Vím, že je to špatně

/0 Komentáře/v /přidal

V květnu 2006 jsem vážila 73kg na 173cm výšky. Byla jsem zrovna na prohlídce u doktorky a ta si neodpustila poznámky, že jsem vždycky byla mohutná a nikdy ze mě nebude párátko. Říkala to už i předtím a já jsem se s váhou taky trápila dlouho, několikrát jsem zkoušela hubnout, ale nevyšlo to. Tentokrát jakoby se ve mně něco zlomilo a já si řekla, že tentokrát to už půjde. Nechala jsem to ale až na letní prázdniny a přes ty dva měsíce jsem zhubla docela dost. Ale nebyla to dieta, spíš hladovka a hodně pohybu, co k tomu přispělo. V září jsem vážila 63 kg. Nikdo mi ale neřekl, že je to na mě vidět nebo tak, ale já o to vlastně ani nestála. Hubla jsem si sama pro sebe. V tuhle chvíli vážím asi 56 kg. Ale za jakou cenu. Skoro nejím a když už, tak ovoce, zeleninu a jogurty. Vím, že je to špatně, ale nemůžu začít jíst normálně, protože bych to všechno brzo nabrala zpátky. Navíc mám teď problémy s našima, pořád se hádáme, ale ne o jídle, o věcech ve kterých bych potřebovala jejich pomoc a podporu a oni mi místo toho řeknou, že si za to můžu sama když jsem taková a taková. Mám pocit, jako kdybych žila v říši snů, ale ty sny co jsem si vysnila, pořád nepřichází. Nic z toho co si přeju se prostě neděje. Pak to má za důsledek že jsem nepříjemná a na ostatní zlá i když nechci. Spíš je to frustrace z vlastního prázdnýho života. Pak taky zase na druhou stranu přichází stavy kdy jsem kvůli tomu ve stresu a nejraději bych vyjedla celou ledničku. Držím se zatím, ale je toho pořád víc a víc. Asi jsem povrchní, závistivá a nepřejícná ale opravdu mám pocit, že můj život stojí za ?. Děkuju všem co si to přečetli, chtěla jsem se jen vypsat. Díky S.

Začarovaný kruh

/0 Komentáře/v /přidal

Kvuli postavě se trápím už pěknou řádku let.Diety jsou mým (ne)přítelem od 14 let.Teď je mi 22 a jsem zdánlivě normální holka.Studuji obor který mě velice baví-zdravotnictví,mám skvělého přítele,který je mi ve všem oporou a báječné kamarády.Přesto jsem v nitru nešťastná,proč?Protože chci zhubnout a stále se mi to nedaří.V 16 u mě nastal zlom. Tehdy jsem naprosto překopala svůj jídelníček.Ovoce,zelenina,vše celozrné,po 5 hodině jsem už nic nejedla a do toho hodně cvičila.Tehdy jsem zhubla o 8 kilo.To bylo období,kdy jsem ze sebou byla spokojená.Byla jsem štíhlá a sebevědomá.Bylo to báječné.Sice mě občas štvalo,že se musím tak žinýrovat,ale měla jsem pocit že mi to za to stojí.Myslela jsem že to bude už napořád,že je to už můj zaběhnutý životní styl.CHYBA!Toto mé štěstí se paradoxně začalo bortit v době,když mě potkalo štěstí daleko větší-zamilovala jsem se.Bylo to krásné,ale tak nějak vyčerpávající.Když jsem dorazila pozdě večer z rande,najednou bylo to tam předsevzetí nejíst po 5 a já se normálně najedla.Za 3 měsíce jsem přibrala 5 kilo a od té doby se to se mnou veze.Musím podotknout že kolotočem který potom nastal-dieta-přejídání, jsem přibrala dalších 5 kilo a to mám doteď.Nemůžu a nemůžu s tím hnout,neustále se pokouším nanovo.Už začínám propadat beznaději.Holky já nechci být vychrtlá anorektička,chci jen trochu zhubnout,abych mohla být se sebou spokojená.Chci zase najet na zdravý životní styl.Mám problém jen s tím jídlem,přejídám se totiž.Jinak s pohybem jsem na tom dobře cvičím 5x týdně.Budu velice ráda za každý váš námět a radu,díky

