Archive for category: Můj příběh

Tak jako každou jinou sobotou sedím nad naloženým talírem a smutne nan koukám.Nechci to jíst.Nemám na to chuť!Moji rodiče a brácha jenom od chuti mlaskají,a já jsem do toho ani nezavrtla. trochu z detství: od mala jsem byla vychrtlá,nechutnalo mi:(.Pak jsem si začala hlavne v pátém ročníku všímat,že spolužačkám už rostou prsa,a jsou jiné jako já.Chtela jsem být taky taková.Všichni mi ríkali jedz,si strašne chudá,ale já jsem si na to zvykla,a tak jsem se nad tím nezamýšlela.oni stále rostli a pribírali,a já nic.Pak prišla puberta,a já jsem se rozhodla s tím neco udelat. Pokrok: Pak jsem se proti vúli prežírala-(tím myslím minimálne jíst,jenomže pro múj scvrklí žaludek to bylo hodne).Je to rok aj neco co držím pribíračku a pribrala jsem 8 kg.To je slušné,ale já jsem aj vyrostla,takže sa mi to uložilo do výšky,a z vychrtliny sa stalo strašne chudé ,,dievčatko´´.Ano.Holčička.Rozumem sa možem priradit k devátáčke,ale telem-6.trída!Ale i šestáčky mají prsa!Já ne,lebo sem strašne chudá.Nenávidím svoje telo.Nemožem pribrat!Mne sa už nechce prežrávat nasilu!Byla jsem s tím u doktora.Dal mi lék.Lék mi pomohl,a zároven strašne uspával.Prestávala jsem ho z toho dúvodu brat.Zase jsem se ocitla u doktora.Vyšetril mna,jestli náhodou nemám nemoc.Výsledky byli dobré.Nic mi není.Tak co mi teda je?proč mi nechutí jest?Proč nemám na nic chuť?Proč sa musím do všeho nútit?Nejdrív jsem si myslela že chyba je v mé matce,že nevarí dobre.Omyl.Všem se líbí matčino jídlo.Ted rozmýšlám co bych si dala,a už i vím.-Nic!!!Nemám na nic chuť!A kebych sa prinutila,stejne to nesním. Tímto príbehem Vás vyzívám,poradte mi,jak pribrat?!

Běžím po louce, tancuju, točím se a volné letní šaty vlajou ve větru. Jsem šťastná, ten nádherný pocit lehkosti! Jsem bez tíže. Běžím, raduju se, je mi nádherně. Najednou jako bych nebyla, nic nevážím, jen se lehce vznáším větrem. Jako pták, možná spíš motýlek. Ne, jako list. Jako něco uplně lehoučkého. Ano, nenesu sebou žádnou váhu, nic mě netíží. Mé tělo zůstalo tam dole, leží na louce. Zhnuseně se podívám pod sebe. Ten kus masa, ne masa, spíš tuku, zůstal daleko pode mnou! Je mi tak skvěle, jako nikdy předtím! Jsem tu, ale nejsem hmotná. Nenesu sebou nic s čím bych si musela dělat starosti, nic co by mělo hlad, co by chtělo potravu, nic, čemu by mohlo být zle, co by chtělo zvracet, nic co by mě mohlo tížit. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsem tak moc nadšená! S trhnutím se probírám? Jsem zpět. Zpět v tom těle, v té hroudě tuku, kterou tolik nesnáším. Ne, za kterou sebe tolik nesnáším, to je přesnější. Já za to můžu, tělo ne. Byl to jen sen. Bohužel. Proč jsem se musela probudit?? A proč zrovna já? Proč nemůžu být krásná, štíhlá? Cloumá se mnou vztek. Jsem hrozně strašně vzteklá. Zuřím a nevím jak se toho zbavit. Jsem tak hloupá! Jak já to tělo nenávidím! PO celém těle se mi rozlívá známá děsivá bezmoc. Cítím strach, zmatek. Takhle nemůžu zítra ven mezi lidi! To břicho! To nedokážu skrýt pod žádným trikem! Letmý pohled na hodinky. Jsou dvě ráno. Nevadí. Rychle vstávám z postele. Házím na sebe oblečení. Svoje nejoblibenější džíny a druhé. Předem vím, že mi nebudou. Ta doba je dávno pryč. Vím, že při nejlepší vůli neuvidím v zrcadle ten obraz, který bych si přála a přesto se tam dívám. Zmocňuje se mě čím dál větší zuřivost. Celé mé tělo i mozek ovládá neuvěřitelný vztekt a agrese! Tak strašně se nenávidím, ten pocit