Jdu za světlem…Jako můra…

/0 Komentáře/v /přidal

Asi tady se svým článkem neudělám díru do světa.Můj příběh se od vašich moc neliší,ale to mě uklidňuje.Uklidňuje mě pocit,že v tom nejsem sama.Co napsat?Jsem tady..Na této stránce,což svědčí o tom,že spokojeností co se týče vlastního těla moc neoplývám.Vlatně už od malička.Docela dost jsem vyrostla.Závodně jsem sportovala,takže jsem byla samý sval a velikou váhu sváděla právě na ně.Ale teď je tomu jinak.Kvůli neshodám s trenérem jsem s volejbalem skončila.Nepřišla jsem tím jen o pravidelný pohyb,ale také o skvělou partu,která byla v našem týmu a do které už nepatřím.Často nad tím musím přemýšlet a mé tak už narušené psychice to zrovna moc nepřidá.Velkou ránou pro mě byla smrt mé nejlepší kamarádky,se kterou jsem si byly vždy velmi blízké a kterou mi už nikdo nenahradí.Kdyby tady byla,tak bych možná nepsala vám,ale svěřovala bych se právě jí.Svěřovala bych se jí s problémy,kvůli ktérým se trápím a které taky souvisejí s jídlem.V žádném případě byćh své problémy nechtěla na nikoho svádět,ale vy holky jistě víte,co s vaším srdcem udělá nešťastná láska.Jednostranná…Neopětovaná…Pár dní vašeh života a je to tady.Proč mě nechce?Copak jsem moc tlustá?Ano jsem..Proč se vůbec tak hloupě ptám.Za svůj dotaz a ošklivé tělo se říznu do předloktí..Teče mi krev…Bože,fůj…Počkat..Vlastně to není až tak hrozné..Možná se mi tím i ulevilo..Potrestala jsem se…Co takhle přestat jíst…Raději se řezat..Nebo třeba pálit ruce a nohy ohněm…Nene..Má psycholožka správně tvrdí,že to byla ta nejhorší možnost.Dobrá…Budu se to snažit řešit jinak..Najdu si více koníčků..Budu se více učit a hodně sportovat.Budu krásná a on bude litovat,že mě nechtěl…Není normální mít při 180cm 65 kg.Kdo to kdy viděl?Za chvíli bych se s tím svým pupkem mohla přihlásit do kurzu plavání pro těhotné.Ani by nezjistili,že vlastně těhotná nejsem..Jsem opravdu slabá.Přestanu jíst… To jsem zkusila..Nevyplatí se to….Po týdnu jsem vztala z postele a probrala se za 3 minuty na zemi..Ondlela jsem?Divné,že by mi chyběly vitamíny? Toto není řešení..Nevím,jestli jsem schopna najít řešení..Životní cíl?Proč sem vůbec píšu?Připadám si uboze.Nečtěte to…Pozdě….Už jste to asi dočetly,co?Ale o co jde…Jste tady taky a přečetly jste ten pitomý článek až do konce..Z toho vyplývá jedno…Jste na tom stejně…Pojďme společně za světlem,jistě v našem životě svítí,stačí ho jen najít… Klidně mi napište,budu ráda..Kamarádů není nikdy dost…

