bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, moc bych vas chtela poprosit o pomoc. Nevim si se sebou rady. Asi ve 14 jsem zacla hubnout, nasledovala anorexie, coz se asi behem dvou let zvrhlo v bulimii (za kterou muzu byt svym zbusobem vdecna, protoze kdybych i nadale hladovela, tak uz tady asi nejsem). Jenze ted uz mi je skoro 22 a bulimie se stala nedilnou soucasti meho zivota. Nikdy jsem se o tom s nikym nebavila a asi ze zbabelosti to ani vubec neresila. Uz pred nekolika lety na to prisli rodice, ja slibila, ze uz toho necham.. Jenze ted jsem na vysoke, mimo domov a zvesela v tom pokracuju. Mamka me porad podezdriva a ma o me hrozny strach. Uz jen kvuli ni toho chci nechat. Jsem zbabela a stydim se to nekomu priznat. Uz tri roky mam pritele, ale ten o nicem nevi. Vim, ze on by mi snad mohl pomoci, jenze mu to nedokazu rict uz jen proto, ze jsem mu tak dlouho dobu lhala.. Moc vas prosim, je tu nekdo, kdo by mi mohl poradit, jak to premoci a zacit zase normalne zit? Nebo nekdo kdo je v tom sam stejne jako ja a chtel by se spolecne se mnou pokusit z toho dostat?

zase tady?

/0 Komentáře/v /přidal

Mám pocit, že se sem vracím v pravidelných intervalech, vždycky si chvíli spokojeně hubnu, pak nespokojeně přibírám, pak už i nespokojeně hubnu a ještě nespokojeněji zvracím a takhle se to pořád točí dokola. Chvíli jsem plná radosti a enthuziasmu, v dlasím okažiku sedím někde v koutě a ze zápěstí mi valí krev aniž bych vnímala jakoukoli bolest. Nedokážu se zastavit a vydat se nějakou cestou a k tomu všemu mi ze sebe začíná být pěkně zle. Připadám si zvrhlá když hubnu a mám z toho neskutečnou radost a připadám si nechutná, když teď už zase pravidelně navštěvuji záchod abych se podívala mikrobům uvniř přímo do „očí“ a zase jsem v okamžiku, kdy mi připadá nemyslitelné abych se normálně najedla, zastavte mě někdo! Mám sen a nechci si ho vzít….

Kdy budu mit rozum?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Tak jsem se odhodlala naspat sem. Mozna to nikoho nebude zajimat,ale ja mam potrebu se vypovidat. Zacalo to v 11 letech, rozhodla jsem s eprestat jist sladke, tucne, zacala jsem cvicit, jezdit na kole….ale absolutne nevim proc. Vubec si nepamatuju jak me to napadlo. Mela jsem a mam skvelou rodinu, byla jsem zdrava normalni holka, nic mi nechybelo. Vlastne ja a ni nevedela co delam, protoze o anorexii a tady tech hnusnych nemocech, jsem se dozvedela, az kolem 15. kazdopadne moje rodina byla spatna z toho, ze hubnu…snazili se mi pomahat…ale ja nechapala co jim vadi. az v tech 15, co jsem zacala objevovat clanky v casakach jsem zjistila, ze jsem opravdu trpela anorexii, mela jsem podvahu, porad mi byla zima, nemela jsme silu. Ale pak se stalo to, ze jsem sla na stredni a byla jsme takova ta tridni osklivka a blbec, co pomaha lidem v domneni, ze se s nim pak budou spoluzaci bavit. Taky jsem se zacala hodne ucit, chtela jsem byt aspon v necem dobra, ale to se spoluzakum taky nelibilo. Snazila jsem se byt sva, ale neslo to, trpela jsme, byla sama a nemela skutecne kemarady, nejvice casu jsem travila s jidlem, sladkostma, utesovilo me to, bylo mi na chvili lip. Jelikoz maminka dobre vari a pece, mela jsme k jidlu pristup porad. Ale nevim, co se stalo, ja zacala hodne jist, prejidat se, zavirat se doma, jist potaji…uz jsem to nebyla ja, byl to cizi clovek. Nechodila jsme ani mezi vesnickou partu, vyhybala jsme se vsem, pripadala si nejhorsi a nejosklivejsi na svete, uzavirala jsem se do sebe a utesovala se jidlem. Moje rodina videla zmenu v mem chovani, vedeli ze jsem ta, co se sama sobe nelibi a snazili se me podporovat, porad jsme slysela, jak jsem dobra a chytra holka, ze jsem hezka, spolehliva, maji me radi…ja vim, ja byla vzdy ta hodna a pracovita…ale oni nechapali, jak se citim, ze kamkoliv jdu citim se strasne odporne, muslim si jak na me vsichni koukaj…bohuzel, ale na sebevedomi neprida, kdyz nekam jdete a slysite kluka, jak rika: Boze, ta je priserna! Tady jsem se vzchopila a sla jsme k nemu a servala ho. Chtela jsme ale neco dokazat. Zacit jist normalne, chodit mezi lidi, chovat se rozumne…ale uz ve mne zustalo to jidlo, zjistila jsem,ze se v mem tele citim hrozne, diky prejidani se dost potim, rudnu, nemam hezkou plet a tim nizke sebevedomi. Ale i presto jsem zacala zase chodit mezi vesnickou partu a schazet se se spoluzakama ze zakladky. Vsichni me berou jako fajn holku, kamaradku, tu chytrou…ale nikdi nevi, ze ja se za sebe porad stydim, a doma trpim, mezi nimi delam, ze jsem v pohode, ale doma se zavru, brecim a jim. Nikdo z nich nevi, jak trpim samotou, jak nedokazu mit kluka, jak se stydim, jak se citim byt jina, ze vseho se nervuju…uz jsem to nemohla vydrzet, oni uz jsou na vjsce nebo pracuji, bydli s partnery a ja?! Rozhodla jsem se, ze odjedu jako aupair a zacnu znova. jak to dopadlo? Drela jsme jak blbec u ne mod dobre rodiny a jidlo byl muj pritel, skoncila jsem tam a nesla si neco jineho. Ted se straram jen o uklid, ale stastna nejsme, trpim, nemam zase kamarady, jsem sama, styska se mipo rodine a kamaradem je mi jidlo, ale ja to nechci vzdat! Chci byt jiny clovek! Bojuju se sebou kazdy den, ja mam vuli dokazat byt dobra, ale ty me pocity strachu ze vseho, normalniho zivota…ja nevim. Mam pocit, jako kdybych nebyla normalni. NIkdo me nemuze pochopit, neni v mem tele s myma myslenkama. Ale zivot je i hezky a ja mam spoustu snu a veci, co chci delat a dokazat…tak proz si za tim nejdu, proc staci malickost a ja jsme na dne? Vzdyt ja musim byt vdecna, ze ziju ted a tady, ze nejsem dite v Africe, nebo proste nekdo s opravdu vaznou nemoci. Proste jen normalne zit a chovat se jako normalni a rozumnej dospelej clovek.

