Archive for category: Můj příběh

Ahoj, už dlouho chodím na tyhle stránky a až teď jsem se odhodlala napsat sem svůj příběh, kterej ještě boužel neskončil… a protože nevím komu to říct a chci to dostat ven tak jsem se rozhodla že se s vámi o něj podělím… Nevím, jak dál… asi jsem v tom až po uši…..Je to už asi tak 5 měsíců, co to začalo…-jednou jsem se na sebe prostě naštvala a přestala jíst…jenže jsem měla pořád chutě a přišla jsem na to….nebo spíš na NI !!! Začala jsem si strkat prst do krku, ze začátku jen po přejedení….ale teď…..je to hrůza…..už se ani nedokážu „normálně“ najíst aniž bych se nepřejedla a vše znovu nevyzvracela… Dokázala jsem s tím přestat jen na 4 dny….a teď se snažím taky přestat…ale nejde to – jakmile vidím že mamka něco koupila dostanu na to chutě a nejde to zastavit! Nenávidím se, hlavně kvůli tomu, jakej jsem slaboch!!! nenávidím se kvůli tomu, že s tím nedokážu „seknout“ a jen potichu doufám, že si toho máma všimne a odvede mě k doktorce protože vím, že si touhle HNUSNOU nemocí ničím zdraví i duši…..často se mi točí hlava, jsem unavená a moje zuby se taky občas ozývají, mám taky dost často úzkostné stavy, jako třeba teď-chce se mi brečet ale z nějakého důvodu mi to nejde….cítím se sama, tak sama jako v nějaké temné díře nebo pasti a nemůžu odtud!!! nemůžu ani kříčet o pomoc …nejde to….zároveň mám strach….velký strach, z toho, co bude dál…studuju a bojím se budoucnosti…ale taky zároveň doufám, že bych s příchodem školy s tím mohla skončit……….ale ptám se sama sebe co budu dělat, když to nepůjde s tím skončit??? přemýšlela jsem, že bych už asi někoho požádala o pomoc a že bych třeba příští prázdniny jela do nějaké léčebny protože já už nemůžu…… Na začátku mé nemoci jsem při své výšce 167cm vážíla občas i 80kg!!! byla to hrůza……teď vážím 60,5 ….přemýšlím, co bych ještě napsala……nic mě nenapadá……snad jen….holky, které jste s tím ještě nezačaly nebo jste na začátku – tak s tím ani NEZAČÍNEJTE !!! nic jiného nejde říct…a i když mi ted nejspíš neveříte a myslíte si, že máte vše pod kontrolou…není to tak…má vás pod kontrolou „ONA“ a její „vojsko“…..a ted mě napadá jeden citát – I to největší zlo má svůj malý začátek, nad nímž vždycky pohrdavě mávnete rukou A holky, co jste na tom podobně jako já, byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali svůj názor a třeba i na můj mail: janeinka16@seznam.cz P.S. : Jednou to skončit musí – otázka je kdy? „Zvítězit může ten, kdo věří, že by mohl“

Ahoj všem, kteří si čtete tento odstaveček, ocitla jsem se znova a snad poněkolikáte v životním období, kterému říkám plánovací. Deník jsem si psala asi od sedmi let a poprvé asi v mých dvanácti, třinácti jsem vždycky za jedno období v intervalech tak roku, popsala celou stránku plány a věcmi, které bych si chtěla splnit. Teď je zajímavé sledovat, jak se moje sny měnily a po čem všem může holka toužit. Vždycky se moje sny a cíle zaměřovaly na to, že chci být hubená. Následoval sloupeček o tom, co všechno pro to musím udělat, hodnota v kilogramech na kterou chci dosáhnout a hlavně důvody, které mne měly popostrkovat. Buď to byli chlapi, pošťuchování rodičů o tom, jaké jsem ne-schopná, -chytrá, -zručná, -hubená, závist