Marný boj

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,zdravim všechny.Asi před rokem jsem sem psala svůj životní příběh,kdy jsem spadla do anorexie,vyléčila se a znova jsem do toho spadla(nechtíc).Příběh končil tím,jak se již podruhé snažim vyléčit,protože chci jak já,tak mě k tomu nutí i mé okolí.Je tomu již rok a jak jsem na tom teď? Bídně. Moje snaha připrat vyšla nějak naprázdno.Ne že bych nechtěla,ale ono to jde těžko,když si do jídelníčku nechcete vpustit nic tučného,sladkého,prostě nic, po čem se tak obvykle přibýrá.Před tím rokem jsem měla asi 48kg, teď vážim na 172cm pohých 42kg.Na jednu stranu si říkám,že je to hrozně málo,že musim přibrat jak kvůli sobě tak i kvůli svému okolí,který tím hrozně trpí, ale na druhou stranu je tam pořád to druhé já,které mi říká „A co když to přibýrání už nikdy nezastavíš? Kdo tě bude po přibrání znova odnaučovat jíst to sladké,tučné jídlo,které je sice výborné a jedla bys ho hrozně ráda,ale u kterého ti tak dlouho trvalo,než ses ho odvykla jíst?“ Nemám problémy s tím jíst, jím 5x denně celkem velké porce,ale musí to být jídlo, o kterým vím,že je nízkokalorické,skoro bez tuku a jakžtakž zdravé.Musím si ho uvařit sama, abych věděla,co v něm je.A s tímhle přístupem se těžko nabýrá.Taky chodim cvičit.Sice už ne nějak časno,asi 2x týdně do posilovny,1xtýdně na step aerobic a 1xtýdně na p-class,ale asi to je dost,i když mám zase sedavý zaměstnání. Je to všechno hrozně zamotaný.Rodiče mi vyhrožájí tím,že mě dají do léčebny,táta už je tak napolo domluvený s primářem u nás v nemocnici,byl u něho na konzultaci,protože už se na mě nemohl dívat.Pokaždý,když k rodičům příjdu(bydlím s přítelem),provní věc,na kterou se mě zaptají je,jestli už sem připrala a nutí mě stoupnout na váhu.Samozřejmě že ta je buď stále stejná(to v tom lepší případě) a nebo nižší.Já sama už sem si zjišťovala info o hospitalizace z vlastní vůle a dokonce jsem domluvená s jednou paní,která by mi mohla pomoct sestavit jídelníček,ale pořád je tam to druhý já,který mi našeptává,že až na tu nízkou váhu jsem v pořádku.Že se snad nic tak hroznéh neděje a nemusí se okolo toho dělat tolik povyku.Prostě v jednu sekundu mám hroznou chuť začít zase normálně jíst a vyléčit se,ale v druhé sekundě se objeví myšlenka,že budu raději vyhublá než zase silná.Musim říct,že psychicky je to fakt na nervy,v některých chvílích bych to nejraději všechno vzdala.Jenže můžu takhle zklamat svoje okolí,své rodiče a svého přítele, když ve mě všichni tak moc věří?Nevíte, jak z toho všeho ven?Nevíte,jak být zase normální?

Nevím jestli se mi uleví

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, nevím jestli se mi uleví, když Vám napíšu jak to se mnou je, protože se za to hodně stydím, ale zkusím to. Vím, že holkám co mají anorexii a tím pádem neskutečně silnou vůli a disciplínu přijdu zřejmě odporná, ale prosím neodsuzujte mě za to, že nedokážu být tak silná jako Vy. Byly časy, kdy jsem si i já s anorexií zahrávala, ale to bylo před dávnými osmi lety. Potom následovaly jen roky střídání váhy s 10 až 30 kilovými výkyvy. Vždy když nastanou nějaké citové zvraty, začnu se neskutečně přejídat nebo naopak nasadím tvrdou dietu a cvičení. Před rokem se se mnou rozešel můj přítel, se kterým jsem byla přes 2 roky(nejprve byl několik let mým dobrým kamarádem) a následovalo 14 kilové zhubnutí, abych mu ukázala o co přišel. Bylo to bláhový, sice ze mě byl paf a vyspal se se mnou, ale stejně dal přednost své nové holce. Následovala další krátká známost( i tento kluk mi dal kopačky, protože jsem pořád řešila jídlo a podobný kraviny) a následovalo přežírání neskutečné síly. Výsledek? Po třičtvrtě roce mám o 18 kilo víc!!! Jste jediní komu řeknu svojí váhu. Nyní mám 78 kilo při 162 cm. Chce se Vám ze mně zvracet?Mně taky! Nejde to zastavit, nemůžu začít znovu hubnout. Právě mám v troubě čerstvě upečenou bábovku a vím, že i když se mi spálila, stejně jí celou sním. Je mi zle ze všeho co jsem do sebe dnes natlačila a přesto se dalšímu jezení neubráním. Moc bych potřebovala někoho, kdo ví o čem mluvím, s kým bych si mohla třeba posílat sms v kritických chvílích, protože já nechci skončit jako 100kilovej sulc. Už teď vypadám příšerně, bolej mě klouby, záda, horší se mi pleť a vybýbám se lidem. Mám strach, že za chvíli přestanu chodit do práce…Prosím pomozte mi, pokud chcete a víte jak! Děkuju

