Archive for category: Můj příběh

Škola krásy Příběh kritizující dnešní ideál krásy. Probouzím se. Ve škole. Asi bych neměla zapomenout zmínit, že je to škola internátní, dívčí a ne ledajaká. Jsem tak ráda, že tu jsem, i když jen první den a ještě po pravdě řečeno ani pořádně nevím, co mě čeká. Možná to zní hloupě….takhle navědět…..ale copak by některá z nás odolala sloganu: Za měsíc z vás uděláme modelku, která bude účinkovat na prestižních módních přehlídkách, fotit pro nejznámější zahraniční časopisy a získávat role ve filmech? Vy byste odolali, když by se vám naskytla příležitost chodit do školy pro modelky? Zvláště, když byste od útlého dětství přáli být modelkou? Já si to přála odjakživa, snila jsem o tom, jak kráčím po molu, krásná a na sobě mám nádherné šaty. A vím, že když bych se snažila, snad bych na to i měla. Musela bych ale bezpodmínečně shodit, protože moc hubená nejsem. Rozhodně ne jako modelka. Ale mám tu správnou výšku, to snad jo. 183 cm. Slušný, ne? Ale ta váha nic moc. Vlastně ani přesně nevim, kolik vážim, nestarám se o to. Hlavně, že se vejdu do kalhot. Ale mam tak kolem sedmdesáti. Žádná sláva, modelku bych rozhodně dělat nemohla. Ale tady si se mnou poradí a za pár měsíců se mi splní můj sen. Hurá!!! Pokoj, v kterém spím je krásný a útulný. Vybavují se mi slova „škola snů“……Postel s nebesy, velká okna, prostorný psací stůl a veliká skříň na moje (milované) oblečení. V půl deváté se ozve z interkomu u stropu zvonek, ohlašující budíček. No jasně, obléknout se a dostavit se dolu do haly. Házim na sebe novou teplákovku a pádím dolu po shodech do haly, div se nepřerazím. Snad ještě nikdy jsem se tak netěšila na školní den. A v hale nás hezky přivítají, rozdají nám láhve s pramenitou vodou na pití a honem na rozcvičku. Jo aha, tudy zřejmě vede cesta za krásnou postavou, jako mají modelky. Cvičím, jako o život. Rozcvičení, aerobic, trochu posilování. A dlouho, už asi třičtvrti hodiny. A já bych klidně cvičila dýl, protože si mezi těmi ostatními připadám hnusně tlustá. Ostatní mají určitě o dost menší velikosti a to oblečení na nich plandá. snad budu taky vypadat jako oni… Končíme s cvičením, jdeme na snídani. Copak asi bude.- Jen doufám, že ne taková ta školní vajíčková pomazáznka. Bléééé….Stojím frontu u okénka a ta postupuje hrozně pomalu a já už mám docela hlad. Každou holku totiž nejdřív váží a zapisujou to. Jéžiš, to bude ostuda s tou mou sloní váhou. No ale alespoň se dozvim, kolik přesně vážim. Váha ukazuje 69,3. No teda! Sem tlustá obluda! K snídani dostávám stroužek jablka. No a já se děsila pomazánky. Tak takhle vypadá dieta. Sednu si ke stolu a „pustím se “ do své snídaně. Zakousnu se do jablka, stejně si pudu přidat. A potom si ke mě přisedne zdejší, štíhlá dívka. Usměje se na mě. „Si tu nová viď? No jo, každej je tu někdy novej, neboj, taky zhubneš.“ No – asi sem fakt obézní. Nebo že by tady platilo nová = tlustá? „Jestli ti můžu poradit, jez pomalejc. Pak víc zhubneš. Mimochodem – menuju se Franziska. A ty?“ Představuju se a při tom obdivuju Franzisčinu krásně štíhlou postavu. Na normálního člověka je až moc hubená. Ale ona je modelka…“ Hm, tak já běžím.“ rozloučí se Franziska a kostnatou rukou si prohrábne husté vlasy. Mířím zpět k výdejnímu okénku, chci si přidat. “ Počkej, „, volá na mě Franziska, „nášupy tu pochopitelně neexistujou!