nějaké kamarádce… Nikdy jsem svého cíle nedosáhla, jen mne čekaly další roky slibů, nenávidění svého těla. Za tu dobu jsem se dostala k sebepoškozování, depresím, sociální fobii a s jídlem jsem si zahrávala podle nálady. Buď jsem měla období nehoráznýho přežírání nebo jsem nic nejedla anebo jsem to vůbec neřešila. Dodnes vzpomínám na období, kdy jsem přes léto když jsem byla sama doma zhubla asi dvanáct kilo a s rozřezanýma rukama a na klepoucích končetínách šla na školní sraz a všichni ti, co mi neustále nadávali, jak jsem hnusná a tlustá se na mne obdivně dívali a šeptali si, jak jsem zhezčela. A pak to šlo zase dokola… Léčila jsem se s depresí a řezáním, hlavně po pokusech o sebevraždu, ale o problémech s jídlem jsem nikdy s nikým nemluvila. V léčení jsem neměla podporu rodičů, kteří mi vzali léky a vymluvili mi celou léčbu, která jim přišla zbytečná a přehnaná, když stačí se jednou ráno vzbudit a jenom se usmívat. Nezbylo mi nic jiného než se s tím, co mi zbylo zvednout a jít dál a tak jsem se za nějaký čas dokázala přesvědčit, že vlastně o nic nešlo a začla jsem relativně fungovat. V té fázi kdy jsem počítala svoje úspěchy na jízdy metrem, které nenávidím kvůli čumícím lidem, a dny s nepořezanýma rukama, jsem potkala mého současného přítele. Lásko všechno ještě urychlila. Prolezla jsem další rok ve škole, začala jsem si tak nějak věřit, přestala jsem definitivně blbnout s jídlem a nechala si celé dny šeptat do ucha jak jsem nádherná, jak mám krásný plný boky, velká prsa, měkké bříško… Byla jsem v sedmém nebi, nejen kvůli lichotkám které mne přesvědčovali, ale kvůli tomu, že jsem potkala člověka, který se stal mým nejlepším přítelem. Byl takový, jakého jsem si přála životního partnera, pomáhal mi se vším co bolelo, smáli jsme se spolu, všechno si opláceli. Bylo to po té vší bolesti nejnádhernější období které by mělo trvat dodnes, protože vztah mezi námi je hezčí a hezčí každý den i když už jsme zajeli do stereotypů i do chvil, kdy jsme naši vinou neměli co jíst a čím platit. A proč netrvá? Nevím, kde se stal zvrat, ale před několika týdny zase všechno přišlo. Začla jsem se pozorovat v zrdcadle, začla jsem se prohlížet a nesnášet. Nastolila jsem dietu, od které jsem po několika týdnech odešla, protože jsem cítila, jak to nezvládám. Nevinná dieta, která se zase převrací do nejezení ničeho. Moje diety byly vždycky nevinný. Řekla jsem si že zhubnu deset kilo, najela jsem na starý návod od lékaře a začla až do fáze, kdy jsem nejedla vůbec. Tam jsem se většinou probrala. Vždycky jsem měla nad svojí psychikou navrch, vždycky jsem se dokázala ovládat a věděla jsem, co je a není špatné, proto jsem nikdy neklesla moc hluboko, krom pokusů o sebevraždu kolem mých patnácti, šestnácti let, kdy jsem ztratila přítele a volala jsem o pomoc a pozornost. Teď poslední dny je to extrém. Popsala jsem stránky deníku plány, nemyslím na nic jinýho, než na hubnutí. Sešla jsem se schválně s kamarádkou, která nedávno zhubla, aby mne to nabudilo a pak jsem celou noc probrečela nad tím, jak jsem ohyzdná a tlustá. Začla jsem nenávidět všechno to, co má na mne přítel rád a chytám ho za každý slovo o nějaké