Archive for category: Můj příběh

Přijdu do třídy a zase vidím slečnu tak krásně hubenou…Je o třídu níž, a nikdy taková nebyla,teď chodí po škole tak krásně štíhlá a já jí to závidím.Pozoruju jí,co jí,co pije,jak se chová.Chci být jako ona… Tyhle stránky už znám několik let,dřív jsem sem chodila dost často,četla všechny ty vaše příběhy a některé jsem litovala,někdy jsem chtěla být jako vy.To jsem ještě netušila že v tom lítám taky.Dost často jsem se v příbězích viděla.Chovala jsem se stejně.Střídavě jsem nejedla,pak se přejídala a šla zvracet.Už tři roky si s tím zahrávám.Někdy,když jsem šťastná,mám dobrou náladu… tak dokážu jíst normálně,nepřejídám se a nezvracím,ale ani nehladovím.Jakmile se začnu ale malinko stresovat ..je vše ve starých kolejích. Nejhorší je, že se nedokážu ovládat,vadí mi, že nedokážu jíst zdravě.Jak jendoduché..jíts do 17 hodin,jen tmavé pečivo,nízkotučné jogurty,žádné sladké a hodně sportu.Ano…je to tak jendoduché,tak pročř se toho sakra nedokážu řídit?proč musím buď nejíst týdny vůbec,nebo se přejídat?Vadí mi jak nad sebou nemám kontrolu.Jak jdu,koupím si čikolády a colu,sním to na posezení a jdu do koupelny. Nejhorší je , že si tohle všechno uvědomuji,vím, že semnou není vše v pořádku jak by mělo a vím, že bych s tím měla něco dělat,ale co když nechci?Možná nechci být bulimička…ale ..nevím nic… Pokaždé když čtu o nějaké anorektičce, nebo slyším,zaujme mě to,a říkám si:proč nejsem jako ona??Závidím jim…Asi nejsem normální…ale nejhorší je že ani nechci hledat cestu zpět…:(

ahoj holky, jsem tady teprve týden, přestože střídavě bojuji už pár let. Poslední dobou hodně přemýšlím, všechno si to třídím, srovnávám, hledám..nejvíc asi sama sebe.. Dneska vím, že je to opravdu o hodnotách, které jsme už jednou znaly, jen je znova najít, věřit jim a chovat se podle nich..A tak je to touhle zkušeností o tolik těžší, ale asi cennější??.. Je to o tom, jak si sebe (zase začít) vážit, neposuzovat se jen podle vzhledu, na tom hodnoty člověka nestojí..Prostě změnit myšlení, být sama sebou..pro sebe..ne pro okolí, ale protože to chci já pro sebe, žiju si svůj život..Stálo a stojí to hodně sil a je to těžké, ale postupně to šlo, tak snad to vyjde i do konce. Život za to opravdu stojí, tak proč ty své bolístky neřešit jinak, proč je to vyjetí ze zajetých kolejí tak těžké.. Říkám si, tak jako vy všechny..Pomáhá, když vidím a čtu, že v tom člověk není sám.. Každá tím řešíme nějakou svojí menší, větší bolístku..víme, že si tím ubližujeme, chceme přestat..nevíme proč, když je to tak „jednoduché“, srovnat si to v hlavě, najít cíl a „jen“ začít pravidelně jíst..Jenže ono se to ukáže jako dost těžké.. ..osobně tomu říkám závislost.. Já jsem teď „zamrzla“ někde na půl cesty..Vím, co bych měla, ale za poslední dva měsíce se u mě rozběhly záchvaty přejídání takovým způsobem, že nevím, jak to ovládnout. Nejdřív jakoby „absťáky“ po přejedení, taková chuť, která mě stejně neuspokojila, protože člověk pak ty všechny chutě ani nevnímá, jak to do sebe hrne páté přes deváté..jen nemůže přestat a neví proč. Stal se z toho začarovaný kruh. Říkala jsem si, že když budu dost cvičit a že jsem začala, tak si můžu to všechno dovolit..Ale proč? Radost z pohybu, sportu se vytratila, protože jsem v tom začala vidět „nutnost“, abych se mohla klidně