Zachráněný anděl

Nazdárek sluníčka Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh,protože všechny ty příběhy,které sem posíláte mi jsou velmi blízké.Všechno to začalo když mi bylo 12 let.Byla jsem moc hezká holka jemné rysy obličeje,dlouhé blond vlasy a velké zelené oči.Při své výšce 162cm jsem vážila 55kg,celkem nic moc byla jsem holka krev a mlíko,občas mi to i pár lidí řeklo,ale mě to nevadilo,byla jsem se sebou spokojená na všech urovních.Až začala velmi silně hubnout má mamka,která při své výšce 163cm vážila 50kg,tenkrát si ze mě navíc začal utahovat taťka a měl dost otravný komentáře.Já jsem sice občas vynechala oběd nebo svačinku,ale pak to nevydržela.Tohle bylo ještě snesitelné období to sem,ale netušila co mě bude čekat o 2 roky později.Byly prázdniny a mamaka mi oznámila,že se s taťkem rozvede,strašně sem brečela a ze zoufalství se začala přejídat.S mamkou sme se přestěhovali do jiné vesnice,kde sem odmítala chodit ven a jen se utápěla v depresích při,kterých bylo jediným mím společníkem jídlo.Za celý den jsem byla schopná spořádat neuvěřitelné množství jídla.Běžně jsem si k snídani dala 3-4 rohlíky se sýrem nebo 2 koblížky či vaječnou omeletu,k obědu jsem si pochutnávala na smetanových omáčkách s knedlíky,řízkách s hranolkami a neopomíjela jsem ani můj oblíbený čokoládový dezert a protože se nejvíc tloustne po večerním jídle dala jsem si třeba klobásu s hořčicí a chlebem,zajedle ji pudingem a vše zapila velkým hrnkem mlíka na to žádný pohyb,protože jsem tu nikoho nrznala a ani nejevila zájem se s někým seznámit.Za prázdniny jsem přibrala 10kg takže jsem vážila 65kg na 168cm.To už mi začalo pěkně vadit a jen co začala škola pustila jsem se do hubnutí,ve kterém mě povzbuzovala mamka měli jsme teď více možností a tak jsme chodili do posilky a plavat.Líbilo se mi to protože jsem zhubla 3kg a měla radost,že se za chvilku dostanu na svou původní váhu,jenže to mi brzy přestalo stačit.Začala jsem se více zajímat o zdravý životní styl takže jsem ze svého jídelníčku vyškrtla maso a najela na vegetariánskou stravu.Na internetu jsem hledala dietní recepty a doma skladovala knížky o vegetariánství.Začala jsem se navíc strašně odbívat v jídle na snídani jsem si rozmixovala banán s odstředěným mlékem,svačiny jsem si do školy nenosila a na obědy nechodila doma jsem si uděla 150 gramový salát a k večeři zase koktrjl na to 3 litri minerálky deně a tři hodiny sportu.Za 2 měsíce jsem zhubla o 20 kilo a vážila 50 což už si té změny začínali všímat i kámoši,které jsem si na nové vesnici našla.Byla mi totiž pořád zima,ruce a nohy jsem měla jako led,vypadávaly mi vlasy,byla jsem bledá a měla propadlé tváře stále jsem si svou nemoc nechtěla připustit.Tenkrát mě můj kamarád přemluvil abych šla s nimi na Mikuláše za anděla a já souhlasila.Hrozně jsem se na to těšila a ještě víc hladověla abych byla dokonalá takže celé týdny jen minerálka a 6 hodin pohybu deně.Jako anděl jsem vypadala nádherně všichni mi to říkali a já byla velmi šťasná,když jsme zazvonili u jedné paní a vešli dál tak se mi zatočila hlava a já tam prostě odpadla,naštěstí mě však jeden kamarád chytil a posadili mě tam na židli,kde mi donesl nějaký kluk napít.Všichni měli o mě strach hlavně ten(hezký)kluk co mi donesl napít.Zbytek jsem obešla,ale museli mě téměř podpírat.Určitě chcete vědět jak jsem se z toho dostala zachránila mě láska.Ten kluk co mi tam donesl napít mě zachránil,byl to kluk,který mi byl od začátku nesympatický a nakonec se z něho vyklubal strašně fajn kluk.Ukázal mi,že krása není o tom být hubená,ale o tom co nosí člověk v srdci,zachránil mě a já mu budu do smrti vděčná hlavně za ty jeho dobroty.Chci už vám jen popřát velké štěstí a aby jste se z toho dostali tak jako já mám vás moc ráda a přeji vám jen to nejlepší.

