Archive for category: Můj příběh

Každý, kdo mě pozná si myslí, že jsem veselá holka bez problémů. Spokojená se svým životem i sama se sebou. Pravda, ta děsivá pravda je však úplně odlišná od toho, jak navenek působím…. Začalo to v 16…tehdy jsem byla ve druháku na zdrávce. Život mi připadal nudný a já hrozně toužila po nějaké změně,po velké změně mého těla. Byla jsem tehdy normální holka tak akorát. Jedla jsem vše, na co jsem měla chuť a byla relativně šťastná…..bohužel jen relativně. Myslela jsem si,že úspěch v životě budu mít jen tehdy, když zhubnu a tak jsem začala,bylo září 2001. V červnu 2002 jsem byla jak lunt,bez menstruace vzhledově připomínající 13 leté dítě před vývinem, ale mě bylo 17…a byla jsem šťastná. Jedla jsem dle mého okolí velmi málo, samé dietní potraviny a cvičila jsem. Takto jsem se držela 2 roky.Nikdy jsem neměla anoraxii,jedla jsem sice dost málo,ale něco přece a v životě jsem nezvracela. Pak mi bylo 19, zima před maturitou a já se zamilovala. Tehdy jsem byla pořád velmi štíhlá a přítele by tehdy ani nenapadlo,jak velké odříkání mě to stojí. Začali jsme spolu mlsat a já najednou, jakoby se ve mě prorvaly všechny ty zakázané chutě, se začala nezřízeně cpát. Následky byly jasné.Přibrala jsem.A vlastně od té doby není den, abych si neslíbila,že zhubnu. Extrémní hlídání se se proměnilo v obrovské přejídání.Po každém záchvatu žravosti si slibuji,že už to bude naposledy….. Teď je mi 22 a už 3 roky se vláčím s tímto hrozným břemenem. Už mě to nebaví a hlavně velmi unavuje,ten stále stejný scénář…Týden vzorný jídelníček,a náhle, hrozé přejedení.Nevím si s tím rady.Poslední dobou si říkám,že bych raději i zvracela než toto,ale nechci,chci být zdravá a konečně doopravdy šťastná……Může mi někdo poradit????

Ahojky všeci taky bych chtěla přidat svůj popis života.Tak než jsem byla v sedmé třídě bylo úplně všechno v pořádku byla jsem maminčina holčička a zabývala jsem se s tím jaké budou dávat nové telenovely a o nic jiného,ale pak se něco událo co neumím popsat,že pak mě to přestalo bavit a začla jsem se zajímat o své okolí a co se děje okolo mě.Jsem se jednou zabývala jak a proč někdo může někoho zneužívat-osáhavat,jsem si to i dokonce přečetla na internetu a jak jsem měla něco o tom nastudované tak jsem si všimla že je to samé i semnou,jelikož můj vlastní táta to prováděl mě a mé sestře,ale si myslím,že si neuvědomuje co dělá,že to bere legraci,ale tak to není.Tak pak v listopadu v sedmé třídě jsem to už nevydržela,tak jsem to řekla kamarádkám ve škole a ty to pak řekly třídní učitelce.Pak jednou u nás byly ze sociálky a ptaly se nás na to,já jsem jim vše řekla,ale ségra se bála tak ne.PAk druhý den na to jsem napsala třídní dopis ve kterém stálo že od příštího týdne už do školy nepříjdu,tak zavolaly na sociálku a ta se mě ptala co se děje a já jsem jí odpověděla,že už to nevydržím a že už nepříjdu do školy a tím jsem jen myslela,že do té školy chodit nebudu páč jsem jí chtěla změnit,ale blbě mě pochopily,tak na mě udělaly předběžné opatření a odvezli mě do Dobřichovic.Dobřichovice je Dětský diaknostický ústav kde jsem byla čtyří měsíce a pak mě pustily domů.DOma to jaktaž šlo,ikdyž byla tam napjatá situace.Jednou se mě třídní zeptala jestli s ní a paní sociální nechci se jít podívat na jeden klokán a já jsem jí řekla,že jo.PAk jsem přišla domů a kdybych jim řekla že se chci jít podívat do klokánku tak by mě zabily a to jsem nemohla dopustit,a taky táta mi řekl aby nikam nechodila,tak pak když odešel tak jsem šla za třídní do školy jí říct,že nemůžu se jít nikam podívat,protože