Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni, občas si procházím Vaše příběhy a obdivuji odvahu těch, které se odhodlaly svěřit svůj příběh ostatním. V deváté třídě na základní škole jsem měla pocit, že nemůžu dál. Nyní, o 8 let později, se opět vrací, ovšem v jiné podobě. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nikdy nemohla považovat za krásnou a atraktivní slečnu, jíž by žádný hoch neodolal;). Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Hubené holky přece jsou tak vtipné a všichni je obdivují. Přestala jsem tedy jíst. Na pár dní. Tělo však zareagovalo po svém a chtělo spoustu jídla, protože mělo hlad. A pak panika. Přece nezahodím svou snahu. A tak se ze mě stala bulimička. Bezva stav. Cpete do sebe spoustu jídla, strávíte spoustu času tím, že se jej snažíte ze sebe dostat a pak se hodně nenávidíte. Nakonec už nedokážete nic jiného. Tak se mi ztratilo několik posledních let. V době, kdy už jsem přestala věřit, dostala jsem novou šanci přežít svůj vlastní život. Podivná věta, ale Vy mi dobře rozumíte. Jen svět kolem sebe nepoznávám, příliš se změnil, zatímco já zůstala stejná příliš dlouho. Teď už mi ale nic jiného nezbývá. Vy, co víte, o čem mluvím, nebo co jste teprve na úplném začátku, se prosím zamyslete, zda to stojí za to. Nejspíš si myslíte, že jste lepší a silnější než všechny ostatní, ale bohužel v tomto jsme stejné. Jen každé trvá různě dlouho, než je bulimie či anorexie dostanou na kolena. Ztracený čas rozhodně nestojí za to.

Zdravím vás človíčkové Nevím jak začít,protože sama přesně nevím,kdy to začalo.Začnu asi tím,že se vám nejdříve představím,jmeuji se Jana a je mi 17 let a trpím anorexií.Sama nevím,kde se u mě tato nemoc vlastně vyskytla,ale asi si teď typnu to bylo v šesté třídě.Začala jsem s kamarádkami chodit za klukama a bavit se.Prostě to byl takový ten typický život dívky v pubertě,až jednou mi táta v neděli u domácí svíčkové řekl,že jsem kus pořádné ženské.Zpočátku jsem moc nechápala,ale když mi spolužák řekl,že mám prdel jak vrata tak jsem si řekla DOST!!!Takhle to už dál nepůjde.Hned jsem si na internetu našla nejrůznější diety a dietní typy a podle nich si upravila jídelníček.Na začátku to vypadalo úplně nevině jedla jsem pětkrát denně malé porce jídel(obvykle celozrnné pečivo,nízkotučné sýry,ovoce,zeleninu).Pak jsem ještě přidala sport.Ovšem tento styl mi po čase přestal stačit a já vynechávala snídaně,obědy i večeře a celý den jen sportovala.Pila jsem litri minerálky a čaje a sem tam si dala nízkotučný jogurt nebo banán.Samozřejmě,že jsem měla hlad,ale ten s postupujicími dny odezníval a já se cítila čím dál víc unavená.Občas jsem propadla doslova bulimickému záchvatu a nacpala se čokoládou,omáčkou s knedlíky,brambůrky,jogurty,ale pak jsem strávila čas na záchodě a trpěla výčitkami svědomí.Po pár měsiccích jsem byla hubená jako tyčka a s nervama úplně v háji.Užírala jsem se,že jsem tlustá pořád dokola se kontrolovala a nechtěla ani to blbý jabko sníst na veřejnosti.Mívala jsem strašné deprese při,kterých jsem brečela i půlhodiny v kuse.Kamarádi se mě ptali jestli nejsem nemocná,proč na mě visí oblečení,ale já to nechtěla poslouchat,chtěla jsem mít konečně klid.Rodiče mě neustále kotrolovali a nedovolili mi chodit na tréninky a já už prostě ten nápor nevydržela.Jednou jsme měli hodinu tělocviku a cvičili na hrazdě,když jsem se na ni vyhoupla udělalo se mi špatně a přímo před učitelkou jsem se zklátila k zemi.Ze školy mě odvážela sanitka a rodiče mě dali na psychiatrickou kliniku do Brna.Z anorexie se léčim dodnes a doufám,že se mi to jednou podaří už mám o co stát,protože konečně si vážím života a cením si sebe sama.A této zákeřné nemoci vyhlašuji válku,kterou chci konečně vyhrát.