Proc???;[[[[

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravim vsechny… Napsala jsem sem nekdy v rijnu svuj pribeh-je podobny tem vasim… myslela jsem, ze jsem se ze vseho dostala a budu v pohode-jist pravidelne, uzivat si konecne zivota! Ale ted jsem na tom jeste hur nez kdy jindy! Po takove male anorexii-kdy mi vynechala menstruace a uz se nedostavila[je to skoro rok!] ted trpim preziranim-opravdu nechutnym preziranim!!!! Treba dneska -pred chvilkou jsem tady snedla-ne sezrala snad vsechno co jsem nasla! Pracuju v zahranici jako aupair a nevim jak to ani vysvetlim, ze tu neni uz nic k jidlu, detem jsem snedla vsechny sladkosti, celej toustovej chleba , maslo , pomazanky, lupinky-i detem! Je mi ze mne spatne! Chtela jsem to pak vyvratit, ale nikdy mi to nejde! Tentokrat jsem se fakt snazila a vyblila jsem tak pulku toustu! Nic vic…navic me pritom zacalo pichat u srdce, jako bych dostala nejakej zachvat-vynechani srdce ci co??? :[ Lezela jsem na podlaze s nafounutym brichem a nemohla se hnout..a jediny co me napadlo-proc??? Nevim jak vysvetlim, ze tu neni zadny jidlo… penize dostanu dneska , ted zadny nemam-tak ani nemuzu dokoupit co jsem snedla!!:[ Proste se citim jak absolutni nicka… Cetla jsem , ze po antikoncepci se dostavi menstruace a nasla jsem jedno plato prasku-prestala jsem antikoncepci brat a nechala si jedno plato-kdybych si to potrebovala obdalit, ci tak..a ted jsem je dobrala a doufam, ze to alespon dostanu! No a co se nestalo-vsimla jsem si na obale tech prasku datum spotreby prosinec, 2007!! Tak to uz byla polsledni kapka-jeste jsem zkonzumovala plato proslych prasku…tak nevim jestli mi to jeste muze nejak extra ublizit-dalsi ranu uz asi nepreziju! Nevite jestli to ma velkej vliv mesic po spotrebe?Doufam, ze to nemuze mit nejake nasledky!Jako nic hodne neobvyklyho jsem nepozorovala, jen zvysenou chut k jidlu:[ kterou jsem realizovala-denne-jako stesti, ze tu neni vaha-za posledni tydny jsem pribrala min. 10 kilo! Uz tak jsem se pekne pres Vanoce zakulatila…nezapnu ani zadny kalhoty!;[ Myslim jen na to jidlo! No porad je mi strasne spatne, jak se preziram-ale ja nechapu proc to vlastne delam!!!??? A dostala jsem se na tuhle stranku a potrebovala to ze sebe vsechno dostat! Vim, ze je to nezazivny, ale nemam nikoho komu to muzu rict… za jakykoliv komentar budu rada…co myslite o tech praskach?:[ Jo a sla bych na gyndu-rada, ale vzhledem k tomu, ze jsem v zahranici a budu asi nekdy do Vanoc-se na gyndu ani nedostanu, mam pocit , ze jsem si zkazila zivot, kvuli takovy hlouposti –chtela jsem byt jen hubena?? Holky jsme asi vazne padly na hlavu-hlavne ja…:] No omlouvam se za chyby-jestli si to prectu , tak to ani neodeslu… tak to radci hned odeslu, drzim vsem palce at se z toho kolotoce dostanou…ja uz si ani moc nadeji nedavam-a pritom nechapu proc to delam??? ;[[[

bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, moc bych vas chtela poprosit o pomoc. Nevim si se sebou rady. Asi ve 14 jsem zacla hubnout, nasledovala anorexie, coz se asi behem dvou let zvrhlo v bulimii (za kterou muzu byt svym zbusobem vdecna, protoze kdybych i nadale hladovela, tak uz tady asi nejsem). Jenze ted uz mi je skoro 22 a bulimie se stala nedilnou soucasti meho zivota. Nikdy jsem se o tom s nikym nebavila a asi ze zbabelosti to ani vubec neresila. Uz pred nekolika lety na to prisli rodice, ja slibila, ze uz toho necham.. Jenze ted jsem na vysoke, mimo domov a zvesela v tom pokracuju. Mamka me porad podezdriva a ma o me hrozny strach. Uz jen kvuli ni toho chci nechat. Jsem zbabela a stydim se to nekomu priznat. Uz tri roky mam pritele, ale ten o nicem nevi. Vim, ze on by mi snad mohl pomoci, jenze mu to nedokazu rict uz jen proto, ze jsem mu tak dlouho dobu lhala.. Moc vas prosim, je tu nekdo, kdo by mi mohl poradit, jak to premoci a zacit zase normalne zit? Nebo nekdo kdo je v tom sam stejne jako ja a chtel by se spolecne se mnou pokusit z toho dostat?

zase tady?

