Archive for category: Můj příběh

Hej holky…Ja vam rozpovim ted muj pribeh. Kdyz si tady najdete clanek vydan 24.1. s titulkem Pomalu se zabijim, tak ten jsem psala ja pred casem. V case kdy jsem na tom byla fakt spatne.. jen si to prectete. Snedla sem za den 1 Racio Toast co mel asi 30kalorii. Strasny…blaznivy..ja vim! Den po tom jak jsem to napsala TO PRISLO.Rano jsem se probudila..normalne jsem vstala a najednou mi prislo strasne spatne, nemohla jsem dychat, bylo mi na zvraceni, podlamovala se mi kolena, pred ocima jsem mela jenom cerno. Tehdy byla doma babicka. Ta me okamzite jak mi bylo lip a mohla jsem chodit,sebrala k lekarce. Ta okamzite privolala zachranku a poslala me do NEMOCNICE. Nechtela jsem to je jasny…ale musela sem.Doktorka rekla ze jestli se mi neco stane nechce to mit na svedomi…V nemocnici mi museli doplnit vsechny ziviny vitaminy co mi chybeli. Tim padem jsem byla na infuziich. Celkove jich bylo 5 po 600ml. Mne bylo ten 1den hrozne… ja byla tak stastna kdyz mi tam privezli veceri- coz byla sekana a bramborova kase. Vsechno to pocitani kalorii slo do haje a tesila jsem se na normalni jidlo! Muj doktor co jsem mela ve spitalu, mi to prines jeste do postele, ptz ja nikam nemohla ze. Tak ten mi to tam donesl a nakrajel na kousicky abych to mohla jist. Pac v pravy ruce sem mela tu kanilu. V nemocnici jsem byla pres 2 tejdny a nak nadmerne sem nepribrala teda.Ta moje vaha se strida- jednou 42, pak 43 a mela sem i 45, pak znovu 43. Jako- Prisla sem tam a mela jsem 43 a ted mam 42. A jim rano, pak svaca, obed, svacina, vecere. Njn mam min kil ale vypadam mnohem mnohem lip. Mam krasny dlouhy nechty, o cem jsem si predtim mohla nechat jen zdat..A hustejsi vlasy… No je mi ted dobre..Ale jeste nemam vyhrano.. vim ze k tomu muzu kdykoliv propadnout znovu..Ale ja SE NEDAM! K anorexii se uz nevratim!

Ahoj holky, všechny Vás zdravím. Téměř brečím, když píšu tento článek. Asi 5 let jsem závislá na projímadlech, beru bisacodyl a ne v malých dávkách denně. Neberu jej kvůli hubnutí, ale měla jsem příšernou zácpu a pak začal ten kolotoč. Je mi 20 let a ještě k tomu jsem zdravotní sestra, ale neodsuzujte mě. Stačí, když se trápím sama a tím, že to dusím v sobě ubližuju svému okolí. Už jsem měla jednou přítele, ale to byl takový puberťák. Už rok chodím s mužem, je mu 30 na 5. července máme stanovený termín svatby. Já ho moc miluju a vím, že on mě taky. Nenávidím sama sebe, protože on nic neví a já mu tím vlastně lžu. Já nechci umřít a ani ho ztratit, proto se bojím mu to říci. Ještě když jsem ta zdravotní sestra a on chce mít se mnou děti a já taky, ale nejspíš je s takovou nikdy nebudu mít. Ubližuju jemu, rodině i sobě. Ale kdyby věděl pravdu, tak by mě opustil, i když mě miluje, protože můj život vlastně ani není život. Moc děkuju a nenádávejte mi a přeju Vám hodně štěstí v životě. P.S.ADMINISTRÁTOR: Z textu byla odstraněna emailová adresa – nepište do textu přímé kontakty, budou vám chodit spamy, viry a podobné věci, dbejte na svou bezpečnost.