Im not perfect

/0 Komentáře/v /přidal

Nemyslím že mám anorexii.. asi proto že sem kůli otmu ještě nebyla v nemocnici nebo tak.. ale asi už jenom to že sem píšu naznačuje že tam ňákej problém bude :o( Vzhled je pro mě to důležitý.., asi sem jím trošku posedla… tak pro představu: mám dlouhý peroxid vlasy, solarkovou pleť a bez dokonalýho make-upu nevynáším ani koš :o) Už od svých 14ti pořád slýchám že bych měla být modelka. A to taky protože měřím 180cm. Jo to sice potěší, ale mě to dalo pocit že prostě musím být vždy perfektní a kdyby ne je to něco jako selhání.. Na svých 180cm vážím teď 55kg.. jo PODLE ME je to fajn(nato, že když sem byla v největší dietomanii vážila sem 49) , i když mi hodně lidí říká že je to až moc málo. Na to ja odpovídám „Ale já za to nemůžu! Můžu sníst cokoli a nepřiberu!“ Ale pravda je jiná. Kdybych na váze objevila jen o PULKU kila navíc, okamžitě přestanu jíst. Nesnesla bych tu představu že už bych neměla ultra štíhlou postavu nebo nedejbože ŠPEK = nedokonalost. Pořád na to musím myslet, a když vidím někoho silnějšího nedokážu pochopit jak tak může žit!! Takže nevím. Sem ještě normální nebo je tam nakej problem ?????

Poradí mi někdo se zkušenostmi?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, potřebovala bych poradit … Prošla jsem si dost těžkým obdobím, vlastně v něm ještě pořád tak trošku jsem. Trpěla jsem záchvatovitým přejídáním. Celý den nebo dva po sobě jsem zvládla nejíst, ale pak to přišlo a vybílila jsem půl ledničky i přes to, že jsem hodně vybíravá a nejím maso v žádné jeho formě. Nezvracela jsem ani jsem nebrala projímadla, ale pocit viny způsobil to, že jsem zase nejedla, dokud mě kručení v břiše nedonutilo si trochu něčeho vzít. A pár dní to bylo v pořádku. Jenže pak to zase přišlo, buď jsem nic nejedla nebo se naopak doslova přecpala. Poslední dobou mám pocit, že trpím depresemi. Ale ne pořád, když jsem s lidmi, které mám ráda, je mi fajn, dokážu se normálně bavit a nic mě netrápí. Ale občas mě přepadne špatná nálada i doma, kdy se nesnáším, brečím a kdybych měla jen trochu odvahy, tak si možná i ublížím. Ale to nechci. Myslím, že jsem si trochu rozumu uchovala, hrozně se bojím toho, čím teď procházím, a nechci si přiznat, že by to mohlo být vážný. Vlastně nevím, jestli je to vážný, jestli to není jen nějaký blbý rozmar, snaha upoutat pozornost. Připadám si neschopná, jsem sama a cítím, že o mě nikdo nestojí. Být v 19 nepolíbená je sice pro někoho dost ubohý, ale asi si vážně nikoho nezasloužím při tom, jak vypadám. Měřím 170 a vážím 70kg. Překonala jsem tu fázi, kdy jsem se přejídala, od té doby jsem shodila 6 kilo, i když se bojím, že se to zase vrátí. Jídelníček mám už asi 3 měsíce pravidelný a docela vyvážený, až na to maso, ale kompenzuju to vitamíny a ostatními mléčnými výrobky. Ale nevím, jestli zrovna tohle něco změní. Co si pomůžu, když budu sama se svým tělem spokojená (stačilo by mi mít kolem 60kg), když mám pořád špatnou náladu, brečím, hádám se nebo cítím takový prázdno, že sedím celý den doma. Chtěla bych vědět, jak to chodí, když chci najít odbornou pomoc. Nechci, aby se to někdo dozvěděl, ani aby ze mě hned udělali blázna. Chci jen, aby mi někdo řekl, co se se mnou děje. Prosím, napište někdo. Děkuji moc. Mějte se krásně.

