moje trapeni

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj!!! tyhle stranky sem objevila nahodou a sem za tu nahodu strasne vdecna…cetla sem si nekolik pribehu a vsechny sou si strasne podobny,takze ani ten muj nebude vyjimkou!ja bych spis ale chtela poradit.je to strasny,ze to tak reknu,ale ja touzim mit opet anorexii.chci ji jen pro ten pocit volnosti,lehkosti a spokojenosti!strasne se za ty slova stydim,ale myslim,ze je par z vas zna!muj poribeh zacal presne 11.11.2004,kdy sem si razne rekla DOST!divala sem se do zrcadla snad ze vsech uhlu a byl to strasnej pohled.v te dobe sem pri sve vysce 175 cm vazila neuveritelnych 70 kilo!s tim byl ale konec…zacala sem razantne.odlozila sem pecivo,sladkosti a zacala sem se ladovat zeleninkou,nizkotucnymi mlecnymi vyrobky a nejedla sem tepla jidla.omezila sem prijem masa na minimum a postupem casu sem omezila prakticky vsechno jidlo!ve skole sem nechodila na obedy a moje vaha sla s velkou rychlosti dolu.vsimli si toho uplne vsichni,hlavne mama a moje tridni,ktera se mnou sedela u stolu a kontrolovala kazde moje sousto!pri kazdem jejim pohledu jinak sem svoji porci odevzdala spoiluzakum a s brekem sem utekla!trapila sem se na rotopedu s obalenejma stehnama alobalem a chodila behat…trapila sem se,ale to trapeni za to stalo!v breznu sem odjela na hory a slozila sem se na sjezdovce…nemela sem zadnou energii,zatmelo se mi pred ocima a uz to bylo…ale vstala sem,rozhlidla se,jestli me nekdo nevidel a pokracovala v jizde.musela sem neco jist,jinak by mojje telo zkolabovalo uplne.proto sem si vzala jablko,po kterym sem mela takovy vycitky,ze sem dalsich 5 dni nic nesnedla.v tu dobu sem klesla asi na 50 kilo.ale zacinaly se objevovat problemy.lamani nehtu,vypadavani vlasu,unava a ztrata soustredenosti!muselo se ve me asi neco zlomit,ale ja sem zacala normalne jist,nejdriv po malych porcich,apk normalne a vaha sla nahoru…ne tak strasne jak sem si myslela,ale 60 kilo ted mam a depky s nima spojeny…chci bejt hubena krasna stastna.vsechno postradam a trapim se.chtela bych najit nekoho,kdo by si treba o kazdodennich problemech se mnou psal,strasne by me to pomohlo,sem z toho uz malinko na prasky….jestli budete chtit,ozvete se:T.Biedermannova@sezanm.cz dekuju vam mockrat,jestli ste muj pribeh preluskali celej,tak sem moc rada a drzim pesti vsem,kdo bojuje…urcite ten souboj vyhraje!!! mejte se krasne…myslim ze to vlastne asi jde i bez trapeni se nad dokonalosti!!!!!

Už je to 6 let 2)

/0 Komentáře/v /přidal

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Moje perfektní sestra…

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem si myslela, že holky co trpí anorexií nebo bulimií jsopu šíleně hloupě. Nedokázala jsem pochopit jak si mohou samy naschvál huntovat své tělo a pomalu se zabíjet…To mi bylo asi tak 13 let s postavou jsem neměla žádné problémy. Byla jsem hubeňoučká a docela vysoká postupem času jsem se však začínala trošku zakulacovat. Měnit se v ženskou. Narostl mi větší zadeček a docela i boky. Pořád jsem byla celkem štíhlá, ale já jsem chtěla vypadat stále jako holčička. Hubnout se mi nějak nedařilo, tak jsem se s tím už začínala smiřovat. Co jiného mi taky zbývalo. Pořád jsem však měla komplexy, protže moje starší sestra je prostě perfektní… Dělá modeling a má krásnou postavu. Chtěla jsem se jí vyrovnat. Na to abych se jí podobala mi stačilo tak zhubout 3 kila a bylo by to. Ty tři kilča jsem zhubla ale mě to bohužel pořád nestačí. Teď je mi 15 a já nemám jiné myšlenky než na to, abych ji předhonila abych byla hubená. Kvůli tomu už téměř nejím. Občas mě to ale chytne a já si řeknu, že už nejsem normální, když pořád myslím jen na jídlo sdokonce se mi o něm už i zdá, tak se najím. V tu ránu začnu mít hrozné výčitky svědomí a usím to jít vyzvracet. Když je po všem a to znamená, že všechno to hnusné jídlo je ze mě pryč, že skončilo v záchodě je mi líp. Dřív jsem anorektičky a bulimičky nechápala a teď??? Už jim rozumím. Každá jsme jiná a přeci máme jednu věc společnou a to je touha po dokonalosti…Já už jsem jen nevěla co dál dělat tak jsem se chtěla aspoň vypovídat…ZUZKA