Příčinu problémů u mě možná znám…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, omlouvám se předem za dlouhý dopis, ale musela jsem vám to napsat. Musím říct, že na tyto stránky ráda chodím a občas i napíšu svůj příspěvek. Je to pro mě takové uvolnění a říkám si, že snad i nový začátek. Bohužel se většinou mýlím a vždy to dopadne stejně špatně. Také si říkám, že nejsem sama, kdo má problémy a snažím se stále najít správnou cestu k cíli, tedy jak vyřešit celosvětový problém s „přežíráním“. Příčinu problémů u mě možná znám, bude to moje samotářství. Prostě nemám dlouho lásku ani žádné přátele a docela si v tom libuju. Bohužel mám tak spoustu času přemýšlet sama nad sebou, nad jídlem, nad honbou za dokonalostí. Jelikož moc povinností na bedrech nemám, uklidňuju se jídlem – u televize, u knížky a nejraději o samotě. Před ostatními samozřejmě předstírám, že jím zdravě a většinou mi to věří. Až na mamku, ta o mé slabosti na sladké ví a usměrňuje mě. Pamlsky přede mnou schovává a přiděluje pouze výjimečně. Ale já vždy její „schovky“ stejně najdu a potají kradu. Samozřejmě mám špatné svědomí, ale touha je silnější a já neodolám. Myslím, že už jsem se smířila, že moje postava nebude nikdy drobná a že nedosáhnu vysněné velikosti. K tomuto zjištění mě dovedla až četba odborné literatury (knížka se jmenuje „Jsem já ze všech nejkrásnější“ od Patricie Bróhmové). A řeknu vám, že chci o tomto problému číst dál, protože mě hodně zajímá. Nemám poruchy příjmu potravy, jen miluju jídlo a když ráno „zhřeším“, už ten načatý den dokončím ve stejném duchu. A tak to pokračuje další a další dny. Ale má praktická lékařka i nezávisle psycholog mi potvrdili, že spěju k mentální bulimii. A přitom se mnou nikdy žádný vážný problém nebyl. Bohužel nevím proč, ale nedokážu si s jídlem stejně jako vy sama poradit. Zkouším různé fígle, např.: doma pravidelně cvičím, abych to jídlo něčím kompenzovala. Ale pak si řeknu, k čemu to je, když stejně žeru jak prase. Měla jsem permanentku do posilovny. Z počátku to bylo ok, pak jsem to nevydržela a letěla do ledničky nebo špajzu. No a tím skončila moje motivace do posilovny chodit = selhala jsem, byla jsem v depresi, frustrovaná, seděla jsem doma, sedím i doteď. A stále to pokračuje. Chci si stále pomoci sama sobě. A tak holky doufám, že brzy najdu jiný smysl života a nebudu se zabývat kravinama a nebudu pozorovat ostatní ženské postavy a nebudu se s nimi srovnávat. Přeju všem tady, ať se vám dobře daří a také ať je pro nás jídlo nutné jen k životu a ne kompenzací našich problémů s váhou nebo se samotou nebo s čímkoliv jiným. Pevně doufám, že se nám už brzy podaří nad jídlem zvítězit. A dodávám, že nesouhlasím se soutěžemi krásy (Miss ČR nebo Česká Miss). Svoji postavu mají geneticky danou a my ostatní ji také máme geneticky danou. Nikdo o nás ale soutěž nedělá, jak nespravedlivé. Naše společnost nás vede k tomu, že máme být hubené, krásné (inteligentní nemusíme být). V opačném případě jsme se svojí „nadváhou“ prostě nejisté a nesebevědomé. Holky, pojďme jídlo prostě neřešit. Zkusit se pár dní nedívat do zrcadla. Cvičit s radostí a když máme chuť a ne proto, že jsme snědly něco zakázaného. Trestáním a odmítáním jídla to nedokážeme a ještě více nás to utvrdí v naší neschopnosti. Stejně nebudeme štastné, když zhubneme. Naopak si zničíme psychiku a budeme se hlídat už napořád. Vím, že to je hrozné si uvědomit. Nevěřila jsem tomu dřív, ale už tomu rozumím. Je to jako kolotoč, myslet pořád na jídlo. Zda je dietní, co smím jíst, ve kterou přesnou hodinu, kdy naposledy jíst, kdy cvičit. Už jsem ani neměla čas na nic jiného, kromě práce a školy jsem žádnou povinnost totiž neměla. Holky, teď si přeju fakt jíst normálně, jen když mám opravdu hlad. A budu se snažit udělat všechno proto, abych svého rozumného cíle dosáhla. Budu se o to pokoušet, dokud se mi to nesplní, jinak se tím jídlem budu trápit po celý život, to vím jistě. Všechny vás tu fakt chápu. Pročítám si pravidelně vaše příběhy a tak ráda bych to trápení ukončila nějakým „lékem“. Možná namítnete, že do toho nemám co mluvit, že nemám PPP, ale také mám to své trápení. Holky, napište sem, co si moc přejete se sebou změnit, ale aby to bylo fakt reálné, něco, co vám pomohlo. Můžeme se tak navzájem podporovat a radit si. Protože máme něco společnýho. Ten, kdo ten problém nemá, nás tak pochopit nemůže. Přeju vám všem hodně sil, víry, odolnosti a všeho dobrého. Mějte se, Katka (22 let).

