Poetry

/0 Komentáře/v /přidal

CO je ti dívko s očima jako len ten růženec na krku jakoby dech ti bral a tobě je najednou do breku koupila jsi ho lacině na pouti tak jako mnohé stála jsi v řadě u střelnice a sledovala jak se houpe ze strany na stranu ten růženec perlou obložený zlatý uprostřed nebyl příliš drahý jelikož prodavač chtěl všem vyhovět Stály jste mnohé v řadě a dohadovali se která dřív ty vyhrála jsi a koupila levně Růženec perlou obložený, ten boží hřích. dnes se ti vine kolem krku je krásný ale tvé oči bez lesku NEvidí chvíle spásný vine se ti kolem pasu až dechu nemůžeš popadnout svíráš jej v dlani a poklekáš bože, dej mi se nadechnout Pomalu se kácela k zemi na dveře klepání neslyšela mládenec kterému tolik se líbit chtěla a nakonec… růženec, na němž poutník vydělal Položili jí do složených dlaní líce měla bílé jako sníh za rakví… davy táhly se za ní ne však ti jež ji milovali jen zoufalci, zadarmo najíst se chtěli Na poslední hostině do kapes si cpali jídlo, by rodinu uživili. nikdo si nevšiml dívčiných rukou růženec tiše padl jí k zemi nesklonila se pro něj nemohla… Našel jej někdo jiný Ten, kterého lesk perel očaroval a pak už mu jen docházel dech když v kolenou se podlamoval… V životě štěstí nedostaneš krásu si v krámu nekoupíš Věříš -li že život je o žití věř, že prohloupíš život není o tom, žít si ze dne naden život není o tom, věřit v moci čarovné život je o tom, vzepřít se smrti žít déle, než v tvých možnostech jest…

Jmenuji se Magdaléna!

/0 Komentáře/v /přidal

Mé jméno je Magdaléna, ale přátelé a teď už i rodina mi říkají Májo! Jsem obyčejná holka, ale já si vždy myslela, že nejsem! A víte co? Pořád si to myslím a budu si to myslet vždycky:o)! Můj příběh není zcela prostý. Mám úžasnou rodinu. Nežiju s otcem, ale to mi nevadí. Nahrazuje mi jej matčin přítel a já ho jednou chci poprosit, aby mě právě on vedl k oltáři! Přesto všechno…se ze mě stala anorektička a později bulimička. Moc ráda bych Vám lhala a řekla Vám, že jsem se vyléčila, zmoudřela jsem, nebo že jsem se se svým tělem skamarádila. Ale ne! Bohužel to tak není.. Začalo to minulý rok v září! Vždycky jsem chtěla být modelkou a ten pocit, že budu mít jejich tělo mě naplňoval vzrušením! ,,Jaké to bude, když budu mít číslo kalhot 34 a velikost triček XS?“ ,,Budou se na mě lidi dívat lépe?“ ,,Budu mít k sobě sebeúctu za to, že jsem dokázala zhubnout?“ ,,Budu šťatná?“ Tak jsem zhubla! O 2 měsíce později jsem už nevážila 67kg s výškou 175cm ale 55kg s výškou 175cm! Bylo to úžasné! Byl to pocit, jaký jsem dosud nepoznala! Byla jsem volná! Dokázala jsem to! A každý mi to záviděl! …A já stále hubla! Už by mi to i stačilo, už bych ani nemusela hubnou, říkala jsem si. Ale při každém soustu se mi obracel žaludek. Jídlo se stalo mým nepřítelem. A přátelé později taky. Viděli mě jak já jsem se neviděla..podledlou, vyhublou a bez života. (Když se koukám na fotky, ani na jedné z nich se v té době neusmívám!!) Začala jsem o tom přemýšlet…..A začala jsem trochu více jíst. Řekla jsem trochu? Jedla jsem tak, aby mě nikdo neviděl..a taky že neviděl! A ani nikdo netušil, kam se řítím!! Teď je o rok později. Podstoupila jsem léčení u psychiatra, v nemocnici na oddělení Psychiatrie a nyní začínám psychoterapii. Dnes už věřím, že to jednou skončí! Vím, proč jsem taková jaká jsem! Zjistila jsem totiž jednu věc! V životě nestačí mít dobré zázemí a úžasnou rodinu. Vy musíte být pro vás dobré zázemí! Vy jste úžasní! A já na to jednou příjdu! A až na to příjdu jak jsem jedinečná a úžasná, budu si to každý den připomínat a anorexie a bulimie budou mými dobrými přítelkyněmi, které mi pomohly pochopit…. Děkuji, že jste! Ale brzy už nebudete:o) protože já se jmenuji Magdaléna!

