Archive for category: Můj příběh

Pred malou chvíľkou som pridávala komentár k jednému článku, zo sekcie môj príbeh…A napísala som myšlienku: „žijem pre to, aby som mohla jesť, aelbo jem preto, aby som mohla žiť???“ Sama neviem, ako ma to napadlo=))), ale v každom prípade so zvracaním končím, nikdy viac!NIKDY!!!!!! Keď sa vyzvraciam, hnusím sa sama sebe, a pritom mi už ani nechutí jesť, jem len tak…zo zvyku…proste, som sama doma, a čo idem robiť??? No …jesť…A keď zjem už čokoládu, 3jogurty, a 4 keksíky, je už celkom jedno, či k tomu pridám pizzu, buchty, med, zmrzku a vyprážaný syr… Aj tak to pôjde von… Hoci, všimla som si, že keď veľa jem, a veľa zvraciam, tak mám tendenciu priberať, a nie chudnúť… Tak mi držte palčeky, hej??? Momentálne mám priblilžne 176cm, a cca 62kg??? Zvečša mám tak 60, ale celý týždeń som iba jedla a zvracala a tak mám 2 kilá navrch! Za týždeň! Tak už jem striedmo.. Držte mi palce, aby som to vydržala,a le zajtra mi už prídu rodkáči z dovolenky, tak potom už nebudem môcť tráviť v kúpelke tolko času… Myslite na mňa!!!! ďakujem, a prípaden mi napíšte komentár, a podržte ma, dííík=))) Vaša DADA

Měla jsem akutní anorexii od 15 do 18 let. Teď mi táhne na 21 a cítím se celkem fajn. Studuju VŠ a snažím se problémy s ppp házet za hlavu…JENŽE…mám ten dojem, že už to za hlavu prostě hodit nejde!:-((( Začalo to tak, že jsem nechtěla chodit s nafouklým břichem, který se mi vždycky po jídle vyduje jak balón. Tak jsem prostě nejedla, nebo málo, abych mohla chodit ven mezi kamarády a cítit se OK. Brala jsem projímadla a bez nich mě trápila zácpa. Začala jsem s problémem zácpy chodit k doktorovi na pravidelná sezení. Vyvrcholením léčby bylo, že jsem měla vydržet bez projímadla, dokud si sama od sebe nedojdu na záchod. Tak jsem čekala, uplynulo 18 dní a já na velkou prostě nemohla, nešlo to. Tak šup se mnou do nemocnice, kde mi po různých vyšetřeních přišli na anorexii. Vážila jsem 39 kg na 165 cm a odstartovala jsem návštěvy u psychologa a psychiatričky. Půl roku jsem nechodila do školy, pustili mě tam až při váze 45 kg. Další měsíce jsem bojovala s akutní anorexií – náladovost, deprese, mučení blízkých, myšlenky na jídlo, sledování sebe sama, brek, vztek, uzavřenost do sebe,… nejvíce mi pomohl přítel a toufám si říct, že i přechod na VŠ, kde mě nikdo neznal, nikdo to o mně nevěděl a já tak mohla začít znova s čistým štítem. Nikdy už jsem do té nejošklivější formy anorexie nespadla. Má váha se liší hlavně v zimě, kdy mám 50-52kg a v létě 48-49, ale to je asi normálka…co mě ale trápí je skutečnost, že jsem už cca ty 4 roky závislá na čípkách a bez nich si na wc prostě nedojdu, i kdybych měla prasknout. Zkoušela jsem všechno, všecičko…HOLKY NEBLBNĚTE! Mě teď děsí pouhá představa, že bych měla byť jen na chvíli změnit prostředí, někam cestovat, u někoho spát, jet na čundr, protože se nevyprázdnim a je mi pak zle, jsem nafouklá, podrážděná!!! Není to škoda? Kéž by si člověk víc vážil svého zdraví!! A nebyl v mládí tak hloupej! A co mi ještě zůstalo? Neustálý myšlenky na jídlo. Sportuju, ale pořád si připadám, že mám nadbytečný špeky(kromě léta,..to jde s vedrem dolů všechno samo). Neustále mám tendenci plánovat si nějaký diety, psát si, co zítra můžu sníst a vedle mít výpočty kilojoulů. Někdy se i záchvatovitě přejím (ale nezvracím a nikdy jsem nezvracela)a pak nemyslim zbytek dne nebo týdne na nic jinýho, než jak jsem odporná a jakou další dietu si naordinuju. Mačkám si špeky a nechápu se. SNAŽÍM SE držet příjem jídla co nejvíc v rovnováze, to je nejlepší, nejíst víc, ale ani extra míň. CHCI TOMU UŽ DÁT ŇÁKEJ ŘÁD a co nejvíc orientovat svý myšlenky na zajímavější věci:-). Je to boj… Dejte lidem kolem sebe vědět, že vám něco je, POMŮŽOU VÁM!!! Hodně štěstí, vůle, sebejistoty a žádný zdravotní následky vám všem přeju!!! Jana