přejídat..přejídání se mi zarylo pod kůži jak závislost a pokusy o její zdolání se změnily v absťáky..A proč to všechno?? Kde se to ve mně vzalo? Přesně jak jsem tady četla, taky jsem byla holka tak akorát, jedla jsem co jsem chtěla, neřešila, jestli je to navíc nebo ne. Byla spokojená. I tak jsem se chlapům líbila. A nebyla jsem super štíhlou ?modelkou?.. Než jsem začala chodit s klukem, který do mě pořád pošťuchoval, že tuhle bych měla shodit a támhle..Začala jsem cvičit, bavilo mě to výsledek se dostavil. Jenže tady to mělo skončit. Místo toho (jako asi každé z vás)se mi v tom začalo líbit, co ještě trochu zhubnout..pak se to zvrtlo v extrémní strach, dát si něco navíc, abych náhodou nepřibrala. Začala jsem ztrácet zájem o normální věci, absolutně zaměřená jen na vzhled..Až jsem při své výšce 171 cm skončila na extrému 47 kg..!!Viděla jsem se na fotkách, styděla se za to, začaly první záchvaty přejídání (naštěstí jsem nikdy nezačala zvracet..protože prostě mi to nešlo..dneska si říkám naštěstí..i tak těžká cesta ven by byla ještě těžší..). Tehdy jsem si řekla stop, chtěla jsem přestat. Nelíbila se mi moje vyhublost, za kterou jsem se styděla, apatie a nezájem..to všechno..totální dezorientace a ztráta smyslu, hodnot..sebe sama. Jenže se mi to v hlavě pralo: štíhlá a normálně jíst..nešlo mi to tehdy dohromady. Dneska vím, že přesně se zdravou mírou pohybu a jídelním režimem, to jde samo. Jenže tehdy jsem to nevěděla. Začaly moje první zápisy do deníku, stravovací režim..učila se znova jíst, nebát se jídla..Koupila jsem si knížku a tehdy se o tom dozvěděl můj dobrý kamarád, kterému jsem to řekla,koupil si knížku kvůli mě..Ale časem a postupně zjistíš, že jsi v tom svým způsobem sama..Můžeš mít kolem sebe oporu (rodinu, přítele atd.), ale věděla jsem, že to musím změnit sama v sobě. Zase znova změnit myšlení.. Skončila jsem v práci našla si novou. Další rok vyřešila ten vztah, který mě taky táhl ke dnu.. S tím klukem už nejsem, nebyla jsem mu stejně dost dobrá, hlavně jsem se s ním změnila tak, jaká jsem být nechtěla. Skončila jsem to sama. Začala cesta ven. Zpětně hodnotím, tak správně nasměrovaná.. Přesto dneska řeším, jak zvládnout tohle. Po rozchodu jsem měla velký pocit úlevy, znova to znamenalo hledat staré hodnoty, cíle a směr..ten smysl, jaký hledáme všechny. V podstatě jsem si mohla říct, jsem zdravá a mám všechno..proč teda musím řešit tohle? Když jsem nikdy nemyslela, že já s PPP budu mít problémy? A mám je. A chci z nich ven a řešit je. Jenže je asi nezvládám a uvažuji o nějaké terapii..Někdo, kdo mi pomůže najít tu cestu k sobě samé. Zjišťuji i něco o Bachově terapii..na podobných stránkách tam jedna,co zvítězila nad PPP psala..je to součást změny myšlení a přístupu k sobě samé.. Měla jsem pocit, že jsem si hodnoty uspořádala..ale ještě nejsem zřejmě na konci. Před 2 lety jsem se začala připravovat na zkoušky na VŠ. Abych se jednak zaměstnala, našla směr a cíl – splnila si sen, dostala jsem se a teď při práci dálkově studuju. I když taky s rozčarováním, ale to už jsem taky ?ustála?.. Jenže se to ve mně nějakým způsobem asi dál podvědomě pralo..zase jsem si mohla říct, mám všechno..ale na druhé straně se mně začalo prát i to, že mi začal vadit zájem chlapů..protože jsem došla jen ke zklamáním a zjištění, že