Moje hubnutí

/0 Komentáře/v /přidal

Už odmala, vzhledem k tomu, že jsem jedináček mě především babička strašně vykrmovala. Od doby, kdy jsem začala chodit do školky jsem si musela vyslechnout různý nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy týkající se mojí váhy. Prostě jsem byla taková kulička. A tak to pokračovalo i na základní škole. Možná, že právě kvůli tomu jsem nebyla nikdy oblíbená, a spolu s mojí povahou introverta jsem prostě do kolektivu nikdy nezapadla. Ale měla jsem pár kamarádek se kterýma jsem si rozuměla. Dokonce i nejlepší, jenže ta mě v podstatě využívala – jen když si potřebovala napsat SMS, něco koupit či se vymluvit na mě, když šla za klukama, tak na to jsem ji byla dobrá. Dneska už spolu nekamarádíme. Přestala se mi ozývat. Prázdniny před nástupem na střední školu jsem měla zhruba 75kg na 173cm. Ale začala jsem přes léto cvičit a na začátku prváku jsem byla o 7 kilo lehčí. 173cm a 68kg není nic moc, ale ta změna byla vidět a já měla radost. Tradičně jsem ale do kolektivu nezapadla. Ale tedka už je to lepší ;). No každopádně jsem, jakmile škola začala, přestala cvičit a naopak jsem začala jíst po večerech a nic moc zdravýho. Váha stoupala a nové oblečení mi bylo těsné. Takže zase znova. Protože se mi ale nechtělo cvičit, tak jsem prostě moc nejedla, ne nijak dlouhou dobu vždycky jsem to vydržela tak nanejvýš 3-4 týdny, zhubla jsem pár kilo a další měsíce jsem se ládovala a váha zase narůstala. Ještě bych chtěla říct, že moje kamarádka je jedna z těch, který můžou sníst všechno a nepřiberou, a navíc je stále v pohybu, pořád někde lítá. Váží asi 48-50 kg a podle mě je nádherná. Vždycky jsem byla co se zájmu kluků v jejím stínu. Ale stejně to byla jen moje vina, kdybych na sebe trochu dbala a v jídle se hlídala, třeba se taky našel kluk co by mě chtěl. No každopádně letos v dubnu, kdy mi bylo skoro 19 let, jsem vážila 73 kg. Přes prázdniny jsem se rozhodla se sebou zase něco dělat, aby ten poslední maturitní rok na střední za něco stál. Omezila jsem jídlo třeba jen na jablko nebo rohlík denně, někdy jsem celej den nejedla nic a pila 3 litry vody denně, k tomu trochu sportu a posilování a zhubla jsem 10 kilo. Někdy jsem ale měla záchvat žravosti a snědla všechno co jsem našla a hlavně na noc. I přesto jsem v záři do školy nastupovala s váhou 63,5 kg. Začala jsem se sama sobě i víc líbit. Ale protože chodím na obchodku, kolem mě je spousta hezčích a hubenějších holek. Zase jsem si připadala hnusná a jen do počtu, jedna z mnoha průměrných, jak vzhledem tak i váhou. A i když si myslím, že ten úbytek váhy na mě byl vidět, tak mi to ani nikdo neřekl, nepochválil mě, nic. Tak to je a bylo vlastně pořád. Ne že bych si chtěla vynucovat chválu, ale někdy to člověk potřebuje a nastartuje ho to dál. Padla na mě deprese a já se začala přejídat, za týden jsem měla o 3 kila víc, ale naštěstí to přejídání dál nepokračovalo. Místo toho zase přišla hladovka a litry vody. Za 5 dní jsem ty tři kila měla dole. V současné době mám asi 61,5 kg. Nemyslím si, že bych měla anorexii, váha ani nijak prudce neklesá, protože necvičím, ale přesto se snažím jíst minimálně, třeba jogurt denně a 4 litry vody. Když si dám ve stejný den kromě jogurtu ještě jablko nebo musli tyčinku, hned mám na sebe zlost a mám strach, že přiberu. Několikrát denně se prohlížím v zrcadle a pokaždé se vidím o něco víc tlustá. Vážím se denně, z 30dkg úbytku skáču blahem, z 30 příbytku jsem v depresi. To si pak řeknu „dneska nic nejím,“ nakonec to stejně nevydržím, ale i kvůli banánu mám na sebe vztek. Chci hubnout dál, ale vím, že pokud to bude způsobem trocha jídla denně a litry vody, tak až s tím přestanu a příjem jídla zvýším, budu naopak přibírat. Ale stejně, i když mám asi 12 kg od dubna dole, tak si hezčí už nepřipadám a kluk se žádnej taky neobjevil. Takže to chce ještě něco shodit… Moje hubnutí ani váha samotná není žádnej extrém, a já doufám že do anorexie nesklouznu, ale deprese mám pořád a třeba dneska jsem vyjedla půlku ledničky. A to co se mi teď honí hlavou, myšlenky na to, že z toho ráno budu mít na váze o pul kila víc, každej si toho všimne…no není to nic příjemnýho. Všechny chceme být krásné, žádoucí a vyrovnat se těm nejhezčím holkám z našeho okolí nebo i z televize, ale možná že klíčem ke štěstí je přece jen ta otřepaná fráze naučit se mít ráda sama sebe takovou jaká jsem… Držte se, holky..

