Archive for category: Můj příběh

Rada bych sem pridala muj pribeh, ale nevim jak zacit. Musim se hned na zacatku omluvit, ze muj text nema diakritiku, ale jsem v zahranici a bohuzel nemam ceskou klavesnici. Nase rodina nikdy nemela dost penez. Co si pamatuji od detstvi, vzdy koncem mesice jsme hladoveli. Uz kdyz mi byly 4 roky jsme chodili s mou sestrou krast do nemocnice jidlo. Nase mamka o tom nesmela vedet, protoze by se rozzlobila a zakazala nam to. Ale myslim si, ze by ji to vice ranilo nez rozzlobilo. Mamka to nikdy nemela lehke. Otehotnela s muzem, ktereho nemela rada a musela si ho vzit. S nim mela tri deti. Otec mel psychopaticke sklony a po deseti letech, na prikaz socialni pracovnice, se s nim matka rozvedla. Otec skoncil nejprve na psychyatricke lecebne a pozdeji ve vezeni. Matka nikdy neodpustila lidem, kteri ji meli pomoci. Kdyz volala o pomoc nikdo ji nepomohl. Vcetne policie a socialnich pracovniku. Jedna z mych sester je diky otci mentalne postizena. Ja nikdy nemela moznost meho otce poznat, ale sestry a matka bohuzel ano. Rozvodem nic neskoncilo. Myslim, ze teprve zacalo. Naucit se zit s tim co clovek videl neni jednoduche. A pro mou matku. Bez vzdelani, se 3 detmi, docela nemozne. Cas bezel a jedna ze sester skoncila v detskem domove, protoze utikala z domova, kradla atd. Samozrejme ja a moje nejstarsi sestra jsme kradli take. V 5 letech jsem se podilela na kradezi cennosti z jednoho domu starsich manzelu. Matka si hledala muze. Vesmes alkoholiky a jednoho pedofila. Cas bezel a ja se dostala do puberty. A pak vse prislo. Uteky z domova. Musim rici, ze jsem byla lepsi nez ma sestra. Pres 2 mesice jsem byla v Praze. Byla jsem v televizi a novinach. A co se dalo pak? Vratila jsem se sama domu. Socialka nezasahla. Nenavideny pritel me matky zemrel a ja se uklidnila. Nasla jsem si pritele, ktery nam vypomahal s penezi. Abych ho nemusela prosit tak casto, prestala jsem postupne v prubehu pracovnich dnu jist. Pouze o vykendu jsem se poradne najedla a to u meho pritele. A tady myslim ma anorexie zacala. Bylo mi 17 a ja byla na zacatku cesty. Rodina se postupem doby rozpadla. Dluhy narustaly a my se ocitli postupne bez elektriny, plynu, vody. Matka prisla o praci a timto dnem vzdala zivot. Ja to nevidela. Byla jsem naivni. Nakonec jsme prisli o byt. Matka skoncila na ulici a ja skoncila na ubytovne. Za rok jsem ziskala statni byt a dostala novou sanci na zivot. Na zivot, ktery jsem nechtela. Propadla jsem depresim, prerusila studium a dala se na alkohol. Mym jidlem byl jen chlast a cigarety. Pozdeji jsem skoncila v pornoprumyslu, protoze mi narustali nejen dluhy na byte, ale i jine. Nikdo nepochopi co to je, kdyz clovek 3 roky bojuje, aby zachranil rodinu, splatil dluhy a nakonec to matka vzda a vase prace vyjde vnivec. Od teto doby jsem utikala. Prede vsemi a vsim. Kdyz jsem si nasla noveho pritle zacala jsem navstevovat psychiatra. Jeden mesic jsem uzivala antidepresiva, ktere jsem potom vysadila a zacala se pomalu ze vsecho vyhrabavat. To pomalu trvalo 3 roky. 3 roky tvrde driny. Byly mesice kdy jsem zila jen z 50 korun tydne. Presne pred rokem jsem na mou vysku 168 cm vazila 42 kg. Presne pred rokem jsem si rekla DOST a vse skoncilo. Prvni mesic byl tvrdy, ale pak jsem to zvladla. Prestala jsem hledat vinika. Protoze jsme vsichni vinni. A jestli mel nekdo vetsi nebo mensi podil? Nepomuze nicemu. Nakonec to stejne boli a je to cloveku lito. Myslim si, ze jsem nemela tu nejcasteji predkladanou anorexii, ze bych chtela vypadat jako modelka. Vypracovala jsem si ji, protoze jsem musela a pak to tak zustalo. Je krasne prozivat dny bez pocitu hladu. Kdyz jsem zacala jist, mela jsem problemy rozeznat kdy mam dost. Casto mi bylo na zvraceni. Obcas trochu trpim travicimi problemy. Ale na cem se nejvice ma anorexie podepsala jsou zuby. Kazi se mi rychleji a ja mam strach, ze ve 30ti budu bezzuba. Nyni ziji v zahranici a mam tu pritele, ktery na me dava pozor. Je hodny a zajistuje mi pocit bezpeci. Budu se vdavat a chtela bych si tu najit praci a dokoncit vzdelani. Rada bych pracovala jako aranzer. S mou rodinou se temer nestykam. Byt, ktery jsem pred 4 lety ziskala, jsem ztratila. Stejnou cestou jako moje matka. V prubehu jednoho roku se mi podarilo zaplatit pres 100 000 kc pouze na dluzich a stale splacim. Do CR se nechci vratit.