si to táta nepřeje.A oni pak volali paní sociální a ta rozhodla,že nemůžu být doma tak na rychlo pro mě vymyslely řešení a to že mě odvezly do nemocnice v Brandýse.TAm jsem byla jen pět dnů a pak jsem musela jít ke psychiatričce a ta mi domluvila,že mám jít na léčení do Motola.Když nastál ten den když jsem měla jít do Motola tak jsem s domu utekla a pak jsem šla ke kamarádce a s ní pak do školy,ale před školou neboli před vratami stála třídní učitelka a ta mi zabránila jít do školy a předala mě rodičům.Tak jsem byla v Motole asi od 7.6.04-do 15.7.04.Nejdřív jsem si tam nemohla zvyknout ,ale pak už to bylo dobrý,až na to že jsem tam asi přibližně týden stávkovala s jídlem,ale pak jsem se umodřila a pak tam na mě všichni byli hodní hlavně sestřička Petra,Matiana atd.Pak to nějak ten rok do deváté třídy jsem to překousávala a pak jsem to znovu nemohla vydržet a jsem se opět pokusila se zabít a pak jsem skončila v Bohnicích byla jsem tam tři měsíce a pak jsem jela na zimní prázdniny domů a pak jsem se nevrátila,protože to máma chtěla semnou zkusit,tak jsem byla doma.A to další vám napíšu až někdy jindy páč už musím jít.Lenka

takze zase sedim u PC a zase premejslim jak to napsat,ano nedavno sem sem psala svuj pribeh „tenkrat“sem jeste asi trpela anorexii jenze to uz je davno pryc.Nekdy si rikam ze je to skoda,ja vim zni to silene.ale ted pokracovani snad nekonecneho boje s pp(at uz de o anorexii nebo prejidani) Jednoho vecera mamka delala tatkovi topinky a nabidla mi ja nevim co to se mnou bylo ale vzala sem si(bohuzel)(v ty dobe mi jeste rikali jak malo jim ze sem vyhubla atd.)a pak se to zlomilo a zaclo to ….dva dny hladoveni temer nic nejedeni a pak nehorazne prejedeni…..proste sem zacla pribirat(cca 4kg)a je mi strasne,byla sem(a mozna jeste sem)schopna snis 4koblihy na posezeni(kdyz je doma najdu) a vzdycky si rikam“tohle se mi prece hnusilo jeste pred dvema tejdnama“ale stejne to nepomaha treba snim 3 rohliky v 6 vecer!!a ted to nejde zastavit dneskasem toho (oproti jinymu dni) snedla celkem malo ale stejne toho bylo moc.Uz zase prestavam chapat vyznam slova „hlad“vzdycky kdyz du kolem zrcadla v duchu se napomenu,ale fakt to nepomaha…ja u nevim co delat poradte mi prosim sem zoufala:( jinak dik ze ste si to precetli

Škola krásy Příběh kritizující dnešní ideál krásy. Probouzím se. Ve škole. Asi bych neměla zapomenout zmínit, že je to škola internátní, dívčí a ne ledajaká. Jsem tak ráda, že tu jsem, i když jen první den a ještě po pravdě řečeno ani pořádně nevím, co mě čeká. Možná to zní hloupě….takhle navědět…..ale copak by některá z nás odolala sloganu: Za měsíc z vás uděláme modelku, která bude účinkovat na prestižních módních přehlídkách, fotit pro nejznámější zahraniční časopisy a získávat role ve filmech? Vy byste odolali, když by se vám naskytla příležitost chodit do školy pro modelky? Zvláště, když byste od útlého dětství přáli být modelkou? Já si to přála odjakživa, snila jsem o tom, jak kráčím po molu, krásná a na sobě mám nádherné šaty. A vím, že když bych se snažila, snad bych na to i měla. Musela bych ale bezpodmínečně shodit, protože moc hubená nejsem. Rozhodně ne jako modelka. Ale mám tu správnou výšku, to snad jo. 183 cm. Slušný, ne? Ale ta váha nic moc. Vlastně ani přesně nevim, kolik vážim, nestarám se o to. Hlavně, že se vejdu do kalhot. Ale mam tak kolem sedmdesáti. Žádná sláva, modelku bych rozhodně dělat nemohla. Ale tady si se mnou poradí a za pár měsíců se mi splní můj sen. Hurá!!! Pokoj, v kterém spím je krásný a útulný. Vybavují se mi slova „škola