Archive for category: Můj příběh

Nemyslím že mám anorexii.. asi proto že sem kůli otmu ještě nebyla v nemocnici nebo tak.. ale asi už jenom to že sem píšu naznačuje že tam ňákej problém bude :o( Vzhled je pro mě to důležitý.., asi sem jím trošku posedla… tak pro představu: mám dlouhý peroxid vlasy, solarkovou pleť a bez dokonalýho make-upu nevynáším ani koš :o) Už od svých 14ti pořád slýchám že bych měla být modelka. A to taky protože měřím 180cm. Jo to sice potěší, ale mě to dalo pocit že prostě musím být vždy perfektní a kdyby ne je to něco jako selhání.. Na svých 180cm vážím teď 55kg.. jo PODLE ME je to fajn(nato, že když sem byla v největší dietomanii vážila sem 49) , i když mi hodně lidí říká že je to až moc málo. Na to ja odpovídám „Ale já za to nemůžu! Můžu sníst cokoli a nepřiberu!“ Ale pravda je jiná. Kdybych na váze objevila jen o PULKU kila navíc, okamžitě přestanu jíst. Nesnesla bych tu představu že už bych neměla ultra štíhlou postavu nebo nedejbože ŠPEK = nedokonalost. Pořád na to musím myslet, a když vidím někoho silnějšího nedokážu pochopit jak tak může žit!! Takže nevím. Sem ještě normální nebo je tam nakej problem ?????

Ahoj, potřebovala bych poradit … Prošla jsem si dost těžkým obdobím, vlastně v něm ještě pořád tak trošku jsem. Trpěla jsem záchvatovitým přejídáním. Celý den nebo dva po sobě jsem zvládla nejíst, ale pak to přišlo a vybílila jsem půl ledničky i přes to, že jsem hodně vybíravá a nejím maso v žádné jeho formě. Nezvracela jsem ani jsem nebrala projímadla, ale pocit viny způsobil to, že jsem zase nejedla, dokud mě kručení v břiše nedonutilo si trochu něčeho vzít. A pár dní to bylo v pořádku. Jenže pak to zase přišlo, buď jsem nic nejedla nebo se naopak doslova přecpala. Poslední dobou mám pocit, že trpím depresemi. Ale ne pořád, když jsem s lidmi, které mám ráda, je mi fajn, dokážu se normálně bavit a nic mě netrápí. Ale občas mě přepadne špatná nálada i doma, kdy se nesnáším, brečím a kdybych měla jen trochu odvahy, tak si možná i ublížím. Ale to nechci. Myslím, že jsem si trochu rozumu uchovala, hrozně se bojím toho, čím teď procházím, a nechci si přiznat, že by to mohlo být vážný. Vlastně nevím, jestli je to vážný, jestli to není jen nějaký blbý rozmar, snaha upoutat pozornost. Připadám si neschopná, jsem sama a cítím, že o mě nikdo nestojí. Být v 19 nepolíbená je sice pro někoho dost ubohý, ale asi si vážně nikoho nezasloužím při tom, jak vypadám. Měřím 170 a vážím 70kg. Překonala jsem tu fázi, kdy jsem se přejídala, od té doby jsem shodila 6 kilo, i když se bojím, že se to zase vrátí. Jídelníček mám už asi 3 měsíce pravidelný a docela vyvážený, až na to maso, ale kompenzuju to vitamíny a ostatními mléčnými výrobky. Ale nevím, jestli zrovna tohle něco změní. Co si pomůžu, když budu sama se svým tělem spokojená (stačilo by mi mít kolem 60kg), když mám pořád špatnou náladu, brečím, hádám se nebo cítím takový prázdno, že sedím celý den doma. Chtěla bych vědět, jak to chodí, když chci najít odbornou pomoc. Nechci, aby se to někdo dozvěděl, ani aby ze mě hned udělali blázna. Chci jen, aby mi někdo řekl, co se se mnou děje. Prosím, napište někdo. Děkuji moc. Mějte se krásně.