Precetla jsem mnoho Vasich pribehu a chci se podelit o ten svuj, protoze uz nevim jak dal. Nevim kde presne zacit, protoze muj pribeh je snad na celou knihu. Nuze, vzdy uz od malicka jsem si pripadala v zavesu sve dokonale sestry. Byla to divka snu vsech muzu kolem nas.Byla ode mne starsi rok a pul. Mnela nadhernou stihlou postavu, krasne blond vlasy, dokonalou tvar. Ja? vsichni tvrdili, ze jsem taky hezka mlada blondynka, ja si vsak nikdy hezka nepripadala a myslela si, ze to rikaj jen aby mne neurazili. Vedela jsem, ze jsme si samozdrejme hodne podobne, ale ona vazila tech necelych 50kg, kdezto ja vzdycky kolem 60kg. Pak ale ma dokonala sestra otehotnela a vdala se. V te dobe jsem ale zacala silene bojovat se sebou samotnou k dokonalosti. Chtela jsem od zivota neco vice-proste jsem nebyla spokojena. Trosicku jsem zhubla a vydala se do sveta modelingu. Nikdy nezapomenu jak osklive kacatko jsem si pripadala pri pohledu na ty nadherne divky. Ale ja se nevzdavala a bojovala. Behem 2 let jsem se podridila liposukci-stehen, bricha, bocni casti bricha. Pote nasledovala operace prsou. Samozdrejme jsem si navazala dlouhatanske vlasy. Co tim chci rict? Proste nikdy jsem nebyla spokojena s tim jak vypadam. Jednou si mne sef zavolal ukazal listinu a rekl HOLKA JSI NEJLEPSI ZE VSECH. Ja? to proste nemuze byt pravda. Nikdy jsem neverila, ze bych mohla byt hezka a uz vubec ne ta nej. Nikdy jsem se tak nevidela. Az jednou z vysileni jsem se proste na molu sesypala. V te dobe jsem uz bojovala s bulimii 2 roky. Zrovna jsem si v te dobe nasla nynejsiho pritele do ktereho jsem se beznadejne zamilovala. A tak po jeho nalehani jsem se modelingu vzdala, vedela jsem, ze mne to hrozne vysiluje a nici. Ale co se zmenilo? Ja sice nepracuji, ale bulimii mam porad a nevim jak z toho kolotoce ven. Tim, ze nepracuji mam cas k precpavani. Dodneska si vubec neverim, i kdyz mne lidi na ulici zastavuji a rikaj, ze jsem opravdu krasna, strkaj mi vizitky modelingovych agentur. A ja? ja netouzim po nicem jinem nez ukoncit tudle odpornou nemoc. Mam skvelyho pritele a chci se uzdravit. Chci byt normalni. Nemit problemy s jidlem=BULIMII. Hrozne mne to vycerpava. Mam vse k tomu byt tak hrozne stastna a pritom jsem tolik nestastna. Uz proste nevim jak dal. Chci s tim zkoncovat, ale nevim jak. Chtela bych si najit kamaradku, ktera je stejne nemocna jak ja a pomoci si navzajem. Mozna to spolecne dokazem.