Pořád bojiji sama se sebou

/0 Komentáře/v /přidal

Můj příběh není nijak odlišný od příběhů, které jsem si zde přečetla. Také já jsem jednou z vás. Jednou, která marně bojuje přes několik let s odpornou tělo i mysl sužující harpií jménem bulimie. Jak jsem se k této nemoci dopracovala? Stačilo jen tak málo. Mít smůlu na kamarády, mít kluka, který se majetnický a také nemít sebevědomí. V šestnácti jsem byla ještě normální holka. 170 cm výška, 56 kg hmotnost, míry 89-62-89. Prostě jsem byla z mého pohledu akorád, hodně jsem sportovala a zdarvě jedla. Jenže poté se stalo mnoho věcí, které obrátily můj život naruby. Nikdy jsem nebyla nejoblíbenější mezi svými vrstevníky. Ještě na základce mi holky říkaly že bych měla se sebou něco dělat, že nosím nemoderní oblečení, že se nemaluji atd… Kluci mi říkali že jsem šeredná jako pr…a to me mrzelo nejvíc. Kdyby to říkaly jen ty holky, tak bych to nějak neřešila, ale když jsem to slýchávala ze všech stran, řekla jsem si, že se změním. bylo to v odmé třídě. Přes prázdniny jsem si vytrhala obočí, koupila si lepší oblečení,a začala jsem se malovat. Ale ani to se ostatním nelíbilo. Nyní jsem byla pro změnu moc vyzývavá a prý že mám každ¨ý den jiný kalhoty a kolik jich prý mám a proč mám tolik novýho oblečení? Prostě mi nedali pokoj ani teď. Když jsem opouštěla devátou třídu a dostala se na střední, myslela jsem, že budu mít klid, ale opak byl pravdou. V patnácti jsem trochu přibrala a tak jsem to vyřešila zdravější výživou a pohybem. Ze 63 kg jsem zhubla na 54. no a to byl kámen úrazu. Holky ze třídy si toho všimly a začaly pomlouvat že jsem anorektička a že fetuju. Zase jsem byla ta špatná. Později jsem začala chodit s jedním klukem, který byl hodně žárlivý, takže jsem to s ním neměla lehký. Naštěstí jsem po půlroce dostala rozum a rozešla jsem se s nim. Jenže za tu dobu jsem z 56 přibrala na 75. Během té doby jsem všechny deprese začala řešit jídlem. Když jsem si uvědomila, co dělám, bylo už pozdě a nešlo s tím přestat. Nyní je mi skoro 20 a přes dva roky trpím přejídánía a zvracením. Nechci už přibírat víc. Podařilo se mi trochu zhubnout, protože se snažím zase jíst jako dřív ,ale čas od času ulítnu a zase to poruším. Potom musím zvracet a vždycky je mi líto i toho,že plýtvám zbytečně jídlem. Nedokážu s tím přestat. Za devět dní mám maturitní ples a chtěla bych být alespoň trochu hezká v těch mých šatech. Mám nádherné černé šaty, ale když se budu přejídat, budu v nich vypadat jako buldozer! Teď vážím kolem 64 kg. Chtěla bych do plesu dát ještě aspoň ty 4 kila dolů, ale asi to nepůjde tak rychle. Jen bych chtěla vás všechny, co sem píšete pozdravit a říct vám, že s vámi všemi cítím, protože vím, jaké mučení je tohle svinstvo. Holky držte se!! A pamatujte si,každou kritiku na vaši potsavu berte s rezervou. teď už taky vim, že to byly s prominutím krávy, co mi záviděly a nechtěly abych byla štíhlá. Samozřejmě já neuznávám extrémní hubnutí, ale na druhou stranu je to čistě věc každé z nás ne? Takže nehubněte nerozvážně, hladověním a do extrémů, ale nenechte se olivňovat závistivými „kamarádkami“!