Tak vás tady všechny zdravím… Ani nevím jak začít, ale myslím si, že o to tady ani tak nejde… Takovýhle příběhů, tady najdete spousty a tenhle je jen jeden další. Možná patřím k té šťastnější polovině, možná ne. Všechno to začalo na podzim roku 2005, tudíš je tomu přibližně dva a půl roku, to mi bylo 16. Kdyby se to tak dalo vrátit… No takže bylo asi tak nějak září, byla jsem naprosto v pohodě a nic moc mě netrápilo- jo jasný, školu sem neměla ráda nikdy, ale prostě víte, co myslim… Netrápila jsem se s jídlem, s postavou a tak. Najednou však začala hubnout jedna moje dobrá kamarádka, nejhezčí holka ze třídy a tím to začalo. Najednou jsem se začala prohlížet v zrdcadle a začala jsem si všímat všech těch špeků a špíčků na svém těle. A tak jsem začala hubnout se svými 61,5 kily na 172 cm. Nebylo to vůbec nic těžkého, omezovat se v jídle, nebo klidně třeba dva tři dny nejíst, takže jsem se za půl roku dostala na 53,5 kg, což teda byla má nejnižší váha. Jenže tehdy mi už začala vyhrožovat máma, že mě vezme k doktorovi, jestli to takhle půjde dál a začala mě kontrolovat v jídle. Pomalu jsem přibírala a nakonec jsem se zůstala držet na krásných 58 kilech. Jenže pak se to všechno nějak zvrtlo. Začátkem roku 2007 jsem se začala přejídat. Zpočátku jsem to kompenzovala, že jsem pak třeba dva dny nejedla, ale postupně to už nešlo, a tak jsem o prázdninách měla najednou 68 kilo. Teprve okolo května 2007 jsem si uvědomila, že to není jenom tak, ale že je to nemoc- že trpím záchvatovitým přejídáním. To byl určitě důležitý krok, uvědomit si to. Tak jsem to řekla rodičům, ale ti nic nechápali, nebo spíš to chápat nechtěli a tak nad tím mávli rukou a já se trápila dál. Naši to naštěstí asi po měsící pochopili, když jsem pořád brečela, a tak mě vzali k jedné rodinné psycholožce. Ale bylo to zase k ničemu. Spíš to bylo ještě horší, protože sme to pořád rozebírali, ale výsledky žádné. Tak jsem tam přestala chodit. Poté jsem v září začala chodit k jedné teraupetce, která mi možná malinko pomohla, ale nevím. Ten problém se ve mně nevyřešil… Podstoupila jsem asi 10 sezení, ale nic moc se nezlepšilo. Poté jsem k ní přestala chodit a bylo to vše zpět. Od začátku jsem věděla, že to bude dlouhá a těžká cesta a je to teprve půl roku, ale mně se to zdá jako věčnost. Někdy se cítím nádherně, když se zrovna nepřejídám a váha klesne, ale poté vždy přijdou ty nekonečné dny přežírání a zoufalosti, marnosti a nenávisti sama sebe. Nyní budu chodit k dalšímu teraupetovi, tentokrát chlapovi, kterému zatím opravdu věřím a doufám, že s ním se toho všeho zbavím. Věřím tomu a doufám, že zase dokážu to, abych nemusela každou minutu svého života myslet na jídlo. Děkuji za tyhle stránky, děkuji, že jsem mhola zjistit, že v tom nejsem sama. Myslím si však, že by toto téma mělo být více propagováno, mělo by být více takovýchto stránek. Vždyť všude v reklamách vidíme jen samé přípravky na hubnutí atd. ale co takhle vymyslet něco, co nám opravdu pomůže? Nám lidem trpícím PPP? Tak vám všem přeju, abyste našli někoho, kdo vám v tom OPRAVDU pomůže a nebude o tom jen mluvit… Mějte se krásně vaše Vivian

