Archive for category: Můj příběh

Nazdárek..jsem strašně šťastná že jsem našla tuhle stránku – konečně se aspoň písmenkama můžu svěřit s něčím, co nevim jak řešit. Je mi 16 let a asi před rokem a půl jsem se rozhodla že trochu zhubnu. Nebyla jsem tlustá, ale i máma říkala že by mi to trochu prospělo. Jsem hodně malá, mám 160 cm, takže to na mě bylo trochu víc vidět. Nenásilně řekla bych i celkem zdravě jsem zhubla na 50 kilo a byla jsem vážně šťastná, všichni mi říkali jak mi to sluší…jenomže teď mám 46 kilo, a i já sama cejtim že už jsem hubená moc…když jsem si oblíkla šaty na ples, ve kterejch sem jako padesátikilová vypadala vážně hezky, teď to na mě visí a už to není pěkný…když sem začala omdlívat, naši už to se mnou nemohli vydržet a začali to řešit. Jenomže já prostě nemůžu přibrat, když cítím plnej žaludek mám výčitky a dělá se mi špatně. Nevím jestli je to anorexie, každopádně ručička na váze se pohybuje pořád dolů a i já si říkám, holka tohle je fakt divný, začni s tim konečně něco dělat. Mám pocit jako bych měla strach jíst před ostatníma lidma… Už jako malá jsem měla problémy s jídlem, ale neřešila sem to. Byla jsem prostě v pohodě…i teď sem v pohodě, ale jenom před svejma kámošema…nikdo kromě mí rodiny neví že řeším takovýhle věci a já si připadám jako schozofrenik…když jdu ven, namaluju se, usmívám, rozhazuju rukama jako bych byla strašně otevřená a přátelská, přitom mám v hlavě neskutečnej bordel a ty moje strašáci na mě útočí ze všech stran. Teď jím celkem dost, musím, protože mi naši řekli že musím ztloustnout na 50. Bojim se že to nedokážu, i když chci nad tim zvítězit..vážim se každej den a připadám si jako magor, ale dělá mi uspokojení když vidim že ta ručička je pořád na 46. asi sem šílená, ale pročítání vašich příběhů mi pomáhá, najednou vím že v tom nejsem sama. je odpoledne a já sem měla konečně po dlouhý době normální oběd a trochu z toho mám strach. Doufám že to zase nějakej ten pátek bude dobrý než to zase začne znova….jako vždycky. Je tohle vůbec anorexie??? Potřebuju trochu poradit….Držím palce všem…

Som si tým istá. Nikdy.Bulimiu kombinovanú s anorexiou mam uz asi 2 roky. Mam aj normalne obdobia ako teraz napriklad.nejem normalne veci ale kludne zjem dva tmave rozky s maslom alebo spagety.Vlastne to su normalne veci. Ale nejem sladke a vyprazane tucne atd…. Neviem…naozaj neviem ako sa to cele zacalo len viem ze predtym som vyzerala chudsie ako teraz.Keby som to mohla vsetko vratit. Moje velke problemy este len pridu.Onedlho.Chcem aby prisli. A vlastne nechcem a radsej by som zomrela ako byt v tom zasa a este viac. Zjest 1 jablko denne a byt nestastna ze niesom chuda, nestastna ze som hladna vycerpana.Zacalo sa to asi tym ze som chcela nastvat rodicov a jediny kto zostal nastvany som ja…Ked som si tu dnes precitala jeden pribeh az som sa rozplakala. Je to uplna pravda ze aj ked mate obdobie ze nezvracate a nedrzite „dietu“ vzdy je jedlo stredom sveta. Myslite kedy uz prejde cas aby ste mohli zjest suchar a potom ste este nestastnejsi ako ste boli. Ja z toho vinim rodicov. Chodila som na sport ale potom od toho nejako upustili…Tak tu sedim na stolicke rozkysnuta aj ked nie tucna ale dost na to aby som mohla schudnut 10-12 kil aby som bola dostatocne vyhladovana. Uz ma to nebavi a nikdy ma to nebavilo a chcela by som sa toho zbavit, ale nech si kazdy hovori co len chce ja viem ze sa z toho nikdy nedostanem uplne.Ze budem mat problem zjest chlieb o pol jedenastej vecer bez toho aby som ho sla vyzvracat alebo mala vycitky a strasne sa nenavidela…Bulimia je este horsia ako anorexia, ktora vam zasiahne kazdy jeden organ ale tu si poskodite zaludok tak velmi ze mozno este viac ako hrtan cez ktory to vsetko prechadza vratane zaludocnych stiav ktore su ako slabucke kyseliny. Tak Vam vsetkym drzim palce.Ak sa este da neznicte si zivot tak ako ja lebo mate len jeden a potom uz nieje cesty spät…Nikdy

