Krok zpět nebo vpřed?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, dnes sem píšu poprvé, nebo alespoň poprvé pod novým jménem. Ne že by se to minulé, mimochodem také smyšlené jméno někde častěji objevovalo … Jen mě zase přepadl ten známý strach, podnícený ohromným studem, že by mě NĚKDO mohl odhalit. Přestože vím, že nikdo takový není. Dnes je pro mě významný den, bohužel ne v dobrém. Až do teď jsem mohla konstatovat, že je 63.dnem, kdy se držím. Tím nemyslím, že bych začala jíst, nebo přestala zvracet.Tyto velké výhry mám už za sebou. Můj problém se teď jmenuje záchvatovité přejídání. Dost z Vás si teď možná ve skrytu znechuceně pomyslí, že se ho to netýká a tohle „obyčejné přežírání“ by v podstatě mělo patřit někam jinam. Přicházím na to, že v anorexii a oproti dnešku dokonce i jako bulimička jsem si přišla lepší a čistší. Nezní to hezky, ale už si nechci nalhávat, že nemám nikdy chuť vrátit se zas zpátky, mám a jakou! Na druhou stranu, po tom všem, čím jsem si při léčení musela projít, mi i při nejhorším záchvatu přejezení v hlavě plné výčitek zabliká jakási kontrolka. Hlavně nezvracet, přiznávám, že je to po ohromném kvantě jídla pro normálního člověka úkol těžko splnitelný, pro mě je to zároveň velký trest. V té chvíli, kdy ho začnu pociťovat se ho snažím oddálit a tak se přejídám dál. Zuřivě, nelítostně se plním k prasknutí. Naposled jsem skoro 2 měsíce prospala a projedla. Své rozbolavělé tělo jsem nebyla schopná dopravit do školy-a kvůli jeho rychle rostoucím rozměrům doprovázeným odpudivými otoky, jak metabolismus nestíhal-vlastně nikam. Došlo mi, že školu nedodělám a že kromě rodiny, které nedokážu splnit to jediné, co ode mě ještě může čekat,tedy naději na vlastní uzdravení-nemám NIC a NIKOHO. Když už jsem nemohla přehlížet, jak ničím sebe i celou rodinu, rozhodla jsem se pro nejjednodušší řešní. Odpovědí na otázku proč vlastně, by mohlo být pokrční ramen, stejně jako by zodpovězení vydalo na rozsáhlou knihu. ´Tím hlavním bylo jak? Ano, zabít se zdálo lehké, myšlenka na umírání byla horší. Těžko říct, jestli mě tentokrát zabrzdil nemocemi dost oslabený pud sebezáchovy, představa, co by teprve tohle udělalo s mou již tak rozvrácenou rodinou, či do jaké míry přispěla neodbytná představa spolužáků kolem rakve s ohromě nafouklou bledou mrtvolou. Jisté je jen to, že jsem dokázala, to co se nejen mě zdálo nemožné. Vrátila jsem se-ohromě za tu dobu nafouklá a z toho jak jsem nevycházela z domu bledá, ale živá mezi spolužáky. Sebevraždu jsem prostě odložila a dala si poslední šanci, která byla zároveň jakýmsi pokusem o „normální“ život. Světe div se, šlo to ztuha, ale i přes strach a neustálou nedůvěru sama v sebe, jsem se tentokrát vrátila něják jinak. Asi to bylo tím, že jsem opravdu věřila, že je to jen dokoud to zase nezkazím, ale protože to najednou šlo-umřít se mi vůbec nechtělo. Začala jsem školou, po letech, co jsem se styděla vylézt ven jsem přidala pohyb (i když na tělocvik se spolužáky si stále netroufám) a dokonce i pravidelnou stravu. Po nějáké době jsem se začala znova dívat kolem sebe a naopak přestala jen ustupovat strachu, víc jsem se otevřela. Konečně mám kamarádku (kterou dokonce netrápí ppp). Pravidelným jídlem jsem se už skoro dostala z pásma mírné nadváhy, vlastně aniž bych to čekala, zhubla jsem ( a tohle určitě nemohly být jen otoky) skoro o 11 kilo. Přesto jsem zase začala řešit-ani nevím co: že nejsem až tak oblíbená?, stále se cítím dost sama?, ve škole ani doma neprobíhá vždycky vše podle plánu?, nehladovím?, nezvracím? a až do teď jsem se nepřejedla…?! Tzn. musela jsem všem nepříjemným věcem čelit a ne utíkat do jakékoli formy nemoci. Proč dnes? Asi proto, že naše paměť horší vzpomínky automaticky vytěsňuje, nechci se vymlouvat na problémy. Ty jsou a budou. A já si teď půjdu přečíst svůj dopis na rozloučenou, ne abych ho dala na dobře viditelné místo a mohla se v klidu zasebevraždit, ale proto, abych si připomněla, jak mi bylo, když jsem jej psala. Nechci pokračovat dál, roztáčet kolo přejídání a trestat se. Třeba je na řadě udělat v uzdravování další krok a to je naučit se odpouštět i sobě. Hlavně sama sobě. PS: Jestli jste někdo dočetl až sem, řešíte podobný problém, nebo si občas nemáte s kým popovídat, napište do komentáře e-mail nebo icq a já se ráda ozvu. Hodně sil do boje s nemocí, a do života:)!

