Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky,tak a je to tady snad nikdy jsem si nemyslela,že bych ňáký takovýhle stránky navštívila…Prostě mě vůbec nikdy nelákalo hubnutí dieta,nebo běco podobnýho.Ale jednoho dne v červenci 2006 jsem si řekla,že jsem tlustá,a už to bylo…Je mi 17 let,v tu dobu mi bylo 16 a asi jsem zešílela.Nejdřív jsem absolutně nevěděla jak na věc,ale později jsem si začala všímat energie na potravinách.V tu dobu jsem měla 65 kg a měřila jsem 157 cm,takže sice trochu při těle,ale jinač o.k.Tohle všechno šlo ovšem rychle do háje…Moje představy o krásný vysněný váze v tu dobu odpovídaly asi 57 kg.Tak jsem začla hubnout a bylo to v pohodě,začala jsem si počítat kilojouly a denně snědla tak 3000 až 3500kj.Tak jsem zhubla přes prázdniny na tu vysněnou váhu… Ale tim můj příběh bohužel nekončí.Jsem na intru a tady mě nemá kdo kontrolovat.A pořád jsem si řikala hale,jestli zhubneš ještě tak o 2-3 kg tak to bude fakt v pohodě…Ale nic nebylo v pohodě.Našla jsem si různý energetický tabulky na netu a začla počítat úplně všechno.Najednou jsem měla 53 kg ,ale i to bylo PŘECE moc tak jsem začala vynechávat snídaně,obědy samozřejmě že večeři jsem neměla od nástupu na intr.Takže teď mám 49 kg a jde to všechno do velkýho háje.Hodně lidí mi řikalo jak mi to sluší,že jsem jak vyměněná atd,ale teď jde najednou všechno proti mě…Hrozně se bojim že ztloustnu,ale neuvěřitelně.Pokaždé co uléhám do postele si v duchu promítám kolik jsem toho snědla a když náhodou přijdu,že jsem měla o 500 kj víc,nesnídám nebo neobědvám…Navíc mám hrozné deprese návaly smutku jenom tak brečím,vypadávají mi vlasy.Třeba dneska mám takový pocit,že jsem toho snědla moc,takže zase zítra někomu ve třídě dám snídani…Prostě jak jsem četla tuhle stránku tak poznávam,že je to anorexie…A do háje…Je toho na mě moooccc…Jsem pořád utahaná,bolí mě hlava…Ale je to silnější než já.Nechci z ničím bojovat,jen se chci postavit na váhu a říct si zase si zhubla nebo máš pořás stejně.ani o pár gramů víc…To jsou moje ideály v 17 letech?Neměly by být troch jinačí?To jsem já?NE!!!!Ale jo přiznej si to-jsi hnusná anorektička…

Ahoj, tyto stránky jsem vidím poprvé dneska. Jsem rád že něco takového existuje. Možná až díky nim pochopím, že mám problém. Měřím 187cm a vážím zhruba 70 kilo. Jsem dost vychrtlé postavy a mám problémy s přijímáním potravy. Myslím že to začalo tím, že jako dítě jsem nebyl příliš společenský. Dával jsem přednost knížkám před lidmi. Nebyl jsem uplný asociál. Rád jsem četl a trávil čas u PC. Dost jsem kašlal na stravování. Dělal jsem několik sportů, ale ze všemi jsem pomalu seknul. Vždy po malé pauze jsem už nebyl schopný se vrátit. Na střední se to začalo zlepšovat. Poznal jsem dívku, jež jsem měl moc rád. Ale díky mé lenošské povaze a po tom co odpadlo prvotní nadšení, jsem nechal vztah umřít. je mi toho moc líto, určitě bych