Archive for category: Můj příběh

Ahoj!Když mi bylo 17 let vážila jsem asi 62 kilo, při výšce 166. Přítele mám už od 14. Začal na mě trošku naléhat, jestli bych nechtěla začít cvičit. Dnes vím, že to nemyslel nějak zle. Můj bratr chodí do posilky a předepsal mi plán cvičení a jídelníček. Posilovna mě začala bavit, jídlo mi vyhovovalo. Mé tělo se měnilo a každý mě obdivoval. Zhubla jsem na 54 kilo. Byla jsem samý sval a myslím, že mi to opravdu slušelo. Po nějaké době jsem na jídelníčku začala ubírat. Moje tělo odmítalo tolika jídla. Pamatuju si, že mě přítel vzal na procházku a já začala zvracet u stromu. Sama jsem nechápala, co se děje ani on. V létě jsem se svlékla do plavek a každý mě obdivoval, byla jsem vypracovaná, ale zároveň taková vysatá. S cvičením jsem to začala přehánět, bratr, přítel i máma mi začali nadávat. Nejedla jsem skoro nic. A má váha klesla na 46 kilo. Až po létě přišly první hrozné deprese. Přestala jsem cvičit a užívala si léta, opustila jsem přítele a v září se mi váha vyšplhala na 57 kilo. Menstruaci jsem neměla asi 4 měsíce, ale tím jsem se vůbec nezatěžovala. Gynekolog mi píchnul injekci a bylo to. samozřejmě jsem si uvědomovala z čeho to vyplývá. Vrátila jsem se ke svému příteli,opět jsem začala hubnout. Cvičení už mě tolik nebralo. A začalo to…hladovění, přejídání, zvracení. Zvracení jsem si začala vyvolávat. Pokaždé, když jsem se přejedla měla jsem výčitky a byla protivná na okolí. Pak jsem se zamkla na záchod a vše vyzvracela. Hned jsem běžela k zrcadlu a prohlédla se.Má váha se měnila každý týden. Jednou to bylo 53, za pár dní 56 a stále dokola. Rozhodla jsem se přestat jíst uplně. Opět jsem zhubla. Když jsem se jen napila kávy s mlékem hned jsem musela zvracet. Zvracení se stalo rutinou. Pokud jsem zrovna nemohla na záchod zvracela jsem do koše, do pytlíku apod. Dnes je mi 19. pořád zvracím, když se najím. Někdy nejím vůbec, strašně ráda vařím pro druhé a cpu do nich všechno možné. Když mám hlad, tak potravu rozkoušu a vyplyvnu do koše. Začala jsem hodně kouřit a občas nahrazuji jídlo alkoholem. V květnu maturuju, nejsem schopna se učit, i když na vysvědčení dostávám 1. Místo učení jsem zahleděná do sebe. Mám strach z jídla, z váhy. Lidé mi říkaji, že jsem labilní. Neumim si představit začít normálně jíst, několik jídel denně. Poslední dobou mě hodně bolí zuby, nejspíš málo vitamínů. Menstruaci nedostávám, musím chodit na injekce. Když se najím jsem nepříjemná na přítele. Myslím, že už ví jaký mám problém a mám strach, že to řekne mamce. Ta to tušila a už si myslí, že je vše v pořádku. Mám strach, co bude dál pořád se to stupňuje. Teď jsem přestala zase uplně jíst, takže nezvracím. Je to hrozné, pořád nad tím přemýšlím. Ale jíst nechci, už ani nemám chuť. Snad se z toho všeho vysekám!!! Jsem ráda, že jsem se mohla vypsat. Díky…

