Archive for category: Můj příběh

Ahojte všici.. tak sem si myslela, že mě to treba vsechno prejde, kdyz na nic nebudu myslet, kdyz nebudu resit svoji postavu, svuj osobni zivot a vsechno kolem.. Milila jsem se.. tim jak se snazim byt nad veci a v pohode tim to je jeste horsi… Neumim se vyrovanat se zivotem.. neumim se vyrovnat s tim ze me opustil clovek ktereho stale moc miluju.. neumim se vyrovnat ani s tim jak vypadam.. a to je vlastne problem nas vsech… Ja nikdy nebyla hubena holka.. spis namakana, ale proste ne moc tlusta.. posledni dva roky nevim kudy kam… Stridave mam slunecno a pak zase zatazeno… treba mesic se snazim z toho dostat a dalsi dva sem zase zpatky na dne… Doslo to vsechno tak daleko, ze provadim kraviny typu sebeposkozovani… ale dela mi to dobre… kazde rano se probudim s pocitem ze vsechno bude ok.. zamerne si jakoby zapomenu svacinu doma.. abych nemusela jist.. ale jen prijdu do skoly.. padne to na me… furt myslim na jidlo a na to jaky by to bylo ochutnat aspon kousicek toho a toho… proto si radsi ani s sebou neberu penize, protoze jinak bych sla a nakoupila si toho tolik… Vzdycky se cely den drzim a pak prijdu v pet domu ze skoly… a jdu si dat aspon krajic chleba a pak si rikam.. ses blba zase si to nezvladla a tak si dam jes te neco a pak na ex vypiju alespon litr vody.. kdyz neni nikdo doma je to dobry v tom ze muzu jit nerusene zvracet, kdyz nekdo doma je.. reknu ze mi neni ok a jdu se vykoupat.. zavru se v koupelne pustim vodu a zvracim… Vzdycky sem spis mela anorekticke sklony, ale ted? Ted se ze me stava bulimicka a ja nevim jak z toho ven.. treba z toho ven ani nechci.. co si jedine preju je byt hubena… Myslim si ze sem docela oblibena, o kamarady nemam nouzi, ale byt hubena by pro me bylo vsim… Nedokazu se vyrovnat s faktem ze sem tezkej hromotluk… Jeste pred mesicem jsem mela 76 kilo.. dnes rano sem stoupla na vahu a ejhle mam 67.. ale stale mi to nestaci… A to je muj problem… nespokojim se s malem…. chci vsechno hned a v nejvetsim mnozstvi… Nikdo o tomhle z pratel nevi, myslim ze by me ani nepochopili, oni nevi co ja prozivam.. driv to bylo tak , ze nekam se slo a dali sme si tamhle zmrzku, tamhle hambace.. nebo ve skole.. kazdej kazdymu papal svaci.. ted jen pokyvujou hlavou ja driv takovy jedlik a nechci ani kdyz mi nabizeji.. rikam ze nemam chut a tak se v tom moc nepatlaj, ale uz jim to trochu zacina vrtat hlavou… Bojim se ze by se to meli dozvdet a proto hledam kamaradku mezi vami, protoze vim ze vy jste pro me zpriznene duse, ktere to chapou a pochopili by i me… Kdokoliv by se chtel ozvat ozvete se.. budu cekat.. potrebuju nekoho kdo me bude chapat a to bohuzel u mich pratel hledat nemuzu… nepochopili to! Mej te se vsichni krasne.. Drzim vsem palecky!! pa muj emajl: SandraStrulova@seznam.cz

Kdysi jsem si říkala, že bulimie je něco co existuje, ale mě se naprosto netýká. Já a bulimička??? Ne to opravdu ne. A co anorektička??? To už vůbec ne vždyť co všechno jsem já snědla… Žila jsem si v jakési lhostejnosti ke svému vzhledu. Tím nemyslím, že bych nenosila moderní obleční nebo že bych se nečesala nebo chodila špinavá, ale tehdy jsem měla nějaký to kilečko navíc, ale bylo mi to jedno. Tehdy jsem měla 54kg a měřila 152cm. Moji váhu jsem neřešila ani v nejmenším. Vždy´t jsem měla ak moc ráda pizzu a alespoň jednou v týdnu jsem si ji dala, pít vodu?? ještě bych se otrávila já jsem pila jenom Coca-colu. A kdykoliv jsem si chtěla dát něco dobrýho tak jsem si to dala. Šla jsem třeba kolem obchodu a dostala chuť na čokoládu, tak jsem