Pořád jsem nepřišla na způsob, jak opravdu žít…

/0 Komentáře/v /přidal

Prestoze jsem tyto stranky objevila uz asi pred vice jak 3mi lety, prispivam poprve.. vlastne ne, uz jednou pri jedne z mych slabych chvilek jsem nevydrzela,vyuzila jsem moznosti a pokusila se timto prostrednictvim dostat ze sebe ten chaos, kterÿ me posledni dobou opet den co den uzira.. napsala jsem muj pribeh, na jednu stranu jsem rada, ze se tu neobjevil, protoze na me prozrazoval prespriliz, avsak na druhou stranu me desi pomysleni, ze toto mnozstvi pribehu, ktere se na techto strankach dennodenne objevuje, tim padem neni uplne.. vite, prestoze je anorexie uz delsi dobu za mnou, mam pocit, ze u me neco z ni uvizlo, ze ta mrcha, kterou na jednu stranu hrozne miluju, nechce odejit, dokud mi neznici zivot uplne. nejsem si jista, jestli za me chovani muze ona nebo, jestli jsem opravdu tak spatny clovek.. Mozna ze jeji zarodek u sebe nechavam podvedomne prebyvat schvalne, abych se vzdy mela na co vymluvit a za co se schovavat… mam z ni velice rozpolcene pocity, vim, ze je zla, vim, co mi provedla, vim, jak dlouho mi trvalo dostat se zpet na normalni vahu, vim co slz, namahy, bezesnych noci a nervu pro me i pro me nejblizsi znamenala, jsem si vedoma, ze dan za ni platim dodnes, ale presto prezevsechno bych ji chtela zpet, chtela bych citit kazdodenni viteztvi, viteztvi sama nad sebou, viteztvi nad hladem. I kdyz az moc dobre vim, ze tyto viteztvi byly vlastne nejvetsi prohry a ze me posilaly hnoub a hloub… jsem psychicky labilni, porad brecim, at uz uprostred hovoru s rodici, nebo v autobuse, ci pri hadce se sestrou. bojim se, ze neni jen moji skepsi to, ze me nikdo nema rad, za to jak se chovam, za to jak vypadam, za to jak jsem naladova, za to jak sem hnusna, jak navenek, tak uvnitr. Prijde mi, ze hniju, ne, ze jsem jiz cela prohnila… nejvic me mrzi, ze v afektu jsem hnusna na lidi, ktere mam strasne rada… asi nikdy ani na chvili se sebou nebudu spokojena, nezaslouzim si to! Nezaslouzim si to za to, jak se chovam… nejvetsi pocit spokojenosti sem mela, kdyz jsem ulehala s pocitem hladu, kdyz sem citila, ze rano na mem brise a stehnech bude opet o trochu tuku mene, a ze vaha bude opet ukazovat o par dekagramu mene, kazdou krec v zaludku jsem brala jakou vyhru, ktera prevazila to, ze jsem omdlivala potom, co jsem vybehla do prvniho patra, prevazila i to, ze jsem byla sama, zastrela mi pohled, nebyla jsem schopna videt ty vystupuji kosti, nevidela jsem ty sedrena zada od mnohahodinoveho cviceni… chci opet ty ruzove bryle, chci opet jen myslet na to, jak dosahnout dokonalosti, byl to vlastne velice jednoduchy zpusob ziti, tedy spise zivoreni! vse krome hubnuti slo mimo me.. byla jsem uzavrena ve svem svete, uzavrely se mi vsechny obzory, ale ten pocit vyhry nad hladem, vyhravala sem kazdy den, dnes me potkavaji spise prohry, jako kazdeho- ja vim! ale ja jsem slaba, ja je asi nedokazu prijmout… dalsi dukaz me odpornosti, vzdyt peoblemy mame vsichni.. jen ja se s nimi nedokazu vyrovnat a to mam vlastne jen jeden! je zoufale, chtit opet ty ruzove bryle, vim, ze kdybych opet klesla na dno- ted taky nejsem moc vysoko, ale pod pojmem dno si predstavuju psychiatrickou lecebnu! chtela bych opet zit… ale co je zivot? myslim, ze opet jen zivorim… jak dlouho jeste budu platit dan, ze to, ze jsem svym hubnuti tak trochu utikala realite? ta dan je moc vysoka, jsem v zacarovanem kruhu, v tydnu nejist o vikendu se prezrat. jen jedno ma vsedni den spolecneho se sobotou i nedeli a to slzy, zoufalstvi a myslenka pri ulehani, proc me anorexie neznicila napoprve, protoze ted uz to neni na kouzelna spolecnice, ktera mi pomahala kratit osklive dny, ted je to mrcha, co mi krivi pohled na cely tento svet a chci mit zivot rada! uz vim, co je zac, nedokazu se ji proto oddat s tim, abych stihala i vse ostatni, co se deje kolem me. Je to dobre, ale ja se jiz ctvrtym rokem trapim a snazim se ji bud podlehnout znova nebo ji nadobro vymazat.. (nechci zit s jejim zarodkem v mysli!) do obojiho mam daloko, a prece tak blizko, prijde mi ze neustale chodim po hodne vratke lávce a jeste k tomu je podemnou jen cerstve zamzly led, ktery me pri padu neudrzi.. jen zivorim a myslim na to, jak slizky jsem clovek a jak moc ji nesnasim a zaroven ji chci zpet.. vlastne nesnasim sebe. Zaver je takove, ze uple nejlepsi by bylo, kdyby ve me nikdy neexistovala, nebo kdybych ja sama nikdy neexistovala… chtela bych utect na druhy konec sveta a zacit znovu, ale bojim se, ze ani to by nepomohlo, protoze zmenim misto,ale ve vnitr to budu porad ja, porad sama proti ni, proti vsem a vsemu.. jsem problematicka a zoufala, proc nedokazu byt stastna? nezaslouzim si to, jsem oskliva a hloupa, nikdy jsem ji k sobe nemala pustit, nesnazim te, anorexie, prave proto, ze jsi pro me dulezita… porad jeste… Je pro me asi prilis vysoky cil, snazit se ji vygumovat, zatim se budu soustredit na to, abych se udrzela na lavce… omlouvam se za rozsah, zacala jsem psat a nevim,jak je mozne, ze jsem toho napsala tolik.. mam toho na srdci tolik, tolik veci, o kterych s nikym nemohu mluvit, to je mozna ten duvod…