Chci být zase normální!!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Na začátek bych se asi měla popsat. Takže je mi 17 let, dříve jsem byla normálí holka, možná i pěkná, ale teď se něco změnilo a já nevím co je tomu příčinou. Jinak moje váha je při 162 cm 47 – 48 kg.Je to normální? Je to málo nebo hodně? NEVÍM!!!! Dříve jsem svou postavu moc neřešila. Chodila jsem na tréninky a jedla jsem pravidelně. Přes prázdniny jsem ale nic nedělala a ještě ke všemu trenérka zrušila volejbalový kroužek, takže jsem jen tak polehávala a špeky se začaly objevovat.Ale v té době jsem si řekla „Jo, je to v pohodě. Nejseš zas tak moc tlustá. Komu se nelíbím, tak ať si trhne!“. V té době mi bylo 16. Jenže když jsem viděla jaký má kamarádka úspěchy v soutěži miss a jak je krásně hubeňoučká, začala jsem to řešit. Ale to bylo ještě v pohodě. Pořád jsem jedla pravidelně. To až teď, asi před 2 měsíci jsem přestala mít chuť k jídlu a tak jsem toho začala využívat pro svoje „dobro“. Řekla jsem si, že když nebudu jíst, tak budu hubená. A tak jsem nejedla a k tomu jsem cvičila. Báječná kombinace, že? Jenže za chvíli začínaly takové ty malé prohřešky v podobě sladkých tyčinek. Celé dopoledne jsem třeba nic nejedla, ale jak jsem přišla domů ze školy, snědla jsem na co jsem přišla. Neměla jsem tu pevnou vůli utéct tomu a vydržet to. A tak jsem trpěla záchvatovým přejídáním. Nedávno jsem chvíli vydržela jíst tak trochu, ale ne pravidelně. Můj přítel nesnášel když jsem sledovala svoje tělo a já se bála, že ho ztratím. Teď nastal nějaký zlom a já jím nehorázně moc! Strašně mě to štve a mám z toho výčitky svědomí, ale nedokázala bych si strčit prst do krku. Pořád se omlouvám tím, že každý den cvičím. Ale stejně si to potom vyčtu, protože to, co sním tak tak vycvičím, takže nic nezhubnu. Už nevím jak dál! Nechci být ta tuctová holka. Chci aby se na mě každý díval se zalíbením a hlavně abych se líbila sama sobě. Aby, když jdeme s přítelem po ulici, se po mně každý chlap otočil a záviděl mě mému miláčkovi. Proč nemůžu být normální?? Proč se pořád musím trápit! Chci být šťastná!! Chci toho snad moc? Tímto vás prosím o pomoc. Jestli to někdo vydržel číst až sem, tak se může k mému příběhu vyjádřit. Budu moc ráda!

