Nenavidim sa!!!

Mam 14 rokov,170 cm a teraz momentalne vazim 47 Kg.Pred niekolkymi mesiacmi som vazila 53 Kg, ktore som nabrala cez vianocne prazdniny a tiez som si mysliela ze moja vaha je idealna.Toto vsetko sa vsak rozplinulo jeden den ked mi kamaratka, ktoru som nevidela cele vianocne prazdniny powedala ze som riadne pribrala.Keby mi to povedala iba ona a uz nikto iny mozno by som s chudnutim nikdy nezacala ale zacalo mi to hovorit coroz viac a viac ludi.Velmi mi to ublizovalo ale rozhodla som sa ze zacnem s tym daco robit.Najprv som sa len trosku obmedzila v prijimani jedla ale neskor ked mi niekolko mi niekolko mojich spoluziacok zacalo vysmievat ze som pazrava tak ma to uz celkom zlomilo.Zacala som brutalne chudnut.Najprv som schudla na 50 Kg vtedy som bola so sebou velmi stastna ze sa mi to podarilo a myslela som ze narazky na postavu a pribratie a pazravost prestanu.Ale mylila som sa.Narazky na postavu,pazravost a pribratie neprestavali ba dokonca sa u niektorych ludi coraz viac a viac stupnovali.Potom som zacala znova chudnut.Najprv som schudla na 48Kg a viem ze som bola strasne nestastna pretoze sa mi nedarilo schudnut viac.Tak som sa rozhodla ze budem jest len 1 krat za den.Toto vsetko som robila niekolko tyzdnov az sa mi podarilo schudnut na 44 Kg.Avsak toto si uz moja mama vsimla a zacala ma spolu s otcom nutit do jedla.Pribrala som znova tych tazko stratenych 5 Kg!Neskor som vsak prisla na to ak osa jedlu vyhnut.Zacala som aj vracat.Teraz v suucasnosti mam 47 Kg a nejde mi skoro vobec schudnut.Ako velmi sa nenaavidim!!Nemozem sa ani na seba pozret!Citim sa tak strasne tucna!Nemozem sa toho strasneho pocitu zbavit mam velke depresie, navaly placov byvam velmi, naladova, stratila som uz mnoho priatelov.Zatial si len jedna moja kamaratka uvedomila co vsetci a spolu s nimi aj ona sposobili.Teraz sa mi snazi nahovorit ze som strasne moc chuda,za som anorexicka ale ja viem ze to nie je pravda.Tak velmi sa nenavidim,viem ze som tucna a uz ma nikto nepresvedci o opaku!Mali si to vsetci uvedomit vtedy ked s tym zacali!Ostatni si to este neuvedomili.Ale ja som si povedala ze im este ukazem! Nevzdam sa svojho ciela a schudnem na 40 Kg na ktore sa pokusam uz 2 mesiace schudnut!Teraz sa uz neda vratit spat.Uz je na to moc neskoro.Viem ze by sa s tym este dalo neco robit ale ja sa nemienim vzdat!!!Neviem vsak ci mam niektoru z tychto chorob(anorexia, bulimia).Budem velmi rada ak mi napisete na co vlastne trpim a co si o tom vsetkom myslite.Vopred vam dakujem.Stanka

HPO

Ahoj holky, můj příběh bude asi trochu netradiční, ale snad vám ledacos osvětlí. Od 12 let mám bulimii a přežírala jsem se , před 2 roky jsem zhubla na normální váhu, díky sportu a změně životního stylu. Je mi 22 let, mám 60 kg/173cm, jsem spokojená. V lednu jsem poprvé navštívila psychiatra, tato doktorka mi velice pomohla, dala mi antidepresiva a já přestala zvracet??!!! Za což jsem velice vděčná. Zjistilo se ale něco mnohem horšího, než je bulimie, ta byla jen jedním z příznaků mojí nemoci. Mám hraniční poruchu osobnosti, dříve nazývanou sociopatie, či psychopatie. S touto nemocí je spojeno nezvladatelné chovaní, dosti odlišné myšlení a prožívání. Dělá mi to veliké problémy ve společnosti. Vyhlídky mám takové, že budu muset brát léky do konce života, abych mohla alespoň trošku fungovat jako normální člověk. No, možná to sem ani nepatří, ale chtěla jsem vám jen říct , že ppp může být i příznakem něčeho daleko horšího. Popsala bych vám to jako pustou krajinu s pahýly stromů, všude temnota a stále hořící ohně. Tohle mám uvnitř. Je pro mě peklo, každý den se probouzet a fungovat. Léky mě sice korigujou, ale myšlení se mi nemění, většinu věcí ani nemohu říct psychiatrovi, protože by mě ihned poslal na léčení. Nejhorší pro mě je, jak se musím neustále přetvařovat, že jsem „normální“, to mě dost ubíjí. Kdybych říkala, co si doopravdy myslím, tak by mě zavřeli do Bohnic a už by mně od tamtud nepustili. Díky, že jsem se vám mohla takhle vypsat. Držím vám pěstě na tý vaší cestě. Jestli někdo chcete, tak mi napište na mail, můžem i zajít na kafe, jsem z Prahy. Mějte se hezky Bára