Je to za mnou?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni, kteří trpíte ppp. Je mi 18 a zanedlouho budu maturovat. Příprava a vše kolem matury je dost náročné a nebýt mé rodiny a super kámošky, kterým bych tímto způsobem chtěla moc poděkovat, bych se nejen nedostala až sem, ale pravděpodobně bych tu už vůbec nebyla. Každý začátek těchto poruch je jedinečný, ale jádro je u všech stejné – je to posedlost, posedlost být hubená, posedlost jídlem. Na začátku toho všeho jsem záviděla všem těm hubeným holkám, všem anorektičkám a chtěla jsem být jako ony. A postupem času se tak opravdu stalo. Nejprve omezení jídla na jablka či müsli tyčinky. To trvalo nějaké ty měsíce možná i 1-2 roky. Pak přišla chorobná touha po jídle a konkrétně po tom „nezdravém“, jako sladkosti, buchty no však to znáte. S tím souviselo také zvracení. Samozřejmě jsem také cvičila. Jezdila jsem na rotopedu. Začala jsem na 10 km a končila u 50 km denně. Byla jsem cvok. Ve škole jsem se nijak zvlášť nezhoršila. Jsem na sebe dost pedant a prostě nemám ráda špatné známky. Váha šla pochopitelně dolů a to byla pro mě výhra. Kolem zvracení se to točilo asi rok – plus minus – ale pak na to doma přišli. Nejprve jim stačil můj slib, že s tim přestanu, ale jak asi tušíte, nestalo se tak a já si spokojeně zvracela dál. Několikrát mě načapali a vyhrožovali léčebnou. To ve mně něčím trochu pohnulo a já zbrzdila. Mamku jsem dovedla skoro do blázince. Začaly jsme spolu chodit do Bohunic v Brně k paní doktorce Navrátilové. Je to už rok, co tam spolu chodíme. Pokaždé však ale odběry nedopadnou podle mých představ. Sice jsou co odběr to zlepšení, ale pořád to není ono. Pořád se z toho hrabu a jak vidíte ani po roce ustavičných odběrů to prostě není v pořádku. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá než se „vevnitř“ uzdravím. Navenek už jsme pěkná holka. 🙂 Z 42 kg při výšce 165 cm jsem to vytáhla na 53 kg. Možná si teď řeknete fuj to je hrozný, jak mohla nabrat přes 10 kilo, ale vězte, že to není nijak markantně poznat. Každý den cvičím, posiluju s posilovacími gumičkami, párkrát do týdne si zajezdím na rotopedu (tak 5 – 10 km, jak kdy) a mám fakt zpevněnou postavu. Vejdu se do stejných kalhot, jako když jsem měla 50 kg. Cítím se relativně v pohodě. Brala jsem také antidepresiva, myslím něco málo přes půl roku. Opravdu mi ty zatracený prášky pomohly. Už jsem to jídlo tak neřešila. V tuto chvíli jsem bech nich. U psychiatričky jsem byla na poslední kontrole, na které jsme se spolu rozloučily a teď chodím už jen k psycholožce, kde mi chybí jen pár sezení, a ještě ty Bohunice, kam jdu opět v březnu. Jím „vše“ s mírou – snažím se – i když někdy mě taky popadne náznak záchvatu přejídání, ale okamžitě přestanu, jídlo vrátím a začnu se chovat civilizovaně. Dala jsem se na zdravou stravu. Jím jen celozrnné pečivo (tmavé, se semínky, …), libové maso, kuřecí či krůtí šunky, žádné salámy, sladkosti pokud možno zdravé (ovesné placičky a koláčky, sezamky a tak podobně), občas i zhřeším a kousek něčeho sladkého si udíbnu jen tak na chuť. Ale snažím se tomu vyhýbat, jelikož sladké mám ráda a bojím se, že bych si vzala kousek a další a další a dopadlo by to špatně. Jím ovoce a zeleninu, to můžu v jakékoli podobě, dál ovesné vločky, pšeničné klíčky, sóju (tu jsem si moc oblíbila), kuskus, polentu – je toho hodně-a popíjím fenyklový čajík na správné trávení, jo a taky sojové a cereální instantní nápoje. Je to o moc lepší. Jedinou takovou mojí neřestí je kafe nebo kapučino. Dávám si ho v průměru tak 2x denně. Ráda čtu, cvičím, miluju svého bafana (bernský salašnický pes), řekla bych, že jsem mnohem více komunikativní, objevila jsem v sobě dokonce, že ráda přednáším a docela i vystupuji před lidmi. S mojí kámoškou jsme munilý rok přednášely SOČku, tento rok jsme se s ní zúčastnily konference na VUT stavební a ještě v březnu nás čeká další podobná konference na radnici. A našla jsem v tom zalíbení, což jsem si o sobě nikdy nemyslela. Doufám, že odmaturuji a dostanu se na VŠ. Chtěla bych na veterinu, konkrétně na veterinární hygienu. Teď už jen čekám na nějakého toho vysněného prince na bílém koni až si pro mě přijede 🙂 Děvčata, slečny i dospělé ženy, matky – jestli jste to dočetly až sem a vydržely u toho, tak máte můj velký obdiv. Nevím jestli vám můj příběh něco dal či dá, ale chtěla bych vás poprosit – přemýšlejte, přemýšlejte zda to nejde nějak jinak, nikdy není pozdě začít znovu. Znám to, prošla jsem si tím. Od samotných začátků až po úplný konec (snad). Myslím, že je to zbytečné, že lze život prožít úplně jinak než se, co já vím v 15 zahrabat doma v koutě a deptat se a ještě k tomu jídlem. Vím je to těžké, ale první krok je na vás a vy to určitě zvládnete. Možná vám to připadne jako román, ale budu ráda, když se ozvete se svými příběhy, ať už s dobrým a nebo s otevřeným koncem. Mockrát děkuji všem, kteří se prokousali až sem a všem držím palečky a přeji hodně štěstí, síly a pevné vůle. Mějte se 🙂 Jo pro případ, že by se chtěl někdo ozvat, tady je můj mail: lucyra@seznam.cz Tak PAPA

