Vam VSEM

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,holky!!! Pisu sem uz asi po treti, a jak to vsechno ctu, jsme na tom uplne stejne: deprese, uzkost, strach, nenavist k jidlu, nenavist k sobe same,zoufalstvi, beznadeje…Ja jsem uz tolikrat premyslela, proc tohle vlastne delame? Utikame od pravdy, od problemu, a resime je jidlem. Delam to i ja. Proc treba nenamalujeme obrazek? Nejdeme do kina? A ten problem neresime takhle? Proc ho neresime tim, ze si udelame radost? Proc to resime tak, ze si ublizujeme?…Ja tomu sama nerozumim…Zitra je to tyden co nejim, jenom mininum. Tri papriky k obedu, malo neco k veceri…Nemuzu cvicit, mam nejake zdravotni problemy, ktere ale nesouvisi s A. Protoze do ni „teprve“ PADAM…podruhe a pritom sakra vim, do ceho zase jdu…Jakoby mi to nestacilo, ale hrozne mi to pomaha. Hrozne trpim, kdyz mi nekdo ublizi, psychicky…Zacinam mit neskutecnej odpor k jidlu a k lidem, co jedi…Ze se nedokazou kontrolovat a furt musej do sebe neco cpat…Kdyz si kupuju tri papriky pripadam si jak nenazranec…Chjo,…nikdy bych neverila, ze budu mit PPP a ze tahle nemoc existuje…Lidi v praci si zase zacinaji vsimat…ze hubnu…Dela mi to radost…chodim absolutne v cerne barve, utlych vecech…aby to vyniklo, pritom si prijdu hrozne tlusta…Chci hrozne zhubnout, aby si me nekdo zase vsimnul, ze se se mnou neco deje…a chtel mi pomoct….takhle na sebe poutam pozornost…:o((…Holky drzte se. My to zvladneme! Petula

Dokážete to… :)

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, chtěla bych vám všem popřát moc síly a úspěchů v boji vás samých se sebou. Sama jsem se v bulimii plácala celých sedm let, přišlo to docela nenápadně, v patnácti začala jít váha malinko nahoru (Pro vysvětlení, při 170 cm jsem přestala mít svých obvyklých 50 kilo:-), což mě samozřejmě vyděsilo, takže jsem k dennímu cvičení a běhání přidala ještě jednu metodu, zvracení.Zpočátku jsem to nějak kočírovala, záchvaty žravosti se nevyskytovaly tak často a když už, řekla jsem si, že to je naposledy. To se mi ještě dařilo dělat jakoby nic, rodina ani nejbližší přátelé nic nevěděli.. S postupem času sjem jedla i zvracela víc, až se mi to nakonec tak dostalo do krve, že jsem to začala považovat za něco normálního, za součást své osobnosti, za něco, co ke mě patří (šílené, že?) v tu dobu už rodiče začali něco tušit… Střídaly se u mě nesnesitelné deprese s celkem pěknými, někdy i dost dlouhými obdobími, kdy jsem byla v pohodě.. Zkrátím to. Tohle trvalo sedm let, intervaly mezi „normálním“ a bulimickým životem se různě měnily, zkracovaly, prodlužovaly. Ztratila jsem důvěru rodiny, některé přátele, přišla jsem o svoji pýchu, krásné vlasy, které jsem musela ostříhat, protože z hřívy zbylo jen jakési chmýří. Zkazily se mi zuby a jsem ještě teď často nemocná… Ale sjem z toho venku! Samozřejmě, psychika sjem stále narušená a někdy se přistihnu, že jím mnohem víc, než bych měla, ale už nemám potřebu jít na záchod.. nebo kamkoli jinam. Je mi skoro 23, při 170 vážím 60 kilo, nevypadám sice jako bůhvíjaká modelka, ale jsem vesměs spokojená. Byl to boj a já vyhrála.. Držím vám všem pěstičky, protože věřím, že vyhrajete taky:-)