“ Nechápavě na ni zírám. Tohle mi má stačit k snídani? „Cheš být modelka nebo ne?“, ptá se mě Franziska, když spatří můj výraz. Němě přikývnu a loudám se zpět do haly, a odtud do tělocvičny. Chvíli hrajeme basketbal, pak posilujeme, cvičíme aerobic a pak chvíli běháme. V jedenáct nás pošlou do třídy, kde probíhá normální vyučování. Máme matiku a počítáme jakési primitivní příklady, které já ve svých necelých šestnácti letech už dávno umim. A pak přijde konečnš poledne, čas oběda. K mému velkému údivu nás opět váží. A já mam 69 rovných. A dostávám raciolku s plátkem okurky. Proboha! Tohle je doslova hladomorna! Potom si však pomyslím, že tu dietu sestrojili zaručeně nějací odborníci, a že za tu krásu to stojí. Obědvám sama. Tantokrát si ke mě nepřisedne žádná z dívek, ani Franziska. Nevidím ji ani nikde v jídelně. Až v chodbě na ni narážím, usměje se na mě. “ Nebyla jsi na obědě!“ “ Dala sem si menší půst, ani jsemneměla hlad. A jdi si pro plavky, odpoledne máme plavání.“ Touto větou mi Franziska dokonale zkazila náladu. V plavkách se mezi těmi vychrtlými, anorektickými, ale krásnými modelkami budu cítit ještě hůř. Moje deprese se stupňovala tolik, že se mi po půlhodince poledního volna absolutně nechtělo jít plavat. S tou svojí hnusnou špekatou postavou! Achjo! Ale nakonec se ničemu nevyhnu, přijde pro mě Franziska, jako by čekala, co mám za lubem. Právě kvůli ní tu teď trčim v beznadějné deepresi. “ Upozorňuju tě, že jestli se budeš takhle flákat, nikdy z tebe modelka nebude. Šup, popadni plavky a padáme!“ Kráčíme po chodbách naší rozlehlé školy a Franziska mě vede k bazénům. A v šatně nejen díky ní, ale i díky ostatním dívkám, se moje deprese tísíckrát násobí. Ta Franziska je tak neskutečně vychrtlá. A mě se to líbí. Divné. V obratu dvacetičtyř hodin se mi najednou místo normální, přirozeně štíhlé postavy líbí podvyživená, na kost vyhublá těla. Jako mají všechny ty holky okolo. A pak sem si o sobě myslela, že jsem nezmanipulovatelná! Franziska je nádherná. Dala bych cokoli za to, abych vypadala jako ona. Je vychrtlá. Vpadlé bříško, ručičky jako hůlčičky, vyhublé nohy a vyčnívající žebra. Ta hubenost je jí vidět i v obličeji. Propadlé tváře se mi najednou strašně líbí. A taky má Franziska hnědé, vlnité vlasy a dokonale hladkou pleť. A já si vedle ní připadám jak strašák do zelí! Plavání mě docela bavilo, ale po dvou hodinách sem byla s fyzickými i psychickými silami na dně. Po tom ale zase máme normální vyučování, až do čtyř a z toho si nic neodnáším, protože nedávám pozor. Jsem tak utahaná! „To si zvykneš“, utěšuje mne Franziska, když míříme na hodinu modelingové chůze, pózování a tance. Já jako úplný začátečník chodím hodinu sem tam po mole. Ale to mě docela baví. Poprvé ve svém životě stojím na tom úžesném mole, i když cvičném. A chůze mi jde! Potom se cítím ale spoň o trochu lépe a mířím na večeři. Sama. Už o Franzisčinu přízeň ani moc nestojím, protože zkrátka brutálně ničí mé sebevědomí. Po krátkém vážení, kdy mi váha ukáže 68,8 kg,se „najím“ listem salátu a s ostatními dívkami musím ještě jednou cvičit. Opět aerobik a posilování a na závěr si dáme partii volleyballu. Ale cvičíme poctivě a až do sedmi. Potom mě naženou na kosmetiku, mytí vlasů a manikůru. Jsem tak unavená, že jsem ráda, že můžu alespoň chvíli takhle sedět. A