teď byl někdo úplně jiný. Pořád jsem měl podváhu. Ale dokázal jsem překonat své problémy s přijímáním potravy. Podobně dopadl i další vztah, nebyl jsem schopen dát partnerce co potřebovala. Na vysoké jsem poznal úžasnou ženu. Byla tak milá a zranitelná. Ublížil jsem ji. Po půl roce jsme se rozešli, odstěhoval jsem se od ní. To začaly mé problémy znovu. Nebyl jsem schopen si ráno vyčistit zuby abych se nepozvracel. Nebyl jsem schopen sníst celý oběd. Začal jsem jíst hodně pomalu. Žaludek jsem měl stažený po celý den. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Nechápu jak jsem přežil letní zkouškové období v prvním ročníku. Bylo to peklo. Bývalá přítelkyně také trpěla problémy s přijímáním potravy. Nepoznal jsem to, ani po půl roce společného bydlení. Nedokázal jsem to. Byl jsem sobecký. Možná ještě stále jsem. Teď to začíná znovu. Několikrát jsem to už ráno málem neudržel. Klečel jsem nad mísou a brečel. Nedokážu si představit co by na to řeklo mé okolí. Nedokážu to nikomu říct. Jsem hrozný sobec, nedokážu pomoci své bývalé přítelkyni a přesto ji trápím slovy, „Miluji tě“. Musím nejdříve pomoci sám sobě. Doufám, že tohle bude první krok tímto směrem. Nerad bych jí zase ublížil. Teď už ne.

Zacatky jsou skoro stejne…bohuzel pro nas vsechny co vstupujeme denne a denne pro radu pochopeni na tyto stranky. Hledani priciny techto problemu je tezke…kazdy si nalhava a hleda pricinu pod necim jiny. Treba kolikrat ani chyba neni v nas a my se jen marne snazime pochopit snadnou otazku proc. Proc…spolecnost hodnoti lidi podle toho jak vipada telo…proc??? Verim, kdyby jen tato vec neexistovala tak jiz by se zmenilo pocet nemocnych ppp… A ted osobne k memu pribehu… vic nez deset let nemocna ppp…kombinace anorexie, bulemie, prejidani a v poslednich par letech do toho prispel i alkohol. Proc ??? Kdo vi zda mam vinit spolecnost, rodinu a nebo jen sebe, ze jsem nikdy nebyla dosti silna rezistire vsem narazkam a predsudkum…kdo vi. Leceni…nikdy jsem se nelecila velka chyba mozna bych nasla nekoho kdo by mi pomohl. Misto toho jiz sest let cestuji po Evrope mluvim tremi svetovimi jazyky a utikam utikam daleko… Posledni 4 mesice jsem byla v Praze co jsem delala pribrala jsem 10kg … chodila jsem po parbach s lidmi … ani nevim sama skym. Pak jednoho dne v opici jsem se chtela sebrat a dojit si pro pomoct. Napadalo me jit do bohonic a nebo si skocit z nuselaku a nebo opet utect daleko.. Co jsem udelala utekla znovu jsem na ostrove 4000km vzdalenem od rodiny a jsem nervozni, nenavidim se, kdyz se vidim v zrcadle…. Ani nevim kde reseni..kolikrat si rikam…kdybych se tenkrat v 16 sla lecit mozna by vse dopadlo jinak. Jenze lide vas hodnoti odsuzuji ….je mi s toho vseho zle jak vsichni soudi a nehledi si sami sebe. vim, ze je tezke me vubec pochopit..budu moc rada kdyz se mi nekdo ozve girasoleditoscana@centrum.cz Grande bacio K.

