Archive for category: Můj příběh

Už asi 7 let trpím bulimii, nikdy jsem nebyla štíhlá holka, spíš oplácanější,ale velmi hezká . Několikrát jsem měla i takové záchvaty,že s tím skončím ale dopadlo to strašně po každý jsem hrozně přibrala asi 7 Kg, tak že jsem to vzdala ( radši umřu než abych byla tlustá ) dobrý heslo co… 🙁 . Ale poslední dobou se to stupňuje, až do extrému, nejhorší jsou pro mě víkendy a svátky, zvracím třeba 8krát denně . Naposledy jsem se málem udusila, vrazila jsem si do krku ( umělohmotnou ) lžičku jinak se nevyzvracím a ta se mi v krku zlomila, začla jsem se dávit, nakonec jsem ji z krku dostala , ale hodně jsem si poranila krk a krvácela jsem. Když jsem se pak viděla v zrcadle, tak jsem se musela rozbrečet, je tohle normální, udusit se kvůli blbému žrádlu ??!!!. Při tom mi skoro nic nechybí , mám dobrou práci , dobrého přítele, dobrý kamarády,jsem prý zábavná vtipná a silná osobnost hm…. Kdy by mě tak viděli, někdy si říkám, kde beru tu sílu se tak přetvařovat, ale dokážu to. Je to zvláštní jako bych nasadila druhou masku a s hnusné, zakomplexované poblité bulimičky se najednou stane super holka s úsměvem na tváři , která srší humorem a je šťastná ze života. Nikdy jsem se s tím, nikomu nesvěřila, nedokážu to A ANI NECHCI, připustit NĚKOMU, že to prostě nezvládám. A jak se mám teď někomu svěřit ??!! , když jsem každý mu lhala všichni si myslí jak jsem silná , jak si se vším umím poradit a že se mě nic podobnýho stát nemůže. Já vím, že v nouzi poznáš pravého přítele, ale víte co já to možná ani vědět nechci. Určitě by se našli takový co by mě pomohli a věřím tomu. Ale taky takový co by s toho měli radost a to bych asi nepřežila . A rodině se svěřit taky, nemůžu protože ze sebe dělám hroznou hvězdu ( a jak je znám , tak by to vážně ani nebrali ,nejspíš by si mysleli, že je to chvilkový splín ). A hlavně je chci ušetřit té potupě, že to prostě jejich dcera nezvládá (ABSOLUTNĚ) , nechci aby ze mě byli smutní, vždycky jsem se snažila jim dělat radost a být bezproblémová. A maminka ta by to asi nepřežila, neměla to v životě zrovna lehký. Vždycky když k ní přijdu na návštěvu tak mi říká jak je šťastná, že se mi v životě daří, že nemám žádné problémy a že jsem její radost a chlouba. A to bych ji měla říct tohle NIKDY chci , aby byla šťastná a spokojená. A jak to vlastně začalo, par uštěpačných poznámek, pár hloupých SLOV. Nikdy bych nevěřila, jak SLOVO může mít takovou váhu a jak může být tak nebezpečné. A proto bych chtěla poprosit ty normální lidi, i rodiče který si tyhle příběhy čtou a netrpí touhle nemocí jako mi . I pár hloupých slov může někomu zkazit život, tak jako mě, dejte si pozor co komu a kdy říkáte. Není lepší místo blbý poznámky jsi tlustá dělej něco se sebou , nebo s tebou bych nechodil tlusťochu, říct mám tě rád taková jaká si. PS : jsem moc ráda, že jsem objevila tyto stránky, konečně jsem se po 7 letech mého trápení mohla někomu svěřit a moc mi to pomohlo, ale sílu na to, to změnit nemám :-(. Třeba ji jednou najdu a třeba tady :-).