Dvakrát do stejné řeky

Bylo mi tenkrát necelých šestnáct, byla jsem normální holka ( měřila jsem 170 cm a vážila 59 kg). Slýchala jsem od kamarádek jak jsem pěkná a snažila se jim věřit. Všechno se změnilo, když jsem si našla přítele. První měsíc bylo všechno normální, ale pak jse si začala všímat, že kouká i po jiných holkách. Začala jsem tedy přemýšlet proč. Nenapadlo mě nic jiného než že jsem tlustá, že jsem se mu přestala líbit. Od té doby jsem hlídala co jím, kolik kalorií do sebe denně dostanu. Nic se ale nedělo. Nemohla jsem zhubnout ani jediné kilo. Tak jsem řekla dost. Po hlavě jsem se vrhla do propasti z které nebylo návratu. Najednou to šlo a já zhubla za první měsic 7 kilo. Bylo to úžasné, konečně jsem na sebe byla hrdá, že jsem dokázala něco, počem jsem toužila. Všechno bylo ale jinak. Odvykla jsem jíst a hubla dál. Netrvalo dlouho a přišli zdravotní problémy. Před rodiči jsem to taky nemohla skrývat věčně. Člověk kvůli kterému to všechno začalo, se na mě vykašlal. Že prý se nebude nikde ukazovat s kostrou. Najednou už mi bylo všechno jedno. Dál jsem hubla, upadala do depresí. Ztratila jsem zájem o koníčky. Nejradši jsem byla sama a tak mě opustila i většina přátel. Tenkrát mi pomohla jenom máma, která mě donutila navštívit psychiatra. Ten okamžitě zahájil léčbu. Spolu s mamčinou pomocí jsem začala nabírat zpět svou ztracenou váhu. Po půl roce jsem se vrátila k normálnímu životu. Myslela jsem že je to za mnou. Jak moc jsem se mýlila. Po prázninách jsem nastoupila do druhého ročníku gymnasia. Moje nejlepší kamarádka najednou začala nekontrolovatelně hubnout a přišla za mnou pro radu, protože věděla, že já to znám. Snažila jsem se jí pomoct, ale jí to nepomáhalo. V jednu chvíli mi najednou řekla : “ Vidíš, teď už jsem hubenější než ty“ Tahle věta se stala mou noční můrou. Při výšce 170 cm jsem vážila 54 kilo a najednou jsem si připadala strašně tlustá. Věděla jsem jak zhubnou, vždyť už jsem to jednou dokázala. A kila šla zase dolů. Začali jsme se s kamarádkou předhánět kdo víc zhubne. Po pár týdnech jsem zhubla o 9 kilo. Ale mě to nestačilo. Chtěla jsem víc. Moje hladovění však zkončilo, když jsem se zhroutila. Léčba začala nanovo. Tentokrát už ne ambulantně. Do dnes má velký strach. Bojím se, že bych do toho mohla spadnout znovu. Hranice je totiž tak tenká…..

Padam do toho podruhe…

Ahojky, holky! Je mi 24 let a druhym rokem trpim PPP-anorexie. Poprve jsem zhubla kvuli nestastne lasce, uz jsem mela namale, ale dostala jsem se z toho tak nejak sama, ale taky mi pomohla „nova laska“…Dneska uz zase „lasku“ nemam a pomaha mi „moje kamaradka“ Anorexie…Strasne mi pomaha, ze nejim, jim tak malo, ze je to povazovano za hladovku…vim, ze je to zivotu nebezpecne, ale zatim ne, pze nejsem na pokraji…zatim…Jenze ona to kamaradka neni, je to hnusna potvora…ktera me sezere…bojim se jist, pze bych mela deprese…Je mi fajn, pze vim, ze za par tydnu budu „krasne vyhubla“ a zase si me lide budou vsimat…Budou zase pozorovat, ze se neco se mnou deje a treba si me vsimne moje „laska“…Byla jsem ted 14 dni nemocna a nemohla jsem sportovat, tak jsem omezila jidlo na polovinu, a ted uz muzu ven, tak chodim na dlouhe rychle prochazky a jim jeste o polovinu mene, neni mi spatne, citim se dobre…ale na jak dlouho? Mam spoustu pratel, maluji obrazky, mam spoustu zajmu, ale Anorexie me drzi nad hladinou, ze nejsem v depresi z nestastne lasky…ale ona me jednou potopi…zradi me…Chjo…Ja proste neverim tomu, ze se mi to v hlave da jednou do poradku a budu jist a nebudu nic resit, jak vypadam…Mejte se hezky a bojujte. Urcite to stoji za to!!! Jen vydrzet a mit silu! Pet.

super zivot?