Na tyto stránky chodím již tři roky. Teprve teď jsem se rozhodla svěřit se vám i s trápením, které pro mě vlastně ani takové trápení není.. Všechno to začalo myslím na přelomu září a října 2003, kdy jsem si uvědomila, že má postava není zrovna nejhezčí. Teď s odstupem několika let opravdu můžu říct, že jsem v té době byla plnější, taková celá „rozkydlá“ – ráda jsem jedla a jedla jsem hodně..Jídlo mě prostě bavilo a jedla jsem třeba i když jsem se jen nudila. O prázdninách v roce 2002 jsem byla na ozdravném pobytu v Řecku. To mi bylo 15 let a tenkrát jsem svou váhu neřešila, ale myslím si, že to celé začalo už tam. Jídlo, které nám tam vařili mi totiž moc nechutnalo, bylo bez chuti a docela mastné, na což z domova nejsem zvyklá. Při vstupní prohlídce jsem vážila 62 kg na 168 cm. Myslím si ale, že u patnáctiletých holek, kdy se u nich „splaší hormony“ je to normální, že jsou všechny takové silnější..Při výstupní prohlídce jsem za 3 týdny zhubla 5 kg, ani nevím jak. Měla jsem tedy 57 kg. Byla jsem spokojenější a řekla si, že bych třeba mohle ještě něco zhubnout. Následně jsem odjela na půlroční studijní pobyt do Německa, kde rodina, u níž jsem bydlela, měla naprosto jiné stravovací návyky než my doma. Snídali (já doma také), ale další jídlo přišlo až tak kolem 4 – 6 hodiny, kdy paní chodila z práce a mohla uvařit. Měla jsem tedy samozřejmě dovolené si kdykoli cokoli vzít k jídlu, ale styděla jsem se, tak jsem jedla jen ty dvě jídla za den, navíc jsem si vždy nechala dát jen málo (prostě jsem se styděla, aby si nemysleli, že jsem nenažraná:)) Nemyslete si však, že jsem byla jen o snídani a večeři..Občas když mě to chytlo, tak jsem si třeba vzala cornflaky s mlíkem nebo nějakou sladkost, ale to už jsem musela mít fakt šílenej hlad. Po půl roce jsem zhubla na 53 kg. To není zas tak drastické – 4 kg za půl roku je celkem zdravé. Když se to vezme ale už od toho řecka, tak je to za 7 měsíců 9 kg.. Po příjezdu domů jsem byla docela vyhladovělá, mamka mi na uvítanou uvařila svíčkovou s knedlíkem (tohle jídlo totiž zbožňuju, doma ho neděláme tak často, navíc neděláme pravou svíčkovou, ale mamka jí dělá jen tak, že jí zahustí zeleninou, navíc přidává nízkotučnou smetanu – řekla bych, že jíme hodně zdravě doma). Naládovala jsem se, dala jsem si 4 knedlíky, po obědě ještě kus koláče (pamatuju si to jako včera)..No a prostě jsem začala zase trošku přibírat – sice jen asi 2 kg, ale vadilo mi to. Zkusila jsem teda vynechávat večeře – je všeobecně známo, že jídlo večer se ukládá víc do tukových zásob než třeba snídaně či oběd, které za den nějak „vyběháme“. Mamka si toho ale všimla a osočila mě, jestli náhodou nechci hubnout až moc, že takhle mi to moc sluší. Řekla mi taky, že se bojí, abych nebyla anorektička.. Tak jsem začala opět jíst své velké porce, pěkně snídani, ve škole oběd, večeři. A přibrala jsem. Začala jsem teda vynechávat obědy, ale doma jsem pak měla hlad, takže o to větší večeře jsem si brala. Měla jsem hrozný strach, že se dostanu zpět na svých původních 62 kg, tak jsem večeře začala zvracet. Mamka byla spokojená, já byla spokojená, páč jsem si pak vždycky připadala taková hezčí a hubenější. Tímhle způsobem – vlastně pouze snídaněmi s mamkou a velkými večeřemi, které pak šly stejně pryč, jsem zhubla zpět na 50 kg. Byla jsem šťastná. Jenže pak, v říjnu 2004 mě mamka načapala jak zvracím..Bylo to hrozný – zmlátila mě jako malou holku a strašně na mě řvala. Byla hodně dlouho naštvaná, nechtěla mi vůbec dávat jíst, když to všechno vybliju..Ale přešlo jí to. Slíbila jsem jí totiž, že toho nechám. Opravdu, nechala jsem toho. Našla jsem si jinou alternativu. Přestala jsem snídat (vstávala jsem totiž později než mamka a snídani s vždycky „brala s sebou do školy“), obědy jsem taky vynechávala a měla jsem docela dlouho školu, takže jsem pak až večeřela. Snažila jsem se to omezovat – třeba jen na půlku chleba se sýrem nebo jogurt. Někdy jsem taky řekla, že jsem si koupila ve škole hamburgra, takže nemám hlad..