Zacarovany kruh bez konca

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj ! Ked som citala par vasich pribehov, uvedomila som si, ze nie som jedina s tymto problemom. Ak by mi niekto polozil otazku – Kedy som bola naposledy stastna? , ovela lahsie by sa mi odpovedalo na to, kedy som bola nestastna. Moje sebavedomie je hlboko zadupane,ak mi vobec nejake ostalo…Zavidim tym ludom, ktori su so sebou fyzicky i dusevne vyrovnani. Stale na sebe hladam i tie najmensie chybicky a hovorim, preco ludom, ktori vyzeraju tak a onak nevadie tie nedostatky, ktore maju? Kila naviac, krivy nos,uzke pery…Hovorim si, ako s tym preboha dokazu zit? Na druhu stranu, neustale trpim pocitom, ak sa niekto smeje, ze je to na mne, ak prejavi nejaky chlapec o mna zaujem, ze to nemysli vazne, ak mam nejake nove super handry, ze ich vsetci ohovaraju… Nikdy som nemala vztah, pretoze..mam pocit, ze by som nebola pre priatela dostatocne dobra, i ked aj on nie je dokonaly,no hanbim sa. Neskutocne. Obdivujem tie dievcata, ktore bez ostych pridu za vyhliadnutym chalanom a pozvu ho napriklad na kolu. to by som nikdy nedokazala. mam problem sa na dotycneho aj pozriet. a pritom…nie som skareda, no v mojich ociach som tou najposlednejsou. frazy typu, kazdy den sa na seba usmej v zrkadle, zabudni na vahu…nepomahaju. „Moje rande“ s anorexiou a bulimiou zacalo pred 3-4 rokmi. Vtedy to bolo len nevinne natukavanie, mala som 168/46 a jedla som uplne normalne. Vymyslala som si rozne sposoby vracania, aby na to nikto neprisiel a v tej dobe ma hrozne bavilo zjest hocico bez vycitiek a nepribrat. Nerobila som to kvoli chudnutiu. Aspon nie vtedy. Avsak po case sla moja vaha hore a zastavila sa na 57 kg, co bol pre mna sok! Odvtedy zacali moje depresie, este vacsie rabovanie chladnicky a este castejsie zvracanie. Vtedy som taktiez nebola tak psychicky na dne, lebo to bolo len o chudnuti. sama viem, ze bulimia je nanic, nechudne sa po nej, naopak pribera, ale robim to znova a znova. Na anorexiu nemam tak pevnu volu. v poslednom case sa mi podarilo schudnut, ale zdravym jedenim, pretoze som bola prec s partiou ludi a tam som nemohla vracat 2 tyzdne.Dnes mam 49 kg, vysportovanu postavu a myslim, ze je to ok, no moja psychika je doslova vyzrata a moj zivot ako posliapana zahrada s mnozstvom piclavych trnov, kamenov, ktore ma podkopavaju a sprskou horkych slz. nie, slz uz nie, lebo uz nevladzem plakat. necitim sa byt telesne unavene, ale moje vnutro. drzi ma to v sachu a neda mi to dychat. svet krasnch ludi tam vonku, ziarivych usmevov, dokonalych tiel a plnych kont. lenze nikto nepovie, ze tak nikto nevyzera, ze vsetko je to len iluzia a taku hladku tvar nema nikto. niekedy si kladiem otazku, ci sa z toho vobec niekedy dostanem, ci s tym prestanem… neviem…

modelkou bez anorexie ? mission impossible !

/0 Komentáře/v /přidal

Od malička jsem sportovala. Byla jsem vysoka a stihla… až moc stihla, rikali vscihni., ale ja jsem chtela byt modelkou tze jsem byla rada., jsem jedla normalne a nedelala sem si s nicim hlavu. Ted mi je 16, a asi pred rokem jsem se vsemi sporty sekla, zacala jsem se zajimat o jine veci a nejaky tenis nebo atletika me nebavili. jenze jake bylo moje prekvapeni kdyz sem zacala pozorovat pretekajici speky s mich kalhot.. a za chvili jsem nemohla dopnout knoflik! to uz sem se s karierou modelky pomalu loucila..ale kaslala jsem na to. jsem dost hezka v obliceji , rikala jsem si, tak na co hubnout kdyz mi chutna. jenze mi chutnalo vic a vic… kdyz jsem prisla ze skoly byla jsem schopna vyzrat celou lednicku, a jeste jsem nemela dost. to uz mi nebyli ani ty nejvolnejsi kalhoty co jsem doma mela. a toho uz si vsimli i ostatni .. „pekne si se nam zpravila“ ,“no jo je to holka krev a mliko“ , „hlavne ze ji chutna“ slychavala jsem od dokrotky nebo babicek. Za par mesicu uz moje bricho pretekalo snad odevsud. To jsem si rekla DOST a zacala hubnout a cvicit. aby mi to slo lip zacala jsem se o sebe celkove vic starat, chodila jsem na manikuru, do solarko, do sauny… a aby mi nebylo lito tech penez – ze jsem he vyplytvala na spekaty telo – hubla jsem snaz. jenze, jak o tak byva doslo to az k anorexii… bylo to nejhorsi obdobi meho zivota, ale nastesti me vsichni podrzeli. ted uz je to dobry vazim 52kg na 180 cm ajsem se svym telem maximalne spokojena. Dokonce KONECNE delam modelku. momentalne jsem fakt stastna, a mam toho tolik na praci ze na reseni problemu ohledne jidla nemam cas, tak to taky tak delejte holky, 🙂