Bude mi jednaadvacet let a s každým přibývajícím rokem se stále víc děsím toho, že s tím už nikdy nepřestanu. Už čtyři roky je ze mne hnusná odporná bulimička, která neumí nic jiného, než skuhrat, jak je svět na h…o, nadávat na svůj sk…..j život a veškeré věci, které se jí nepovedou řeší tím, že žere a žere a samozřejmě každý den nejméně jednou (někdy i třikrát) denně zvrací. Humus. Proč to dělám? Nemůžu s tím přestat. Prostě se mi něco nedaří, tak jdu jíst. Jenže má to háček. Ne to, že bych se tajk hrozně bála, abych nepřibrala náhodou kilo, ale to, že už skutečně neumím odhadnout velikost pore a pkud bych se přejedla a nešla to vyzvracet, bylo by mi hrozně moc špatně. Ono sníst např. místo 2 rohlíků 3 nebo 4 není až ba vůbec žádná tragédie, nebo si ještě přidat k obědu nebo jednou za čas sníst tabulku čokolády, nebo dva kousky šlehačkového dortu je naprosto normální. Kdybych takhle tedy blbla jednou za čas, vůbec bych to neřešila, ale když by měl člověk den sníst na posezení třeba 9 rohlíků se dvěma 200g čkami marmelády, nebo si uvařit půl kila těstovin, nasypat si na ně neskutečné množství cukru, nebo si místo jednoho pudingu uvařit tři a nasypat si do toho skoro půl pytle 500g kukuřičných lupínků, jít do města a nakoupit si 5 bebesušenek, 1 velkou čokoládu, 5 jogurtů a k tomu ještě půlkilový krájený chleba – ale ne do zásoby, ale na jedno jediné jídlo? Je to normální? A ještě jedna věc: Mám závislost na cukru. Ano slyšíte správně – ne na sladkém, ale na cukru. Přesně tak – to ono bílé, sypké, může být hrubé, jemné i v kostkách. Největší svinstvo, který vám rozhází celý metabolismus, okrádá vás o minerály, ucpává vám tepny, neustále narušuje rovnováhu inzulinu v těle a vy pak máte pořád hlad ikdyž jste se před chvílí najedli. Přesně to dokáže cukr. Nikdy bych tomu nevěřila, že na něj může být závislost stejně tak třeba jako na jiné drogy. Až když jsem zjistila že ji mám já. A nebudu vám tu rozepisovat, co se stane, když si ho nedám, protože asi víte, jak vypadá feťák co si nedal „dávku“. Tak tedy ve zkratce, co se mnou vlastně je. Nejsem žádná hloupá holka, která se v jídle omezuje, nejí a pak má jednou za čas hlad a sežere všechno na co příjde. Mám období, kdy jím celkem dobře a jelikož nemám přecpané břich a nemám bolesti žaludku, nemusím zvracet a ani to nedělám. Jen když mne to chytí. Stačí, když mám špatnou náladu, cítím se nervózní (např.mám nějaké zkoušky ve škole, nebo jsem pod velkým tlakem), nebo když mám problémy s láskou. A ty mám bohužel dost často. Nějak nemůžu najít k sopbě člověka. Když se zamiluju, je to nešťastná a neopětovaná láska a když má zase zájem někdo o mně, tak já o něj ne. Ne, že bych se s ním nechtěla bavit – jen mu kromě kamarádství nemůžu nabídnout nic jiného a to většinu lidí odradí. Nyní v tom lítám patřičně dlouhou dobu. Vždycky jsem měla aspoň třeba měsíc, kdy jsem to zvládala, ale teď už od září blbnu a nemůžu s tím nic udělat. Vydržím jíst normálně tak jeden dva dny a pak zase žeru. Neštve mě to jen kvůli mé postavě – s váhou se držím. nejsem sice štíhlounká jako před těmi čtyřmi lety, ale byla jsem na tom hůř. V roce 2004 napodzim jsem z 57 kg