Archive for category: Můj příběh

Je mi 16 let a anorexie mě trápí přibližně 1,5 roku.Za to dobu mi přijde,že mě pořád víc a víc pohlcuje a že se v tom topim.Přišla ke mě,když jsem na tom nebyl s psychikou zrovna dobře.Ani jsem netušil,že se mi něco takového může přihodit,ale stalo se.Chtěl sem být aspoň v něčem dokonalý,tak to nějak přišlo,že čím víc budu hubenější tím víc hezčí a pořád to u mě platí.Přestal jsem chodit na obědy nebo si vzal jen pár soust,doma to je takové,že spolu skoro vůbec nejíme a rodiče se moc nestarají o to co jim,tak je to celkem fajn.Dostal jsem myšlenku do hlavy že musim hubnout a nemůžu se jí zbavit,nejde mi se proti tomu bránit,je to hrozná bezmoc,jak je to silný.To nejhorší mě teprv čekalo,pocity,kterých se nemůžu zbavit mě hrozně trápí.Začal se mít pocity hrozný nesnášenlivosti k sobě,takže se občas pořežu,když ji me fakt hrozně,přijdu si tak strašně hnusnej a odpornej,připadá mi že za všechno můžu já,cítim se zbytečně,jako bych tady na tom světě nemusel být,myslím že by tu lidem beze mě bylo líp,často myslím na to jak se zabiju,hrozej pocit samoty a přesto anorexie se zbavit nechci,možná sem moc citlivej,už nevím jak z toho ven,nesnesu to,chci být hezčí tak musim hubnout,už fakt nevím….

Nazdárek nešťastnice! Chtěla bych se s vámi podělit o svou životní etapu, která bohužel ještě neskončila. Všechno to začalo asi před pěti lety, kdy jsem si začala všímat svých nových spolužaček na nové škole, v té době jsem tomu ale velkou pozornost nevěnovala a místo toho jsem si užívala jídla, kde se dalo. Opravdové deprese mi začaly asi před dvěma lety, to jsem už trpěla na následky mého dlouholetého přejídání. Teď to vypadá, jako bych vážila metrák, to ne, vážila jsem 59kg při své tehdejší výšce163cm. Když na to tak shůry pohlížím, bylo to strašné… Ze začátku jsem si jenom odhlašovala obedy ve škole a jedla jsem pak doma ( předtím ve škole i doma), potom jsem to omezila ještě víc, nejedla jsem ve škole ani doma a místo toho jsem chodila se svou kamarádkou ven. problém byl v tom, že jsem se zase přejedla večer. Jednoduše to byl věčný kolotoč, který neměl konce. Buď a nebo. 31.1.2003. jsem si dala předsevzetí do nového roku, že shodím… Povedlo se. Našla jsem v sobě vůli, která mi do té osudné doby chyběla. Dostala jsem se do nemocnice, tehdy to bylo kvuli nejakým bolestem hlavy a nespavosti, toho jsem využila, protože nemocniční jídla mi nikdy moc nechutnala. Od té doby se to se mnou táhne. přišlo jaro. Já jsem si uvědomila, ža po jaru přijde léto a do té doby shodit musím, abych mohla do plavek! V té době jsem začala užívat už dokonce i nějaké prášky na redukci hmotnosti zpočátku to byly nevinné neškodné látky a čaje, ale dávky i požadavky se stupňovaly. Začalo se mi to líbit, bavilo mě to, všechny své úspory jsem vložila do nákladných léků, které mi jen ubližovaly. Po roce si toho začala všímat rodina, ale já jsem na jejich nazory moc nedbala, spíše mi to dodávalo sílu k dalším „úspěchům“. Byla jsem podrážděná, začaly se mi děsně lámat vlasy a nehty, dokonce mi začaly padat řasy a měla jsem velmi suchou pokožku. Začala se mi točit hlava, měla jsem závratě a snižil se mi rapidně tlak, byly časy, kdy klesl