Archive for category: Můj příběh

Půjdu rovnou k věci. Naivně jsem si myslela,že když jsem vlastně teď už bývalá bulimička (to znamená,že už nezvracím 3x a víckrát denně jako dřív-zvracení začalo v únoru 2004,ale pouze s tím občas bojuju a často na to myslím,ale to je asi normální),a anorektička (no,byla to spíš taková skrytá anorexie,nevěděla jsem,že jde přímo o A,já trouba myslela,že jím zdravě a že jídlo je nepřítel,proto (jen příklad) moje obědy vypadaly asi takto: mrkev a broskev. Taky jsem hodně užívala projímadla – to jsem zase myslela,že je potřeba být „prázdná“). Prostě jsem si myslela,že teď když už jsem relativně v pořádku a snažím se nejet v PPP,budu taky zdravá. Jsem zoufalá! Padající vlasy není určitě můj jediný problém,ale já mám dotaz a upřímnou prosbu o radu! Ty chomáče vlasů v hřebenu,na vaně,po oblečení,v jídle,prostě všude,myslíte,že to může být pozůstatek z ppp,když už měsíce jsem na tom docela dobře?? Myslíte,že to může být spíš tím,že si občas nabarvím vlasy tonovacím šamponem? Prosím,moc prosím,napiště mi někdo,kdo o tomhle něco víte,kdo s tím máte zkušenost,prostě cokoliv,co by mi mohlo pomoct. Protože logicky nechci zanedlouho shánět paruku. Nechci pleš. Nechci ani lysiny. Kdo by chtěl… Samozřejmě i já jsem ochotná s čímkoli poradit,pomoct,povzbudit. Je to potřeba,ppp je prostě…problém. Můj e-mail: Tery5@seznam.cz

Přišla jsem ze školy a na stole ležela vedle talíře s jídlem knížka. Zvědavě jsem nakoukla: „Holky na vodítku-jmenuji se Martina“-co je to za pitomost, pomyslela jsem si…Na první strance byla věta-jmenuji se Martina a jsem bulimička.Tak tohle už je moc řekla jsem si. Tohle už máma přehání…Je to za mnou-ne bulimie, ale anorexie, i když, jak se to vezme, prý to nikdy uplně neodejde-jsem z nejhoršího venku, tak jsem to chtla říct. Nechtěla jsem tu knihu číst, i když čtu moc ráda. Večer jsem si ale přečetla pár stránek-chytlo mě to-je to autenticky napsané. martina byla anorektička, která se bulimičkou stala. Do dvou dnů jsem měla knihu přečtenou končí happy endem-v životě to tak bohužel vždy není- to všechny určitě víte. já jen ,přečtěte si to-je to od I. Březinový, ta kniha je chytrá….. Abych se dostala tam, kam chci:čtu články na ppp velice často psala jsem do“ mého příběhu“ mockrát, ted mě to chytlo zase. Váha 48 kilo na 167cm-dříve 40 kg (nejhorší doba). Zítra jedu na gyndu, nedostala jsem to rok…Já se strašně bojím. Bojíms se, že mi nasadí léky, po kterých ztloustnu. Já vím, že mít miminko v budoucnu je důležitější, ale už ted si připadám tlustá a neforemná. Cvičím, hýbu se, nepřežírám se,ale můj kalorický rozpočet na den je 1400-původně 700kcal. Nyní mi to příjde moc, trápí mě, že už na to zase myslím. tloustne se po antikoncepci??? Kámoška ztloustla 12 kg a řekla, že je to kuli antikoncepci. Mamča tvrdí, že se netloustne po pilulkách, ale kuli neodolatelné chuti na jídlo. Já bych se snad uržela, ale bojím se, že jsem schopna udržet se tak moc, že mi bude madam anorexie zase v patách…Na tuto nemoc je jen jeden lék- LÁSKA. Ono se to lehko řekne-já si nemám na co stěžovat, v mémokolí je lásky dost, ale ne láska od kluka- to mě štve.Zásadně to svaluju na to, že jsem tlustá, představa, že přiberu kvuli hormonální léčbě mě ničí. Kdyby měla nějaká z vás zkušenosti na toto téma, tak mi to sem ptrosím napište. Mě to strašně trápí…Jestli se dostanu nad 50 kg, tak jsem schopna udělt cokoli, abych měla třeba 45…melu pitomosti….prosím pomožte mi.Jsem ráda, že jste tady…Děkuju za internet.

Jsem 46 letá matka 18 dcery Štěpánky, která před dvěma roky onemocněla anorexií. Je to krásná nebo spíše byla krásná dívka, která se chtěla věnovat modelingu. Nikdy jsme jí nic nezakazovali ani nepřikazovali, snažili jsme se vycházet jako kamarádi . Doma. Všichni. A taky to tak fungovalo! A najednou se vrátí z internátu, že bude držet dietu, nejdříve jsme se usmívali, teď jsme psychicky vyřízení. Komplet celá rodina. A nikoho to nezajímá.Nejdříve Motol poté Střešovice, nyní Brno – Bohunice. A nikoho nezajímá, že matka s otcem musí do práce, aby vydělali na živobytí, nemohou si dovolit být doma, když se povede dceru trochu vylepšit, že by sní matka měla být alespň měsíc doma a starat se o ní, že mají rodiče strach nejen o dceru , ale také aby je nevyhodili z práce, kvůli neustálemu dojíždění do nemocnic. Spousta a spousta otázek nezodpovězených a nikým nechtíc zodpovědět mají na srdci milující rodiče, kterým nikdo neponůže, naopak se jim přičítá vina nejen příbuzných , ale i společnosti!!!!! Potřebujeme si také popovídat s rodiči, kteří mají nemocné děti anorexií, i s rodiči,kteří mají děti vyléčené, moc by to všem rodičům pomohlo. Děkuji.