přibrala za dva měsíce na 70. Jinak pro upřesnění měřím 170 cm. Pak jsem ještě 6 kilo nabrala a to už jse musela jednat, protože jsem začala mít zdravotní potíže. Nikdy předtím jsem nadváhu neměla – byla jsem sportovec a rozhodně ne žádný povaleč u televize, takže se moje tělo s touho váhou smířit nechtělo za žádnou cenu. Sice mi lidi kolem říkali, abych se netrápila, že jsem ještě „dobrᓨ, že si na to časem zvyknu a ať se mám ráda jaká jsem, ale copak to jde? Jsou to čtyři roky a nezvykla jsem si. A nikdy si nezvyknu. Během těch let jsem s váhou kolísala kolem 66 – 70 kg. Už jsem se dostala loni v srpnu na 64 a měla jsem moc velkou radost. Dva měsíce předtím jsem se nepřejídala a ani nezvracela. Sice jsem nejedla 5 x denně malé porce jak doporučují, ale 3 x normální – nijak obrovské a cvičila jsem každý den alespoň hodinu. Jenže pak jsem šla do školy a musela jsem být na intru. Už jsem měla jednu střední za sebou, ale chtěla jsem vyzkoušet úplně jiný obor a když jsem se radila s učitelema, bylo mi řečeno, že musím znovu na střední, abych později mohla v tomto oboru studovat vysokou. Později jsem se však dozvěděla že to tak není a že jsem mohla jít na vejšku rovnou – ale to je už jedno. Nastoupila jsem na střední. A tam to začalo nanovo. Jelikož jsem v létě měla moc rodinných problémů a teď to toho nová škola v neznámém městě víc jak 200 kiláků od domova – intr, na který jsem nikdy nechtěla, když jsem byla mladší. Zkrátka zase stresy. KOlektiv tam byl sice dobrý, ale po měsíci jsem se tam cítila jako ve vězení. Chtěla jsem domů.Koncem října jsem psychicky zkolabovala a chtěla jen jedno – skončit to tam. Nyní už jsem na jiné škole – nedaleko mého bydliště – žádný intr, dojíždím, je to jen 15 min cesty a mám klid. Jenže díky těm předchozím problémům jsem zase přibrala na 70. Teď se snažím alespoň cvičit a méně zvracet – už to nechci dělat, protože se bojím o své zdraví – raději budu jezdit dvě hodiny na rotopedu denně, chodit, plavat, bruslit a jinak se pohybovat než zvracet. Stejně to k ničemu není, protože já ani zvracením nehubnu. jen si tím můžu udržet váhu, aby nestoupala. Teď mám tak kolem 68. Chtěla bych zhubnout na 58 – 60 kg. Myslím, že je to vzhledem k mému věku a výšce úplně normální váha. Nechci být žádná anorektička, ale taky nechci být oplácaná a mít nadváhu už ve 20 letech. Co budu dělat za 10 let? Teď bych měla třeba těch 70 – 75 ale za deset let bych mohla mít i 100. A s mým přístupem i dřív. A hlavně! Hlavně mi ani tak hrozně moc nezáleží na tom jestli budu mít 90 -60-90 (stejně tyhle míry ve většině případech nejsou možnné a nechápu, kdo to mohl vymyslet, aby měly mít třeba holky s různou výškou stejné parametry, ale na tom, abych se cítila fyzicky dobře – to znamená pokud mi prostě vadí moje hmotnost, tak proč si ji nechávat jen proto, že to ostatním nevadí. Mně to vadí. Ostatní jsou stejně jen závistivci. Já to znám, protože mi, ještě před tím než jsem přibrala, bylo řečeno, že jsem anorektička. Opravdu? No nevím jestli je hmotnost 56 kg na výšku 170 cm ve věku 16 let anorektická. A samožřejmě mi tohle neřekl nikdo, kdo by byl štíhlý nebo měl normální