DOKAZALA JSEM TO!

/0 Komentáře/v /přidal

Hej holky…Ja vam rozpovim ted muj pribeh. Kdyz si tady najdete clanek vydan 24.1. s titulkem Pomalu se zabijim, tak ten jsem psala ja pred casem. V case kdy jsem na tom byla fakt spatne.. jen si to prectete. Snedla sem za den 1 Racio Toast co mel asi 30kalorii. Strasny…blaznivy..ja vim! Den po tom jak jsem to napsala TO PRISLO.Rano jsem se probudila..normalne jsem vstala a najednou mi prislo strasne spatne, nemohla jsem dychat, bylo mi na zvraceni, podlamovala se mi kolena, pred ocima jsem mela jenom cerno. Tehdy byla doma babicka. Ta me okamzite jak mi bylo lip a mohla jsem chodit,sebrala k lekarce. Ta okamzite privolala zachranku a poslala me do NEMOCNICE. Nechtela jsem to je jasny…ale musela sem.Doktorka rekla ze jestli se mi neco stane nechce to mit na svedomi…V nemocnici mi museli doplnit vsechny ziviny vitaminy co mi chybeli. Tim padem jsem byla na infuziich. Celkove jich bylo 5 po 600ml. Mne bylo ten 1den hrozne… ja byla tak stastna kdyz mi tam privezli veceri- coz byla sekana a bramborova kase. Vsechno to pocitani kalorii slo do haje a tesila jsem se na normalni jidlo! Muj doktor co jsem mela ve spitalu, mi to prines jeste do postele, ptz ja nikam nemohla ze. Tak ten mi to tam donesl a nakrajel na kousicky abych to mohla jist. Pac v pravy ruce sem mela tu kanilu. V nemocnici jsem byla pres 2 tejdny a nak nadmerne sem nepribrala teda.Ta moje vaha se strida- jednou 42, pak 43 a mela sem i 45, pak znovu 43. Jako- Prisla sem tam a mela jsem 43 a ted mam 42. A jim rano, pak svaca, obed, svacina, vecere. Njn mam min kil ale vypadam mnohem mnohem lip. Mam krasny dlouhy nechty, o cem jsem si predtim mohla nechat jen zdat..A hustejsi vlasy… No je mi ted dobre..Ale jeste nemam vyhrano.. vim ze k tomu muzu kdykoliv propadnout znovu..Ale ja SE NEDAM! K anorexii se uz nevratim!

