Archive for category: Můj příběh

No,myslím,že tady nebudu psát pro vás asi žádné novinky.Takže jen zhruba zhrnu jak to začlo.Začala jsem v létě.Jen tak.Protože jsem se sama sobě nelíbila.řekla jsem si jednoho dne dost a tvrdě jsem šla do diety.Teda tehdy pro mně bylo tvrdě,že jsem si odpustila veškeré sladkosti,jedla jsem jen celozrnné pečivo,zeleninu,jogurty…Denně jsem sportovala…Tak to šlo dva měsíce..Nějaké změny přišly,ale ne nějak razantní.Po chvíli mi to přestalo stačit.V září,když jsem nastoupila do 9.třídy jsem se rozhodla vypustit obědy.Začla jsem dost omezovat jídlo ..A pak jsem měla narozeniny.V říjnu.Bylo všude tolik neskutečných dobrot …Které jsem milovala.řekla jsem si,tak jeden den.Jeden den si udělám takový fajn.Neuvěřitelně jsem se nacpala.Chtěla jsem všechno sníst,všechno ochutnat.Ptž to měl být jen jeden den.A zítra už bych nic nemohla,tak honecm…Nacpala jsem se a měla výčitky…Zvracení jsem párkrát zkoušela ale nikdy mi to nešlo.Ale ty výčitky byly děsné ….Rozhodla jsem se to zkusit.Zalila jsem se pořádně vodou A šla…A ono to šlo.Po pár chvilkách jsem byla úplně prázdná …A zase šťastná…Byla jsem spokojená jak lehce to šlo…Jenže to mi nestačilo.Nebyl to jen jeden den.Výjmečný.Jak jsem myslela.Příští týden přijela teta,mamka napekla a já zase udělala ,,vyjímku“.Zase to šlo všechno ven..A tak se to rozjelo.Bylo to v sobotu.V neděli jsem se vážila a zjistila jsem,že jsem přibrala.Jejda.řekla jsem si,že zkusím být jeden den v pondělí bez jídla.Ale tenkrát byla ještě neděle.Dieta měla být až od pondělka,takže jsem šla směle do jídla.A všechno co bych jinak nemohla…Všechno jsem snědla.Neuvěřitelné množství.A zase šlo všechno ven.V pondělí jsem to v pohodě zvládla bez jídla.a ještě jsem zhubla.To se mi líbilo.Viděla jsem,že to co naberu přes víkend můžu přes týden shodit.V úterý jsem jedla zase normálně,ve středu hladovka,ve čtvrtek normál a pátek hladovka.Rodičům jsem něco říkala,ničeho si nevšímali..Přes týden to šlo v pohodě…To byly hladovky.Postupem času už jsem hladověla od pondělku do pátku.Ale víkendy jsem musela před našima při společných obědech něco jíst…Snědla jsem toho moc a vše vyzvracela.Tak vypadal můj víkend.A týden hladovění….Pak jsem začla s modelingem.Měla jsem první casting,takže přejídání nepřipadalo v úvahu.Začala jsem hladovět.Několik týdnů….Zhubla jsem krásně.Mně se to líbilo,ale ostatním moc ne.Byla mi zima,byla jsem mrská,úplně slabá,bez síly…Ale pořád jsem se musela držet.Chtěla jsem…Den před castingem nebyl naši doma,já si pustila telku,napustila vanu horkou,ptž mi byla pořád zima a koupala se.Když jsem vstala z vany,začaly se mi obraz plnit kolečky…Mžitky trvaly chvilku..Pak už nic nevím.Probudila sem se o po třech hodinách na zemi promrzlá v koupelně.Naši naštěstí ještě nebyli doma.Bylo mi hrozně.Sebrala jsem veškerou sílu,uklidila po soě a šla spát.Casting vyšel,A já měla na chvíli pokoj.Ještě po castingu se šlo do restaurace..Takže zase šlo všechno do starých kolejí….Víkendy přejídání,zvracení,přes týden hladovka…Ale nastaly vánoce.Doma,kdy jsem byla s našima pořád…Nechodila jsem ven,neviděli mně lidi,takže mi bylo vcelku jedno jak vypadám…Přejídala jsem se neskutečně…Nedalo se to udržet…Pár dní jsme aji zvracela,ale potom mi otekl krk a slinné žlázy a už jsem nemohla ani polykat.Talk jsem se na zvracení vykašlala.Za vánoce jsem neuvěřitelně přibrala.stiděla jsem se jít do školy.