zachrana na posledni chvili

takze nevim jak zacit…no proste se chci sverit se svym pribehem…vyzdycky sem zavodne sportovala a vsichni mi chvalili moji vytrenovanou postavu,chodila sem na plavani a vsechno bylo v pohode,ale sem se divala na ty hubeny holky vsude kolem me v plavkach a najednou mi zacly pripadat hrozne odporny moje nohy,zadek..merila sem 163cm,vaha 45..nikdy by me asi nenapadlo o tom premyslet nebyt toho ze ve tride se jedna z mych nejlepsich kamaradek malem anorexii zabila,porad sme o tom mluvili ze nechapem jak do toho mohla spadtnou,ze je to u plnej nesmysl zacit takhle hubnout..atd.za nejakou dobu sme si vsimly ze nase dalsi kamaradka z party zacla podezrele casto chodt na spinning,nejedle obedy ani svaciny,a z dzin ji zacli lezt kosti..a dalsi holka zacinala hubnout,moje sestrenka se stala bulimickou..bylo toho na me moc..mama byla rada ze jeste ja sem rozumna,jenze to nevedela ze ja se taky zacinam topit v tom bludenm kruhu..do skoly sem prestala nosit svaciny jen jablko,z obedu sem se vykrucovala,za chvili na dziny plandaly,pri sve vysce 164cm,40kg sem si furt pripadala tlusta,ta prvni kamoska co spadla do anorexie si samozrejme vsimla ze se neco deje,nak sem to zakecavala a shcvalne sem pred ni snedla naky jidlo,samozrejme pak nasledovala hladovka…ale rodice si toho zacaly vsimat..najednou mama zacla pravidelne varit vecere,byla sem na vzdycky hrozne nastvana,vse se provalilo kdyz sem byli u tety a ta do me zacla jako jeden z dalsich 100lidi hustit jak sem strasne hubena co se deje..od ty doby sem se musela pravidelne vazit pred rodicema a pribirat nejdriv mi bylo ze me zle jak tloustnu jak becka,ale dyz sem se dostala na vahu 48kg a vysku 165cm,uvedomila sem si ze sem byla jen krucek od zhrouceni se ,to sem jeste vynechala ze sem pravidelne doma 2hodiny musela cvicit,jinak bych se zblaznila…od te doby ubehl rok sem na jine skole,jiny kolektiv,ja sem v poho jim vse na co mam chut,cvicim a nikdy sem nebyla se svoji postavou tak spokojena jako ted se svyma 50kg a 165cm se citim skvele..nedavno sem objevila fotky na kterych sem v dobe anorexie a zvedl se mi z toho zaludek,tak co teprv ostatnim a klukum kvuli kterym hubneme???___!!!!!!tim ze drasticky zhubneme ne jen ze nezeskrasnime naopak!vzdyt zivot je tak kratky tak proc si ho jeste vic kratime takovyma kravinama??!!:-(a nejhorsi a opravdu smesne je ze moje teta je ted anorekticka a vzdalena pribuzna bulimicka a obe maj deti…chce se mi ztoho az brecet..preju vsem hodne stesti,at se z toho vsichni dostanete,je to hroznej sajrajt a nam to za to nestoji!taky sem byla zaslepena ale ted se mi oci uz otevrely a ja vim jak je to smesne a hloupe,tak si vemte priklad!HODNE STESTI!

nic zvláštního:))