Jak jsem si tak tady četla ty příběhy,tak mě napdalo,že bych tady dala ten svůj.Začnu takhle,začlo to minulej rok v březnu.Bylo mi jen 14 a já se dala do party kde mě brali prostě jsem chtěla bejt oblíbená.Ale v partě byly jen holky.Samořejmně holka kterou jsem k smrti nenáviděla.Ale to se brzy změnilo.Začla jsem sní a jejíma kámoškama chodit ven.A už jsem prostě nebyla pomlouvaná nic..prostě dobrý..ale fakt jsem nevěděla co se stane potom.Ta doba byla pro mně opravdu jiná.Holky mně začali učit kouřit cigarety a ve 14 chodit na diskoteky a to bez dovolení rodiču.Takj sem mezi ně zapadla..Jednou až jsem byla tak z fetovaná z kouřů cigaret a ještě jak jsem to sama do sebe cpala byla jsem na dně.Pořád jsem si opakovala proč jsem to jen udělala.V jejich partě jsem byla pořád.Na cigaretách jsem byla takřka závislá..takže každej den 5 cigaret víc mi nedali.Potom jsem přestala jíst,ještě předím jsem vážila 45 kg.Nevím čím to bylo ale prostě jen tak zničeho nic mi přestalo jidlo chutnat tak šla moje váha dolů.Rodiče si naštěstí ničeho nevšimli,ale měli jen námitky jak chodím pozdějc domů..Ale já to prostě neřešila a dělala sem to co dělali ostatní okdyž já jsem doopravdy nevěděla co chci.V té době s emi od kámošky zalíbil spolužák ze stejné školy jaká,ze stejné vesnice jako já a dokonce i ze stejné ulice a jeho brácha byl můj nej nej nej kámoš.Ani ve škole si toho nidko nevšiml jak vypadám apod.prostě jsem byla z uplně na dně.přetala jsem se malovat a hubla jsem a hubla.myslela jsem že so to časek zpraví ale nesrpavilo.Byl začátek dubna a já věděla že brzy tady budou velikonoce.Všechno bylo oki..až jsem stím klukem co se mi líbil a jeho kámošem nešla ven.Už na mně šlo trochu víc poznat že se semnou něco děje.Tak se mně ptali jeslti jsem v pořádku..odpověděla jsem,že ano.ten den byla akce slavili se narozeniny a já jsem na ně byla pozvaná.Šla jsem s klukama co jsem tedka říkala.Dorazili jsme na místo.Bylo mi fakt moc špatně tak jsem si sedla na židli ale objevila se kámoška a začala mi nalívat nějake alkohol a řekla ž mi bude dobře.Uvěřila jsem ji a nadopovala jso toho do sebe docela hodně.To už mně nepoznal nikdo..domu mě museli odvaádět 4 lidé.Mezi nimiž byl i můj idol.Samozřejmně me nedonesli domů,protože jsem vypadal fakt moc hrozně..tak mně strčili do krmítka:-Dmožná se smějte ale bylo mi moc špatně.Druhej den ráno se mi točila hlava.A viděla jsem že vedle mně leží taky muj idol,vzbudila jsem se a zeptala co se stalo a on mi to povyprávěl až došlo na polibek.V tě době jsem byla ve špatný situaci.Všichni se na mně divali jak na zombie a chodila jsem jak tělo bez duše.Tak to šlo ještě 14 dní.11.4. jsem se zeptala mího idola proč mě vlastně políbil.Odpověděl že se mu už dlouho líbím a že by se mnou chtěl chodit.Vytřeštila jsem oči a nemohla jsem uvěřit svým uším.On ale potom dodal že mně nechce takovou jaká jsem byla,že chce usměvavou holku se kterou by mu to vydrželo sakro hodně dlouho.Začla jsem tedy na sobě pracovat.Cpala jsem do sebe jídlo aby se mi vyrovnala váha,ale zvracela jsem.PO pár dnech to bylo už lepší.Přestala jsem se stýkat s tou partou holek,přestala jsem kouřit a pít.Když už to bylo lepší cítila jsem se jako novej člověk.Já se bláznivě zamilovala do svýho idola(Vojta)A začli jsme spolu chodit.Ted už to bude rok co jsme spolu a bezvadně námto spolu klape.Musím mu poděkovat že stál při mně a dostal mně z toho období zla.. Cigarety a alokohol díky němu už nestrčím do pusy…už mi to nechutná a nemám už chut..na něco podobnýho..FAKTICKY MU MOC DĚKUJU,protože bez jeho pomoci bych tady možná už ani nebyla..děkuju moc milááčku zachránil jsi mi život..