Anorexie zasáhla podruhé

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, Jmenuju se Martina a je mi 18 a půl. S anorexií jsem začala když mi bylo 13 let. Tehdy jsem zhubla při 162 cm z 58 kg na 46. Rodiče mi tenkrát hodně pomohli tím, ze mě donutili se jit léčit. Strávila jsem tři měsíce v Motole, kde mi opravdu pomohli, i když pani doktorka říkala, ze nejsem vyléčená. Po návratu jsem skutečně trosku ?koketovala? s dietami, ale v rámci normálu. Pak jsem diky moji kamarádce začala jist zase normálně a vlastně až do února letošního roku jsem byla jakš-takš v pohodě. Tehdy ta moje anorexie měla ale trošku jinou formu. Dneska to cítím tak nějak jinak. Vloni v srpnu jsem letěla na roční studijní pobyt do USA. To jsem mela při 169 cm asi 58 kg. Byla jsem spokojena. (To jsem zrovna zhubla, nejvíc jsem mela i 69 kg). Hodně jsem sportovala, tak jsem byla taková ?namakaná?, byla jsem hodně ženská, ale vůbec ne rozměklá. No a tam jak všechno bylo nový a lákavý, tak jsem musela všechno ochutnat. Zase jsem přibrala na 69 kg a připadala si odporná. Tak jsem začala s dietou a sportem. Chtěla jsem byt krásná až naši přijedou. Taky že jo, byla jsem opálená, štíhlá s dlouhejma vlasama.. Táta byl nadšenej, když mě poprvé po tom roce spatřil.. Ale pak během prvních pár dnů mu došlo, která bije. Anorexie tu byla zas.. Ted tu sedim, je mi 18 let, ale vypadám jak třináctiletý děvčátko.. Vážim 47 kg. Už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy mela normální jídlo. Už pěkných pár měsíců žiju jen z několika jablek, sýru cottage a rýžových chlebíčků.. A je mi nanic. Řikám si, ze to takhle dál nejde, ze nemůžu žít dalších x let jen z tohohle. Ale prostě se už nedokážu najíst ničeho jiného. Rodiče jsou se mnou trpěliví, i když vim ze je tim hodně trápim. Nemohou se mnou nic dělat. Není mi už 13, aby mě zavřeli do Motola. A já nikam sama nejdu. Divné ale je, ze na jídlo moc nemyslim. Je pravda, ze jsem tak nějak ztratila zájem o věci, který mě dřív zajímaly, ale na jídlo už 24 h denně nemyslim. Nemam silu sportovat, nebaví mě číst.. Nemůžu jít ani s kamarádama do kina, protože bych byla divná, že nejím pop-corn? Je to holt daň, za moje vysněný tělo. A dost krutá. Dala bych nevím co za to, abych si našla přítele, začala sportovat a žít prostě normálně.. Ale ta mrcha je do mě zažraná tak, že na to nemám sílu 