šla dovnitř a koupila si ji a k tomu ještě nanuk a nějaký tyčinky jako jsou Kit kat, Mars, Twix… Všechno jsem si to donesla domů. Sedla jsem si před televizi a všechno snědla na posezení a pak jsem si ještě v 8 večer dala večeři, která vypadala jako rohlíky se sýrem nebo smetanový jogurt. Že bych řešila nějakou energetickou hodnotu? Ne, proč?? Vždyť mi to tak chutnalo, tak proč si to odpírat? Jednou se však všechno změnilo. Náhodou jsem se dostala k takovým brožurkám o dietě. Tam bylo kolik má co jakou energetickou hodnotu a kolik by měl člověk jíst, aby hubl. Rozhodla jsem se že to zkusím, ale to bych nebyla já, kdybych to trochu nepřehnala. V těch brožurkách stálo, že i při dietě by člověk neměl jít pod energetický příjem 4000KJ. Ale to je moc říkala jsem si. Ty tabulky jsou pro dospělý a tak pro mě jako 14 letou je to moc. Pro mě bude vhodný mít enrgetický příjem kolem 2000KJ.To byla asi první velká chyba, kterou jsem udělala, ale to jsem si neuvědomoval. Táta mi dietu schvaloval, protože netušil že můj enrgetický příjem je tak nízký. Myslel si že je to těch doporučovaných 8000KJ. Já jsem byla ráda, vždyť jsem hubla, musela jsem uznat že s kily odcházela i má energie. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát a naopak se mi nechtělo nic dělat. Brala jsem to však jako něco nutného. Problém nastal tehdy, když jsmsem jela s našima lyžovat. Sjela jsem totiž 2x kopec a málem jsem se zhroutila z toho jak mi bylo zle. Potom se mi do toho přidal i kašel který trval přes 2 týdny a tátovi došlo, že to bude mít co dočinění s jídlem. Tak jsem musela začít jíst víc. Já jedla a všechno bylo dobrý. Když jsem se dostala z kašle chtěla jsem se vrátit ke svýmu hubnoucímu plánu, ale už to nějak nešlo. Nejedla jsem a přejídala se hubla a přibívala. Jednou ale došlo k zvratu, že jsem se anjedla a chtěla to vyzvracet, tak jsem šla a udělala to… Potom byla dlouhá pauza zvracení. Ne to není ta správná cesta říkal jsem si. Jenže pak jsem to udělala ještě jednou a pak ještě jednou. Intrvaly se postupně zkracovaly a zkracovaly. Poslední dobou je to jak na houpačce nezvracím celý 2 dny, zvracím 4 denně. Nejím skoro nic, přežeru se. Několikrát jsem si řekla naposled, ale z každýho naposled je vždycky ještě jedno naposled a ještě jedno a další a další… Čím jsem hubenější váhově, tím tlústčí si připadám. Myslím stále jen na jídlo, na to co budu jíst, jak moc toho sním a jak to vyzvracím. Já totiž vím že to vyzvracím ještě dřív než to začnu jíst. Snažím se z toho dostat, ale mám dojem že čím víc se snažím se vyškrábat ven tím hlubší jsou moje pády dolů. V podstatě nejsem schopná jíst normálně. Když nezvracím tak jím suchary a odtučněný jogurty, v takovýto dny je můj energetický příjem do 500KJ. Když sním neco jinýho, což je obvykle pizza, puding, krupicová kaše nebo něco podobnýho, či pokud mě naši donutí sníst oběd tak to zvracím. Bohužel si uvědomuju, že jsem došla až moc daleko, ale nejsem si jistá jak zpátky a občas ani jestli to skutečně chci, protože když zvracím tak můžu jíst všechno… Od té doby kdy jsem začala hubnout jsem se změnila. Rozhodně jsem jiná než jsem byla dřív. Jak už jsem psala měla jsem 152cm a 54 kg. teď mám 154cm a 45kg. Tou dietou jsem zhubla přibližně 3 kg, ten zbytek je zvracením. A kdysi jsem si říkala, že mě se takovýhle věci netýkají, pak jsem si přečetla jednu brožurku o hubnutí a teď… Chci ještě dodat, že kdybych si už tehdy říkala, že ppp se může týkat i mě tak bych možná takhle neskončila, proto prosím všechny nepodceňujte to. Týká se to i vás!