Šlo to hezky a já zhubla na 48 kg, trochu jsem ještě vyrostla, takže jsem měla 48 kg na 170cm. To už mamka zase měla podezření a navštívili jsme psychiatričku. Byla hrozná, přišla mi, že by sama potřebovala odbornou pomoc. Chtěla mi hned po první návštěvě předepsat antidepresiva..No hrůza, ani mamce se nezdála, tak jsme tam už nešly. Slíbila jsem, že přiberu na 50 kg. Ale zaboha jsem nechtěla. Mamka mě začala vážit. Abych přibrala – pro ni – tak jsem se vždycky před tím hodně napila, ale fakt strašně moc – takže jsem vždycky těch 50 kg měla.. Byla jsem spokojená se svými 48 kg a tuhle váhu si chtěla udržet. Občas když jsem se přejedla, jsem to vyzvracela, ale jen tehdy, dkyž nikdo nebyl doma, protože jsem měla strach, že mě zase načapou. Váhu 48 kg jsem si udržela více méně až do června/července 2006. Měla jsem přítele, kterému se moje tělo strašně líbilo, takže jsem měla ještě jeden důvod proč moc nejíst.. Jenže – o prázdninách jsem sehnala brigádu v lahůdkách – pracovala jsem v sýrech, salátech a zákuscích. Jééé, tam bylo dobrot a já je všechny po tajmu ujídala..Ani jsem si moc neuvědomovala, že bych mohla zase přibrat..No a po návratu z brigády, po měsíci, jsem zjistila, že mám o 5 kg navíc..Byla jsem z toho nešťastná, nešlo mi totiž zvracet -tohle třeba do teďka nechápu proč to najednou nejde.. Navíc se se mnou v září 2006 rozešel přítel, po roce a půl a já si své deprese léčila sladkým a opět jídlem..Nabrala jsem na 55-56 kg. A začíná to opět od začátku. Zase se kontroluji v jídle, nesnídám a ani neobědvám, když se náhodou hodně nafutruju, tak to vyzvracím.. Mám k dnešnímu dni 53,7 kg. Takže jsem skoro 3 kg zase zhubla a chtěla bych se dostat opět na těch 48..Nebo možná i 45.. Nejhorší na tom je, že já si vůbec nepřijdu nemocně, ačkoli vím, že tohle dělám..Za celou tu dobu nepociťuji nějaké poruchy koncentrace, lámání nehtů nebo třepení vlasů. Nic takového. Akorát když jsem měla těch 48 kg, tak mi bylo víc zima. To je celé. Dokonce jsem výborně odmaturovala, měla jsem jen 1 dvojku a teď mám za sebou úspěšně zkouškový, kde možná budu mít nárok na stýpko.. Fakt nevím, ale je možné, že jsem našla takový „ideální stav“, který mám pod kontrolou a celkem mi nevadí..

Achojik:-Pvse, lidskam co si to prave ctete…. Jmenuju se Nikola,,upa moc me tu dojimaj pribehy holek,,co se kvuli necemu trapi…Je to desne moc smutny,,,,ale musim se priznat ze jsem jedna z nich..:`(..zacalo to asi takhle,,mela jsem krasny detsvi,,prozila jsem ho sice s mamkou,babcou a dedou,,tata je bohatej hajzl kterej si s mamkou chtel jen uzit…ale to me tak netrapi…pac mi neco jako tatinka delal muj dedecek kterej mi bohuzel umrel:`(a tim zacina muj pribeh…bylo mi kolem 10 let,,deda jak uz jsem rikala mi umrel,,vsecky jsme z toho byli upa na sracky…ja jsem s e v to obdobi dost zmenila,,,drive jsem byla takova ta vychovana holcicka,,a jak to urcite znate babicka vyvarovala a tak mala nikolka mela dosti kil navic,,sice jsem byla vysoka ale baculata kouliska,,ve skole jsem se neubranila posmechu ostatnich deti,,ale nak jsem si z toho nits nedelala zila jsem si svuj svet..a oststatnich si nevsimala,,pak ve treti tride po smrti dedy,,jsem hoodne zhubla trapenim,,moc jsem nejedla a hodne jsem zacala chodit ven….vsichni mi rikali jak mi to slusi,,jak