Archive for category: Můj příběh

Hřích Vleču se životem, jak vločka po poušti, vítr, co vane, mi mé hříchy odpouští. Nevyšlo slunce, to vyšla kometa, krásná a zářivá, co mé hříchy rozmetá. Má duše, ta je jak široký pole lán, a můj hřích jediný je po něm rozmetán… Když mám depky, píšu básničky. Ten hřích, o kterém se tu mluví, tím je myšlena bulímie. Věc, na kterou denně buď myslím, nebo jí provozuji. Emoce chtějí ven, nevědí jak. Jsou? jako ve vězení. A já si tak skutečně přijdu. Má duše je uvězněná v mém těle. S bulimií jsem začala těsně před třináctými narozeninami. Tehdy jsem vypadala na patnáct, měla jsem zadek a prsa. Prostě tak nějak předčasně vyspělá. Najednou jsem se začala přehnaně pozorovat a porovnávat se spolužačkami. Zjistila jsem, že široko daleko nikde žádná podobná není. Líbila jsem se chlapům okolo čtyřicítky. Jenže mi bylo třináct, a na takhle mladou, citlivou a nevyzrálou duši to byl šok. Šok z dospívání. Byl to táta, kdo do mě hustil, jaký mam panděro, že jsem tlustá atd. Já si to začala brát neuvěřitelně osobně. Ano, mohla jsem ho v duchu poslat někam, ale já se tehdy rozhodla, že takhle to teda nepůjde. V mém robustním těle byla přece jen citlivá dušička. Měla jsem 168 cm a 68 kilo. Návody na zhubnutí byly hlavně v dívčích časopisech. Anorexie, bulimie, to vše zavrhováno, ale mě to prostě fascinovalo. Anorexii si jen tak nenavodíte, to je psychyckej stav, ale bulimie? Zvracet se dá hned, beze změny povahy. Když se nad tím tak zamýšlím, zhubnout jsem chtěla v létě, zvracet jsem začala až o tři měsíce později. Asi tak dlouho jsem se tzv.“sebenasírala“. Zvracení… proč to tak zavrhují? Nechápu… Za 3 měsíce bylo dole 8 kilo. Z tehdejšího pohledu samozřejmě kvůli zvracení, z dnešního spíš z změny jídelníčku. Nebo ne? Každopádně to byla masáž mého sebevědomí. Kleslo, ale zároveň stouplo. Měla jsem najednou 58 kilo. Dodnes mám na paměti zážitek, na který dnes, bohužel, vzpomínám s velikou nostalgií. Byla přestávka a nějak jsme se s dvěma spolužačkama a jedním klukem bavili o váze. Nějak říkali, kolik váží a já hned s radostí přispěchala se svou troškou do mlýna. „Mám 58“, řekla jsem. Jedna ta spolužačka na mě potichu špitla „Ale přece jsi říkala, že víc, ne?“ A já na ní, že ne, že jsem zhubla 10 kilo! Spadla jí čelist. Od té doby jsem byla ve třídě zařazena mezi ty hubené. Satisfakce. Za to všechno. Za ty hodiny strávené nad záchodem. Mělo to smysl. Přišla zima a s tím i období zájezdů na hory atd. Přece jen jsem v tom zvracení nebyla takový přeborník, abych riskovala, že to na záchodech v pokoji bude cítit. Nechám toho, řekla jsem si. Navíc ve mně panoval pocit viny, že to zvracení není normální, to už spíš nic nejíst ? to je přirozenější. A tady bylo pokračování mé duševní nemoci… anorexie. Začala jsem nejdřív jíst tak, že jsem sousto rozžvýkala a pak ho vyplivla do kelímku. Obsah jsem pak vyhodila. Náhrada za zvracení. Požitek (dá-li se to tak říct) z jídla, jen po tom nenásledovalo to odporné zvracení. Takhle to přecházelo v nejezení prakticky ničeho. Jak často a kolik se vlastně jí? Jídlo jsem dřív přece zvracela, takže