Archive for category: Můj příběh

jsou vanoce,nejhorsi obdobi v celem roce,kolem spousty spousty jidla,ktere se na nas smeji a vybizeji k tomu alespon je ochutnat!!!NIKDY NIKDY NIKDY-to jsou slova,ktera si kazdy den opakuji a snazim se zustat u svych jidelnich zvyku:o)nevim proc,ale ja uz nemuzu jist normalne,myslim,ze mezi nas patri vetsina z vas…nejsem bulimicka,ani anorekticka,ale nedokazu jist normalne…treba si dat teply obed a mit vycitky svedomi az do vecera???ne za to mi to opravdu nestoji..z anorexie sem se vylecila a nekdy se tam chci vratit,teda vlastne kazdou minutku chci bejt zase kost a kuze,a mit vsugerovano,ze tim se klukum libim,tim sem ta,za kterou se otacejia kterouz miluji pro jeji perfektni telo….ale to telo je priserny,naprosto priserny,jen v mych ocich je to to nejhezci a sem na sebe pysna,ze sem si ho tak vybojovala…ale nastesti sem se vratila zpet na zem a zacala si vsimat,ze anorexie je pripominana vsude na kazdym kroku!chapu a hlavne to i vim,jak je krasne si vzit na sebe cokoli a vypadat v tom nadherne,vychutnavat si krucici zaludek a pred spanim si spocitat vsechny zebra,ale jednou to skonci,urcite to skonci a je jen na vas,jestli dobre nebo spatne!!! vsem tu preji silnou vuli,ja vim jaky to je!!!ZVLADNETE TO CO NEJLIIIIP!!!Pa pusu T.

Mám pocit jako bych se už úplně ztrácela. Celý můj život je najednou jako nekončící muka a já jen čakám až to skončí. Zase jsem až na tom samém dně, kdy už nevidím nic jiného než to, jak vypadám a co s tím. Celý můj život jsou od rána až do samého nočního skonání samou depresí a nedovedu se už zase smát. Možná za to můžou mí malí bílí pomocníci, kteří mi pomáhají hubnout, a zároveň mi berou chuť do života, protože si stále víc uvědomuji, že slabochem jsem, který neumí se vzepřít tomu, co ho ničí. Odháním od sebe ty, jež miluju, ale já nedovedu do očí jim pohlédnout, snad že by zas výčitky na místě byli a to zklamání v jejich očích bych neunesla již znova. Před zrcadlem se sama sobě ztrácím a přeci to ještě pořád není dost. Jsem blázen, pomalu šílím ze svého vlastního těla, ale nemůžu s tím přestat. POmalu se ztrácím, ale bojím se někomu říct, protože vím jak to skončí.

Ani nevím, proč sem píšu. Je to asi tím, že skoro každý příbeh co tady je zveřejněn, mi připomíná jednu osobu, a to Mě samotnou. Vše u mě začalo asi v 7 třídě. Hrozně jsem si sebe všímala, ale ne ve stylu, jsem tlustá, právě naopak. Byla jsem takový ten hubený chrobáček, co mohl sníst klíďo píďo 16 houskových knedlíků a nikdo by si toho nevšiml( mimochodem, vyhrála jsem první místo v 8 třídě, největšího jedlíka, porazila jsem i kluky). Takhle to šlo ještě celé ty 2 dlouhé roky na základce. Byla jsem všechno, jen né holka jak má být. čili prsa a zadek. ani nevíte, jak jsem svým kamarádkám záviděla jejich krásná zaoblená těla. No prostě mazec. Vše se rozjelo v prvním ročníku. Už jsem nebyla ta vychrtlá holčina, ale normální holka. Holka co měla 47kg/155cm. Byla jsem se sebou vcelku spokojená, až do určité doby. Seznámila jsem se s holkou co „měla“ anorexii. Prostě nejedla. Tu holku, vlastně skvělou kamarádku, jsem si velmi oblíbila. Byly jsme jak jedno tělo. Jenže, ona pořád mluvitla o tom jak je tlustá a tak, (no určitě to znáte), tak jsem si po chvíli taky připadala hrozně tlustá. Prostě jsem postupně přestávala jíst, ale jedla jsem. Ve druháku jsem vážila 45/160 a pořád jsem si připadala tlustá, ale neměla jsem problém bavti se s ostatními, chodit mezi lidi a tak. Teď jsem ve třetím ročníku,mám úžasného kluka co mě miluje takovou jaká jsem, čili nejen mých 54kg/160, ale i pro to jaká jsem. Měla bych být spokojena a koukat se na svět růžovýma brýlema, ale nejde mi to. Ani kvůli němu. Mám denně deprese z toho jak Mívám záchvaty žravosti, které nedokážu ovládat, ale zvracet bych se už nedokázala donuti, udělala jsem to asi 4krát, víc už ne. Kdysi jsem jídlo nepotřebovala, teď je mojí nutností. Holčiny moje zlaté, jistě víte jak mi je, a proto, kdo je na tom aspoň malinko stejně,určitě mi napište, budu moc ráda.