jeho kamarádce nebohezké holce v televizi, abych se trýznila tím, jak se mu ty hubený holky líbí a jak bych se mu hrozně líbila, kdybych byla hubená já. Hlavně bojuju se sebou. Říkám si, když zhubneš, nebudeš se bát jezdit metrem, mluvit na veřejnosti, v klidu si uděláš maturitu protože budeš v pohodě když budeš hubená, budeš moct jezdit na výlety s kamarádama když nebudeš tlustá, rodiče tě nebudou prudit že furt žereš a jsi jako koule, na maturiták si ušiješ super šaty, budeš se moct krásně oblíkat, užiješ si sex bez kontrolování přetýkacích míst, za rok na svatbě budeš nádherná a až budeš těhotná, budeš mít jenom to vystouplý bříško….všechno si hezky užiješ a budeš hrozně v pohodě. Na svoje tělo svaluju všechny problémy, který mám a jak se tak pořád kontroluju, jestli jsem „normální“, přijde mi, že svalování tloušťky na všechno trápení je oprávněný. Abych uvedla do obrazu, měřím 170 cm a zrovna vážím 71,5 kilo takže tohle nejsou žvásty, ale opravdu mám nadváhu a měla bych zhubnout tak deset kilo. Ale pořád se nemůžu sebrat a hlavně se bojím, že zase spadnu do deprese a všechno se mi vymkne z rukou… Jenže po tom všem už je ta moje postava opravdu jediný problém, už jsem toho hodně přetrpěla, hodně moc jsem toho zvládla a byla jsem doopravdy šťastná… Chci být k tomu ještě krásná…

som takmer bezviznamna osobka na tomto svete no napriek tomu vam porospravam moj pribeh a vi sa uz sami rozhodnite ktora cesta je prevas TA SPRAVA uz ako malej sa mi kazdy posmieval aka som skareda neskor ked uz som sa stala „zenou“ a telo torosku zaoblelo pribudla aj narazka „tlsta“ no ked sa pohliadnem dozadu to vobec nebolo az take zle….. doma som mala.. a mam problemi….uz od utleho detstva som priam nezniesla pohlad na seba …. ublizujem si ako sa len da….a v kutiku srdca by som chela zit stasne a uz to vsetko zastavit nedozit sa zajtrajska no to asi nieje len tak jednoduche …. pred dvoma rokmi v lete som zacala mesiac odmietat potravu schodla som mozno 13 kil no v septembri prisla skola stres a prezieranie a pribralal som na kraskych 75kg uz som mala dost narazok typu a „pozriete ako Edita pribrala“ alebo “ vsetky Edity su tlste “ „aj by sme ta niekam zobrali keby si schudla “ no a samozrejme bratove a otcove narazky ale „mroz “ „Prasa-svina “ „sumo “ a hlavne som sa necitila byt SAMA SEBOU To „prave orechove “ zacalo 1 januara 2005 ako novorocne precavzatie 2 mesiace som nic nejedla az na dzusiky a zuvacky cajiky nemineralizovanej vody nekor so zacala obmedzovat uplne dzusiky a zuvacky iba 1 za den …..akosi som sa 1 marca ocitla v nemocnici na tyzdenom vyseni ci som si nieco hladovkou neposkodila .. ked ma pri primani vazli som mala presne 50 kil upozornili ma ze by som uz nemama schudnut ale udrzovat vahu a doporucili mi delenu stravu ze po nej nepriberem ….. prepustali ma s diagnozou anorecia multiplex po pravde som sa potesila lebo vzdy som jju priam tuzila mat divne ? hm ? no pravda. do maja som schudla na 41 kil úri vyske 162 tak som putovalal na kramare na diabeticke odelenie ..preplakala som tam kazdy dezdy den a od toho casu sa kazdy den az doteras utapam v niekedy az nezvladatelnych depresiach …. boli sme tam 3 