jdou jen po (mém) vzhledu..Ale taky hledám někoho, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem, nejen kvůli tomu, jak vypadám..a snad takoví jsou. Když se podívám, tak to vidím, že ještě normální chlapi existují..Když vidím normálně fungující vztah, aniž by holka musela být modelka..vidíš, že ty ?normální? chlapi, jakého jednou chci, jsou schopní brát Tě, jaká jsi. Být Ti I oporou.Poslední dobou jsem měla spíš kliku na ty ostatní co v takových ?modelkách? hledají jen únik – milenky nebo rozptýlení..a o ty já nestojím. Vím, že je to i hodně touhle dobou, uspěchanou a měnící hodnoty všech, ke všemu..i vztazích.. Myslím, že tyhle smíšené pocity..líbit se x zklamání z chlapů jako takových, asi spustilo tenhle kolotoč, který se roztočil teď takovou rychlostí, že hledám brzdu. Snažila jsem (a asi pořád)si to všechno proto v hlavě srovnat..Že chci já pro sebe cítit dobře. Mít radost z normálních věcí, nesoustředit se jen na vzhled a tím přespříliš hlídat jídlo a nakládat si kvůli tomu větší zátěž..tudy cesta nevede. Budu zase „štíhlá“, ale nespokojená..zase budu „přitahovat“ jen ty typy, co si ze mě vezmou jen pro sebe a já zase zůstanu vyždímaná a nebudu šťastná. A tak si pokládám si zásadní otázku: „Tohle chceš?“, vím, že nechci..To by měl být můj cíl a směr..Chci chodit do přírody, bavit se a užívat si života, dostudovat..mít se ráda, jaká jsem. Aniž to všechno vidět přes ?brýle svého vzhledu?. „Co získám tím, že se budu pořád přejídat?“..“nic..ztrácím jen víc kontrolu, stojí to čas, energii, soustředit se na důležité věci a stojí to taky peníze. Je to ztráta času, které později budu litovat, že jsem tyhle roky nevyužila pro sebe a líp..“ Přeji nám všem hodně sil do společného boje. Není ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet..Zvedám se..

Vazeni,prihlasila jsem se k vam nebot toto tema je pro me stale zajimave.Mentalni anorexii jsem prozila a nasledky mam dodnes. Onemocnela jsem anorexii nastest pro me az po druhem porodu.Jsem stastna ze mam 2 syny,nebot jako prvni byla strata menstruace.Ze 120 kg jsem zhubla na 46 kg,merim 178 cm.Ackoliv jsem jen ztezi vstavala z postele,cetla clanky o anoerixii,ktere koncila smrti neverila jsem jako ostatne vsechny.Psychiatr me lecil,ale ja jsem mela to bohuzel predelane mysleni,ze jidlo je zbytecne,mela jsem porad pocit ze jsem tlusta.me davky jidla byli minjmalni a tez jsem se jej hrozne bala.Po dvou letech jsem svolila k ustavnimu leceni,kde me po 4 mesicich propusili domu,ze se se mnou neda nic delat,a ze pokud neumru skoncim na voziku.Ne ani toto me jeste neprivedlo k tomu abych se zmenila.Syny jsem zboznovala,byli jeste ve skolce a jejich pritomnost me utvrzovala v tom,ze se musim zmenit.Bohuzel ale mi rodice me odsoudili,stydeli se za me u nich jsem podporu nemohla cekat,jen se my vysmivali,anorekticka blazniva,.Vte dobe jsem jiz byla rozvedena,nebot muj exmanzel me i me syny v opilosti surove bil a tyral.Kluci i ja jsme ale byli stastni,ze je pryc,tolik jsme se jej bali.Zila jsem v bide,nemela jsem nic jineho nezli invalidni duchod,alimenty a doplateck do zivotniho minima.Presto jsem ale mela v synech velkou opru,jiz byli starsi a ackoliv vedeli o me nemoci,nerozumeli ji,jen vedeli,ze kdyz chci zit musim jist,takze to co jsem jim chtela dat navic mi davali