Ahoojky,vůbec nevím,jak mám začít.Nikdy jsem nic podobného nepsala a ani o tom s nikým nemluvila.Vlastně jednou se svojí dobrou kamarádkou ze základky (v září nastupuji na střední školu do jiného města,než je mé trvalé bydliště,jdu na internát)Ta měla v sedmé třídě anorexii,naštěstí se z toho dostala!Dokáže normálně jíst,nemyslet na to,kolik přijímá její tělo kalorií,nebo jestli má někde to kilo navíc.Váží 49,je se svojí postavou spokojená a dá se říct,že by raději byla obézní,než si peklo na psychiatrické léčebně a v Motole prožít znovu. Mě je 15 a měřím 168.5 cm.Asi před 10minutama jsem se vážila,mám 50.5kilogramů!!!!!!Hrůza co??Já vím,nemám dokonalou postavu a nikdy ji mít nebudu.Přez Vánoce jsem dokázala zhubnout na 44.6kilo.Vůbec nevím jak se mi to podařilo.(Každopádně jsem z toho byla v sedmém nebi a zařekla jsem se,že zhubnu na 42.To se mi samozřejmě nepodařilo,nebylo dost pevné vůle)Nejspíš to bylo tím,že jsem měla osobní problémy.Nebylo to nic vážného.Určitě to káadá z Vás zná.Mám?nebo měla,vůbec nevím,na čem jsem,strašně ráda jednoho kluka.Pravidelně si od podzimu píšeme po večerech na icq a máme spolu dobrý vztah,sice kamarádský,ale jsem ráda aspoň za to.On má rád ale jednu holku,se kterou se osobně znám.Nenávidím ji za to!!!!Já vím,jsem ubohá?nemůžu se toho ale zbavit.Jen ji potkám,chce se mi brečet.Nejsem na ni zlá,nepomlouvám ji..ani ji neignoruji.Snažím se s ní vycházet dobře,protože ona za to nemůže,byla by hloupost,vylévat si zlost na ní.Nic by se nevyřešilo a možná by to bylo všechno ještě horší.Ale to jsem odbočila?.. Já se tím ale po večerech nervuju,brečím do polštáře.Tím,že nespím,dostávám večer hlad,takže se pravidelně kolem 4 ráno odebírám k ledničce a tam se přejím,abych si udělala alespoň něčím radost.Místo radosti se po posledním soustu dostaví výčitky,vztek na sebe samu,lítost a znovu pláč.Ale nezvracím,nejde mi to.Prsty si mohu strkat do krku jak daleko chci,ale nic se nedostaví.Potom třeba týden nejím(to ale vydržím tak dvakrát do měsíce)zhubnu na 48 kilo,jenže jsem pak celá vyhladovělá,tak si řeknu:Alespoň jednu musli tyčinku bych mohla.Fajn..dám si musli tyčinku,pak jogurt a už to jede.Vysloveně žeru v jednom kuse.Nejde to zastavit.Pomůže mi jenom to,když mám jít na diskotéku,ples,nebo někam,kde jsou lidé,na kterých mi záleží a chci,abych před nima vypadala co nejlépe,tak se dokážu na ten týden a něco ovládnout,abych měla hezky ploché bříško,odstávali mi kalhoty a mohla vyjít bez mikiny přez boky. Podle mých přátel nejsem tlustá,ale já vím svoje.Chci být anorektička,i když vím,co to obnáší.Toužím po tom,užírám se tím..líbí se mi pocit,když mám hlad a odpírám si jídlo!!Nemyslete si,že nejsem normální,nebo nějak nemocná.Jsem úplně v pořádku,akorát přemýšlím nad pár věcma,kterými se někteří lidé nezabívají. Samozřejmě,že nesedím celé dny v posteli.Chodím ven s přáteli,do kina,jezdím na kole,k dědovi a babičce na víkendy,hraju si se svým o osm let mladším bráškou,navlíkám korálky,spoustu času trávím na netu-xchatu-icq-skype.Myslím si,že mám hodně přátel,ale někdy si nejsem jistá,jestli o mě stojí,nebo jestli jim je po mě někdy smutno,když nejsem s nima,jestli si na mě něčeho váží a mají na mě rádi alespoň jednu věc,třeba jednom nějakou malilinkatou nevýraznou vlastnost.Občas se cítím strašně sama,opuštěná,odstrčená od všech a od všeho.Cítím takovou prázdnotu v sobě,chlad a pak myslím jenom na dvě věci a ostatní je pro mě vzduch.Na to,jak jsem tlustá,ošklivá a k ničemu a na to,jak moc bych chtěla,aby o mě stál ten,o němž jsem se zmiňovala na začátku. Doma jsme nikdy neměli žádné velké problémy.Možná jsem v jistém směru trochu rozmazlená.Rodiče se mi snaží ve všech směrech vyhovět,mám s nimi pěkný vztah,hlavně s taťkou.Jenže????????.určitě se za mě táta stydí a říká si,proč nemůže mít hezkou a hubenou dceru,jako mají ostatní,nebo proč si domu nepřivedu nějakého kluka.Já sama nevím.Ne že by o mě neměli kluci zájem,jenže já je nechci,ám ráda tamtoho a po jiných se nekoukám,nezajímají mě?jenže ten by mě nikdy nechtěl,protože sem hnusném,nafouknutej,nepotřebnej sud!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!:(((( To je asi všechno,co jsem Vám chtěla napsat.Asi jsem hodně odbočovala od tématu,ale stydím se o tom mluvit se svými přáteli,protože vím,že by to nepochopili a mysleli by si,že nejsem v pořádku a potřebuju pomoc.POtřebuju pomoc,ale to takovou,aby mi ty hnusný špeky někdo odsál a byla jsem krásně štíhlá a lehká Jestli chcete,tak mi napište na tenhle e-mail: trpaslennka@centrum.cz, Mějte se moc krásně a bojujte!!:o)

Zamyslete se!!!!