Jsou dvě hodiny ráno, jak moc bych si přála v klidu usínat na nic nemyslet a ráno v pohodě vstát, nasnídat se a žít. Nemůžu, protože myslím jen na to jedno jediné na mou postavu, na to co zítra sním, na to, jak zítra budu cvičit. Měla jsem přítele,neustále mi říkal ,že jsem tlustá, že bych měla zhubnout.Já jsem to ale tak nebrala, nic mi jeho slovo neříkala a já jsem byla sama se sebou šťastná měla jsem 165cm a 68kg, měla jsem velká prsa..plné boky.. Nakonec jsem se spolu rozešli, ale má obezita nebyl ten důvod.Ale i přesto, po rozchodu jsem nad jeho slovy, já co vždy jen jedla samá tučná, mastná, nezdravá, kalorická jídla, začla uvažovat. Jednou odpoledne jsem upadla a zlomila si nohu, takže jsem musela dlohý čas být doma, ležet, nehýbat se a neustále jíst a jíst a jíst…Jenže po sundání sádry jsem zjistila, že mi je všechno oblečení mále, pak jsem si začala vzpomínat na své problémy při koupi džínů, neměli na mě velikost, při výstupu z bazénu nebo z vany, když se má mokrá stehna o sebe odírala a mě to neuvěřitelně bolelo… Ano , měl pravdu, byla jsem obezní. Nejdříve jsem pravidelně 5x denně jedla a cvičila hodinu denně, po měsíci už jsem jedla jen 3x denně a cvičila hodinu a půl , po dalším měsíci jsem za celý den snědla jen jednu mrkev, či papriku a to jsem ještě nakonec vyzvracela, cvičila jsem už 2 hodiny denně.Moje váha se za necelé 3 měsíce dostala z 68 kg na 51 kg.Mezi stehny jsem měla mezeru, už se mi o sebe neodírala, když jsem si sedla, bříško jsem měla ploché, ručičky jak hůlčičky ..byla jsem spokojená, ale pak jsem zjistila, už nemám ani potřebu jíst..tak jsem nejedla.Jenže mi začly vypadávat vlasy, lámaly se mi nehty, přestala jsem menstruovat, neměla jsem enrgii, byla jsem unavená a neustále podrážděna. O měsíc později… Uvědomila jsem si své chyby, začala jíst, ne jíst, ale přejídat se…celý den jsem nejedla ale na noc jse snědla to , co by ani 100 kilový muž nespořádal a kila šla opět nahoru, zastavila jsem se na 63 kg a začala být znovu nešťastná. A nyní? Opět hubnu, ale pozvolna, jím pravidelně, zdravá jídla, denně cvičím, ale s mírou..3.května moje váha činila 63,1kg , dnes 17.6 činí moje váha 59 kg.Abych pravdu řekla, je to těžké znovu bojovot, už mě to tak nebaví, nejradši bych to vzdala, ale nesmím, musím bojovat, ale zdravě!!! Bojujte i vy, nevzdávejte to!!!