pak se jdeme mýt. K mé velké nelibosti se ke mě přidá ta kostra Franziska. Vypadá z holek snad nejvychrtlejší. “ Takhle ti to sluší, ta kosmetika ti prospívá“ usměje se na mě a zase se vrátí ke svým kamarádkám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna Franziska pochválí. A umývárna je fantastická! Po stranách zářivě čistá umyvadla, každá s několika druhy mýdel a zubních past. Samozřejmě u každého ohromné zrcadlo. Uprostřed této veliké umývárny ostrůvek van a několika výřivek a celou protější stranu zabírali luxusní sprchy. A všude okolo zrcadla a samé zásobníčka na mýdla, koupele a různé sprchové gely. Aby si mohla každá dívka vybrat. V rohu umývárny se kupila hora čerstvě vypraných, zářivě bílých ručníků. Odcházím odtud krásně vymydlená, voňavá, ale také ještě více unavená. Alespoň, že už můžu jít spát! Před usnutím ještě chvilku jen tak ležím a přemýšlím o této škole. Je to tu luxusní, to je pravda. A ty holky jsou opravdu dokonalé modelky. A jestli já budu brzo taky taková, tak to za to stojí, ne, že ne. Ale je to tu jak v hladomorně, to je také pravda. V těchto myšlenkách a s ukrutným kručením v břiše usínám…… Po týdnu pobytu v této škole mi už váha ukazuje 66 kg. A na ty porce už si také pomalu zvykám. Jistě, jsou to porce jak pro mouchu. A dietní. Jen kousky zeleniny, raciolky, jablka, občas taková větší polévková lžíce jogurtu. Občas samozřejmě mívám hlad, ale postupně míň a míň, zvykám si na ten režim a za tu postavu to stojí. A cvičení mě pořád docela baví. Vlastně čím dál tím víc. A moje postava se stále zlepšuje. Další týden mám už jen 63 kg. Dnes odpoledne jedou ostatní dívky vystupovat na nějakou módní přehlídku, ale já ještě nemůžu. Stejně by se mi tam teď ani nechtělo, protože bych mezi těmito krásně hubenými holkami vypadala jako balón. A tak mám volno a tělocvičnu pro sebe. Celé odpoledne cvičím, i když vlastně nemusím. Ale já chci být konečnš modelka! A večer si truc nevezmu ani ten kousek okurky! Po těch šesti hodinách odpoledního cvičení mám 62 kg! Hurá, jde to dolů! Jinak si každý den povídám s Franziskou, rozumím si s ní čím dál tím líp. Vypráví mi příhody ze školy, kdy jsem sem ještě nechodila i zážitky z módních přehlídek. O měsíc později se s ní však přestanu vídat a nikde ji nepotkávám. Od trenérky se dozvídám, že Franziska jela na rekreaci k moři. Ta se má! To mě nikdo nikam nevezme. No jo, Franziska má asi bohaté rodiče. A také si možná něco vydělá na přehlídkách. Ale potom už se o Franzisku nestarám, protože za dva týdny pojedu poprvé na přehlídku. Dosáhla jsem totiž hranice 45 kg. A všechno oblečení je mi úžesně volné. Konečně sem normální, a ne tak strašně obézní! Přehlídka byla úžasná. Na ten okamžik, kdy kráčím po molu nikdy nezapomenu. Dostala jsem nádherné, bohatě nařasené a složitě prošívané šaty plné korálků a hedvábí a ůžasné páskové boty na vysokánském podpatku. A nalíčily mne profesionálové! Já se tak těším na další přehlídku! O měsíc později vážím stále jen 39 kg a moje váha již neklesá. Proto nic nejím. Cítím na sobě velkou změnu, a to nejen ve množství tuku na těle. Nic, vůbec nic mne nezajímá, myslím jen na své tělo a na nic jiného. Jsem jako chodící mrtvola. A nejradši bych se vážila každých deset minut. Jsem posedlá. A nenormální. Cítím se neustále slabá a mám šílené závratě. Ale sem konečnš