sjem zhubla,,proste najednou se ze me stal jinej clovek,,nejen vzhledove ale i psychicky,,zacali se se mnou snad vsichni bavit,,byla jsem oblibena..najednou se toho tolik zmenilo i naci kluci e nasli ze by me i chtei,,byla jsem svym zpusobem stastna…jednou jsem sla s kamoskou po skole a hrozne moc me zaujal jeden kluk,,,nemohli jsme ze sebe spustit oci,,prislo mi opravdu jedinecnej ani newim cim metag zaujal…ale poprvy mi srdicko tak divne poskocilo…jo zamilovala jsem se…pokazdy kdyz jsme se videli nemohli jsme ze sebe spustit oci,,,jka se ukazalo byl to bratr jednoho kluka z vedlejsi tridy….bydleli jsme od sebe kousek,takze bylo jasny ze se budem casto potkavat,,byla jsem do nej blazen,,poslsl mi psanicko ja pred nim utikala,,posilal za mnou kamaradky..esli se i libi,,newim proc ale vzdy jsem rekla neco odporne hnusnyho,,,proste jsem si myslela ze by me klk o 3 roky starsi a jeste takovy borec,,chtel,,tak jsem delala ze ho ned´snasim atd,,kvuli tomu jsem se desne trapila,,rikala si ze jsem pekne ,,hnusna a tlusta,,mmno snad kazdy vecir jsem proplakala,,,a pak newim jak jsme na to prisla..strcila si prst do krku,,a vyblila moji veceri,,,vyplakala jsem se u toho a bylo mi uz dobre,,takhle se to delo casto,,ve sole jsem neco snedla,letelo ven,,cejtila jsem se konecne lip….zacala se se i sam sobe vic libit..ale s nim to bylo furt stejne,,,porad jsme na sebe koukali neco si i rekli,,ja na nej koukat nechtela,,nekoukla jsem ale on jo,,a me tim dostaval,,choval jsem se desne nejiste,,,porad tam kde jsem byla ja byl on…nevedela jsem si co myslet…trapilo me to a tak zacal muj kolotoc bliti,breku a nasledneho aspon trocha uklidneni..pripadal jsem si jak blazen ale pomahalo mi to….pak jednou to zjistila ma nejleosi kamoska,,byla furt se mnou a donutila me snist tolik kalorickych bomb,a ja to musela nechat v sobe…upa jsme z toho byla nanervy,,tka to bylo skoro kazdy den az jsem si jednoho dne ,,,rekla adost!!!musim s tim prestat,,mno a pac jsem mela pevou vuli tak jsem s tim skoncila…ale nenadobro,,vzdycky kdyz se mi neco stane tak to proste udelat musim…:((moc se za to stydim,,ale co nadelam,,,dostali me z toh kamaradi,,kteri ale o tom nevedi ze to delam doposud…chtela bych mooc poznat holci,,ktera ma podobne trapeni…nebo mela tak kdo stoji o me kamaradstvi a dusicku ktera rada nekoho vyslecne tak se ozvete na mail chikkinka@seznam.cz nebo icq 251586579… Mno a holci,,kazda je svym zpusobem krasan,,jedna ma krasny vlasy,druha krasny oci,,na kazdy holci ja neco nenahraditelnyho,,a kdyz vas nejakej hajzl zklame,,vim ze to boli,,a budte silny!!ja to nezvladla ale mam druhou sanci tak se snazim….:-*tak se zkuste snazit s mnou,,zivot umi hoodne ublizit,,ale taky umi bejt krasnej kdyz vas obklupuji ti spravni lide… holky dekuju esli jste si to precetli cely,,,:-*a pisnete pa:))) vase Nikyska=)

Mám pocit jako bych se už úplně ztrácela. Celý můj život je najednou jako nekončící muka a já jen čakám až to skončí. Zase jsem až na tom samém dně, kdy už nevidím nic jiného než to, jak vypadám a co s tím. Celý můj život jsou od rána až do samého nočního skonání samou depresí a nedovedu se už zase smát. Možná za to můžou mí malí bílí pomocníci, kteří mi pomáhají hubnout, a zároveň mi berou chuť do života, protože si stále víc uvědomuji, že slabochem jsem, který neumí se vzepřít tomu, co ho ničí. Odháním od sebe ty, jež miluju, ale já nedovedu do očí jim pohlédnout, snad že by zas výčitky na místě byli a to zklamání v jejich očích bych neunesla již znova. Před zrcadlem se sama sobě ztrácím a přeci to ještě pořád není dost. Jsem blázen, pomalu šílím ze svého vlastního těla, ale nemůžu s tím přestat. POmalu se ztrácím, ale bojím se někomu říct, protože vím jak to skončí.