Nejlepší kamarádka

/0 Komentáře/v /přidal

Víte, děláme všechno spolu, podporujeme se a já cítím, že je to to pravé ořechové. Má dlouhé blonďaté vlasy a bez ní si to už nedokážu představit. Je mojí součástí… Konečně jsem šťastná. Kéž bych své povídání mohla rozvíjet tímto stylem dál. Nezklamu jenom vás, zklamu i sebe. Přemýšlením o svých činech ztrácím čas, nikdy nenajdu řešení. Občas si říkám, že to zvládnu a mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou se změnit. Jak jsem bláhová… A nechápu, že mi ještě věří… Vždyť každý den je jen jedna velká lež… Je nenápadná… Také velmi stará. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo opravdu nepoznal. Zažila starověk, středověk, přežije i nás. Je tu dnes, tady okolo. Nablízku jako náš stín, nenápadně se plíží a sleduje každý náš krok. Pouze čeká na svou příležitost, na chvíli, kdy bude moct roztáhnout svá křídla a jimi tě obejmout. Miluje tě, proto je stále s tebou, jsi její malá holčička… Ve chvílích její společnosti ji cítíš, jako by stála vedle tebe a zažíváš ty nejkrásnější pocity. Jsi na sebe pyšná a hlavně…, jsi silná. Sbíráš zbytky své ztracené sebeúcty a snažíš se plnit její poslání, věz, že jí děláš velkou radost. Jsi čím dál šikovnější. Jediné, o co ti jde je zůstat její nejlepší přítelkyní. Vždyť jen ona ví, kým vlastně jsi, zná tvou duši, poznamenanou hříchy a slyší tlukot tvého mladičkého srdce. Jen pozor, nesmíš jí ublížit nebo se jí snažit obelhat. Má v moci ten tlukot zastavit. Když tohle čteš, nemá to tu pravou jiskru, že? Pusť si nějakou hudbu, já počkám, uvolni se a vžij se do toho, třeba jsi do toho bludného kruhu už dávno spadla i ty. Možná se někdy sama sebe zeptáš: ?Stačí tohle k životu?? Později ti dojde, že ne. To ty ovšem ještě nevíš. Třeba se to ani dozvědět nestihneš… Její doteky a objetí ucítíš, stačí jen zavřít oči a věřit. Sni o tom, že létáš, bude létat s tebou. Sni o tom, že se vdáváš, bude sedět v první řadě. Na oplátku chce pouze jednu věc. Abys ji poslouchala. Zaslouží si to, vždyť to ona tě vyhrabala z tvých depresí, když jsi jako troska chodila ulicemi, pozorovala ostatní a ubíjela se. Zprvu byla nesmělá, nechtěla tě vyplašit. Viděla jsi a četla už mnoho na to, abys ji zavrhla. Čekala. Nehodlala tě ztratit, mínila se vrátit. Měla jsi štěstí, trvalo ti to opravdu docela dlouho. Prvně jsi si s ní zahrávala, zkoušela, co dokáže. Nevěřila jsi v moc těch malých barevných kuliček, které tě naučila každé ráno polykat a zapíjet litrem čisté vody. Ačkoliv tě už měla v hrsti bylo to s tebou obtížnější, než s některými. Zejména proto, že jsi neměla důvod ji poslouchat, potřebovala tě nějak nakopnout. Proto si k tobě přizvala na pomoc svou věrnou známou. To ona zapříčinila tu neodolatelnou chuť jíst. Hlavně večer, v pohodlí u televize. Přes den jsi měla nabitý program, muselo se to dohnat. Ale ono je to večer stejně nejlepší, viď? Za nějakou dobu přestalo být té ?druhé známé? potřeba a tvé kamarádce nestálo už nic v cestě, mohla se vrátit. Samozřejmě, že se to na tobě podepsalo! Neodolala jsi, neumíš bojovat… Jediné, na co jsi se zmohla byly nadávky. To ale nepomáhá, víš to, zase tak pitomá nejsi. Stačilo tě jen postavit před zrcadlo a na váhu. S hrůzou a naštvaná jsi jen přivírala oči. Staly jste se nerozlučnými. Na každý všední den jsi vymýšlela jinou lež, věděla jsi moc dobře, jaká slova použít. Během víkendů jsi přežívala ve svém pokoji, ponořená do hudby a svých myšlenek. Jídlo jsi nechtěla