jakž takž normální, už ne hrouda tuku. Takhle živořím asi dva týdny a moje váha neklesá. Ach jo! Sem tlustá ! Tlustá hnusná obluda! A pitomá a hloupá! Nenávidím se! Tohle si pořád v duchu odříkávám. Ale potom se stane zázrak. Náhle mám 37 kg, ani nevím jak. Jsem šťastná, ale jen chvíli. Ráno si opět stoupám před zrcadlo a připadám si nesmírně tlustá a ohavná. Rukou se lehce přidržuji zrcadla, protože má pocit, že omdlím. Ne, nikdy nebudu štíhlá, nebo alespoň normální…nikdy……má ruka bezmocně sklouzne po zrcadle a já se vypotácím do haly. Při snídani mi váha ukážu 36,8 kg a já opět odmítnu půlku raciolky, která se dnes podává k obědu. Mimochodem – dnes je to tři týdny, co jsem napostedy jedla. A pak se mi náhle zamlží před očima a já klesám na podlahu….. Probírám se o týden později na ošetřovně. Jak jinak než na kapačkách. Tento stav se mi vždy spojoval s anorektičkami. Jsem snad taková? Z těchto úvah mne vtrhne ošetřovatelka, která mi podá jakési léky. Pak opět usínám. Po dalším týdnu mi oznámili, že se pojedu zrekreovat a doléčit na Kanáry. Super! Alespoň pojedu k moři. U moře se mi strašně moc líbilo. Byla jsem tam ještě s jednou holkou od nás ze školy, Milldret. A celý den jsme mohly plavat v moři a opalovat se. To bylo lepší než solárium, toho jsem si ve škole užila do sytosti. Tady jsme mohly také o poznání víc jíst…ne se přejídat, ale dostávaly jsme dost ovoce. A teď jsem zase ve škole a o hodně tlustší. Mám asi 47 kg. No jak tohle shodim…..Ale čas plyne dál a ani nevím jak, už váha opět ukazuje 40 kg a já nic nevnímám, brečím a připadám si tak příšerně tlustá…nežiju. Jen přežívám. A chodí na módní přehlídky a fotím. Ale ani to už mě nebaví. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla….do hrobu. Stejně už jsem na půl mrtvá, jako když bych byla z části v bezvědomí. A už jsem zase asi tři týdny vůbec nic nejedla. Je večer, potácím se do jídelny. Dnes je mi celý den špatně, jako bych měla zkolabovat. A váha ukazuje36,3 kg. Ten pohled mi něco připomene……asi už zase brzy pojedu na Kanáry……

Ahojky ,jemuju se míša a je mi 15 let..nevím proč to dělám a nevím proč sem jídlem tak posedlá.Asi bych nejprve měla říct že žiju normální život gymnazialní studentky. Mám hodně kamarádu a řekněme že kluci po mě docela jedou, nebo že sem hezká Hodně kamarádek mi zavidí, že prý sem dokonalá, krásná, hodná, hubená a chytrá….nechci vypadat nějak namyšleně, pač sem ráda na tomto světe, jsou věci pro které stojí žít ..s postavou se trápím už od 12, nějak se mi pořád vsugerovává že sem tlustá, možnáto je třeba tím že v naší rodině nejsou hubení lidé. Muj příběh začíná dnem kdy sem si poprvé strčila prst do krku..proklínám ten den… Nedá se říct že trpím bulimii, ale nejméně dvajrát do týdne, když se přejím a neodolám babičině dotíčku .. je mi zle se prostě pozvracím.Tak si řikám proč to dělám.Vážím 48 kilo a měřím 165 cm. Když se musím učit nějak na jídlo nemyslím .Jím docela málo, nějakou zeleninu, čokoládovou sušenku a chleba..Jídlo si dokážu odpřít, ale pak příde den a jím a jím a zvracím a zvracím.Dělá se mi ze mně špatně..