Nevi zda to zvládnu:(

/0 Komentáře/v /přidal

Milé nešťastnice Jsem tu zase a ani nevím proč,ale mám nutkání Vám zase něco sdělit… Jak už jsem psala,léčím se po 2.na Dpk v Motole.Trochu víc to přiblížím… Když jsem tam byla poprvé,odcházela jsem v únoru 2005 s 45kg mé min.váhy.Teda já měla 46kg ale to tenkrát nikomu nevadilo…jen mě.Přišla jsem domů po 3měsících na psychiatrii a bála jsem se co bude dál…Prvních pár týdnů jsem asi ještě byla šťastná,ale pak to bylo horší a horší… Okolo dubna jsem měla 43-42kg a můj psychiatr mě chtěl poslat zpět.Ale já se bránila a procházelo mi to.Na konci školního roku jsem měla asi 42.5kg a nedovolili mi odjet na tábor.To mi hodně vadilo a brečela jsem.Začátek prázdnin jsem tedy trávila s prarodiči na chatě a snažila jsem se ještě normálně jíst,ale začalo mi to zase dělat potíže…V srpnu jsem měla jet na 3 týdny do Chorvatska jenže kvůli váze a zdravotnímu stavu jsem nejela.Tak mi mamkan sehnala tábor na koních aspoň v Čechách a já na týden odjela…Dva či tři dny to bylo v pohodě ale pak se to všechno zvrtlo…Přestala jsem jíst a pít a jen jsem ležela v posteli…vůbec nic jiného mě nezajímalo…ani koně,které tolik miluju a kteří mě pod okny volali…Pani vedouci zavolala rodičům,že jsem asi nemocná a máma hned pochopila o co jde.Měla jsem jet okamžitě na kapačky ale zase jsem mámu přemluvila a zůstala jsem ještě zbývající dny na táboře.Pár dnů po mém návratu jsem se jela zvážit a věděla jsem že to nedopadne dobře…totiž já byla před váhou asi 5dní s babičkou a dědou na chatě a moc dobře jsem věděla,že už jsem překročila váhovou hranici…jenže jsem neměla sílu s tím něco dělat…atak jsem se klepala a pěkně ověšená korálkama,páskama,v džínech a svetru,napitá dost litry vody a kdovíco ještě jsem vstoupila před dr.na váhu a ta ukázala rozhodující váhu-40.5kg.Bylo to 30.srpna…2.září jsem šla ke svému psychiatrovi a ten mi okamžitě sdělil,že volá o místo pro mě do Motola.Složila jsem se a posledních 10 dnů doma jsem odmítala cokoli jíst a pít…Chtěli mě dát na kapačky ale já se zase nedala…zkazila jsem prarodičům oslavu zlaté svatby,kterpu uspořádali 10.září…vlastně to byl důvod,proč jsem na Motol čekala tak dlouho-ta oslava.Pak nastal den D a já jela do Motola.Zase jsem se ověsila,protože ve spodním prádle jsem po těch pár dnech doma od minulé váhy vážila 34kg.V Motole jsem oblečená měla 35kg.První den jsem měla klid na lůžku a musela jsem hned dostat plné porce jídla protože to se mnou bylo dost kritický.Jo a taky jsem vypila(s donucením a hrozbou kapaček a sondy)asi 3l sladkého pití-šťávy,coly a slazeného čaje…Pomalu jsem začala přibírat a po 4 měsících mám o téměř 15kg víc.Moc díky všem lékařům,že se mnou měli trpělivost a navedli mě na správnou cestu.Teď záleží jen na té Mrše,až se mě na dobro pustí…A já doufám,že už ten zlom nastane brzy…a že brzy sned přijde den kdy se za mnou zavřou brány psychiatrie… Tak zatím se mějte a Vydržte!!! Díky za přečtení téhle hrůzy,no nejsem moc dobrá spisovatelka… Pusinka:)