dievcata s touto diagnozou jedna sa uzatvarala a ked som sa jej snazila prihovorit iba na mna skrikla ( ani sa jej necudujem ) dalsia Sonicka na nu casto myslim zavreli a tahali na samotku bezcite ako zviera …..no a do koncaa pobitu mi moc chybala na konci ked ma prepustili iba preto aby som si mohla uzatvorit znamky a prejist do dlasieho rocnika ma pustili …bol to najkrajsi pocit aky som zazila “ byt vonku „no zaroven velky strach ze sa tam vratim a priberiem tuzaila som byt nnormalnou ale zaroven som sa bala ze vsetko bude ako predtym v lete som schudla potom este na 39…. no ale vtedy sa ukazalo ze precalen niesom az taka skareda napadnikou som mala na prsty oboch ruk a ja som bola uprimne stasna… velky zvrat vsak prisiel prichodom rodiny s kanady ….nasi im vraveli v telefone ze mam anorexiu …a ja som im chela dokazat ze som uplne normalna …..a tak som zacala papat ku zacitaku to nebolo lahke ale akosi som sa od vtedy zacala prezierat ……. prosila som o POMOC a vravela ze to uz s jedlom nezvladam a ze budem taka ako predtym no nikdo to 43 kilovemu dievcatu nechel uverit…… v septembri som uz malal 50 kil a vaha sla iba hore a hore a ja sa prezieralal a prezierala az som teras skoncila na skoro 80 kazdy den si vravim ze to zvladnem a ze vsetko bude ako bolo .. od septembra do maja som bola zavreta doma a bala som sa vist na ulicu a kazdy den som si vravela od dnes nejem no a zrazu sa iba pozriem do kalendara a je to skoro rok co to zacalo a iba so slzami v ociach sedim pred kalendarom …… anorexia mi priniesla vela stastie kamaratou hm a ten nekonzumny zivot a depresie aj istym sposobom zuslachtili moju dusu videla som ine zivotne hodnoty nez je jedlo a bezny zivot no len som v akomsi zacarovanom kruhi ANO ZACAROVANY KRUH …..ked som chuda bojim sa ze priberiem a ked priberiem bojim sa ze uz neschudnem …… zo dna na den sa trapim jeina zachranan su kamaratky ktorim zo srdca dakujem….. drzte mi palce ja to uz musim zvladnut CHCEM babuli brzte sa ci mate problem zacat jest alebo prestat ….my budemem ras take stasne ze kam sa nan nas hrabu hippisaci 😉 no tak tomu verte ;D s laskou editka budem naozaj rada keby ste sa mi ozvali edit663@zoznam.sk icq 290 903 532

Dlouho jsem sem nepsala, vlastně ani nevím, jak začít nebo jako tradičně o čem psát. Snad jsem se dlouho neozvala, že myslela jsem, vše je v pořádku. A teĎ poslední dobou si uvědomuju, že vlastně nevím vůbec nic. JAk zdánlivě se mi zdálo vše beproblémové, najednou je tak složité. Je mi tak strašně úzko. Tak strašně smutno. Jakoby mě to tam uvnitř mělo roztrhat na kusy, a já ani nevím proč. Z každého sousta se mi zase zvedá žaludek a z každé představy kila navíc se mi chce brečet. Snaha tvářit se navenek spokojeně, ta najednou mizí, protože už je to beznadějné. MEzi stovkami lidí naprosto sama, milovaná a přeci sama, nevyslyšená. Někdy slova nemohou říct to, co duše skrývá, jen oči jsou jejím zrcadlem, jenže do těch se nikdo nedívá. Snad jen slzy jsou zrádci, kvůli nimž je člověk zatracován. Konejšený a přesto bez pochopení. Nikdo byť jedinou slzu nechápe, protože je chápána jako slabost. Srdce mi krvácí a ústa by chtěla tolik křičet, ale dochází slova. Na tu