ahojda slečny, nedávno jsem Vám sem psala. Byl to ten příběh o mně a o mém příteli. Když jsem to psala, tak jsem byla šťastná , protože jsem byla zamilovaná. A ještě jsem si namlouvala, že problémy s jídlem ještě nejsou zdaleka za mnou. V poslední době trpím trochu nespavostí. To mi trochu přihrálo k tomu, abych se nad sebou zamyslela. Vždycky jsem si myslela, že hubnutí je skvělé, Že hladovkama vždycky uspěju. Vždyť to přeci není tak těžké vydržet týden nejíst a pak být o šest kil lehčí. Za tu cenu hladovění to stojí. Hooodně jsem se unáhlila. Začla jsem si dávat věci do souvislostí. Ve 14 letech jsem měla 73 kg, v 15 zhubla na 55 kg, jenže potom se mi váha vyhoupla na 65. Chvíli jsem si jí držela, ale potom jsem opět zhubla na 59 a váha vyskočila na 70 KG!!!!! Namlouvala jsem si, že jsem přes deset kilo ztloustla po antikoncepci. Kdepak!! přestávám si už něco namlouvat, svádět to na jiné věci, snažím se otevřít oči a rozhlédnout se. Uvědomila jsem si všechno. Protože proč bychom měli hubnout, když to nemá cenu??? vždyť každá z nás prostě ztloustne, jojo efekt nikdy nezmizí pokud budete hubnout rychle. Má to cenu?? Vím, pro některé je to kruté. Ale každá máme své proporce. Každá jsem jiná. Někdo má širší boky, jiná větší zadek. Ale vždyť to tak příroda chtěla!!! Kdybychom byli všechny ploché jak baterky, tak je svět šedý. S námi se to tu hemží tvary a barevností. Nikdy, holky, tímto způsobem nezhubnete. Možná si to tedy nechcete připustit, raději ne, raději si nasadíte růžové brýle. Ale já už si začínám hodně zvykat. Lidé mě berou taková jaká jsem. Nemám propadlé tváře, pořád se usmívám a žertuju. I když mám teď 66-67 kg, prostě to chci hodit za hlavu. To raději budu jíst zdravě a vychutnávat si každou vteřinu života. I když tedy si myslím, že se této nemoci taky tak snadno nezbavím, jedno je jisté. Měla jsem v sobě tři človíčky. Jeden měl vůli na to, abych vydržela nic nepozřít, další by se nejraději přejedl a vyzvracel to. A třetí se jen na to bezmocně koukal a nemohl proti tomu nic dělat, byli v přesile. Ovšem úvahami a chtíčem jednoho z nich zabil. Nechci o bulimii ani slyšet. Přestala jsem zvracet. Prostě zvracení už nikdy. Začali mě pobolívat zuby a se zjištěním, že bych měla jít k zubaři, jsem raději všeho nechala. Vždyť přece nebudu zabíjet někde dvě hodiny času, než se přejím a vyzvracím to. A rodiče si začali všímat, že tolik ubývá jídlo. Je to zvláštní důvod, ale zvracet už nebudu. Vydržela jsem to zatim přes měsíc. :))) S hladovkami ještě sem tam počítám, že mě popadne nechuť k sobě samé. Ale doufám, že budu radikálnější a nespadnu do toho znovu. Důležité je chtít!!!!!!!!!!!!! Je to takové zklamání pro mě, že nebudu nikdy tolik hubená. Ale kamarádi a rodiče mě znají takovou, jaká jsem vždycky byla. A nikdo si zatím nestěžoval. :))))) Poslední dobou hodně se snažít pít a také jíst pětkrát denně. Začíná mě bavit jízda na kole a basketball. Jsem ŠŤASTNÁ. Jestli jste to dočetli až do konce, jsem ráda za to, že alespoň jsem se o toto moje zjištění mohla podělit s váma všema. :))))) Držte se mi holky a nezapomínejte na to. Přeju Vám pěknej den. :)))) kdyžtak mi můžete napsat good.girl15@seznam.cz