Nikdy jsem tomu nevěřila

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky,hodně chodím na tyto stránky..Čtu si vaše příběhy a tak jsem si řekla,že vám napíšu i svůj……Nebyla jsem nikdy úplně tlustá měla jsem 58kg na 168cm..Jenomže jsem se dostala kvůli sebevraždě na dpk v Motole.Tam jsem potkala spousty anorektiček,nejdřáív jsem se jim smála a říkala si to se mi nikdy nemůže stát..Pak mi jeden kluk co tam byl hospitalizovaný mi řekl že jsem tlustá..Mrzelo mě to,ale nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost,jenže mi to řekl ještě jeden kluk a tak jsm se rozhodla s tím něco dělat….Začala jsem sbírat rady od holek s anorexii a začala hubnout.Nejdřív jsem zhubla jen 1,5kg..Ale přišli mi na to,že zvracím a hned mi řekli že mám zvracející anorexii.Řekla jsem jim,že je to úplná blbost,protože jsem tlustá a tlustý anorektičky nejsou!!tak jem hubla dál…přestala jsem jíst a zhubla na 54kg,jenže nic jsem nejedla ani sousto ceký den..pokaždé když jsem takto přestala jíst dali mi nosní sondu,není to nic příjemného,když vám cpou hadičku nosem až do žaludku:-(..Začala jse chodit na terapie a po 4měsících mě pustili domů…byla jsem doma asi 2dny a kamarád mi řekl že jsem ztloustla,tak jsem začala znova hubnout,zpočátku jen tak kilo,kilo a půl týdně ale pak jse celý týden nejedla a nepila a protože jsem chodila na převažování mi na to přišli,jelikož jsem za ten týden zhubla přes 4kg a byla hrozně dehydratovaná poslali mě do nemocnice na kapačky kde jse byla 4 dny,po dalších 3 dnech jsem odjela do PL Bohnice.tam jsem byla také 4měsíce…Teď jsem doma už měsíc a zatím jsem zhubla jen 2,5kg..Nejsem šťastná,naopak snažím se hubnout,zvracím,cvičím a skoro nejím…Hrozně mě to mrzí,ale nemůžu si pomoct:-(..Holky nezahrávejte si s tím,pak je to těžký…hodně těžký…..

LÉČENÍ!!!