Hnusnej život

/0 Komentáře/v /přidal

Je mi 16 let a anorexie mě trápí přibližně 1,5 roku.Za to dobu mi přijde,že mě pořád víc a víc pohlcuje a že se v tom topim.Přišla ke mě,když jsem na tom nebyl s psychikou zrovna dobře.Ani jsem netušil,že se mi něco takového může přihodit,ale stalo se.Chtěl sem být aspoň v něčem dokonalý,tak to nějak přišlo,že čím víc budu hubenější tím víc hezčí a pořád to u mě platí.Přestal jsem chodit na obědy nebo si vzal jen pár soust,doma to je takové,že spolu skoro vůbec nejíme a rodiče se moc nestarají o to co jim,tak je to celkem fajn.Dostal jsem myšlenku do hlavy že musim hubnout a nemůžu se jí zbavit,nejde mi se proti tomu bránit,je to hrozná bezmoc,jak je to silný.To nejhorší mě teprv čekalo,pocity,kterých se nemůžu zbavit mě hrozně trápí.Začal se mít pocity hrozný nesnášenlivosti k sobě,takže se občas pořežu,když ji me fakt hrozně,přijdu si tak strašně hnusnej a odpornej,připadá mi že za všechno můžu já,cítim se zbytečně,jako bych tady na tom světě nemusel být,myslím že by tu lidem beze mě bylo líp,často myslím na to jak se zabiju,hrozej pocit samoty a přesto anorexie se zbavit nechci,možná sem moc citlivej,už nevím jak z toho ven,nesnesu to,chci být hezčí tak musim hubnout,už fakt nevím….