a tvé obědy končívaly v popelnicích, kam jsi je donesla, jakmile se naskytla příležitost vytáhnout paty z domu. Nemohla jsi se na tu odpornou zkázu dívat, tak jak by jsi to mohla vůbec jíst? Bohužel ti v některých chvílích docházela slova a stávalo se, že už tě nenapadaly nové výmluvy, kterými jsi si každodenně zpestřovala dny. Neupadla jsi v zoufalství, naopak, věděla jsi, že na tebe ještě nikdy nezapomněla a vždy ti s ochotou pomohla. Proč by to tedy neudělala příště… Nejčastěji z tvých úst vycházely věty typu: ?Dneska mi není moc dobře,? nebo ?jedla jsem, než jsem přišla.? To, co jsi říkala, to, jak jsi lhala tě občas dohnalo k pláč. Většinou to šlo slyšet, ale tví rodiče věřili jen v důsledky tvého dalšího špatného dne. Tak to ale nebylo, ty jsi plakala usedavě, volala o pomoc, nikdo na ni však neodpovídal. Nechtěla jsi pomoc rodičů, chtěla jsi ji od přátel… Muselo ti přece dojít, že pro tebe nemíní pohnout ani prstem. A to tě dostalo. Tvé přítelkyni se tvá situace přestávala líbit. Přece jsi měla být silná a ne se chovat jako chudinka, která volá po pomoci ostatních. Nemohla jsi být jako dřív! Neměla zapotřebí, aby se do toho míchal někdo jiný, ještě by tě přesvědčil ve správnost svého mínění. Ne, musela vymyslet něco dalšího… Bez dovolení se vloudila do tvé mysli, smazala všechny šťastné vzpomínky a přesvědčovala tě, že nesmíš ztratit kamarádství, které v ní máš. Přirozeně, nechala jsi se oklamat. Vždyť, nikoho jiného jsi neměla… I přesto, že jsi chybovala ti dala ještě jednu šanci. Neměla v úmyslu tě potrestat, vychová si tě…a naučí žít nový život. Často vzpomínáš na ten den, kdy jsi se rozhodla už nic nesníst. To on vše odstartoval. Víš, že bys mohla cestovat a poznávat nové lidi? Jak jsi se toho mohla jen tak vzdát? Víš vůbec, co děláš? ! Víš, že to, co děláš navždy změní tvůj život? Opravdu? Víš, že napořád? Že už napořád místo jídla uvidíš jen sloupce čísel? Probuď se! Jsi si jistá, že ti tvá přítelkyně tak oddaně pomáhá, jak to na první pohled vypadá? Vždyť jen pozoruje, jak tvé tělo tleje… Ne, je tu ona. Je tu přece od toho, aby mě zachránila před falešným světem. Nesmím pochybovat. Občas nechápu lidi, co jsou kolem mě. Stále křičí, nevěřím, co říkají. Křičí totiž na mě. Křičí, abych toho nechala. Čeho? Křičí, abych jim věřila. Cože? Proč? Křičí, že to, co dělám, je špatné, že bych mohla umřít… Ale prosím vás, mám přece ji, je se mnou, po mém boku. Dá mi, co potřebuju. Mnohokrát jsem se v někom spletla, nechci opakování, chci začít znovu. A jedině s ní. Jsme obě stejné, němé, na pohled tiché. Vím, že mě miluje. Nic nebrání tomu, abych nemohla cítit totéž… Opětovně si stoupáš před zrcadlo, mačkáš si břicho, bušíš do něj a nechápeš to. Co jsi zase zkazila? Vždyť posloucháš… Na chvíli přemýšlíš, jestli to není marné… Ne! Neboj, brzy přijde a poradí ti, co dělat. Ubezpečí tě, že takhle to nebude pořád, bude to jen a jen lepší. Ale musíš jít dál a poslouchat. Když to uděláš, splní ti tvé přání. Jednou se může stát, že se na své ?protější já? už nebudeš moci ani podívat, že nesneseš svůj odraz. Odraz tlusté holky se slabou vůlí. Můžeš jej rozbít. Nesmíš to ovšem dělat často, stálo by to moc peněz a ty máš přece na své prášky, které tě, spolu s ní, provázejí strastmi života. Taky bys musela sbírat střepy. Tobě to nevadí? Ach tak, tvá kamarádka už tě naučila i relaxovat… Věř mi, že tě naučí mnohé, ale dej pozor na její zlobu. Nesnaž se ji oklamat a nepodváděj! Umí být opravdu