Archive for category: Můj příběh

Čaute lidi, tak je to skoro rok co mám za sebou odhalení mí nemoci a následnou léčbu,která zatím ještě pokračuje. Začly tolik obávaný vánoce a kupodivu to opravdu byly hezký svátky. Jéžiš marja ani nevim jak sdělit tu radost kdy se zapomene na jídlo,hubnutí a tloustnutí. Salát,ryba,cukroví….ham a ham a šlo to.Můžu říct,že díky nezvracení jsem druhej den neměla vlčí hlad a dala jsem si normální snídani normální jídlo a normálně jsem fungovala. Jako by na tu potvoru bulimii platila veselost a normálnost. Pozorovala jsem lidi kolem….tolik jich baští bez výčitek a lidi co mi přišli štíhlejší než já….už mi tak nepřipadaj.MAj bříško nebo nohy a jestli normální nebo tlustý….to už neřešim. Prostě normálka. Zjistila jsem,že tím jak se mi mění pohled na mě,změní se mi i pohled na lidi okolo.Už je nedělim na tlustý a hubený,ale na fajn a nefajn. Musím to zaťukat…. tohle je ta správná normálka. Jestli se večer cítim jak soudek….prostě lehnu,zhasnu a spim….a pokud to je zrovna tak i ráno….nasnídám se a jdu něco dělat….. A bulimie????? Ta chudinka zjistila,že mi bohudík normální život voní a budeme se muset rozloučit. S radostí jí ani nepůjdu vyprovodit a neřeknu nashledanou. Řeknu jí sbohem a šáteček:) Hele,já nevim….moc jsem toho nenapsala,ale snad jen proto,že pro mě se životní priority trochu změnily a už nejsem sto rozebírat a rozebírat pořád dokola jestli je mi fajn nebo ne. Protože život je opravdu jen a jen náhoda a každej jsme jednou dole a jednou nahoře. Já chci doplout co nejdál….tak jdu žít a vy to udělejte nějak podobně. Neznám už nic lepšího než padnout do postele utahaná prací nebo zábavou než bulímií ze ,které se ani nevyspíte ani nevyléčíte pokud nezměníte ten základ kterého se drží….a to jste vy. To neznamená,že jste špatné nebo tak.Myslim a je potvrzeno,že ženy s PPP jsou velmi inteligentní a tak…. Tak to ukažte světu. PA vaše Janie a klíďo mi napište na mailíka. Snad pomohu:) vaca81@seznam.cz

Ahoj. Nevedela jsem, jak tohle povidani nazvat, myslim, ze opravdove rady pro boj s anorexii a bulimii asi neexistuji. Obcas si ctu vase pribehy a je mi z nich moc smutno a taky si pri tom vzdy vzpomenu na moje trapeni a anorexii a bulimii. Chtela bych vam rict, jak jsem se z bulimie dostala ja, snad vam to trosku pomuze 🙂 Moje bulimie trvala asi 4 roky, ale hlavne posledni 2 roky byla ukrutna. Zvracela jsem nekolikrat denne krome vikendu, protoze vikendy jsem travila se svym pritelem, budoucim manzelem. Casto jsem si rikala, ze s tim prestanu, protoze jsem mela uplne zarudly a bolavy krk, neustale bolesti bricha, zimnici, padani vlasu, natekle koutky ust … Ale nikdy se mi to nepodarilo, protoze uvnitr me same jsem ani prestat nechtela. Nejdulezitejsi je, aby si clovek vzpomel na zivot „predtim“, na to, jak mu bylo fajn, kdyz nemusel stale premyslet nad tim, co zase sni a jak to udela, aby to stihnul vyzvracet. Navic mi to zabiralo skoro cele dny !!! A pak se to stalo… Odjela jsem na vanoce k rodicum a tam se zvracet nedalo (mela jsem panickou hruzu z toho, ze by na to prisli). A najednou mi bylo krasne, cele dny jsem si uzivala toho krasneho pocitu, ze nezvracim a byla jsem na sebe pysna. Na ulici jsem se usmivala (pred tim jsem se spis stydela, myslela jsem si, ze tu bulimii na me lidi vidi, i kdyz jsem byla hubena). Bala jsem se, az se zase vratim do prazdneho bytu. Ale ten krasny pocit z toho, jak je to fajn nezvracet jsem si chtela co nejdele udrzet. Zazrak : nezvracela jsem tyden, mesic, dva, rok… Pak jsem jednou ulitla, ale snazila jsem si nedelat z toho hlavu. Cim vic si zvraceni vycitate, tim je to horsi. Je lepsi rict si : stalo se to, ale nevadi, nebudu na to myslet a budu silna. Ted je to asi 4 roky, co nezvracim. Stane se mi to treba 5x do roka, ale nijak mi zivot nekazi, protoze je to opravdu vyjimecne a cim dal tim mene me to laka. Snazim se jist co mi chutna, hlavne si neodepiram moji cokoladku, ale tim, ze ji jim skoro kazdy den nemam potrebu se ji precpavat. Celkove jim vsechno co mi chutna, ale male davky a konecne se mi vratila chut sportovat (pri bulimie jsem svoje telo nenavidela a nic jsem nedelala). Jsem dost hubena(43 kg), ale zivot se mi libi a vim, ze i kdyz neni moje vaha idealni (mela bych vazit spis 48kg), snazim se uzivat si zivota. Nevim, jestli vam neco z mych „rad“ pomuze, ale doufam ze jo. Hrozne rada si ctu vase komentare, tak kdyz se vam do toho bude chtit, napiste !!! Jste totiz jedine, ktere o me byvale bulimii vi a ja se s tim tajemstvim nekdy citim sama 🙂 Moc vam drzim palce, protoze vim, jake kazdodenni trapeni prozivate.