Nevím si rady…

/0 Komentáře/v /přidal

Možná se vám to bude zdát nevěřitelný, ale je mi 39 let a mám problém s přejídáním a občasným zvracením. Popravdě, teprve teď někdy jsem si uvědomila, že to je fakt problém, se kterým si ale sama neumím dost dobře poradit. Je to těžký, nejsem mladá holka, ale docela „stará“ ženská se spoustou zkušeností, nastudovala jsem desítky knih na téma bulimie, ale nejde to. Kdy můj problém začal? Před rokem. Mám tři děti, jednomu je 8, druhému 6 a třetímu jsou 2. Vždycky jsem byla hezká holka, štíhlá, sportovala jsem. Ale taky jsem měla v genech českou baculatost. Do té doby, než se narodil první syn, to bylo OK, pak začal boj s hubnutím. Nedařilo se zcela, do jiného stavu s druhým synem jsem přišla s nadváhou, ale nějak jsem to neřešla. Když mu bylo 7 měsíců, začala jsem hubnout pod dohledem ve Stobu. Šlo to a zhubla jsem na 57 kg. Bylo mi 33 let a byla jsem spokojená, jenže přišla rána. Opustil nás (mě) tehdejší manžel. Po dvou letech jsem se seznámila s chlapem, zamilovali jsme se a vzali. Byl hodně sportovně založený, každou volnou chvilku jsme jezdili na kolo, na lyže v zimě, pořád musel něco dělat… i tehdy, když jsem měla asi 58 kg, mi občas připomínal, že musím na svoje tělo dávat bacha a cvičit. Tenkrát jsem jen mávla rukou, dej pokoj, říkala jsem si… jenže když jsem přišla do jiného stavu (chtěli jsme to oba), bylo mi 37 let, vážila jsem normálně (nevím, možná 59,60), vypadala jsem hezky, atraktivě… nikdo mi moje roky nehádal. Moje těhotenství bylo hodně rizikové, každých 14 dnů jsem byla v nemocnici na kapačkách, abych nepotratila, nemohla jsem cvičit, dělat nic těžkého, snažila jsem se jíst za sebe a ne za dva, ale i tak jsem děsně přibírala, zjistili mi těhotenskou cukrovku… rodila jsem předčasně a vážila při porodu 91 kg. Bylo to šílený, ale fakt jsem se nepřežírala, hlídala si cukry, tuky… No a pak to začalo. Pár měsíců byl klid, ale pak mě začal manžel nutit do hubnutí. Začala jsem opět s hubnutím s pomocí odborníka, ale šlo to stěží, nakonec jsem zhubla asi 12 kg z těch 30…Nikdo si neumí představit, jaké je to, mít 3 relativně malé děti, psát úkoly, kojit,starat se o prtě, manžela…malý se navíc budil i 7x za noc, spala jsem třeba jen 2 hodiny vcelku. A pořád a pořád… pak jsem po roce a půl začala chodit do práce abych se úplně nezcvokla, zvládala jsem vše (a zvládám?), ale nemůžu už unést manželovy neustálé každodenní narážky na to, že jsem nezhubla, že jsem líná, že nemám vůli, že tehdy jsem byla kočka… Je to povrchní a ponižující, a já, přiznávám se, jsem začala jíst tajně (večer), spořádám třeba tři čokolády, abych se cítila aspon trochu šťastná. Přes den to zvládám, jím v práci každé 2-3 hodiny zdravou stravu, ale večer to prostě nemůžu vydržet! Jsem zoufalá, vezmu si prášek na spaní abych se nebudila hlady, ale vzbudím se, protože mě prostě můj dvouletý syn prostě vzbudí pláčem, i když už to není 7x za noc, 2-3x se budí a já už neusnu a bojuji. Přitom se snažím chodit 1x týdně na aqaerobik a na orientální tanec… ale jsem sama sobě odporná, neumím si už na sebe podívat do zrcadla, a to jsem kdysi bývala poměrně marnivá. Maluji si oči skoro poslepu, nejsem schopna se s manželem milovat ve světle, nemám chut na sex vůbec – a jak taky, když zkoumá, kolik špeků mi ještě zbývá? Když jsem mu řekla, že mám problém s příjmem potravy, jen se ušklíbl a řekl, že mám holt slabou vůli. Panebože, vybrala jsem si blázna, co lpí na dokonalosti? A pořád ho mám ráda, ale tohle ponižování povede jen k jednomu, že odejdu. Nezničím se jen proto, že on si přeje dokonalou ženskou, jakou poznal. On taky neni dokonalý, neříkám mu to, a mohla bych! Je přehnaně kritický – i sám k sobě. Šlape na rotopedu každý den, místo víkendové pomoci s dětmi jede na běžky nebo do sauny… musí regenerovat. Kdy má ženská zakřičet a dost? Ale kromě toho je to skvělý chlap, hezky se stará během týdne i o děti, co nejsou jeho, je spolehlivý a tolerantní (v jiných věcech)… jak ho přinutit, aby pochopil, že je to problém i jeho a že mi musí pomoct on? Tím, že bude stát při mně a bude mě chválit, vždycky je přece za něco… nebo ne? Fakt jsem už zoufalá. Jediné, co mě drží „v normálním stavu“ jsou děti a práce. Mějte se…