snů“……Postel s nebesy, velká okna, prostorný psací stůl a veliká skříň na moje (milované) oblečení. V půl deváté se ozve z interkomu u stropu zvonek, ohlašující budíček. No jasně, obléknout se a dostavit se dolu do haly. Házim na sebe novou teplákovku a pádím dolu po shodech do haly, div se nepřerazím. Snad ještě nikdy jsem se tak netěšila na školní den. A v hale nás hezky přivítají, rozdají nám láhve s pramenitou vodou na pití a honem na rozcvičku. Jo aha, tudy zřejmě vede cesta za krásnou postavou, jako mají modelky. Cvičím, jako o život. Rozcvičení, aerobic, trochu posilování. A dlouho, už asi třičtvrti hodiny. A já bych klidně cvičila dýl, protože si mezi těmi ostatními připadám hnusně tlustá. Ostatní mají určitě o dost menší velikosti a to oblečení na nich plandá. snad budu taky vypadat jako oni… Končíme s cvičením, jdeme na snídani. Copak asi bude.- Jen doufám, že ne taková ta školní vajíčková pomazáznka. Bléééé….Stojím frontu u okénka a ta postupuje hrozně pomalu a já už mám docela hlad. Každou holku totiž nejdřív váží a zapisujou to. Jéžiš, to bude ostuda s tou mou sloní váhou. No ale alespoň se dozvim, kolik přesně vážim. Váha ukazuje 69,3. No teda! Sem tlustá obluda! K snídani dostávám stroužek jablka. No a já se děsila pomazánky. Tak takhle vypadá dieta. Sednu si ke stolu a „pustím se “ do své snídaně. Zakousnu se do jablka, stejně si pudu přidat. A potom si ke mě přisedne zdejší, štíhlá dívka. Usměje se na mě. „Si tu nová viď? No jo, každej je tu někdy novej, neboj, taky zhubneš.“ No – asi sem fakt obézní. Nebo že by tady platilo nová = tlustá? „Jestli ti můžu poradit, jez pomalejc. Pak víc zhubneš. Mimochodem – menuju se Franziska. A ty?“ Představuju se a při tom obdivuju Franzisčinu krásně štíhlou postavu. Na normálního člověka je až moc hubená. Ale ona je modelka…“ Hm, tak já běžím.“ rozloučí se Franziska a kostnatou rukou si prohrábne husté vlasy. Mířím zpět k výdejnímu okénku, chci si přidat. “ Počkej, „, volá na mě Franziska, „nášupy tu pochopitelně neexistujou!“ Nechápavě na ni zírám. Tohle mi má stačit k snídani? „Cheš být modelka nebo ne?“, ptá se mě Franziska, když spatří můj výraz. Němě přikývnu a loudám se zpět do haly, a odtud do tělocvičny. Chvíli hrajeme basketbal, pak posilujeme, cvičíme aerobic a pak chvíli běháme. V jedenáct nás pošlou do třídy, kde probíhá normální vyučování. Máme matiku a počítáme jakési primitivní příklady, které já ve svých necelých šestnácti letech už dávno umim. A pak přijde konečnš poledne, čas oběda. K mému velkému údivu nás opět váží. A já mam 69 rovných. A dostávám raciolku s plátkem okurky. Proboha! Tohle je doslova hladomorna! Potom si však pomyslím, že tu dietu sestrojili zaručeně nějací odborníci, a že za tu krásu to stojí. Obědvám sama. Tantokrát si ke mě nepřisedne žádná z dívek, ani Franziska. Nevidím ji ani nikde v jídelně. Až v chodbě na ni narážím, usměje se na mě. “ Nebyla jsi na obědě!“ “ Dala sem si menší půst, ani jsemneměla hlad. A jdi si pro plavky, odpoledne máme plavání.“ Touto větou mi Franziska dokonale zkazila náladu. V plavkách se mezi těmi vychrtlými, anorektickými, ale krásnými modelkami budu cítit ještě hůř. Moje deprese se stupňovala tolik, že se mi po půlhodince poledního volna absolutně nechtělo jít plavat. S tou svojí hnusnou špekatou postavou! Achjo! Ale nakonec se ničemu nevyhnu, přijde pro mě Franziska, jako by čekala, co mám za lubem. Právě kvůli ní tu teď trčim v beznadějné deepresi. “ Upozorňuju tě, že jestli se budeš takhle flákat, nikdy z tebe modelka nebude. Šup, popadni plavky a padáme!