jsem se o množství nemusela obávat a netloustla jsem, ale teď? Co když to zase naberu? Hlavou mi běhalo jen tohle a já studovala kalorické tabulky jak divá. Lidi okolo měli trochu kecy, ale všichni chválili mojí postavu. Já sebe v duchu taky. Takhle je to skvělý, říkala jsem si. Z té doby si dnes už moc nepamatuju. Vím jen, že jsem brečela kvůli špatným výkonům ve škole a v tělocviku. Dřív když jsme běhali kilák, tak jsem kvůli nulové kondici špatně popadala dech.Ale hlavu jsem si z toho nedělala a na učitelku, která remcala, jsem dělala kyselé obličeje.Od zhubnutí jsem mimochodem očekávala, že se ze mě stane sportomil. Holky mi říkaly, že co se to se mnou děje, proč brečím, když jsem si z toho dřív nic nedělala, že to mám z toho, jak jsem hubená. Já ale měla za to, že je to z toho, jak jsem tlustá. Potřebuju ještě zhubnout, dunělo mi hlavou. A to jsem měla 55 kilo. Jo, skoro nic jsem nejedla. Já měla pocit, že se přejídám. Nic, ale vůbec nic mě nebavilo. Utíkala jsem k luštění křížovek. To jsem dělala pořád. Nebo jsem samozřejmě cvičila. A hubla. Fyzicky i psychicky. Už i mámě to bylo divné. Měla nejdřív za to, že jsem prostě vyrostla pubertou. Teď mi říkala, že jsem jak anorektička a že mám začít jíst. Já se v duchu smála její blbosti. Pozdě, mami. Jednou, když už byl pozdě večer, jsme šli všichni doma spát. Bylo mi nějak divně. Sedla jsem si na postel, a poprvé zažila naprostou duševní prázdnotu. Naprostou. Měla jsem pocit, že se nemám na co těšit. Že když usnu, tak se už nevzbudím. (Tenhle pocit asi mívají staří, když najednou necítí, že jsou tu na světě potřební. Aspoň tak si to myslím.) Seděla jsem, a najednou mě přepadla panika. Neusnu! Zavolala jsem mámu, že je mi nějak divně. Chtěla jsem jí už dlouho říct o tom mém problému, ale dusila jsem to. Jak bych jí to jako řekla? Anorexii může vidět, ale k bulimii bych se nepřiznala. To by mi musela huba upadnout. Ona mi na to řekla, že to mám z toho, jak jsem zhubla. Konečně ti to došlo, řekla jsem si. Poradila mi, že si tu váhu budu hlídat, že mi bude dělat saláty, ale ať už nehubnu. Ten večer jsem spokojeně usnula. Super řešení. Jenže člověk míní, pánbůh mění. A já najednou měla dole další tři kila. O což jsem se nijak nesnažila, moje strava by normálnímu člověku stačila tak na snídani. A já si myslela, že jsem ty dávky zvětšila. Možná jo, ale denně jsem hubla tak 0,2 kila. Šlo to rychle. No jo, ale já od toho, že budu hubená, něco čekala?! Plánovala jsem si, jak na mě poletí kluci, jak budu spokojená… a nic. Sedím u stolu, luštím křížovku. Asi stopadesátou. Občas to proložím učením. A cvičením. A na co se nejvíc těším? Na jídlo, i když sním jen porci jak pro mouchu. Čas oběda – světlý okamžik. Neměla jsem menstruaci. Padaly mi vlasy. A to fest. Chomáče mi zůstávaly v prstech. Já hystericky brečela. Takhle to dál nejde! Nejspíš to byl ten tak dlouho tlumený pud sebezáchovy. Nějak jsem přicházela k sobě. A najednou jsem to všechno chtěla jinak. Sice jsem koketovala s představou, že to dotáhnu těsně pod padesátku, ale máma mě strašila mojí sestřenicí, která měla anorexii a vážila 