že to na mně lidi poznají !!!Naštěstí jsem onemocněla a ve škole byla jen jeden den.potom týden doma.Jenže to byl stejný problém.nedalo se to.prostě jsem to nezvládla.A zase přibrala.Po nemoci jsem zase hladověla a zase přejídala a zvracela ..Jednoho dne jsem se rozhodla s tím skončit.Rozhodla jsem se dojít na váhu,kterou jsem chtěla a tu udržovat.žít jak normální lidi.Ale zjistila jsem,že to nejde.Neuměla jsem si dát normální porci.když jsem jí dojedla,měla jsem nutkání si přidat.Zase a zase a pak už jsem si říkala,že jsem toho stejně snědla moc tak to rovnou půjdu vyzvracet…Zjistila jsem,že už neumím jíst jak normální člověk.Že myslím pořád jen na jídlo.na to co si můžu a nemůžu dát…Na to jak je kdo tlustý…Zjistila jsem,že už jsem v tom a nedá se jít ven…A teď?Momentálně teď sedím z nafouknutým břichem,cítím jak mi ve střevech pracuje to projímadlo,jsem ubrečená a zdeptaná,ptž jsem včera hned po škole běžela do obchodu,nakoupila si za kapesné jídlo,to doma po tajnu snědla,aby naši nic nepoznali,pak ještě nějaké jídlo z lednice a šla to zase zvracet.Bolí mně krk,nemůžu polykat a mám výčitky svědomí..proč jsem se neudržela?proč?? řeknu vám to jednoduše…Ať si každý odsuzuje bulimičky a anorektičky jak chce.Já jsem nikdy nechápala proč to dělaj.Proč se přejídají a proč to pak zvrací ??? Teď to vím.Teď je mi všechno jasnéé…Máme to v hlavě prodtě všechno jinak.prostě si řeknu,že dneska nic jíst nebudu.Ale pak jdu kolem ledničky a řeknu si,tak začnu s tou dietou až od zítřka…Ale dneska se nebudu přejídat.Budu jíst jako normální lidi.Pak oevřu ledničku a uvidím tam tolik mnou oblíbených věcí…A řeknu si,že bych si dala to a to a to ..¨Najednou si řeknu.Tak jo,dneska naposledy si dám věci,které nemůžu.A pustím se do toho.Jím a jím vše…A říkám si,tohle už jím naposledy..Přitom vím,že to naposledy není.že za týden bude to samé.Ale jen tak,pro uklidnění,nebo..možná,že v tu chvíly tomu fakt věřím ….Prostě si řeknu,chci být štíhlá a tohle štíhlé jíst nemůžou.Takže dneska naposledy.Dneska to jím naposledy a musím si to všechno užít.Chci si to užít.Vychutnat.Když už to zítra nebudu moct mít ..A jím a jím..Ke konci už je mi ze všeho blbě,už cítím,že to nejde,ale pořád se cpu.Vždyť je to naposledy.Pořád a pořád.Pak už to jídlo cítím i v krku.To se jdu pořádně napít a jduk záchodu ….A tak to je.To je realita……….. Já bych chtěla být zase normální,ale nechci k lékaři.Ne.Ptž to nechci řešit z nikým.Nechci aby se to někdo dozvěděl….Je to jen má věc.Má tajná věc…. Jestli někdo chce,budu si s váma ráda psát * * * ptž mi takové jsme.A jde se z toho ven jen těžko.Třeba to zvládnem,když si navzájem pomůžem….třeba ….