Nechci tak skončit!!!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem!!!! Nejsem bulimička a ani anorektička. Zatím. Můj problém je že jsem v posledním roce dost přibrala. Když začnu cvičit vydržím to jen pár dnů a pak konec a na ježdění na kole a jiné aktivity není teď počasí. Taky jsem uvažovala o ovocné dietě. Jenže jenom ovoce to se taky nedá jíst pořád. A taky nemám pevnou vůli nejíst sladké a normální dobré jídla. Někdy když si uvědomím že jsem snědla něco co jsem neměla tak to jdu vyzvracet. Nedělám to pořád ale bojím se že stím začnu. Uvědomuji si že dělám chybu, a říkám si už nikdy víc!!! Ale jak na mně příjdou výčitky udělám to znova. Mám pocit že v té chvíli to nejsem já.

nikdy bych necekala,ze si anorexie vybere zrovna me….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky!!Rozhodla sem se,ze svou troskou prispeju taky do mlyna :-).Tak tedy.Mela sem pri 162 cm 49kg.Vse zacalo,nebo vlastne prvni spousteci signal byl v lete 2005.Bylo leto,nosily se plavky,mini a tilka…A ja mela komplexy,ze sem tlusta.Uz 2 roky sem necvicila,kvuli zlomenine ruky.Jinak sem odmala tancovala a najednou ty svaly ochably a pro me to byl sok…Tak sem zacala cvicit.Bylo to 15 minut denne,jinak sem jedla stale stejne.To mi ale asi po 2 mesicich prestalo stacit a ja omezila jidlo.Postupne sem prestala jist po 18.hodine,prestala jist,sladkosti,zacala jist vice zdrave…Pak ale asi v listopadu,to sem mela tak 45kg,sem zacala pocitat kJ a muj dennni prijem byl nakonci 4000kJ-DESNY!!Od 46 kg sem nemela menses,postupne sem mela suchou kuzi,vice chloupku a pak i horsi kvalita vlasu.Mama nechtela,abych klesla pod 45kg a o Vanocich me zvazila a to uz sem mela 42kg.Ale ja si nedala rict a vzdy bylo nejake kilo dole…Nakonec sem v unoru sla na kr.testy.To sem mela asi 36,5kg.Ty dopadly katastrofalne,musela sem na karlak na detske oddeleni-nebyla to ta psychiatrie.Jako s ppp sem tam byla jedina.Byla sem tam 19 dnu a odchazela s 40kg.To byl konec brezna. Kdyz sem prisla domu a nemela nad sebou doktory,tak sem zhubla asi kilo i pres to,ze sem jedla stejne.Zacala sem i chodit do skoly.Pak sem ale pomalilinku zacala pribirat.Ted za tyden sem prestala sidit 2.vecere a pribrala sem za tyden kilo.Tak mam 42-43kg.Nevim to presne,mama mi schovala vahu. Situace se ma nyni tak,ze se bojim pribrat,ptz se bojim,ze zase budu mit komplexy.Vsichni mi rikaji,ze sem driv byla hetka holka a vubec mi to vice sluselo….Kdyz sem jim rikala,ze chci hubnout,divili se.Vsichni me vnimali jako hubenou holku,ktera nemusi hubnout….. Timto bych chtela oslovit vsechny holky,ktere maji s A zkusenousti.Byla bych moc moc rada,kdybyste nepsaly.Muzem se treba i navzajem motivovat :-). Muj mail je:xxxnickyxxx@seznam.cz Diky za vsechny odpovedi. Pa pa