se slovy maminko ty to musis,nesmis nam umrit.Delili jsme si i jablicko.Po te mi umrel bratr nahle ,mlad mel 3 leteho syna.Kdyz jsem prozivala tu strsnou udalost,jak poznamenala jeho male deti a manzelku,vse se ve me obratilo.Jidlo jsem prijimala s radosti,tesila jsem se na nej,nabrala jsem,uvedomila jsem si postupem casu,ze jsem byla prilis vychrtla a konecne jsem zacinala vypadat zensky.Kluci z toho meli obrovskou radost a to byla ma opora.Dnes jsou synove dospeli,me je 46 let,ale presto ac jim velice rada i 6 krat dene,nejsem zcela vylecena.Bojim se vahy.Nechci ji znat,aby me to nevtahlo zpet.Bohuzel ale i kdyz jsem ziva,anorexie se podepsala na mem tele,nasledky ponesu cely zivot.Organismus nevydrzel tuto velkou ztratu.Cim starnu,tim se projevuji dalsi nasledky anorexie.Podstoupila jsem jiz vice operaci,organy proste vypovidaji sluzbu,muj zivot je denodene traveny v bolestech celeho tela,mam jiz dlouho silnou osteoporozu,lecim se na ni pres deset let a stale se horsi.Leky nezabiraji,jiz ji mam v pateri,v kyclich,vsude,nyni mam kosti ve stavu 90 lete zeny.Ponevadz pred 2 lety jsem prodelala operaci ledvin nesmim brat zadne analgetika na bolesti kvuli mozne dyalize.Zatim vim ze 3 operace me cekaji,co dal nevim,muj stav se zhorsuje.Mohu si za to sama,diky anorexii,kvuli ktere jsem jiz pres 20 let v inv.duchodu a do konce zivota budu.Tim ze jsem v duchodu si nemohu dovolit vsechny leky ani primerenou stravu na osteoporozu,ale jsem stastna za kazdy den ze ziji,ackoliv jiz v bolestech,ale ziji.Jak dlouho budu moci jeste zit nevim,tolik si preji co nejdele.Vtomto boji me podporili hlavne kluci,anorekticky potrebuji pomoct nejblizsich,sami to nezvladnou.Dnes bych byla radeji tlusta ale zdrava.Ovsem toto jiz nelze vratit zpet,bohuzel kdyz jsem pozadala o lazne po operaci ledvin,plne hrazene odmitli,ze si je mam zaplatit,protoze jsem si to zavinila.Ale preci se mi podarilo i pri te financni tisni dat syny na vysokou skolu.Oba dva se velice dobre ucili,dlouho jsem scanela sponzory,ale nakonec se mi toto podarilo,byla to cesta dlouha ale uspesna,oba dva vyborne studovali,ovsen nas stat mi sebral vsechny prispevky,nebot to zapocitali do nasich prijmu,je prece nezajimalo,ze jsou to penize podniku,ktere sponzorovali syny a byli urceny jen na studie.Na ty penize jsem nesahla,byli jen jejich,na skolu a tak jsme meli na vse jen muj duchod,ktery tenkrat cinil kolem 5 500.kc a alimentu 1500 kc na oba.Presto jsem hrda,ze navzdory tomu vsemu jsem mohla s radosti videt,jak synove dostavaji cerveny diplom.Jen bych chtela strasne zvitezit nad svym telem netrpet bolestmi a zit co nejdele to pujde,jenze jakmile lekari reknu ze jsem se lecila na anorexii,jsou ke me odmereni,bohuzel.Nasledkem toho vseho co me zahanelo casto jak se rika do kouta,at to bylo ziti na minimu,nemit na leky,strach o zivot jsem onemocnela depresemi a ty mi velice suzuji.Lecim se a snad se z nich jednou dostanu.Tolik bych si prala,kdyby na svete nebyla anorexie a nekdy mam chut toto vse vykricet do sveta,aby si anorekticky vse vcas uvedomili co je muze i po vyleceni potkat,pokud neumru a vsem divkam a zenam preji aby tim neonemocneli.Zdravi je dar,ktereho si neumime vazit pokud jej mame ja o nej vlastni chybou prisla,sama vic pro sebe jiz udelat nemohu a nikdo mi nepomuze ani to jiz po vsech zkusenostech necekam.Jen chci strasne zit.Dana