No,myslím,že tady nebudu psát pro vás asi žádné novinky.Takže jen zhruba zhrnu jak to začlo.Začala jsem v létě.Jen tak.Protože jsem se sama sobě nelíbila.řekla jsem si jednoho dne dost a tvrdě jsem šla do diety.Teda tehdy pro mně bylo tvrdě,že jsem si odpustila veškeré sladkosti,jedla jsem jen celozrnné pečivo,zeleninu,jogurty…Denně jsem sportovala…Tak to šlo dva měsíce..Nějaké změny přišly,ale ne nějak razantní.Po chvíli mi to přestalo stačit.V září,když jsem nastoupila do 9.třídy jsem se rozhodla vypustit obědy.Začla jsem dost omezovat jídlo ..A pak jsem měla narozeniny.V říjnu.Bylo všude tolik neskutečných dobrot …Které jsem milovala.řekla jsem si,tak jeden den.Jeden den si udělám takový fajn.Neuvěřitelně jsem se nacpala.Chtěla jsem všechno sníst,všechno ochutnat.Ptž to měl být jen jeden den.A zítra už bych nic nemohla,tak honecm…Nacpala jsem se a měla výčitky…Zvracení jsem párkrát zkoušela ale nikdy mi to nešlo.Ale ty výčitky byly děsné ….Rozhodla jsem se to zkusit.Zalila jsem se pořádně vodou A šla…A ono to šlo.Po pár chvilkách jsem byla úplně prázdná …A zase šťastná…Byla jsem spokojená jak lehce to šlo…Jenže to mi nestačilo.Nebyl to jen jeden den.Výjmečný.Jak jsem myslela.Příští týden přijela teta,mamka napekla a já zase udělala ,,vyjímku“.Zase to šlo všechno ven..A tak se to rozjelo.Bylo to v sobotu.V neděli jsem se vážila a zjistila jsem,že jsem přibrala.Jejda.řekla jsem si,že zkusím být jeden den v pondělí bez jídla.Ale tenkrát byla ještě neděle.Dieta měla být až od pondělka,takže jsem šla směle do jídla.A všechno co bych jinak nemohla…Všechno jsem snědla.Neuvěřitelné množství.A zase šlo všechno ven.V pondělí jsem to v pohodě zvládla bez jídla.a ještě jsem zhubla.To se mi líbilo.Viděla jsem,že to co naberu přes víkend můžu přes týden shodit.V úterý jsem jedla zase normálně,ve středu hladovka,ve čtvrtek normál a pátek hladovka.Rodičům jsem něco říkala,ničeho si nevšímali..Přes týden to šlo v pohodě…To byly hladovky.Postupem času už jsem hladověla od pondělku do pátku.Ale víkendy jsem musela před našima při společných obědech něco jíst…Snědla jsem toho moc a vše vyzvracela.Tak vypadal můj víkend.A týden hladovění….Pak jsem začla s modelingem.Měla jsem první casting,takže přejídání nepřipadalo v úvahu.Začala jsem hladovět.Několik týdnů….Zhubla jsem krásně.Mně se to líbilo,ale ostatním moc ne.Byla mi zima,byla jsem mrská,úplně slabá,bez síly…Ale pořád jsem se musela držet.Chtěla jsem…Den před castingem nebyl naši doma,já si pustila telku,napustila vanu horkou,ptž mi byla pořád zima a koupala se.Když jsem vstala z vany,začaly se mi obraz plnit kolečky…Mžitky trvaly chvilku..Pak už nic nevím.Probudila sem se o po třech hodinách na zemi promrzlá v koupelně.Naši naštěstí ještě nebyli doma.Bylo mi hrozně.Sebrala jsem veškerou sílu,uklidila po soě a šla spát.Casting vyšel,A já měla na chvíli pokoj.Ještě po castingu se šlo do restaurace..Takže zase šlo všechno do starých kolejí….Víkendy přejídání,zvracení,přes týden hladovka…Ale nastaly vánoce.Doma,kdy jsem byla s našima pořád…Nechodila jsem ven,neviděli mně lidi,takže mi bylo vcelku jedno jak vypadám…Přejídala jsem se neskutečně…Nedalo se to udržet…Pár dní jsme aji zvracela,ale potom mi otekl krk a slinné žlázy a už jsem nemohla ani polykat.Talk jsem se na zvracení vykašlala.Za vánoce jsem neuvěřitelně přibrala.stiděla jsem se jít do školy.