zlá a tresty jsou kruté… Zavede tě do koupelny, podlomí ti nohy, poručí strčit hlavu do záchodové mísy, ze které tě neuvolní, dokud jí nepřesvědčíš o její plnosti. Tvé prsty by nasměrovala do tvých úst a ty jimi sahala až na hrtanovou příklopku. Z očí by ti vyhrkly slzy, začala se dávit, chvílemi i dusit… Ovšem u ní smilování nečekej, v těchto chvílích jí jde jen o to, ukázat ti její nadřazenost a že jsi jen její malá neschopná holčička. Chce ti tak dát najevo svou lásku, učí tě být, vyrovnat se s porážkou a plnit tresty. Poslechni ji a už nikdy nebudeš potřebovat nikoho jiného. Učí tě být tvou drogou. U záchodu by tě nechala klečet nejméně 15 minut, než by tě pustila pryč. Začátky jsou těžké, možná ti pomůže teplá voda se solí. Nedovolí ti ulevit si prášky, když ji podvedeš. Nemá to v povaze, je to příliš pohodlné, máš přece trpět, pykat za své chyby. Je také samozřejmé, že je nesmíš brát pořád, zabilo by tě to. A ona s tebou má větší plány. Často slýchávám jak mi to sluší, jak jsem pěkně zhubla. Občas vídám závistivé pohledy některých svých přítelkyň, které by měli tuku na rozdávání. Ale moc jim nevěřím, ještě to není ono…, ještě kousek… I tak mě to však těší a na moment, kratičkou chvíli jsem šťastná. Jenomže v noci už mě nikdo plakat a sténat bolestí z křečí břicha neslyší. Přesto, že v těchto časech nejsem sama, jsem to já, kdo nechá svou ruku vést celé tělo směrem do koupelny k žiletkám. Je to ona, kdo mě povzbuzuje, v duchu slyším její hlas, má kamarádka je zpět a chce mě naučit nové relaxaci… Nabádá mě, že jen tohle je jediné řešení mého trápení, to i fyzického. Sedáš si na zem, hraješ si s ostrými hranami. Občas se řízneš, ale krev bez okolků slízneš, otřeš, či si jí potřeš obličej. Když tě hra přestává bavit, tvou ruku už nic nedrží. Vší silou ji zabodneš do své pravice a sleduješ rychle vytékající krev. Potíráš si jí tvář a při zasychání na ní vytváří pomyslnou masku. Zkoušíš se šklebit, otevírat pusu, ale všechno je takové…, seschlé. Jednou ji budeš muset smýt. Nechceš, protože jsi si právě uvědomila svou pravou tvář. Ano, to jsi fakt ty a tvůj život. A ty ho prožíváš takhle. Tohle jsi ty. Ujisti se ale, chceš opravdu žít takhle? Chceš? ! Nemůžeš ! Sobče ! Ale já chci ! Doma mě nic nedrží, všichni jednou umřeme a já rodičům jen přidávám starosti. Přestávám mít důvod tady být. Tím víc proto, že čím déle tu jsem, tím více ubližuju… Hra s žiletkami tě povzbudila, opatrně si vodou umýváš obličej a na umyvadlo dopadají červené kapky. Zítra tě čeká další obtížná zkouška, tvá kamarádka má přece narozeniny a pozvala tě na pizzu… Snad ji neodmítneš? ! Raději si vezmi žiletky s sebou. Málem jsem zapomněla. Projímadla taktéž. Uvědomuješ si konečně, co se vlastně stalo? Pamatuješ na její vlídná slova? Na pomocnou ruku, co ti nabídla? Víš, že jsi jí ji podala a ona tě stáhla celou? Na nic nečekala, vše měla dopředu promyšlené. Je více takových, jakou jsi ty. Nevymaníš se jí, víš, většina lidí to nedokáže a já nevěřím v tvou výjimečnost. I když není tvým šéfem, jsi už navždy její podřízenou a i přesto, že je ti dovoleno odejít, neuděláš to. Lidi kolem tebe věří. Trpí, ovšemže pro tebe. Ale rozluč se s nimi, prokaž jim alespoň poslední krásné sbohem. Neví, že nemá cenu již o ničem hovořit. Neví, že bys to nezvládla. Opět by jsi do toho spadla a tvrdě za svou chybu zaplatila. Ty sama to víš nejlépe…Jsi přesvědčena, že ničí pomoc už potřeba nebude. Tvá kamarádka anorexie se o to postará.

