale da se s tim zit. Hlavne, kdyz to nebude horsi :-). Kdyz se vam bude chtit, napiste. Hlavne, kdyz budete mit depku nebo tak. Myslim, ze staci kdyz kliknete na „komentar“. Drzim Vam palce.

Zlom v životě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, dneska sem našla tyhle stránky a pročetla si pár příběhů co ste tu psali a strašně mě to všechno zaujalo. Na základní škole ,mě vždycky pochvali jak vypadáma měla sem plno skvělých kamarádů ,který mě obdivovali.Hlavně holky ze třídy ,který mi vždycky záviděli,že k večeři si dám nugetu a ani kilo nahoře .. jedla sem co sem chtěla a vypadala furt dobře.Pak přišla střední škola zase jiný lidi ¨,bála sem se ,že nezapadnu ,ale naštěstí v pořádku i u kluků ve třídě sem měla úspěch .. ale postupně sem zjistila ,že váha mi jde nahoru.Začla sem prostě dospívat tak sem to brala že nemůžu mít furt svých 47 kg tak to šlo na 52 kg a zůstalo mi to.Na konci prváku sem ale už začla mít s váhou problémi.Začla sem brát antikoncepci běhěm měsíce a půl sem měla nahoře 7kg!!! neskutečně mi vyrostl zadek,břicho moje příšní svaly sou v čudu.Každej kdo m ě moemtnálně potká hnedka na mě kulí oči div mu nevypadnou… všude se jenom drbe jak Denisa zase přibrala.Oblečení který sem měla už mi neni kalhoty div ani nezapnu z velikosti 25 sem musela přejít na 27 🙁 Jsem ve druháku a mám nehorázných 59 kg s výškou 165cm!! je to něco děsnýho, celou noc probrečim ,říkám si tak druhej den nebudu jíst a prostě budu se ovládat ,ale je tu snídaně musim prostě jíst fut .. snažila sem se zvracet ani zaboha ze sebe nic nedostanu v pondělí se mi podařilo,celej den nejíst a pak jenom večer sem snědla jídlo a ještě si dala čokoládu 🙁 pak šla na trénink a bylo mi hrozně špatně a cejtila sem se neskutečně unevaná. Došla sem domu a utíkal ana záchod hodinu sem tam klečela a zvracela a plakala co to semnou je .. je den kdy vydržim celej den nejíst a druhej den se zase přejim.. nemůžu ty kila dát dolu nejde to.holky mi poradilli projímadlo ,ale nevim jestli to je dobrý nápad.Chci rostě být zase normální a né ,aby mi přes kalhoty přetýkaly špeky neskutečný na které nejsem zvyklá. Nevim jak teda mám jíst kolikrát a co dělat .Momentálně je taká zima ,že nemůžu ani chodit na in-line tak co mám dělat v zimě?abych nepřibrala další kila 🙁 jednou sem přřišla domu a snědla celý balení kinedrilu ,abych ze sebe dostala to jídlo!nešlo to !akorát se mi uděllalo zle ,dva dny sem byla mimo .. celá bílá .. Holky potřebuju poradit jak ste dokázali s tim bojovat a dali ty kila pryč 🙁 řekla sem si,že to prostě dokážu a udělám co pro to .. už mě nebaví jak každej po mně kouká a prostě už o mě ani neškrtne prstem .. můj bývalý kluk tedka všude řiká,jak sem zase tlustá ,že by semnou už nikdy nic nechtěl mít a já ho přitommám tak ráda a chtěla být s nim 🙁 už si nevim rady .. všechno mě štve a sem akorát na všechny hnusná a nepříjemná!Moc se omluvám,že sem se tak rozepsala ,ale ste jediný kteří ví o mém problému :(((