Pohádka?

/0 Komentáře/v /přidal

Byla jednou jedna malá holčička,která byla hrozně veselá,šťastná, oblíbená,každý se s ní bavil,skvěle si rozuměla nejen s holkama,ale i u kluků byla oblíbená.Měla skvělou mámu,se kterou si rozuměla starší ségru,s kterou se sice někdy nepohodla,ale bylo to ok!!!S taťkou chodila na výlety a na fotbal.Dobře se učila a u učitelů byla oblíbená.Měla moc ráda gumové medvídky a sladkosti vůbec… A tady pohádka končí.Nevím,kdy došlo ke zvratu v mém životě. Taťka začal hrozně pít,řval po mámě i po nás.Někdy nás dokonce mlátil.Nechodil domů,rozbíjel věci,pořád jen ječel,máma brečela… Život nabral úplně jiný směr. Ale k věci,o které jsem se rozhodla psát.V naší rodině byli všichni děsně štíhlí.Mamka váží okolo 55kg a moje starší ségra je úplné párátko.Jí,co chtějí.Ségra si třeba v 10 večer vezme čokoládu,zají to koblihou,k tomu si přihodí rohlík se salámem a když má chuť,sní chipsy!!!Žádný sport,ani trochu!!!A je hubená jak laňka.Šíleně mě to štve.Proč má někdo takové štěstí? Já ho neměla.Nebyla jsem tlustá,,jen na mě šlo rychle poznat,když jsem trochu přibrala.Byla jsem prostě NORMÁLNÍ. Lidi mi sice často říkali,že jsem takové „tintítko“,ale…!Jedla jsem,co jsem chtěla a nelámala jsem si s tím hlavu.Měla jsem ráda gumové bonbóny a lízátka a sladkou housku s pudinkem a další „chuťovky“. Nijak extra jsem nesportovala.Pamatuju si to jako dneska a nedo- kážete si představit,jak moc bych chtěla čas vrátit na tu chvíli. Tenkrát-bylo mi asi 12-vážila jsem asi 48kg,jsem si vzala na večeři nízkotučný,bílý jogurt s čerstvýma jahodama.Tenkrát jsem si řekla, že budu jíst zdravě.Tak jsem taky udělala.Nebylo to nic moc-třeba jsem si i jednou týdně dopříla něco čokoládového.Ale líbilo se mi to. Měla jsem pevnou vůli.Pak najednou přišel zvrat-začala jsem si připadat děsně tlustá.Začala jsem vynechávat snídani,svačinu už jsem do školy nenosila a na večeři jsem se vždycky nějak vymluvila.Takže jsem jedla jen oběd.To pro mě byly třeba 2 kupky rýže.Celý den jsem se na to těšila. Měla jsem šílený hlad.To nejde ani popsat.Ten,kdo si to prožil,ví o čem mluvím.A tak to šlo nějakou dobu.Podařilo se mi zhubnout asi 8 kg.Ale to si taky vybralo svou daň.Nejenže to na mě šlo poznat vzhledově,byla jsem psychicky totálně na dně.Pořád jsem brečela,byla naštvaná a protivná. Ve škole jsem se zhoršila,nemohla jsem se soustředit a měla jsem děsnou paměť.Lidi kolem mě mi říkali,ať s tím přestanu,že jsem ještě malá. Asi ve 13,5 jsem vážila o 4kg více a ani mi to nevadilo.Nejedla jsem moc sladké.Můj jídelníček tvořilo-tmavé pečivo,ovesné vločky,ovoce,zelenina,voda, celozrné a cereální potraviny,bio,nebo potraviny bez cukru. Začala jsem být veselá a začala jsem jíst na veřejnosti(což mi předtím dělalo dost problém).Máma byla ráda,že už s tím neblázním.Všechno se zdálo být celkem bezproblémové… Většina pohádek končí „happyendem“,moje bohužel ne. Zanedlouho mi bude 15.Lítám v tom znova.Nevážím ani těch záchytných 40kg. Můj život se zkládá jen z jídla,sportu,počítání kalorií,diet,…!Vlasy mi řídnou a kůže se mi loupe,jakoby byla z papíru.Po těle mám samé modřiny.Nejvíce mě bolí moje páteř,mám už jí celou dokřápanou,z toho,jak dělám každý den zklapovačky.Už nemůžu!!!Jsem unavená z toho kolotoče,ve kterém se už točím příliš dlouho,už se mi z něho točí hlava.Nevím,jestli se mi někdy podaří vystoupit. Nenávidím se za to.nejlepší roky mého života ztrávím počítaním kalorií!!! Mám hrůzu z toho,že jsem tlustá.Chci ještě trochu zhubnout.Aspoň ty stehna-to fakt musím.Přihlásila jsem se na fitko,takže super.Zase něco zhubnu. Je dost pozdě,měla bych se učit,ale já to nedokážu.V hlavě mi zní jen – MUSÍM ZHUBNOUT!!!Dneska jsem toho snědla strašně moc-dohromady asi 200kcal. Ale dost jsem toho zhubla při sportu,takže nevím,no!!!Nevím,co bude dál. Ještě chci trochu zhubnout a pak… Snad vás můj příběh trochu zaujal.Můžete mi napsat do komentářů,nebo na Olsenka14@seznam.cz.Budu ráda.A taky bych byla ráda,kdyby jste mi některá z vás,která byla v nemocnici a léčila se z ppp,napsala,jaké to tam je!? Díky moc.Ahoj