Ahojky holky:-) myslím, že tady chybí příspěvek nějakýho kluka, zkusím to změnit. Bylo mě 15, užíval jsem si života, měl plno přátel, fajn rodiče, dobrý známky ve škole, na fotbale střílel jeden gol za druhým. Co víc si přát. Hm… mě to, ale nestačilo a rozhodl jsem se zhubnout. Proč? Abych mohl ještě rychlej jezdit na kole (moje velká láska), abych se víc líbil holkám, abych získal ještě více přátel, prostě chtěl jsem být úspěšný. Po měsíci diety mě pomaličky, ale jistě ovládla hlavu anorexie. Asi nemá cenu popisovat jak několikrát za den stojíte na váze, bojíte se sníst skoro cokoliv, jak Vás vlastní oči klamou, klepete se zimou a především všechno musíte spálit sportem. Myslím, že víte o co jde. Po nějakém čase předala A štafetu bulimii, což mě možná zachránilo život. Nakonec došlo ještě k jednomu předání a to z B na přejídání, ale už bez zvracení. Takže z nizoučké váhy na skoro nadváhu, asi víte jak mě bylo. S takovou váhou jsem nemohl nikam do společnosti. Dnes je mě 19. PPP už mě pomaličku opouštějí. A já se ptám. Opravdu mě zhubnutí pomohlo k úspěšnosti. Nevím. Přátelé zmizeli ( a ti noví, se mi hooodně těžko hledají). S rodiči si příliš nerozumím. Na kolo a fotbal můžu zapomenout, A mě zničila kolena. Sebevědomí a ukecanost také někam odlétli. Nic mě pořádně nebaví. Věci mi padají z ruky, pronásledují deprese z čehokoliv. Moc Vás prosím, zamyslete se na tím, co teď právě děláte, jak si PPP ničíte život (štíhlost neznamená úspěch). Zapomeňte na svou sobeckost. Ano, i když Vám to tak nepřipadá, ale ve zkutečnosti myslíte hodně jen na sebe. Na to jak chcete být hubení, úspěšní a já nevím co. Nevidíte jak trápíte okolí kolem sebe? Zkuste všechno to úsilí co investujete do hubnutí proměnit v lásku k lidem kolem sebe. Jen si představte, že tak jak Vás trápí Vaše váha, by Vás trápily problémy blízkých přátel. Není na tom aspoň trošku pravdy??? PS: Už hodně dlouho mám jedno velké přání. Chtěl bych ten prsten co měla Arabela. Otočil bych, a ppp by zmizely z tohoto světa. Už by nikdy a nikomu nezničily život.

Odejdi, odejdi prosím vím, že tě v sobě stále si nosím. Nechci tě v sobě více, kříčím, co mi stačí plíce… Stejně mě nikdo neslyší, protože můj hlásek je myší… Kamkoliv jdu mě doprovázíš a „špatné“ myšlenky mi vháníš. Prosím bože, ať jde pryč, ať už přestane mrskat ten bič !!! Už více nechci plakat a bát se, že na mě kdykoli přijde zase. NENÁVIDÍM TĚ TY MRCHO ZLÁ !!! vím, že si to teď čteš, zároveň jak já píšu, ale věř mi, že tě PŘEMŮŽU !!!! Nevím, kdy, nevím, jak ale vím, že to jednou dokážu. Všichni to jednou dokážem, tak si to zapamatuj a BOJ SE !!! protože já už si od tebe NENECHÁM PROUČET !!!! Už NE !! už si mě vysála dost a já už nemám sílu……………. Ahoj všichni, tohle píšu právě když prožívám…..no ani nevím, jak se tomu říká nebo jak to nazvat…no ale ……já už prostě nechci,………nevím, co psát, brečím tu, nevím, jestli se lituju nebo brečím protože jsem tak bezmocná vůči ní……ovládá mě jako já ovládám postavičku ve hře na počítači…….ale ted už nechci, postavička sebou už nenechá cloumat a poroučet si už NE ! Už jsem sem jednou svůj příběh psala, tohle je jakoby pokračování…….no tak se snažím přestat, dalo by se říct, že to jde ale strašně pomalu…….nevím, možná že jsem se zasekla a už to dál nejde……..už to nedělám každý den, vydržela jsem i 3 dny, a dnes taky….ale bojím se……..možná to je ten problém, – nesmíme pochybovat o vítězství jinak nemáme šanci…vím, je to těžké nepochybovat, já taky pochybuju……ale musíme to zkusit jiná možnost není, protože máme jen tři věci: strach,pochyby a naději…….-možná když se naučíme tyto tři věci ovládat, pomůže to k vitězství….. tak se všíchni držte a A ZKUSTE NEPOCHYBOVAT…já to zkusím taky…….at ta mrcha táhne k čertu…….. HODNĚ ŠTĚSTÍ VŠEM ……janeinka janeinka16@seznam.cz