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJ UŽ OD MALIČKA JSEM STŘÍDALA VÁHU.V 17 LETECH JSEM MĚŘILA 163CM A VÁŽILA 55 KG.MNĚLA JSEM KLUKA DO KTERÉHO JSEM BYLA VELICE ZAMILOVANÁ.JEDNOHO DNE MI ZAČAL JEHO KEMARÁD ŘÍKAT ŽE MÁM VELKÝ ZADEK A PO ČASE SE PŘIPOJILA I MÁ LÁSKA TAK MNĚ TO ŠTVALO ŽE JSEM POSTUPEM ČASU NEMNĚLA NA NIC CHUT A BYLO MI TRAPNĚ JÍST PŘED NĚMA ZA TVA TÝDNY JSEM ZHODILA 12 KG.VÁŽILA JSEM 43KG.VŠECHNY VĚCI JSEM MNĚLA VELKÉ ALE BYLA JSEM CHUDÁ!POMALU MI ZAČALI PADAT VLASY,LÁMALI SE MI NEHTY A BYLA JSEM HODNĚ UNAVENÁ.MÁ KAMARÁDKA NA ŠKOLE SI TOHO VŠIMLA A ŘEKLA TO MISTROVÉ A TA SI MNĚ ZAVOLALA A CHTĚLA ČÍSLO DOMU PO DLOUHÉ DISKUZI JSEM JI HO DALA.TA ZAVOLALA MÉ MAMCE A ŘEKLA JÍ ŽE VUBEC NEJÍM!!VEČER JSEM SEDĚLA S MÍM KLUKEM PŘED BARÁKEM A ŠLA MAMKA S PRÁCE A NESLA PLNÉ NÁKUPNÍ TAŠKY JÍDLA TO CO JSEM MÍVALA RÁDA.SAMOZŘÉJMNĚ ŽE JSEM NECHTĚLA JÍST ALE SEDĚLI U MNĚ KAŽDÝ.JAK JSEM POMALU ZAČALA JÍST TAK SI ŘEKLI ŽE UŽ JÍM ALE JÁ NAOPAK ZAČALA ZVRACET TAJNĚ!!MÁ KAMARÁDKA KAMARÁDKA ŠLA TENTOKRÁT ZA MOU MAMKOU A ŘEKLA ŽE ZVRACÍM A ŽE SE S TÍM MUSÍ NĚCO DĚLAT.MAMKA MNĚ PŘIHLÁSILA K PSICHOLOGOVI A TEN NEVĚŘIL JAK JSEM MOHLA TOLIK ZHODIT?!CHODILA JSEM NA SEZENÍ S HOLKAMA CO MNĚLI ANOR. A BULIM. POŘÁD SE TO ZHORŠOVALO TAK MNĚ DALI DO OPAVY NA LÉČENÍ BYLO TO STRAŠNÉ!PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH MNĚ PROPUSTILI A MNĚLA JSEM 60 KG.DOMA JSEM TO ZHODILA SPORTEM NA 55 KG A BYLA JESM RÁDA.TED MÁM 22 A MÁM DÍTĚ.PŘI TĚHOTENSTVÍ JSEM PŘIBRALA 40 KG NAVÍC TAKŽE PŘI PORODU JSEM VÁŽILA 95KG. BYLA JSEM JAK KOULE DOKTOŘI MI ŘEKLY ŽE TO BYL TEN JOJO EFEKT.TED MÁM 63 A JSEM ŠTASTNÁ JAKO BLECHA.I KDYŽ SI ŘÍKÁM JEN PÁR KILO DOLU TO MI NIC NEUDĚL ASPON KDYBYCH VÁŽILA 55 JAKO DŘÍV?POŘÁD TO MÁM V TÉ HLAVĚ A UŽ SE TOHO ASI NEZBAVÍM!!

Já nevím……..:-(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky vlastně nevím proč píšu je mi smutno ze sebe i ze me..vzdycky sem si prala mit stihlou postavu,krasnou tvář a vypadat jako jedna z tech slecen na obalkach casopisu.Ale byla sem strasne tlusta ve svych 12 sem mela 66kg zila sem s tim nikdy sem nemela s kolektivem problemy i kdyz obcas nejaka ta narazka padla nejvic me to bolelo od kluku do ktereho sem byla tehdy zamilovana..rok na to jsme meli lyzarsky kurz po navratu sem zjistila ze mam o 3kg min tedy 63kg.Prece to nezahodim rekla sem si a zacala drzet lehkou dietu a cvicit..ma vaha se zredukovala na 57kg vsichni rikali ze to staci at si neublizim..a ja sem si pripadala docela stihla..Jenže ted mám 14 vážím 53kg měřím 172cm a pocit ze sem stihla me davno opustil ..neverim lidem co mi rikaji at uz nehubnu.Dnes a denne se bojim vahy jidla kil vseho z ceho muzu pribrat nekolikrat denne cvicim,ale tak proc uz nejsem hubena je to jedine co chci..vzdycky sem ve skole byla nejlepsi ted sem se rapidne zhorsila ale snazim se nic nedat najevo..kazde rano si nasadim masku dobre nalady a vecer ji sundam a sesypu se z toho ze sem si kousicek rohliku..ted mi kamoska rekla ze muzu mit anorexii i kdyz o vsem co delam nevi ale mne to pripada silene proc by mel byt nemocny nekdo kdo chce byt stihly to neni prece nemoc nebo je?? holky moje prosím reknete co se mnou je… bojím se jídla a sebe nesnáším:-((((