“ Kráčíme po chodbách naší rozlehlé školy a Franziska mě vede k bazénům. A v šatně nejen díky ní, ale i díky ostatním dívkám, se moje deprese tísíckrát násobí. Ta Franziska je tak neskutečně vychrtlá. A mě se to líbí. Divné. V obratu dvacetičtyř hodin se mi najednou místo normální, přirozeně štíhlé postavy líbí podvyživená, na kost vyhublá těla. Jako mají všechny ty holky okolo. A pak sem si o sobě myslela, že jsem nezmanipulovatelná! Franziska je nádherná. Dala bych cokoli za to, abych vypadala jako ona. Je vychrtlá. Vpadlé bříško, ručičky jako hůlčičky, vyhublé nohy a vyčnívající žebra. Ta hubenost je jí vidět i v obličeji. Propadlé tváře se mi najednou strašně líbí. A taky má Franziska hnědé, vlnité vlasy a dokonale hladkou pleť. A já si vedle ní připadám jak strašák do zelí! Plavání mě docela bavilo, ale po dvou hodinách sem byla s fyzickými i psychickými silami na dně. Po tom ale zase máme normální vyučování, až do čtyř a z toho si nic neodnáším, protože nedávám pozor. Jsem tak utahaná! „To si zvykneš“, utěšuje mne Franziska, když míříme na hodinu modelingové chůze, pózování a tance. Já jako úplný začátečník chodím hodinu sem tam po mole. Ale to mě docela baví. Poprvé ve svém životě stojím na tom úžesném mole, i když cvičném. A chůze mi jde! Potom se cítím ale spoň o trochu lépe a mířím na večeři. Sama. Už o Franzisčinu přízeň ani moc nestojím, protože zkrátka brutálně ničí mé sebevědomí. Po krátkém vážení, kdy mi váha ukáže 68,8 kg,se „najím“ listem salátu a s ostatními dívkami musím ještě jednou cvičit. Opět aerobik a posilování a na závěr si dáme partii volleyballu. Ale cvičíme poctivě a až do sedmi. Potom mě naženou na kosmetiku, mytí vlasů a manikůru. Jsem tak unavená, že jsem ráda, že můžu alespoň chvíli takhle sedět. A pak se jdeme mýt. K mé velké nelibosti se ke mě přidá ta kostra Franziska. Vypadá z holek snad nejvychrtlejší. “ Takhle ti to sluší, ta kosmetika ti prospívá“ usměje se na mě a zase se vrátí ke svým kamarádkám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna Franziska pochválí. A umývárna je fantastická! Po stranách zářivě čistá umyvadla, každá s několika druhy mýdel a zubních past. Samozřejmě u každého ohromné zrcadlo. Uprostřed této veliké umývárny ostrůvek van a několika výřivek a celou protější stranu zabírali luxusní sprchy. A všude okolo zrcadla a samé zásobníčka na mýdla, koupele a různé sprchové gely. Aby si mohla každá dívka vybrat. V rohu umývárny se kupila hora čerstvě vypraných, zářivě bílých ručníků. Odcházím odtud krásně vymydlená, voňavá, ale také ještě více unavená. Alespoň, že už můžu jít spát! Před usnutím ještě chvilku jen tak ležím a přemýšlím o této škole. Je to tu luxusní, to je pravda. A ty holky jsou opravdu dokonalé modelky. A jestli já budu brzo taky taková, tak to za to stojí, ne, že ne. Ale je to tu jak v hladomorně, to je také pravda. V těchto myšlenkách a s ukrutným kručením v břiše usínám…… Po týdnu pobytu v této škole mi už váha ukazuje 66 kg. A na ty porce už si také pomalu zvykám. Jistě, jsou to porce jak pro mouchu. A dietní. Jen kousky zeleniny, raciolky, jablka, občas taková větší polévková lžíce jogurtu. Občas samozřejmě mívám hlad, ale postupně míň a míň, zvykám si na ten režim a za tu postavu to stojí. A cvičení mě pořád docela baví. Vlastně čím dál tím víc. A moje postava se stále zlepšuje. Další týden mám už jen 63 kg. Dnes odpoledne jedou ostatní dívky vystupovat na nějakou módní přehlídku, ale já ještě nemůžu. Stejně by se mi tam teď ani nechtělo, protože bych mezi těmito krásně hubenými holkami vypadala jako balón. A