Archive for category: Můj příběh

JÍST – základní fyziologická potřeba, jednoduchá, a já nejsem schopná ji ovládat už téměř 4 roky. Abyste rozumněli, byla jsem anorektička asi 1,5 roku, pak se to přehouplo úplně jinam a teď jsem 2 roky bulimička. Jsem hrozně hloupá, že to dělám, já vůbec nechápu proč, ani nejsem tak tlustá, ale asi proto, že stále toužím po dokonalosti, po tom anorektickém hubeném tělě, tak pokaždé, opravdu pokaždé když se najím, zvracím. Tím, že pořád zvracím, mám pořád hlad. Proto potřád jím. Je to bludný kruh, zdá se mi… Jenže já to už prostě nedokážu ovládnout, ta touha po jídle je mnohem silnější než já… Proto Vás prosím, kdo jste měl nebo stále máte stejný problém a chcete to řešit, popř. už jste ho vyřešili, napište mi do komentáře na sebe kontakt, potřebuju pomoct…. P.S. Administrátor: Do diskuze psát kontakty nedoporučuji, budete dostávat spamy a já to zpětně z diskuze nebudu mazat, když po čase zjistíte, že prostě svůj mail necete mít na webu.

Moc ráda vzpomínám na doby kdy jsem byla jeste malá holka.Zadny starosti jen zivot plny radovanek, bez povinosti. Problémy s PPP jsem jiz mela ale dostala jsem se z toho.Byla jsem zdrava…jenze ted v rozpuku mládí ve svých devatenácti letech se o me ppp pokouší.Zacalo to problémy s přítelem, skoncilo to rozchodem.Starosti jak to bude, mi nedají spát.Nedokážu se radovat ze života.Je mi mizerne a nic me nebaví.Už jsem zhubla asi tri kila.Jidlo mi nechutna je mi z toho vazne spatne.Trpim jak zvire a k tomu jsem si jista ze se u me projevuji prvni priznaky anorexie……jenze je nechci.moje postava byla krasna takova jaka byla.ted se ze me pomalu stava troska.Ja ale nechci skoncit na kapackach.mam pred sebou maturitu a taky život.

Ahoj holky. Konečně po pěti letech jsem se odvážila napsat svůj příběh. Toto trvalo:-) Na začátku roku 2003 jsem se rozhodla začít hubnout. Ono to rozhodnutí bylo vlastně dřív, ale nikdy jsem to nevydržela. Bylo mi 17 a vážila jsem 70kg, jinak měřím 172cm. Přišlo mi to najednou hrozně moc rychlý..bylo po vánocích a řekla jsem si dost! Musím do sebe natvrdo. Sehnala jsem si info, jak a co mám dělat.. tedy nejíst pečivo a večeřet pouze zeleninu. První večer byl nejhorší, kousala jsem se do prstů, ale hlad jsem šla zaspat. Další večery už šly bez véči samy a nakonec mě to začalo bavit, protože jsem shodila první dvě kila. Chodila jsem na sportovní gympl a měla jsem vlastně hodně svaloviny, když na sebe zpětně koukám, tlustá jsem nebyla. V té době mě okouzlil kluk, který byl natolik skvělý, abych s ním prožila svůj první sex. A najednou jsem „dospěla“. Svět byl jiný. Nedokážu to napsat nebo říct, ty chvíle, to zvláštní pálení čarodějnic a velikonoce a to všechno bylo úplně jiný.. Šlo to jak po másle. Jeli jsme na jarní soustředění s atletikou, kde jsme dostávali večere- co teď??? Snědla jsem tedy půlku oběda a půlku večeře. Pak ty tréninky, běhání, posilovna. Byla jsem smutná, nikdo se tam se mnou nebavil. Dnes vím proč. Po necelym týdnu jsme přijeli domů a bum. 3kila pryč. A čím dál víc do sebe. S klukem jsem se rozešla. Zemřel mi dědeček. Já to stejnak moc nevnímala a dneska si to vyčítám. A na kole a běhat a plavat. A výzo a prázdniny. Holky ve třídě mi řekly, ať už nehubnu, že se bojí, jak budu v září vypadat. Přitom jsem měla zcela normálních 60kg. A jedeme dál. Žádní kamarádi, jenom sport, švihadlo, běhat, kolo, plavání