Můj druhý dopis bulimii

/0 Komentáře/v /přidal

Kolotoč pokračuje. Ty to nikdy nevzdáš co? I kdybych utekla na severní pól, tak ty prostě půjdeš všude se mnou. I kdybych na sto let usnula, tak vím, že se vzbudím, a ty se vzbudíš se mnou. Jedna moje část s tebou chce zůstat. Jedna moje část tě pořád poslouchá. Nutíš mě zase zmenšovat porce a vyhýbat se některým jídlům. Zhnusila jsi mi moje oblíbený jídla a řekla jsi, že jsou odporný. Když přede mnou někdo jí, hučíš do mě tak dlouho, že málem panikařím. Řekni mi, čím jsem si zasloužila tvojí obětavou péči? Jsi jako karma z minulýho života. Jako nějaká stopa, po který prostě musím jít, protože to nedokážu ovládnout. Jakoby mě to hodilo do toho hnusnýho kruhu, ze kterýho se nemůžu vymotat. Ještě loni, kdy jsem tě ignorovala, bych měla radost z toho, že málo jím. Teď z toho mám strach. Je to týden, co zase mlčíš. Zbývaj dva, kdy se nejspíš zase ozveš. Chtěla bych, aby se mi podařilo tvoje mlčení protáhnout aspoň na čtyři tejdny, pak na pět, na šest? napořád. I kdybych měla popsat tuny papírů v mým deníku a jídelních záznamech, tak se tě zbavím. Nechci ti už dál otročit. Nechci se po každým zvracení hroutit v pláči a depresích, i když se mi přechodně uleví. Minule jsem věděla, co dělám špatně a co mám udělat, abys mě neovládla. Ale vykašlala jsem se na to. Bylo tak snadný tě poslechnout. Jsi rádce, kterej je tu se mnou pokaždý, když se objeví nějakej problém. Když je tu starost, nevyřešená hádka, negativní pocit, začneš mě hnát do lednice a do kuchyně. Když nejdu, zpanikařím. Ale den po dni, co odolávám, je tvůj hlas pořád slabší a slabší a dělá mi to pořád menší problém. Pamatuj si, ty mrcho. Čtyři tejdny. Minimálně. Zbavím se tě.

Nechci se tam vrátit!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. pročetla jsem si tdy pár článků a řekla jsem si, že mi možná bude líp, když se taky podělím. Je mi teprve 15 skoro 16, ale za svůj kratinkej život jsem ohledně hubnutí stihla spoustu věcí. Minulý rok jsem si řekla, že trochu zhubnu, měla jsem 162cm a 51kg-to není nejhorší, ale chtěla jsem být jako mé spolužačky. Dají si 2 čokolády a jsou furt hubené. Když jsem zhubla na 50 tak si nikdo nevšiml. Ve47 kg mi lidé říkali, že mi to moc sluší a a´t to nepřehánim-slíbila jsem, i rodině a blízským. Místo toho jsem vyrostla o 3 cm a zhubla na 42. Vypydala jsem pro všechny úděsně, ale stále jsem si připadala tlustá. To, co jsem snědla jsem následně nato vycvičila. Pak se mi na zimu i pod teplýmy rukavicema dělaly krvavý rány. Praskala mi kůže nedostatkem materialu, nevyšla jsem skoro kopec, přišla jsem o prsa a menstruaci…Hodně to celý zkrátim. Zkrátka díky svý úžasný rodině a přátelům a nezapomenu na profesory ze školy, jsem se z toho začala dostávat. Už jsem přestala trávit dny počítáním kalorií. Všichni jsou z toho šŤastní… Je to asi týden zpátky, co si kluci od nás ze třídy začali bodovat holky. Vím, je to puberťácká banalita, ale…v bodování za minulý rok jsem byla 3. v době s cca41 kg!!! Te´d jsem předposlední. Samozřejmě, že mně t docvaklo. Jsem hnusnej špekoun , nesnášim se. Proč jsem tak blbá a ještě tlustá. V den, co jsem se o svém umístění dozvěděla jsem už skoro nic nejedla-jen trochu kvůli mámě. Mám z toho děsnej pocit. Říkám si:teĎ TO stejně nemám, tak zhubnu a vyjde to nastejno, prsa budu mít tak nebo tak malý…Nechci tim trápit okolí né maminku!!!Jsem tlustá a něco s tim chci udělat!Cvičím… Nevím…Prosím, řekněte mi, jak už nato nemyslet??? Díky J.