Holky, panebože!!!!Proč pořád blbnete s těma dietama?Proč si ničíte tělo?Žijete jen jednou,tak proč se pořád omezujete a týráte??? Jo-já byla taky ta, která chtěla zhubnout a které se to i povedlo.Měla jsem 12kg dole, padaly mi vlasy, menstruace pryč….To ale bylo před 4 lety v mých 16, taky jsem na to doplatila, beru ted 2 druhy prášků každý den…Ted je mi 20 a vím, že to není jen o postavě.Pro koho hubnete?Pro svůj dobrý pocit, pro kluky nebo pro koho? Já chápu, že když má některá z vás nadváhu, že chcete zhubnout, ale podle toho, co tady většina z vás píše, tak máte normální postavu.Tak proč????Víte jaké to je krásné, když nemyslíte na to, co jíst, jak jíst, jak zhubnout, ale když právě myslíte přesně opačně?Když prostě dostanete hlad, tak jdete do ledničky a vezmete si to, na co máte chut?Nebo když jdete s kámoškou do obchodu a koupíte si třeba čokoládu, pochoutkový salát a neřešíte to.Nebo když vás pozve váš miláček do cukrárny na pohár a vy jste schopné neodmítnout!!!Přesně tohle je radost ze života, NEOMEZOVAT SE! Já nevím, jak vám to vysvětlit, možná vám to ted nedochází, ale pokud nejste vyloženě tlusté(vypočtěte si BMI),tak se netrapte,nestojí to za to.Trápíte sebe, své rodiče.Z vlastní zkušenosti vím, že klukům nejde o to, jestli máte anorektickou postavu nebo jste plnoštíhlá.Moje kámoška je hubenější než já, já mám docela boky, ale kluci po mě jedou víc.Proč?Jsem usměvavá, ráda se bavím, jsem pěknější v obličeji a hlavně-jsem zdravě sebevědomá!!!Zatímco kámoška by se mohla připsat sem k vám-pořád drží nějaké diety, v obličeji je už jak smrtka, která se neusměje.Tohle je život?Ne!!!Pro koho hubnete???Vážně se nad tím zamyslete a poradím vám: Ted hned běžte do ledničky, vezměte si něco, co vám chutná a snězte to.Pokud tam nic nemáte, tak si vezměte třeba dvacku, běžte do nějakého obchodu a kupte si to, co máte rádi.Čokoládu, čipsy, oplatky nebo hranolky.To je jedno.Uvidíte, jakej budete mít krásnej pocit, že jste to dokázaly…JUPÍ!!!O víkendu někam vyražte do společnosti mezi lidi, bavte se, běžte na disku, nebo jen tak pokecat do restaurace.Zapomente na hubnutí. Byla bych strašně moc ráda, kdyby vám tenhle článek pomohl, zamyslete se, proč to děláte a pokud vám tenhle můj dopis alespon trošičku pomohl, napište mi,ok??? Eva.Balkova@seznam.cz

ahoj vsichni. muj nejvetsi problem jsem ted ja.v lete mi bude 19 a od 16ti mam problemy s jidlem.tehdy sem vazila 57kg na 172cm a pripadala sem si hrozne oplacana.kdo zazil ten opojnej pocit kdyz si stoupne na vahu a ona ukaze o kilo min,pochopi jak se to vyvijelo dal.v dobe od zari do vanoc sem zhubla na 50,vsimla si toho doktorka a samozrejme nasi a bylo zle.kdyz na to ted vzpominam,byla sem fakt blba,muj jidelnicek byl tak strasne jednotvarnej…fakt nechapu jak sem to prezila.pak sem si vsimla jak mi vystupuje hrudni kost,jako glumovi… pristi vanoce sem mela 53-54.pripadala sem si tlusta ale cekala me maturita tak sem vedela ze ted nesmim blbnout.odmaturovala sem skvele a dostala se na vysnenej obor na vejsku.pak me zklamal dalsi kluk a taky ve skole to bylo jiny nez sem si predstavovala.zkratka,od srpna 2005 do prosince sem se dostala z 54kg na 47.proc,nevim.a na konci ledna sem zacala dochazet na terapii.pani doktorce pisu co vsechno za den snim a pak to spolu rozebirame.znovu se ucim jist jako maly dite.nejakym kouzlem moje vaha klesla jeste o jedno kilo,tak sem dostala posledni sanci.jinak je to hospitalizace… ted mam zpatky 47.nejhorsi je,ze sama nevim co ted vlastne chci.chi byt zdrava