Ahojky holky! Můj příběh není typický, neprošla jsem si ani anorexií ani bulimií, ačkoliv můj vztah k jídlu zcela v pořádku není… Mé problémy začaly před 8 lety – to jsem byla v 6. třídě. Od 6. do 9. třídy jsem zažívala šikanu, což dost ovlivnilo mé budoucí vztahy. V té době jsem také poprvé začala přemýšlet o sebevraždě a začala se nenávidět. No, táhlo se to se mnou hodně dlouho – vlastně až doteď, což je asi 8 let. Ve druháku na střední přišly další problémy – tentokrát doma s rodiči, hlavně s tátou. A časem se k tomu přidaly opět problémy ve třídě, i když naštěstí ne v tak velké míře…Když nakonec přestal fungovat i dlouholetý vztah s přítelem, byla jsem opět zoufalá a pomýšlela na sebevraždu… Časem se to doma zhoršovalo a na konci 4. ročníku SŠ jsem se konečně odstěhovala, nejprve k babičce, a později do svého, tedy do podnájmu, no ale už jsem nebydlela s rodiči a nemusela se bát chodit domů a mohla se po 2 letech vklidu vyspat… Řikala jsem si, že už mě tedy nemůže vůbec nic trápit, ale opak byl pravdou… Vypěstovala jsem si příšerný vztah k jídlu. Nejprve jsem se přejídala, protože jsem si připadala sama a nezvládala své emoce. Problém se nenápadně vtíral do mého života a já si říkala, že se nic neděje, že to vůbec není problém… Zpočátku jsem se přejídala jen párkrát za týden, později každý den, každé jídlo a už jsem s tím nedokázala přestat. V září loňského roku se to nějak otočilo a já naopak začala jíst hrozně málo… V té době jsem zjistila, že jsem se dostala na VŠ do Liberce, takže mě čekaly zase změny, další stěhování, no zkrátka blázinec… Naštěstí jsem se však také vymanila z kontroly svých rodičů a příbuzných a konečně se trochu osamostatnila. V lednu letošního roku jsem své problémy dotáhla k „dokonalosti“ – jedla jsem malé porce, které jsem se snažila zvracet… Nakonec jsem pochopila, že mi vůbec nejde o to, být hubená, ale spíše o to, ublížit si, potrestat se nějak za to, jaká jsem, protože jsem se hluboce nenáviděla. Když jsem se zrovna nesnažila zvracet, což mi vzhledem k tomu, jak malé jsem jedla porce, moc nešlo, snažila jsem se ublížit si jakkoliv – řezáním, pálením… Do mého života však naštěstí přišel s příchodem na VŠ i nový přítel, kterého šíleně moc miluji a který mi hrozně moc pomáhá. Tímto mu chci také poděkovat – Honzíčku můj milovaný, děkuji Ti za to, co pro mě děláš, jsem moc šťastná, že Tě mám, že mě vždy dokopeš k nějaké činnosti, když mám chuť všechno vzdát a že mě nikdy neodsoudíš. Jednou Ti to vynahradím. Miluji Tě a nikdy Tě nechci ztratit! Díky svému Hozíkovi a skutečnosti, že jsem si sáhla na samé dno, jsem se rozhodla, že se sebou musím konečně začít něco dělat, protože vyhozených 8 let, kdy jsem se tak šíleně nenáviděla, je dost… Půjčila jsem si v knihovně knížku:Rozlučte se s bulimií, autory jsou Lindsey Hall a Leigh Cohn. Knížku vřele doporučuji, je zde třítýdenní program, jak se zbavit bulimie, který Vám dá hodně i v případě, že bulimička nejste, jsou tu různé úkoly, díky kterým pochopíte, jak Vás ovlivnila rodina, že není vůbec důležité být hubená… No a tak bojuji a i když se mi to občas nedaří, myslím si, že už jsem udělala mnoho pokroků, které mi pomáhají užívat si konečně života. A proto holky, vykašlete se na to být hubené, vykašlete se na ubližování!!! Vždyť kdo jiný by Vás měl mít tolik rád než Vy samy… Teď třeba máte skvělého kluka nebo prima přátele, ale Ty celý život mít nemusíte. Se sebou však budete žít celý život. A chcete přece, aby Váš život byl plný lásky, štěstí, porozumění… Tak tyto krásné pocity věnujte především sobě a ony z Vás pak budou vyzařovat do okolí… Přeji hodně sil a nevzdávejte se!!! Lepší život přece stojí za trochu úsilí!!! Beruška
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.