Podkopává mi nohy

/0 Komentáře/v /přidal

Tak jsem se na dlouho odmlčela, snažila se bojovat, vyhrávala menší bitvičky a prohrávala ty velké. Sice jsem přestala zvracet, ale jen z jediného důvodu – neni co. Abych vysvětlila: Nevim jak dlouho jsem již nenapsala, ale pokusim se vrátit k prázdninám. Tehdy jsem totiž přišla na „skvělý“ způsob jak zhubnout a nemuset zvracet – nejíst vůbec. Několik dní jsem se vyhýbala kuchyni a nic nejdela, pak následovaly společné obědy s rodičema a já, když už jsem ten den tedy jedla, jsem náhle spořádala tabulku čokolády, pytlík bonbonů, obrovské porce… Místo abych jedla po celý týden menší porce, žrala jsem o víkendech. Váha kolísala všemi směry, dolu a pak zas povyskočila, zas jsem ji setřásla na ještě nižší hranici, stejně pak povylezla. Neustále jsem se pohybovala kolem šedesáti kil, záležlo jak moc jsem měla pevnou vůli. Po prázdninách jsem zjistila že výsledek je téměř nulový. Jen po psychické stránce jsem na tom byla ještě hůř. Poznala jsem nové lidi, kteří byli sice odlišní než já, ale rozuměli jsme si a já se mezi ně chtěla více dostat tím, že budu krásná – hubená. Opět jsem se snažila, abych odvrátila chuť, začala jsem kouřit a brát dokonce i drogy (tim jsem se k těm lidem dostala, vubec nešlo o vzhled). A až teď, asi před měsícem, uvědomila jsem si co dělám. Přestala jsem se s nima stýkat, přestala kouřit, brát drogy. Zvládla jsem to. Dokonce jsem přestala i myslet nějaký čas na jídlo, jak jsem se soustředila na jiné věci. Pak jsem poznala JEHO. Nebudu jmenovat. Dokonalej ve všech směrech, krásnej, úžasnej, skvělá povaha. Seznámili jsme se a denně si píšem, za pár dní zas máme schůzku. Jenže! Zas se mi tedy připletl do cesty někdo, kvůli komu chci zhubnout. Kvůli komu musím. Jistě, i kvůli sobě, chci být přece hezká, ale… Včera se mi stala taková věc. Byla jsem v baru s kámoškou a bráchou toho kluka, budem mu řikat třeba Mirek. Bylo tam dalších X lidí, ale tak nějak jsme se bavili hlavně spolu. Pak tam přišel za „Mirkem“ kámoš (třeba Jirka) a „Mirek“ se jen tak mimochodem zmínil, že já jsem jeho „švagrová“. „Jirka“ se na mě podíval a pak prohodil něco v tom smyslu, že ON (ten kluk, kerej se mi líbí) by mohl mít mnohem lepší. „Mirek“ se s nim o tom pak trochu dohadoval, že to co řekl je blbost, sem prej dobrá dost a hezká… no, moc jsem nevnímala. Najednou jsem jaksi neměla náladu, šla sem domu a snažila se uklidnit. Proč? Dyt jsem docela hezká. Jenom ta postava. Ne, nejsem tlustá, ale ani nejsem hubená. A přitom se i snažim. Od včera jsem zas nic nejedla, abych na tu schuzku byla hubenější. A pak si to chci udržet. Tak 50kilo (měřim asi 166cm). Takže asi 10kilo dolů. No, nebude to lehký, ale… pro něj a pro sebe to dokážu!