Bulimie – básnička

/0 Komentáře/v /přidal

Tak holky přišla jsem se tak trochu pochlubit – už jsem se přestala bát – skoro půl roku – za pár dní tomu tak skutečně bude jsem nezvracela. Neříkám, že jsem vyhrála, ale moje malé vítězství to je 🙂 Našla jsem básničku, kterou jsem napsala v době kdy jsem trpěla – ani si to teď nedokážu představit – byla to hrůza – ale to všichni víte…chtěla jsem jí sem napsat: tak snad taky někomu otevře oči – prostě to takhle dál nejde!! Bulimie Koukám se do tmy, které se bojím nic nevidím, ale stejně tam stojím. Naleznu tam něco snad? Ano mé prázdné duši začíná se to podobat. V tmě je nekonečně možností co opravdu děje nikdo nezjistí. Slzy i usměv podaří se ti schovat jak si můžeš pořád takhle ubližovat? Křeče a bolesti svírají tvoje tělo co to tvé myšlení zase dovolilo? Žaludek v pr**li několik dní máš o jídlo se stejně jen zajímáš. Protože padáš do černé propasti nevíš jak ven s téhle blbosti. Únavu a bolest pak už jen skrýváš do mísy kýblu často se díváš. Jak pomoct, nevím ti sama to mívám… Zrovna teď něco svírá můj žaludek proč i on radči neutek. To co tě ubíjí jsi ty sama nesvaluj vinu na něco jinýho vzpomínáš – cukroví, bonbóny klidně rama okurky, pečivo, čokoláda daš si všechno co máš ráda určitě brambůrky, slané keksy a ještě oříšky nanukáč, mléko či smetana teď přijdou koblížky. Co ještě dál? tvůj žaludek by si dal? Co takhle jablíčko, tvorah a šlehačku ty levný sušenky co šly tak na dračku. Sušený ovoce, cornflacky, müsli tak holka už končeně na sebe mysli co jsem to zase udělala – břicho jak těhotná mám přemýšlím o tom so s tím udělám? O jiné možnosti, ale nevím všechno vyzvracet – jinak hned omdlím nemůžu ani dýchat sotva funím výmu rozumu teď nerozumím. Proč zase jsem podlehla té hnusné nemoci jak ji už konečně mám přemoci? Jestli to někdo víte napište, nejen mě tím ulevíte. Pomůžete tisícům dívek i žen co neví, jak z toho kruhu teď ven. Ani nevím jak jsem z toho dostala já. Bylo to těžky. Zamilovala jsem se do jednoho kluka a tomu jsem slíbila, že kvůli němu zhubnu – a proto jsem bulimii dala věčné zbohem. Asi to chce opravdu na něco se upnout a kvůli tomu to vydržet. Mě to vydrželo, ale láska se nekonala. Bohužel – pořád ho jen dále sleduju svýma zamilovanýma očima. Ale i když to nevyšlo – za to to stálo. Tak holky do boje! Když už si myslíte, že za to VY nestojíte – což stojíte – najděte si někoho pro koho TO MÁ SMYSL!I když to ten kluk neví, přes to, že je to můj nejlepší kamarád – hrozně mi pomohl. A já jsem mu za to vděčná – třeba se někdy rozhodnu mu to říct – ale ještě jsem k tomu nenašla odvahu. Holky řeknu Vám – STOJÍ TO ZA TO! JE TO KRÁSNÝ POCIT! PŘEJU HODNĚ ŠTĚSTÍ!! POKUD MÁTE K TOMU NĚCO NA SRDCI – NECHTE KOMENTÁŘ – JÁ SE OZVU! Ps: Na co si dělat s postavou starosti, když ti ke kráse stačí kouzlo osobnosti!!