Zážitek na celý život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,rozhodla jsem se,že vám napíšu příběh,který jsem si prožila na vlastní kůži.Není to film ani pohádka,je to opravdový příběh,který se fakt stal a přestože už je to nějakou dobu,co se to stalo,kdykoliv si na to vzpomenu,po zádech mi přejede mrazení a stáhne se mi hrdlo.Taky bych chtěla.aby jste si to přečetly a možná vám to něco dá… Byla jsem mladší,než moje sestra.Nikdy jsme spolu neměly nějaké problémy.Ale s příbývajícím věkem se to začalo měnit.Pořád se do mě navážela,urážela mě,dělala si ze mě srandu…a co mě ničilo nejvíc,někdy si do mě rýpla,že jsem tlustá.Ale já tlustá nebyla ani trochu.Ona byla hubená od přírody a ať se cpala čímkoli,byla pořád štíhlá…!Moc jsem si z těch jejich řečí nebrala,ale když mi bylo asi 12,začala jsem vážně uvažovat,co když má pravdu?Moje sestra mě dále ponižovala. Dohnala mě k tomu,že jsem si ani trochu nevěřila,připadala jsem si neschopná a méně cenná,a ve srovnání se setrou prostě bezcenná a hlavně,hlavně jsem si začala připadat tlustá!!!Začala jsem jíst zdravě.Kupovala jsem si potraviny ve zdravých výživách,bioprodejnách atd.A z holky,která milovala všechno sladké se stala rázem vegetariánka,posedlá zdravým stravováním.Mamka to nechápala,říkala,že to nemám za potřebí,ale já trvala na svém a jelikož jsem šíleně tvrdohlavá,nikdo mi to nerozmluvil.Přihlásila jsem se na aerobik a na plavání byla jsem se sebou spokojená,jak zdravě žiju.Ale i když jsem něco zhubla,za nějakou dobu mi to přestalo stačit.Moje sestra mi pořád jen opakovala,jak je hubená,jak jí kamarádky nadávají do anorektiček…dělala mi to schválně.Jedla přede mnou samé kalorické bombya myslela si,že neodolám,ale já odolala-a tím jsem si připadala šíleně silná.Mamka si myslela že sestrou vycházím,neměla ponětí,jak mi ubližuje.A tak jsem začala držet přísnou dietu.Celkem jsem zhubla a když jsem porovnávala novou školní fotku s tou minulou,neušlo mi,jak jsem zhubla.A to mě ještě více nakoplo.Chtěla jsem být štíhlá!!! Přišla preventivní prohlídka a moje doktorka se mě zeptala,ať trochu přiberu,jestli snad držím nějakou dietu!?Řekla jsem,že ne a že teda něco přiberu.tehdy jsem vážila asi 37kg.Ale udělala jsem pravý opak-hubla jsem dál.Mamka mi pořád říkala,ať s tím přestanu,že sice nejsem úplná kostra,ale že jsem už hubená dost.Ale to já tenkrát právě chtěla-být vyhublá na kost.nosila jsem volné oblečení a nikdo nevěděl,jak doopravdy vypadám. Pak přišlo dost těžké období,kamarádky se na mě začaly divně dívat,učitelé si mě volali a vyptávali se mě,jestli mi něco není,že jsem strašně hubená.Všem jsem lhala.Doma jsem mazala nádobí,jídlo házela do záchoda a prostě ho různě vyhazovala.A taky jsem v té době strašně často a ráda pekla a vařila.Už díky tomu jsem v tak nízkém věku uměla skvěle vařit.Byla jsem ve styku s jídlem ale já sama ho nepotřebovala,připadala jsem si silná.Pořád jsem si říkala,že jídlo k životu nepotřebuju.Jídlo pro mě nebylo součástí života, zdroj energie,ale jako něco hnusného,po čem se tloustne!A tak běžel čas,já jsem hubla,ale v očích ostatních,jsem na tom nebyla špatně,protože jsem všem nalhala,že jsem už jedla,jak jsem přecpaná atd. jednoho dne jsem jezdila na kole a už jsem fakt nemohla…zatmělo se mi před očima a já omdlela.Z toho pádu jsem měla samé modřiny ale mamce,jsem řekla,že jsem prostě jen spadla z kola,o omdlení jsem mlčela,i když se mi to už stalo několikrát. Později jsem se už i přestala vážit,stejně jsem v poslední době vůbec nevnímala ručičku váhy.Bála jsem se na ní postavit,protože jsem si myslela,že budu vážit strašně moc!!! Zkákala jsem už asi půl hodiny přez švihadlo,když jsem znova dostala závrať a já sebou práskla na trávu.Po chvíli jsem se vrátila domů- celá jsem se klepala,srdce mi tlouklo,jako by chtělo vyskočit a po čele mi stékal pot.Chtěla jsem se napít vody,když jsem si všimla mamčiného výrazu ve tváři,veděla jsem,že něco příjde…“Viděla jsem tě,nesnaž se mi to vymluvit,viděla jsem tě,jak jsi před chvílí omdlela!!!