Archive for category: Můj příběh

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

Víte na to, že je mi patnáct, jsem toho stihla neuvěřitelně mnoho a zároveň takřka nic. Nevim, jestli to patří k mýmu věku, ale přijdu si tlustá. Naprosto odporná, tlustá a příšerně vysoká. Když slyšim, že někdo menší váží víc než já, mám z toho neuvěřitelnou radost a dobrou náladu skrývám za větami typu: ?Ale váha ještě nic neznamená ? vždyť máš skvělou postavu. A navíc hlavní je, že jsi spokojená ?? nebo ?Prosimtě, já bejt na tvym místě, jsem štastná jako blecha?? Já bejt na tvym místě tak okamžitě skočim do Vltavy. Panebože jak můžeš žít s tak příšernejma stehnama? Ne nejsem anorektička. Ani bulimička. Jsem nejspíš něco mezi. Někdy celý dny nejim, skoro brečim nad každym jabkem a pak mám stavy, kdy sežeru na posezení tři čokolády a je mi to fuk. Hodinu na to ale do sebe cpu neúměrný množství jakýchkoliv prášků na hubnutí nebo trpim skrčená nad toaletní mísou. Někdy se sama sobě strašně líbim, vidim se jakou hubeňoučkou, vysokou holku s krásnejma dlouhejma nohama, ale to je velmi občasný a chvilkový. Vlastně si ani nemyslim, že bych byla nějak přehnaně tlustá ? spíš mám obavu z toho, abych nebyla zase tlustá. A to vyjde skoro nastejno. Abyste to totiž pochopili ? rok zpátky jsem byla ještě zdravé, veselé a především notně mohutné děvče s 68 kily na 180 cm a k obědu si dala bez jakýchkoliv výčitek klidně bigmaca s půllitrem koly navrch. Nesportovala sem, ale všem jsem tvrdila, že závodně plavu (kde jsou ty časy!) a občasné poznámky ostatních ani nevnímala. Vždyť to přeci byla naprosto normální váha ? Hlavní problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměla kluka. Nikdy, žádného. Měla jsem pocit, že všechny spolužačky kolem mě už něco prožily, ale já prostě ne. Nevim, jestli sem byla tak náročná, nebo tak ošklivá. Ale předevšim jsem byla dost naivní, protože která holka toho může ve čtrnácti hodně prožít? Je to jenom tlakem médií a ve svý podstatě i společnosti, že si holka ve čtrnácti připadá jako stará panna. Jo, chvilkama jsem se cejtila strašně sama, ale většinou jsem byla spokojená, obklopená houfem kamarádek a užívající si pohody základky. Nevim, kdy se co zlomilo. Asi když sem viděla svý fotky v plavkách nebo když jsem se nechtěla vzdát snu stát se modelkou ? anebo prostě když jsem se vrátila o tři kila lehčí z tábora a najednou se vešla do takové spousty věcí ? Prostě jsem postupem času začala zjišťovat, že ať si psycholožky a terapeuti říkaj co chtěj, zájem je především o ty hubený holky. A zájem opravdu byl ? jenom já byla stále přespříliš náročná. A navíc pohlcena novejma možnostma velikosti 36 a cítěním se skvěle vedle své nejlepší kamarádky, která byla v Česku zastupována jednou velmi prestižní modelingovou agenturou. Přešla jsem na novou, myslim že velmi náročnou školu a celkem bez problémů všechno zvládala ? čas jsem prokládala oddílem, občasnym učenim a polykáním nejrůznějších medikamentů. Víte, bydlim s tátou, jehož příjem se stabilně pohybuje okolo půl milionu měsíčně a s jeho přítelkyní, máma, která se do mě jako jediná neustále snaží něco nacpat (a už mi s tim fakt leze na nervy), bydlí se sestrou a vídám se s ní tak maximálně jednou do tejdne. Možná by se naše rodinné poměry daly připsat do seznamu ?mých problémů s příjmem potravy,? zvlášť když do mě máma, ač prý neúmyslně, pokaždé když mě vidí, reje. Já nemůžu za to, že ona i sestra neustále kynou a kynou! Ale zpátky k věci. Zásadní zlom v mém dosavadním stravování přišel totiž o Vánocích a nyní se také dostávám ke svému největšímu problému (tedy hned po tom, že stále nemůžu najít pana Pravého) ? mám, co se především sladkého týče, příšerně slabou vůli. Dokážete si tedy představit ty sladké orgie během celého prosince ? které se ovšem stále více mísily se strachem z opětovného přibrání a tudíž s nenalezením pana Pravého ? a tak jsem se dostala do víru pilulek, depresí, a zběsilého požírání všeho možného i nemožného. Víte, strašně se teďka když to zpátky čtu, stydim. Ne proto, že bych si konečně uvědomila, že život není jen o jídle, ale proto, že se to se mnou táhne od těch Vánoc až do teďka, do února. Myslim na jídlo neustále a jsem zpátky v kolotoči stresu z ?kobylovitosti.? Další vedlejší příznaky? Blahopřeji, jestli se v nich taky poznáte: chronická nespavost, neustálá unavenost, rozladěnost, mrzutost, nutnost jakékoliv fyzické aktivity, nesoustředěnost, výrazné kruhy pod očima, migrény a jako bonus absolutní neschopnost mít někoho rád. Všichni jsou totiž mým měřítkům příliš nedokonalý ? ale to je pravděpodobně dlouhodobější problém a navíc už docela mimo, radši vás se svejma dalšíma malichernejma problémama nebudu zatěžovat, vlastně sem celý tohle napsala jenom proto, že sem měla vážně depku a říkala sem si, že kdybych se přeci jenom někdy zabila (možnost podřezání žil už mi nepřijde tak neuskutečnitelná jako dřív) tak nechám na světě aspoň malý náhled do duše obyčejné patnácky. Enjoy it!

