Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny ženy,dívky a slečny,které stejně jako já dříve,chtějí být dokonalé, tzn.štíhlé,vnitřně čisté,eterické,křehké… Také já taková chtěla být. Až dnes si uvědomuji,že jsem měla problém.A ten problém bylo jídlo.Neuvědomovala jsem si,že můj vnitřní neklid, zimomřivost,věčná plačtivost a smutek,že veškerá moje psychika byla nabouraná kvůli tomu,že jsem skoro nejedla.Nepřišlo mi,že dělám něco špatného,přišlo mi,že jsem normální zdravá holka,vždyť mi nic nechybělo.Tělo jsem měla štíhlé pevné…krásné, jak často jsem slýchávala.Naopak jsem si myslela,že dělám pro tělo maximum.Jedla jsem zdravě,aspoň jsem si to myslela,jedla jsem velice málo..ani jsem si nevšimla,že jsem jedla čím dál míň.Nějak jsem se nesledovala,nikdy jsem nepočítala kalorie,tak jako jiné holky,ale záleželo mi na tom co jím.Nikdy bych nevzala do pusy mastné tučné jídla,chipsy nebo bílé pečivo.Salámy,párky,mražená pizza…nic takového.Ze začátku mě těšilo,jak jsem krásně zhubla,později jsem svoje proporce přestala vnímat,neboť jsem byla nešťastná…prožívala jsem opravdu jedno z nejtěžších období.Zemřel mi krátce nato než jsem začala hubnout přítel.Prala jsem se se spousty otázek ohledně smrti,smyslu života…měla jsem tolik otázek na které nebyla odpověď..také si pamatuji,že jsem v to mučivé období byla často oklamána,často srovnávána a ponižována.Netušila jsem,že mám asi problém jménem anorexie..nevím zda to anorexie byla,ale myslím,že jsem byla hodně blízko té nemoci.Pamatuji si,že když mi kdokoli ublížil,znervozněl,cokoli…dostala jsem strašnej vztek na jídlo,jakoby za to samo mohlo.A nejedla jsem.Nepotřebovala jsem jídlo.Myslím,že do nemoci jménem anorexie se dá sklouznot lehce.Tenkrát jsem zhubla za pohé dva měsíce 11 kilo.A i přesto,když jsem začala normálně jíst,nemusela jsem se hlídat,neboť ať jsem jedla jakékoli množství a cokoli,moje váha byla po celé dva roky o kilo vyšší ale pořád stejná.Právě před měsícem,se mi podařilo přibrat,ani nevím jak,6 kilo!Což je pro mě příliš..Takže jdu do hubnutí znovu,chci mít původní váhu 50 max. 49kg.Ale dám si pozor,budu opatrná.Chci vám jen říct,buďte na pozoru a snažte se mít sami sebe co nejvíce rády.

Píšu sem už po třetí. No jo už pět let se trápím s poruchou příjmu potravy. Nejdříve to byla anorexie(která trvala dva roky).A teď bulimie nebo už spíše jen chorobné přejídání.Tak strašně bych z toho chtěla ven.Přečetla jsem snad všechny knížky,co by mi mohli pomoci,ale myslím si,že potřebuji hlavně pomoc od rodiny nebo alespoň, aby mě měli trochu rádi. Mámu už ani nezajímá, že vyhrožuju sebevraždou a to vidí, že každý den pláču . No jo jsem tlustá tak přece nemůžu umřít na podvýživu. Ale to neví, že přejídání mi pomalu ničí játra (měla jsem nález v krevním odběru) a že mám začínající cukrovku (když jsem se to dozvěděla bylo to pro mě strašný od tý doby radši nechodím k lékařům .Neumím si představit,že bych měla dodržovat dietu ,když nevydržím ani den jíst normálně. A táta ? S tátou se vidím málokdy. Je hodný, ale taky nevím jestli mi pomohl. Nevím proč je máma taková. Od mála mě vždy srovnávala s kamarádkami (všechny byly lepší než-li já ). Teď mě pro změnu srovnává s jejím bratrem, který je alkoholik, byl ve vězení. Jako malá holka čekám, že mě alespoň jednou pochválí, řekne mi něco hezkého . A ne to,že lituje,že jsem se narodila. Já nechci být jako ta malá holka co se snaží na sebe upoutat pozornost. Chci být normální 19letá holka, která si dokáže užívat života, radovat se ze života. Najít si přítele (konečně nějakýho,já vím je to ostuda skoro ve 20 s nikým nikdy nechodit, ale nedokážu se s klukama normálně bavit. Asi si si říkáte,že jsem hodně divná. Možná je to tak. Moc prosím napište mi něco hezkýho nebo nějakou radu . Nechci zkončit ve 20 na hřbitově.

Čus. …Tímto zdravím všechny na pépépé infu… A prasprostě vyzývám ty z vás, které přepadla náhlá, osvobozující touha s tím něco udělat(je celkem jedno, s čím), aby se mi ozvaly mailem a společně se z toho konečně pokusíme vyhrabat. Už pokolikáté… Chci se uzdravit. Je mi už jedno, jestli přiberu (resp. není, ale chci být zdravá jako dřív a všechno ostatní nejspíš přijde s tím).. Nechci sotva kdy vylézt mezi lidi, nechci se shovávat před zrcadlem, za vlastní nemocí. Není dobře jíst nezdravě, ale určitě není dobře nejíst téměř vůbec a když ano, pak nezdravě a vše pokud možno dostat ven z těla… To už raději jíst jenom nezdravě a normální „cestou „.. Na hlavě pár různě barevných chlupů, pod kdysi hezky tvarovanou tváří povislý podbradek, jako značka narušeného metabolismu; Stojí to za to? Všechno je pryč, sny a plány, rozum. Ve věku, kdy by se člověk měl radovat, za to, že žije, že je zdravý. Nemělo by to snad platit i pro nás? Proč ne… Pročítala jsem tyhle stránky: když mi bylo 15 -nechápala jsem. Teď vlastně chápu úplně všechno a co jsem si z toho odnesla..? To, co bylo zřejmé už na začátku. Že na “ tom “ nezáleží. Dřív, jo, byla jsem šťastná…. Tak já to zopakuju: Dřív jsem byla šťastná. Copak to nestačí?? *** mazlicek@e-mail.cz