Řekni,stalo se ti to už někdy?“Řekla tenkrát a já nevěděla ,co říct…zašeptala jsem jen „nee..“,a chtěla zdrnout do svého pokoje,ale mamka byla neodbytná. „Kdepak,nevěřím ti,teď hned se půjdeš zvážit,nedovolím,aby sis ničila život..“řekla máma,teď už trochu zvýšeným hlasem.Chtěla jsem se z toho vyvlíknout,ale nedalo se nic dělat.Nejsou slova,která by popsala,jak jsem se cítila,když mě mamka vedla k váze.Srdce mi div nevyzkočilo z krku,klepala jsem se jednak zimou,jednak strachem…věděla jem,že už není úniku,téhle chvíle jsem se bála.Máma řekla ať se svléknu.Vyděšeně jsem se na ní podívala,ale bylo mi jasné,že nemá cenu ji to vymlouvat.na tu chvíli já a určitě ani ona do smrti nezapomeneme…svlékla jsem si oblečení a stála před ní jen v kalhotkách a podprsence.Viděla jsem její děs v očích,když mě spatřila.Obličej si zkryla do dlaní a do očí se jí draly slzy. nevěděla jsem,co mám dělat.“Postav se na tu váhu!“řekla s posledních sil a já se zhluboka nadechla a postavila se na váhu.Nedívala jsem se na ručičku. Bylo mi už všechno jedno,jen jsem chtěla,aby tahle chvíle zkončila.Máma se podívala na ručičku váhy..“Pane bože!!!“Zavyla a slzy jí tekly po tvářích jako dva vodopády.Někam odešla.Mě to pořád nedocházelo,já si připadala tlustá.Oblékla jsem se zpátky do svého oblečení a chystala jsem se dojít do pokoje,ale máma mě na chodbě odchytla,vzala za ruku a bez jediného slova mě šoupla do strejdova auta.Nechápala jsem,co se to děje.Celou cestu jsem probrečela,když jsme projížděli bránu a já na velké,světlé budově spatřila seduli,bylo mi to jasné.Pamatuju si jako dnes.Svítilo pozdní letní slunko a ve vzduchu šel cítit podzim.A já tam stála,klepala se zimou a sluneční paprsky zářily na mou promodralou kůži. Myslela jsem,že je to jen sen,že se mi to jen zdá.Já tam přece nepatřila…!!! Ani tam jsem nechtěla jíst ale když mi hrozili úmělou výživou,něco jsem radši snědla,ale stejně jsem si zažila sondu do žaludku.Nikomu to nepřeju. Bylo tam ještě několik holek s ppp.Rozuměla jsem si s jednou holkou,jmenovala se Natálka.Byla na tom dost špatně.Vážila něco okolo 26kg-ano,čtete dobře,šel s ní strach.Byla strašně křehká a člověk měl strach na ni jen šáhnout,aby ji něco nezlomil.Když ležela,silně se jí rýsovala hrbolatá páteř. Ona na sobě neměla ani trochu sebemenšího tuku.Byla to kostra obalená suchou a průhlednou kůží!Žíly jí prosvítaly po celém těle.Bylo mi jí líto.Cítila jsem k ní velký socit,měla jsem jí hrozně ráda,ani nevím proč,možná proto,že jsem jí rozuměla.Ale nejhorší bylo,že ona si připadala stále hrozně tlustá. Připomínala mi anděla,lehoučkého jako pírko,s velkýma očima,ve kterých byl strach a beznaděj.Anděla,který by rád vzlétl,ale nemůže!!! Natálka na tom ale byla stále hůř a hůř a nejhorší bylo,že nechtěla s doktory spolupracovat.A to je to nejhorší.Ona chtěla bojovat,ale nemohla.Už neměla sílu.Byla ve spárech anorexie.Byl to boj,který…prohrála.Ano,nezvládla to.Natálka umřela na anorexii. Kdo si myslí,že anorexie,je hloupá nemoc,výmysl hloupých holek,které už neví,co by-tak se mýlí.Je to mnohem,mnohem více,než si kdokoli myslí. A anorexie není jen o hubeném těle,je to o psychice,vnímání vlastního těla.Holky,které říkají,že chtějí mít anorexii jsou podle mě hloupé,neví o čem mluví.A tím se nechci nikoho dotknout. Tenhle zážitek mě poznamenal na celý život.A taky jsem se rozhodla,že se uzdravím.Už jen kvůli Natálky…!I když ještě nemám úplně vyhráno,jsem rozhodnuta,že budu s tou mrchou anorexií bojovat!!! Tak to je asi všechno,o co jsem se s vámi chtěla podělit a jsem ráda,že jsem to tady napsala.Možná to někoho přiměje k zamyšlení. Nikdy na Natálku nezapomenu,protože nebýt jí,nevím,zda bych si někdy uvědomila,že jsem doopravdy nemocná…