Je to smutné, ale je to tak .Bulímia je súčasťou môjho života. Po šiestich rokoch sa mi už nechce bojovať, čoraz častejšie mi je ľahostajné ako vypadám. Ako v mnohých prípadoch, aj v mojom bola na začiatku túžba po dokonalosti, po krásnej postave, ktorú som od prírody nedostala. Chcela som sen premeniť na skutočnosť, obdivovala som vychudnuté modelky a začala sa čoraz viac zaoberať diétami.Darilo sa mi a dúfala som, že budem mať konečne postavu ako z módneho časopisu a konečne budem šťastná. Prišiel ale snáď najväčší zlom v mojom živote, kedy som objavila zvracanie a pripadalo mi ako úžasne jednoduchý spôsob chudnutia. Zo začiatku som sa sama sebe hnusila a nechápala som,ako si sama môžem tak ubližovať. Túžba po štíhlosti bola však väčšia a ja som si na strkanie prstov do krku zvykla ako na každodenný rituál. Čoraz viac času som trávila na záchode, nedokázala som prestať jesť a zvracať. Namiesto školy som zháňala jedlo, behala som po obchode ako zmysluzbavená a jedla som celou cestou domov, doma,…jedla som v jednom kuse,kradla,celý život mi bol ukradnutý. Jedinou útechou mi bolo prejedanie. Aspoň na chvíľu som bola šťastná, aspoň na chvíľu sa zastavil čas. No potom prišlo peklo.Potom prišli výčitky a plač, zvracanie.To bol môj každodenný kolotoč. Bulímia ma zničila ani nie tak fyzicky, ako psychicky. Nevedela som vychádzať s ľuďmi, všetci a všetko mi šlo na nervy,prestal ma zaujímať svet okolo. Často som rozmýšľala o samovražde, ale na to som nebola dosť silná. Dnes končím vysokú školu, nechápem ako som to mohla dotiahnuť pri mojom stave až tak ďaleko. Je mi veľmi smutno, že najkrajšie roky, ktoré som si mala vychutnať s kamarátmi, som strávila sama, s jedlom a záchodom. Každé miesto môjho štúdia mám spojené s bulímiou, všetko sa mi spája len s ňou a s ničím iným. Pred pol rokom to došlo priďaleko, nebola som schopná rozmýšľať nad ničím iným ako nad jedlom. Mala som práve skúškové obdobie ,ale skúšky boli to posledné, čo ma zaujímalo. Ani neviem, kde sa vo mne nabrali sily a zbytok zdravého rozumu. Možno pud sebazáchovy…rozhodla som sa ísť na liečenie. Pre rodičov to bol obrovský šok. Ich perfektná dcéra nie je taká, akú si ju vysnívali. Na liečení v Pezinku som strávila dva mesiace. Prišla som sama, v strašnom stave, plakala som celou cestou a mala som sto chutí sa otočiť a vrátiť domov. V konečnom dôsledku som rada, že som absolvovala liečenie. Neskutočne mi pomohlo a myslím, že nebyť neho, už by som tu nebola. Dnes viem, že v tomto probléme nie som ani zďaleka sama. Stretla som tam veľa krásnych ľudí, s ktorými mám veľa spoločného. V našom prípade je veľmi dôležité urobiť ráznu čiaru a začať odznova. Začať pravidelne jesť a opäť žiť. Vážiť si seba, svoje názory, povahu, výzor. Za bulímiou je skryté viac. Prejedanie je len znakom iného, hlbšieho problému. Aspoň na začiatku je to tak , pokiaľ problém neprerastie do závislosti. Bulímia je často prirovnávaná k alkoholizmu. Dodržiavanie režimu musí byť na prvom mieste v našom živote. Abstinujúci alkoholik si nesmie dať ani jeden pohárik, lebo za ním by nasledoval ďalší. A to isté platí pe nás a jedlo. Mne