Sáhla jsem si až na dno svých sil. Je mi dvacet. Šest let jsem se sebepoškozovala, v šestnácti jsem za dva měsíce rapidně zhubla asi o osm kg. Hrozně se mi to líbilo a ani jsem nechápala jak jsem to dokázala. Pevnou vůli jsem postrádala, jen, když jsem doopravdy chtěla, podařilo se mi nemožný. Jenže jak začal školní rok, já začala jíst, přejídat se, a nabrala jsem to všechno zase zpátky. Myslela jsem si že nemůže být nic horšího. Chtěla jsem mít zase 53 kg. Ale jak? Hubnout jsem už dál nemohla, sebeovládání nefungovalo. Pak jsem jednou přišla ze školy a bylo mi strašně zle, tak mě napadlo že když se vyzvracím, bude mi líp. Bylo. Ze začátku. Jasně, byl to pro mě skvělej způsob. Už jsem to zkoušela před lety několikrát a nikdy mi to nešlo. Ale teď jsem na to byla dokonce hrdá. Druhej den už jsem věděla přesně co dělám. Začala jsem se přejídat, nehorázně. Zvracela i 10x za den. Jen doma. Mamka to věděla ale nevěděla jak na mě. Začal jsem i pít, jasně že sam v pokoji. Vyčítala jsem si to, řezala jem se čím dál tím víc. Asi 50 jizev. Ty co nejsou tak vidět nepočítám. Chtěla jsem to změnit, tak jsem chodila na psychiatrii.,psychoterapii, a najednou jsem přestala. Ani nevím jak. Dva měsíce to bylo dobrý. A já slyšela samou chválu od doktorek, že je to heroický výkon. Chtěla jsem jít do léčebny, ale přišlo mi že jsem se v jijich očích tak změnila, že by mě do nemocnice nepustili. Začla jsem proto znovu. V nemocnici jsem za sedm týdnů zhubla 6 kg. Odstěhovala jsem se na privát, s kamarádkou z nemocnice. ta odjela na protialkoholní a já byla celej den sama. Začla jsem mít typický záchvaty žravosti. Jizev pořád víc. Navíc jsem začala brát hypnogen na spaní. Brala jsem ho i přes den, pak už 4..5. Byla jsem jak zdrogovaná, nevěděla jsem co dělám, měla jsem okna. Na ruku jsem si vyřezala ,,NE“. Už ne, dost, konec… Byl to marnej boj.Prohranej. Šla jsem na krizový centrum. Odstěhovala se zase domů. Z hypnogenů se dostala. Zvracení vymyzelo, řezání taky. Je to asi tři měsíce co jsem bez toho. Ale stalo se to, že jsem zas začala hubnout, hubnu pořád. Mám 51 kg, a chci hubnout ještě,…bohužel. Můj život se změnil ale na jak dlouho? Jdu z extrému do extrému. Cítím se dobře, jsem relativně šťastná, ale je mi jasný že z B se stalo A. Snad to ustojím. Do té doby se budu snažit to zvládat, pokud to půjde… Jestli mi chce někdo napsat komentář nebo se sejít na chatu budu ráda. Držte se.

