Archive for category: Můj příběh

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

Dneskem podruhe zacinam. Ale zacalo to pred rokem, zda se to jako daleka doba, muj pritel me podvedl s moji skoro nej kamoskou ze skoly,avsak kdyz na to vzpominam, je to jako vcera- bojovala jsem o svoji lasku a tisickrat sem si sahla na uplne dno, prestala sem jist a brecela sem 90% dne.Neprobehlio to tak, ze bych ho nechala jit a prosit o odpusteni, ja ho prosila, aby zustal se mnou. Ted s odstupem bych uz to udelala jinak. Zustali sme spolu a zazili pekelny mesice, kdy ja sem ho nicila vycitkama a podeziranim a krutyma slovama a on me tim, na co sem denodenne musela myslet. Kdyz sem se po 3 mesicich konecne zacala davat dohromady zjistila sme, ze sem zhubla a moc se mi to libilo, zacala sem cilene hubnout a darilo se… Se svou vyskou 162 cm sem zhubla na 52 kilogramu a pripadala sem si nesmirne sexy a krasna, ale cim vic sem zacinala byt v pohode tim vic sem si uzivala jidlo a do prazdnin sem stloustla na 54 kg, chtela sem to rychle dostat dolu, tak sem zacala drzet hladovky a tim zacalo prejidani……uz si nevzpominam, kdy sem si prvne strcila prsty do krku, ale proklinam ten den, den ktery mi udelal z nasledujci doby peklo, cele prazdniny sem stravila zvracenim a hladovkama a pejidanim. Byly dny, spis na zacatku, kdy sem jedla normalne, ale ke konci prazdnin uz to neslo. Za dva mesice jsem zhubla na 48 kg, to jsou 4 kila. Bylo to jako mor, neslo prestat i kdyz sem si uvedomovala, jak je to spatny, to co delam, ale mela sem nesnesitelnou hruzu z tloustnuti. Na konci prisla mamka s tim, ze vi, ze zvracim a co s tim hodlam delat. Ja se rozbrecela a slibla ze prestnanu, zacala sem se snazit jist normalne a zacala jsem chodit na terapie, 4 mesice jsem vydrzela jist dobre, prvni dvy mesice sem mela opravdu strach a zhubla jeste na 46 kg, ale za dalsi dva jsem se dostala zpet na 48 a zacalo to vypadat dobre, jenze ja usnula na vavrinech a zacala na jidlo prdet a zacala se prejidat, nedelala jsem si z toho hlavu, protoze jsem vedela, ze sem hubena, ale kdyz sem vlezla na vahu zacala jsem silet ztloustla sem 2 kila….. O vanocnich prazdninach sem zacala zase zvracet. Vcera sem to rekla mamce a udelala za tim velkou tlustou cernou caru a zacinam znova…znova….mam pocit ze to nikdy neskonci, ze je to boj do konce zivota……ale nehodlam se vzdat, at sem z toho sebe vic vycerpana a nestastna, ja chci byt zase normalni , zdrava a vesela…Dnes jsem se citila lip jak za poslednich 14 dni, jedla sem dobre, vecer sem se trosku prejedla, ale z toho se nstrili, zbytek dne se mi vedlo a hodlam bojovat i zitra a pozitri a popozitri…..a……vsak to znate… Prosim podrzte me, ja mam pocit, ze nemam nikoho komu bych se mohla sverit mam strach ze by me lidi soudili, ale chtela bych mit pocit, ze v tom nejsem uplne sama osamela.Napiste mi par slov, treba, ty hloupa, koukej se uzdravit, nebo neco podobnyho 🙂 nebo treba, ze presne vite o cem mluvim. Ja chci bojovat, ja chci zit a radovat se

Nazdárek..jsem strašně šťastná že jsem našla tuhle stránku – konečně se aspoň písmenkama můžu svěřit s něčím, co nevim jak řešit. Je mi 16 let a asi před rokem a půl jsem se rozhodla že trochu zhubnu. Nebyla jsem tlustá, ale i máma říkala že by mi to trochu prospělo. Jsem hodně malá, mám 160 cm, takže to na mě bylo trochu víc vidět. Nenásilně řekla bych i celkem zdravě jsem zhubla na 50 kilo a byla jsem vážně šťastná, všichni mi říkali jak mi to sluší…jenomže teď mám 46 kilo, a i já sama cejtim že už jsem hubená moc…když jsem si oblíkla šaty na ples, ve kterejch sem jako padesátikilová vypadala vážně hezky, teď to na mě visí a už to není pěkný…když sem začala omdlívat, naši už to se mnou nemohli vydržet a začali to řešit. Jenomže já prostě nemůžu přibrat, když cítím plnej žaludek mám výčitky a dělá se mi špatně. Nevím jestli je to anorexie, každopádně ručička na váze se pohybuje pořád dolů a i já si říkám, holka tohle je fakt divný, začni s tim konečně něco dělat. Mám pocit jako bych měla strach jíst před ostatníma lidma… Už jako malá jsem měla problémy s jídlem, ale neřešila sem to. Byla jsem prostě v pohodě…i teď sem v pohodě, ale jenom před svejma kámošema…nikdo kromě mí rodiny neví že řeším takovýhle věci a já si připadám jako schozofrenik…když jdu ven, namaluju se, usmívám, rozhazuju rukama jako bych byla strašně otevřená a přátelská, přitom mám v hlavě neskutečnej bordel a ty moje strašáci na mě útočí ze všech stran. Teď jím celkem dost, musím, protože mi naši řekli že musím ztloustnout na 50. Bojim se že to nedokážu, i když chci nad tim zvítězit..vážim se každej den a připadám si jako magor, ale dělá mi uspokojení když vidim že ta ručička je pořád na 46. asi sem šílená, ale pročítání vašich příběhů mi pomáhá, najednou vím že v tom nejsem sama. je odpoledne a já sem měla konečně po dlouhý době normální oběd a trochu z toho mám strach. Doufám že to zase nějakej ten pátek bude dobrý než to zase začne znova….jako vždycky. Je tohle vůbec anorexie??? Potřebuju trochu poradit….Držím palce všem…