Je mi 22 a muj zivot se toci jen kolem jidla. Tak napsat tuhle vetu bylo pekelne tezky..Trvalo mi to rok si uvedomit.. No, dame tomu nejakej uvod. Merim 175 a vazim ted zhruba 54 kilo. Idealni modelkovsky miry? Jo, to mi lidi rikali uz od patnacti. A me se to libilo, libolo se mi jak mi holky zavidej moji vahu, vsichni me neustale obdivujou…V ty dobe jsem byla absolutne jsem paradoxne mohla sezrat cokoli, vahu jsem vubec neresila, byla jsem absolutne vesela a vsechno bylo v pohode. Kdy prisla zmena? V 19 – mela jsem nejaky zdravotni problemy a dostala hormony, po kterych se pribrala asi 8 kilo. jo, zadna tragedie, moje postava byla naprosto normalni. Jenomze ja zacala silet, uz mi lidi nerikali „ty jsi krasne stihla jak modelka“, zacala jsem si pripadat nedokonala…Dost blbe se to popisuje, kazdopadne preskocme detaily a kam jsem se po trech letech dostala? Na dno! Muj zivot se stal jenom myslenim na jidlo, odpocitavanim minut hodin do dalsiho jidla.. jidlo se pro me stalo pupkem sveta. rano se nasdidam a uz bych byla nejradsi kdyby byl hned obed. Po obede mam depku, pac vim, ze vecere bude az za par hodin. Ze bych si neco dala mezi tim? neexistuje, bych mohla pribrat! Muj den uz neni o pragramu, kterej by me bavil, muj den je o zabaveni se, aby mi nejak utek cas do pristiho jidla…pro me se jidlo stalo dulezitejsi nez lidi, za zivyho boha by me nikdo nedostal v „case jidla“ nekam ven s kamaradama, i kdyz je fakt mam rada. dokonce zacinam mit vanoce spojeny jen s tim, ze me doma budou nutit jist cukrovi, kapra atd (coz me pri mem sledovani hazelo pochopitelne do deprese)…. Trvalo mi dlouho nez jsem si to priznala..Vlastne to, ze tady pisu tenhle nesouvislej blabol je pro me takovy dusevni ocistec, prvni priznani si to sobe sama Chci svuj vztah k jidlu zmenit a taky ho zmenim!Zkusim to sama, a kdyz to nepujde, tak proste pujdu k nekomu, aby mi pomoh.. tohle neni ten super zivot, na kterej bych jednou chtela vzpominat. Tak mi drzte palce, treba se uz brzo bez vycitek potkame nekde na pizze:-)

NIKDY neříkej:

Ahoj, je tady spousta příběhů,ale ani tak mi to nedá a musím přispět něčím malým, protože i kdyby to mělo pomoci jen jednomu-jedinému člověku,byla by to výhra.A to je směrováno i těm, kterých se to v žádném případě netýká;-) .. to jsem si kdysi myslela taky,ale osud to pojal po svém. Myslím, že začátek toho všeho byl kolem mého 16-17 roku.I přes velkou spoustu věrných přátel,milující matky a vůbec celkem spokojeného a bezproblémového života se mi některé věci prostě nevyhli.Nikdy až na nějaké vyjímky jsem k sobě nebyla nijak negativní,ve šole jsem nebyla nejlepší,nebyla jsem nejkrásnější,nebyla jsem prostě nejlepší,nikdy mi nevadilo,že nejsem dokonalá,s postavou jsem si nijak nelámala hlavu.Jedla jsem na co jsem právě dostala chut,ani jsem po tom nijak výrazně nepřibírala,ale to se po nějaké době zlomilo a já pomalu,ale jistě začala přibírat.Vždycky jsem byla dost vysoká,byla jsem , jak maminka říkala“samá ruka-samá noha“.Ale při tom jak hodně jsem jedla se to opravdu pomalu měnilo.Vím a moc dobře si pamatuji, kdy nastal ten velký zlom.O Vánocích,po Vánocích po kerých jsem už nebyla vytáhlá,hubená,dlouhá,úzká.Byla jsem nějaká kulatější-byla jsem TLUSTÁ.Čas ztrávený před zrcadlem se najednou prodlužoval a já ze sebe byla čím dal víc neštastnější.Nenáviděla jsem na sobě každý kousek těla.Po Vánocích a vánočních svátcích,kdy skončili prázdniny a nastal návrat do školy jsem byla v koncích,přece se nemůžu takhle objevit ve škole!!Nemohla jsem a ani se tam neobjevila, začala jsem chodit za školu,místo školy jsem cvičila,běhala,skákala přes švihadlo,plavala a byla neustále v pohybu.Dokonce jsem chodila 2x denně do posilovny ,ale večer když jsem usínala,vyčítala jsem si,že 2x denně je málo.Cvičení a nejezení mně dostalo na 40kg při výšce 175cm.Samozřejmně jsem skončila v nemocnici,můj organismus tohle všechno nevydržel a já častěji omdlévala a byla velmi unavená.Maminka si toho všimla a už jsem pádila do Brna.Poznala jsme se tam se spoustou holek-anorektiček a dnes i když mi už z kalhot nelezou kosti vím, že jsem opravdu štastná.Nejsem hubená,vážím 60kg,ale..vím, že se z toho nikdy nedostanu úplně.Často se přistihnu,jak porovnávám snězenou porci s ostatníma holkama,ale už si umím na jídle pochutnat.Už nechci,už nechci ,aby mně posedlost mou posavou pronásledovala,jako vlastní stín.Z hloubi duše vás holky VŠECHNY moc PROSÍM,mějte se rády,chvalte se a pokud přece jen jste trošku posmutněle z nějakého kila navíc,neubírejte na jídle,spíš vezmětě kámošku a jděte se projít,zaběhat si,nádherně si tím pročistíte hlavu a bude vám skvěle…

UZ ZASE

AHOJTE!!!UZ SOM SEM RAZ PISALA BOLA SOM NA TOM DOST ZLE…PO ISTOM CASE SOM SA Z TOHO DOSTALA, AK SA TO DA TAK POVEDAT.ZACALA SOM AKTIVNE BICYKLOVAT A VDAKA TOMU SOM OVLADALA SVOJE TELO, VLASTNE JEHO VAHU.BOLA SOM TAK POVEDIAC STASNA…ZDRAVO SOM JEDLA, TAK ABY SOM MALA ENERGIU NA BICYKLOVANIE.MALA SOM SVOJU VAHU 55KG A BOLA SOM SPOKOJNA,KED MI ESTE KLESLA.PRESTALA SOM VRACAT, LEN AK SA STALO, ZE SOM NEODOLALA NEJAKEMU POKUSENIU BOLA SOM NA SEBA TROCHU TVRDSIA NA BICYKLI…ALE TO BOLO KRASNE LETO.TERAZ SA MI ZACALA SKOLA.STUDUJEM BA NA PRIRODOVEDECKEJ FAKULTE A TAM NEJAK NEMAM ANI MOZNOST ANI CAS ZACVICIT SI AJ NAPRIEK TOMU, ZE PRACUJEM TAK VYDAJ TEJ ENERGIE UZ NIE JE TAKY AKO BYVAL.PO VIAC NEZ MESIACI SOM PRIBRALA SKORO 6KG A MOJE KRASNE SVALNATE TELO SA MENI NA GULU.SOM Z TOHO FRUSTROVANA A TAK VELMI NESTASTNA…NIEKEDY SA AJ VYVRACIAM, ALE UZ NIE TAK AKO PREDTYM.NEJDE TO..JA NEVIEM PRECO, ALE NEJDE TO…SOM VO FAZE NEUSTALEHO PREJEDANIA, LEN JEM A JEM.OKOLIE MA PODOZRIEVA, ZE SOM TEHOTNA, NO JA VIEM BOHUZIAL TU HORSIU PRAVDU.JEM VSETKO…CHLEBA S MASLOM, ROHLIKY A VSETKO TO CO SOM NIKDY ANI NEJEDLA.JEM DOVTEDY KYM MA NEBOLI ZALUDOK A AJ KED MA UZ BOLI POKRACUJEM.POTOM SI LAHNEM DO POSTELE A LEN PLACEM NAD SEBOU.AKO SA NENAVIDIM A NIEKEDY TUZIM ZOMRIET.KED SOM PRED POLROKOM „VDAKA“ BULIMII A AJ SPORTU SCHUDLA 12KG, SOM SA ZAPRISAHALA ,ZE AK TO NABERIEM NASPAT, TAK RADSEJ UMRIEM.A JE TO TU UZ LEN 6KG A SOM TO ZASE JA TO ODPORNE TLSTE DIEVCA…NIE, JA TAK VELMI TAK NECHCEM DOPADNUT.DNES VLASTNE AZ PO DOBROM PREZRATI SOM SI SLUBILA, ZE S TYM SKONCIM…NO SOM ZVADAVA DO KEDY VYDRZIM.NO MUSIM, LEBO INAC JA NEVIEM AKO TO ZVLADNEM.NENAVIDIM SA TAK VELMI, CHCEM NECH JE LETO, NECH MOZEM SADNUT NA BICYKEL.DO KONCA SOM ROZMYSLALA NECHAT SKOLU A ZAPISAT SA FAKULTU TELESNEJ VYYCHOVY A SPORTU LEN ABY SOM ´MALA NEUSTALY POHYB.LEN VTEDY SOM STASTNA, KED CITIM, ZE ZO MNA TIE KILOJAULY IDU VON…..DRZTE MI PROSIM PALCE..AK SA MI TO PODARI URCITE NAPISEM AK NIE TAK JA NEVIEM, CO MAM ROBIT TAKTO TO DALEJ NEJDE…DRZIM PALCEKY VSETKYM…