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Já uz nevím, co mám delat dál, jsem úplne bezradná a nestastná.. Uz asi víc nez dva roky se potýkám s anorexií: pred temi dvema lety jsem zhubla 16 kg, potom se ta moje nemoc provalila, tak jsem znova nejakých 10 kg pribrala, ted jsem zase neco zhubla, ale znova pribírám a to me neuveritelne desí..:-( Byla jsem v Praze na Karláku na jednotce ppp, odkud jsem na revers utekla, desilo me to tam, chodím na terapii, kde tu mou anorexii rozebíráme, ale i tak je mi ze me jenom víc a víc smutno. Pred Vánocemi jsem byla mesíc na psychiatrii (byl to muj jiz 6. pobyt v roce 2006) a tam se mi podarilo zhubnout na 48 kg, bylo to super. Vcera jsem se po dlouhém odhodlávání zvázila a najednou vidím, 52,7 kg!!! Hruza!!! Proc? Vzdyt skoro nic nejím!!! Zivím se ovocem a zeleninou, obcas nejaký ten sýr, nejím maso, cokoládu, jen obcas sezeru treba balícek bonbonu a piju mléko a obcas nejakou tu slazenou stávu. Pri pohledu do zrcadla to je k nevydrzení, pripadám si tak neuveritelne tlustá a osklivá, chce se mi brecet.Príteli tyhle patálie tajím, tvárím se navenek jakoby nic, ale uvnitr mám pred sebou obrázek té tlusté prísery a je mi z toho nanic. V únoru se máme s prítelem stehovat do spolecného bytu, nevím, jak to zvládnu. Prítel je totiz krásný stíhly vysoký chlap, taktéz jako já vegetarián, s jídlem samozrejme nemá nejmensí problém. Jí prirozene málo a pranic o tom nepremýslí. Ráno si uvarí dobrý caj, cestou do práce nebo do skoly sní celozrnný rohlík, na obed vetsinou nemá cas, pokud jo, tak si dá neco lehkého, treba zeleninový salát s pecivem nebo vyjímecne testoviny ci pizzu a vecerí take trochu, zase treba pecivo se sýrem nebo neco podobného. Na chlapa jí málo. Jenze vtip je v tom, ze on o svém stravování nepremýslí, netráví hodiny pred zrcadlem jako já, jídlo není jeho ústrední myslenkou dne. Já to mám úplne jinak. První, co me ráno po probuzení napadne, je obava, jak se vyporádám s nadcházejícím dnem, co sním a nesním, jak moc mám nafouklé bricho, jak moc mám zadek a stehna. Já vím, je to ubohé, ale já si neumím pomoci.. Stydím se za to, ale nevím, jak z toho ven. Jedu treba po Praze metrem a merím si svoje telo s postavami tech druhých holek, porovnávám, jsem jako úchyl. Natrefím-li pohledem na nejakou vyzáblou anorektickou dívku, cítím obdiv a závidím jí. Presne, jak to psala zde na techto stránkách jedna slecna: vím, ze jsou povetsinou anorekticky sice vyhublé, ale smutné, jenze já jsem smutná a tlustá!!! Chtela bych být hubená a nestastná. Ach jo, nekdy me to dovádí k takovému stavu zoufalství, ze prestávám kloudne myslet a hlavou se mi honí ruzné myslenky, vcetne tech sebevrazedných (mám uz nekolik pokusu za sebou). Pripadám si jako primitiv, co mu zálezí jen ta telesné váze, kdyz já tomu ale vázne neumím ucinit prítrz. Jsem z toho hrozne smutná, moc moc..:-(( Minulou noc se mi zdálo, ze jsem se neuhlídala a snedla krome dvou kousku chleba taky celý cottage sýr, byla to nocní mura.. Probudila jsem se úplne zpocená a vydesená. No, jak vidno, jsem uz doopravdy úplne zpitomelá. Chtela bych merit méne centimetru, ne 172, a vázit nanejvýs 45 kg, ne 52,7 kg!!! Ano, jsem pobláznená, to asi urcite, ale kdyz já se tím tolik trápím..:-(((