sa zhruba štyri mesiace podarilo pravidelne jesť, písala som si denníček, zapisovala každé jedlo. Dnes som na tom opäť horšie. Viem, ako sa z toho dostať, ale nemám síl. Čakajú ma štátnice, diplomovka, mám stres a nervy…a riešim to opäť jedlom. Pribrala som a je mi zo seba zle. Dúfam, že som žiadnu z vás neodradila od liečenia, lebo podľa mňa je práve ono najlepšou cestou k uzdraveniu. Môj život je aj napriek krátkodobým zlyhaniam neporovnateľne bohatší. Je to o vytrvalosti, viere a láske k sebe a životu. Pevne verím, že to všetky dobojujeme do úspešného konca a žiadnym PPP nedáme v našich životoch šancu. Veľa sily želá Tiža

Zdravim všechny, co se rozhodnou přečíst si tento článek plný zoufalství a bezmocnosti. Celý můj bludný kruh, z kterého nenacházím cesty ven začal v mmých 12ti letech, byl leden, měsíc po Vámocích. Snad každý zná ty žrací orgie na Vánoce, mě se podařilo během Vánoc přibrat 8kg a řekla jsem si dost, od zítřka mi začne nový režim, žádné sladkosti, dobrůtky a večerní návštěvy ledničky! Mimořádně jsem prokázala silnou vůli a mé odhodlání vydrželo měsíc. Jen to mělo háček…během toho měsíce jsem shodila 12 kg, bývala jsem unavená,. nic mě nebavilo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jak oklamat okolí, že něco jím…Všimli si toho všichni a tak mamča zakročila, začla vařit má nejoblíbenější jídla a seděla nade mnou, dokud jsem to celé nesnědla, to bylo utrpení! Chytal mě chaos, když jsem si předtstavila, jak se mi ten tuk ukládá v mém těla a fuj, to odporné jídlo do sebe cpát…a tím počal můj první únik k záchodové míse. Cítila jsem se nesmírně chytrá, jak dokážu všechny oklamat, že to vypadá, jak jím, ale přesto vše vyzvracím. Jak jen jsem byla hloupá..Takto to pokračovalo a stále pokračuje už šest let. Dnes je mi 18 a již nemám já kontrolu nad tím, co s ním, ale jídlo ovládá mě! Nedokážu se udržet, je to jako bych byla feťák závyslý na svém heráku. Nedovedu přijít domů a sníst jen jeden krajíc chleba. dokud jich nesním pět a k tomu jogurt a sušenku, polívku, oříšky, prostě vše, co v mém úchylném záchvatu najdu…tak do té doby nejsem spokojena, až když to vše vyzvracím, cítím se spokojeně. Jak je to paradoxní, ale já už si svůj život ani bez zvracení nedovedu představit, jako by to bylo mou součástí. Snad je to i zvykem, snad je to psychicky…každopádně, nevím co dál…Cítím na sobě zvláštní změny..Nedovedu se bavit ve společnosti, nedokážu se na nic soustředit, v hlavě mi jen míří myšlenky na jídlo, jídlo, jíííídloo!!! Cítím se unavená, padám do depresí a snažím se necítit se sama sobě tak odporná. Bolí mě žaludek, ať už jím, či nejím, bolest žaludku je již snad také mou součástí jako bulimie. Mé okolí o ničem neví, za těch pár let o sobě můžu prohlásit, že jsem profík ve lhaní a skrývání stop, které by mě mohly prozradit. Dokonce jsem si vymyslela svůj způsob utajovaného zvracení…Je to odporné, ale musím se někomu svěřit:( Záchod je příliš riskantní a frekventované místo, za to pokojíček, tam má člověk soukromí. Stačí si vzít naši starou mísu, pár kapesníku, pustit nahlas písničky…a zbytek už si asi domyslíte. Odporného