dolů z kopce

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, už dlouho chodím na tyhle stránky, ale dnes mám prostě potřebu sem napsat můj příběh. Je mi 16let. Vždycky jsem byla hodná ustrašená holčička, proto jsem se také často stávala terčem posměchu a vybíjení si zlosti. Jezdila jsem každý rok na tábory a mnohokrát jsem se setkala se slovní šikanou. Doma jsem to nikdy neřekla, protože jsem se styděla za to že jsem neschopná se ubránit a najít si mezi dětmi místo. Místo toho jsem lhala a vymýšlela si lživé historky. Byla jsem často vystresovaná a bála jsem se chodit do školy i když jsem si tam časem našla pár podobných kamarádek. Byli jsme spolek puťek. Věděla jsem, že vždycky se stane něco, co mi ublíží. Výsměch, sarkastiká poznámka atd…Všechno jsem do sebe vstřebávala a stala se ze mě zamindrákovaná holka. Na mém sebevědomí se nic nezměnilo ani když jsem začala závodně tancovat. Jídlo jsem vždycky používala jako uklidňující prostředek, ale nebyla jsem tlustá, i když jsem si to vždycky myslela, protože jsem hodně sportovala. Neustále jsem toužila po pozornosti, po obdivu, ale i lítosti. V páté třídě jsme byli na dvoře a já jsem měla ,,depku´´ a z náhlého popudu jsem předstírala otřes mozku. Že mě praštili míčem do hlavy, dokonce jsem se dostala do nemocnice na vyšetření. Aby to vypadalo věrohodně udělala jsem si ránou o zeď bouli na hlavě. Všichni o mě měli strach a mluvilo se o mě a já se v tom tajně vyžívala. Sorry, tohle sem asi nepatří, ale musim to napsat, protože bych si to jinak vzala s sebou do hrobu-děsivá představa! No život šel dál. Teď si uvědomuji že jsem se vždycky nimrala ve svých neuspěsích a špatných vzpomínkách než v tom dobrém. Za každý neúspěch-sebevědomí o bod dolu. Úspěch?-Ale tak to má přece být normálně-není zač se chválit. Možná si myslíte, že sou to zbytečný kidy, ale já si myslím, že to přispělo k mým problémům. Všechno se to rozjelo v 9 třídě kdy se na mě ,,kámošky´´ vykašlaly a já zůstala ve třídě ,,sama´´.Přestala jsem také chodit na tancování, protože jsem si asi vsugerovala, že mě tam nikdo nechce, že mě jen pomlouvaj atd…měla jsem z toho depku no a odešla jsem.Nenáviděla jsem je a slíbila si, že jim to jednou nandám.Když jsem byla sama, stala jsem se středem pozornosti a samozřejmě posměchu. Nebyla jsem schopná najít si nové kámošky. Mezitím ty holčiny nabádaly jiné holky se kterýma jsem měla blíž ať se se mnou nebaví. Celá zničená jsem opustila devítku a dostala se na gympl. A tenkrát jsem si řekla, že se musím změnit. Udělat ze sebe silného člověka a dokonalého člověka. Vytvořila jsem si program asi o deseti bodech, které měli vést k mému osobnímu štěstí. Protože to jediné po čem jsem kdy toužila byla duševní rovnováha a sebevědomí…uznávám převážně duševní hodnoty. Chtěla jsem na sobě pracovat.Jeden z těchto bodů bylo ZHUBNOUT. Ten měl být splněn za prázdniny. Ze začátku to bylo těžké, ale opakovala jsem si, že cítit se dobře ve svém těle může být startem k mému vysněnému sebevědomí. Začala jsem zdravě jíst a vynechávat tučná a sladká jídla. Hlavní jídla jsem postupně omezovala a omezovala až jsem jedla méně než 5-ti leté dítě. Jídlo jsem při společném obědě nenápadně zhrnovala z talíže do klína a pak si ho cpala do kapes. Nebo jsem ukusovala třeba rohlík a