Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni, ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh.. Takže. Odmalička sem měla štíhlou postavu. Ve svých 14letech jsem vážila 44kg při 165cm, a to sem jedla, co sem chtěla a naprosto bez problémů. Váhu sem nikdy neřešila. jenže pak přišlo období dospívání, začaly se mi dělat tvary a já jedla furt jak dřív. Najednoou jsem stoupla na váhu a ta ukazovala 52kg. Mé dřívější oblečení mi bylo těsný, hlavně přes stehna a přes boky. i ostatní si toho všimli a ještě mě chválilli, jak mi to sluší. Ale já to tak nechtěla. Omezila jsem jídlo,začala sem víc sportovat, a za pppár měsíců jsem klesla na 48kg. Bylo mi 15, měřila sem furt 165cm a mohla sem bejt spokojená. Ale já nebyla. Teď už vím, jak sem bylla hloupá. Po prázdninách sem nastoupila na intr, což sem brala jako výhodu, pač mě nikdo, co se týče jídla nekontroloval. Sama se divím, jak sem dokázala jíst tak málo.. Několik kouskků ovoce a jogurt mi vystačily na celej den a při sebemenším prohřěšku jsem měla výčitky svědomí. Ještě sem k tomu přidala sport a pohyb a netrvalo dloouho a mých vysněných 45kg bylo zpátky. Byla jsem šťastná. To bylo ještě na podzim. Naši si toho všimli, ale doma jsem se snažila jíst jakž takž normálně, takže to nijak neřešili. A to byla možná chyba, ikdyž je nechci vůbec obvinovat. Můžu si za to havně já sama. Ale pak nastal zvrat. Dostala ssem chuť na všechny ty dlouho odepírané dobroty a snědla je, všechny na jednou a to ve velkým množství. Tak začalo mé přejídání. Nejdříve jednou za měsíc, pak za týden, intervaly se pořád zkracovaly a teď je to každej den. Bohužel se nedokážu vyzvracet, tak mi je špatně, sem nateklá a přibírám na váze víc a víc. Stydím se o tom s někým mluvit, chodím k psychologovi, ale nepomáhá to. Moje psychika je čím dál horší…. Teď je mi 16 a půl a sem hrozně nešťastná.Chtěla bych zase jíst normálně a opět alespoň trošičku zhubnout, i když už ne tak extrémně. Dostala sem se do slepé uličky, nevím jak si pomoct a nevím, jak z ní ven……

Všechno to začalo, když jsem se rozhodla přestěhovat za svým přítelem do Itálie. Pro vaši přestavu-Italky jsou velice pohledné a štíhlé ženy. V televizních programech se to krasnými štíhlými dívkami jen hemží…a já se mezi nimi začala cítit trochu méněcenná. Nepracuji a jsem celé dny sama doma. Co dělat? Odpověď zní-JÍST. Ale co potom…? ZVRACET! Propadám záchvatům přejídání, které okamžitě vyzvracím. Následují deprese, výčitky, pocit neschopnosti mít silnou vůli stravovat se zdravě a rozumně. Na mojí výšku 164 cm vážím 60 Kg – hodnota, s kterou se nemohu smířít. Před rokem, když jsem se rozešla s bývalým přítelem a zůstala sama, jsem postupně nabrala 8 Kg. Cítila jsem se ale dobře a byla spokojená. Pak mi ale pár známých a příbuzných řeklo: Hele, nepřibrala jsi nějak? A problém je na světě. Je smutné, jak moc se necháváme ovlivňovat svým okolím. Můj přítel je ze mě celý paf. Stále mi říká, jak jsem krásná a jak mám sexy zadek…tak proč nejsem spokojená? Včera mě přijel navštívit můj otec a zašli jsme na pizzu. Kde skončila? V záchodě… A já si uvědomila, že mám problém se kterým snad mohu ještě sama něco dělat (trvá to „jen“ 2 měsíce). Mám deprese, pláču bez příčiny, mám špatnou pleť…která byla vždy skoro perfektní. Chci tímto začínající „bulimičky“ varovat – nepokračujte v tom a vzepřete se tomu se mnou. Za vaše příspěvky a podporu budu moc ráda. Děkuji Kateřina, 25 let