moje trapeni

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj!!! tyhle stranky sem objevila nahodou a sem za tu nahodu strasne vdecna…cetla sem si nekolik pribehu a vsechny sou si strasne podobny,takze ani ten muj nebude vyjimkou!ja bych spis ale chtela poradit.je to strasny,ze to tak reknu,ale ja touzim mit opet anorexii.chci ji jen pro ten pocit volnosti,lehkosti a spokojenosti!strasne se za ty slova stydim,ale myslim,ze je par z vas zna!muj poribeh zacal presne 11.11.2004,kdy sem si razne rekla DOST!divala sem se do zrcadla snad ze vsech uhlu a byl to strasnej pohled.v te dobe sem pri sve vysce 175 cm vazila neuveritelnych 70 kilo!s tim byl ale konec…zacala sem razantne.odlozila sem pecivo,sladkosti a zacala sem se ladovat zeleninkou,nizkotucnymi mlecnymi vyrobky a nejedla sem tepla jidla.omezila sem prijem masa na minimum a postupem casu sem omezila prakticky vsechno jidlo!ve skole sem nechodila na obedy a moje vaha sla s velkou rychlosti dolu.vsimli si toho uplne vsichni,hlavne mama a moje tridni,ktera se mnou sedela u stolu a kontrolovala kazde moje sousto!pri kazdem jejim pohledu jinak sem svoji porci odevzdala spoiluzakum a s brekem sem utekla!trapila sem se na rotopedu s obalenejma stehnama alobalem a chodila behat…trapila sem se,ale to trapeni za to stalo!v breznu sem odjela na hory a slozila sem se na sjezdovce…nemela sem zadnou energii,zatmelo se mi pred ocima a uz to bylo…ale vstala sem,rozhlidla se,jestli me nekdo nevidel a pokracovala v jizde.musela sem neco jist,jinak by mojje telo zkolabovalo uplne.proto sem si vzala jablko,po kterym sem mela takovy vycitky,ze sem dalsich 5 dni nic nesnedla.v tu dobu sem klesla asi na 50 kilo.ale zacinaly se objevovat problemy.lamani nehtu,vypadavani vlasu,unava a ztrata soustredenosti!muselo se ve me asi neco zlomit,ale ja sem zacala normalne jist,nejdriv po malych porcich,apk normalne a vaha sla nahoru…ne tak strasne jak sem si myslela,ale 60 kilo ted mam a depky s nima spojeny…chci bejt hubena krasna stastna.vsechno postradam a trapim se.chtela bych najit nekoho,kdo by si treba o kazdodennich problemech se mnou psal,strasne by me to pomohlo,sem z toho uz malinko na prasky….jestli budete chtit,ozvete se:T.Biedermannova@sezanm.cz dekuju vam mockrat,jestli ste muj pribeh preluskali celej,tak sem moc rada a drzim pesti vsem,kdo bojuje…urcite ten souboj vyhraje!!! mejte se krasne…myslim ze to vlastne asi jde i bez trapeni se nad dokonalosti!!!!!