Život je tak strašně krásnej, když je člověk zdravej

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky moc všechny zdravim….Dlouho jsem tyhle stránky nenavštívila….poprvé jsem sem psala když mi bylo 15…začnu od začátku….vyléčila jsem se…konečně bylo to strašně těžký a dlouhý , ale našla jsem si důvod proč…proč chtít být zdravá a hlavně krásná i ve svých očích..je mi 19, vážim 57kg a měřim 176cm…takže parada….mam všechno co si můžu přát, milujícího přítele, skvělou rodinu, život postavený tak jak by mě být a stejně se občas vracím na začátek…na začátek všeho…Přemýšlela jsem proč to tak všechno je.Proč i když máme splňená veškerá přání, před sebou skvělou budoucnost tak proč se vracíme k tomu co nás dostalo na dno….možná to někomu něco připomene, já to ted právě řeším…klidnej život a najednou BUM a ten pocit je zpět ten, který jsem doufala že už nikdy nezažiju….Ten pocit kdy bud máte tak prázdný žaludek, že si přijdete jak pírko, nebo ten opačný, že jste jako balvan, který se sotva pohne…Od té doby co si všichni myslí že jsem z toho venku se mi to stalo párkrát…naštěstí jen parkrát a já až po dnešku co jsem vstoupila na tuhle stránku jsem si uvědomila, jak to tenkrát bylo těžký…těžký přestat a začít se mít ráda….člověk se pokouší, pokouší sám sebe a já děkuji že existuje něco jako jsou tyhle stránky…vrátit se je totiž tak strašně lehký, ale pro mě by to byl návrat konečnej..tim jsem si jista…Proto chci všem říct… začněte mít rádi samy sebe, je to těžký, ale je strašně krásný ráno vstát kouknout se do zrcadla a říct sama sobě: JSEM KRÁSNÁ…a děkuji za to sobě, ne anorexii ani bulimii, jen sama sobě..a hlavně se už nikdy nevrátit na začátek, i když to občas vážně laká a moc, ale chyby nás dělají silnějšími…a jsem moc ráda že to vim..proto neberte nějakéto přejedení za pokles..jen za zkoušku, kterou zvládnete…Proč? protože ŽIVOT JE STRAŠNĚ KRÁSNEJ, KDYŽ JE ČLOVĚK ZDRAVEJ….