Ahoj je mi sedmnáct let a jsem nestastná.Odmalička jsem byla hrozne hezky štíhlá od přírody.Vydrželo mi to do mých 15let. Jo jedla jsem a obcas se i nacpala ale mela jsem na 168cm jen 50kg. pak přišla střední a zmena životního stylu. Začala jsem přibírat a trapit se dietami, projímadlama a hladovkama ktery me jenom unavovali. Pro svůj sen jsem ochotna obetovat cokoli. Modelka-tohle je muj cil a sen. Vzhlad mam ale chybi mi to dokonale telo. Omalinka pro me byl muj vzhled moc dulezitej a na stihlosti jsem si zakladala. Odmala jsem obdivovala modelky v casopisek a prala si byt jako ony. Jenze váha. Jako tlustoch nejsem nic a muj zivot se smrsknul na to kolik vazim a jak vypadam. Resim skoro jen a pouze svou váhu bojim se najís. Ted vážím 70kg na 170cm. Do mych skvelych veci se nevejdu a vypadam jako rozkydla mamina a ja vzdycky tak moc toužila být modelkou. Vnaší rodine jsou vsichni hubeni jen ja vybocuju. Ano. Cerná ovce Karolína. Ale ted jsem opravdu ochotna bojovat. A hubnu- zatim zdrave jenze mam strach ze se mi to vymkne z rukou ale ja myslim ze k tomu abych nejedla se nikdy nesnizim ale i kdyz kdo ví? Kolik holek co skoncili anorexii si tohle rikali???A já se stále ptám proč je štíhlost tak důležitá??? Omala se na tlustoch ydivame zkrs prsty a vyrazujeme je z kolektivu. Jenze ty tlusti (jak je nazyvame prestoze v podstate jsou normalni ale my je vnimame jako tlustoch yprotoze nemaji miry jako modelky???) jsou hrozne stastni. Nemysli na jidlo, na to jak schodit kila a jak potlacit hlad, uzivají si zivota a jsou hrozne stastni. Maji sve telo radi nosi obepnute hadriky a jsou hrozitansky stastni!!! Jenze me bylo a je porad vtloukano ze bych mela zhubnout. Teda ted uz tolik ne ale ja na svy telo porad myslim. Nedokazu se kouknout do toho pitomyho zrcadla a rict si ME TO SLUSI! ja jen vidim speky a diety jak se jich zbavim. myslenkama n a jidlo a diety travim skoro vsechen cas. Vlastne si porad opakuju ze az zhubnu budu si uzivat zivota a najdu si lasku. Ted ale poznavam ze mi ten cas utika mezi prsty. Vlastne jsem timhle ztratila dva roky a vim ze dokud nezhubnu budu cas tratit dal. Jenze ja si proste nemuzu pomoc protoze vzhled je pro me asi to nedulezitejsi co mam. Stihlost mi nikdo nevezme (nepocitaje hromadu jidla). Vim ze jsem uz proste zkazena a mam to v hlave. Můj cíl je 55kg. Az to dokazu budu stastna- urcite a vim to. Hrozne rada bych poznala holky co se citi jako ja a maji stejne cile, vahu a vek. Budu se tesit na vase maily Milli.Karolinka@seznam.cz

Ahoj, rozhodla jsem se zveřejnit svůj příběh, nechť je to varování pro všechny. Je to více než 1,5 roku a já přibrala při své výšce nad 170 cm úctyhodných 57,5 kg.Pravda, nikomu kromě mamky jsem se nezdála tlustá, ale ostatní mě upozorňovali na to, abych tolik nejedla-moje porce byly přímo gigantické. Jenže když se na váze po spořádání obrovské porce koláče objevila výše uvedená hodnota, tak jsem se i já, se svým optimistickým přístupem k veškerému jídlu,zalekla.A od té doby jsem se zařekla,že za každou cenu zhubnu. První dva týdny to šlo velice pomalu-asi tak o necelé 2 kg.Ale i za to jsem byla šťastná.Ovšem pořád mi ještě ,,kus práce“ scházel.Nakonec se mi