O5

/0 Komentáře/v /přidal

Nejspíš je tu to zase….skoro rok sem se patlala v anorexii,ale kamaradi me podporili a nejednou jsem zacala jist,nejdriv malo,jen nizkotucne syry,jogurty a polivky,ale pak to slo a nakonec jsem normalne jedla…zasla jsem si do KFC,na pizzu,atd…a byla jsem stastna,pribrala jsem do sve puvodni vahy 62kg/180cm,coz je prijatelne,ale ve sve obdobi bez jidla jsem mela 48kg,coz je sakra rozdil… A potom prisel ON,byl to byvalej kluk jedne z mych nejlepsich kamaradek…vedela jsem,ze jako vychrtlina bych se mu jiste nelibila a tak jsem vesele pokracovala ve svem¨“obzerstvi“,nutno dodat,ze jsem uz dal nepribirala,ale potom,co si me ON zacal vsimat…a jednou-nejstastnejsi den meho zivota-rekl mi,ze me miluje…byla sem tak stastnaaaa!!! Pak jsme spolu byli,byla jsem silene,ale silene zamilovana,neda se to ani popsat slovy,jak moc,ale ja KRAVA tupa jsem ho podvedla,sice jsem byla opila,ale to me neomlouva,jsem silene blba,jednou mi to odpustil,ale podruhe uz ne…Dneska sme se rozesli,ale bylo mi to jasny uz vcera…o5 jsem prestala jist a myslim,ze se to jen tak nespravi…Porad ho miluju a nedokazu prestat…on me ne-o to je to horsi a tak tady smolim takovouto blbost a pritom uz spotrebovavam 3. balicek kapesniku Zewa…o5 se ke me vraci me nechutenstvi a o to vic propadam depresi…o5…

Jime abychom zili,nezijeme abychom jen jedli

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj vsichni, tak tenhle nadpis se me asi vubec netyka,protoze cely muj zivot se toci jen kolem jidla.Od prvni chvile kdy se probudim,az do te doby kdy jdu spat. Vse zacalo asi pred 10 lety,kdy uz jsem zacala mit dost diet,ktere nefungovaly,vse co jsem zhubla se zase prislo na zpet,ovsem 2x tolik takze ve 20 letech jsem vazila skoro 100 kg.Pak jsem videla v televizy film o dvouch holkach ktere trpely anorexii,co to je jsem v te dobe nevedela vubec nic.Ale hlavni bylo,ze jsem je videla jist neskutecny mnozstvi jidla,pak se sly vyzvracet,a hubly.Jedna to nakonci neprezila. Tak jsem si rekla,ze to vyzkousim,jak nechutne.Ale co se nestalo,behem par mesicu jsem shodila neco pres 30 kg,a jak jsem byla nadsena.Zadny zdravotni problemy se neobevili,co bych chtela vic.Co jsem ale nevedela,abych si vahu udrzela,ze v tom budu muset pokracovat.Jakmile jsem prestala,vaha sla nahoru.Takze ted po 10 letech se tato nemoc,bohuzel ani nevim jakou formou trpim,protoze ja se neprejidam,jim kdyz mam hlad,ale vse musi ven,kdyby me to melo stat zivot.Mozna je to neco mezi obema poruchami. Pred par mesicema jsem si vsimla,ze nemuzu zapnout kalhoty,a bylo to.Od te doby dalsi kila jsou dole,me obleceni je o 4 cisla mensi velikost nez bylo a ja jsem zase asi stastna.Ale kolik toho muze telo vydrzet? Po takoveto dobe jsem si vypestovala peknou radu veci,jako treba zaludecni vred,zanet jicnu,na ktery jsem dostala PPI prasky(proton pump inhibitors)na 4 mesice,ktery jsem ale hned po prvnim dnu prestala jist,protoze ty zabranuji tvoreni zaludecni stavy a jidlo kvuli tomu neslo ven.Buseni u srdce,vsude se mi delaji modriny,ktere se strasne dlouho hoji,takze nekdy vypadam jako kdybych me nekdo zbil. Ale ani tohle me nezastavi,jak vidim,v tom co delam.Ale nevim sama kde zacit.Takze cely den premyslim,hmmm…… Ma doktorka je skvela pani,a mam ji moc rada,jenze ja ji nechci prekvapit s timto.Tak strasne se stydim,priznat se ze jsem z ni delala blbou.Ono je to trochu jine nez prijit a rict ze me boli v krku.,takze jsem zase na zacatku,kde jsem byla u zachodu 6x denne,a kde asi jeste nejakou dobu zustanu..Jaka „skvela“ vyhlidka. Nehledam pochopeni ani porozumeni,zalezi na kazdem z nas jak se rozhodneme a koho pustime aby nam pomohl,bohuzel v mem pripade ja jeste nenasla odvahu se priznat k nejvetsi lzi meho zivota.

Kolotoč….