Už je to 6 let 2)

/0 Komentáře/v /přidal

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Moje perfektní sestra…

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem si myslela, že holky co trpí anorexií nebo bulimií jsopu šíleně hloupě. Nedokázala jsem pochopit jak si mohou samy naschvál huntovat své tělo a pomalu se zabíjet…To mi bylo asi tak 13 let s postavou jsem neměla žádné problémy. Byla jsem hubeňoučká a docela vysoká postupem času jsem se však začínala trošku zakulacovat. Měnit se v ženskou. Narostl mi větší zadeček a docela i boky. Pořád jsem byla celkem štíhlá, ale já jsem chtěla vypadat stále jako holčička. Hubnout se mi nějak nedařilo, tak jsem se s tím už začínala smiřovat. Co jiného mi taky zbývalo. Pořád jsem však měla komplexy, protže moje starší sestra je prostě perfektní… Dělá modeling a má krásnou postavu. Chtěla jsem se jí vyrovnat. Na to abych se jí podobala mi stačilo tak zhubout 3 kila a bylo by to. Ty tři kilča jsem zhubla ale mě to bohužel pořád nestačí. Teď je mi 15 a já nemám jiné myšlenky než na to, abych ji předhonila abych byla hubená. Kvůli tomu už téměř nejím. Občas mě to ale chytne a já si řeknu, že už nejsem normální, když pořád myslím jen na jídlo sdokonce se mi o něm už i zdá, tak se najím. V tu ránu začnu mít hrozné výčitky svědomí a usím to jít vyzvracet. Když je po všem a to znamená, že všechno to hnusné jídlo je ze mě pryč, že skončilo v záchodě je mi líp. Dřív jsem anorektičky a bulimičky nechápala a teď??? Už jim rozumím. Každá jsme jiná a přeci máme jednu věc společnou a to je touha po dokonalosti…Já už jsem jen nevěla co dál dělat tak jsem se chtěla aspoň vypovídat…ZUZKA