Když sem byla malá byla sem hubené dítě, avšak když sem začla trochu dospívat, začal mi růst zadek, sem se prostě pomamila, což mi nebylo nikdy příjemné. Najednou se člvěk nemůže oblékat jak chce a prostě se necítí svůj. Když mi bylo asi 16 začala sem slýchat jak mám velký zadek, a že bych s tím měla něco dělat (nepředstavujte si ale žádný extrém). A tak ani nevím jak se to stalo, asi sem si řekla že bych měla jít do sebe a prostě sem přestala jen jíst sladké, potom i jíná jídla a když se mě teď zeptáte co sem v té době jedla,.. já vlastně ani nevím… z 50ti kilo sem při své výšce 158cm spadla na 39…toho si ale „bohužel“ nebo spíš bohu dík všímla moje praktická lékařka když sem byla na preventivní prohlídce. Místo toho aby to však probrala se mnou to řekla mojí matce, která došla domů z brekem a já netušila co se stalo,… v tu chvíli nastal ten nejhorší a nejponižující kolotoč…již nikdy nechci zažít chvíle kdy na demnou naši stojí a kontrolují co jím, nosí mí spoustu jídla, které ovšem nejsem schopná pozřít…v té době pro mě jeden rohlík znamenal stravu na celý den..povině sem se musla každý týden chodit vážit k lékařce s každým gramem na horu pro mě bylo bolestnější koukat na displei váhy…když sem se dostala na 45 kg, nechali mě být…teda relativně… Dnes vážím 50 kg, a nejsem spokojená…chtěla bych tak 3-4 kg dolu a začít cvičit…ono nejde až tak o to kolik člověk váží, ale jak moc se to třese,..jenže mám zdravotní problémi které mi cvičit nedovolují..Když si naložím menší porci, už mě naši uhánějí že mám málo, a´t si přidám…strach z toho že se vše vrátí je děsí stále..mě však taky, a proto mám obavy z každého deka které ztratím i když po tom toužím.. vím že i tenkrát se ten kolotoč pomalu roztáčel a nakonec se míhal takovou rychlostí že jsme jej nedokázala zahlédnout natož zastavit… Bojím se že z toho nebudu nikdy zcela venku, .. jídlo jě pro mě nepřítelem ač ho tolik miluju…a sladnké si nedovedu odpustit avšak na úkor normální stravy.. Takže doufám že se nad tím každý dokáže zamyslet a dokáže si dát pozor… mě se podařilo vyváznout jen s drobnými újmami, avšak mohlo to dopadnou mnohem mnohem hůř…