48 kilo. Dnes je dospělá, vypadá jak oživlá mrtvola z márnice, nemůže mít děti. To ne, řekla jsem si. Byla jsem odhodlaná! A život se mi začal pomalu otevírat. Najednou jsem hubená, můžu si na sebe vzít těsný kalhoty. Už NEJSEM TLUSTÁ!!! Zhubla jsem 16 kilo. Za půl roku! Sice namísto prsou mi visely dva malé váčky, což byla opravdu jediná věc, co mi na hubenosti vadila. A taky nedostavující se menstruace. (Ta mě ale spíš znepokojovala, než vadila). No co, když teď budu jíst, tak se mi to uloží na prsa a bude to zase všechno fajn. Přes prázdniny jsem přibrala 2 kila, a byla jsem šťastná! Byla jsem nejhezčí holkou na táboře. To byl sen té staré tlusté holky, kterou jsem byla. Hubená rovnalo se úspěšná. Takhle to je krásný, říkala jsem si. Ty prázdniny jsem opravdu jedla, i když podle ostatních hodně málo. Každé jídlo jsem zvažovala jestli jo, nebo ne. Po prázdninách jsem se seznámila se super klukem. Že by „hepáč“(happy end)? Nikoli. Hledala jsem duševní spřízněnost. Všechno bylo kouzelný. Až do doby, než to povídací kamarádství začalo přecházet v něco víc. Myslím tím tělesný kontakt. Dnes vím, že jsem se bála jakéhokoliv přiznání živočišné stránky mého já, to, že bych měla plnit funkci „ženy“. (Tohle mi zní hloupě, ale je to tak). A druhé kolo bulimie bylo na světě. Dřív, já anorektická, jsem měla takový čistý život, a teď jsem měla kluka. Kašlání na školu, taky rodiče nebyli šťastný z toho, že mám ani ne ve čtrnácti kluka. No, a můj nažehlený život se začínal znovu mačkat. Začala jsem opět přesně o Vánocích po štědrovečerní večeři. A pak to jelo. Dál a dál. Rozešel se se mnou a já v tom plavala. Byl květen 2005 a já doma zvracela ve vaně. Mezitím přišla domů máma. Druhý den začala být divná. Že smrdím jako zvratkama a tak. Jenže ten den jsem nezvracela. Věděla jsem, kam tím míří. Večer mi to řekla. Byla jsem nešťastná, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Problém, který jsem sama v sobě dusila 2 a půl roku, byl najednou venku. Už delší dobu jsem chtěla přestat, a tohle byl pro mě dost veliký a výrazný mezník v tom přestat s tím jednou pro vždy. Ten den jsme měli návštěvu a já si zalezla s deníkem k mámě do postele a psala si o svých pocitech. Asi to tak mělo být, ale ten deník jsem tam nechala ležet. Opravdu omylem. Ráno jsem se probudila, přišel za mnou táta a řekl, že jsem si ho tam nechala. A že máma celou noc brečela. A jak by ne. Ty věty plné sebenenávisti by rozplakaly i masového vraha. Máma mě vzala ke kinezioložce (ona sama je taky kinezioložka)(kineziolog-něco jako psycholog, ale alternativní)a myslela si (i já), že to bude v pohodě. To bylo v červnu 2005. Dnes je 17.3.2006. Dnes jsem zvracela, i když jsem opravdu nechtěla. Mám 170 cm a 62 kilo a nostalgicky vzpomínám na tu dobu, kdy jsem měla 55 kg a byla šťastná. Zoufale si snažím navodit ty motivující pocity, díky nimž jsem zhubla 16 kilo. Marně. Za ty 3 roky jsem pochopila spoustu věcí. Našla jsem k sobě lásku a zase jí ztratila. O spoustu věcí jsem přišla, ale ty vystřídaly nové. Lepší i horší. Díky tomu jsem i víc dospělá, beru víc věcí s nadhledem. Dnes