Moje hubnutí

/0 Komentáře/v /přidal

Už odmala, vzhledem k tomu, že jsem jedináček mě především babička strašně vykrmovala. Od doby, kdy jsem začala chodit do školky jsem si musela vyslechnout různý nadávky, zesměšňující poznámky, pomluvy týkající se mojí váhy. Prostě jsem byla taková kulička. A tak to pokračovalo i na základní škole. Možná, že právě kvůli tomu jsem nebyla nikdy oblíbená, a spolu s mojí povahou introverta jsem prostě do kolektivu nikdy nezapadla. Ale měla jsem pár kamarádek se kterýma jsem si rozuměla. Dokonce i nejlepší, jenže ta mě v podstatě využívala – jen když si potřebovala napsat SMS, něco koupit či se vymluvit na mě, když šla za klukama, tak na to jsem ji byla dobrá. Dneska už spolu nekamarádíme. Přestala se mi ozývat. Prázdniny před nástupem na střední školu jsem měla zhruba 75kg na 173cm. Ale začala jsem přes léto cvičit a na začátku prváku jsem byla o 7 kilo lehčí. 173cm a 68kg není nic moc, ale ta změna byla vidět a já měla radost. Tradičně jsem ale do kolektivu nezapadla. Ale tedka už je to lepší ;). No každopádně jsem, jakmile škola začala, přestala cvičit a naopak jsem začala jíst po večerech a nic moc zdravýho. Váha stoupala a nové oblečení mi bylo těsné. Takže zase znova. Protože se mi ale nechtělo cvičit, tak jsem prostě moc nejedla, ne nijak dlouhou dobu vždycky jsem to vydržela tak nanejvýš 3-4 týdny, zhubla jsem pár kilo a další měsíce jsem se ládovala a váha zase narůstala. Ještě bych chtěla říct, že moje kamarádka je jedna z těch, který můžou sníst všechno a nepřiberou, a navíc je stále v pohybu, pořád někde lítá. Váží asi 48-50 kg a podle mě je nádherná. Vždycky jsem byla co se zájmu kluků v jejím stínu. Ale stejně to byla jen moje vina, kdybych na sebe trochu dbala a v jídle se hlídala, třeba se taky našel kluk co by mě chtěl. No každopádně letos v dubnu, kdy mi bylo skoro 19 let, jsem vážila 73 kg. Přes prázdniny jsem se rozhodla se sebou zase něco dělat, aby ten poslední maturitní rok na střední za něco stál. Omezila jsem jídlo třeba jen na jablko nebo rohlík denně, někdy jsem celej den nejedla nic a pila 3 litry vody denně, k tomu trochu sportu a posilování a zhubla jsem 10 kilo. Někdy jsem ale měla záchvat žravosti a snědla všechno co jsem našla a hlavně na noc. I přesto jsem v záři do školy nastupovala s váhou 63,5 kg. Začala jsem se sama sobě i víc líbit. Ale protože chodím na obchodku, kolem mě je spousta hezčích a hubenějších holek. Zase jsem si připadala hnusná a jen do počtu, jedna z mnoha průměrných, jak vzhledem tak i váhou. A i když si myslím, že ten úbytek váhy na mě byl vidět, tak mi to ani nikdo neřekl, nepochválil mě, nic. Tak to je a bylo vlastně pořád. Ne že bych si chtěla vynucovat chválu, ale někdy to člověk potřebuje a nastartuje ho to dál. Padla na mě deprese a já se začala přejídat, za týden jsem měla o 3 kila víc, ale naštěstí to přejídání dál nepokračovalo. Místo toho zase přišla hladovka a litry vody. Za 5 dní jsem ty tři kila měla dole. V současné době mám asi 61,5 kg. Nemyslím si, že bych měla anorexii, váha ani nijak prudce neklesá, protože necvičím, ale přesto se snažím jíst minimálně, třeba jogurt denně a 4 litry vody. Když si dám ve stejný den kromě jogurtu ještě jablko nebo musli tyčinku, hned mám na sebe zlost a mám strach, že přiberu. Několikrát denně se prohlížím v zrcadle a pokaždé se vidím o něco víc tlustá. Vážím se denně, z 30dkg úbytku skáču blahem, z 30 příbytku jsem v depresi. To si pak řeknu „dneska nic nejím,“ nakonec to stejně nevydržím, ale i kvůli banánu mám na sebe vztek. Chci hubnout dál, ale vím, že pokud to bude způsobem trocha jídla denně a litry vody, tak až s tím přestanu a příjem jídla zvýším, budu naopak přibírat. Ale stejně, i když mám asi 12 kg od dubna dole, tak si hezčí už nepřipadám a kluk se žádnej taky neobjevil. Takže to chce ještě něco shodit… Moje hubnutí ani váha samotná není žádnej extrém, a já doufám že do anorexie nesklouznu, ale deprese mám pořád a třeba dneska jsem vyjedla půlku ledničky. A to co se mi teď honí hlavou, myšlenky na to, že z toho ráno budu mít na váze o pul kila víc, každej si toho všimne…no není to nic příjemnýho. Všechny chceme být krásné, žádoucí a vyrovnat se těm nejhezčím holkám z našeho okolí nebo i z televize, ale možná že klíčem ke štěstí je přece jen ta otřepaná fráze naučit se mít ráda sama sebe takovou jaká jsem… Držte se, holky..