Archive for category: Můj příběh

Proč to teď vlastně píšu?? Protože teď sedim u počítače a mam děsný křeče v břiše. Proč?? Protože už jsem dva dny vůbec nejedla. Od léta jsem zhubla 10 kg, jenomže pak pět zase nabrala. Takže teď mam výsledných 65 kg/ 180 cm a snažim si je udržet zuby nehty. Co u mě znamená udržet si je zuby nehty?? Taky se sama sebe ptam, proč si timhle způsobem udržuju váhu, ale už jsem prostě taková a tohle je můj problém. Už od října. Už se nedokážu najíst jako dřív, nedokážu si jídlo vychutnat. Po každým jídle si to vyčítam, že jsem to vůbec do sebe dostala. A co následuje pak?? Někdy si řeknu, že teď nebudu třeba tři dny jíst, ale nevydržim to a třetí den se přejim tak, že naberu tři kila a ty následně vyzvracim. Někdy to vyzvracim rovnou. Někdy si pomohu laxativy a někdy to zkombinuju. Dnes je to opět druhý den, co nejim. Řekla jsem, že teď nebudu jíst týden. Vydržím to?? Nevím. Budu se snažit, ale když ne, aspoň vím, co následuje. Zvracení. Je to mentální bulimie?? Mentální anorexie?? Záchvatovité přejídání?? Na to se ptám vás, odborníků. Proč to sem vlastně píšu?? Protože už jsem zoufalá a potřebuju pomoc. Metabolismus jsem si rozházela tak nehorázným způsobem, ale nechci být jako jedna z těch holek, který si tuto nemoc přejou. Chci se z toho dostat a jednou se zase konečně normálně najíst. Nepřijít domů a nevyhodit jídlo, aby si máma myslela, že už jsem jedla, ale taky nepřijít domů a nepřejíst se tak, abych pak běžela na záchod a vše to dostala ven. Ale jak to tak píšu a dávám si dohromady, jak si ničim tělo, zjišťuju, že mam už asi moc velký problém. Proč máma sedí vedle a kouká spokojeně na televizi a přitom má doma dceru, která má velkej problém?? Protože je doma minimálně a jídlo, který úspěšně mizí, končí buď v záchodě nebo venku v kontejneru. A proč já jí to nedokážu říct?? Protože by mě zabila. Pokaždý, když má být doma, tak v noci sedim a nemůžu spát. Proč?? Protože přemýšlim nad tim, jak to udělam, abych druhej den nemusela jíst. Je to hrůza, ale říct jí to nemůžu, nevim, jak by to řešila. Sama řekla, že neví, jak by to řešila, když jsme koukali na jeden dokument právě o tomhle problému. Táta mě v hubnutí podporuje a protože jsou rodiče rozvedení, tak se ho to až tak netýká. Nevidí, co dělam s jídlem, vůbec nemá ponětí, jaký problémy mam.. Kámoškám se svěřit nemůžu, nejspíš si myslí, že takovej problém se vyřeší, když jednou něco spolknu a udržim to tam dýl jak hodinu. Nevim už jak dál.. Takže proto to sem píšu. Hledam někoho, s kym bych si mohla psát a kdo by mě pochopil. Někoho se stejným nebo aspoň podobným problémem. Za každého, kdo odepíše, budu neskutečně ráda. Mohli by mé problémy posoudit i odborníci a říct, co dělat. Co dělat, abych svůj metabolismus hodila zase do normálnu. Prosim!!

JÍST – základní fyziologická potřeba, jednoduchá, a já nejsem schopná ji ovládat už téměř 4 roky. Abyste rozumněli, byla jsem anorektička asi 1,5 roku, pak se to přehouplo úplně jinam a teď jsem 2 roky bulimička. Jsem hrozně hloupá, že to dělám, já vůbec nechápu proč, ani nejsem tak tlustá, ale asi proto, že stále toužím po dokonalosti, po tom anorektickém hubeném tělě, tak pokaždé, opravdu pokaždé když se najím, zvracím. Tím, že pořád zvracím, mám pořád hlad. Proto potřád jím. Je to bludný kruh, zdá se mi… Jenže já to už prostě nedokážu ovládnout, ta touha po jídle je mnohem silnější než já… Proto Vás prosím, kdo jste měl nebo stále máte stejný problém a chcete to řešit, popř. už jste ho vyřešili, napište mi do komentáře na sebe kontakt, potřebuju pomoct…. P.S. Administrátor: Do diskuze psát kontakty nedoporučuji, budete dostávat spamy a já to zpětně z diskuze nebudu mazat, když po čase zjistíte, že prostě svůj mail necete mít na webu.