za měsíc podařilo dostat se na 51 kg.Především babička na mě pozorovala změnu a snažila se mě vykrmit.V té době jsem si naivně myslela, bůhvíjak nejsem hubená a docela jsem se tehdy snažila jíst. To už jsem byla na 48-49 kg. O letních prázdninách však nastal zlom a já se ze 48 kg zhubla na 44,5-a šla jsem nemilosrdně do nemocnice. Na 1.oddělení jsem se snažila dohnat vše co nejdřív,jenže mě navzdory slibům nepustili domů a já se přestala snažit-během celého pobytu jsem se tedy celkem zhubla z necelých 46 na 43 kg.Když jsem přišla do školy, spolužáci mě nepoznávali-vždyť jsem zhubla o 6-7 kg. prý už před prázdninami jsem byla dost hubená a teď tohle! Přiznávám, že já se sama sobě líbila a i teď bych se do té doby chtěla vrátit.Potom jsem přestoupila na jiné oddělení a tam to se mnou šlo ke dnu.Střídavě jsem se spravovala a pak zase zhubla.Cvičila jsem, podváděla-jako všechny holky. Nyní mám asi necelých 43,5 kg a už z jídla nemám takový strach, nepodvádím.Pořád ale ještě cítim,že bych nic navíc a nic kalorického do sebe nedostala… Koho můj příběh zaujal, může mi napsat do diskuse.

Mile holky a kluci Tak jse tu zase…Ani nevim proc me to napadlo ale zase jsem o sobe chtela dat kapku vedet i kdyz dneska to neni nijak dlouhy ani informaci prinosny…A tak pisu… 27.1.06 me pustili po bezmala 5mesicich z prazske psychiatrie s minimalni vahou 47kg a s moji pravou vahou 48kg.No abych pravdu rekla-na me bylo i tech 47 moc a 48 to uz bylo presprilis(mam 160cm)…Ale co rikala jsem si ze to snad neni tak hrozny mit o jedno,,kilco,,vic nez je minimum.No a tak jsem se vydala domu s takzvane napravenou dusickou…jenze ja na tom nebyla psychicky zas tak dobre.Snazila jsem se chovat,jako ze se nic nedeje ale moc mi to neslo.Mela jsem pres celej vikend(pousteli me toti v patek)blbou naladu a uprime jsem se desila pondeli a meho nastupu do skoly…No nicmene pondeli proste a jednoduse prislo tak jak prijit muselo a ja se rano probudila s myslenkou ze tenhle den bych chtela mit co nejdriv za sebou.Vlastne ani nevim proc mi to pondeli pripadalo tak hrozny.no vlastne to bylo kvuli skole ale ja nevim presne proc to bylo kvuli skole.Ve skole jsem totiz nikdy zadny problemy nemela.Ale jak se ten osudny den ukazalo,velice jasne jsem prisla na to ,,ceho,,jsem se desila-te volnosti a zodpovednosti…Na svacine jsem si pripadala jako pod mikroskopem ikdyz moc dobre vim,ze se na me nikdo nekoukal.No a an obede to bylo jeste horsi-holky ze tridy totiz obedu nikdy moc nedaj a navic s tim jidlem delaj dost praseciny…No a tak ja byla sama kdo neco jed a tak jsem si pripadala jako nejaky jiny druh a mela jsem vycitky proc zrovna ja to mam jist kdyz ony to nejedi.A druhy den to bylo to same…A tak jsem od stredy zustala doma abych mela vetsi klid na jidlo.Takze jsem byla do dalsiho tydne doma.Presne si nepamatuju jak jsem od te doby byla doma ale vzdy jsem byla ve skole asi dva dny nanejvis a pak jsem zase zustala doma.A k mym problemum s jidlem,ktere lze par slovy popsat katastrofa a snizovani porci a procent tuku,se pridaly dalsi-vaha.Mama 45.7kg a musim do pristiho tydne nabrat svou vahu zpet protoze mam jet na hory a vahha je podminkou.jenze jsem se byla dnes zase vazit a i po pridani peciv,kalorii,tuku a druhych veceri a vetsich porci mam porad stejne-45.7kg… Takze co ted???