a zase dokola. Pak se jelo na soustředko do Tater. To bylo v polovině prázdnin. Sraz na nádraží- trenérka- Terko, ty jsi nějaká hubená, měla bys víc jíst! Ale jak mám jíst víc, když chci hubnout. Chtěla jsem hubnou celý život! Konečně se mi to daří!! Od malička mě máma tahala na váhu a já byla vždycky větší a maličko silnějši a vždycky se jí ta váha nelíbila. Nejez ty buchty!!! Na horách jsem přestala jíst vůbec. V restauraci, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře jsem sice chodila, ale nejedla. Holky seděly se mnou u stolu a kroutily hlavou. Nikdo se mi neodvážil nic říct. Opět běhání. V tý době už mi začínala být všude zima. Přijeli jsme po týdnu domů a naši se zhrozili. Slíbila jsem, že žačnu jíst. Prdlajs. Nemohla jsem… pak už to nešlo. Opět škola. Měla jsem 50kg. Koupila jsem si Krcha a prostudovala ho do mrtě. Začala jsem jíst 2namazaný chleby ráno i večer, oběd i s polívkou a ke svačině sušenku a ovoce. Ale všechno tak vypočítaný a vykoumaný, že ani drobet víc. A hubla jsem kupodivu dál. Dostala jsem se na 45kg. A začaly mi padat ty hustý tmavý lesklý dlouhý vlasy po trsech. Na čele, kde jsem nikdy neměla jedinýho uhráka mi vyskákala červená pojebaná vyrážka. Byla jsem ošklivá, studená a slabá. Oblečení na mě vyselo. A furt ten jídelní režim a když jsem oběd nestíhala na 12hod ale o půl hodky dýl, tak jsem byla jako štěkna nepříjemná. Jedna učitelka si dokonce myslela, že fetuju:-) Naši mě odvezli k psychologovi, takovýmu skvělýmu, dokonce doma měl chovnou stanici opiček, myslim, že makaky:-) Byla to rodinná terapie. Řekla jsem tam všechno, ikdyž máma byla naštvaná, protže pravda vlastně byla a bude, že ona mě od malička říkala, že hubená znamená hezká, a já byla vlastně tím pádem šeredná. Mamka to zle nemyslela, sama má nadváhu, aproto se tenkrát rozhodla začít hubnout se mnou. Jenže vydržela jsem to pouze já.. K doktorovi jsme jezdili zbytečně. Bylo to furt sejný, ta doba, než začali další prázdniny. Ani si na to nepamatuju. Na začátku července jsem byla na chalupě a naši někam odjeli na návštěvu a já tam byla sama. Přišla za mnou maminka mojí kamarádky, která taky tenkrát trpěla MA, ale dostala se z ní dřív, než já do ní upadla. Navštěvovala mě a já jí už delší dobu, chodila jsem pro „rady“, jak z toho ven. Tenkrát mě tam na tý chalupě tak promluvila do duše a vůbec, byla pro mě jakoby cizí ženskou, ale stejnak nejvíc věděla, jak na mě. Měla jsem na tom podí vlastně i já, necítila jsem se dobře, což je vlastně pochopitelný. Nechtěla jsem anorexii, chtěla jsem kluky a koupálko a kamarádky a alkohol a zpátku svoji krásu. Paní odešla a já šla do špajzu a vzala si pár oříšků mimo svůj „plán“. A pak to šlo zase rychle. Byl to skvělý pocit. Myslela jsem si, že se z toho nedostanu, nikdy, já jsem beznadějnej případ, já neumim bejt jako vy, normální, já na to nemám se vyléčit!!! NENENENENNE nechte mě bejt vůbec si mě nevšímejte- tyhle myšlenky zmizeli a ja papala, ikdyž jsem se dost často nutila, ale v hloubi duše jsem věděla, že tak to má být. Hrozně jsem se ale bála, že to žraní neskončí a já budu mít jednou 150kg. Není to tak, děvčata, věřte mi. Věřte sobě. Byla jsem v tom sice jen rok a půl, ale bylo to tak silný a emotivní.. Začněte hned. Vyserte se na to, že až od zítra nebo po zkouškách nebo po závodech nebo to je jedno. Dneska, teď. Je to fakt těžký, brutálně