na 89/40 a tep jsem měla 36! Snažila jsem se zvracet, ale nešlo mi to( Bohudík). Taky doktorka mi na pravidelné prohlídce řekla, že pokud nepřiberu, tak musím na léčení, tomu sem se zasmála, protože mi přišlo vtipné, když o mně mluví, jako o nemocné, dokonce o anorektičce… Po nějaké době mi svůj názor sdělil i můj přitel, Mirek, kterému bych tímto příběhem chtěla MOC poděkovat. Byl se mnou v těch nejhorších situacích, v době, kdy jsem při své výšce 164 cm vážila 46kg, tehdy jsem opravdu nesnědla víc než jedno jablko( někdy ani to ne) za den a to jsem si ještě před tím vzala prášek někdy i dva( hodněkrát jsem překročila doporučenou denní dávku v naději, že kila půjdou dolů rychleji). Bylo to tehdy, když jsem ztratila menstruaci a cítila jsem potřebu mu o tom řict. Mirek našel na těchto stránkách 5 příznaků anorexie, všechny jsem splňovala. Díky němu jsem si začala uvědomovat, jak svému okolí tímto ubližuju, nejen svému okolí, ale hlavně sobě. Já jsem se odhodlala s ANOREXIÍ skoncovat letos asi v říjnu, bylo to v den, kdy mi začaly při čištění zubů krvácet dásna, tehdy se mě to vážně dotklo a začala jsem docela normálně jíst. Stále mě ty deprese provázejí. Nemůžu jíst sama, když vím, že vedle mě někdo sedí. Stále kontroluju svou sestru, jestli náhodou si nevzala menší porci jídla než já… Teď ale konečně znám své hodnoty. Menstruaci nemám už půl roku, léčím se asi 3 měsíce na gynekologii, tam mi řekli, že se mi ohromě zmenšila děloha, zatím se nic nezlepšilo, ale já budu bojovat, protože teď vím, že krásná postava mi nikdy nenahradí dětský smích, pláč a celé to roztomilé stvořeníčko, kterému je uplně jedno jestli má maminka 55 nebo 50 kg, hlavně že je. Teď můžu jen věřit, že bude se mnou Bůh, Mirek a rodina, protože ani bez jenoho z nich by to nešlo… Stále mě těší,když nemusím jíst, když mám hlad, ale já věřím, že se z toho dostanu. Vám všem přeju taky hodně úspěchů v uzdravování, holky, postava nám rodinu nikdy nenahradí! A nakonec to nejdůležitější: Jestli to čteš, Miláčku: Chci ti MOOOOc poděkovat za to, že jsi se mnou byl v těch nejtěžších situacích, za to, že jsi mě neopustil když jsem byla na dně, naopak jsi byl se mnou a pomáhal jsi mi, bral jsi velkou část mého kříže na sebe ( a stále bereš) a za to ti moc děkuju, snad ti to budu moci někdy vynahradit! Miluji tě*

Vlastně ani nevím, proč mám potřebu se někomu z tohohle vypsat.. Ale až teď mi nějak docvaklo, že jsem asi jen o vlásek unikla dychtivým chapadlům anorexie.. Je to asi dva roky, co mě chytla zžírající představa o „dokonalém“ těle.. Začalo to vegetarianstvím, to přešlo ve veganství.. pak jsem začala každý den brzo ráno běhat, nic sem nejedla, pak zase cvičila.. Bylo mi příšerně, dny pro mě byli utrpením..Prostě jsem představovala něco jako tělo bez duše, neměla jsem žádnou energii a nic mě nebavilo.. Pořád jsem se vážila, i po tom co jsem se jen trošku napila, musela jsem se vážit, abych se uklidniila, že se moje váha nijak nezvýšila..Proste jsem byla úplny šílenec! Moje váha klesla na 47kg při 171cm.. ..Pak jsem naštěstí jela na tábor, kde jsem byla nucena pravidelně jíst.. Heh a stejně se Vám ta váha vratí a ještě s pár kily navíc.. Takže se toho vyvarujte!!