Chci být normální

Teprve nedávno jsem objevila tuto stránku a až mě vyděsilo, kolik děvčat má teď takové problémy. Je mi 24 let a problémy s jídlem jsem začala mít v 16 letech na střední. Byla jsem takové zakřiknuté nevýrazné štěně. Nějak jsem se spolužáky nevycházela. Ani nevím, co bylo tím spouštěčem. Říkala jsem si, nestojím o ně, o narážeky na můj styl života, budu jiná, vyjímečná, štíhlá, všichni se za mnou budou otáčet. Tak jsem začala hubnout. Znáte to. Nejdříve místo večeře zelenina a cvičení.Potom už žádné večeře a více cvičení a nakonec jeden jogurt denně a stále hodně cvičení. Během 3 týdnů jsem při výšce 167 cm zhubla z původních 53 kilo na 45. Pak našim začalo být jasné, že mi něco je a při váze 37 mě nechali hospitalizovat. Jenže na mě nevyzbylo místo na specializovaném pracovišti a tak jsem skončila na psychárně s lidmi závislými na alkoholu, rohypnolu a trpícími různými maniakálními psychózami. Dávali mi nějaké prášky, po kterých jsem omldlévala a padala do bezvědomí. Pořád jsem se ale cítila tlustá. Jedinou cestou ze cvokárny ale bylo nabrat pár kilo. Po 2 měsících mě pustili. Měla jsem 40 kilo. A pak nastal zvrat. Pořád jsem se cpala jako protržená. Doháněla jsem toho půl roku hladovění. Jenže jsem si to vyčítala a nenáviděla jsem sebe a své hnusné nařvané špekaté tělo, nenáviděla jsem se, že už nemám tu pevnou vůli. Byla jsem hnusná na okolí a ubližovala své milované sestře a rodičům. Chodila jsem ambulantně za psychologem. Ale nedokázala jsem si vytvořit důvěrnější vztah. Nesnášela jsem ho a on to vzdal. Všichni si mysleli a myslí doteď, že jsem se tehdy vyléčila. Ale bohužel. Pokračovala jsem v přežírání a výsledek po dalším roce takovéhoto života byl 65 kilo. A pak jsem si řekla dost. Začala jsem zase hubnout. Podařilo se mi to srazit hloupým hladověním na 55 kilo. A protože jsem už nedokázala hladovět, řešila jsem své občasné prohřešky projímadly. Zvracet jsem ještě nedokázala. Váha zůstávala na 55 kilo. Jenže můj žaludek a organismus přestával fungovat, spalovat. To co jsem jedla, by nemohlo normální ženě stačit. Já jsem fungovala při jednom jabku a jogurtu denně. Sport, škola, maturita, všechno fungovalo včetně menstruace. A pak jsem šla na výšku. Přes celou republiky. Domů jsem jezdila jen na Vánoce a na prázdniny. Ale k anorexii jsem se už nedokázala vrátit. Jídlo se mi stalo nutností. Začala jsem se přecpávat. Něco mě nutilo otevřít ledničku a vyžrat ji. A pak ty výčitky. Tak zvracení. Přes víkend jsem byla na kolejích sama a tak se ze mě stala víkendová bulimičky a přes týden jsem skoro nic nejedla. Těšila jsem se jen na ty víkendy, kdy se najím a pak to klidně budu moci jít vyzvracet. Taklhle jsem to dělala skoro celých pět let. K tomu jsem dost hazardovala sama se sebou, nedokázala jsem si udržet partnera. Střídala jsem partnery, vše mi bylo jedno. Jenže ke konci školy už jsem to nezvládala. Zvracení se mi začalo hnusit, měla jsem strach, že si protrhnu jícen, že umřu. Kromě toho jsem se naprosto pubertálně zbláznila do ženatého muže a on mě chvíli zneužíval a pak mi dal jasně najevo, že jsem pro něj byla jen úlet. Prostě marast. Toužila jsem po někom, kdo by mě měl rád, zkusila jsem si dát na net inzerát na seznamku. Povedlo se. Našla jsem si báječného přítele. Jsme spolu asi půl roku. Jenže jsem studovala daleko a my jsme se zezačátku vídali jen jednou za tři týdny. Takže jsem v klidu mohla na kolejích zvracet dál. Teď v květnu jsem se učila na státnice. A přes všechen ten strach, že bych mohla umřít (od té doby co jsem vylezla z psychiatrie moc dobře vím, že nejsem v pořádku, jen s tím nechci nic dělat, libuji si v tom)jsem při učení pořádala tuny jídla a zvracela každý den až sedmkrát. Jenže můj kluk mě opravdu miluje, státnice mám za sebou, začala jsem pracovat a chci normálně žít. Tak s tím bojuju. Už 2 týdny jsem nezvracela. Pomalu zkouším normálně jíst. Je to těžké. Jenže to tady každá z Vás asi moc dobře zná. Snažím se jíst pravidelně, ale nedokážu jíst maso a dobrůtky, když vím, že bych je nemohla vyzvracet. Jím pětkrát denně, zatím jenom jogurty zeleninu, ovoce, cereálie. Je to těžké. Prosím vás o podporu. Já chci být zase veselá a šťastná.

Mamince!

JE to už více jak rok zpátky, ale až dnes jsem si poprvé přečetla článek, který zde uveřejnila moje mamka. Asi se nemusím stydět za to, že když jsem si ho přečetla, kutálely se mi slzy po tvářích… Občas se holkám v hlavě pomotají myšlenky, svlečou se do naha, postaví se před zrcadlo a začnou na sobě hledat nedostatky, přestanou jíst a začnou se chovat naprosto nepochopitelně. MOje mamka má pravdu, byla jsem zlá, hnusná a odporná… vychrtlá a nebyla se mnou řeč, byla jsem protivná a neochotná spolupracovat. Teď nechápu, proč jsem to udělala! Gymnastka se samýma jedničkama…? Vděčím svojí mamce za všechno, za to, že teď jsem v pořádku, za to, že se zase dokážu smát a mít radost ze života, že se beru taková jaká jsem. Nemůžu po ní chtít, aby mi odpustila to, co jsem udělala. Ale chtěla bych jí poděkovat za všechno co pro mě vytrpěla, za to že mě z téhle brindy vytáhla a pomohla mi odrazit se ode dna… Děkuju mami!!