Můj příběh z roku 2005

Ahoj lidičky Je mi 17 let, měřím 167 cm a jak je to s váhou? Musím říct že jsem nikdy nebyla hubnená ale hodně sportuji (hraju závodně tenis),a jako malá jsem dělala atletiku, tancovala jsem country tance a hrála fotbal. Vždycky jsem měla tak 167/65 a chtěla zhubnout.Vyzkoušela jsem hrozně moc diet a přípravků na hubnutí, ale nikdy mi nic nepomohlo. Jednou jsem s mojí nejlepší kamarádkou držela dietu a zhubla jsem 8 kg za 3 týdny to jsem měla 59 kg. Jenže potom jsem to nějak nemohla vydržet a začala se přejídat.Zase jsem ztloustla na 65 kg. Pak jsem ale měla nemocné kolení chrupavky a nemohla cvičit 3 měsíce, to jsem přibrala na 70 kg a moje postava mi začala hodně vadit. Řešila jsem to nesmyslnýma hladovkama, práškama na hubnutí a projímadlem. Vydržela jsem to vždyjen 3 dny ale pak jsem přibrala i s něčím navíc, tímto stylem jsem ztloustla na 75 kg. Potom jsem vážně onemocnila a na rok jsem měla zákaz jakého koliv cvičení a skoro vůbec jsem nechodila do školy. Samozřejmě že jak jsem byla doma ten rok tak sem pořád jen ležela v posteli a mamka mi nosila dobroty a jídlo pod nos.A já jedla a jedla. K tomu jsem začala brát antikoncepci, zož byla největší chyba. Na začátku června, mi ve škole oznámili že musím dělat komisionální přeskoušení za velkou apsenci. Školu jsem se snažila dohonit jak to šlo a tak sem se neustále učila a jedla. Komisionálky jsem udělala a už byl poslední týden školy.S obavami jsem vlezla na váhu a zjistila jsem že mám NEUVĚŘITELNÝCH 86kg. Nikam jsem nechtěla chodit,nesnášela jsem nakupování oblečení a co bylo nejhorší nikdo mě nemohl poznat. Všichni mi řikali jak sem hrozně ztloustla,bylo to příšerný. Řekla jsem si že teď už budu mít na sebe čas a musím zhubnout. Doktor mi řekl že už můžu pomalu začít cvičit. Hned druhý den jsem se pustila do hubnutí. Začala jsem jíst zdravě, menší porce a hlavně jsem začala cvičit. Každý den sem běhala doma na běžeckym páse,protože jsem se styděla někam chodit nebo jsem jezdila na kole, posilovala jsem na problémové partie. Pak začaly prázniny a já začala chodit na brigádu. Začala jsem chodit do fitness centra u nás ve městě. Snažila jsem se jíst pořád dietně ale moje vůle povolila a už mi to nešlo tak jak na začátku. Hlavně jsem si na aerobiku a jinym cvičení připadala jak totální poleno. Žádná fyzička, vůbec jsem neuměla kroky, funěla jsem a potila se uplně hrozně. Taky mě hrozně vyrostly prsa a tak sem nesnášela různý poskoky. Na konci cvičení se vždy posilovalo. Byla jsem zvyklá z dřívějších let udělat v pohodě 20 kliků a 100 sedů lehů, jenže teď sem neudělala ani jeden klid a vší silou jsem udělala maximálně 2 sedy lehy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde je moje fyzička na který jsem od mala pracovala. Byla jsem z toho nešťastná. Červenec uběhl hrozně rychle a já jsem se měla zvážit. Zvážila jsem se a váha ukázala 79 kg. Byla jsem hrozně ráda, že se mi povedlo něco zhubnout a hlavně že se mi zlepšila fyzička :-). Hned na začátku srpna jsem jela k babičce. Jezdim tam moc ráda ale je to tam jak ve výkrmně. Babi nám koupí co chceme, různý čokoládky, sušenky atd… Ale těšila sem se tam. Řekla jsem si že budu chodit běhat a do tamějšího fitka. Přijela jsem k babičce a všichni mně chválili že už se mi povedlo něco zhubnout. Jenže co se nestalo: dostala jsem angínu a nesměla jsem cvičit.2 Týdny jsem brala antibiotika a snažila se dělat si melounový dny (den kdy jsem jedla jen vodního melouna) a různý půsty atd… Pak jsem jela na dovolenou, kde sme měli ALL inclusive a neustále byly na stole zákusky. Snažila jsem se jim vyhýbat ale znáte to. Z dovolený jsem přijela a měla jsem 83 kg. Poslední týden v srpnu jsem se vrátila domu a zase začala chodit k nám do fitka. Září: Šlo se do školy a já vážila 79 kg,dost lidí mi řeklo že jsem zhubla, protože mě viděli před prázdninama a to jsem měla těch hrozných 86 kg. Od září