Dneskem podruhe zacinam. Ale zacalo to pred rokem, zda se to jako daleka doba, muj pritel me podvedl s moji skoro nej kamoskou ze skoly,avsak kdyz na to vzpominam, je to jako vcera- bojovala jsem o svoji lasku a tisickrat sem si sahla na uplne dno, prestala sem jist a brecela sem 90% dne.Neprobehlio to tak, ze bych ho nechala jit a prosit o odpusteni, ja ho prosila, aby zustal se mnou. Ted s odstupem bych uz to udelala jinak. Zustali sme spolu a zazili pekelny mesice, kdy ja sem ho nicila vycitkama a podeziranim a krutyma slovama a on me tim, na co sem denodenne musela myslet. Kdyz sem se po 3 mesicich konecne zacala davat dohromady zjistila sme, ze sem zhubla a moc se mi to libilo, zacala sem cilene hubnout a darilo se… Se svou vyskou 162 cm sem zhubla na 52 kilogramu a pripadala sem si nesmirne sexy a krasna, ale cim vic sem zacinala byt v pohode tim vic sem si uzivala jidlo a do prazdnin sem stloustla na 54 kg, chtela sem to rychle dostat dolu, tak sem zacala drzet hladovky a tim zacalo prejidani……uz si nevzpominam, kdy sem si prvne strcila prsty do krku, ale proklinam ten den, den ktery mi udelal z nasledujci doby peklo, cele prazdniny sem stravila zvracenim a hladovkama a pejidanim. Byly dny, spis na zacatku, kdy sem jedla normalne, ale ke konci prazdnin uz to neslo. Za dva mesice jsem zhubla na 48 kg, to jsou 4 kila. Bylo to jako mor, neslo prestat i kdyz sem si uvedomovala, jak je to spatny, to co delam, ale mela sem nesnesitelnou hruzu z tloustnuti. Na konci prisla mamka s tim, ze vi, ze zvracim a co s tim hodlam delat. Ja se rozbrecela a slibla ze prestnanu, zacala sem se snazit jist normalne a zacala jsem chodit na terapie, 4 mesice jsem vydrzela jist dobre, prvni dvy mesice sem mela opravdu strach a zhubla jeste na 46 kg, ale za dalsi dva jsem se dostala zpet na 48 a zacalo to vypadat dobre, jenze ja usnula na vavrinech a zacala na jidlo prdet a zacala se prejidat, nedelala jsem si z toho hlavu, protoze jsem vedela, ze sem hubena, ale kdyz sem vlezla na vahu zacala jsem silet ztloustla sem 2 kila….. O vanocnich prazdninach sem zacala zase zvracet. Vcera sem to rekla mamce a udelala za tim velkou tlustou cernou caru a zacinam znova…znova….mam pocit ze to nikdy neskonci, ze je to boj do konce zivota……ale nehodlam se vzdat, at sem z toho sebe vic vycerpana a nestastna, ja chci byt zase normalni , zdrava a vesela…Dnes jsem se citila lip jak za poslednich 14 dni, jedla sem dobre, vecer sem se trosku prejedla, ale z toho se nstrili, zbytek dne se mi vedlo a hodlam bojovat i zitra a pozitri a popozitri…..a……vsak to znate… Prosim podrzte me, ja mam pocit, ze nemam nikoho komu bych se mohla sverit mam strach ze by me lidi soudili, ale chtela bych mit pocit, ze v tom nejsem uplne sama osamela.Napiste mi par slov, treba, ty hloupa, koukej se uzdravit, nebo neco podobnyho 🙂 nebo treba, ze presne vite o cem mluvim. Ja chci bojovat, ja chci zit a radovat se