Nikdy jsem neměla dobré vztahy s rodiči. Naopak, často mě trestali, hubovali a hlavně se o mě nikdy nezajímali. Neexistovalo, aby řekli byť tolikrát proklínanou, ale pro mě úžasnou větu: „Co bylo ve škole? Jak bylo?“ Přitom jsem byla relativně normální dítě, pouze se ze mě touto výchovou stala poněkud introvertní, perfekcionistická a nesebevědomá dívka. Chodila jsem do hudebky, četla stohy knih, přemýšlela o životě, psala básně…Ale to asi rodiče popouzelo ještě více – byla jsem pro ně „jiná“. Moje váha byla v dětsví naprosto normální, byla jsem dokonce velmi štíhlá. Pamatuju si, kdy jsem se poprvé začala zabývat svojí hmotností a tím, jak zhubnout nebo netloustnout. Bylo to po jedné dost těžké nemoci. Během ní jsem vážila při 165 cm asi 46 kilo, po léčbě jsem měla kilo 50. Všichni si mě tehdy všímali, líbilo se mi, že jsem tak hubená a že mi sestry a rodiče říkají, jak jsem vychrtlá. Brala jsem to od nich jako lichotku. Bohužel mi zůstal zvyk mnoho jíst (během nemoci jsem si to mohla dovolit, naopak to bylo žádoucí), čokoládu jsem jedla jako chleba. Občas jsem se sice držela, ale stejně jsem přibrala. To byl začátek: Najednou jsem začala běhat, bát se o postavu, ale čím víc jsem myslela na jídlo a jak ho omezit, tím více jsem se přejídala. Poté jsem se odstěhovala k příbuzným a stres, cizí prostředí a věčný nedostatek jídla, který jsem kompenzovala přejídáním, když v ledničce aspoň něco bylo, dokonaly své. Opravdu jsem snědla na co jsem přišla a tudíž hodně přibrala. Váha mě začala ještě více trápit, ale neměla jsem energii ji řešit. Pomalu se probouzející nemoc na chvíli ustoupila. Za nedlouho mě opustil přítel, a já po velice dlouhé době neměla na jídlo chuť. Lehce jsem zhubla. Když mě expřítel naposledy viděl, tak se zmínil o tom, jak jsem najednou hezčí a se mnou to zalomcovalo. Tentokrát jsem začala hubnout zcela vážně. Denně jsem do sebe lila jablečný ocet, ze kterého mi bylo na zvracení. Žaludek jsem si ničila hladovkami, kterými jsem často kompenzovala dny, kdy jsem to přehnala s jídlem (ono „přehnání“ se sice vyrovnalo normálnímu příjmu energie, který by měla dospívající dívka mít, ale to mě moc nezajímalo). Samozřejmě jsem počítala kilojouly, nutriční tabulky jsem uměla lépe než maturitní učivo. Měla jsem permanentku do posilovny, stále si zoufala, jakou tedy mám mít váhu, aby byla co nejnižší, ale ještě bych nebyla „zas tak nemocná.“ Největší horor byl pro mě nákup kalhot. Moje postava ve tvaru hrušky se i v dobách nejnižší váhy vzpouzela nacpání do mých vysněných džínsů. Slovo váha se kolem mě začalo stahovat jako smyčka. Nemyslela jsem na nic jiného, chodila jsem ven, jen abych nebyla doma a nepřejídala se, když jsem se přejedla, přišla jsem si tak odporná, že jsem musela zůstat doma a dělat „očišťující dny“. Byly doby, kdy se mi něco povedlo, byla jsem s kamarády a jídlo jako by šlo stranou. A pak: Bum! Stačila hádka s rodiči, a když nikdo nebyl doma, užívala jsem si kýžené svobody a jedla a jedla. Přitom jsem stále hubla, většinu času jsem se totiž snažila „držet“. Dnes jsem se rozhodla, že konečně navštívím psychologa. Kromě podivného přístupu k jídlu trpím totiž i nespavostí a úzkostí. A doufám, že se dostanu z tohohle bludného kruhu.