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit, že se sem vracím v pravidelných intervalech, vždycky si chvíli spokojeně hubnu, pak nespokojeně přibírám, pak už i nespokojeně hubnu a ještě nespokojeněji zvracím a takhle se to pořád točí dokola. Chvíli jsem plná radosti a enthuziasmu, v dlasím okažiku sedím někde v koutě a ze zápěstí mi valí krev aniž bych vnímala jakoukoli bolest. Nedokážu se zastavit a vydat se nějakou cestou a k tomu všemu mi ze sebe začíná být pěkně zle. Připadám si zvrhlá když hubnu a mám z toho neskutečnou radost a připadám si nechutná, když teď už zase pravidelně navštěvuji záchod abych se podívala mikrobům uvniř přímo do „očí“ a zase jsem v okamžiku, kdy mi připadá nemyslitelné abych se normálně najedla, zastavte mě někdo! Mám sen a nechci si ho vzít….

Kdy budu mit rozum?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Tak jsem se odhodlala naspat sem. Mozna to nikoho nebude zajimat,ale ja mam potrebu se vypovidat. Zacalo to v 11 letech, rozhodla jsem s eprestat jist sladke, tucne, zacala jsem cvicit, jezdit na kole….ale absolutne nevim proc. Vubec si nepamatuju jak me to napadlo. Mela jsem a mam skvelou rodinu, byla jsem zdrava normalni holka, nic mi nechybelo. Vlastne ja a ni nevedela co delam, protoze o anorexii a tady tech hnusnych nemocech, jsem se dozvedela, az kolem 15. kazdopadne moje rodina byla spatna z toho, ze hubnu…snazili se mi pomahat…ale ja nechapala co jim vadi. az v tech 15, co jsem zacala objevovat clanky v casakach jsem zjistila, ze jsem opravdu trpela anorexii, mela jsem podvahu, porad mi byla zima, nemela jsme silu. Ale pak se stalo to, ze jsem sla na stredni a byla jsme takova ta tridni osklivka a blbec, co pomaha lidem v domneni, ze se s nim pak budou spoluzaci bavit. Taky jsem se zacala hodne ucit, chtela jsem byt aspon v necem dobra, ale to se spoluzakum taky nelibilo. Snazila jsem se byt sva, ale neslo to, trpela jsme, byla sama a nemela skutecne kemarady, nejvice casu jsem travila s jidlem, sladkostma, utesovilo me to, bylo mi na chvili lip. Jelikoz maminka dobre vari a pece, mela jsme k jidlu pristup porad. Ale nevim, co se stalo, ja zacala hodne jist, prejidat se, zavirat se doma, jist potaji…uz jsem to nebyla ja, byl to cizi clovek. Nechodila jsme ani mezi vesnickou partu, vyhybala jsme se vsem, pripadala si nejhorsi a nejosklivejsi na svete, uzavirala jsem se do sebe a utesovala se jidlem. Moje rodina videla zmenu v mem chovani, vedeli ze jsem ta, co se sama sobe nelibi a snazili se me podporovat, porad jsme slysela, jak jsem dobra a chytra holka, ze jsem hezka, spolehliva, maji me radi…ja vim, ja byla vzdy ta hodna a pracovita…ale oni nechapali, jak se citim, ze kamkoliv jdu citim se strasne odporne, muslim si jak na me vsichni koukaj…bohuzel, ale na sebevedomi neprida, kdyz nekam jdete a slysite kluka, jak rika: Boze, ta je priserna! Tady jsem se vzchopila a sla jsme k nemu a servala ho. Chtela jsme ale neco dokazat. Zacit jist normalne, chodit mezi lidi, chovat se rozumne…ale uz ve mne zustalo to jidlo, zjistila jsem,ze se v mem tele citim hrozne, diky prejidani se dost potim, rudnu, nemam hezkou plet a tim nizke sebevedomi. Ale i presto jsem zacala zase chodit mezi vesnickou partu a schazet se se spoluzakama ze zakladky. Vsichni me berou jako fajn holku, kamaradku, tu chytrou…ale nikdi nevi, ze ja se za sebe porad stydim, a doma trpim, mezi nimi delam, ze jsem v pohode, ale doma se zavru, brecim a jim. Nikdo z nich nevi, jak trpim samotou, jak nedokazu mit kluka, jak se stydim, jak se citim byt jina, ze vseho se nervuju…uz jsem to nemohla vydrzet, oni uz jsou na vjsce nebo pracuji, bydli s partnery a ja?! Rozhodla jsem se, ze odjedu jako aupair a zacnu znova. jak to dopadlo? Drela jsme jak blbec u ne mod dobre rodiny a jidlo byl muj pritel, skoncila jsem tam a nesla si neco jineho. Ted se straram jen o uklid, ale stastna nejsme, trpim, nemam zase kamarady, jsem sama, styska se mipo rodine a kamaradem je mi jidlo, ale ja to nechci vzdat! Chci byt jiny clovek! Bojuju se sebou kazdy den, ja mam vuli dokazat byt dobra, ale ty me pocity strachu ze vseho, normalniho zivota…ja nevim. Mam pocit, jako kdybych nebyla normalni. NIkdo me nemuze pochopit, neni v mem tele s myma myslenkama. Ale zivot je i hezky a ja mam spoustu snu a veci, co chci delat a dokazat…tak proz si za tim nejdu, proc staci malickost a ja jsme na dne? Vzdyt ja musim byt vdecna, ze ziju ted a tady, ze nejsem dite v Africe, nebo proste nekdo s opravdu vaznou nemoci. Proste jen normalne zit a chovat se jako normalni a rozumnej dospelej clovek.