závislost na projímadlech

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, všechny Vás zdravím. Téměř brečím, když píšu tento článek. Asi 5 let jsem závislá na projímadlech, beru bisacodyl a ne v malých dávkách denně. Neberu jej kvůli hubnutí, ale měla jsem příšernou zácpu a pak začal ten kolotoč. Je mi 20 let a ještě k tomu jsem zdravotní sestra, ale neodsuzujte mě. Stačí, když se trápím sama a tím, že to dusím v sobě ubližuju svému okolí. Už jsem měla jednou přítele, ale to byl takový puberťák. Už rok chodím s mužem, je mu 30 na 5. července máme stanovený termín svatby. Já ho moc miluju a vím, že on mě taky. Nenávidím sama sebe, protože on nic neví a já mu tím vlastně lžu. Já nechci umřít a ani ho ztratit, proto se bojím mu to říci. Ještě když jsem ta zdravotní sestra a on chce mít se mnou děti a já taky, ale nejspíš je s takovou nikdy nebudu mít. Ubližuju jemu, rodině i sobě. Ale kdyby věděl pravdu, tak by mě opustil, i když mě miluje, protože můj život vlastně ani není život. Moc děkuju a nenádávejte mi a přeju Vám hodně štěstí v životě. P.S.ADMINISTRÁTOR: Z textu byla odstraněna emailová adresa – nepište do textu přímé kontakty, budou vám chodit spamy, viry a podobné věci, dbejte na svou bezpečnost.

Už na to kašlu!Nestojí mi to za to!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky.Nedávno jsem sem psala jak chci šíleně zhubnout.Ale ted na to úplně házím tvz.bobek.Umřela mi kámoška a proč???!!!Protože toužila po krásné postavě,ale zvrtlo se to a ona…Nebudu se k tomu dále vyjadřovat.Ještě před týdnem jsem taky hodně blbla,skoro nic nejedla,pořád cvičila a celkově jsem byla na všechny protivná.Můj kuk se se mnou rozešel,protože už nevydržel ty moje věčný kecy jestli nejsem tlustá a že musím zhubnout.V úterý jsem každodenně dělala sklapovačky a najednou z ničeho nic jsem si uědomila-Opravdu mi stojí za to abych se takhle týrala?Žijeme jen jednou tak se zabývat takovýma nesmyslama jako je nějaký hubnutí?!Máme si přece život užívat.Díky hubnutí se může stát že ztratíte blízké jako já a nebo i lásku… Chcete zhubnout?Hažte na to bobek jako já.Už tři dny si nevšímám tuku a mého břicha a víte co mi říkají ostatní?Že jsem ase sluníčko,dokonce mohu jet i na tábor,babička se ke mně chová normal a včera mě balil i jeden super boy.A to vše jen díky tomu že jsem přestaladržet diety a hubnout.Dříve se na mě nikdo ani nepodíval,kluci na mě dlabali,ven jsem nemohla ještě ani na bazén mě rodiče nepustili.Ale jestli opravdu toužíte být krásné a fit,necpětě se!Ale nesmíte zase hladovět.Stačí se vzdát chipsů a čokoládu si dát jen jednou denně. Až si tohle dočtete,v duchu si položte otázku.opravdu vám stojí hubnutí za to,abyste po celý život byli vychrtlé?Chcete opravdu takhle trápit vaše blízké a nejvíce vaše rodiče?Chcete snad dopadnout jako moje kamarádka? Více vám už sdělit nechci,zkusila jsem vás přemluvit,ale na další už nemám síly…

V hlave to zacina i konci….