úzkost tam uvnitř snad ani slova neexistují, jen zaťaté pěsti bušící do zdi a v noci svírající cípy polštáře. Ta strašná úzkost deroucí se myslí, zaslepenou nespokojeností s tím, co člověk má. Touha být dokonalá, toť jediná cesta, jednoduchá ale příliš trnitá pro spanilou princeznu, která jde životem sotva mladá. Ale kolik životů má člověk aby si uvědomil jeho cenu? Snad jen jeden? Hloupý je ten, kterýž jediné šance si neváží,však není to zbabělost, jen slabost. Slabost pro něco pro co jediné ztrácí, když myslí že získává mnohem víc, a přitom je z něj pomalu nic a nikdo. Ze jména kdysi konkrétního se stává plachá bytost všem cizí a z krásného člověka mizející stín. Ústa se chvějí strachem co přijde další den a z očí mizí lesk. To není skutečný život, to je jen náhrada, jíž žijí ti, kteří chtěli být lepšími než jsou. Pro radost druhým být přesně dle představ, než se v nich člověk utopí. A když už nelze dýchat, naskočí ta strašná úzkost, jakoby všechno mělo skončit, a přitom… to je teprve začátek… protože všechno půjde zase znova. Možná tohle všechno nikdo nepochopí, možná jsou tohle jen slova. Ale já vím, co v nich je.

Ahojik Tak jsem se dneska rozhodla Vam napsat… Zdrava uz jsem par mesicu(2-3)ale napsat Vam o tom jsem rozhodnuta az ted… Proc???jako vzdy nevim,asi proto,abych dala lidem bez nadeji novou nadeji… Byla jsem jako Vy-anorekticka s depresemi.Jidlo,jidlo,jidlo…vsechno jen jidlo…nevidela jsem kolem sebe,ten svet,co videli ostatni,videla jsem jen sebe a jidlo.Nenavidela jsem ho a milovala…byla to divna doba.Ze zacatku jsem jen blbla s dietama,vsak to znate,jednoho dne si reknete „budu drzet dietu“ a druhy den uz sedite na posteli s tabulkou cokolady a rikate si „tak od zitra…“,ale me tohle nevinne „blbnuti“ preslo v anorexii.Tabulka cokolay pro me po par tydnech neznamenala vybornou lahudku,ale kalorickou bombu,po ktere bych urcite vazilla 100kilo!!!Pripravila jsem se o nejkrasnejsi leta zivota,predcasne jsem nazorove dospela(i kdyz ty zdrobneliny ktery jsou mym zlozvykem by nasvedcovaly detskost,neni tomu tak,na 14let co mi je jsem az moc stara vnitrne) a prestala jsem se byvit s vrstevniky.Nezajima me,ze holky od nas ze tridy jsou zamilovane kazdy den do jineho kluka(i kdyz to k nasemu veku patri,ze?),ja v lasce vidim neco krasneho,treba sveho kluka miluju uz skoro rok,za tu dobu moje kamoska vystridala asi 8kluku a to nemluvim o tom,kolik jich „miluje“ najednou.Vim,ze to k nasemu mladickemu veku patri,ale ja takova nejsem a uz nebudu,protoze anorexie mi vzala tuhle detskost a bezstarostnost…jsem mozna detinska ale ne detska…a bezstarostna???to uz vubec ne:(no reknete,koho z vas ve 14zajimaly problemy sveta???hladomor,aids,rakovina,chudoba,atentaty,bomby…ja se o tyhle veci zajimam a neumim si predstavit stravit cely den jen s myma uhyhnanyma spoluzackama… Chci jen timhle prostrednictvim rict,ze uzdravenim se vem veci,o ktere vas anorexie pripravila,nevrati…nevrati se uz nikdy!!!ale i presto,preci je krasne zit bez anorexie,bulimie,zach,prejidani…zivot prece neni o jidle!!!uzdraveni je dar a kazdemu z nas bude jednou dan,musite doufat a snazit se ho dostat-treba si stoupnete do fronty… pusinka