Ahoj všichni.Rozhodla jsem se, že přestanu strkat hlavu do písku a pokusím se najít sama sebe.Ale kde?Vždyť ani nevím,kde jsem překročila tu magickou hranici a dostala se do kolotoče jídlo,dieta,výčitky,cvičení,zvracení.Nejsem žádná puberťačka,mám 3 děti,léčila jsem se víckrát,teď jsem na antidepresivech,ale není to k ničemu.Mám chorobný strach z tloušťky,vážím si sama sebe jenom když jsem na dietě a ostatní mě chválí,jak jsem pěkně zhubla.Je mi ze sebe špatně,ale nevím co s tím.Neumím si představit,že bych se nechala zavřít a tam by mě nutili do jídla.U nás-Tábor-není žádné centrum,ani skupina,kam bych mohla docházet.Mám ještě šanci?Jsem v tom více méně 14 let.

Milé nešťastnice Jsem tu zase a ani nevím proč,ale mám nutkání Vám zase něco sdělit… Jak už jsem psala,léčím se po 2.na Dpk v Motole.Trochu víc to přiblížím… Když jsem tam byla poprvé,odcházela jsem v únoru 2005 s 45kg mé min.váhy.Teda já měla 46kg ale to tenkrát nikomu nevadilo…jen mě.Přišla jsem domů po 3měsících na psychiatrii a bála jsem se co bude dál…Prvních pár týdnů jsem asi ještě byla šťastná,ale pak to bylo horší a horší… Okolo dubna jsem měla 43-42kg a můj psychiatr mě chtěl poslat zpět.Ale já se bránila a procházelo mi to.Na konci školního roku jsem měla asi 42.5kg a nedovolili mi odjet na tábor.To mi hodně vadilo a brečela jsem.Začátek prázdnin jsem tedy trávila s prarodiči na chatě a snažila jsem se ještě normálně jíst,ale začalo mi to zase dělat potíže…V srpnu jsem měla jet na 3 týdny do Chorvatska jenže kvůli váze a zdravotnímu stavu jsem nejela.Tak mi mamkan sehnala tábor na koních aspoň v Čechách a já na týden odjela…Dva či tři dny to bylo v pohodě ale pak se to všechno zvrtlo…Přestala jsem jíst a pít a jen jsem ležela v posteli…vůbec nic jiného mě nezajímalo…ani koně,které tolik miluju a kteří mě pod okny volali…Pani vedouci zavolala rodičům,že jsem asi nemocná a máma hned pochopila o co jde.Měla jsem jet okamžitě na kapačky ale zase jsem mámu přemluvila a zůstala jsem ještě zbývající dny na táboře.Pár dnů po mém návratu jsem se jela zvážit a věděla jsem že to nedopadne dobře…totiž já byla před váhou asi 5dní s babičkou a dědou na chatě a moc dobře jsem věděla,že už jsem překročila váhovou hranici…jenže jsem neměla sílu s tím něco dělat…atak jsem se klepala a pěkně ověšená korálkama,páskama,v džínech a svetru,napitá dost litry vody a kdovíco ještě jsem vstoupila před dr.na váhu a ta ukázala rozhodující váhu-40.5kg.Bylo to 30.srpna…2.září jsem šla ke svému psychiatrovi a ten mi okamžitě sdělil,že volá o místo pro mě do Motola.Složila jsem se a posledních 10 dnů doma jsem odmítala cokoli jíst a pít…Chtěli mě dát na kapačky ale já se zase nedala…zkazila jsem prarodičům oslavu zlaté svatby,kterpu uspořádali 10.září…vlastně to byl důvod,proč jsem na Motol čekala tak dlouho-ta oslava.Pak nastal den D a já jela do Motola.Zase jsem se ověsila,protože ve spodním prádle jsem po těch pár dnech doma od minulé váhy vážila 34kg.V Motole jsem oblečená měla 35kg.První den jsem měla klid na lůžku a musela jsem hned dostat plné porce jídla protože to se mnou bylo dost kritický.Jo a taky jsem vypila(s donucením a hrozbou kapaček a sondy)asi 3l sladkého pití-šťávy,coly a slazeného čaje…Pomalu jsem začala přibírat a po 4 měsících mám o téměř 15kg víc.Moc díky všem lékařům,že se mnou měli trpělivost a navedli mě na správnou cestu.Teď záleží jen na té Mrše,až se mě na dobro pustí…A já doufám,že už ten zlom nastane brzy…a že brzy sned přijde den kdy se za mnou zavřou brány psychiatrie… Tak zatím se mějte a Vydržte!!! Díky za přečtení téhle hrůzy,no nejsem moc dobrá spisovatelka… Pusinka:)