ahoj, holky moje milý, na tyhle stránky jsem narazila náhodou a musím říct, že mě na jednu stranu potěšily a na druhou šokovaly, netušila jsem, že je nás tak moc! v době, kdy jsem trpěla bulimií, jsem si myslela, že jsem jediná na světě, že tomu nikdo nerozumí.. a tak.. začala jsem v patnácti a táhlo se to celejch sedm let. ani teď nemůžu říct, že je to za mnou, teda, už nezvracím nějakej ten měsíc, nicméně v hlavě to pořád je a můj vztah k jídlu není až tak moc normální, sem tam se přejím a celkově jím asi větší porce, než bych měla, ale snažím se přijmout se taková, jaká jsem, ačkoli mám teď pár kilo navíc (resp. na výšku 170 nemám 55, ale pěknejch 62kilo, se kterejma jsem celkem spokojená). co mě štve, jsou zatím hodně často se opakující propady nálad, lezu tím na nervy sama sobě i okolí, ale snažím se… chtěla jsem vám všem jen popřát hodně štěstí v boji s tímhle svinstvem, asi to v sobě budeme mít zakódovaný už napořád, ale nemusí nás to zničit. zkazila jsem si tím zdraví (zuby, nehty, vlasy, metabolismus) a ztratila moc lidí, lhala jsem, pokoušela se zabít, svýma depresema trápila sebe i ostatní, přišla jsem o skvělýho kluka, kterej je teď s krásnou, veselou a zdravou slečnou, kterou já už jsem skoro taky:-)) jsem ráda, že mí přátelé a mamka o B věděli, ačkoli jsem to přiznala až po X letech, takže teď nemusím nic tajit a někdy mám pro ty svý depky vysvětlení a něco jako omluvu. zkazila jsem si život,hlavně tu nejkrásnější a nejbezstarostnější část, byla jsem nádherná baba, po který chlapi koukali, ale pořád jsem se utápěla sama v sobě a svejch neexistujících mindrácích a útoky na ledničku.. a tak.. ale mám to teď ve svejch rukou… a vy všechny taky, tak tfuj, tfuj, tfuj, zvládneme to, život je přece tak krásnej a tak krátkej na to, abysme si ho ničily ppp!! hodně síly!! PS: bez té čokolády nevydržím ani den:) ale už si ji nevyčítám!!

…Procházím dlouhou, úzkou uličkou. Je jaro. Ze všech stran na mě zvědavě pokukují umělé figuríny z výkladních skříní.Pokouším se nemyslet na to, že mě sledují. Nedaří se.Ze všech koutů se na mě nemilosrdně valí teplé sluneční paprsky, světlo.Jdu sama. Nestojím o žádnou blízkou ani bližší společnost, nestojím o přátelský rozhovor, o smích ani o nic, co by se týkalo jakkoliv lidí. Snažím se před těmito slunečními paprsky schovat. Nemám je ráda. Začnu utíkat, přičemž se zvedne vítr a kolem mého pohybujícího se stínu víří pár osamělých cárů papíru. Kdysi z nich byl list, nebo stránka, dnes jsou jen zbytkem něčeho, co bývalo.Ruce v kapsách bundy stisknu v pěsti a hlavu zavrtám do límce.I já se stávám jenom „cárem“, pohozeným a opuštěným na ulici… Těch pár řádků nahoře zčásti vystihuje moje myšlenky. Vystihuje to, co se ve mně děje. Je těžké psát o něčem, co si člověk nerad přiznává. Mnohem hezčí je slepě si nalhávat, že váš život je vlastně krásný. Mojí chybou je ale to, že já vlastně NEVÍM, co se ve mně děje, nedokážu svoje pocity dost dobře popsat. Hlavou se mi denně míhá obrovské množství myšlenek, vzpomínek…Vzpomínek. Poslední vyloženě milá vzpomínka se mi datuje na už dosti dávno. Bylo to naposledy před dvěma lety. Byla jsem na prázdninách u rodiny na Slovensku. Jezdíváme tam často. Mám tam hodně přátel. Měla jsem tam i lásku. Před těmi dlouhými dvěma lety. Byl to můj první pan OPRAVDOVÝ a já se do něj naprosto pomátla. Žila jsem měsíc v krásném snu, ale po odjezdu jsem se vrátila do tvrdé reality. On to prostě skončil s tím, že není stavěný na delší vztahy a ještě k tomu na dálku. Pukla mi duše. Doslova se rozervala spolu se srdíčkem na kusy a dodnes se nezalepila…Ani nevím, jestli zrovna TOHLE byl ten pověstný spouštěč. Možná se stalo to co se stalo i díky tomu, že prakticky od 11 slýchám od matky trefné poznámky typu : Nežer, už jsi dost tlustá. Proboha kolik vážíš?! Jsi jako slon ty bečko…Pomalu si zvykám. Když tohle člověk slýší 24 hodin denně, svým způsobem otupí. Už dva roky s sebou táhnu diety, občasné zvracení, přejídání se atd. Začínám být unavená. Jeden den jogurt a jablko, druhý se přejím, třetí den voda, čtvrtý zkonzumuju obrovské množství potravy a všechno skončí v odpadu. Váha mi