shrnuti zivota s ppp

Az doted se mi sem psat svuj pribeh moc nechtelo, protoze jsem si nebyla jista, jak vlastne konci. mam rada definitivni veci a nedoresenou zivotni situaci se mi nechtelo popisovat. V soucasne dobe to vypada, ze muj puvodni problem je opravdu uzavrena kapitola, takze hura do popisovani. Ta cast meho zivota, ktera se primo tyka ppp, zacala, kdyz mi bylo asi 12. Byla jsem uz 170 cm vysoka, takze jsem mela svou dospelou vysku, a vazila jsem asi 61 kg. No a protoze mi bylo jen tech 12, tak se to moji mamce zdalo moc. A ze je maminka dama razna a uprimna, coz mam po ni taky, tak mi to na plnou pusu rekla. Nekolikrat. Dneska vim, ze mela strach, abych dale netloustla a taky chtela, abych se vic podobala ji, nez tatove strane. No tlusta jsem zrovna nebyla, jen me bylo kus. Tak jsem se najednou zacala zajimat o vyzivu, pochopitelne zdravou, a o svoji postavu. Je mi 27, takze tohle vsechno se odehralo zhruba v roce 1990, tesne po revoluci, kdy k nam ze Zapadu dorazila spousta novych veci. Mezi jinym take knihy o dietach, Fit pro zivot, delena strava, musli, cviceni atd. Na to vsechno jsem se vrhla se stejnou dychtivosti a nasazenim, jako predtim do Pionyru. A zhubla jsem. Hodne. Hodne rychle. Nejmene jsem vazila 51 kilo a to uz je dost malo, lezly mi vsechny zebra, no des a hruza. Ja si pripadala krasna a moderni. Neco jako osvicenec : JA to delam dobre, piju dopoledne ovocne stavy a jim ovoce, zatimco mi zpatecnicti rodice ji chleba s necim. JA jim zdrave musli, nechci smazene a jenom jednu bramboru jako prilohu. Nikde zadny tuk, protoze ten je prece spatny a nezdravy. Jedine, co jsem z tohoto programu nezvladla byla soja a tofu, to bylo i na me moc. Taky jsem pochopitelne doma cvicila jako o zivot. Zajimave je, ze par let predtim, kdyz jsem chodila na napravny telocvik kvuli skolioze a mela doma cvicit, jsem se k tomu nemohla prinutit. Ale ted to najednou slo snad samo nebo co. Jedine, co me jeste dneska zarazi, je to, ze mi v te dobe nikdo nerekl, ze jsem moc hubena a pritom jsem sakra byla. No ovsem nic netrva vecne a po asi roce a pul tohohle zivoreni me to nejak prestalo bavit a ja se misto nejezeni zacala nezrizene ladovat. Pribrala jsem jenom 5 kilo, protoze jsem stale dost cvicila, takze jsem pak na asi rok mela tech 56 kilo, coz uz jde. Jedla jsem skutecne hodne a vsechno, v te dobe jsme doma nikdy nemeli tvrdy chleba, o ktery jsme se normalne delili s mym tatou, ani rohliky na strouhanku, coz mamka nemohla pochopit. To vsechno ja mami. Bulimie bez zvraceni, moji zbavovaci se technikou bylo ?jen? cviceni. Mamka mi v te dobe rekla, ze moc jim a ja ji s hysterickym placem v hlase rekla, ze ja uz proste nemuzu, ze hladovim uz vic nez rok a uz to proste nejde. Mamka se mi vicemene vysmala. Pak se nasi rozvedli a hubl tata, ktery bydlel na svobodarne, a mamka, ktera mela nervy v kyblu. Ja je mela v kyblu taky, ale uz jsem proste nehubla, jidlo uz jsem si nedokazala odeprit a tim lip. No a nez se rok s rokem sesel, tak ja udelala konkurz na studium na lyceu ve Francii a otevrela se dalsi kapitola meho zivota s ppp. Ve Francii to bylo ze zacatku tezky, i kdyz to melo sve nesporne vyhody, jako treba utek z domova, kde moje mamka noc co noc srdceryvne narikala, plakala a chodila tam a zpatky a u toho si nahlas povidala, jaky je otec kurevnik a jaka ja jsem zla a hnusna, kdyz s ni v tom nechci souhlasit. To byly noci, paneboze, mama neskoncila v blazinci jen zazrakem a silou vule (a diky piti trezalky, fakt to jako mirne antidepresivum funguje) a ja diky tomu, ze jsem, podle jejich vlastnich slov, kamenne srdce a diky strategii nevidim neslysim neexistuje. Osamostatnila jsem se tedy brzy, v necelych 16ti letech a zacala si zodpovidat sama za sebe a to i v jidle. Nikdo na me nedohlizel