težký. Ale těžký je to, co ještě neznáte- to mi často říká můj přítel:-) Jednou si řeknete.. fakt to tak těžký nebylo. Já jsem se vlastně tenkrát nasrala na tu anorexii, brečela jsem a bouchala pěstí do stolu a do zdi. Jednou si i mlátila hlavou o zem, než mě tam našel můj táta. Chudáci rodiče. Fakt si to dneska tak vyčítám, on se kvůli mě strašně trápili. Promiňte, že to mám tak dlouhý, ale jinak to nešlo.. Kdybyste někdo něco potřeboval, klidně se mi ozvěte. Klaren@seznam.cz Ráda vám pomůžu. Vlastně jsem chtěla jít na psychologii, po tom, co jsem se uzdravila. Ale neudělala jsem to. Nedělejte to ani vy. Fakt vám radím dobře. Zajímat se o psychosomatický nemoci?? Jo, ale jedině, když máte „čistou“ minulost, o čemž pochybuji, že by na těchto stránkách někdo takový byl. Jen doporučuji, nezakazuji. Hodně síly!

Ahoj…ani nevím,jak vlastně začít…právě v tuhle chvíli,co jsem se rozhodla napsat na tento portál článek o sobě,jsem ve stavu, kdy mi do smíchu už moc není… Už je to něco přes rok,co se pohybuji v kolotoči odporné bulimie…Vlastně už od mých 13 let se pohybuji neustále s váhou nahoře,pak zase dole…jednou tlustá,jindy vyhublá,pořád diety střídavě s přejídáním,no řeknu vám,docela mě to vážně “ baví “ Asi před rokem a půl jsem dost rapidně přibrala,měla jsem nějaké ženské problémy a po nasazení antikoncepce se mi váha vyhoupla asi na 78 kg při 168 cm…což je docela už dost,hlavně když jsem byla u sebe zvyklá na nějakých 55 – 58 kg. Připadala jsem si jako bagr,obrovská tlustá machna.Přestala jsem absolutně chodit do společnosti,ačkoliv jsem nesmírně společenský člověk…velmi jsem se za sebe styděla.Dělalo mi problém jít i do školy,všechno muselo být rychle,jen aby mě nikdo neviděl,občas jsem tam ani vůbec nešla,neměla jsem na to,nesměl mě nikdo vidět. A samozřejmě,jen co jsem přišla domů,začala jsem do sebe rvát kila jídla,abych utěšila smutek ze sebe samé. Bylo mi strašně,v depresích jsem seděla v pokoji a nadávala si,že ten další den to už dokážu,že se prostě zase “ nepřežeru „!Změna jaksi ne a ne přijít a mě už došly síly. A tak to začalo,nejdříve mi to moc nešlo,byla jsem po zvracení strašně nateklá,tváře jsem měla naducané…zhubla jsem maximálně o 2 – 3 kg,ale to mě neodradilo.Alespoň jsem věděla,že to jídlo ve mě není.Přišla jsem si taková lehčí,ačkoliv co se kcal týče,vyjde to téměř na stejně. Nějak jsem k tomu přidala sport a najednou jsem měla 62 kg,takže změna jak hrom…ani nevím jak se to stalo…zvracení jsem brala jako automatickou činnost vždy,když jsem se přejedla.Navštívila jsem kvůli tomu psychologa,psychiatra…dokonce mi nasadili anti-deprsiva…ale nic nepomohlo,akorát jsem po nich zase přibrala. Jenže tenhle business je dost riskantní,jednou jste dole a jednou nahoře.A já?Asi 2 měsíce na výsluní a najednou se to vezlo,zase jsem začala nabírat…a nabírat až jsem byla na 75 kg znova, a přiznejte sami,že to už vážně nebaví. Výkyvy mé váhy byly až 20 kg během 1/3 roku,což je pro tělo celkem drastická záležitost. Nemluvě o tom ,co se děje v mozku… Teď tady sedím,už jsem asi 4x dnes zvracela,mám sice asi 61 kg,ale připadám si odporná.Nesnáším se, moje tělo je odporné, jsem strašně tlustá…a nechce se mi žít… Ach jak moc bych si přála žít normální život,jíst a neřešit to,brát jídlo jako něco příjemného…tak jak by to mělo v životě být. Mám strach,že se to nezmění…že mě bulimie zničí úplně.