Moc ráda vzpomínám na doby kdy jsem byla jeste malá holka.Zadny starosti jen zivot plny radovanek, bez povinosti. Problémy s PPP jsem jiz mela ale dostala jsem se z toho.Byla jsem zdrava…jenze ted v rozpuku mládí ve svých devatenácti letech se o me ppp pokouší.Zacalo to problémy s přítelem, skoncilo to rozchodem.Starosti jak to bude, mi nedají spát.Nedokážu se radovat ze života.Je mi mizerne a nic me nebaví.Už jsem zhubla asi tri kila.Jidlo mi nechutna je mi z toho vazne spatne.Trpim jak zvire a k tomu jsem si jista ze se u me projevuji prvni priznaky anorexie……jenze je nechci.moje postava byla krasna takova jaka byla.ted se ze me pomalu stava troska.Ja ale nechci skoncit na kapackach.mam pred sebou maturitu a taky život.

Ahoj holky. Konečně po pěti letech jsem se odvážila napsat svůj příběh. Toto trvalo:-) Na začátku roku 2003 jsem se rozhodla začít hubnout. Ono to rozhodnutí bylo vlastně dřív, ale nikdy jsem to nevydržela. Bylo mi 17 a vážila jsem 70kg, jinak měřím 172cm. Přišlo mi to najednou hrozně moc rychlý..bylo po vánocích a řekla jsem si dost! Musím do sebe natvrdo. Sehnala jsem si info, jak a co mám dělat.. tedy nejíst pečivo a večeřet pouze zeleninu. První večer byl nejhorší, kousala jsem se do prstů, ale hlad jsem šla zaspat. Další večery už šly bez véči samy a nakonec mě to začalo bavit, protože jsem shodila první dvě kila. Chodila jsem na sportovní gympl a měla jsem vlastně hodně svaloviny, když na sebe zpětně koukám, tlustá jsem nebyla. V té době mě okouzlil kluk, který byl natolik skvělý, abych s ním prožila svůj první sex. A najednou jsem „dospěla“. Svět byl jiný. Nedokážu to napsat nebo říct, ty chvíle, to zvláštní pálení čarodějnic a velikonoce a to všechno bylo úplně jiný.. Šlo to jak po másle. Jeli jsme na jarní soustředění s atletikou, kde jsme dostávali večere- co teď??? Snědla jsem tedy půlku oběda a půlku večeře. Pak ty tréninky, běhání, posilovna. Byla jsem smutná, nikdo se tam se mnou nebavil. Dnes vím proč. Po necelym týdnu jsme přijeli domů a bum. 3kila pryč. A čím dál víc do sebe. S klukem jsem se rozešla. Zemřel mi dědeček. Já to stejnak moc nevnímala a dneska si to vyčítám. A na kole a běhat a plavat. A výzo a prázdniny. Holky ve třídě mi řekly, ať už nehubnu, že se bojí, jak budu v září vypadat. Přitom jsem měla zcela normálních 60kg. A jedeme dál. Žádní kamarádi, jenom sport, švihadlo, běhat, kolo, plavání a zase dokola. Pak se jelo na soustředko do Tater. To bylo v polovině prázdnin. Sraz na nádraží- trenérka- Terko, ty jsi nějaká hubená, měla bys víc jíst! Ale jak mám jíst víc, když chci hubnout. Chtěla jsem hubnou celý život! Konečně se mi to daří!! Od malička mě máma tahala na váhu a já byla vždycky větší a maličko silnějši a vždycky se jí ta váha nelíbila. Nejez ty buchty!!! Na horách jsem přestala jíst vůbec. V restauraci, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře jsem sice chodila, ale nejedla. Holky seděly se mnou u stolu a kroutily hlavou. Nikdo se mi neodvážil nic říct. Opět běhání. V tý době už mi začínala být všude zima. Přijeli jsme po týdnu domů a naši se zhrozili. Slíbila jsem, že žačnu jíst. Prdlajs. Nemohla jsem… pak už to nešlo. Opět škola. Měla jsem 50kg. Koupila jsem si Krcha a prostudovala ho do mrtě. Začala jsem jíst 2namazaný chleby ráno i