Příčinu problémů u mě možná znám…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).

chci

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj..tak….kde začít..sama nevím..nevím, jestli vůbec někdo tady chce číst můj příběh, jestli to někoho zajímá, a jestli někoho zajímám já…Můj boj s dietou a s mým tělem začal už dávno, ještě když jsem byla na základní škole v 7 třídě..tehdy jsem neměla ani tušení co je nějaká anorexie, ani vlastně nevím, proč jsem tehdy tolik zhubla, a hlavně jak jsem zhubla. Byla jsem dítě, které nepotřebovalo nic z toho, co dětem dělalo a dělá radost..tomu dítěti k tomu aby bylo šťastné stačilo, když se na něj dívali spolužáci a učitelé, kteří si o něj dělali starost a měli strach, proč zhublo. Vzpomínám si jen, že jsem byla šťastná. To moje štěstí trvalo do doby, než jsem nastoupila na střední školu, kde už o letních prázdninách, jeden, dva měsíce předtím, než jsem měla nastoupit na novou školu, mezi cizí lidi, jsem přibrala. A když říkám „přibrala“ , tak myslím opravdu hodně (cca 10-15 kg).Sama nevím, jak jsem se k tomu vůbec dopracovala. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, že jsem „taková“ byla vždycky, že jsem zvyklá, a že jsem se svojí váhou a tělem spokojená. Ale uvnítř jsem strašně trpěla. Když jsem viděla ty holky, se kterýma jsem měla strávit 4 roky života, tak to bylo ještě horší. Jedna hezčí než druhá, hezké postavy, oblečení. Chovaly se ke mě hezky…ale bohužel jen v mé přítomnosti. Dozvěděla jsem se, jak si o mě povídají, že vypadám hrozně, a proč se sebou proboha něco nedělám. Chtělo se mi utéct na konec světa. Vždycky, když zkončila škola, jsem rychle utíkala domů, abych se mohla před všemi a vším schovat, aby se na mě nikdo nedíval. Po dvou letech neúspěšných diet, se cosi stalo, nevímco, jako bych to zapomněla, ale přestala jsem jíst, a zhubla jsem. Zhubla jsem 20 kilo, a cítila jsem se nádherně, šťastně, jako vítěz. Všichni kolem říkali, jak mi to moc sluší, a že bych víc už hubnout neměla. Ale já chtěla. chtěla jsem hubnout, a už nikdy nebýt ta, co by ze sebou měla něco dělat. Ty zbylé 2 roky byly krásné. Váhu jsem si držela, ani nějaké zdravotní problémy se u mě neobjevily, jen jsem možná přišla o pár vlasů, což jsem byla schopná akceptovat. Úspěšně jsem odmaturovala, a i následující léto bylo krásné. Po dalších letních prázdninách jsem nastoupila na vysokou školu. A tam se to , zase nevím proč, zkazilo. přibrala jsem , a přibírám pořád.Zase jsem nešťastná, mám deprese, a je mi strašně, když potkám někoho třeba z té oné střední školy, a on vidí, jak teď zase vypadám. Zase jsem se vrátila do starých kolejí, kdy utíkám po škole zase domů, zase se schovat před všema lidma. Čím víc chci zase zhubout, tím víc ukazuje ručička na váze, a to mě ničí. Nevím proč, ale nedokážu nejíst. nejíst a hladovět, tak jak už jsem do dokázala předtím. jenže, já nevím, jak jsem to dokázala. Nevzpomínám si. Ale moc se snažím si vzpomenout. Vzpomenout si, jak se udělat zase šťastnou. Já vím, že máte spíš opačný problém. A to, jak se z toho dostat. Můj problém je, jak se doastat zase zpátky. Potřebuju „jí“. Nemyslím na nic jiného, než jak mít znova anorexii. nemůžu se ani nikomu svěřit, nebo požádat o radu, protože kdybych tohle vypustila z pusy před někým z přátel, tak se mi vysmějou a pošlou na psychiatrii. ale já mám jenom přání. tak jako má nějaké přání každý z nás, tak mým přáním je být zase šťastná a mít radost ze života, a k tomu mi může pomoct jen „ona“, „slečna Anna“. To byl můj příběh..Vlastně ve zkratce můj život, který se od dětství netočí kolem ničeho jiného, než je moje váha, moje tělo, a „ona“. Promiňte, jestli jste došli se čtením až sem, a čekali jste něco víc, ale já to potřebovala napsat. Potřebovala jsem to někomu říct, a i kdyby si to přečetl jenom jeden člověk, tak jsem ráda, že jsem se mohla svěřit aspon jemu. Přeju Vám všem hodně úspěchů. Všem. Všem, at se splní jejich přání, a at jsou šťastní.