/0 Komentáře/v /přidal

Moje problemy s jedlom zacali velmi nenapadne, experimentovanim so zdravou vyzivou, po tom, ako som asi v strnastich na lyzovacke pribrala. Hrdo som si nakupila knizky o delenej strave a spustu divnych dietnych potravin a zacala chudnut. Nepamatam si presne na okolnosti, ktore ma primali s chudnutim pokracovat? Pomaly, postupne sa vsak zo mna stal odbornik na tri druhy delenej stravy, veganstvo, vitarianstvo, posty? Rodina i kamarati si zvykli, ze som ta divna, co je len ?travu? a nechavali ma osamote stolovat i varit si, obcas s komentarmi, obcas s otazkami? Vsade som vyvolavala pozornost svojou velmi specialnou vyzivou a reformnymi nazormi, ktore som sa snazila prezentovat predovsetkym vlastnym prikladom ? bola som zdrava, stastna, stihla, uspesna? Mrkvova stava a trojdnovy post vyriesia vsetky vase problemy! Snazila som sa obklopovat ludmi, ktori mi do jedla nekecali, pripadne ktori ma za to obdivovali? Fakt, ze som cele dni bola strasne unavena a na vyletoch zostavala na chate, lebo som nevladala nic ine; a ze jedlo sa postupne stavalo celym mojim svetom, som uspesne ignorovala. Prvy velky zachvat prisiel v letnom tabore, kde som cele dva tyzdne jedla len surovu zeleninu a ovocie a posledny vecer tajne zozrala minimalne tri kila pudingov, hranoliek, chipsov, kompotov, sladkosti? Zacal prisne tajny neovladatelny kolotoc a tiez rozpoltenost mojho zivota na verejny a ozajstny. Pred vsetkymi mile a uzasne dievca s extremne zdravymi stravovacimi navykmi, doma depresivna troska, ktora nic nezvlada. Takmer uplne som prestala chodit do skoly, len aby som mohla doma ostat s kopou jedla, ist si rano nakupit do niekolkych supermarketov a vymyslat si pribehy, pre koho to kupujem a pytat sa, kolko torta vydrzi, i ked som vedela, ze cela vo mne zmizne, este nez dorazim domov. Milovala som donaskove pizze, lebo som kvoli nim nemusela ani vyjst von. Neustale som striehla na to, kedy uz vsetci pojdu spat alebo von, kazda prilezitost ostat osamote priniesla ulavu v podobe kopy jedla. Hned nato nasledovalo ukryvanie stop, prazdne obaly som skryvala vo vlastnom kosi na odpadky za svojou postelou, dokupovanie rovnakych jedal s rovnakymi cenovkami?. Vycitky som nemavala. Vedela som, ze sa mozem prejest, ale ak nasledne nasadim dietu, vsetko sa mi podari schudnut za par dni. Tato taktika sa mi však postupne vymkla z kontroly, vaha ma prestala posluchat a ustalila sa na sialene vysokej hodnote. V tom obdobi som sa uz za svoj vzhlad velmi hanbila, odizolovala sa od svojich znamych, travila cas vacsinou doma, neumyta, neucesana. Situacia sa nezlepsila ani s prvym priatelom, ani s odstahovanim sa do ineho mesta; kolotoc diety a zachvatov mi postupne vzal priatelov, skolu, prace a vlastne cely zivot sa scvrkol na styri steny mojej izby a vsetky supermarkety, pekarne, jedalne, restiky, ktorych navsteva sa stala jedinou cinnostou, ktoru som bola schopna vykonavat. Prestala som zdvihat telefony, starat sa o seba, vykonavat akukolvek cinnost okrem jedla a televizie? Ta sestrocna nocna mora prestala pred par mesiacmi, ked som si dokazala priznat, ze mam problem, ktory uz so sebadisciplinou nemá nic spolocne. Vyhladala som terapeutov, podporne skupiny, knihy, zacala bez vynimky jest pravidelne, obnovila stare priatelstva? Vdaka nim vsetkym som zistila, ze zachadzanie s jedlom je len maly zlomok celej choroby a ze sa za vsetkym skryva ovela, ovela viac. Snazim sa bojovat, ako sa len da. Viem, ze chcem zit inak, zit normalne, ako vsetci ostatni, ktori nezrusia na poslednu chvilu vsetky stretnutia a v krcme si s chutou daju slane tycinky a hermelin? Este stale bojujem s vyraznou nadvahou, nulovym sebavedomim i strasnymi depresiami, ale verim, ze kracam vpred a ze vsetko to bude dobre?. Vsetkym vam, ktore bojujete, zelam vela sily v sebaobjavovani, hladani pomoci a nachadzani toho, co vam skutocne chyba. B.

Co mi je?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky!!! Je mi 21, měřím 160 cm a vážím zhruba 43 kg. No, žádná sláva! Nemyslim, že trpím přímo mentální anorexií, ale nějaká porucha příjmu potravy to zřejmě bude. Skoro nejim. Ne, že bych nechtěla, dokonce bych chtěla strašně moc, ale nějak to nejde. Mívám období, kdy jim celkem normálně, pravidelně, několikrát denně. Sice téměř nic nepřibírám, ale aspoň nehubnu!! Po čase se však něco stane, nějaká událost, po které se dostaví deprese (jako třeba nyní problémy s přítelem). Popravdě jsem dost citlivá a rozhodí mě téměř všechno:)! A pak se prostě bloknu a skoro nic nesnim. Vím, že je to z nervů, ale nemůžu si pomoct. Začínám hubnout a to je konec. Moc mi nepomáhají ani reakce okolí. Mnoho lidí si o mě myslí, že jsem anorektička a občas to dají i patřičně najevo. Jsem štíhlá už od mala a vážně bych si tak 3 kila přála přibrat. Je to ale docela těžký když má člověk rychlý metabolismus a musel by jíst od rána do večera, aby se mu to třeba za půl roku podařilo:)!!!A to bych jěště musela mít jen dobrou náladu:)! Takže pokud tu je někdo, kdo by mi poradil, jak se z toho kolotoče dostat budu jen ráda! Krásný den všem! Jinak vim, že tenhle příběh sem až zas tak nepatří, ale potřebovala sem se někomu svěřit.