vím, že tak naivně nezhubnu. Jako už si asi nikdy nebudu myslet, že jablko a jogurt za den jsou dávka pro koně. Na to všechno bych si musela hrát. Všechny ty anorektické vsugerovanosti jsem už jednou přehodnotila a zjistila, že jsou blbost. Opravdu? Ne. Znovu si myslím, že to nejsou jenom vsugerovanosti, ale že je to záruka štěstí. V mém případě. Vím jednu věc. Už nikdy nechci být tlustá. Najednou se ve mně ten alarm znovu spouští. Ne, přece to nechci všechno znova. Nejsem anorektička. Ale než být tlustá, to radši umřít na anorexii. Ten pocit, že jsem tlustá a že potřebuji zhubnout je po třech letech zase tu. A já se dušovala, že už nikdy, že to přece nedopustím, nabrat 10 kilo. Jo. Je to tady. Asi jsem usnula na vavřínech. Jaká tedy vlastně jsem? Asi takhle: tělo mám té tlusté holky (z mého pohledu) s 68 kilama, duši té s 52. Vím, že to, jak si hraju na hroznou srandistku, co je v pohodě, je jen maska. Chci zpět svých 55 kilo, a jsem pro to pevně rozhodnutá. Jenže teď vím, do čeho jdu. Dobrovolně ztratit radost ze života a opakovat to… teď to nejde, když už vím, jaké to je. To šlo tehdy. Já žiju slovem tehdy. Pro mně není teď. Tentokrát si to takhle nezkazím. Nebudu přibírat záměrně. Co mě to tehdy napadlo?… No jo, ale tehdy jsem jistě měla pádný důvod, proč přibrat… přece ty vlasy a menstruace… Co když ty důvody budou zase? A co když jsem se tehdy nechala unést tím, že jsem hubená a že hubnout už nemusím? Já nevím. Tedy vlastně nevím nic až na jedno: chci zhubnout. Nebudu se mít ráda s 62 kilama. Ne. Tlustá, to nejsem já. A je to tu zase. A co teď? Asi půjdu psát básničku… Bude se jmenovat ?Opakuji hříchy??

Ahoj všichni, ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh.. Takže. Odmalička sem měla štíhlou postavu. Ve svých 14letech jsem vážila 44kg při 165cm, a to sem jedla, co sem chtěla a naprosto bez problémů. Váhu sem nikdy neřešila. jenže pak přišlo období dospívání, začaly se mi dělat tvary a já jedla furt jak dřív. Najednoou jsem stoupla na váhu a ta ukazovala 52kg. Mé dřívější oblečení mi bylo těsný, hlavně přes stehna a přes boky. i ostatní si toho všimli a ještě mě chválilli, jak mi to sluší. Ale já to tak nechtěla. Omezila jsem jídlo,začala sem víc sportovat, a za pppár měsíců jsem klesla na 48kg. Bylo mi 15, měřila sem furt 165cm a mohla sem bejt spokojená. Ale já nebyla. Teď už vím, jak sem bylla hloupá. Po prázdninách sem nastoupila na intr, což sem brala jako výhodu, pač mě nikdo, co se týče jídla nekontroloval. Sama se divím, jak sem dokázala jíst tak málo.. Několik kouskků ovoce a jogurt mi vystačily na celej den a při sebemenším prohřěšku jsem měla výčitky svědomí. Ještě sem k tomu přidala sport a pohyb a netrvalo dloouho a mých vysněných 45kg bylo zpátky. Byla jsem šťastná. To bylo ještě na podzim. Naši si toho všimli, ale doma jsem se snažila jíst jakž takž normálně, takže to nijak neřešili. A to byla možná chyba, ikdyž je nechci vůbec obvinovat. Můžu si za to havně já sama. Ale pak nastal zvrat. Dostala ssem chuť na všechny ty dlouho odepírané dobroty a snědla je, všechny na jednou a to ve velkým množství. Tak