ale chci si udrzet tuhle vahu.nejhorsi je ze se mi libi moje vystupujici kosti,to zdani krehkosti kdyz ve skutecnosti sem tak silna ze sem se dokazala dostat tak daleko.nechci do nemocnice a jim jako normalni clovek.neprejidam se.ale porad z too nejsem venku,kazdou chvili me prepadne myslenka co kdybych vynechala svacinu,nebo nutridrink…bylo by tak snadny dostat se na 45!ta vysnena nizina… prisla sem o vsechno co sem mela rada.byla sem blazen do baletu,ale sama ucitelka mi rekla abych tam radsi uz nechodila,abych si neublizila.moje rodina je zoufala,i kdyz se snazi nedat to najevo.mam strach o svou mladsi sestru aby do mentalky nespadla taky,tak ji porad sleduju coz zase vadi ji. sem blba,vim to o sobe.sem mozna zoufala,nebo jen chci pozornost.chci se uzdravit a nechci.anorexie se pro me stala soucasti my identity,je to neco co mi pomaha zapominat na problemy,na samu sebe.dost casto myslim na sebevrazdu,ne ze bych se chtela zabit,jen o tom tak premejslim.co mam delat… sem hroznej clovek kterej schvalne pridelava starosti ostatnim.lituju se jako hypochondr.muzu si za to sama tak proc maji pykat ostatni? jestli premejslite o tom ze byste chteli zhubnout,poproste nekoho aby vam nafackoval.kdyby me nekdo zmlatil hned na zacatku,treba bych usetrila trapeni nejen sobe, ale i vsem ostatnim.

Chtěla jsem tady napsat svůj příběh, i když vlastně nevím, jestli nějaký je. Mám pocit, že spíš začíná.. ale.. Zhruba od 12ti, 13ti let jsem se začala zajímat o to, jak vypadám, co na sobě chci a nechci změnit. V tom jsem měla vždycky jasno. Chtěla jsem zhubnout tak pět, ale spíš ještě víc kilo. Pamatuju si, že když mi bylo třináct, dost jsem se nenáviděla a chtěla jsem být hubenější. Strašně jsem záviděla holkám, co měly 180cm na 50kg a nemohla jsem se v životě smířit s tím, že já mám jen 170cm a k tomu asi 60kg. V té době jsem střídala diety a přejídáním a pronásleduvaly mně pocity viny, pokaždé když jsem se přejedla. Nikdy jsem ale nebyla nijak tlustá a svojí postavu jsem měla hubenou, i když jsem měla nějaké to kilo navíc – je těžké to popsat -, možná by to šlo přirovnat k tomu, když se tlustší člověk podívá na svoje stehno a pro jeho oči jsou to dvě špejle, na kterých ale zespoda nahmatá horu masa prorostlou tukem. Přesně tak jsem se cítila a věděla jsem, nyní to vím také, že nebudu spokojená, dokud mi váha neukáže 50kg. Od 13ti let se mi postava trochu změnila, ale nevyrostla jsem, totiž max. tři centimetry. Potom si na váhu vzpomínám spíše mlhavě, až do 15ti let. To jsem měla váhu přibližně stejnou jako ve třinácti, ale pak jsem začala hubnout. Bylo to způsobeno vlivem léta, jak jsem pila a jedla jen, když byl hlad. Podařilo se mi zhubnout a měla jsem i 53kg. Bohužel se moje váha ustálila na 55kg. To už jsem byla vcelku spokojená, ale stejně jsem chtěla těch 5kg navíc dotáhnout. Bylo mi báječně a konečně jsem měla pocit, že se dokážu ovládnout a věřila jsem si, jednala jsem s jídlem jenom podle vlastního instinktu a nenechala si nic vnutit ani se nijak omezovat – jedla jsem podle hladu a přestože jsem necvičila, hubla jsem. Taková paráda. Od září se ale všechno rapidně změnilo. Začala jsem se příšerně přejídat. Šla jsem na novou školu, našla si nějaké přátele, zaměřila se na školu. Jakmile jsem ale přišla domů, vyjedla jsem všechno co jsem našla a nedokázala se zastavit. Každý den jsem spořádala okolo 3000 kalorií a nevěděla jsem, proč to dělám. Otázka, na kterou hledá odpověď nejspíš většina z nás. Tak nějak jsem se průběžně vážila a sledovala, jak