Ahojky holcicky… Ac to asi neni vhodne,tak mne velice potesilo to,ze jsem nasla tuto stranku. Z anorexie jsem „vylecena“ asi rok. Me vyleceni bylo o to tezsi,ze jsme byly s mnou sestrou nemocne obe.Nejprve jsem se snazila mamci pomohat s nemoci sestry,ale pozdeji jsem v ni byla taky,a to nezavratnou rychlosti.Prvni impulzy ci narazky na to,ze ma sestra je stihlejsi nez ja,prisly z rodiny.Nenavidela jsem sve prarodice,rodice…vsechny,kteri mi to kdy rekli.Navic jsem studovala na tanecni konzervatori,kde jsem slysela kazdy tyden,kdyz jsme se povinne vazily:“mela by si zhubnout,jsi takova oplacana“ nebo „davej si pozor na tu vahu,jinak ti budeme muset snizit znamku o stupen“. Nase vahy pote byly zapsany v tridnici, a kazdy kdo chtel si jej mohl precist.Byla jsem nejvyssi a take nejtezsi z cele nasi tridy…pri svych 168cm jsem mela asi 49kg.Byla jsem ve tride,kde holky merili 150-160 cm…malinke a drobne.I presto vsechno jsem ale patrila mezi nejlepsi tanecnice ve tride.A protoze jsem nechtela porad poslouchat to,jak jsem tlusta,at uz z rodiny ci skoly,tak jsem se rozhodla,ze se dam na sestrinu cestu.Chtela jsem shodit jen par kil pres prazdniny.Se sestrou jsme odjely na mesic na dovolenou,kde jsme obe hladovely a ja jsem do toho jeste cvicila (do vycerpani),abych nevysla z formy.Po prichodu do skoly,mne vsichni prosefori chvalili,ze mam peknou postavu. To mi jen pridalo a pokracovala jsem ve stejnem hladoveni. Ac jsem vedela,ze bych mohla nastoupit na normalni stravovani,protoze je dokazano,ze baletky spaluji tolik kalorii jako delnici v dole.Uz pred Vanocemi jsem mela 41kg.Ted mi vsichni zacali rikat,ze uz to neni pekne…NAJEDNOU se jim to nehodilo do kramu!!!Uzavrela jsem se…nepotrebovala jsem k zivotu nic,nez svou vernou (mrchu) anorexii,ktera mne vzdy utesila a pomohla mi,kdyz mi jini rikali,ze jsem nechutne hubena…Nezalezelo mi na nikom a na nicem. Mela jsem svuj svet,a kdo se mi ho pokusil narusit,byl absolutne odepsan!!!S mou sestrou jsme se zacaly NENAVIDET.Byla mezi nami tak obravska rivalita.KDO VIC ZHUBNE,VYHRAJE!!!Obe jsme pro to chtely udelat maximum,ale ja jsem byla „lepsi“.Odjela jsem s rodicema na jarni prazdniny na hory,kde jsem shodila na 36Kg…Jenomze pri navratu do skoly,jsem zacala pozorovat to,ze obrovskou fyzickou zatez zacinam nezvladat.Ale nemohla jsem prestat cvicit,protoze bych nespalila urcity pocet KJ,takze bych si vecer nemohla dat zadne jidlo… Az kdyz k nam do skoly prisli medici,kteri nam meli udelat vsem prohlidku celeho tela.Muj BMI byl nejmensi ze skoly.Nasledoval okamzity zakaz cviceni…Nechapala jsem vubec proc???PROC se o me vsichni najednout tak staraji???Vzdyt je to muj zivot.Moje anorexie…Ja jsem s ni a ona je se mnou!!! Zakaz cviceni zpusobil to,ze jsem prestala jist uplne. Mela jsem svacit ve skole v praktickych hodinach,aby me hlidali profesori…strkala jsem jidlo,kde jsem jen mohla.Ponozky,batoh,penal…kam se co veslo. Byla jsem poslana k psychiatrovi. Byla jsem dokonala lharka,takze jsem si myslela,ze „oblafnu“ i psychiatra…jiste,slo to,ale neslo oblafnout sebe!!!Natoz tu mrchu,ktera mi sedela za krkem a vedla me „zivotem“.Vedla me tak dlouho,az z toho ma maminka onemocnela(ale diky Bohu ne anorexii ani bulimii) a ja jsem musela odejit z konvervatore protoze bych uz stejne nemohla tancit,to znamenalo zahodit sve sny a nadeje.Tanec byl muj zivot a ja vim,ze jsem v nem byla jedna z nejlepsi a ta po*rana ANOREXIE mi to vsechno znicila a poslapala. Znicila i muj vztah se sestrou. Dodnes spolu nemuzeme byt nekde nejakou delsi dobu samy,protoze obe vime,ze se stale pozorujeme,kolik toho ktera sni a jak ta druha vypada…Abych to upresnila,tak sestra uz s nami nebydli,je starsi nez ja…A JA???Ja uz nikdy nebudu ta sebevedoma holcina,jako jsem byla predtim. S odstupem casu vidim,kolik jsem spolecne se svou anorexii napachala skod.Maminka se vylecila,za to jsem nejvice vdecna,protoze bych neunesla pocit,ze jsme ji se sestrou utrapily.Sestra je asi tak „vylecena“ jako ja. Dnes vim,ze narazky na mou vahu, ze strany rodiny, nebyly mysleny ve zlem ci vedomne.To jen ja jsem je tak vnimala…a slysela je jakoby vykriknuty neuveritelne nahlas. Takze ze svou spolecnici „mrchou“ jsem se na nejakou dobu snad rozloucila.Za to vdecim sve mamince,psychiatricce,ktera vedela,ze ji lzu,ale naprosto presne vedela jak mi pomoct.Takze obrovsky dik temto osobam!!!! Ale i presto vim,ze je tam porad…sice uz jeji hlas neni vubec silny,ale ja vim o ni a ona vi o mně…vime,ze jsme porad spolu…ale jednou….jednou ji zlikviduji UPLNE!!!BUD JA…NEBO ONA. A ja vam rikam,ze VITEZ budu ja!!!A az bude uplne pryc,tak JA budu zase tancit!!!!!BUDU!!!!A vite proc budu???PROTOZE TO CHCI A DOKAZU TO!!!