začalo mé přejídání. Nejdříve jednou za měsíc, pak za týden, intervaly se pořád zkracovaly a teď je to každej den. Bohužel se nedokážu vyzvracet, tak mi je špatně, sem nateklá a přibírám na váze víc a víc. Stydím se o tom s někým mluvit, chodím k psychologovi, ale nepomáhá to. Moje psychika je čím dál horší…. Teď je mi 16 a půl a sem hrozně nešťastná.Chtěla bych zase jíst normálně a opět alespoň trošičku zhubnout, i když už ne tak extrémně. Dostala sem se do slepé uličky, nevím jak si pomoct a nevím, jak z ní ven……

Všechno to začalo, když jsem se rozhodla přestěhovat za svým přítelem do Itálie. Pro vaši přestavu-Italky jsou velice pohledné a štíhlé ženy. V televizních programech se to krasnými štíhlými dívkami jen hemží…a já se mezi nimi začala cítit trochu méněcenná. Nepracuji a jsem celé dny sama doma. Co dělat? Odpověď zní-JÍST. Ale co potom…? ZVRACET! Propadám záchvatům přejídání, které okamžitě vyzvracím. Následují deprese, výčitky, pocit neschopnosti mít silnou vůli stravovat se zdravě a rozumně. Na mojí výšku 164 cm vážím 60 Kg – hodnota, s kterou se nemohu smířít. Před rokem, když jsem se rozešla s bývalým přítelem a zůstala sama, jsem postupně nabrala 8 Kg. Cítila jsem se ale dobře a byla spokojená. Pak mi ale pár známých a příbuzných řeklo: Hele, nepřibrala jsi nějak? A problém je na světě. Je smutné, jak moc se necháváme ovlivňovat svým okolím. Můj přítel je ze mě celý paf. Stále mi říká, jak jsem krásná a jak mám sexy zadek…tak proč nejsem spokojená? Včera mě přijel navštívit můj otec a zašli jsme na pizzu. Kde skončila? V záchodě… A já si uvědomila, že mám problém se kterým snad mohu ještě sama něco dělat (trvá to „jen“ 2 měsíce). Mám deprese, pláču bez příčiny, mám špatnou pleť…která byla vždy skoro perfektní. Chci tímto začínající „bulimičky“ varovat – nepokračujte v tom a vzepřete se tomu se mnou. Za vaše příspěvky a podporu budu moc ráda. Děkuji Kateřina, 25 let

Ahoj je mi sedmnáct let a jsem nestastná.Odmalička jsem byla hrozne hezky štíhlá od přírody.Vydrželo mi to do mých 15let. Jo jedla jsem a obcas se i nacpala ale mela jsem na 168cm jen 50kg. pak přišla střední a zmena životního stylu. Začala jsem přibírat a trapit se dietami, projímadlama a hladovkama ktery me jenom unavovali. Pro svůj sen jsem ochotna obetovat cokoli. Modelka-tohle je muj cil a sen. Vzhlad mam ale chybi mi to dokonale telo. Omalinka pro me byl muj vzhled moc dulezitej a na stihlosti jsem si zakladala. Odmala jsem obdivovala modelky v casopisek a prala si byt jako ony. Jenze váha. Jako tlustoch nejsem nic a muj zivot se smrsknul na to kolik vazim a jak vypadam. Resim skoro jen a pouze svou váhu bojim se najís. Ted vážím 70kg na 170cm. Do mych skvelych veci se nevejdu a vypadam jako rozkydla mamina a ja vzdycky tak moc toužila být modelkou. Vnaší rodine jsou vsichni hubeni jen ja vybocuju. Ano. Cerná ovce Karolína. Ale ted jsem opravdu ochotna bojovat. A hubnu- zatim zdrave jenze mam strach ze se mi to vymkne z rukou ale ja myslim ze k tomu abych nejedla se nikdy nesnizim ale i kdyz kdo ví? Kolik holek co skoncili anorexii si tohle rikali???A