/0 Komentáře/v /přidal

Tak se sem po trech letech zas vracím….tenkrat jsem sem napsala svuj pribeh: http://pppinfo.cz/clanek_show.asp?id=247 Ted jsem do toho znovu spadla moje vaha ukazuje 86 kg což je hodne tenkrat jsem byla hubenejsi…no jenze pak jsem prestala zvracet a vaha se neustale zveda a zveda, vubec nemuzu zhubnout, dokonce jsem byla na vyšetření na obezitologii kde mi potvrdili ze jsem v poradku a zhubnout by nemel byt problem jenze jim se to rekne….Behem tech tri let jsem parkrat zrvacela a to kdyz jsem mela depky…Ted mi vsichni nadavaji jak jsem tlusta a ja to docela pocituju na obleceni a kdyz se kouknu do zrcadla tak se hrozne nenavidím sakra jak jsem to mohla dopusit…no ale stalo se tak se vracim k zvracení je to uleva a navic hubne se pri tom ty co ví o cem mluvím me pochopí…….je to pro me hrozne tezky zas prozit ten kolotoc porad bejt na zachode a tvarit se ze se nic nedeje. Vím že si ničím zdraví ale taky vím že budu mít od nasich a vsech pokoj vsichni mi nadavaji jak jsem nechutne tlusta…vubec nevi ze je to pro me hrozne tezky drzet nejaky pitomy diety…proste zas jsem do toho spadla zas se ten kolotoc rozjel naplno…snad zhubnu budu mít nádhernou postavu snad jednou me vsichni pochopí…….doufám.

Je to bulimie???

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni, vaše články si pročítám den co den. Pokáždé si říkám, jak je možné, že jsem do tohoto kolotoče spadla i já, ale jak všichni dobře víte spadnout se dá rychle, ale najít cestu zpět je o mnoho těžší. Budu se tu zpovídat. Nikomu jsem tomu neřekla a vlastně svým přátelům už ani nemůžu věřit(přestali jsme se stýkat) a rodině?Taťka vidí jen svou firmu a mamka má svoje kamarádky, fitko, solárko atd. prostě znáte to) na veřejnosti se rodinka přetvařuje a doma???Mě vždycky zavolaj řeknou že mi nechali na lednic peníze a ať si koupím co chci.Je pravda, že mám všechno co chci.Mazánek rodiny…Jako jedináček by to vlastně ani nešlo, že??? Je mi 16 let a chodím na česko-anglické gymnázium. Na začátku roku se mi na škole začal líbit jeden vážně suprovej klučina, ale já jsem ho nezaujala…Chtěla jsem si získat jeho symatie a myslela jsem, že si ho získám jen když začnu ještě o trochu víc cvičit a budu mít ,,perfektní“ postavu. Do té doby jsem měřila 165cm a vážila 50kg… Koupila jsem si s kamarádkou permici do fitka a začala pravidelně fitko navštěvovat…Díky permici jsem měla nějaké výhody.Nejen že jsem chodila do posilovny, ale navštěvovala jsem i aerobic, pilatess a kick box.Vše mě ohromě bavilo a začala jsem chodit do fitka every day. Ve fitku mě už skvěle znali a začali mě upozorňovat abych to moc nepřeháněla, že už teď jsem jak vychrtlina.Jenže ten klučina od nás si mě stále nevšímal. Měla jsem nutkání se někomu svěřit, ale komu…Na kamarády jsem neměla čas, protže jsem chodila jen do fitka a pak domů a učila jsem se abych neměla špatné známky…Na jídlo jsem vlastně ani neměla chuť…Neměla jsem potřeby hladu, protože jsem neměla čas na jídlo mylset. Nu a doma si toho ani nikdo nevšim… O prázdninách si naši snad prvně v životě udělali čas a jeli jsme společně na dovolenou. Zasporotovat si a užít si společně strávený čas. Jenže to pro mě znamenalo, že budu muset začít jíst…Prostě katastrofa(společné snídaně, obědy večeře)..bylla jsem hlídaná…Naši mě nehlídali,ale bála jsem se, že by si něčoho všimli…(taky vtip)…Přeci by jejich dokonalá dcerunka neměla nějaké problémy, když se o ní tak skvěle starají, že??? Nu a tak jsem pro jistotu jedla všechno co oni a když jsem šla na záchod, tak jsem záchodové míse vše vrátila…. A jaká je pointa???Vlastně žádná…Na kluka jsem už dávno zapoměla a teď hlídám jen a jen svou postavu… Asi vám připadám moc nafrněná co???Ne, nezdá se vám to…Já taková opravdu jsem. A to je to, co mi vadí a nevím jak se těchto depresí, smutku, strachu zbavit…Jsem na tom psychicky špatně, ale k psychologovi ani psychiatrovi bych nikdy nešla… Holky zvládněte to aspoň vy a přejí vám bezva rodiče, protože na ty mé se spolehnout nedá.