Věřím, bude líp

/0 Komentáře/v /přidal

Nazdárek nešťastnice! Chtěla bych se s vámi podělit o svou životní etapu, která bohužel ještě neskončila. Všechno to začalo asi před pěti lety, kdy jsem si začala všímat svých nových spolužaček na nové škole, v té době jsem tomu ale velkou pozornost nevěnovala a místo toho jsem si užívala jídla, kde se dalo. Opravdové deprese mi začaly asi před dvěma lety, to jsem už trpěla na následky mého dlouholetého přejídání. Teď to vypadá, jako bych vážila metrák, to ne, vážila jsem 59kg při své tehdejší výšce163cm. Když na to tak shůry pohlížím, bylo to strašné… Ze začátku jsem si jenom odhlašovala obedy ve škole a jedla jsem pak doma ( předtím ve škole i doma), potom jsem to omezila ještě víc, nejedla jsem ve škole ani doma a místo toho jsem chodila se svou kamarádkou ven. problém byl v tom, že jsem se zase přejedla večer. Jednoduše to byl věčný kolotoč, který neměl konce. Buď a nebo. 31.1.2003. jsem si dala předsevzetí do nového roku, že shodím… Povedlo se. Našla jsem v sobě vůli, která mi do té osudné doby chyběla. Dostala jsem se do nemocnice, tehdy to bylo kvuli nejakým bolestem hlavy a nespavosti, toho jsem využila, protože nemocniční jídla mi nikdy moc nechutnala. Od té doby se to se mnou táhne. přišlo jaro. Já jsem si uvědomila, ža po jaru přijde léto a do té doby shodit musím, abych mohla do plavek! V té době jsem začala užívat už dokonce i nějaké prášky na redukci hmotnosti zpočátku to byly nevinné neškodné látky a čaje, ale dávky i požadavky se stupňovaly. Začalo se mi to líbit, bavilo mě to, všechny své úspory jsem vložila do nákladných léků, které mi jen ubližovaly. Po roce si toho začala všímat rodina, ale já jsem na jejich nazory moc nedbala, spíše mi to dodávalo sílu k dalším „úspěchům“. Byla jsem podrážděná, začaly se mi děsně lámat vlasy a nehty, dokonce mi začaly padat řasy a měla jsem velmi suchou pokožku. Začala se mi točit hlava, měla jsem závratě a snižil se mi rapidně tlak, byly časy, kdy klesl na 89/40 a tep jsem měla 36! Snažila jsem se zvracet, ale nešlo mi to( Bohudík). Taky doktorka mi na pravidelné prohlídce řekla, že pokud nepřiberu, tak musím na léčení, tomu sem se zasmála, protože mi přišlo vtipné, když o mně mluví, jako o nemocné, dokonce o anorektičce… Po nějaké době mi svůj názor sdělil i můj přitel, Mirek, kterému bych tímto příběhem chtěla MOC poděkovat. Byl se mnou v těch nejhorších situacích, v době, kdy jsem při své výšce 164 cm vážila 46kg, tehdy jsem opravdu nesnědla víc než jedno jablko( někdy ani to ne) za den a to jsem si ještě před tím vzala prášek někdy i dva( hodněkrát jsem překročila doporučenou denní dávku v naději, že kila půjdou dolů rychleji). Bylo to tehdy, když jsem ztratila menstruaci a cítila jsem potřebu mu o tom řict. Mirek našel na těchto stránkách 5 příznaků anorexie, všechny jsem splňovala. Díky němu jsem si začala uvědomovat, jak svému okolí tímto ubližuju, nejen svému okolí, ale hlavně sobě. Já jsem se odhodlala s ANOREXIÍ skoncovat letos asi v říjnu, bylo to v den, kdy mi začaly při čištění zubů krvácet dásna, tehdy se mě to vážně dotklo a začala jsem docela normálně jíst. Stále mě ty deprese provázejí. Nemůžu jíst sama, když vím, že vedle mě někdo sedí. Stále kontroluju svou sestru, jestli náhodou si nevzala menší porci jídla než já… Teď ale konečně znám své hodnoty. Menstruaci nemám už půl roku, léčím se asi 3 měsíce na gynekologii, tam mi řekli, že se mi ohromě zmenšila děloha, zatím se nic nezlepšilo, ale já budu bojovat, protože teď vím, že krásná postava mi nikdy nenahradí dětský smích, pláč a celé to roztomilé stvořeníčko, kterému je uplně jedno jestli má maminka 55 nebo 50 kg, hlavně že je. Teď můžu jen věřit, že bude se mnou Bůh, Mirek a rodina, protože ani bez jenoho z nich by to nešlo… Stále mě těší,když nemusím jíst, když mám hlad, ale já věřím, že se z toho dostanu. Vám všem přeju taky hodně úspěchů v uzdravování, holky, postava nám rodinu nikdy nenahradí! A nakonec to nejdůležitější: Jestli to čteš, Miláčku: Chci ti MOOOOc poděkovat za to, že jsi se mnou byl v těch nejtěžších situacích, za to, že jsi mě neopustil když jsem byla na dně, naopak jsi byl se mnou a pomáhal jsi mi, bral jsi velkou část mého kříže na sebe ( a stále bereš) a za to ti moc děkuju, snad ti to budu moci někdy vynahradit! Miluji tě*