žvíkala ale přitom nepolykala. Uměla jsem v puse udrže více jak polovinu rohlíku tak aby to nevypadalo, že mám plná ústa.Fanaticky jsem sportovala a ráno se budila hrůzou, že jsem zvrzla dietu. Večer jsem třeba 5 hodin přemýšlela o tom, jak to udělám o vánocích až mě budou nutit jíst cukroví. Začala mi být zima, padaly mi vlasy a sport se pro mě stal rize účelovou dřinou. Nastoupila jsem do prváku. Tam jsem asi po týdnu přestala chodit do jídelny, protože jídla tam byla moc kalorická. Místo toho jsem jedla jogurty nebo zmrzlinu max. do250 kca. Snídaně jsem vyhazovala a večeře většinou také. Pořád jsem s hrůzou myslela jak to udělám abych vyhodila večeři aby si toho máma nevšimla. z 55kg na 160 cm jsem do listopadu zhubla na 30 kg. Pak jsem se začala přejídat a mít z toho deprese. Nedokázala jsem vstát z postele. Ležela jsem celé hodiny a koukala do stropu. Psala jsem si sama sobě odporné dopisy ve kterých stály kromě sprostých nadávek také výčitky jak jsem zklamala, že ze mě nikdy nebude ta holka kterou jsem vždycky chtěla být. Že jsem zase ta odporná puťka bez vůle. Moje sebehodnocení úplně ve všem záviselo na tom jak jsem se kontrolovala v jídle. Nemohla jsem chodit do školy. Sedla jsem si v parku na lavičku a proseděla tam celé vyučování a přemítala o svém hnusném životě. Přibrala jsem 13 kg. Už jsem úplně rezignovala. Musela jsem si přiznat že jako hubená nejsem šťastná. to mě taky motivovalo k přejídání. Ale kdy teda šťastná budu? Myslím že jsem v té době normálně nemyslela. Kamarády jsem si samozřejmě nenašla.Z depky mě vyléčila anitidepresiva, která dodnes beru a chemie. Úplně jsem se do ní zažrala. Kupovala jsem si encyklopedie a studovala jsem vysokoškolská skripta. Měla jsem na ní taky spec. vysvětlovací program. Uzavřela jsem se s ní do svého světa. A zase jsem byla za divnou. Nevím jestli to byla jen moje představa, ale já jsem cítila že mě lidi pomlouvají, přehlížejí a za každým slovem se skrývá narážka. Asi to tak bylo, ale nejspíš jsem si to zveličovala. Dostala jsem ze školy strach a děsně jsem se bála šikany o níž jsem byla přesvědčení že přijde. Bylo toho víc a já přestoupila na jiný gympl.Dnes mám zase 55kg ale na 165cm. Ze začátku jsem se snažila mluvit a mluvit. Hledat si přátele, být milá přirozená a opravdu si myslím že jsem se jim zamlouvala, JENŽE jsem si začala myslet že pořád to kamarádství nepřichází, že nějak jsem pořád cizí a že tu není partička do které bych se hodila.Také jsem z toho snažení byla vyčerpaná, tak vyčerpaná že jsem se zase stáhla. Teď si myslí, že jsem divná a určitě litují, že jsem k nim přišla. A já už nemůžu. Nechci už dělat nic. Jen se zavřít doma a tam zůstat, protože jsem neschopná, neschopná čehokoliv a tlustá.Asi se zblázním. Jednou se lituju,nenávidím, ale teď mi je to už jedno. VŠECHNO. Já se snažila. Opravdu. Ale vzdávám to. Navracím se k hubnutí, to jediné mi totiž jde a ano, a má milovaná chemie. Jestli jste to dočetli jste machři. Napsání tohohle slohu pociťuju jako impuls k očištění mé zamindrákované duše. Ádios. Kdyžtak písněte. Jestli jste neusnuli nudou. Jenom mi nemusíte nadávat, jak se tu už párkrát stalo.Please, neprohlubujte mojí depku. Jinak všichni se držte. U některých vašich příběhů jsem brečela a přemýšlela proč je život tak zlej.