do konce listopadu se mi váha pohybovala mezi 77-80 kilama. Hrála jsem tenis, cvičila aerobic a chodila na tae-bo. Konec listopadu: 79 kg. Tady to začalo. HLADOVKA Chtěla jsem do Vánoc zhubnout aby si toho všichni všimli. O všední dny jsem nejedla nic a o víkend jsem musela obědvat, ale máma ví že držim neustálí diety tak mě nechala si dělat zeleninový saláty, i když občas měla řeči že nejim nic jinýho než šopský salát. K tomu jsem každý den po škole hodinu běhala na běžícim páse,poailovala na problémový partie a večer jsem chodila cvičit (aerobic,tenis, spinning,sqosh). Po prvním týdnu jsem zhubla 6 kg (73 kg). Byla jsem ráda ale cítila jsem se strašně unavená. Druhý týden byl strašný, hrozně jsem se těšila na víkend až si budu moct dát jídlo ale upřímně jsem na zádnou zeleninu chuť neměla, nejradši bych si dala normální jídlo. Celý týden jsem se ovládala, měla jsem hrozný křeče při tréninkách ale řikala jsem si MUSIM TO VYDRŽET,pak mi taky sestřenky česala v lasy a tahala mě a ona mi řekla větu JO HOLKA PRO KRÁSU SE MUSÍ TRPĚT. Tuhle větu jsem si opakovala po každý když jsem měla křeč v nohách nebo se mi motala hlava. Po tom druhým týdnu jsem zhubla 5 kg (68 kg). Už zbývalo do Vánoc jen 14 dnů. Byla neděle a já si představila zase celý týden bez jídla, hrozně jsem se rozbrečela, proč zrovna já musim být tak tlustá, takhle se tim trápit. Další týden už jsem vůbec nemohla, byla jsem uplně vyčerpaná a malátná. Trénink jsem vždycky odchodila a už jsem ani necvičila doma. Neustále jsem spala a vůbec se neučila. O víkend jsem mamce řekla že je mi špatně aby mně nechala celý den ležet,prospala jsem celou sobotu a měla jsem hrozný výčitky že jsem necvičila, protože jsem snědla trochu uvařené brokolice. V neděli jsem pořád polehávala. Mamka mi vynadala že nic nejím a já jí samozřejmě tvrdila že jím a zdravě, vždyť viděla jak jím zeleninu, tak jsem nechápala co pořád má. Poslední týden do Vánoc: 63 kg Ve škole už jsme nic nedělali takže jsem zaplať pámbůh nemusela přemýšlet. Všichni se mi ptali jestli mi něco neni, že jsem hrozně zhubla a moc se snima nebavim. Řekla jsem že jsem unavená, že na mě asi něco leze. Celý týden jsem byla k nepoužití a to máma chtěla pomoct s cukrovím a úklidem. Tréninky stály za nic a já se těšila na 25.12. to pojedu k babičce a všichni mě uvidí jak jsem zhubla,VYDRŽIM TO. Den D 25.12.2005: 59 kg. Přijela jsem k babi a všichni na mě koukali jak na zjevení. Měla jsem na sobě hrozný oblečení, protože mě bylo všechno velký a tak sem musela mít starý věci. Měla jsem kruhy pod očima, byla jsem unavená, bušilo mi srdce, motala se mi hlava a vyjít 3 schody u babičinýho domu byly nemožnu. Každým krokem mě brali hrozný kreče do nohou. Všichni řikali že jsem hrozně hubená, ale nebyla to pravda. Byla jsem normální 167/59. Hned jsem si šla lehnout a ani jsem si nevybalila dárky. Druhý den za mnou přišla mamka a řekla že už to takhle dál nejde. Ať jdu okamžitě na snídani a že budu jíst normálně. Udělala mi 2 housky se sýrem. To se asi zbláznila, kam bych to po měsíci hladovění dala, když jsem žaludek měla malej jak vajíčko. Řekla jsem jí že klidně budu jíst (i když jsem nechtěla) ale musí to být zdravé. Máma mě seřvala že tou svou zdravou výživou to vypadá tak jak to vypadá,ať se na sebe kouknu. Snědla jsem müsli s mlíkem a ulevilo se mi. Začala jsem jíst 5x denně a zdravě. Sice to byli porce jak pro 2 letý dítě ale jedla jsem. Každý den jsem chodila na běžky a když jsem se na Silvestra vrátila domu vážila jsem 59 kg. Rok 2006 Celý rok jsem se snažila jíst zdravě a každý den hodinu cvičit. Dnes je 3.12.2006 a mám 167/50. Jsem se svou váhou spokojená a už bych nikdy nechtěla minulé Vánoce. Rodiče jsou už smířený s tím že do mě nedostanou čokoládu ani knedlíky ale hlídají mě pořád. Jsem ráda že to takhle dopadlo a přeji vám všem abyste taky byli šťastní a ZDRAVÍ. Budu ráda za každý komentář. AHOJ.

