Nechci se litovat nebo sem psát, jak těžkej život mám. Pravda je taková, holky, že si za většinu problémů zkrátka můžeme samy. Jasně, existuje tady ideál krásy, který je pro 90% populace nedosažitelný a většina jeho přirozených představitelek je de facto genetický exot,ale to přece není všechno. Každý, kdo má nějakou ppp, je posedlý dokonalostí nebo kontrolou. Já mám asi obojí, i když si nemyslím, že bych na tom byla tak špatně. Vypadám normálně, na dnešní měřítka oplácaná, ale zdravá, bez problémů. Nevím, kdy se to zlomilo, že jsem začala přemýšlet, co jím, kdy a kolik. Asi okolo 13 mi bylo jasný, že jsem prostě tlustá a vždycky se našel někdo, kdo mi to vmetl do tváře. A já se začala nenávidět, a to trvá dodnes. Pohybuju se v obdobích, kdy to ani tak nevnímám a pak do toho spadnu-přejídám se nebo úzkostlivě hlídám přísun potravy. V obou případech je můj život jen o jídle, buď mám dobrý den a nic neřešim, nebo mám špatný den.Nikdy nezvracím-to neumím, i když sem se o tom po pár záchvatech přejídání pokoušela. Jenže já si najednou uvědomuju, že nejsem normální ani v tom nic neřešícím období. Ono asi neni normální, když nedokážu jíst na veřejnosti-když tam jsem sama, když jsem s někým, tak prostě není vyhnutí. Sama bych si ale nic nekoupila, měla bych pocit, že se na mě každý kouká a říká si, jak tak tlustá kráva ještě může do sebe něco cpát. Já ráda jím sama, vadí mi, když mě někdo může vidět. Další věc, co asi není normální, je můj pocit ohledně jídla. Nejradši bych asi nejedla nic, všechno je pro mě moc tučný. Já to nakonec sním, protože mám hlad, ale mám z každýho sousta strašný pocit viny. Poslední nenormální věc je, že v porovnání s jinýma lidma jim málo a pár lidí mě na to už upozornilo. Ale ono se to nakonec vykompenzuje záchvaty, který nikdo nevidí. No a samozřejmě se k tomu ještě přidává pocit, že každé jídlo bych měla nějak vycvičit. Pořád si říkám, že to je o.k., že nejsem kost a kůže (to bych nebyla ani kdybych zhubla 15 kilo), že přece nejsem ppp oběť, ale na druhou stranu můj přístup k jídlu je nenormální, nenávidím ho, nechápu, jak bych mohla sníst to, co ostatní, třeba čokoládu na svačinu nebo nějaký pořádný tučný jídlo. Pravda taky je, že mám často deprese(i když samozřejmě ne v pravém medicínském slova smyslu), když mám hladové období nebo naopak přejídací. Vždycky si říkám, že začnu jíst normálně, že se budu mít ráda, že pro mě nebude problém vysvlíct se do plavek, ale nějak to pořád nejde a já jsem unavená. Jsem unavená z toho hraní úspěšného a šťastného člověka, jsem unavená z nočního kradení se k ledničce a cpaní se čímkoli mi přijde pod ruku, jsem unavená z touhy po dokonalosti a vím, že kdybych to nebrala tak extrémně, už jsem dávno mohla mít svojí vysněnou váhu, jsem unavená z hloupé víry, že hubený člověk=šťastný člověk, jsem unavená z nenávisti k létu, kdy se musím odhalovat, jsem unavená z malých velikostí v obchodech, jsem unavená ze stresových situací, které odstartovávají záchvaty, jsem unavená z chlapů, pro které je štíhlá holka alfa a omega, jsem unavená z pocitu viny a nevděku za úžasné příležitosti, rodinu a přátele, které svým přístupem k životu vlastně ani nedokážu pořádně ocenit, jsem unavená ze sebeobviňování z laxnosti a neschopnosti vzít život do vlastních rukou(každý přece jí normálně, tak to sem sakra tak blbá, že tuhle základní věc nezvládnu?). Ze všeho nejvíc jsem ale asi unavená z uvědomění, že ta propast, do které jsem dřív občas spadla, se stává mým domovem, a já jsem ztratila schopnost rozlišit, co je normální a co ne .
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.