Mám pocit jakobych se pomaličku ztrácela. Před pár dny mi bylo dvacet a já mám pocit, jako bych zestárla aspoň o padesát let. KDyž jsem se nedávno probudila, přemýšlela jsem, že jsem na sebe vlastně pyšná za to, jaká jsem, a najednou zas se něco nepovede a ta bublina je pryč. Když se sleduju v zrcadle, vidím jak jsem zase zhubla, srdce mi poskakuje radostí, ale v hlouby duše křičím, a bojím se, protože je to tu znova. Vidím jak mi kosti trčí z pod košile, na jednu stranu se mi chce smát a na druhou stranu se mizvedá žaludek. Je to zvláštní pocit, najednou mi zase něco chybí k životu, a přitom všechno funguje jak má. Jak má? Zrovna teď bych potřebovala, aby mě někdo chvilku podržel v náručí, a bylo by líp, ale nidko tu jako tradičně zrovna teď není, a já zas zarytě přemýšlím už je n o tom, jak zhubnout. Koho tím vlastně chci potrestat? Sebe. Za to, že se cítím tak sama. Za každou trpkou minutu bych se nejradši potrestala, protože samotu nesnáším. Bojím se. Bojím se že zůstanu sama, a bojím se, že dalším dnem zas zestárnu o deset let, protože mi bude ze mě samotné zle.

Nazdárek sluníčka Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh,protože všechny ty příběhy,které sem posíláte mi jsou velmi blízké.Všechno to začalo když mi bylo 12 let.Byla jsem moc hezká holka jemné rysy obličeje,dlouhé blond vlasy a velké zelené oči.Při své výšce 162cm jsem vážila 55kg,celkem nic moc byla jsem holka krev a mlíko,občas mi to i pár lidí řeklo,ale mě to nevadilo,byla jsem se sebou spokojená na všech urovních.Až začala velmi silně hubnout má mamka,která při své výšce 163cm vážila 50kg,tenkrát si ze mě navíc začal utahovat taťka a měl dost otravný komentáře.Já jsem sice občas vynechala oběd nebo svačinku,ale pak to nevydržela.Tohle bylo ještě snesitelné období to sem,ale netušila co mě bude čekat o 2 roky později.Byly prázdniny a mamaka mi oznámila,že se s taťkem rozvede,strašně sem brečela a ze zoufalství se začala přejídat.S mamkou sme se přestěhovali do jiné vesnice,kde sem odmítala chodit ven a jen se utápěla v depresích při,kterých bylo jediným mím společníkem jídlo.Za celý den jsem byla schopná spořádat neuvěřitelné množství jídla.Běžně jsem si k snídani dala 3-4 rohlíky se sýrem nebo 2 koblížky či vaječnou omeletu,k obědu jsem si pochutnávala na smetanových omáčkách s knedlíky,řízkách s hranolkami a neopomíjela jsem ani můj oblíbený čokoládový dezert a protože se nejvíc tloustne po večerním jídle dala jsem si třeba klobásu s hořčicí a chlebem,zajedle ji pudingem a vše zapila velkým hrnkem mlíka na to žádný pohyb,protože jsem tu nikoho nrznala a ani nejevila zájem se s někým seznámit.Za prázdniny jsem přibrala 10kg takže jsem vážila 65kg na 168cm.To už mi začalo pěkně vadit a jen co začala škola pustila jsem se do hubnutí,ve kterém mě povzbuzovala mamka měli jsme teď více možností a tak jsme chodili do posilky a plavat.Líbilo se mi to protože jsem zhubla 3kg a měla radost,že se za chvilku dostanu na svou původní váhu,jenže to mi brzy přestalo stačit.Začala jsem se více zajímat o zdravý životní styl takže