Vam VSEM

Ahojky,holky!!! Pisu sem uz asi po treti, a jak to vsechno ctu, jsme na tom uplne stejne: deprese, uzkost, strach, nenavist k jidlu, nenavist k sobe same,zoufalstvi, beznadeje…Ja jsem uz tolikrat premyslela, proc tohle vlastne delame? Utikame od pravdy, od problemu, a resime je jidlem. Delam to i ja. Proc treba nenamalujeme obrazek? Nejdeme do kina? A ten problem neresime takhle? Proc ho neresime tim, ze si udelame radost? Proc to resime tak, ze si ublizujeme?…Ja tomu sama nerozumim…Zitra je to tyden co nejim, jenom mininum. Tri papriky k obedu, malo neco k veceri…Nemuzu cvicit, mam nejake zdravotni problemy, ktere ale nesouvisi s A. Protoze do ni „teprve“ PADAM…podruhe a pritom sakra vim, do ceho zase jdu…Jakoby mi to nestacilo, ale hrozne mi to pomaha. Hrozne trpim, kdyz mi nekdo ublizi, psychicky…Zacinam mit neskutecnej odpor k jidlu a k lidem, co jedi…Ze se nedokazou kontrolovat a furt musej do sebe neco cpat…Kdyz si kupuju tri papriky pripadam si jak nenazranec…Chjo,…nikdy bych neverila, ze budu mit PPP a ze tahle nemoc existuje…Lidi v praci si zase zacinaji vsimat…ze hubnu…Dela mi to radost…chodim absolutne v cerne barve, utlych vecech…aby to vyniklo, pritom si prijdu hrozne tlusta…Chci hrozne zhubnout, aby si me nekdo zase vsimnul, ze se se mnou neco deje…a chtel mi pomoct….takhle na sebe poutam pozornost…:o((…Holky drzte se. My to zvladneme! Petula