Anorexie???

/0 Komentáře/v /přidal

No, nevím, jak začít, ale pokusím se něco stvořit. Asi minulý rok jsem si přopadla tlustá. Měřila jsem 165 cm a měřila 42-44kg. Teď měřím 170 cm a vážím 46kg. Když jsem měřila 168 a vážila 44, tak mě začla mamka vážit a musela jsem přibrat. Přibrala jsem tak 1 kilo. Teď mě mamka vůbec neváží a já nevím, jestli jsem tlustá nebo ne. Ani neříká, že by se jí někdo ptal, jestli nemám anorexii. A tím jsem znejistěla svou váhou. Když řeknu kamarádkám, že jsem tlustá, tak mně řeknou, že jsem nejhubenější člověk ze třídy. Ale problé je v tom, že si nepřipadám až tak vyhuble. Nevím jestli se ve zrcadle vidím zkresleně, ale připadá mně, že mám tlusté hlavně hýždě. Snažím se cvičit. Vždy, když přijdu z domu, tak se jdu zvážit, ale chodím se vážit radši častěji. Minulý rok, když jsem vstávala, tak jsem měla hlad. Ale teď si připadám skoro pořád plná, tak nevím, co to je. Vůbec nevím, jestli to anorexie je.

Obyčejný příběh

/0 Komentáře/v /přidal

Vlastně ani nevím, proč mám potřebu se někomu z tohohle vypsat.. Ale až teď mi nějak docvaklo, že jsem asi jen o vlásek unikla dychtivým chapadlům anorexie.. Je to asi dva roky, co mě chytla zžírající představa o „dokonalém“ těle.. Začalo to vegetarianstvím, to přešlo ve veganství.. pak jsem začala každý den brzo ráno běhat, nic sem nejedla, pak zase cvičila.. Bylo mi příšerně, dny pro mě byli utrpením..Prostě jsem představovala něco jako tělo bez duše, neměla jsem žádnou energii a nic mě nebavilo.. Pořád jsem se vážila, i po tom co jsem se jen trošku napila, musela jsem se vážit, abych se uklidniila, že se moje váha nijak nezvýšila..Proste jsem byla úplny šílenec! Moje váha klesla na 47kg při 171cm.. ..Pak jsem naštěstí jela na tábor, kde jsem byla nucena pravidelně jíst.. Heh a stejně se Vám ta váha vratí a ještě s pár kily navíc.. Takže se toho vyvarujte!!