smrdutého obsahu se zbavuji zásadně v noci, kdy je jistota, že nikdo nepřijde a nebudu přistižena. Mísu vymeju, vysuším, stopy jsou zahlazeny. Kéž by taklhe šly zahladit stopy zoufalství a naprostého selhání sebe sama v mé mysli. Po každé, když to udělám, cítím to jako zradu od sebe samotné. V poslední době se nemohu bránit slzám, propadám se do naprosté netečnosti, nestarám se o své kamarády, cítím se ztracena, osamělá na své planetě, která se skládá z tun jídla a z jedné špinavé mísy, kolem jsou slané potoky mých slz. Já sedím uprostřed této ohavnosti se zarudlýma očima a přecpaným břichem! Ale proč! Proč nedokážu žít jako normální holka:( Nedovedu si již pomoci, ale rozhodla jsem se, že prostě musím něco dělat. Našla jsem si na internetu psychologa a zavolala mu, že bych chtěla na léčení. Ptal se na důvod, i když jsem řikala ten důvod to telefonu, neubránila jsem se slzám. Ale zrada! On mi řekl, že musím mít doporučení od mého lékaře…Moje milá stará doktorka, která ve mě vidí hodnou holčičku, která je vždy usměvavá..Musím tam přijít a říct to, odhalit něco, co mě ničí psychicky a fyzicky šest let…odhalit mou uzavřenost a říct to!! Já nevím jestli to dokážu:( Strašně se stydím, ale jsem už rozhodnutá. Zítra jdu k mé lékařce a vše jí řeknu. Poznala jsem, že já sama si již nedokáži z této ohavnosti pomoci ven, že musím vyhledat odbornou pomoc. Dávám do toho všechny naděje…jiné východisko pro mě již skutečně není..Takto zní můj příběh. Pokud mi k tomu budete chtít cokoliv napsat, budu moc ráda a odepíší všem..Holky, musíme to zvládnout! Pokud už nevíte jak dál, zkuste taky se obrátit k odborníkům…snad je to ta správná cesta..

Ahoj.Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o můj příběh.Ještě před dvěma roky jsem byla normální usměvavá šestnáctiletá holka, na 183cm jsem vážila 67 kg a byla jsem spokojená.Pak jsem poznala jednoho kluka.Hrozně jsem se do něj zamilovala.Začali jsme spolu chodit.Všechno bylo krásný, chodili jsme spolu ven, do bazénu, párkrát jsem u něj přespala(jen přespala).Asi po půl roce chození se změnil, pořád mu na mně něco vadilo.Tohle jsi udělala špatně, tamto mohlo být lepší…Pak utrousil, že bych měla něco dělat s celulitidou(já žádnou neměla).To mě dostalo.Asi si říkáte, proč ho ta blbka nenechala…Já si to teď říkám taky.Pořád jsem na to myslela, hlavou mi běželo jen jedno slovo-celulitida.Začala jsem hubnout…Myslela jsem jen na to.Nedokázala jsem dělat nic jiného.Když jsme byli s přítelem sami, pořád jsem myslela na to, že jsem tlustá, že se mu nelíbím…Pak mělo dojít na naše poprvé..a nedošlo.Nedokázala jsem to, byla jsem úplně ztuhlá, pořád jsem myslela na moje špeky na břiše, celulitidu na zadku…Netrvalo dlouho a rozešli jsme se.Od té doby to jde se mnou z kopce.Dietu vystřídalo přejídání a zvracení.Ztloustla jsem na 87kg!!Byla jsem nešťastná, tlustá a teď už opravdu s celulitidou.Ale řekla jsem dost.Začala jsem znovu hubnout.Cvičím pravidelně aerobic, posiluju, snažím se jíst zdravě.Zhubla jsem na 79kg.Váha se zastavila, už asi měsíc se nepohla.Poraďte mi, co mám dělat.Potřebuju ještě zhubnout.Prosím,pomozte.* * *