Tak trochu stejný příběh……

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny, kdož si rozhodli přečíst můj příběh. Není zas tak odlišný od ostatních. Trpím záchvatovitým přejídáním. Je to fakt a trvalo dlouho, než jsem si to přiznala. Když jsem byla malá, naši mě měli rádi, jenže měli ještě brášku a ségru a na mě jako nejméně problémové dítě nezbýval čas. Utíkala jsem do knížek a čas mimo školu, kdy jsem většinou byla sama doma jsem trávila jídlem. Ve třinácti jsem vážila 75 kg a řekla jsem si DOST. Zhubnu a budu vést nový život. Tak jsem zhubla 20 kg a nový život jsem vést opravdu začala. Do školy, ze školy, nejíst, cvičit dvě hodiny denně, jít se psem na 10 km procházku, abych spálila kalorie. Myslela jsem, že naši na mě budou hrdí, že jsem zhubla, že jsem se dostala na gymnázium mezi prvními deseti, ale nějak jim to nepřišlo skvělý. Já jsem hubnula dál,prvák si vůbec nepamatuju, byla jsem mimo. Pak jsem se postupně dostala zpět na 75 g. Gympl jsem dokončila, zase žádná hrdost od rodičů, ségra v té době utíkala z domova, měli dost starosti s ní. Dostala jsem se na VOŠ (jaktože jsi se nedostala na VŠ?), našla jsem si kluka a začala s ním bydlet v Praze. Na první schůzce mi řekl, že bych měla zhubnout (že jsem se na něj nevykašlala hned). Dalšího tři a půl roku jsem pořád jen držela diety, cvičila a snažila se být krásná, ačkoliv jemu to bylo jedno, šikanoval mě pořád (jsi hnusná, proč s tebou vůbec chodím, měla bys zhubnout…..) Po třech a půl letech jsem to najednou skončila, odešla jem od něj, šla bydlet na kolej, bohužel jsem začala z toho stresu kouřit, čehož se nemůžu ani teď, skoro po roce zbavit. Našla jsem si kluka, který mi neustále říká jak jsem úžasná, krásná, chytrá apod., rozumíme si spolu. Jen mě mrzí moje záchvaty přejídání, nemůžu se toho zbavit, nevím, co to se mnou je. Měla bych být v pohodě, taky svýho kluka miluju, ale stačí volná chvilka a už se přežeru jak prasátko. Je to divný….. Teď mi je 23 let, budu končit bakalářské studium sociální práce na UK. Měla bych se toho zbavit, ale je to strašně lákavé, jít se najíst, najít tím klid, an chvíli zapomenout na ten stres kolem všemožných zkoušek….

doplatila jsem na zavislost….

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojte všichni…už jsem tady svuj příbeh psala jmenuje se Moje MA a MB story…psala jsem v nem o sve anorexii a pozdeji bulimii…toto vse me už opustilo jak hladovky tak zvraceni jedine čeho jsem se nemohla zbavit jsou projimadla..jedla jsem normalne avšak to kompenzovala projimadlem,mela jsem vždy krasně ploche břicho po ranu..a to za cenu šílených křeči..a nevolností..brala jsem i 28 prašku projimadla denně.,.když jsem jich tolik neměla zapila jsem je mlikem…at se zvýší učinek..minulý týden se mi to ale už nevyplatilo po jidle mi začalo byt vždy zle…střeva me bolí už i bez prašku..a žaludek mam jako na vode skoro neustale…střevní stěna mých střev a žaludku už je tak podraždena že nesnese skoro ani vodu..:(nikdy bych vam to neprala zazit vcera večer jsem mela takove bolesti ze jsem musela na pohotovost kde jsem lezela s kapakem..doktorka taky říkala že s takovou bych mohla jít ve 25 letech na operaci s umělým střevem…myslím že jsem se poučila už dostatečně ze všech blbnutí s hladovkami,přejídáním,zvracením a projímadly..tak jsem vám chtěla říct že to za to opravdu nestojí mejte se rády..mužete mi napsat na libim se ti ..N.I.K.I.S. rada si popovidam papa Vaše Niki