Ahojky, už jsem tu též psala svůj příběh pod názvem: Chvála Bohu, konec anorexie! Uplynul rok? Změnilo se něco? Rozhodně. Dnes vím, že jsem krásná dívka! Nechodila jsem s nikým a dosud nemám kluka, který by mě o tom přesvědčil (je to jen dobře a jsem za to vděčná, protože až v tento čas jsem schopná jakýkoli vztah cele prožívat, předtím má celá mysl byla upnuta jen k jídlu); zato Pán Bůh mi stále dokola říkal, že mě právě takto stvořil , protože se Jemu tak líbím (momentálně mám asi 70 kg, nevím přesně, dlouho jsem se nevážila). A navíc: jestliže žena byla stvořena pro muže, tak přece právě on má hodnotit její krásu a těšit se z ní! (To ale přirozeně neznamená, že se musím líbit všem stejně, někomu víc, někomu zas tak ne. Takže když se jednomu moc nelíbí má postava, druhý z ní je naopak nadšen.) Anebo snad moje oči správně posoudí křivky ženské postavy a její tvary (byť kypřejší)? Myslím, že na mě to není a svojí nespokojeností pak vpodstatě tvrdím Bohu, že mě stvořil špatně (nemíním tím, že se o své tělo nebudu starat, mít nějaký pohyb a přiměřeně jíst a pít). Pán Bůh mi splnil prosbu, kterou jsem se modlila na počátku: ?Bože, chci být zdravá za každou cenu.? (pozn. Je to zvláštní, ale moment, kdy jsem uvěřila a pochopila, že jsem hezká, byl právě v době, kdy jsem měla nejvyšší váhu ve svém životě, tedy 77 kg při výšce 171 cm.) A taky mi ukázal VNITŘNÍ KRÁSU ženy, která je mnohem důležitější! To, jak je se mnou druhým lidem v mém okolí, jestli jim svým chováním a řečmi ubližuji nebo naopak jsou se mnou rádi a těší se z mé přítomnosti? Děkuji Ti, Bože!

Ahoj, Pročítám se vašimi příběhy a rozhodla jsem se vám napsat i ten svůj. Začalo to naprosto nevině. Odmala jsem chodila do místní ZUŠ do tanečního oboru. Když mi bylo 12, přišel nový učitel do kterého jsem se zamilovala. Bylo to zrovna období dospívání a tak jak jsem se zakulacovala, poslouchala jsem od něj, ať se tak necpu? Pak přišla ve 14 letech šance dostat se na taneční konzervatoř. Dělala jsem rozdílové zkoušky do Brna, ale tam mě nevzali. Nakonec rodiče svolili a udělala jsem zkoušky na soukromou konzervu v Praze. Tam jsem se psychicky sesypala a vrátila se do rodného městečka a místního baletu. Tehdy jsem začala držet diety a hladovky. Dostala jsem možnost vystoupit se svým učitelem na koncertu. V té době s ním také trénovala kamarádka své taneční číslo na miss. Vždycky jsme byly velké rivalky a tak i teď začala soutěž, která bude hubenější a se kterou se budou líp dělat zvedačky? To už byly nejen hladovky, ale taky prášky na hubnutí a projímadla. Kdy jsem začala zvracet už ani nevím. Zhubla jsem na svou nejnižší váhu, ale pak jsem přestala zvládat záchvaty přejídání a přibrala 15kg. Zrovna jsem nastupovala na gympl a připadala si příšerně. Někdy v druháku už mí nejbližší přátelé věděli o mé bulimii a díky nim jsem se z toho postupně dostala. Někdy v 17 letech jsem s tím přestala. Nebylo to lehké, ale po čase se mi podařilo i díky tomu, že jsem si našla přítele, začít normálně jíst a žasla jsem. Za rok jsem shodila, co se mi za 4 roky s bulimií nepodařilo. Po gymplu jsem začala pracovat jako učitelka tance na ZUŠ. Další rok jsem se dostala na vysokou, vdala se a ve 22 letech jsem otěhotněla. Jenže v 9.týdnu těhotenství jsem začala krvácet a skončila v nemocnici. Jako zázrakem se podařilo miminko zachránit, ale nesměla jsem zpět do práce. Jak jsem tak ležela doma, nudila se a pojídala, co se dalo, najednou jsem si připadala hrozně tlustá a začaly na mě doléhat deprese. Hrozně mě to tížilo, nechtěla jsem přibírat, ale bála se o miminko. Protože jsem před sebou měla (a pořád ještě mám ? na rok jsem přerušila studium) psaní bakalářské práce, rozhodla jsem se vrhnout své myšlenky a možnosti tímto směrem. Začala jsem pročítat literaturu k ppp a mimo jiné jsem se dočetla že i ?vyléčené? bulimičky často v prvních měsících těhotenství potratí.Uvědomila jsem si, že v tom nejsem sama a že následky poruch příjmu potravy jsou opravdu na celý život. Ve své bakalářce se snažím vytvořit program prevence ppp pro lidi, kteří se nějakým způsobem věnují tanci. Hlavně chci, aby nezůstalo jen na papíře, ale aby to opravdu šlo do praxe a pomohlo to dalším lidem. Jestli mi v tom chce někdo pomoci a vaše ppp nějak souvisí s tancem, pošlete mi prosím svůj příběh na mail (zuzana.glabasnova@seznam.cz). Díky všem Jen tak na závěr, se svou postavou nejsem spokojená ani teď a vím, že nebudu nikdy. Ale už nikdy do toho nechci spadnout znovu a bojím se, aby se to jednou nestalo mým dětem. A ještě ? z ohroženého miminka v bříšku už je teď 13-ti měsíční chlapeček a má se čile k světu. A taky ještě pořád tancuji a moc mi to pomáhá!