tak mám volno a tělocvičnu pro sebe. Celé odpoledne cvičím, i když vlastně nemusím. Ale já chci být konečnš modelka! A večer si truc nevezmu ani ten kousek okurky! Po těch šesti hodinách odpoledního cvičení mám 62 kg! Hurá, jde to dolů! Jinak si každý den povídám s Franziskou, rozumím si s ní čím dál tím líp. Vypráví mi příhody ze školy, kdy jsem sem ještě nechodila i zážitky z módních přehlídek. O měsíc později se s ní však přestanu vídat a nikde ji nepotkávám. Od trenérky se dozvídám, že Franziska jela na rekreaci k moři. Ta se má! To mě nikdo nikam nevezme. No jo, Franziska má asi bohaté rodiče. A také si možná něco vydělá na přehlídkách. Ale potom už se o Franzisku nestarám, protože za dva týdny pojedu poprvé na přehlídku. Dosáhla jsem totiž hranice 45 kg. A všechno oblečení je mi úžesně volné. Konečně sem normální, a ne tak strašně obézní! Přehlídka byla úžasná. Na ten okamžik, kdy kráčím po molu nikdy nezapomenu. Dostala jsem nádherné, bohatě nařasené a složitě prošívané šaty plné korálků a hedvábí a ůžasné páskové boty na vysokánském podpatku. A nalíčily mne profesionálové! Já se tak těším na další přehlídku! O měsíc později vážím stále jen 39 kg a moje váha již neklesá. Proto nic nejím. Cítím na sobě velkou změnu, a to nejen ve množství tuku na těle. Nic, vůbec nic mne nezajímá, myslím jen na své tělo a na nic jiného. Jsem jako chodící mrtvola. A nejradši bych se vážila každých deset minut. Jsem posedlá. A nenormální. Cítím se neustále slabá a mám šílené závratě. Ale sem konečnš jakž takž normální, už ne hrouda tuku. Takhle živořím asi dva týdny a moje váha neklesá. Ach jo! Sem tlustá ! Tlustá hnusná obluda! A pitomá a hloupá! Nenávidím se! Tohle si pořád v duchu odříkávám. Ale potom se stane zázrak. Náhle mám 37 kg, ani nevím jak. Jsem šťastná, ale jen chvíli. Ráno si opět stoupám před zrcadlo a připadám si nesmírně tlustá a ohavná. Rukou se lehce přidržuji zrcadla, protože má pocit, že omdlím. Ne, nikdy nebudu štíhlá, nebo alespoň normální…nikdy……má ruka bezmocně sklouzne po zrcadle a já se vypotácím do haly. Při snídani mi váha ukážu 36,8 kg a já opět odmítnu půlku raciolky, která se dnes podává k obědu. Mimochodem – dnes je to tři týdny, co jsem napostedy jedla. A pak se mi náhle zamlží před očima a já klesám na podlahu….. Probírám se o týden později na ošetřovně. Jak jinak než na kapačkách. Tento stav se mi vždy spojoval s anorektičkami. Jsem snad taková? Z těchto úvah mne vtrhne ošetřovatelka, která mi podá jakési léky. Pak opět usínám. Po dalším týdnu mi oznámili, že se pojedu zrekreovat a doléčit na Kanáry. Super! Alespoň pojedu k moři. U moře se mi strašně moc líbilo. Byla jsem tam ještě s jednou holkou od nás ze školy, Milldret. A celý den jsme mohly plavat v moři a opalovat se. To bylo lepší než solárium, toho jsem si ve škole užila do sytosti. Tady jsme mohly také o poznání víc jíst…ne se přejídat, ale dostávaly jsme dost ovoce. A teď jsem zase ve škole a o hodně tlustší. Mám asi 47 kg. No jak tohle shodim…..Ale čas plyne dál a ani nevím jak, už váha opět ukazuje 40 kg a já nic nevnímám, brečím a připadám si tak příšerně tlustá…nežiju. Jen přežívám. A chodí na módní přehlídky a fotím. Ale ani to už mě nebaví. Nejradši bych se někam zahrabala a už nikdy nevylezla….do hrobu. Stejně už jsem na půl mrtvá, jako když bych byla z části v bezvědomí. A už jsem zase asi tři týdny vůbec nic nejedla. Je večer, potácím se do jídelny. Dnes je mi celý den špatně, jako bych měla zkolabovat. A váha ukazuje36,3 kg. Ten pohled mi něco připomene……asi už zase brzy pojedu na Kanáry……