Enjoy it

/0 Komentáře/v /přidal

Víte na to, že je mi patnáct, jsem toho stihla neuvěřitelně mnoho a zároveň takřka nic. Nevim, jestli to patří k mýmu věku, ale přijdu si tlustá. Naprosto odporná, tlustá a příšerně vysoká. Když slyšim, že někdo menší váží víc než já, mám z toho neuvěřitelnou radost a dobrou náladu skrývám za větami typu: ?Ale váha ještě nic neznamená ? vždyť máš skvělou postavu. A navíc hlavní je, že jsi spokojená ?? nebo ?Prosimtě, já bejt na tvym místě, jsem štastná jako blecha?? Já bejt na tvym místě tak okamžitě skočim do Vltavy. Panebože jak můžeš žít s tak příšernejma stehnama? Ne nejsem anorektička. Ani bulimička. Jsem nejspíš něco mezi. Někdy celý dny nejim, skoro brečim nad každym jabkem a pak mám stavy, kdy sežeru na posezení tři čokolády a je mi to fuk. Hodinu na to ale do sebe cpu neúměrný množství jakýchkoliv prášků na hubnutí nebo trpim skrčená nad toaletní mísou. Někdy se sama sobě strašně líbim, vidim se jakou hubeňoučkou, vysokou holku s krásnejma dlouhejma nohama, ale to je velmi občasný a chvilkový. Vlastně si ani nemyslim, že bych byla nějak přehnaně tlustá ? spíš mám obavu z toho, abych nebyla zase tlustá. A to vyjde skoro nastejno. Abyste to totiž pochopili ? rok zpátky jsem byla ještě zdravé, veselé a především notně mohutné děvče s 68 kily na 180 cm a k obědu si dala bez jakýchkoliv výčitek klidně bigmaca s půllitrem koly navrch. Nesportovala sem, ale všem jsem tvrdila, že závodně plavu (kde jsou ty časy!) a občasné poznámky ostatních ani nevnímala. Vždyť to přeci byla naprosto normální váha ? Hlavní problém byl v tom, že jsem tehdy ještě neměla kluka. Nikdy, žádného. Měla jsem pocit, že všechny spolužačky kolem mě už něco prožily, ale já prostě ne. Nevim, jestli sem byla tak náročná, nebo tak ošklivá. Ale předevšim jsem byla dost naivní, protože která holka toho může ve čtrnácti hodně prožít? Je to jenom tlakem médií a ve svý podstatě i společnosti, že si holka ve čtrnácti připadá jako stará panna. Jo, chvilkama jsem se cejtila strašně sama, ale většinou jsem byla spokojená, obklopená houfem kamarádek a užívající si pohody základky. Nevim, kdy se co zlomilo. Asi když sem viděla svý fotky v plavkách nebo když jsem se nechtěla vzdát snu stát se modelkou ? anebo prostě když jsem se vrátila o tři kila lehčí z tábora a najednou se vešla do takové spousty věcí ? Prostě jsem postupem času začala zjišťovat, že ať si psycholožky a terapeuti říkaj co chtěj, zájem je především o ty hubený holky. A zájem opravdu byl ? jenom já byla stále přespříliš náročná. A navíc pohlcena novejma možnostma velikosti 36 a cítěním se skvěle vedle své nejlepší kamarádky, která byla v Česku zastupována jednou velmi prestižní modelingovou agenturou. Přešla jsem na novou, myslim že velmi náročnou školu a celkem bez problémů všechno zvládala ? čas jsem prokládala oddílem, občasnym učenim a polykáním nejrůznějších medikamentů. Víte, bydlim s tátou, jehož příjem se stabilně pohybuje okolo půl milionu měsíčně a s jeho přítelkyní, máma, která se do mě jako jediná neustále snaží něco nacpat (a už mi s tim fakt leze na nervy), bydlí se sestrou a vídám se s ní tak maximálně jednou do tejdne. Možná by se naše rodinné poměry daly připsat do seznamu ?mých problémů s příjmem potravy,? zvlášť když do mě máma, ač prý neúmyslně, pokaždé když mě vidí, reje. Já nemůžu za to, že ona i sestra neustále kynou a kynou! Ale zpátky k věci. Zásadní zlom v mém dosavadním stravování přišel totiž o Vánocích a nyní se také dostávám ke svému největšímu problému (tedy hned po tom, že stále nemůžu najít pana Pravého) ? mám, co se především sladkého týče, příšerně slabou vůli. Dokážete si tedy představit ty sladké orgie během celého prosince ? které se ovšem stále více mísily se strachem z opětovného přibrání a tudíž s nenalezením pana Pravého ? a tak jsem se dostala do víru pilulek, depresí, a zběsilého požírání všeho možného i nemožného. Víte, strašně se teďka když to zpátky čtu, stydim. Ne proto, že bych si konečně uvědomila, že život není jen o jídle, ale proto, že se to se mnou táhne od těch Vánoc až do teďka, do února. Myslim na jídlo neustále a jsem zpátky v kolotoči stresu z ?kobylovitosti.? Další vedlejší příznaky? Blahopřeji, jestli se v nich taky poznáte: chronická nespavost, neustálá unavenost, rozladěnost, mrzutost, nutnost jakékoliv fyzické aktivity, nesoustředěnost, výrazné kruhy pod očima, migrény a jako bonus absolutní neschopnost mít někoho rád. Všichni jsou totiž mým měřítkům příliš nedokonalý ? ale to je pravděpodobně dlouhodobější problém a navíc už docela mimo, radši vás se svejma dalšíma malichernejma problémama nebudu zatěžovat, vlastně sem celý tohle napsala jenom proto, že sem měla vážně depku a říkala sem si, že kdybych se přeci jenom někdy zabila (možnost podřezání žil už mi nepřijde tak neuskutečnitelná jako dřív) tak nechám na světě aspoň malý náhled do duše obyčejné patnácky. Enjoy it!