Ahojky všichni lidičky,kteří sem chodíte a máte stejný problém jako já.Všechny vás obdivuji,jak jste se odhodlali napsat něco o sobě.Mě to moc dlouho trvalo než jsem se rozhodla něco napsat,ale nakonec.. Ani nevím jak začít-protože to je dlouhý příběh.PPP trpím od svých 4let.Do svých pěti jsem byla v dětském domově,kde jsem měla velký pocit samoty a méněcennosti.Jedinou útěchou pro mě bylo nejezení.Z dětského domova mě dostala moc hodná a pozorná rodina.Ale jelikož jsem nebyla zvyklá jíst,často jsem po jídle zvracela.Má nová rodina mi to měla za zlé a do jídla mě přímo nutila,jelikož jsem byla hodně hubená.Jenže se stalo to,že se mi zvracení začalo líbit.Ve svých 10letech,už ani nevím jak,jsem si začala vyvolávat zvracení sama.Byla to pro mě potřeba i útěcha vždy, když se mi něco nepovedlo.Zároveň bych řekla,že i manipulace s rodiči.V té době jsem si i začala ubližovat.Ve 13 letech se k tomu všemu přidal velmi špatný pocit z mé postavy.Pokaždé,když se mi něco nepovedlo,sváděla jsem to na svou postavu a snažila se o různé diety-vyhrávalo však přejídání a následné zvracení.Bylo to pro mě vysvobozující od reálného světa-pocit euforie.Až teprve v 15 po přečtení článku o PPP v dívčím časopisu jsem zjistila,co provádím.Ale nezastavilo mě to.V 17 jsem už zvracela 6x až 7x denně a zároveň se řezala žiletkou.V této době jsem potkala svého partnera snů.Díky němu jsem začala chodit k odborníkovi a následně jsem podstoupila hospitalizaci.Velmi mi pomohl.To byl moment,kdy jsem chtěla přestat a naivně jsem si myslela,že vše zmizí po pár letech.Po šesti letech terapie atd.jsem si myslela že je vše v poho.Jenže opak byl pravdou,všimla jsem si,že nedokážu žít už normálně,cítila jsem se prázdná,jakoby bych se zbavila své vlastní identity.Ale o pravé přátele a spokojený život se spoustou koníčků jsem neměla nouzi.Před rokem jsem opět začala držet diety,neúměrně cvičit a zvracet díky jedné velice nešetrné doktorce na rehabilitaci,která popisovala dost nepříjemně mou postavu jedné praktikantce.Tato prohlídka mě tak popudila,že jsem si snad ani neuvědomila,že se začínám do svého problému opět zaplétat.Asi po půl roce jsem si řekla znovu dost-už nechci zvracet,je to odporné.Záchod jsem teda přestala navštěvovat,ale jídlu jsem se vyhýbala.Takže jsem zhubla za 2měsíce 9kg.To už jsem začala chodit opět k odborníkovi a pobyla jsem si chvíli na jipce.Znovu a znovu se od té doby snažím normálně jíst ale prostě to nejde a čím víc mám neúspěchů,tím víc věřím v to,že už se MB a MA nikdy nezbavím.Teď si to vyčítám,jak jsem mohla být tak hloupá a skočit do toho znovu,už mě to fakt nebaví,ale nedokážu bez toho žít.Chci být normální a přesto to nejde! Vám všem tedy přeji,abyste měli více trpělivosti,více síly a odhodlání se vzepřít takovému životu!!Snad se mi to taky někdy povede :-))