moje váha stoupá. Nejdřív půl kila, pak kilko (no co, přes zimu vždycky trochu přiberu, říkala jsem si), ale potom to byla kila tři a nakonec jsem místo 55kg vážila 62kg. Celou tu dobu jsem si to neuvědomovala, protože jsem byla příliš zabraná do školy (hrozná dřina, jen na lepší průměr..) a těch zbývajících aktivit, přestože musím říct, že jich nikdy nebylo moc. V prosinci toho roku mi bylo 16 let. Za ten rok jsem si dokázala, že zhubnout můžu a ne že ne (viz. 53kg), ale zase jsem se v sobě zklamala (viz. těch 62kg). Po druhém školním pololetí a vůbec po zimě, jsem svou hmotnost zase začala řešit. Co k tomu říct, teď ji ustavičně řeším snad dva, tři měsíce, i když mi to připadá mnohem kratší dobu. Tyhle uplynulé dva; tři měsíce bych asi nazvala „převratovými“, až na to, že se nic v podstatě nezměnilo. Jediné, co je jinak je to, že jsem začala zvracet. Nikdo o tom neví, ale nemyslím si, že bych o tom někdy snad někomu měla potřebu říkat – kromě vás. Vím, že moje mamka by to se mnou okamžitě chtěla všelijak řešit, v první řadě by mně vzala k psychologovi a nejspíš bych mohla čekat i strach z její strany; možná něco jako ten pocit, když si paradoxně „normální“ člověk představí jen temnotu a vprostřed příšerné utrpení – totiž násilné zvracení. To je právě to – ona by v životě nedokázala pochopit, že zvracím jenom to, co mám v žaludku navíc, čeho se přejím, ne všechno. Nevím ani, jestli bych se měla titulovat bulimičkou, protože ty bývají hubené a zvrací i to málo, co je zasytí, takže to snad vyjde úplně nastajno jako anorektičky, které nejedí nic… Za poslední dny zvracím asi tak třikrát, někdy víckrát týdně. Podle toho jestli se přejím, nebo ne. Zjistila jsem, že se zvrací špatně pečivo (tj. těsto) a obiloviny.. ale to tady raději nebudu moc rozebírat. Jelikož se mi málokdy podaří vyvrhnout všechno, moje váha se nezměnila a ukazuje pořád asi 61kg. Od té doby, co si sama sebe víc všímám a pokouším se ovládat svůj hlad, jde mi hůř učení a soustředění se, často teď ztrácím smysl pro odpovědnost.. Takový menší rozdíl, ale přece. Nechci pořád zvracet. Ale nechci se ani přejídat; nejde jen o kalorie, je mi z přejídání i špatně. Snad jenom vy mně chápete – proč člověk dělá to, co dělá, i když nic z toho dělat nechce… A konečně poslední, ne moc optimistický odstaveček hodný zamyšlení. Myslím si, že za moje trápení (ale stejně mi připadá mezi těmi všemi příběhy nicotné – jako by žádné nebylo..) může můj táta. Nechci na nikoho svalovat všechnu vinu a vím moc dobře, za co si můžu sama. Ale přecijenom. Když jsem byla menší, každý den mi nosil sladkosti. Každý den jsem jedla neuvěřitelné množství kalorií. Myslel to dobře, já vím, ale to díky němu teď nejsem stoprocentně šťastná. Kdyby jako správnej táta dbal na správnou výživu a nedopustil, abych jedla jen samé blafy, mohla jsem se mít o tolik lépe. Přitom teď, když se občas ukáže mámě na očích (od rozchodu rodičů se s ním nevídám), nezapomene jí vyčíst, aby mi „dávala méně čokolády“. Nechápu to – nikdy jsem nechápala jeho -, ale proč neumí sklízet jen to, co sám zasel..? Někdy mám pocit, že bych radši nebyla… —- Myslím, že téma mojí osůbky je u konce a můžu jenom pevně věřit dál, že se mi podaří překonat toto období a zdravě zhubnout, i když mi to připadá nespravedlivé, a odpustit. Děkuju všem, kdo jste dočetli moje povídání až do konce a určitě podporujte zdravou výživu u dětí… Může to mít později hlubší následky, ať už fyzické nebo ty duševní. Přeju hodně zdaru v hubnutí či přibírání a taky lásky!