Ahoj všichni! Tuto stránku jsem objevila teprve dneska a celé odpoledne jsem strávila čtením příběhů. Myslím, že ty holky, které to psaly, byly opravdu ze sebe neštastné… Je mi to líto, a jsem ráda, že to jen čtu a neříkají mi to z očí do očí – když vidím, jak někdo pláče, tečou mi okamžitě slzy také:-( Nejprve bych se chtěla trochu představit – jmenuju se Katka, jsem z Prahy a koncem září mi bude 20, zajímám se o animované seriály a spratkoviny:-P A nyní k mému příběhu (pokusím se to zkrátit): Moji rodiče se už od mého dětství často hádají, táta se odjakživa opíjel a bil mámu – ta zase mě. Mladší sestra je dokonalý sobec a pro mě taky už skoro cizí člověk. (Přeskočím to, jak jsem vyrůstala, to není tak podstatné), přejdu až do mých 12-ti let. To jsem si začala teprve uvědomovat sama sebe, předtím jsem žila jen v iluzích a ve snech. Táta má velké problémy s váhou (asi 136Kg na 178cm!!) A on je takový, že na lidech kolem sebe nesnáší své vlastní vady – takže si všiml v mých 12-ti letech, že mám trošku větší zadek. A přitom jsem byla akorát!! Né že by mi zakazoval jíst, ale stále a čímdál častěji měl hrubé poznámky k mé postavě. Jednou jsem mu to vrátila, at se koukne na sebe a akorát jsem dostala nakládačku-_- Byly mi jedno jeho „kecy“ a nic si z toho nedělala. Tehdy jsem byla teprve v šesté třídě a řešila spíše jestli si ráno nezapomenu nahrát Sally, malou čarodějnici (animovaná pohádka). V 8. třídě jsem přestoupila na jinou školu, kde se mi začali posmívat kvůli postavě. To jsem měla (asi) 59Kg na 168cm. To jest průměrná váha na tu výšku, ale né v mém věku. Doma fotr a ve škole už taky! Začala jsem držet tvrdou dietu. Za půl roku jsem zhubla na 51Kg. A to jsem ani nezvracela. Když jsem nastoupila do 9. třídy, potřebovala jsem si trošku vylepšit známky, aby mě vzali na dobrou školu. Jenom jsem se šrotila a jedla. Jak jste asi uhodli, tak jsem to zase nabrala a i s prémií (+BONUS 6Kg navíc). Takhle to bývá, když někdo moc rychle zhubne. Tělo si zvykne na tak malý přísun potravy, a když pak začne zase normálně jíst, tak přirozeně ztloustne. Navíc je lehčí jen o ty látky a minerály, které tím nedostatkem potravy ztrácí. Ale myslím, že nosím „dříví do lesa“, že to tady všichni vědí.. Dostala jsem se na gymnázium a přibrala z toho stresu dalších 10 Kg. Takže cca 75Kg na 171cm. K tomu ještě problémy doma a se známkama, takže jsem zkončila na dětstké psychiatrii v Motole. (To mi bylo 16 let). A vůbec né kvůli jídlu, spíš kvůli tomu, že se mi z toho stresu a jak mě rodiče mlátili… stydím se to i napsat… rozjela schizofrenie.. Byla jsem na stejném oddělení, jako anorektičky a bulimičky. Moc jsem se s nima nebavila, nikdy mě nenapadlo, že se mi to stane za rok taky. Rodiče mi vyjednali lehčí školu, ale já chtěla zůstat na gymplu. Byla jsem tajně zamilovaná do svého profesora němčiny. A opravdu hodně. Tolik nocí smutkem probdělých! A kvůli němu! (nepatřil mezi oblíbené učitele, ale mé srdce si získal hned:-). Stále jsem si přemítala v hlavě, že už ho nikdy neuvidím. Brečela jsem a brečela, chtěla jsem vrátit čas a začít znova. Rodiče mě chodili každý den deptat do nemocnice a hrozili mi, že ty léky budu brát do konce života. Přitom se po nich jen přibíralo na váze a spalo! Ten kouzelný medikament se nazývá Zyprexa (takže pozor, holky!). Taky mi říkali, (hlavně otec) že jsem k ničemu a že mě nikdo nemá rád. Vůbec mi nepřišlo, že to jsou moji praví