Cim dal vic…

/0 Komentáře/v /přidal

Uz jsem sem jednou psala-svuj pribeh.Ted bych vam chtela priblizit soucasnou situaci v nasi tride.Jestli nekdo z mych spoluzacek sem chodi, tak to podle popisu urcite pozna… Vsechno to zacalo u me-a samozrejme jsem to musela dotahnout az, a ted nekecam(kdybych zkolabovala, tak umru), na pokraj smrti.Skoncila jsem na kapackach na jednotce intenzivni pece v Bohunicich…. Budou to tri roky, kdy to vsechno zacalo a kdyz se ted podivam do nasi tridy, vidim podobne priznaky jake jsem kdysi mela sama… Jmena mych spoluzacek nebudu zverejnovat-vymyslim si jine: Prvni je Anna.Vysoka(pres 180) blondynka, pekna.Nikdy nebyla tlusta-no zacala s modelingem, nejdriv se nic nedelo, ale pak zacala hubnout, ne nejak drasticky…no a ted ve ctvrtaku(maturujem v sestaku) je z ni chodici tycka, naprosto vychrtla.Je o hodne tissi,smutnejsi-vsak to znate.Ma novy kalhoty-jsou ji obtahle(oproti tem plandavym, ktere ji byvaly obtahle)-ty nohy v tom vypadaji fakt strasne…. Dalsi je Krista.Na ni to neni tak poznat, ale vsichni to o ni rikaji-oproti pedeslym rokum taky hodne zhubla, ale ma aspon prsa, takze to neni zas tak hrozny-ale ta fakt nic neji-vsak ma taky plno problemu:casto chybi ve skole, je ji casto spatne, v noci treba vubec nemuze usnout, ruzne zdravotni problemy-je to dost spatny-a pritom je tak krasna. jen kdyby si dala rict… Dalsi je Eva-na jeji soucasne vaze to neni skoro poznat-je dost stihla ale vychrtle nevypada-je pravda ze ale od min.roku dost zhubla-take nic neji(teda aspon ve skole) a napr. jednou tydne s ni jsem az do peti hodin odpoledne-Krista za tu celou dobu od rana nevezme nic do pusy-proste neji…ach jo:((…a kdyz ji nekdy pozoruju, vidim jak kazdyho zkouma, jak ma tlusty nohy, ruce pas….mimochodem to delaji i dve predesle spoluzacky Je tu jeste Terka-ta je na tom nejmin spatne, nicmene se dost hlida-napr. chce si koupit parek v rohliku a rika:“kdyz najdu drobny v kapse tak si koupim a kdyz ne tak mam smulu“-a to pritom treba ani nesnidala(a pokud jo tak jen bebe susenky, ktery mam na svacinu!) a uz jsou dve hodiny odpoledne-no proste ji dost malo- taky podle toho vypada-hodne zhubla od prvaku Pak tu je Radka-ta opravdu hodne zhubla, ale myslim(doufam) ze uz s tim skoncial-sice zhubla ale normalne ji-akorat se drzidost zdrave vyzivy(pochybuju ze v posledni dobe mela cokoladu ci chipsy), ale normalne ji… Posledni je Nada..ta s tim zacala az ted, asi pod vlivem Anny-nejdriv jsem to zpozorovala na jejich kalhotech, ktery ji byli vzdy uplne obtahly a ted ji jsou volne-vypada jako mala holka-zhubla dost rychle ani ne mesic-uz jednou takto hubla a pak si rekla dost a na protest zacala jist-nosila si toho plno do skoly-tycinky, kolace toasty…tak jsem si rekla ze konecne nekdo se umoudril-ale to jse se prepocitala-ted je pohubla, je ji porad zima(ta ji ale byla i predtim), smutna…. Jinak ostatni holky jsou vice mene v pohode-sem tam si rikaji ze by meli zhubnout, ale stejne to nikdy nedodrzi…ji vsechno a jsou spokojeny a usmevavy …timto bych vas chtela holky(pokud si to prectete a poznate se v tom) poprosit at s tim prestanente, nejen ze stahujete ostatni holky ze tridy a tim padem i me(a ja uz nechci byt tam kde jsem kdysi byla!!!),ale hlavne si nicite zdravi a nejhezci obdobi zivota!vzdyt to za to nestoji stresovat se co dnes budu jist a co ne-hlavni je byt spokojena a nepremyslet nad jidlem-proste si ho vychutnavat…vzdyt nemuzete jit s klukem ani na jidlo aniz byste to pak nevyzvraceli nebo nevycvivili…OPRAVDU TO ZA TO NESTOJI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! jo a doufam ze pokud to ty holky pozanaji tak me pak nezabijou-vzdyt to nikdy cizi stejne nemuze odhalit