lítá mezi 60-65kg. V poslední době se věci horší. Moje deníky a archy popsaných papírů by vydaly za román. Když je ale zpětně čtu, zjistím, že vlastně jsou pořád o jednom a tom stejném. Nadávám na sebe, slibuju si, že OD ZÍTŘKA hubnu, proklínám svět, sebe a všechno kolem. Pořád ta samá pohádka. Teplý oběd jsem viděla naposled před měsícem. Chvíli vydržím, ale potom se stejně najím a mám výčitky. Až teď, po dlouhé době, mi došlo, že mám problém. Neumím normálně jíst. Nedokážu si s klidným svědomím dopřát ani tu zatracenou snídani. Když za den nesním jenom jablko, jogurt a kávu, mám deprese a je mi úzko. Člověk se celý život snaží zavděčit se okolí, překonat sám sebe. Být nejlepší. Mnohdy se díky touze po něčem, co nemůže mít žene přes křivolaké uličky na smrt.Ne na smrt, ale do prázdna. Prázdno je totiž ještě horší. Prázdno a bezradnost. Každou noc nad tím vším přemýšlím a říkám si, že zítra konečně začnu normálně hubnout. HUBNOUT. Nikdy si neřeknu, že začnu žít normálně. Namlouvám si, že zhubnu a teprve POTOM začnu jíst normálněji. Ale přitom dobře vím, že už je na „normálnost“ dávno zapomenuto. Jsem v louži a …….. největší hloupost je, že ……… že nechci ven. Važte si všech těch vašich „kil navíc“, protože když jenom jednou zapochybujete, sklouznete a skončíte jako já. Opuštění, zrazení, vyčerpaní životem, bez emocí, bez rozumného způsobu myšlení a bez nároků na štěstí. Věřte, že bude líp – Naděje je totiž moje jediné dřívko uprostřed oceánu krvavých slz. Budu ráda, když si bude chtít někdo pokecat. Když tak mi písněte na Mizzie@seznam.cz

Tak jsem tu zas, četla jsem si pár příběhů a fascinuje mě, jak to všechny prožíváme stejně. Zároveň jsem vyhrabala starý fotky a koukala, jak to bylo krásný, když jsme byli celá rodina pohromadě, já jsem byla zdravě vypadající holčina, usměvavá, pohodová, znáte to. Teď jsou naši rozvedení, já bojuju s A a přejídáním, a nejde mi nabrat ani pitomé kilo. I přesto, že už mám přeci tři měsíce přítele, který je pro mě neocenitelnou podporou, nedokážu si představit, jak by to bylo bez něj. Mám i milující maminku, která o mojí ppp ví už dlouho, a i když jí někdy rupnou nervy, snaží se mi pomáhat. Tak proč nepřibírám? Nejspíš dostatečně nechci, a to mě hrozně mrzí.. pořád všem říkám, že moc chci, říkám to i sobě a jsem o tom přesvědčená, někdy mám i dojem že pomalu vyhrávám.. ale pak to přijde, přejím se a následně se omezuju v jídle a je to zpátky.. ale já už nikoho nechci zklamat, tak proč? Je to hrozný, teď mám výčitky už nejen kvůli tomu, že jsem snědla něco, co jsem neměla, ale i kvůli tomu, že jsem to nesnědla. Vím, jak to všechny, co mám ráda a oni mě potom mrzí.. a nechci promarnit tyhle krásný léta díky ppp!! Teď jsem byla na lyžáku, kde byly první tři dny krize. Jedla jsem míň než normálně, do toho celý den na prkně nebo běžkách, a netrvalo dlouho a byla jsem hotová. I když jsem si to samozřejmě nechtěla připustit. A začalo přejídání s uklidňováním se, že to je přeci to co musím dělat, a že si to za žádnou cenu nesmím vyčítat, že dělám dobrou věc.. apod. zase to samé. Včera, když máma odjížděla, jsem se přistihla, že se bojím být sama doma, protože tu hrozí možnost neovládnutí se a přejezení.. jsem si sama odporná, jak strašně mě ppp dokáže ovládat! Když mě přepadla depka když jsem byla s přítelem, a nemohla jsem myšlenky na jídlo zahnat, bavit se normálně, viděla jsem na něm že to poznal ale raděj mlčí, rozbrečela jsem se vzteky že si takle akorát ničím to krásný co spolu máme.. díky tomu, že moje váha není tolik nízká (164cm, 48kg) to zatím tolik fyzicky neodnáším, ale psychika je čím dál tím horší.. je to jako na kolotoči. Někdy mi je krásně, směju se a dávám si čokoládu..a někdy bych nejraději zalezla pod postel a zůstala tam, dokud milá A nebo B neráčí odejít, protože mám pocit že to na mě musí všichni vidět. A tím jim zase ubližuju.. Ale i přes tyhle smutný chvilky, kdy vítězí ppp, mám někdy i světlé dny. Dny, kdy si přijdu normální jako všichni ostatní, a taková, jaká jsem bývala. Cítím se silná, protože přemáhám ty dva démony, co mám v sobě. A moc bych si přála, aby to tak už bylo napořád.