hmotnost, ale vždy to byli lidé s nadváhou nebo lidé obézní, kterým se nedařilo hubnout a proto se mi snažili kazit život. Proč jsem před těmi lety nabrala? To byste se měli zeptat právě jich, protže oni byli tou první příčinou. Nechci tím říct žě za to nemůžu – to ne. můžu za to, že jsem je poslouchala a nechala si jimi radit. Je to těžké, když člověku někdo vyhrožuje, že když bude takhle hubenej, že umře a že bude muset na léčení a ovlivňuje tím a štve proti němu i celou rodinu. Kdybych třeba nejedla, vyhýbala se lidem, byla nějaká divná, nemluvila, a kdybych byla opravdu hubená, tak neřeknu ani slovo. Ale ti dotyční si prostě umínili, že když nejím opečený maso na ohni, párky, uzeniny, salámy, tučné maso a jídla připravovaná na sádle, že držím dietu a že nejím nic jenom ovoce a zeleninu. No a co? 6e si místo toho humusu, kterej skutečně nejím ani teď – a ne protože se bojim že bych přibrala, ale proto že mi prostě nechutná a zvedá se mi po tom žaludek, je mi špatně, bolí mě břicho a navíc to ani nemá žádné vitamíny. Tal proč bych to jedla? To si radši fakt na tom ohýnku opeču chleba a jablíčko než ňákej párek. Jenže tím jsem byla jiná a člověk, který se něčím vymyká je prostě divnej, nemocnej, šílenej a kdovíco ještě. No nic, tak jsem se vypovídala a snad mi to odnaučení se přejídat půjde lépe. Už jsem byla i u psychologa, ale stejně to všechno závisi na VAŠÍ VŮLI – jestli to CHCETE VY tak psychologa nepotřebujete a jestli to VY NECHCETE, tak je vám psycholog na nic. Věřte mi. Jinak vám všem přeji, abyste také našly cestu ven z toho strašlivého pekla, protože tato cesta nevede jinam než na smrt. Hlavně neposlouchejte druhé – pokud vám někdo bude říkat, že jste tlusté – pošlete je do patřičných míst stejně tak když vám bude říkat někdo, že jste hubené. Jste to VY a jen VY musíte vědět jak se cítíte dobře. Hlavně snížení hmotnosti neřeště tím, že nebudete jíst, protože pokud neumřete, nevydežíte to a až se k tomu jídlu vrátíte a kousnete do něj, budete žrát a žrát a mít na sebe vztek jako já. Cukr je prevít a je na něj návyk – ale jen pokud se nedodržují pravidla – buď pokud dlouhodobě hladovíte a nebo si ho dlouhodobě dopřáváte až moc. Pak ho budete chtít pořád a čím dál víc. Pak teprve budete tlusté a ošklivé a buudete mít na sebe vztek. Já jsem sice nehladověla, ale jedla jsem ho abych si „obalila nervy“ a co se stalo? Nemůžu si na něj odvyknout. Takže se na omezování v jídle nebo na léčení depresí sladkostmi vykašlete. Samozřejmě že to není tak, že sníte jednu sladkou sušenku nebo trochu čokolády jednou za čas, jen nejezte gigaporce a denně. Nejlepší způsob, jak si hlídat váhu je jíst pravidelně, několikkrát denně, nejíst před spaním a mít pohyb. A pokud máte nějaké ty problematické pratie (já vím jak je to složité – já osobně sice nemám problém s pozadím, ale spíše s pažemi, břichem a obličejem), není jediné řešení, než se obrátit na nějakého odborníka, který vám poradí jaké specielní cviky provádět, nebo existují různé léčebné metody na podporu lymfatického systému. Já sama mám teď vztek, protože mám trochu povislou kůži na břiše a na stehnech pod kůží mám znatelně