a ani nekoukal, navic jina zeme, jine zvyky a potraviny a ve Francii se neji spatne, no proste na konci prvniho skolniho roku se ze me stal mirne obtloustly jedinec (66 kg) trpici zachvatovitym prejidanim. Behem prazdnin jsem zhubla na 58 kilo, normalni dietou a cvicenim a pak byl dva roky klid. Klid ktery me opustil, kdyz jsem se po maturite dostala na mistni pripravku ekonomickeho zamereni. Nevim, jestli vite, jak to vypada, ale jsou to proste pripravky na ekonomicke vysoke skoly, velice prestizni, drahe a narocne. Moje pripravka byla statni, jedna z nejlepsich, a narocna, hlavne na psychiku. Bylo nas asi 30, sami premianti, a mne se tam velmi darilo, 1. az 2. ve tride, akorat ze mi to nevyhovovalo. Ja chtela uz od mala jit na prava a tohle k nim tedy nevedlo. No tak ta pripravka je dost narocna zalezitost, kazdy den (i v sobotu, mistni zvrhly zvyk) tak 7 az 9 hodin skola, kazdy tyden dve pisemky a tri ustni zkouseni, mimo ten normalni rozvrh, takze tak v sest vecer atp. Uceni uceni uceni. A v mem pripade taky jidlo jidlo jidlo. Zachvatovite prejidani jak vysite a 66 kg zase zpatky. Na jidlo vzdycky padlo skoro cele moje kapesne. Po skonceni skolniho roku jsem odesla z pripravky a prihlasila se na prava, kde jsem s velkym uspechem studovala a hubla a prejidala se zhruba 5 let. Kolem svatby se to trochu vylepsilo, a celkem to tak nejak kolisalo az do zacatku me praxe loni v lednu, kdy jsem konecne zacala jist normalne a bez overeni poctu kalorii. Praxe byla vic nez narocna, takze jsem sice jedla opravdu bez vycitek a kontroly, jenze jsem byla tak vytizena, ze jsem zase zhubla az na 53kg. To ve 26 letech neni nic moc, manzel i tchyne byli zdeseni a ja ze zacatku taky, vsude sama kost, furt mi byla zima a ty nervy! No jenze po par tydnech jsem si na to, jak ted vypadam, zvykla, a pribirat se mi uz nechtelo. Takze anorekticke mysleni vitej zpatky domu. A zacalo vedome omezovani a silene moc chuze (na cviceni nebyl cas), abych nahodou nepribrala, kdyz jsem tak hezky zhubla… No a protoze se historie opakuje, tak dalsi faze pak bylo zase to pitome zachvatovite prejidani. Takhle to trvalo az do zacatku tohoto roku, kdy mi konecne docvakla spoustu veci a kdy jsem take objevila tyhle stranky. Tezko rict, jak jsem to vlastne udelala, ale ted uz jsem asi 5 mesicu v poradku, jim normalne, vazim asi 56 kilo a spoustu veci jsem si srovnala v hlave a rozhodla se, ze se s nimi uz nebudu zabyvat anebo rozhodne ne tim zpusobem, jako dotud. proste jsem vyresila, co se vyresit melo a tim padem si dovolila se postavit i ppp. Samozrejme se jeste obcas zeptam manzela, jestli mu pripadam tlusta, a nekdy si rikam, nejez to, ztloustnes. Ale uz to neni tak casto, manzel minule malem zapomel automaticky vychrlit naucenou odpoved, chybi mu holt ta denni praxe. A to ze bych mohla ztloustnout ? Ono to nebude tak horke. Koneckoncu se vzdycky muzu zase vratit k anorexii, kdyby se mi jeste nekdy chtelo, ze. Ale nevypada to tak. Asi starnu a traveni zivota takovymi blbostmi mi zacina pripadat jako zbytecna ztrata energie a casu. Nebo ze bych zmoudrela? Spis me to asi prestalo bavit a unavilo a mam proste jine starosti. Kam pojedeme na dovolenou a co budeme delat, jak mi dopadne preliceni, na ktery film pujdu a kterou knihu si prectu me ted naplnuje mnohem vic. Jidlo je porad pozitek a utecha ve chvilich smutku ci stresu, ale je to jen jedna z moznosti a ne zivotni napln. Porad to vsechno kontrolovat a mit absolutni prehled o tom, co snim a o kalorickych hodnotach a jinych vlastnostech potravin uz nepotrebuju. Ted se chci vylepsit v anglictine a cist, znova zacit chodit pravidelne plavat, a na tanecni kurz s manzelem a na to potrebuju mit hlavu k dispozici na tohle vsechno. Prostor, ktery zabiralo jidlo, patri ted memu zivotu.