Ahoj. Strašně ráda bych vám řekla jak se jmenuju, dokonce svou adresu, datum narození, prostě všechno to co ke mě patří, ale nedokážu to z jediného důvodu – tak strašně se za sebe stydím, že kdyby se někdo dozvěděl o tom jak vnímám svět asi bych se mu nikdy nedokázala podívat do očí. Strach z toho, že se někdo třeba náhodou dozví to tajemství, které řídí všechno to co dělám mě děsí tak, že si to nikdo nedovede představit a to mi možná nedává šanci napsat příběh, který by byl tak pravdivý. Je mi dvacet, před rokem jsem maturovala a nedostala se na vysokou a tam to začalo. Vždy jsem měla skvělý známky, na střední to šlo dolů a nepřijetí na VŠ mi tak shodilo sebevědomí, že jsem se rozhodla si ho zvýšit. Bouhužel tim nejpitomějším způsobem, který exituje. Zhubnout jsem chtěla vždycky, ale když se to nepovedlo nikdy jsem si z toho hlavu nedělala. Až po tom kdy jsem nemusela myslet na školu, kamarádky neměly čas, protže studovaly, jsem se mohla soustředit sama na sebe. Hubla jsem pomalu a sedm kilo přineslo krásný výsledek. Začala jsem se líbit sama sobě, ale okolí ten rozdíl moc nepozorovalo a já jsem o pozornost stála. Tak jsem se rozhodla, že zhubnu, ale můj ideál se trochu změnil. Nevím co mě to v tý době napadlo, ale všimla jsem si toho, že krásnej obličej mají holky kterým vystupují lícní kosti a dala jsem si za cíl, že chci, aby mi šla vidět první tři žebra pod klíčníma kostma. Tohle se mi povedlo. V tý době už na mě všechno pladnalo, dole bylo asi deset kilo a okolí mě nepoznávalo. Když jsem potkala nějákýho kámoše ze základky jenom zíral jak mi to sekne, mladší mě obdivovali ty rozumnější se strachovali a rodiče vyhrožovaly. To mě, ale neodradilo, dál jsem chodila spát s tím známým pocitem prázdnoty v podbríšku a se zvuky kručícího žaludku. Tváře se propadly, břicho bylo ploché, kyčelní výstupky mě tlačily když jsem ležela na břiše a žebra se začala rýsovat i na zádech. Ale když jsem zamaskovala ty hrozné kruhy pod očima, namalovala si zdravíčka a moderně se oblékla do nově pořízených věcí, které bych před půl rokem sotva oblékla byla ze mě kočka, sice nemocná, ale krásná. No a v týhle masce jsem potkala svého současného přítele. Nikdy před tím jsem s nikým nechodila. Mého přítele mi kámošky závidely, je to fešák, vtipnej, ale je taky chytrej a to že něco neni v pořádku mu neuniklo. Ale já jsem chytrá /no spíš mazaná//taky a zatim se mi vždy podařilo vytvořit iluzi, že má vedle sebe zdravou, inteligentí holku a ne zamindrákovanou hladovějící husu co má strach ze selhání u dalších příjmaček. Musim říct, že partener má na mě dobrej vliv a v jeho společnosti mi občas chutná jíst, ale často má hodně práce a tak na sebe máme málo času a já místo abych přibrala nějáké to kilo tak se vyžívám v tom když mě na ulici potká někdo kdo mě dlouho neviděl a prohlásí “ nejsi nemocná?, ty si nějáká hubená? “ , mě tyhle řeči místo toho, aby mě odradily od dalšího hubnutí, spíš motivujou a vůbec si nedovedu vysvětlit proč to tak je? ¨Ten kdo čekal štastný konec bude asi zklamaný, ale moje posedlost trvá do teď, moje tělo se mi líbí, ale uvědomuju si dobře, že to neni v pořádku. Uvědomila jsem si to před pár týdny, kdy jsem se chtěla učit na příjmačky a nedokázala se vůbec soustředit, před dvěma dny se mi taky podařilo prospat celý den, protože jsem vůbec neměla energii dojít si na úřady něco vyřídit. Když jsem si se setřenkou hrála tak se mi třásly ruce, že jsem nedokázala postavit hrad z kostek. Navíc se máma začala spolčovat s mým přítelem ať mě donutí víc jíst, že jinak mi zakáže se s ním stýkat. I když jsem plnoletá poslouchat jí musím a taky chci, protože vím¨, že když se sebou nic neudělam na školu na kterou tolik chci se nedostanu. Nechci, jít momentálně na žádný léčení, aby mi příjmačky neutekly mezi prstama, ale zároveň se potřebuju nějak zkoncentrovat, abych byla schopná se na ně připravit. Nevim jak to všechno zkloubit aby se mi povedlo dokázat to co chci a při tom vypadat tak jak chci. Je to prostě těžký. Jestli jste si můj příběh přečetli tak vám moc děkuju a ještě víc děkuju těm kdo mě i přesto co dělám neodsoudil vím že těch bude asi menšina, protože důvody proč to došlo až sem se někomu můžou zdát pošetilý, ale já v sobě cítím, že v tom je ještě něco víc, myslím že to souvisí se strachem z normálního života, někdy mi příjde hrozně složitej ve srovnání s tím jak jednoduše funguje proces hubnutí – nejíš/zhubneš , jíš/přibereš. …jestli mi bude chtít někdo napsat ať to prosím udělá, ať mi klidně vynadá, třeba to pomůže …darina.skalova@seznam.cz