Ahojky všem, znám tyto stránky velmi dobře, pomáhaly mi k napsání mé seminární práce o mentální anorexii… Víte, nechci přímo psát svůj příběh, zřejmě by se moc nelišil ode všech ostatních. Ptám se jen, proč to děláme? Proč hubneme? Co nás k tomu vede? Proč holka, která měří 1,60m a váží 52kg se rozhodne hubnout, kdo říká, že je to dobře? Potřebuje zhubnout ten, kdo má BMI nad 25, ale stále mi přijde, že to nikomu nedochází… Hodně dívek sem píše, že si přejí být anorektičkami, ale upřímně, kolik z nich ví, jak to skutečně vypadá. Máme za to, že anorektičky jsou missky, možná ano, ale nejsou v nejhorším stavu, to by si média nedovolila vzít si na triko, navíc my je vidíme na fotkách či v tv, kde je vidíme o 4 – 5 „tlustší“. Ale skutečná anorektička nevypadá už ani jako dívka… Proč se máme neustále dokola ohlížet na názory druhých. Proč náš přítel si dá výbornou pizzu a my steží salát, a mimo jeho přítomnost spořádáme, co najdeme a pak trpíme…? Vidíme jen to, že MUSÍME být hubené, jinak máme smůlu. Nejhorší je, že to tak často je. Často slyšíme řeči, že nikomu pár faldíků nevadí, ale na to všude vidíme, jak hubnou herečky a zpěvačky, jelikož jinak nemají šanci. Všude se na nás valí – HUBNĚTE!!! Slutečnost je, že být normální je problém. Jak má mít člověk normální váhu a cítit se dobře? Já vím, že mi na tyto otázky nikdo neodpoví, ale přesto se ptám, kolik slečen ještě bude muset prožít anorexii, bulimii, kolik z nich zemře, než to někdo pochopí a začne ukazovat to, co je normální. My kolem sebe nevidíme normální holky, vidíme jen ty z časopisů a tv. Pak se ale nemůžeme divit, že holčičky v sedmi letech touží být krásné = vychrtlé, ony vidí jen ty vyhublé… Nemá smysl dál cokoli psát… Odpovězte si sami… Děkuji, že jste toto četli…

Tak jako každou jinou sobotou sedím nad naloženým talírem a smutne nan koukám.Nechci to jíst.Nemám na to chuť!Moji rodiče a brácha jenom od chuti mlaskají,a já jsem do toho ani nezavrtla. trochu z detství: od mala jsem byla vychrtlá,nechutnalo mi:(.Pak jsem si začala hlavne v pátém ročníku všímat,že spolužačkám už rostou prsa,a jsou jiné jako já.Chtela jsem být taky taková.Všichni mi ríkali jedz,si strašne chudá,ale já jsem si na to zvykla,a tak jsem se nad tím nezamýšlela.oni stále rostli a pribírali,a já nic.Pak prišla puberta,a já jsem se rozhodla s tím neco udelat. Pokrok: Pak jsem se proti vúli prežírala-(tím myslím minimálne jíst,jenomže pro múj scvrklí žaludek to bylo hodne).Je to rok aj neco co držím pribíračku a pribrala jsem 8 kg.To je slušné,ale já jsem aj vyrostla,takže sa mi to uložilo do výšky,a z vychrtliny sa stalo strašne chudé ,,dievčatko´´.Ano.Holčička.Rozumem sa možem priradit k devátáčke,ale telem-6.trída!Ale i šestáčky mají prsa!Já ne,lebo sem strašne chudá.Nenávidím svoje telo.Nemožem pribrat!Mne sa už nechce prežrávat nasilu!Byla jsem s tím u doktora.Dal mi lék.Lék mi pomohl,a zároven strašne uspával.Prestávala jsem ho z toho dúvodu brat.Zase jsem se ocitla u doktora.Vyšetril mna,jestli náhodou nemám nemoc.Výsledky byli dobré.Nic mi není.Tak co mi teda je?proč mi nechutí jest?Proč nemám na nic chuť?Proč sa musím do všeho nútit?Nejdrív jsem si myslela že chyba je v mé matce,že nevarí dobre.Omyl.Všem se líbí matčino jídlo.Ted rozmýšlám co bych si dala,a už i vím.-Nic!!!Nemám na nic chuť!A kebych sa prinutila,stejne to nesním. Tímto príbehem Vás vyzívám,poradte mi,jak pribrat?!