se nedá dát na papír. Neznáte? Nechápete! Nemůžete chápat! Rychle prohledávám skříň. Oblékám si schválně čím dál tím menší kousky oblečení. Ještě v listopadu jsem nosila tyhle džíny! V prosinci mi tahle sukně krásně seděla! Pokračuju pomalu až na úplné dno šatníku. Dělám to velice často a proto předem moc dobře vím, jaký bude výsledek! Žádné z tohoto oblečení už mi dávno nepadne, už dávno nejsem tak krásně hubená! A přesto před každým kouskem se chovám jakoby bylo nad slunce jasnější, že mi prostě musí padnout a z každým dalším, co musím odložit zpět se mě zmocňuje větší beznaděj, vztek, smutek, deprese! Nejde to snést, je mi tak hrozně, jak si nikdo nedovede představit! Už se nedokážu dál do toho hloupého zrcadla dívat! Po tom kulatém obličeji, s obříma tvářema, celém napuchlém po zvracení, po tom obličeji, který tolik nesnáším, se mi kutálí velké slzy. Slzy vzteku, lítosti, bezmoci, nenávisti. Slzy, které alespoň částečně odnášejí pryč ty pocity, které obepínají a mučí celé mé tělo způsobem, který lze jen těžko snést! Žiletka? Kam jen jsem ji dala?! Zuřivě vyhazuji všechno z šuplíků. Chci řvát, křičet, ale ovládnu se. Nesmím. Celý dům spí. Tak ráda bych je probudila, ale vím, že to nejde. Celé mé já řve, ale nevydám ani hlásku! Konečně! Žiletka! Ruka? Krev? Na několik vteřin upadám do stavu uvolnění, zklidnění, jakési podivné extáze? Ta bolest! Je to trest. Odčinění toho neodstatku vůle. Alespoň takhle můžu dát průchod svým pocitům, jinak to neumím. Alespoň několik sekund můžu zapomenout na to příliš malé oblečení, na své tělo, které mě každodenně týrá (nebo já jej?!). Těch několik chvil jsem úplně mimo! Fascinovaně zírám na krev, která mi pomaloučku stéká po zápestí a začíná zasychat. Nádhera! Jenže to je jen několik málo okamžiků a pak je to vše zpět. Věci vyházené z šuplíků. Trička, kalhoty, sukně, vše velikosti XS na mě výhružně zírá z podlahy, postele, židlí, stolu, jsou všude a připomínají mi ty odrazy v zrcadle, které mě znovu děsí. Všechny pocity se vrací, ta mučivá bolest je zpátky. Koukám na svoje zápěstí. Jsem tlustá. Jsem hnusná. Jsem k ničemu. A navíc jsem divná. Přichází na řadu výčitky. Není to normální! To přece nikdo nedělá. Ale když já potřebuji přece alespoň na několik vteřin zapomenout! Jsem zmatená? Proč nemůžu být hubená?! Nemáš na to jsi k ničemu, odpovídá mi někdo v mé hlavě. A proč nemůžu být aspoň šťastná? Lidi, co jsou k ničemu, nemají právo být šťastní, je tu zas ten ´´někdo´´ uvnitř mě. Tak co? CO s tím uděláš? Potrestej se! Snaž se trochu! Takhle nikdy nebudeš krásná, uspěšná! Mohla bys být, ale to bys nesměla být líná, bez vůle! Je tak neodbytný! Běžím do koupelny. Naklaním se nad toaletu. Prst do krku. Už to pro mě není nic neobvyklého. Každodenní banalita. Vím, že už je to stejně k ničemu. Jedla jsem už dávno a stejně jsem už všechno vyzvracela. Po chvíli to vzdám. No a co teď? Co dál? To je tvoje snaha? Jsi ubohá!! Ten hlas si nedá pokoj. Jdu so skrýše. Uf, ještě tu něco zbylo. Nějaká projímadla i diuaretika, prášky na spaní? Všeho je tu zatím dost! Tak kolik? Mohla bych zase zvýšit dávku! Zasloužím si to! Ale zase to nepřehnat? A co když to přeženeš? Stejně si odporná! Postrádat tě nikdo nebude! Nedá si pokoj. Ale co, má pravdu! Beru nějaká projímadla, ani nevnímám kolik, ještě diuretika i prášky na spaní. Stejně je to všechno jedno! Jsem vysílená, padám do postele a upadám do neklidného spánku, stejně budu zas za chvíli vzhůru?.