rozšířené tukové buňky a pokud budu takto pokračovat, mohlo by se to zhoršovat. Je sice pravda, že celulitida může být dědičná, ale moje mamka byla př těle a nohy měla hezčí než já a babička také nic podobného neměla. Tudíž – po kom bych to asi zdědila. A začalo se mi to objevovat až když jsem tak hrozně přibrala. Ale cvičím a piju různé čaje na podporu metabolismu a doufám, že ještě není pozdě a že to zmizí. Kdybych teď držela dietu, tak by mi to tam stejně zůstalo a bylo by to ještě horší. Já osobně říkám (protože za ty roky co se potýkám s tímhle svinstvem jsem už prostudovala tolik knížek a přečetla tolik rad, že bych o tom mohla přednášet) – že jinak to nejde a pokud to jinak jde, tak to rozhodně není v souladu s vaším zdravím. Těžko se to říká, taky bych chtěla být štíhlá a hezká jako ty modelky v novinách a televizi, jenže když si tak řeknu, co všechno s nimi provádějí, jak je upravují, kolik mají plastik atd., tak na nich vlastně nic není – jen to, že některé opravdu slouží jako ramínko či věšák na oblečení. Já jsem si stanovila cíl – že nebudu vyzáblá, ale že nebudu oplácaná a toho se budu držet. Zajistila jsem si podle indexu BMI kolik bych měla vážit a kolik mohu vážit minimálně a kolik maximálně. Tak s tou max hmotností je mi jasné že přes 70 kg nemůžu a úpokud jde o ti min hmotnost, měla bych vážit alespoň 54 kg. Průměr mezi tím je nějakých 62 kg. Já chci být ale hezky štíhlá, takže chci 60 a v létě do plavek 58. Nemůže se mi nic stát protože se pořád budu pohybovat v normálním rozmezí. A pokud se to někomu nebude líbit, tak má prostě smůlu. Mějte se hezky a držte (diety ne!) se!!!!!!!!!!!

Já nevím,nechápu sama sebe,ale i přesto mě něco nutí napsat sem svůj příběh….. Jako malá holka jsem kašlala na svou váhu a na to jak vypadám,jedla jsem kolik jsem chtěla a bylo mi jedno,když se mě někdo ptal ,,Nepřibrala jsi?“ v tu dobu jsem to prostě neřešila.Později jsem ale pod tlakem sebe samé a s pomocí rodičů chtěla držet dietu.Zkoušela jsem to hodněkrát,ale nikdy jsem neměla dost silnou vůli.Můj boj se sebou samou vždycky skončil fiaskem. Na konci sedmičky jsem toho už ale měla dost a přes prázdniny jsem začala držet dietu a…….dokázala jsem to.Zhubla jsem a byla jsem šťastná.držela jsem svou váhu celou osmičku ale o dalších prázdninách jsem zase přibrala,ne moc ale přece.Začala jsem znovu a vrátila se ke své předešlé váze. Od té doby se stále snažím zhubnout.Říkám si….ještě 2 kila nebo 3 a pomalinku nenápadně jím trochu míň,ale nedaří se.Moje tělo najednou odmítá.Všichni mi tvrdí ať už nehubnu,podle nich jsem hubená až dost,ale to si nemyslím.Mám přece oči a jim věřím víc než komukoli jinénu…. Je mi 15 let,měřím 170 cm a vážím 52 kg a to musíte uznat,že tuhle váhu anorektičky opravdu nemají…..Trochu mě děsí,že jsem už od června nedostala menstruaci a mám poškozené vlasy….ale když se podívám na fotky anorektiček říkám si,že tak daleko to rozhodně zajít nenechám.Nakonec já jím dost např ted o Vánocích jsem rozhodně odolat nedokázala a myslím,že to snad ani nejde =) Věřím,že všichni dokážete vyhrát nad jídlem a nad svým tělem a budu vám všem držet palce,tak do toho…..