já se stále ptám proč je štíhlost tak důležitá??? Omala se na tlustoch ydivame zkrs prsty a vyrazujeme je z kolektivu. Jenze ty tlusti (jak je nazyvame prestoze v podstate jsou normalni ale my je vnimame jako tlustoch yprotoze nemaji miry jako modelky???) jsou hrozne stastni. Nemysli na jidlo, na to jak schodit kila a jak potlacit hlad, uzivají si zivota a jsou hrozne stastni. Maji sve telo radi nosi obepnute hadriky a jsou hrozitansky stastni!!! Jenze me bylo a je porad vtloukano ze bych mela zhubnout. Teda ted uz tolik ne ale ja na svy telo porad myslim. Nedokazu se kouknout do toho pitomyho zrcadla a rict si ME TO SLUSI! ja jen vidim speky a diety jak se jich zbavim. myslenkama n a jidlo a diety travim skoro vsechen cas. Vlastne si porad opakuju ze az zhubnu budu si uzivat zivota a najdu si lasku. Ted ale poznavam ze mi ten cas utika mezi prsty. Vlastne jsem timhle ztratila dva roky a vim ze dokud nezhubnu budu cas tratit dal. Jenze ja si proste nemuzu pomoc protoze vzhled je pro me asi to nedulezitejsi co mam. Stihlost mi nikdo nevezme (nepocitaje hromadu jidla). Vim ze jsem uz proste zkazena a mam to v hlave. Můj cíl je 55kg. Az to dokazu budu stastna- urcite a vim to. Hrozne rada bych poznala holky co se citi jako ja a maji stejne cile, vahu a vek. Budu se tesit na vase maily Milli.Karolinka@seznam.cz

Ahoj, rozhodla jsem se zveřejnit svůj příběh, nechť je to varování pro všechny. Je to více než 1,5 roku a já přibrala při své výšce nad 170 cm úctyhodných 57,5 kg.Pravda, nikomu kromě mamky jsem se nezdála tlustá, ale ostatní mě upozorňovali na to, abych tolik nejedla-moje porce byly přímo gigantické. Jenže když se na váze po spořádání obrovské porce koláče objevila výše uvedená hodnota, tak jsem se i já, se svým optimistickým přístupem k veškerému jídlu,zalekla.A od té doby jsem se zařekla,že za každou cenu zhubnu. První dva týdny to šlo velice pomalu-asi tak o necelé 2 kg.Ale i za to jsem byla šťastná.Ovšem pořád mi ještě ,,kus práce“ scházel.Nakonec se mi za měsíc podařilo dostat se na 51 kg.Především babička na mě pozorovala změnu a snažila se mě vykrmit.V té době jsem si naivně myslela, bůhvíjak nejsem hubená a docela jsem se tehdy snažila jíst. To už jsem byla na 48-49 kg. O letních prázdninách však nastal zlom a já se ze 48 kg zhubla na 44,5-a šla jsem nemilosrdně do nemocnice. Na 1.oddělení jsem se snažila dohnat vše co nejdřív,jenže mě navzdory slibům nepustili domů a já se přestala snažit-během celého pobytu jsem se tedy celkem zhubla z necelých 46 na 43 kg.Když jsem přišla do školy, spolužáci mě nepoznávali-vždyť jsem zhubla o 6-7 kg. prý už před prázdninami jsem byla dost hubená a teď tohle! Přiznávám, že já se sama sobě líbila a i teď bych se do té doby chtěla vrátit.Potom jsem přestoupila na jiné oddělení a tam to se mnou šlo ke dnu.Střídavě jsem se spravovala a pak zase zhubla.Cvičila jsem, podváděla-jako všechny holky. Nyní mám asi necelých 43,5 kg a už z jídla nemám takový strach, nepodvádím.Pořád ale ještě cítim,že bych nic navíc a nic kalorického do sebe nedostala… Koho můj příběh zaujal, může mi napsat do diskuse.