KONECNE:-)!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky lidičky!Tak vám konečně můžu napsat tu dobrou zprávu!Jsem z toho venku, teď už to cejtim:-)!…Když jsem vám psala naposled, ptala jsem se na radu jak ztloustnout a tak, ale tenkrát jsem k tomu nebyla ještě úplně odhodlaná. Teď to přišlo, jako rána z nebe!..Najednou mě to praštilo:-)..nesjem přece blbá a nebudu se do SMRTI trápit s ňákou anorexií a nebudu už trpět hlady!..Jim teď hrozný hafo sladkýho a masíčka a různejch dobrot na který jsem se vymlouvala, že už mi přestali chutnant, ale přesto jsem po nich hroozně toužila..holky a víte jaký to je?Boží:-)Prostě naprostá pohodička, teď jsem během dvou tejdnů přibrala asi tři kila a jsem fakt happy!Je to krásnej pocit podívat se na sebe do zrdcala a vidět, jak mám červený rty a růžový tváře když se krásně najim, začaly se mi zase kulatit prsa atd atd..nebudu vám tady popisovat naprosto běžný stavy toho, když se člověk nají. Patří to přece k normálnímu životu a nevidim vůbec žádnej důvod pro to, aby normální a spokojenej človíček, kterej chce mít rodinu a zdravý děti neměl jíst. Dyť je to přece ta nejzákladnější životní potřeba. Holčiny a i kluci vzpamatujte se, vždyť vy to sami cejtíte, že nejste už tak v pohodě, jak jste bejvali, tak proč nezačnete normálně jíst?:-)..je to tak jednoduchý, otevřete prostě ledničku nebo špajz a vemte si to na co máte chuť!TEĎ HNED!Musíte to udělat, protože vy přece nechcete dopadnout jaho vyhublý kostičky, který se sotva udržej na nohou a každej kluk na ně kouká přes prsty! Věřte mi, mě samotnou asi nejvíc donutilo k jezení to, že kluci milujou plný tvary a bujný prsa a lesklý vlasy a zářivý oči a milej nefalšovanej úsměv, to za všeho nejvíc kouci milujou a věřte, že to vše budete mít, když začnete jíst!…Já jsem třeba teď zbaštila půl hrnce rajský s knedlíkama a pak jsem si dala mojí oblíbenou studentskou pečeť a víte jak krásně se po takovýhle baště spinká..:-)?…Klidně až do jedenácti..možná bych vám mohla napsat i svůj denní jídelníček, ale nejlepší na tom je, že si ani nepamatuju, co jsem všechno snědla..no ale byly tam ňáky palačinky, dort, ovoce, masíčko a čokoláda…atd:-)..Prosím, zkuste to, takhle to už dál nejde a vy to cejtíte..Nebudete se už hádat s rodičema, budete záři štěstím, zase se začnete líbit a nebudete myslet už jen na to hloupý jídlo, ale místo toho se vám zase začne stejskat po sexu a hlavně, jestli už nemenstrujete, tak si dávejte fakt bacha!To myslim vážně, já taky přestala menstruovat a to už nejste ani holky a to přece nechcete! Zkuste se nad tim zamyslet a fakt vám strašně moc držim palečky, aby jste si to všechno uvědomili a neudělali zase tu stejnou chybu a přestali jíst!…Podívejte se se třeba desetkrá denně na tenhle článek, vytiskněte si ho, nebo cokoli, ale mějte ho pořád na očích! Nejste sami, já v tom taky plavala, ale už jím, jsem zase šťasná!! Nebojte se jídla, teď už si konečně můžete dopřát všechno, co jste si předtím odpírali!..Nebojte se toho, teď už budete moci cokoli a kdykoli:-)a hleďte si to pořádně užít, věřím tomu, že aspoň pár z vás teď vstane a půjde si dát něco dobrýho, ju?..:-)Myslím na vás a jsem s váma a fakt držim všechny palce!!