Znáte také chvíle,kdy člověkzjistí,že někde udělal chybu a chce zpět? Milionkrát proklíná den,kdy s tím vším začal.Chtěla by vrátit čas a dál si klidně žít svůj tehnejší život,kdy jídlo bylo samozdřejmostí.Znovu si užvat života, na Vánoce píct cukroví a bezstarostně ujídat, v létě si užívat s kamarády. Znáte ten pocit,kdy přesto,že jste si už milionkrát slibovali, že se bude snažit,budete jíst,nebudete zvracet, najedou zase dojde na chvíli rozhodnutí.A vy si nedokážete vzít kousek buchty,kterou tolik milujete,jako by jste měli svázané ruce.Nedokážete zastavit jídlo dokud to jde a zase se přejídate a víte,že půjdete zvracet. Ty miliony slibů,že už nikdy,že zítra už se nebudu bát . Znáte tenpocit,když jste na místě,kde jste si moc přáli být a najednou zjistíte,že zase jen myslíte na jídlo.Na toco nesmíte,na to co chcete.A život,to co je skutečně podstatné,vám utíká mezi prsty. Pocit,když se někdo zmíní,že je někdo tlustý nebo že on sám se sebou musí něco dělat a vy najednou dostanete ohromný strach.Co když i mě jednou někdo tohle řekne. Nebo když se podváte do zrcadla a uvědomíte si,že se vám ta vyhublá postava líbí.A v to jdou všechny předsevzetí o přibrání do háje.ředcese se tak všem líbím,tak proč to měnit.Vždyť vypadám dobře. A až se znovu skláníte nad mísou nebo vás ničí prázdné břicho, uvědomíte si,že je to už po milionté.že už nevíte kudy kam.Že už nevidíte řešeníˇUž jste ztratili naději. Tohle všecho znám a mnoho dalšího. Těm,které znají totéž a stále neví,jak z toho ven, chci jen říct.Že cesta ven je. Nedá se poradit,je pro každého jiná.Jen neztrácejte naěji.Vy se vyléčíte¨,stejně jako já.Není to tím co kdy člověk jí,je to o nalezení sám sebe.Je to cesta,kterou se musí jít nedá se přeskočit.Proto nezapomínejte,že každý váš neúspěch je součástí cesty vpřed. Nikdy se nevzdávejte.To je lék.To je to,co vás přivede na konec cesty. Krásné Vánoce vám všem.