řikám si proč ? nedělej to..děti v africe, nemaj co jíst nebo lidi dřív by dali za jídlo buchví co, ale já ne.musím, vybleju s e a je mi lépe…Všechno to odporné jídlo jde ze mě..Už to mám jako ritual.tak 2 *za týden se pozvracím…. , jsou období kdy sem uplně v pohodě..jím kloudně, nezvracím a necvičím….Ale pak přídou časy kdy jen zvracím, cvičím a mám deprese..Nevím co s tím mám dělat.Už to trvá 3 roky a já ………..Vím že mi to njíčí zdraví, vím že dělám blbosti a že bych to dělat neměla, .. Ale pak uvidím tu krásnoua štíhlou modelku a hned začnu brečet a chci být jako ona..Někdy si říkám, jsou to ale blbý husy, sou jak kus párátka vypadaj jak smrtka…..Jestli s eptáte jestli to někdy zkončí ??????????? nevím, možná že mi to ani nevadí..už 3 roky si držím stejnou váhu a zvracím..a žiju normální život jako každej jinej..jen prostě někdy strčím prst domkrku, mám nemoc a snažím se..nechci způsobovat svý rodině problémy tajk to nikomu neřeknu..možná že si o mě pomyslíte že jsem hloupá, blbá husa, která jen tak blbě kecá..asi sem..Moc vám všem přeju at vám vyjde s nemocí zápasit,neřikám že se z toho musíte dostat pač je to velmi težké, velmi a normální člověk si to ani nedokáže představit.všem vám mjoc držím palečky aholky nedejte se a začnetě žít ..místo toho abys ses trápila jestli máš o kilo mím nebjo víc běž třeba s kamarádama ven na diskoteku nebo pomož mamce s nádobím.o-)) přeju vám hodně síly ………………………..

Ahoj,zdravim všechny.Ráda bych se s vámi podělila o můj životní příběh,který se točí okolo anaroxie.Jmenuju se Lucka a bude mi 21 let. Začnu vyprávět od začátku.Na základce sem byla docela normální,ani moc hubená,ale ani nijak moc silná.Na to,že sem jedla docela dost,nevyhýbala sem se ani tučnému ani sladnému,sem měla docela dobrou postavu.Kluci o mě měli celkem zájem,líbila sem se.Postavu sem nijak neřešila,sport mi k srdci také nepřirostl.Sice je pravda,že s holkama sme furt courali po vesnici,kde sme bydleli a sem tam si zašli na aerobic,ale to byli takové chvilkové manýry.Pohybu sem se spíš vyhýbala.Pak ale přišel zlom.Nastoupila sem na střední,našla si stálého přítele a začala brát antikoncepci.Jedla asi i víc,ve škole brambůrky,sušenky,obědy,po dýze,kdy sem přišla ráno,sem si dala třeba párek.Kila šla nahoru a já sem během půl roku přibrana na 65kg (výška 172cm) a stále to šlo nahoru.Tak sem si řekla dost.Trochu sem si začala hlídat jídlo,ale chtěla sem to řešit spíš sportem,tak sem začala chodit cvičit (to už sem bydlela ve městě,takže sem měla více možností,než na vesnici).Ale váha se nehýbala.Tak sem začala omezovat jídlo a na cvičení sem se vykašlala.A hle,váha šla dolů.Postupně sem nahrazovala pečivo takovým tim polistirénem,jedla sem ovoce,nízkotučné jogurty,musli apod.Ale je pravdou,že ve škole sem stále chodila na obědy,kdy sem jedla maso,ale je to a třeba jen pár soust,ale maso sem měla.O víkendu sem si zase dávala jen přílohy,jako rýže,brambory atd.ale zase jen trochu.Váha šla zázračně dolů.Např. když sem vážila 55kg,koupila sem si kalhoty,který mi byli akorát.Za týden už mi byli volný a za dva týdny sem je stáhla bez rozepnutí,takže už sem je nosit nemohla.Váha mi stále klesala,až sem najednou vážila 48kg.To už se rodiče začali dost bát.Zlom přišel jednoho dne,když sem se vrátila od doktorky a šla s mámou na nákup.Byla sem hrozně slabá,šli na mě mdloby,jakoby sem začínala vidět rozmazaně.Doma sem se složila(vážila sem 45kg).Rodiče se hned ujali iniciativi,uložili mě do postele a začali mě krmit.Nemohla sem v sobě jídlo udržel.Když sem se třeba najedla a usnula sem na pár