Je to smutné, ale je to tak .Bulímia je súčasťou môjho života. Po šiestich rokoch sa mi už nechce bojovať, čoraz častejšie mi je ľahostajné ako vypadám. Ako v mnohých prípadoch, aj v mojom bola na začiatku túžba po dokonalosti, po krásnej postave, ktorú som od prírody nedostala. Chcela som sen premeniť na skutočnosť, obdivovala som vychudnuté modelky a začala sa čoraz viac zaoberať diétami.Darilo sa mi a dúfala som, že budem mať konečne postavu ako z módneho časopisu a konečne budem šťastná. Prišiel ale snáď najväčší zlom v mojom živote, kedy som objavila zvracanie a pripadalo mi ako úžasne jednoduchý spôsob chudnutia. Zo začiatku som sa sama sebe hnusila a nechápala som,ako si sama môžem tak ubližovať. Túžba po štíhlosti bola však väčšia a ja som si na strkanie prstov do krku zvykla ako na každodenný rituál. Čoraz viac času som trávila na záchode, nedokázala som prestať jesť a zvracať. Namiesto školy som zháňala jedlo, behala som po obchode ako zmysluzbavená a jedla som celou cestou domov, doma,…jedla som v jednom kuse,kradla,celý život mi bol ukradnutý. Jedinou útechou mi bolo prejedanie. Aspoň na chvíľu som bola šťastná, aspoň na chvíľu sa zastavil čas. No potom prišlo peklo.Potom prišli výčitky a plač, zvracanie.To bol môj každodenný kolotoč. Bulímia ma zničila ani nie tak fyzicky, ako psychicky. Nevedela som vychádzať s ľuďmi, všetci a všetko mi šlo na nervy,prestal ma zaujímať svet okolo. Často som rozmýšľala o samovražde, ale na to som nebola dosť silná. Dnes končím vysokú školu, nechápem ako som to mohla dotiahnuť pri mojom stave až tak ďaleko. Je mi veľmi smutno, že najkrajšie roky, ktoré som si mala vychutnať s kamarátmi, som strávila sama, s jedlom a záchodom. Každé miesto môjho štúdia mám spojené s bulímiou, všetko sa mi spája len s ňou a s ničím iným. Pred pol rokom to došlo priďaleko, nebola som schopná rozmýšľať nad ničím iným ako nad jedlom. Mala som práve skúškové obdobie ,ale skúšky boli to posledné, čo ma zaujímalo. Ani neviem, kde sa vo mne nabrali sily a zbytok zdravého rozumu. Možno pud sebazáchovy…rozhodla som sa ísť na liečenie. Pre rodičov to bol obrovský šok. Ich perfektná dcéra nie je taká, akú si ju vysnívali. Na liečení v Pezinku som strávila dva mesiace. Prišla som sama, v strašnom stave, plakala som celou cestou a mala som sto chutí sa otočiť a vrátiť domov. V konečnom dôsledku som rada, že som absolvovala liečenie. Neskutočne mi pomohlo a myslím, že nebyť neho, už by som tu nebola. Dnes viem, že v tomto probléme nie som ani zďaleka sama. Stretla som tam veľa krásnych ľudí, s ktorými mám veľa spoločného. V našom prípade je veľmi dôležité urobiť ráznu čiaru a začať odznova. Začať pravidelne jesť a opäť žiť. Vážiť si seba, svoje názory, povahu, výzor. Za bulímiou je skryté viac. Prejedanie je len znakom iného, hlbšieho problému. Aspoň na začiatku je to tak , pokiaľ problém neprerastie do závislosti. Bulímia je často prirovnávaná k alkoholizmu. Dodržiavanie režimu musí byť na prvom mieste v našom živote. Abstinujúci alkoholik si nesmie dať ani jeden pohárik, lebo za ním by nasledoval ďalší. A to isté platí pe nás a jedlo. Mne sa zhruba štyri mesiace podarilo pravidelne jesť, písala som si denníček, zapisovala každé jedlo. Dnes som na tom opäť horšie. Viem, ako sa z toho dostať, ale nemám síl. Čakajú ma štátnice, diplomovka, mám stres a nervy…a riešim to opäť jedlom. Pribrala som a je mi zo seba zle. Dúfam, že som žiadnu z vás neodradila od liečenia, lebo podľa mňa je práve ono najlepšou cestou k uzdraveniu. Môj život je aj napriek krátkodobým zlyhaniam neporovnateľne bohatší. Je to o vytrvalosti, viere a láske k sebe a životu. Pevne verím, že to všetky dobojujeme do úspešného konca a žiadnym PPP nedáme v našich životoch šancu. Veľa sily želá Tiža