Jasně si na to pamatuji, na to, kdy mi můj spolužák v první třídě poprvé ?oznámil?, že jsem tlustá. Nikomu jsem to neřekla, dusila jsem to v sobě, myslela jsem si, že by se za mě máma styděla… Stejně tak jsem jí neřekla ani když jsem byla na táboře a dostala jsem přezdívku metráček , dokonce si pamatuju jak jsem se pohádala s mojí nejlepší kamarádkou protože to chtěla říct mojí mámě. Byla jsem malá a hloupoučká, kdybych to bývala řekla mohlo všechno být jinak. Tenkrát jsem totiž tlustá nebyla, můj hrudník by mohl sloužit k výuce kosterní soustavy a kdybych se svěřila, byli by mi pomohli. Ale to jsem neudělala. Místo toho jsem se trápila a už v šesti letech jsem přemýšlela nad tím, jak zhubnout! Naštěstí jsem tenkrát ještě nemohla svoje jídlo ovlivnit a tak jsem byla stále hubená nebo normální, závodně jsem sportovala a asi do desíti let jsem vypadala opravdu dobře. Jenže pak se objevily kloubní potíže a já se sportem musela přestat a to se samozřejmě odrazilo na mé váze. Najednou se vyhoupla o deset kilo. K tomu mi diagnostikovali disfunkci štítné žlázy což samozřejmě nějaké hubnutí ještě stížilo. K jedenácti letům jsem měla už úctyhodných 82kilo…naštěstí zakročila máma a společnými silami jsem dokázala zhubnout na 72kg. Z nich jsem se pak až na 65kilo dostala na hubnoucím táboře. Doteď bylo hubnutí zdravé, jedla jsem 6x denně, 8000KJ a trochu jsem sportovala. Nevzpomínám si na ten den, kdy všechno začalo být těžší. Nevzpomínám si, kdy jsem se poprvé přejedla a potom si strčila prst do krku. Jen si pamatuji, že včera jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dokud jsem jedla střídmě a jen jednou za půl roku se vyzvracela, nepřišlo mi to tak špatné. Teď to dělám každý den. Snažím se přestat, ale nejde to. Do oběda vydržím jíst ale pak mě přepadne chuť a já jí neovládnu. Řeknu si, že to nevadí, že to stejně vyzvracím. Nejsem typická bulimička, mám střední postavu, jsem na té hranici mezi normálem a nadváhou (62kg / 162cm), jen mám strach. Nepřipouštěla jsem si to, ale čím víc na těchto stránkách čtu tím větší strach mám. Bulimie mě ovládá, neumím vydržet ani jeden den bez toho abych se nepřejedla a nešla zvracet. Když se mi to náhodou nepovede a přiberu ? byť jen o 20dkg mám zkažený den, připadám si tlustá a odporná, najednou se obraz v zrcadle roztahuje a jsem tlustší a tlustší… Chci přestat, ale MUSÍM zhubnout, jsem tlustá…jenže těžko se hubne s bulimii která je stále se mnou a nedá mi chvíli klidu. A to vše jen kvůli hloupému šestiletému chlapečkovi…

Ahoj všechny holky tak praštěný jako já.Trvalo mi dlouho k Vám napsat do ppinfo, neměla jsem tu odvahu se přiznat takhle ani na internetu. Vlastně jedině můj bývalý novozelandský manžel ví o těch mých šílenostech. Zdravím vás všechny ze Sydney v Austrálii.Asi to každýho šokuje, ale mně už táhne padesátka a tyhle problémy s anorexií a bulimií začaly, když mi bylo pouhých dvanáct let. Příšerný.Od malička jsem byla cvalík a naši mě honili do tělocviku.Od tří let jsem chodila do rytmiky a do baletu a od deseti let na sportovní gymnastiku a byla jsem výborná.Ve škole jsem měla vždycky jedničky od shora dolů, ale naši na mně měli velké nároky a honili mě dělat víc.Hlavně jazyky.Všechno to začalo v roce 1968 na letním táboře s výukou angličtiny. Nelíbilo se mi tam, a hlavně mi tam nechutnalo jídlo. Moc jsem nejedla a když jsem se vrátila domů, naši se zhrozili, jak jsem zhubla.A já v tom pokračovala, odmítala jsem jíst, nechávala skoro všechno na talíři. Byly to věčné kriky a hádky s našima. A tak to pokračovalo do mých sedmnácti let. Měla jsem problémy s nepravidelnou menstruací a musela jsem brát tablety a píchali mi estrogen.A já jsem zašala tloustnout hlavně v těch horních partiích. A já se začala cpát a zvracet. A to byl začátek toho nekonečného bludného kruhu, který zná každý, kdo tím prošel.Nejsem vysoká, měřím pouhých 160 cm a moje nejvyšší váha byla 62 kg, kdy jsem si připadala hnusná a odporná opuchlá ropucha a nejnižší 42 kg, když se se mnou manžel rozvedl, to bylo v r. 1999. Bylo mi 43 let. Ted mám asi okolo 47 kg. Na bábu skoro padesát, to není nejhorší, že jo? Hodně běhám, tady v Austrálii je pořád teplo a ideální podmínky na sportování.Fyzicky se cítím na dvacet a lidi mi to taky říkají a myslím si, že ne jenom ze zdvořilosti. Nikdo by mi nevěřil ty hrůzy, kterými jsem prošla. To nekonečné přežírání a zvracení. I kvůli tomuhle se se mnou manžel rozvedl, i když to nebyl samozřejmě jediný důvod. A ted bych chtěla trochu odbočit a říct něco o těchto smíšených manželstvích. Nefunguje to a nejde to. Jiná mentalita, kultura atd. Těžko tomu věří ten, kdo to nezažil na vlastní kůži. Byl příjemný, milý a společenský a především měl rád mého syna, kterého jsem měla v Praze jako svobodná máma. Nebudu nikoho otravovat dlouhým vyprávěním, v součané době mám přítele, ale je to velmi nezávislý vztah, nebydlíme spolu a o tomhle vůbec neví. Obdivuje, jakou mám fyzičku a pěkně tvarovanou figuru na osmnáct, jak říká. Co bude dá? To je otázka, kterou si dávám denně. Nechci se už cpát a zvracet, jak odporný prase, chci žít normálním životem, ale kolik lidí vede normální život? Monika