co s tím??

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, hned ze začátku se musím přiznat, že mi trvalo dost dlouho,než jsem sebrala odvahu najít si nějaké informace o svých problémech. Nechtěla jsem si to přiznat, ale teď jsem v tom až po uši a asi jako každá mám potřebu to někomu říct, ale komu, když to není jen tak. nechci to přiznat sama sobě, natož to říct někomu do očí. je mi 22 a radši ani nepřemýšlím nad tím, jak dlouho jsem bulimička, protože by mě to asi porazilo. Je velkým hitem svádět to na dobu, ve které žijeme, ale já jsem přesvědčená, že nejde o to, že všude kolem je plno hubených holek, ale je to hlavně v nás a v tom, jak samy sebe vnímáme. zdravá míra SEBEVĚDOMÍ!!! nemusíte vypadat zrovna jako miss, ale pokud máte kolem sebe lidi, pro které taková jste, tak se i tak začnete cítit. Možná kolem sebe mám spoustu lidí, co mě mají rádi, ale nikdy mi do nijak extra nedávali najevo. Říkat kritiku je asi snadnější než chválit. no, tak abych začala s tím, co ze sebe chci dostat. Vlastně to ani nemohu vzít od začátku, protože nevím, kdy se to zlomilo. Puberta je šílený věk – problémy s pletí a zvyšující zájem o kluky, kteří ovšem mé sympatie neopětovali,…. Když zhubnu, tak určitě budu pro kluky zajímavější …. hahahaha takový kec. no, ale začala jsem s dietama a ono furt nic, postupně jsem se uzavírala do sebe – neměla jsem na úspěšné kamarádky čas, po škole jsem šla radši domu a sedla k televizi no a pak to začlo – televize, jídlo, výčitky, záchod,…. dlouho se mi to dařilo skrývat, ale pak na to přišla mamka. slíbila jsem, že to zvládnu. a opravdu. rok jsem si nestrčila prsty do krku, ale stala se ze mě pěkná kulička – 75 kg při 163 cm. pak jsem se fakt naštvala a začala cvičit a upravila jídelníček -pravidelné jídlo, spousta zeleniny, celozrné věci, … trvalo mi to sice rok, ale zhubla jsem. fakt jsem se nepřežírala a měla jsem sama ze sebe radost, ale bohužel žádná osudová láska se stále nekonala a já ztratila naději – prostě ať budu hubená nebo tlustá, stejně budu furt sama. a tak jsem se opět vrhla na jídlo a měla výčitky a zas do toho kolotoče spadla. teď studuji na vysoké škole, ale stále jsem se toho svého problému nezbavila – není pro mě žádný problém jít si koupit nějaké jídlo, během půl hodiny ho sníst a pak to jít vyhodit na záchod. je to strašný, nedokážu se soustředit, při učení stejně furt myslím na to, co bych do sebe narvala. když se pokusím s tím něco udělat, tak to chvíli jde, jím normálně, ale pak přijde to osudové sousto, po kterém se cítím strašně a už mám pocit, že tam je navíc, tak k němu přidám další a další, protože už stejně vím, jak to dopadne. 🙁 změny mých nálad jsou taky šílené – jsem protivná sama sobě a co mě hrozně mrzí, že jsem protivná nejvíc na ty, na kterých mi tak strašně záleží a já jim nemůžu vysvětlit proč jsem taková. Já se za to tak strašně stydím a chci s tím něco udělat, ale nemůžu, prostě mi to nejde. Nemám se ráda a nejde mi to změnit. Mám mladšího bráchu – je to prima kluk, ale taky to není žádný model – neustále mu někdo předhazuje, že není žádné tintítko a já se hrozně bojím, aby neudělal takovou blbost jako já. Dostat se z tohohle začarovaného kruhu je, to mi samy potvrdíte, fakt téměř nadlidský výkon. No a je to venku 🙂 Na závěr by se hodilo říct něco takovýho, DRŽME SE, NENÍ VŠEM DNŮM KONEC!!!