večer, oběd i s polívkou a ke svačině sušenku a ovoce. Ale všechno tak vypočítaný a vykoumaný, že ani drobet víc. A hubla jsem kupodivu dál. Dostala jsem se na 45kg. A začaly mi padat ty hustý tmavý lesklý dlouhý vlasy po trsech. Na čele, kde jsem nikdy neměla jedinýho uhráka mi vyskákala červená pojebaná vyrážka. Byla jsem ošklivá, studená a slabá. Oblečení na mě vyselo. A furt ten jídelní režim a když jsem oběd nestíhala na 12hod ale o půl hodky dýl, tak jsem byla jako štěkna nepříjemná. Jedna učitelka si dokonce myslela, že fetuju:-) Naši mě odvezli k psychologovi, takovýmu skvělýmu, dokonce doma měl chovnou stanici opiček, myslim, že makaky:-) Byla to rodinná terapie. Řekla jsem tam všechno, ikdyž máma byla naštvaná, protže pravda vlastně byla a bude, že ona mě od malička říkala, že hubená znamená hezká, a já byla vlastně tím pádem šeredná. Mamka to zle nemyslela, sama má nadváhu, aproto se tenkrát rozhodla začít hubnout se mnou. Jenže vydržela jsem to pouze já.. K doktorovi jsme jezdili zbytečně. Bylo to furt sejný, ta doba, než začali další prázdniny. Ani si na to nepamatuju. Na začátku července jsem byla na chalupě a naši někam odjeli na návštěvu a já tam byla sama. Přišla za mnou maminka mojí kamarádky, která taky tenkrát trpěla MA, ale dostala se z ní dřív, než já do ní upadla. Navštěvovala mě a já jí už delší dobu, chodila jsem pro „rady“, jak z toho ven. Tenkrát mě tam na tý chalupě tak promluvila do duše a vůbec, byla pro mě jakoby cizí ženskou, ale stejnak nejvíc věděla, jak na mě. Měla jsem na tom podí vlastně i já, necítila jsem se dobře, což je vlastně pochopitelný. Nechtěla jsem anorexii, chtěla jsem kluky a koupálko a kamarádky a alkohol a zpátku svoji krásu. Paní odešla a já šla do špajzu a vzala si pár oříšků mimo svůj „plán“. A pak to šlo zase rychle. Byl to skvělý pocit. Myslela jsem si, že se z toho nedostanu, nikdy, já jsem beznadějnej případ, já neumim bejt jako vy, normální, já na to nemám se vyléčit!!! NENENENENNE nechte mě bejt vůbec si mě nevšímejte- tyhle myšlenky zmizeli a ja papala, ikdyž jsem se dost často nutila, ale v hloubi duše jsem věděla, že tak to má být. Hrozně jsem se ale bála, že to žraní neskončí a já budu mít jednou 150kg. Není to tak, děvčata, věřte mi. Věřte sobě. Byla jsem v tom sice jen rok a půl, ale bylo to tak silný a emotivní.. Začněte hned. Vyserte se na to, že až od zítra nebo po zkouškách nebo po závodech nebo to je jedno. Dneska, teď. Je to fakt těžký, brutálně težký. Ale těžký je to, co ještě neznáte- to mi často říká můj přítel:-) Jednou si řeknete.. fakt to tak těžký nebylo. Já jsem se vlastně tenkrát nasrala na tu anorexii, brečela jsem a bouchala pěstí do stolu a do zdi. Jednou si i mlátila hlavou o zem, než mě tam našel můj táta. Chudáci rodiče. Fakt si to dneska tak vyčítám, on se kvůli mě strašně trápili. Promiňte, že to mám tak dlouhý, ale jinak to nešlo.. Kdybyste někdo něco potřeboval, klidně se mi ozvěte. Klaren@seznam.cz Ráda vám pomůžu. Vlastně jsem chtěla jít na psychologii, po tom, co jsem se uzdravila. Ale neudělala jsem to. Nedělejte to ani vy. Fakt vám radím dobře. Zajímat se o psychosomatický nemoci?? Jo, ale jedině, když máte „čistou“ minulost, o čemž pochybuji, že by na těchto stránkách někdo takový byl. Jen doporučuji, nezakazuji. Hodně síly!