hodin,po probuzení sem se zvedla a tak se mi zvedl žaludek,že sem se šla vyzvracet.Do toho sem špatně viděla.Za pár dní se situace zlepšíla,pomalu sem začínala jíst.Zrak se také zlepšil,ale místo toho mi ochrnula půlka tváře.Jak sem získávala živiny,tak i to se po pár dnech zlepšilo.Prostě díky rodičům sem se z toho dostala.Když sem začala přibýrat,začla sem chodit na cvičení(aerobic,posilování).Jedla sem normálně,takže váha byla o.k.Nejvíc sem měla asi 53kg.Sport se mi stal koníčkem,někdo by možná řekl že posedlostí.Úspěšně sem odmaturovala a nastoupila do práce jako operátorka.Jelikož sem celý den seděla,přizpůsobila sem tomu i jídlo.Pak sem tuhle práci opustila a na tři měsíce sem pracovala jako servírka.Celý den na nohou,na jídlo nebyl čas.Váha šla dolů.Nejhorši je,že se mi to líbilo,viděla sem,že když chci,tak můžu kdykoliv zhubnout.Po těch třech měsících sem opět změnila práci,zase v kanceláři.Takže se omezila jídlo,lehký obědy,lehký večeře,každodenní cvičení.Váha opět klesala a to na 48kg.Rodiče samožřejmě poznali,že se něco děje a udělali tomu přítrž.Dali mi podmínku,že buď přiberu,nebo půjdu z domu.Takže momentálně svádim svůj už druhý boj s váhou.Chci přibrat,ale nějak to nejde.Možná je to tím,že i přez tu stálou hrozbu se nemůžu přinutit jíst to,co dřív a nejsem si jistá,jestli se zdravou výživou a sportem můžu přibrat,ale i tak se o to pokoušim.Tak mi držte palce,ať se to povede.

Děvčata, není to vůbec tak dlouho, kdy jsem tady psala svůj příběh. Chtěla jsem se stát anorektičkou, nebo se naučit zvracet, jen proboha abych zhubla. Nemůžu říct, že to bylo jednoduché. Během velice krátké doby jsem úplně převrátila celé své myšlení. Ono totiž k uzdravení těla naprosto stačí přečíst si základní pokyny ke stravování při PPP. Je to tak prosté – holky chtějí „jen shodit pár kilo“, a tak začnou držet diety. Tělo se brání, a po čase hladovění se člověk neudrží a začne se přejídat. Pak hladoví, aby to „napravil“. V úvozovkách je to proto, že je to hrozný nesmysl. Čili je to skutečně tak – diety vedou k přejídání, to pak k dalšímu hladovění nebo zvracení. Věřte mi, zkoušela jsem to deset let a teď je mi těch ztracených roků líto. JEDINÁ SPRÁVNÁ CESTA JE JÍST ZDRAVĚ A CVIČIT. Neomezovat se. Nic radikálního. Uzdravit a srovnat do normálních mezí svůj metabolismus, získat cvičením svaly a fyzickou kondici. Neříkám že to bylo jednoduché, nejtěžší je ten boj v hlavě. Po deseti letech jsem konečně překonala obavy, že když začnu jíst, hrozně přiberu. Přitom ta obava byla tak směšná, tím věčným přejídáním a nejezením jsem se dostala až na nějakých 90kg váhy!!! Po deseti letech jsem se naučila sportovat. Jo, bylo to hrozně těžký, ale nejtěžší bylo přiznat si, že žádné hladovění mi nepomůže. Ještě mám nějakých patnáct, deset kilo na zhubnutí před sebou, ale prosím vás uvědomte si, že pokud chcete z bludného kruhu ven, nemůžete hubnout pod svou ideální váhu, tělo se bude pořád bránit!! Čili při své výšce 168cm chci zhubnout na 60kg. Ne na padesát, to by byla cesta zpátky do bažin. Radši budu víc cvičit, abych měla pevnou silnou zdravou postavu. To je všechno co bych vám chtěla říct. JINAK TO NEJDE, jinak než jíst a cvičit se to nedá udělat. Nikdo a nic vám nepomůže, dokud nezačnete jinak přemýšlet. Budete se přejídat, dokud nezačnete kvalitně a DOSTATEČNĚ jíst.