Už jsem unavená.

/0 Komentáře/v /přidal

Nechci se litovat nebo sem psát, jak těžkej život mám. Pravda je taková, holky, že si za většinu problémů zkrátka můžeme samy. Jasně, existuje tady ideál krásy, který je pro 90% populace nedosažitelný a většina jeho přirozených představitelek je de facto genetický exot,ale to přece není všechno. Každý, kdo má nějakou ppp, je posedlý dokonalostí nebo kontrolou. Já mám asi obojí, i když si nemyslím, že bych na tom byla tak špatně. Vypadám normálně, na dnešní měřítka oplácaná, ale zdravá, bez problémů. Nevím, kdy se to zlomilo, že jsem začala přemýšlet, co jím, kdy a kolik. Asi okolo 13 mi bylo jasný, že jsem prostě tlustá a vždycky se našel někdo, kdo mi to vmetl do tváře. A já se začala nenávidět, a to trvá dodnes. Pohybuju se v obdobích, kdy to ani tak nevnímám a pak do toho spadnu-přejídám se nebo úzkostlivě hlídám přísun potravy. V obou případech je můj život jen o jídle, buď mám dobrý den a nic neřešim, nebo mám špatný den.Nikdy nezvracím-to neumím, i když sem se o tom po pár záchvatech přejídání pokoušela. Jenže já si najednou uvědomuju, že nejsem normální ani v tom nic neřešícím období. Ono asi neni normální, když nedokážu jíst na veřejnosti-když tam jsem sama, když jsem s někým, tak prostě není vyhnutí. Sama bych si ale nic nekoupila, měla bych pocit, že se na mě každý kouká a říká si, jak tak tlustá kráva ještě může do sebe něco cpát. Já ráda jím sama, vadí mi, když mě někdo může vidět. Další věc, co asi není normální, je můj pocit ohledně jídla. Nejradši bych asi nejedla nic, všechno je pro mě moc tučný. Já to nakonec sním, protože mám hlad, ale mám z každýho sousta strašný pocit viny. Poslední nenormální věc je, že v porovnání s jinýma lidma jim málo a pár lidí mě na to už upozornilo. Ale ono se to nakonec vykompenzuje záchvaty, který nikdo nevidí. No a samozřejmě se k tomu ještě přidává pocit, že každé jídlo bych měla nějak vycvičit. Pořád si říkám, že to je o.k., že nejsem kost a kůže (to bych nebyla ani kdybych zhubla 15 kilo), že přece nejsem ppp oběť, ale na druhou stranu můj přístup k jídlu je nenormální, nenávidím ho, nechápu, jak bych mohla sníst to, co ostatní, třeba čokoládu na svačinu nebo nějaký pořádný tučný jídlo. Pravda taky je, že mám často deprese(i když samozřejmě ne v pravém medicínském slova smyslu), když mám hladové období nebo naopak přejídací. Vždycky si říkám, že začnu jíst normálně, že se budu mít ráda, že pro mě nebude problém vysvlíct se do plavek, ale nějak to pořád nejde a já jsem unavená. Jsem unavená z toho hraní úspěšného a šťastného člověka, jsem unavená z nočního kradení se k ledničce a cpaní se čímkoli mi přijde pod ruku, jsem unavená z touhy po dokonalosti a vím, že kdybych to nebrala tak extrémně, už jsem dávno mohla mít svojí vysněnou váhu, jsem unavená z hloupé víry, že hubený člověk=šťastný člověk, jsem unavená z nenávisti k létu, kdy se musím odhalovat, jsem unavená z malých velikostí v obchodech, jsem unavená ze stresových situací, které odstartovávají záchvaty, jsem unavená z chlapů, pro které je štíhlá holka alfa a omega, jsem unavená z pocitu viny a nevděku za úžasné příležitosti, rodinu a přátele, které svým přístupem k životu vlastně ani nedokážu pořádně ocenit, jsem unavená ze sebeobviňování z laxnosti a neschopnosti vzít život do vlastních rukou(každý přece jí normálně, tak to sem sakra tak blbá, že tuhle základní věc nezvládnu?). Ze všeho nejvíc jsem ale asi unavená z uvědomění, že ta propast, do které jsem dřív občas spadla, se stává mým domovem, a já jsem ztratila schopnost rozlišit, co je normální a co ne .