že to na mně lidi poznají !!!Naštěstí jsem onemocněla a ve škole byla jen jeden den.potom týden doma.Jenže to byl stejný problém.nedalo se to.prostě jsem to nezvládla.A zase přibrala.Po nemoci jsem zase hladověla a zase přejídala a zvracela ..Jednoho dne jsem se rozhodla s tím skončit.Rozhodla jsem se dojít na váhu,kterou jsem chtěla a tu udržovat.žít jak normální lidi.Ale zjistila jsem,že to nejde.Neuměla jsem si dát normální porci.když jsem jí dojedla,měla jsem nutkání si přidat.Zase a zase a pak už jsem si říkala,že jsem toho stejně snědla moc tak to rovnou půjdu vyzvracet…Zjistila jsem,že už neumím jíst jak normální člověk.Že myslím pořád jen na jídlo.na to co si můžu a nemůžu dát…Na to jak je kdo tlustý…Zjistila jsem,že už jsem v tom a nedá se jít ven…A teď?Momentálně teď sedím z nafouknutým břichem,cítím jak mi ve střevech pracuje to projímadlo,jsem ubrečená a zdeptaná,ptž jsem včera hned po škole běžela do obchodu,nakoupila si za kapesné jídlo,to doma po tajnu snědla,aby naši nic nepoznali,pak ještě nějaké jídlo z lednice a šla to zase zvracet.Bolí mně krk,nemůžu polykat a mám výčitky svědomí..proč jsem se neudržela?proč?? řeknu vám to jednoduše…Ať si každý odsuzuje bulimičky a anorektičky jak chce.Já jsem nikdy nechápala proč to dělaj.Proč se přejídají a proč to pak zvrací ??? Teď to vím.Teď je mi všechno jasnéé…Máme to v hlavě prodtě všechno jinak.prostě si řeknu,že dneska nic jíst nebudu.Ale pak jdu kolem ledničky a řeknu si,tak začnu s tou dietou až od zítřka…Ale dneska se nebudu přejídat.Budu jíst jako normální lidi.Pak oevřu ledničku a uvidím tam tolik mnou oblíbených věcí…A řeknu si,že bych si dala to a to a to ..¨Najednou si řeknu.Tak jo,dneska naposledy si dám věci,které nemůžu.A pustím se do toho.Jím a jím vše…A říkám si,tohle už jím naposledy..Přitom vím,že to naposledy není.že za týden bude to samé.Ale jen tak,pro uklidnění,nebo..možná,že v tu chvíly tomu fakt věřím ….Prostě si řeknu,chci být štíhlá a tohle štíhlé jíst nemůžou.Takže dneska naposledy.Dneska to jím naposledy a musím si to všechno užít.Chci si to užít.Vychutnat.Když už to zítra nebudu moct mít ..A jím a jím..Ke konci už je mi ze všeho blbě,už cítím,že to nejde,ale pořád se cpu.Vždyť je to naposledy.Pořád a pořád.Pak už to jídlo cítím i v krku.To se jdu pořádně napít a jduk záchodu ….A tak to je.To je realita……….. Já bych chtěla být zase normální,ale nechci k lékaři.Ne.Ptž to nechci řešit z nikým.Nechci aby se to někdo dozvěděl….Je to jen má věc.Má tajná věc…. Jestli někdo chce,budu si s váma ráda psát * * * ptž mi takové jsme.A jde se z toho ven jen těžko.Třeba to zvládnem,když si navzájem pomůžem….třeba ….