Vzdycky jsem byla uplne normalni…

vzdycky jsem byla uplne normalni holka. Vesela, pro kazdou legraci a z niceho jsem si nedelala hlavu. Byla jsem se sebou spokojena, klukum jsem se libila a muj trochu vetsi zadek vsem pripadal sexy… Pak kdyz mi bylo 17 let jsem dostala mononukleozu, pul roku jsem musela drzet dietu a nejist skoro nic tucneho… Zvykla jsem si na to a po vyleceni jsem tu dietu, i kdyz ne tak striktne dodrzovala dal. Ani nevim, jestli jsem nejak zhubla, bylo mi to jedno. O dva roky pozdeji jsem nastoupila do maturitniho rocniku a najednou jsem mela na vsechno strasne malo casu. Domu jsem prichazela skoro kazdy den az po osme a tak uz nebylo moc casu ani chuti veceret. Misto normalni vecere jsem si davala jen zeleninu a postupne jsem si vsimla, ze se najednou citim nejak lepe, lehci. Zvazila jsem se a byla jsem spokojena s vysledkem. Pri vysce 165 cm jsem mela 53kg. Tim, ze jsem vynechavala vecere jsem ale zacala hubnout vic a vic a zalibilo se mi to. Postupne jsem se vazila temer kazdy den a mela jsem radost, kdyz rucicka ukazovala min nez predtim. Sice mi porad byla zima, ale za ten pocit kazde rano na vaze to stalo. Meho meniciho se vzhledu si zacali vsimat i lide v mem okoli, ale vsem jsem vysvetlovala, ze jsem zacala vic sportovat a nikomu to neprislo divny. Musim priznat, ze s tim sportem to byla pravda. Kazde rano jsem posilovala alespon pul hodiny a vecer nekdy i dve hodiny. A i behem dne jsem se snazila jit si zabehat nebo zaplavat. Pak jsem potkala jednoho muze, do ktereho jsem se zamilovala a ktry miloval me. Rikal mi, ze jsem moc hubena a chtel abych trochu pribrala. Rozhodla jsem se, ze to kvuli nemu udelam. Nepripadalo mi to jako velky problem a v te dobe to jeste takovy problem nebyl. Jenze po trech mesicich se se mnou rozesel. Slozila jsem se z toho a asi tyden jsem jenom brecela a nebyla schopnna nic delat. Pak jsem si rekla, ze to takhle dal nejde a zacala jsem byt strasne moc aktivni a opet uz jsem nejak nemela cas na jidlo… Behem mesice jsem zhubla az jsem nakonec vazila jenom 43kg. NEchtela jsem byt tak hubena, pripadala jsem si odporna a chtela jsem byt jako driv, ale proste to neslo. Cekala jsem, ze si toho nekdo vsimne a bude se mi snazit pomoct, ale pomoc neprichazela… Vlastne nemela odkud prijit, s kamaradama jsem se nestykala ze strachu z jejich reakce na muj vzhled a od rodicu jsem se v te dobe odstehovala, takze jsme se moc nestykali… V zari jsem zacala chodit na vysokou a poznala spoustu novych lidi, kteri nevedeli, jaka jsem byla predtim a proto jsem se pred nima nemusela stydet za to, jak vypadam. Zase jsem postupne zacala jist a pribirat… Mela jsem z toho deprese a tak se jezeni stridalo s hladovenim… Behem toho roku jsem pribrala deset kilo, ale o moc lepe se ted necitim. Nemyslim si, ze jsem tlusta, mam postavu stejnou jako pred dvema rokama, ale vim, ze jsem nemocna a asi se uz z toho sama nedostanu. Pred par dny jsem narazila na tyhle stranky a ted hledam nekoho, kdo by mi poradil, kde najit pomoc.

Jsem zpátky!!!!!!!!!

Ahoj, jmenuji se Lucka a je mi 20 let. Od 15let trpím mentální bulímii. Proč píšu trpím…? Lepší by bylo říct trpěla, ale je to pořád ve mě, ty vzpomínky, ten strach, že do toho zase spadnu. Můj vítězný boj začal na podzim 2005, to už jsem za sebou měla skoro 5 let každodenního zvracení. Ke změně jsem se odhodlala po tom, co se se mnou rozešel můj přítel, portože se mnou už prostě nebylo k vydržení. Každou chvíli jsem měla bulimický záchvaty přejídání a následného zvracení, provázené výbuchy vzteku a agresivity. Rozešel se se mnou a já si řekla, že se buď zabiju nebo se dám do pořádku. Sebrala jsem poslední zbytky sil a šla za mamkou, ta mě okamžitě zavezla k mé doktorce a pak už to šlo rychle. Krizové centrum ve FN Brno Bohunice, pak dva týdny na kapačkách, chybělo mi spousta minerálů a živin. Pan doktor v Brně mi zajistil skupinovou psychoterapii pro léčbu neuroz v Kroměříži. Nastoupila jsem 12.12.05 a odcházela 10.2. 06 jako zdravá mládá žena. navíc jsem si tam našla přítele. moc ho miluji, pomáháme si a chápeme se a to je nejdůležitější. Bydlíme spolu a mě je fajn, mám pocit, že jsem to zase JÁ!! Ale musím se přiznat, že před 2 měsíci jsem do toho zase začala nějak padat, zvracení, přejídaní, strach ze sebe samotné, přetvařování se, maska „nic se neděje“, ale pak jsem si řekla NE, tohle NE!!!!!!!! Ted už pět týdnů nezvracím a je mi líp. Na podzim jsem vážila 53kg, ted mám 62 a učím se s tím žít, je paradoxní, že mi říkají, že jsem pěknější, asi je to proto, že se víc směju a na svět se dívám svýma očima a ne skrze clonu bulimie. Svět je odrazem stavu tvojí duše, mě už se na světě konečně líbí. Bojuju, pořád bojuju a nikdy se nevzdám. Bojujte taky a nelitujte se, tím nic nedocílíte. Věřte mi, vím, že když bude chtít, taky se vám zase začne líbit žít:)))