Ahojky všem, Když onemocní Vaše dítě, tak ho chytíte za ruku a jdete k lékaři ať chce nebo ne, když ale onemocní Váš rodič, jste bezmocní. Můj problém je moje nemocná máma. Asi před rokem jsem zjistila, že mamča má bulimii. Tenkrát jsem s ní o tom mluvila a ona mi na to řekla, že jí jenom občas bývá špatně, a že si snad nemyslím, že ve svých 47 letech je bulimička…. tenkrát jsem tomu uvěřila, a dokonce jsem si časem říkala, jak strašně hloupá jsem byla, když jsem vlastní mámu obvinila z takové hlouposti. Postupem času jsem ale zjistila, že máma zvrací až moc často, že ke zvracení schválně vyhledává takové situace, když jdu ven se psem, nebo když se učím a jsem zavřená v pokoji. Jenomže, já jsem tyto situace dokázala až moc dobře rozeznat. K nám na záchod je vidět z chodby přes okýnko s takovým vzorkem na skle, takže vidíte jenom siluetu….víc než půl roku byla svědkem toho, jak si moje vlastní maminka opakovaně strká prsty do krku a zvrací. Na to nezapomenu do konce života. A nejhorší je, že jsem si celou tu dobu namlouvala, že to prostě nemůže být pravda. Vždyť je to přece dospělá rozumná ženská. Tak to šlo pořád dokola, máma výrazně zhubla a já jsem pořád zavírala oči před jejím zvracením. Bylo to hrozný, věděla jsem, že když si promluvím s mámou, tak se mi akorát vysměje, že je to blbost. Takže jsem se rozhodla, že po státnicích, které mám v červnu, odejdu z domu … bylo to strašně sobecký rozhodnutí. Mámě bych tím nepomohla a proste bych si jenom ,,zachránila svůj zadek“, ale já vážně nevěděla jak dál. V lednu jsem měla zkouškové a tak jsem byla prakticky pořád doma. Máma začala tušit, že TO asi vím, takže začala chodit na záchod, který máme ve sklepě…ovšem to bylo taky průhledný. Prvně se nahltala nějakého jídla a pak si vzpomněla, že najednou potřebuje něco ve sklepě!!! Tak jsem to už jednou nevydržela, řekla jsem si: ,,Buď teď, nebo nikdy“. Chvilku jsem počkala a šla za mámou do sklepa. Přistihla jsem jí přímo v akci. Zeptala jsem se jí proč to dělá. Řekla mi, že neví proč, ale že už je dost stará na to, aby na tohle neumřela. A potom mi řekla větu, která mě totálné srazila na zem: TAK PROSTĚ DÉLEJ,ŽE TO NEVIDÍŠ !!! V tu ránu jsem byla v takovém psychickém stavu, že když jsem vyběhla po schodech ze sklepa, tak jsem zakopla a zlomila jsem si ruku, ale jak jsem měla vyplavený adrenalin, tak jsem to zjistila až za několik hodin :). První, co mě napadlo, že musím pryč, že už s ní v jednom baráku nebudu. Při tom rozhovoru ve sklepě měla tak kamenný výraz, vůbec jí to nemrzelo, dokonce měla lehký úsměv na rtech …no prostě HRUZA!!! Takže jsem se oblíkla, popadla nejnutnější věci, s tím, že zatím přespím u kámošky, protože měli zrovna volný byt v domě. Prvně jsem si žašla koupit spoustu alkoholu, abych se pořádně opila a aspoň na chvilku zapomněla. U kámošky jsem byla jenom chvilku, když v tom mi volá mamka na mobil. Hodně dlouho jsem uvažovala, jestli to mam zvednout. Nakonec jsem to zvedla: ,,Vrať se domů, promluvíme si“, ozvalo se na mě z telefonu. Ač nerada, souhlasila jsem. Když jsem přišla domů, sedly jsme si spolu s mámou a v objetí jsme si to vyříkali. Řekla jsem jí, že se v létě nechci stěhovat kvůli osamostatnění se, ale kvůli ní. Ona mi slíbila, že to nějak vyřešíme, že ji můžu hlídat, že už to neudělá, protože ví, že kdybych ještě jednou stála na chodbě a viděla, jak zvrací, tak bych utekla už nadobro. Teď mi nezbývá nic jiného než věřit, že už to neudělá. Chodí k doktorce, tak doufám, že to nějak zvládne. Podle paní doktorky jsem obrovský hnací stimul, máma mě prý nechce zklamat. Máma nechce, aby to věděl táta s bráchou, protože chlapi to nepochopí. Takže jsme na to samy dvě . . teda, s paní doktorkou tři, a to je dobře. Snažím se mamku co nejvíc hlídat. Zatím jsem ostražitější a moc ještě nevěřím, že TO zase neudělá. Nezbývá mi, než doufat. Bylo to hrozně krušný období, v tom nejhorším období jsem zhubla 10 kg za týden, přežívala jsem jenom díky vysokým dávkám antidepresiv, alkoholu a cigaretám.Ale to nejhorší je to, že jsem ztratila důvěru ve svou maminku, a to mě strašně moc mrzí. Proto MOC PROSÍM všechny, kterí mají PPP,aby si vzali ponaučení z mého příběhu. Zajděte co nejdrív k lékaři, nějak to vyřešíte. Tahle nemoc Vás jenom sráží na kolena. Vyřešte to, seberte odvahu a jděte do toho. Poraďte se s odborníky. Dřív nebo později se to pak stejně provalí a pak vás z toho budou tahat Vaši příbuzní, manželé, nebo dokonce Vaše děti. A budou si strašně moc vyčítat, že na to nepřišli dřív. Bude je z toho strašně BOLET SRDÍČKO, tak jako bolelo mě 🙁

Nevím kde začít, no snad tam kde to všechno začalo. Loni na začátku jara mi jedna spolužačku řekla, ať se pořád tak necpu nebo se mi to někam vrazí. No a jak to tak bývá, ve mně začal hlodat červík tlouštík. V té době jsem při výšce 181cm vážila 63 kg a byla vyrovnaná, jedla cokoli a kdykoli, ale od té doby se to zlomilo. Já si najednou z hodiny na hodinu připadala šíleně tlustá. A tak jsem začala razantně omezovat své porce a hodně se hýbat.Jelikož dojíždím a většinou jím mimo domov, tak jsem snadno před našima skryla to, že jím tak málo.Jenže pak přišly prázdniny a naši si všimli, že málo jím a všechno na mě visí.(jedla jsem všechno, ale jen v malinkých porcích)no a tak si mě mamka zvážila.Ejhle 57 kg, takový rachot jsem dlouho nezažila. Začala mě hlídat, cpát mě samýma tučnýma jídlama a pořád jsme se na to téma hádaly, ale i přesto jsem to dotáhla na vysněných 49kg.To už mi ale začali vyhrožovat nemocnicí,Já byla , ale maximálně spokojená.Najednou se mi pořád motala hlava, omdlívala jsem a tak jsem do té nemocnice musela.Tam mě dostali na 55kg, které mám teď, ale to mě trápí, připadám si šíleně tlusta a chci mít aspon 53kg.Vím, že je to nemoc a že jí způsobila jen blbá poznámka spolužačky, ale vůbec nevím co s tím mám dělat:o(poraďte prosím