Je to smutné, ale je to tak .Bulímia je súčasťou môjho života. Po šiestich rokoch sa mi už nechce bojovať, čoraz častejšie mi je ľahostajné ako vypadám. Ako v mnohých prípadoch, aj v mojom bola na začiatku túžba po dokonalosti, po krásnej postave, ktorú som od prírody nedostala. Chcela som sen premeniť na skutočnosť, obdivovala som vychudnuté modelky a začala sa čoraz viac zaoberať diétami.Darilo sa mi a dúfala som, že budem mať konečne postavu ako z módneho časopisu a konečne budem šťastná. Prišiel ale snáď najväčší zlom v mojom živote, kedy som objavila zvracanie a pripadalo mi ako úžasne jednoduchý spôsob chudnutia. Zo začiatku som sa sama sebe hnusila a nechápala som,ako si sama môžem tak ubližovať. Túžba po štíhlosti bola však väčšia a ja som si na strkanie prstov do krku zvykla ako na každodenný rituál. Čoraz viac času som trávila na záchode, nedokázala som prestať jesť a zvracať. Namiesto školy som zháňala jedlo, behala som po obchode ako zmysluzbavená a jedla som celou cestou domov, doma,…jedla som v jednom kuse,kradla,celý život mi bol ukradnutý. Jedinou útechou mi bolo prejedanie. Aspoň na chvíľu som bola šťastná, aspoň na chvíľu sa zastavil čas. No potom prišlo peklo.Potom prišli výčitky a plač, zvracanie.To bol môj každodenný kolotoč. Bulímia ma zničila ani nie tak fyzicky, ako psychicky. Nevedela som vychádzať s ľuďmi, všetci a všetko mi šlo na nervy,prestal ma zaujímať svet okolo. Často som rozmýšľala o samovražde, ale na to som nebola dosť silná. Dnes končím vysokú školu, nechápem ako som to mohla dotiahnuť pri mojom stave až tak ďaleko. Je mi veľmi smutno, že najkrajšie roky, ktoré som si mala vychutnať s kamarátmi, som strávila sama, s jedlom a záchodom. Každé miesto môjho štúdia mám spojené s bulímiou, všetko sa mi spája len s ňou a s ničím iným. Pred pol rokom to došlo priďaleko, nebola som schopná rozmýšľať nad ničím iným ako nad jedlom. Mala som práve skúškové obdobie ,ale skúšky boli to posledné, čo ma zaujímalo. Ani neviem, kde sa vo mne nabrali sily a zbytok zdravého rozumu. Možno pud sebazáchovy…rozhodla som sa ísť na liečenie. Pre rodičov to bol obrovský šok. Ich perfektná dcéra nie je taká, akú si ju vysnívali. Na liečení v Pezinku som strávila dva mesiace. Prišla som sama, v strašnom stave, plakala som celou cestou a mala som sto chutí sa otočiť a vrátiť domov. V konečnom dôsledku som rada, že som absolvovala liečenie. Neskutočne mi pomohlo a myslím, že nebyť neho, už by som tu nebola. Dnes viem, že v tomto probléme nie som ani zďaleka sama. Stretla som tam veľa krásnych ľudí, s ktorými mám veľa spoločného. V našom prípade je veľmi dôležité urobiť ráznu čiaru a začať odznova. Začať pravidelne jesť a opäť žiť. Vážiť si seba, svoje názory, povahu, výzor. Za bulímiou je skryté viac. Prejedanie je len znakom iného, hlbšieho problému. Aspoň na začiatku je to tak , pokiaľ problém neprerastie do závislosti. Bulímia je často prirovnávaná k alkoholizmu. Dodržiavanie režimu musí byť na prvom mieste v našom živote. Abstinujúci alkoholik si nesmie dať ani jeden pohárik, lebo za ním by nasledoval ďalší. A to isté platí pe nás a jedlo. Mne sa zhruba štyri mesiace podarilo pravidelne jesť, písala som si denníček, zapisovala každé jedlo. Dnes som na tom opäť horšie. Viem, ako sa z toho dostať, ale nemám síl. Čakajú ma štátnice, diplomovka, mám stres a nervy…a riešim to opäť jedlom. Pribrala som a je mi zo seba zle. Dúfam, že som žiadnu z vás neodradila od liečenia, lebo podľa mňa je práve ono najlepšou cestou k uzdraveniu. Môj život je aj napriek krátkodobým zlyhaniam neporovnateľne bohatší. Je to o vytrvalosti, viere a láske k sebe a životu. Pevne verím, že to všetky dobojujeme do úspešného konca a žiadnym PPP nedáme v našich životoch šancu. Veľa sily želá Tiža