už nemůžu- ted už musím

/0 Komentáře/v /přidal

vlastně ani nevím kde začít. možná bych měla napsat uplně všechno. nikdy jsem nebyla hubená holka- vždycky jsem měla pár kilo navíc..občas ne jen pár. a nikdy jsem nebyla u kluků oblíbená jinak než fajn kamoška. Těch pár kluků co o mě projevilo zájem mě vyměnilo za slečny které měly postavičky krásné a mě si ponechalo jako kamošku. Moje sebevědomí nikdy nebylo vysoké- dva,tři roky nemám žádné. ted už jsem asi v mínusu.před rokem a něco se moji rodiče naposledy pohádali- před měsícem nastal oficiáln rozvod- během toho roku jsem si vytrpěla neuvěřitelně moc. hodně mě vzal ten rozvod- do toho mě vyměnil „první“ z té řádky kluků. zůstali jsme kamarádi- je to dodnes můj nejlepší kamarád. Nenapadlo mě nic lepšího než se začít řezat. byla to pro mě neuvěřitelná úleva pochybuju že se z toho úplně v nejbližší době vůbec dostanu- už to nedělám ale když si vzpomenu na ten úžasnej pocit..:( ti co to zjistili (nejlepší kamarádka, a on-nej kamoš) mě podporovali ale nic nezmohli- zmohl až další klučina ten mi hodně pomohl a samozřejmě sme se do sebe zakoukali- no já zakoukala on možná skamoši nevím totiž do čeho by koukal.. ten mě taky nahradil slečnou dokonalou… na nějakou dobu jsem do toho spadla taky a když jsem si všimla že za ten asi půl rok jsem něco málo zhubla nervama a že je to fajn konečně toh dosáhnout začala jsem se o to víc zajímat. narazila jsem na pro-ana blogy kde ty holky jsou tak úspěšný a začala jsem si je brát jako „přklad“. potom přišel další kluk..stejný scénář a to už byla poslední kapka. už asi 3/4 roku nemyslím na nic jiného-. ale opravdu na nic- než an to jak by bylo všechno hezčí kdybych byla hubená, na to jak bych byla štastná, jak by o mě byl zájem, na to jak bych byla krásná. měřím 181,5 cm předevčírem jsem vážila 78kg. moje maximum. je mi jedno do čeho spadnu. v tuhle chvíli je pro mě milejší řešit věci okolo hubenosti než okolo tlouštky. vím že si zahrávám ale na to ej pozdě. všichni co mě ponižovali a ponižují můžou za to co mám v hlavě. nesnídám neobědvám. svačím to ano a večeřím. mám v plánu jít tak daleko dokud budu moct chci mít 59kg. je to daleko ale když se budu snažit dám to. až to dám ozvu se. zatím..