Milé ženy a dívky, musím se vám svěřit, už od října minulého roku se potácím mezi dietami, zdravou výžívou, cvičením. Ano efekt to má, nepotřebovala jsem hubnout vážila jsem 54kg a měřím cca165cm, taže moje váha byla vždy v normě. Nikdy jsem nebyla tlustá, dá se říct, že na základce jsme byla hubenouckej skřítek. mimochodem je mi 19 let. Vš to začalo jednou, když jsem vyrazila s kámoškama na nákupy, Líbili se mi jedny kalhoty v Terranove, popadla jsem velikost XS(34) a padila do kabinky, kalhoty jsem z tezi zapla, takže jsem se smířila s tím, že si je nekoupim, vetsi velkosti nemeli. Doma ten vecer jsem si ztoupla na váhu a videla jak ručička váhy ukazuje 56kg. Řekla jsem si dost!!! Začala jsem hodne cvicit, každý den pul hodiny aerobiku, 20 minut posilování a 30 minut běhu. Když jsme jeli s našima nakupovat moje nákupní tašky obsahovaly např. zeleninu, ovoce, celozrne pečívo, nízkotučné jogurty, sýry, nízkokalorické tyčinky, suchary, rýžové chlebíčky, atd. Uplne jsem vypustila ze svého stravování bíle pečivo, tučné maso , salámy, párky, jim jenom kuřecí šunku a drubezi maso, ryby. Přes vánoce jsem se taky tak nejak držela, po pomysleni, ze více ztloustnu jsme prestavala mít na sladkosti chut, byt jsem je jako mala milovala. kila šla uspěšně dolů, mela jsem radost, ale zároven jsem psychicky strádala, mela jsem neustale deprese, byla jsem naladová, na sve blízké hnusna, odsekávala jsem, nedokázala se soustredit, mim hlavním denim bodem bylo jídlo. Ráno jsme se nasnídala( musly s mlekem) a už jsem se nemohla dočkat 10h kdy prisla na radu moje svacina( tycinka nebo ovoce,…) Tak to bylo každý den. Nastoupila jsem na kolotoč diety a nevedela jak mam vystoupit, neslo to. Mela jsem zachvaty žravosti, které jsem se snahou prekonavala, uvádelo me to stále do depresi, natlak skoly a rodiny to jen prihoršoval, neustále jsem se prohlížela v zdcadle, jestli me fakdiky mizi, či se neobjevují nové. Když jsme neodolala a snedla jsem neco, co bylo proti mým předpisum ( cokolada, zmzlina, pizza,…) nenavidela jsem se, pred zrcadlem jsem se hned videla tlustsi a tlustsi. Dostala jsem se na vahu 43kg a stále mi bylo po pohledu do zrcadla špatně. mamka mi neustále nadavala at zacnu pořádne jist a neblbnu, ja ji za to nenávidela cim dal vic. Nakonec jsem se ztoho zacala dostávat na nápor kamarádek, které mi neustal tvrdili ze už vic nepotrebuji zhubnout ba naopak, taky jsem je za to nenavidela, jeden mesic mi dokonce vynechala i menstruace, tak to me trosinku nakoplo, ze to opravdu prehaním, zacala sjem trosku více jist a více se hýbat. Kila nepribirali ale ja se citila lepe, pozorne jsem si zapisovala snedene kalorie, ktere jsem ze sebe denne dostavala nejaým tím sportem. Ted vážím 47kg a konecne se citím relativne v pohode, nejím tedy nic sladkeho krome musly tycinek a celozrných oplatek, dopreji si i zmrzlinu. Stále tedy cvicím, ale moje telo si už na tento program tak zvyklo, ze si bez pohybu svuj zivot nedokazu predstavit, jednou týdne si i zahresim, a dam si nejakou tu cokoladu, ale dalsi den to nahradím ovocem a zeleninout, necim lehkým. TÍMTO BYCH VÁM CHTELA JEN ŘÍCT, ŽE NIC SE NEMA PŘEHÁNĚT, BUDTE SE SVÝMY TELÍČKY SPOKOJENE A NEOKRADEJTE SE O TO, CO VAM OPRAVDU CHUTNÁ, ŽÁDNA DIETA ZA TO NESTOJI, JEN MOHU ZVLASTNÍ ZKUŠENOSTI TVRDIT. DOPORUČUJI HODNE SPORTOVAT A MILOVAT SVOJE FALDIKY.