Předem svého příběhu něco málo o sobě:je mi 24let,mám středoškolské vzdělání,za sebou půlroční praxi v zahraničí,roční pobyt v Anglii coby au-pair,tříletou vážnou známost a 7 LET BULIMIE!!! A jak to všechno začalo? Pravděpodobně už dávno v dětství… Byla jsem holčička jak z ladových obrázků,baculatá,okatá,s červenými tvářemi,ale nikdy ne moc usměvavá ani veselá.Hodně uzavřená,vnímavá vůči okolí,a díky tomu si pamatuji narážky na svou postavu už ze školky,a to nejen od dětí(které mimochodem dokáží být pěkně kruté),ale i od učitelek.Ve škole jsem nikdy neměla problémy,ale byla jsem „špatná“-středem pozornosti a výsměchu.Bohužel to odneslo moje sebevědomí a měla jsem špatně nastavený žebříček hodnot,což vím až dnes. Zlom přišel na střední škole,když jsem se zamilovala do o rok staršího spolužáka.Bavili jsme se jako kamarádi,ale já potřebovala víc,beznadějně jsem ho milovala.bylo to jednostranné.Je to jasný,podívej se na sebe,copak se můžeš někomu líbit? To břicho,zadek,nohy…Začlo období anorexie,podotýkám nevědomé anorexie-já byla tak strašně MOC zamilovaná,že jsem jíst nemohla,občas jen něco sezobnout,abych se nezhroutila.Bylo mi 16,měla jsem 75kg a přes prázdniny jsem shodila rovných 10kg! A hele!Ono to jde! Měla jsem obrovskou radost,netušila jsem,že se řítím do záhuby.Co si budeme vykládat,bez jídla to moc dlouho nejde,aspon me ne,mám totiž dost velký pud sebezáchovy,nikdy jsem se nedostala na podváhu,stačilo mi být „normální“,aby mě všichni jako normální brali.Má dotyčná láska si mě dál nevšímala,ale já už měla jiný cíl-hubnout.Dostala jsem se do bludného kruhu,ráno bez jídla,ve škole jablko nebo jogurt a poslední hodinu už jsem si plánovala,co si všechno nakoupím,sním a vyzvracím.Tohle mě pronásledovalo celou střední školu,nepřipouštěla jsem si,že se se mnou něco děje,a to ještě dlouho poté.Dostala jsem se na 54kg,ale míň už to prostě nešlo. 6 let jsem takhle žila a jednou jsem si řekla dost(loni),byla jsem hrozně unavená a zdeptaná z myšlenek na jídlo.Copak život je o tom? Byla jsem párkrát na sezení na Smíchově,kde to bylo fantastické a hlavně jsem tam poprvé mluvila o svém problému.V tu dobu jsem měla problémy s prací,byla jsem nezaměstnaná a snažila najít něco pořádného a přestala jsem pravidelně docházet.Byla jsem u pár psychologů,ale zatím nenašla toho pravého.Za poslední rok je to o dost lepší,mám oporu u přítele,který je mimochodem jediný z mých blízkých,který o tom ví.Ještě jsem se ani neodhodlala o tom říct mámě,ráda bych,aby o tom věděla,máme k sobě hodně blízko. Já nechci s tou odpornou bulimií žít,vždyť to ani nejde,chci být šťastná,mít rodinu a jednou zdravé děti!Nechci být sobecká a zabývat se jen sama sebou,na světě je tolik zajímavých věcí a lidí a já o ně nechci přicházet!Za předchozí 2 dny jsem měla 5 záchvatů(velkých) a to mě přimělo konečně napsat svůj příběh.Budu ráda,pokud s vámi budu díky těmto stránkám v kontaktu,slibuji,že se budu snažit pravidelně psát své jídelníčky a že mě,holky,přijmete mezi sebe,moc mi tím pomůžete,OPRAVDU!!! Díky všem,kdo se dostali až sem a těším se,že to všechno půjde líp. Jen tak na okraj,s tou mojí obrovskou první láskou se stále vídáme.Tenkrát jsme spolu i zkoušeli chodit,ale nedopadlo to.Jsme skvělí přátelé a já si uvědomila,že takhle je to i hezčí,máme si toho jako přátelé mnohem víc dát.A poslední perlička-jeho slečna má 90 kilo! Tak proč já tenkrát vůbec hubla…? Přeji vám všem krásný den a hodně sil do každodenního boje! Anička