Dokážete to… :)

Ahoj holky, chtěla bych vám všem popřát moc síly a úspěchů v boji vás samých se sebou. Sama jsem se v bulimii plácala celých sedm let, přišlo to docela nenápadně, v patnácti začala jít váha malinko nahoru (Pro vysvětlení, při 170 cm jsem přestala mít svých obvyklých 50 kilo:-), což mě samozřejmě vyděsilo, takže jsem k dennímu cvičení a běhání přidala ještě jednu metodu, zvracení.Zpočátku jsem to nějak kočírovala, záchvaty žravosti se nevyskytovaly tak často a když už, řekla jsem si, že to je naposledy. To se mi ještě dařilo dělat jakoby nic, rodina ani nejbližší přátelé nic nevěděli.. S postupem času sjem jedla i zvracela víc, až se mi to nakonec tak dostalo do krve, že jsem to začala považovat za něco normálního, za součást své osobnosti, za něco, co ke mě patří (šílené, že?) v tu dobu už rodiče začali něco tušit… Střídaly se u mě nesnesitelné deprese s celkem pěknými, někdy i dost dlouhými obdobími, kdy jsem byla v pohodě.. Zkrátím to. Tohle trvalo sedm let, intervaly mezi „normálním“ a bulimickým životem se různě měnily, zkracovaly, prodlužovaly. Ztratila jsem důvěru rodiny, některé přátele, přišla jsem o svoji pýchu, krásné vlasy, které jsem musela ostříhat, protože z hřívy zbylo jen jakési chmýří. Zkazily se mi zuby a jsem ještě teď často nemocná… Ale sjem z toho venku! Samozřejmě, psychika sjem stále narušená a někdy se přistihnu, že jím mnohem víc, než bych měla, ale už nemám potřebu jít na záchod.. nebo kamkoli jinam. Je mi skoro 23, při 170 vážím 60 kilo, nevypadám sice jako bůhvíjaká modelka, ale jsem vesměs spokojená. Byl to boj a já vyhrála.. Držím vám všem pěstičky, protože věřím, že vyhrajete taky:-)

Nikdy jsem tomu nevěřila

Ahoj holky,hodně chodím na tyto stránky..Čtu si vaše příběhy a tak jsem si řekla,že vám napíšu i svůj……Nebyla jsem nikdy úplně tlustá měla jsem 58kg na 168cm..Jenomže jsem se dostala kvůli sebevraždě na dpk v Motole.Tam jsem potkala spousty anorektiček,nejdřáív jsem se jim smála a říkala si to se mi nikdy nemůže stát..Pak mi jeden kluk co tam byl hospitalizovaný mi řekl že jsem tlustá..Mrzelo mě to,ale nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost,jenže mi to řekl ještě jeden kluk a tak jsm se rozhodla s tím něco dělat….Začala jsem sbírat rady od holek s anorexii a začala hubnout.Nejdřív jsem zhubla jen 1,5kg..Ale přišli mi na to,že zvracím a hned mi řekli že mám zvracející anorexii.Řekla jsem jim,že je to úplná blbost,protože jsem tlustá a tlustý anorektičky nejsou!!tak jem hubla dál…přestala jsem jíst a zhubla na 54kg,jenže nic jsem nejedla ani sousto ceký den..pokaždé když jsem takto přestala jíst dali mi nosní sondu,není to nic příjemného,když vám cpou hadičku nosem až do žaludku:-(..Začala jse chodit na terapie a po 4měsících mě pustili domů…byla jsem doma asi 2dny a kamarád mi řekl že jsem ztloustla,tak jsem začala znova hubnout,zpočátku jen tak kilo,kilo a půl týdně ale pak jse celý týden nejedla a nepila a protože jsem chodila na převažování mi na to přišli,jelikož jsem za ten týden zhubla přes 4kg a byla hrozně dehydratovaná poslali mě do nemocnice na kapačky kde jse byla 4 dny,po dalších 3 dnech jsem odjela do PL Bohnice.tam jsem byla také 4měsíce…Teď jsem doma už měsíc a zatím jsem zhubla jen 2,5kg..Nejsem šťastná,naopak snažím se hubnout,zvracím,cvičím a skoro nejím…Hrozně mě to mrzí,ale nemůžu si pomoct:-(..Holky nezahrávejte si s tím,pak je to těžký…hodně těžký…..