jsem ze svého jídelníčku vyškrtla maso a najela na vegetariánskou stravu.Na internetu jsem hledala dietní recepty a doma skladovala knížky o vegetariánství.Začala jsem se navíc strašně odbívat v jídle na snídani jsem si rozmixovala banán s odstředěným mlékem,svačiny jsem si do školy nenosila a na obědy nechodila doma jsem si uděla 150 gramový salát a k večeři zase koktrjl na to 3 litri minerálky deně a tři hodiny sportu.Za 2 měsíce jsem zhubla o 20 kilo a vážila 50 což už si té změny začínali všímat i kámoši,které jsem si na nové vesnici našla.Byla mi totiž pořád zima,ruce a nohy jsem měla jako led,vypadávaly mi vlasy,byla jsem bledá a měla propadlé tváře stále jsem si svou nemoc nechtěla připustit.Tenkrát mě můj kamarád přemluvil abych šla s nimi na Mikuláše za anděla a já souhlasila.Hrozně jsem se na to těšila a ještě víc hladověla abych byla dokonalá takže celé týdny jen minerálka a 6 hodin pohybu deně.Jako anděl jsem vypadala nádherně všichni mi to říkali a já byla velmi šťasná,když jsme zazvonili u jedné paní a vešli dál tak se mi zatočila hlava a já tam prostě odpadla,naštěstí mě však jeden kamarád chytil a posadili mě tam na židli,kde mi donesl nějaký kluk napít.Všichni měli o mě strach hlavně ten(hezký)kluk co mi donesl napít.Zbytek jsem obešla,ale museli mě téměř podpírat.Určitě chcete vědět jak jsem se z toho dostala zachránila mě láska.Ten kluk co mi tam donesl napít mě zachránil,byl to kluk,který mi byl od začátku nesympatický a nakonec se z něho vyklubal strašně fajn kluk.Ukázal mi,že krása není o tom být hubená,ale o tom co nosí člověk v srdci,zachránil mě a já mu budu do smrti vděčná hlavně za ty jeho dobroty.Chci už vám jen popřát velké štěstí a aby jste se z toho dostali tak jako já mám vás moc ráda a přeji vám jen to nejlepší.

Ahojky, holky! Je mi 24 let a druhym rokem trpim PPP-anorexie. Poprve jsem zhubla kvuli nestastne lasce, uz jsem mela namale, ale dostala jsem se z toho tak nejak sama, ale taky mi pomohla „nova laska“…Dneska uz zase „lasku“ nemam a pomaha mi „moje kamaradka“ Anorexie…Strasne mi pomaha, ze nejim, jim tak malo, ze je to povazovano za hladovku…vim, ze je to zivotu nebezpecne, ale zatim ne, pze nejsem na pokraji…zatim…Jenze ona to kamaradka neni, je to hnusna potvora…ktera me sezere…bojim se jist, pze bych mela deprese…Je mi fajn, pze vim, ze za par tydnu budu „krasne vyhubla“ a zase si me lide budou vsimat…Budou zase pozorovat, ze se neco se mnou deje a treba si me vsimne moje „laska“…Byla jsem ted 14 dni nemocna a nemohla jsem sportovat, tak jsem omezila jidlo na polovinu, a ted uz muzu ven, tak chodim na dlouhe rychle prochazky a jim jeste o polovinu mene, neni mi spatne, citim se dobre…ale na jak dlouho? Mam spoustu pratel, maluji obrazky, mam spoustu zajmu, ale Anorexie me drzi nad hladinou, ze nejsem v depresi z nestastne lasky…ale ona me jednou potopi…zradi me…Chjo…Ja proste neverim tomu, ze se mi to v hlave da jednou do poradku a budu jist a nebudu nic resit, jak vypadam…Mejte se hezky a bojujte. Urcite to stoji za to!!! Jen vydrzet a mit silu! Pet.