Ahoj.Na začátek chci říct,že netrpím ppp a doufám,že nikdy nebudu,ale chci vám napsat něco o mojí nejlepší kamarádce.Možná to není nějak zajímavé,ale i tak bych byla ráda,kdyby jste si to přečetly…!!!Takže… Moje nejlepší kamarádka byla vždycky hrozně veselá a usměvavá,byla milá a vždycky mi v těžkých chvílích pomohla.Všichni ji měli rádi,protože se ke každému chovala moc hezky.měla hezkou,vysportovanou postavu a nemusela řešit problémy,jako ostatní holky,které si zoufaly nad tím,jak jsou tlusté.Ale časem jsem si všimla,že v poslední době jí už moc nevidím jíst a nebo jí jen jabka a tak.Tak jsem se jí na to zeptala a ona mi jen řekla,že teď drží trochu dietu,aby tak 3 kg zhubla.Sice jsem jí říkala,že to proboha nemá za potřebí,ale ona trvala na svém.No tak co,vždyť to není nic nebezpečného,chtít zhubnout několik kilo-pomyslela sem si.Jenže jak běžěl čas,začala být smutnější,uzavřenější do sebe,už nebyla tak veselá a přátelská.Většinou ve škole jen smutně seděla v lavici a s nikým nemluvila.A když jsem s ní začala o něčem mluvit,nakonec to vždycky sklouzlo k jídlu a dietě. Při hodinách těláku jako jediná pilně cvičila a snažila se ze sebe vydat úplně všechno.Učitelka ji samozdřejmě chválila,ale kdyby tušila,že je za tím něco jiného…!Postupem času vypadala jako chodící mrtvola.Byla najednou zakřiknutá,styděla se před lidma a byla věčně smutná nebo naštvaná…pořád mi jen říkala,že musí zhubnout-už se nedokázala bavit o ničem jiném.V těláku jsmesi jednou všimla,že je strašně hubená.jasně,že už sem si toho všimla dříve,ale i tak…tepláky na ní pytlovitě visely a guma na pase tepláků jí odstávala na jen na pánevních kostech.Pořád jsem se jí snažila pomos,ale nešlo to.Říkala jsem,ať přestane,že je strašně moc hubená,ale ona se jen chytla za svoje propadlé břicho a tahala se za neexistující špeky.A přitom mi říkala,že prostě ještě něco zhubne a pak že zkkončí.Ale já věděla,že to nejde,jen tak zkončit…a možná to věděla i ona sama…!Pokračovalo to ještě nějakou dobu,až když jednou v tělocviku asi už po 7. omdlela,odvezli jí ze školy do nemocnice a tam potvrdili,že trpí mentální anorexiií.Když jsem jí byla poprvé navštívit,lekla jsem se jí.Byla ještě hubenější,než kdysi a to asi proto,že to normálně skrývala oblečením,ale tady měla jen nemocniční košilku a vypadala strašně nemocně a nezdravě.Seděla na posteli a dívala se na mě svýma velkýma a smutnýma očima…svírala mi ruku a byla nezkutečně studená.Kůži měla bílou,skoro promodralou a všude jí prosvátaly žíly.Prosila mě,ať ji od tamtuď pomůžu odejít,že se jí tu snaží vykrmit a že už strašně ztloustla…!Nakonec to dopadlo tak,že když ji pustili z nemocnice,bylo všem jasné,co by se dělo,kdyby ji nechali na svobodě.A tak nastoupila do psychiatrické léčebny,myslím,že na 3 měsíce.A tak tam je.myslím a doufám,že až jí pustí,bude vyléčená a bude zase tak veselá a hodná,jako dříve.Budu jí pomáhat a podporovat… Proč jsem to tady psala?Protože chci říct jednu věc.Když jste vy-tím který hubne,připadáte si pořád stejný,tlustý a nechápete lidi,kteří vám říkají,jak jste se změnili.Ale v očích druhých,vaší rodiny,kamarádů…se jim ztrácíte před očima.Oni vidí,jak se z vás postupně stává troska,vidí,jak vám řídnou vlasy a jak na vás najednou visí oblečení,oni to vidí,ale vy ne!!!Chci říct abyste se zamysleli,jak musí být těm lidem,kteří vás mají rádi a vidí,jak si dobrovolně ubližujete.Já si to prožila sama a není to nic příjemného,když vám před očima mizí nejlepší přítelkyně…to je asi všechno,co jsem chtěla napsat.Budu ráda,kdyby jste mi napsali svůj názor na to… *Přeju ti hodně štěstí,ať se z toho v léčebně dostaneš a uzdravíš se.Budu tě mít navždycky ráda a budu stát při tobě.Dokážeš to…přeju ti to,aby jsi už byla zdravá.Mám tě moc ráda…tvoje kamarádka Denisa…(věnováno mojí kamarádce,jméno tady radši nepíšu…)