rodiče. Musela jsem něco udělat! Druhý den jsem utekla z Motola (šikovná holka, co?:)) A jela rovnou do školy – za svým idolem. Tehdy jsem mu poprvé řekla, že ho mám ráda. Vše jsem mu vysvětlila a on to pochopil a poradil mi, at se hned vrátím domů a rodičům své chování vysvětlím. Ještě mi zařídil opakování ročníku. A vlastně né jenom on, všichni byli rádi, že jsem se vrátila! Léky jsem však brala dál na přání rodičů a přibrala jsem dalších 10 Kg. Kdyby se nestala jedna věc, asi bych se ted už nevlezla do dveří X_X Ale náš němčinář si mě jaksi přestal všímat:-( Nejhorší bylo, když jsem ho viděla na imatrikulačním plese tančit s manželkou. Byla jsem na dně, ale vyřešila jsem to celkem chytře.. Říká se, láska se léčí láskou, tak jsem se zamilovala do výtvarkáře. (Ale němčináře jsem měla pořád ještě moc ráda). Výtvarkář byl ještě lhostejnější, než němčinář. Nic na něj nezabíralo, slzy, milostné dopisy, ani mini sukýnka. (Později jsem se dozvěděla, že je teplej, ale to je jiný příběh:-) Jde o to, že mě kreslili při hodině jako model. Byla jsem jen ve spodním prádle a ten idiot výtvarkář řekl, že mám tělo jak „Sumo-bojovník“!!!! Hodně mě to ranilo, z lásky se stala nenávist a začala jsem hubnout. Zhubla jsem na 68. To mi bylo čerstvých 18 let. (Docela silná, že?) měsíc na to se to stalo! Umřela má nejbližší osoba v rodině – babička. Fotr mě obvinil, že můžu za její smrt! Prý že jsem jí nepomohla! (Copak jsem mohla?! Byla jsem strašně vystrašená a navíc nejsem žádná zdravotní sestra!) Tím se nechci obhajovat, ale.. Už nikdy nechci vidět, jak někdo umírá! Fotr mě okamžitě vyrazil z domu a já se odstěhovala do chráněného bydlení a žila jen z půjček a peněz od státu T_T Za ten měsíc, co jsem tam byla, jsem zhubla 10 Kg. To už jsem zvracela po každým jídle. Nikomu jsem to však neřekla. Vím, že mi tenkrát bylo hrozně. Zklamaná v lásce i v zázemí, přemýšlela jsem o sebevraždě, ale neudělala jsem to. Věřím v jakési světélko naděje, možná se vám budu zdát dětinská, ale mně to fakt pomáhá! Tehdy jsem napsala knihu – o mně a mém vysněném světě. Taky způsob, jak se vypsat ze svých pocitů… Chodila jsem po škole jako tělo bez duše, hrozně vyhublá a bledá. Za den jsem snědla tak půl rohlíku. Jednou jsem se byla na něco zeptat němčináře ohledně referátu (jsem jeho nejlepší studentka, a možná je to vzájemné:-) Koukal se na mě, mile se usmívál a já už to nevydržela a začala tak strašně brečet a všechno mu řekla!!! Profesoři svolali speciální poradu, jak by mi mohli pomoci. Zavolali si mé rodiče do školy a nyní už bydlím zase doma. Poruchy příjmání potravy zmizely a je mi o mnoho líp! Není to sice můj sen bydlet s rodiči, ale už brzy se chceme s mojí nej kámoškou Petrou odstěhovat a bydlet spolu. Teda né jen spolu, ještě s mým přítelem. A že neuhodnete, kdo to je?? Náš profesor němčiny!!! 😀 Sice jsou vztahy se studentkami zakázány, ale my to držíme v tajnosti a už jenom rok a budeme moc být navždy spolu! A s Petrunkou.. Zyprexu už neberu a přestala jsem přibírat. Mám sice pár kilo navíc, ale už si nepřipadám tak tlustá a ošklivá. Jsem ráda, že všichni lidi nejsou lhostejní, ale zároven mě mrzí, že mám takové rodiče, kteří mě nedokážou (a nikdy nedokázali) pochopit. A vás holky bych chtěla moc poprosit, pokud vás můj příběh zaujal, ozvěte se mi, ráda poznávám nové lidi, jak se říká, přátel není nikdy dost:-P Ahoj Katy Ps: můj přítel mi slíbil, že mi mou knihu vydá!