Ahojte ja som zo slovenska a toto je moj pribeh.Nie som anorektička….Ked som mala 11rokov-prisla k nam na prazdniny moja sestranica,ktora si priniesla tabletky na chudnutie.Ja som bola chuda-vidim to aj na fotkach no niwekedy som chcela byt uplne vychudnuta a tak som začala uživat sestranicine tabletky.zjedla som ich asi 5 .Odvtedy som zacala priberat a dodnes si stale myslim ze som tlsta.Mam 13 rokov,168cm a 55kg.predtym som mala 63kg,no schudla som.nejedla som sladke a jedlo som obmedzila.Teraz sa zacal kolkotoc-drzim dietu a potom zacnem jest a strasne sa prejem-zacnem vazit 56-57kg.chcela by som mat aspon 50 kg,no hned sa zacnem prejedat-niekedy aj cely den nic nezjem.vyhovaram sa ze mi je zle… Mama hovori ze zo mna bude anorekticka no ja sa jej len smejem…anorekticka by som bola rada-len aby som nebola tlstá…chcem byt chuda NO NEVIEM CO S TYM….PACI SA MI 1 CHLAPEC ,ktory je chudy a ako by som pri nom vyzerala-ja tlsta…nechcem sa chvalit no som celkom pekna…ale ked sa vidim v zrkadle je mi na nič….každy den sa vážim….bola by som rada,keby ste mi sem pridali nejaký komentár….Ďakujem….

Nevím, proč jsem se odhodlala sem něco napsat. Je to zcela zbytečné, protože slova a pocity lidí „na dně“ jsou stále stejné, je to až unavující pořád číst. Nechci vás moc dlouho unavovat svým příběhem, tak podobným tisícům jiných. zkrátím to. Jsem evidována ve zdravotní kartě jako anorektička už třetí rok. Nikde jsem se neléčila. Ze všech psychologů a psychiatrů je mi blivno. Matně si vzpomínám, co mě tehdy vedlo k tomu přestat jíst. Asi jsem chtěla být šťastná a s kily „navíc“ to bylo vyloučeno. Ale štěstí jsem za své úsilí nedostala. Spíš naopak. To byla má první „smrt“. Totálně jsem se změnila. A také od té doby je můj život jeden velký boj mezi jídlem a hladem. Dva extrémy. A mé vyhublé tělo se po čase změnilo v obrovskou zásobárnu tuku – začala jsem se přejídat. To byla má druhá „smrt“. Stále jsem tlustá – toto však neberte jako slova anorektičky, ale bulimičky, která nedokáže zvracet a vůle je tak slabá, že nedokáže ani nejíst. Ještě ke všemu si lehko vypěstuji nějakou závislost. V současnosti je to sebepožkozování, prostě se trestám za svou nedokonalost, řežu se do rukou a mám je teď plné jizev. A také alkohol. Když člověk pije sám, není to normální, a já nejradši piju sama, zaháním tak smutek a přivolávám vzpomínky. Jedné se poslední dobou nemohu zbavit. Ještě jsem s nikým nechodila, je to vina mé nemoci, která mě izoluje od lidí a taky mé povahy. Nerada říkám slovo „miluji“, ale zde ho musím použít. Prostě miluji jednoho člověka, ale vím, že i kdyby mě chtěl, což je dost nepravděpodobné, bylo by hodně těžké s ním být. Nenávidím se, tak jak potom mohu mít ráda někoho jiného??? Čas plyne a já si touhle nemocí nechci vzít roky života, když je to zbytečné. Nežádám vás o radu ani o povzbuzení, dokonce ani lítost nechci. Chci jen vykřičet do světa ten strašnej strach a nenávist co je ve mě. Sama sebe destruuji, je jen otázka, jak dlouho to mé tělo vydrží. Nežiji, přežívám. Jen doufám, že se to změní…. PS: Jestli jste ve stejné fázi jako já, nenechte to prosím dojít příliš daleko. Tahle bažina sice nemá dno, ale čím níž klesáte, tím hůře se dostáváte nahoru. A když se vám to povede a vy vyplujete na hladinu, budete navždy poznamenáni bahnem, které nelze smýt. Je pravda, že jak jednou „začneš“ s ppp, zůstane to v tobě napořád. Hodně mi to dalo, ale ještě víc vzalo.