Archive for category: Můj příběh

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama

Je to jen takové zjednodušené zamyšlení:-) Přirozená štíhlost znamená, že někdo může sníst 6 knedlíků a někdo jenom tři. Tloušťka vzniká, když si někdo, kdo si může dát jen 3 knedlíky příliš často dává 6 knedlíků. Anorexie (či nepřirozená štíhlost) znamená dát si jeden knedlík a běžet na 3 hodiny do tělocvičny. Bulimie znamená dát si 6 knedlíků s tím, že zítra začnu držet dietu a k tomu si ještě „naposledy užít“ dvě tabulky čokolády.

Ahoj, začalo to minulé prázdniny, kdy jsem se vrátila z nemocnice po vyndání mandlí a nemohla jíst nic jiného než kaše a pudink a zhubla jsem na svých vysněných 60 kg (175cm). Jenže sotva jsem mohla zase jíst, začala jsem se neuvěřitelným způsobem přejídat a přibírat.. Tenkrát přišly děsné výčitky, že jsem neschopná si udržet tu krásnou váhu, tak jsem se šla vyzvracet.. Prožrala a prozvracela jsem celé prazdniny a váhu 60 kg si udržela. Pak jsem odjela do Prahy, kde jsem se velice omezovala – třeba 3 dny vůbec nic nejedla, pak se přejedla a vyzvracela a zhubla jsem na 55kg. Když jsem přijela na vánoce domů. mamka začala vyšilovat, že jsem anoraktička, že jsem hrozně hubená..Ale já si tak nepřipadám.. Každopádně doma mám veliký problém, neboť je tam tolik dobrot a já prostě nedokáži odolat, tak se cpu vším možným a pak nemám jít kam zvracet, pac by to mamka slyšela, tak si dávám kvanta projímadla, ale je mi pak hrozně špatně a jsem na všechny hnusná, jen díky tomu, že jsem se přejedla a mám výčitky, že jsem neschopná!!! Kdykoli se najím, mám výčitky, že ztloustnu a mám je třeba i jen ze zeleninového salátu.. Piju pořád kefíry a jím jogurty, protože si myslím, že po tom neztloustnu.. Chci se naučit jíst málo, jako normální člověk, ale mám slabou vůli a vždycky to skončí stejně..

Dříve by mě ani nenapadlo na takové stránky přispívat.Měřím 180cm a měla jsem kolen 60kg a jedla celkem zdravě a střídmě.Pak přišla krize s partnerem. Byla jsme si jistá,že mě opustí. vše se nakonec urovnalo,ale já už objevila zázrak bulimie. Myslela jsem, že já přece žádný problém nemám a opravdu jsem si naivně myslela, že to mám pod kontrolou, že když budu chtít, tak v pohodě přestanu. Jak strašně jsem se zmýlila! Cítila jsem se tak prázdná a vnitřně osamělá a ty hory jídla mi navozovaly pocit takové slasti a uklidnění.Po letech se ten pocit vytratil, jen jsem pořád musela jíst a jíst a zvaracet.Zvracela jsem i 5krát denně a byla to kolikarát jedinná činnost kterou jsem se celý den zabývala a tím pádem neplnila povinnosti,které jsem potřebpovala perfektně zvládat a o to nastávali větší výčitky svědomí.(partner byl celé dny v práci,ale stejně začal mít podezření- samozřejmě jsem zapírala). Po 2letech s touto našeptávající bestií v hlavě jsem upadala do deprese a začala věřit, že na tomhto světě jsem stejně jenom na návštěvě, že nebudu žít dlouho a nejsem tak důležitá jako ostatní lidé, že si to nezasloužím.Žila jsem v neustálém strachu,že mě načapá partner se kterým žiju a opustí mě, nebo maminka a bude ze mě zklamaná.Všem jsem připadala tak perfektní a já to samozřejmě podporovala. Studuju se skoro samými jedničkami, pracuju jako modelka, starám se o domácnost, spala jsem kolikrát jen pár hodin denně, jen abych to všechno stihla. Jednoho dne ráno jsem to už nemohla vydržet a zavolala mamce a partnerovi do práce,že potřebuji pomoc. Oba se zachovali úplně úžasně a co nejdřív přijeli. Já jsem ještě dva dny v kuse brečela, jak to všechno ze mě spadlo. Nikdo se v podstatě nedivil, že nejsem v pořádku. Vyrůstala jsem v rodině s otcem,který nás jak psychycky, tak fyzicky terorizoval. Já jsem navíc byla hodně vzdorná, takže jsem dostávala víc než ostatní a ve 14 mě táta začal sexuálně obtěžovat. Potom se naši rozvedli.V 16letech jsem odešla z domu s klukem a žila 2roky, ze kterého se vyklubal stejný násilník jako táta. Sebevědomí jsem měla na nule a tak se ze mě stala perfekcionistka- všem jsem chtěla dokázat(nevím proč, ale hlavně tátovi a bývalému partnerovi-stejně jsem se od nich žádného ocenění nedočkala) že k něčemu jsem. Bohužel se léčím jen u praktické lékařky, která mi předepsala antidepresiva a řekla mi at si koupím knížku s tímto tématem, že psycholog je zbytečný. Stejně si nějakého najdu, už proto že už od dětství trpím noc co noc na příšerné noční můry. Někdy i celé hodiny v noci zírám do stropu vyděšená k smrti,zběsile mi buší mi strdce, klepu se a bojím usnout, nebo pohnout. Ráno jsem uplně vyčerpaná.Také určité vzpomínky na sexuální aktivity mého otce vůči mě, jsou pro mě velmi bolestivé a snažím se jim vyhýbat. To bych také chtěla překonat. Těd žiji 5let s báječným přítelem, který zbožnuje i mé chyby a nedostatky. Prostě mě má rád celou a strašně mi pomáhá. Je mi 23 a plánujeme rodinu, tak mi držte place.Také mám nejlepší mamku pod sluncem. Já jsem vždycky byla hodně praštěná a jiná než ostatní. Brala jem to jako vadu, že nesplývám s davem. Těd vím, že jsem JEDINEČNÁ BYTOST- ORIGINÁL a to je moje plus, být sama senou a jestli se někomu nezdám at se se mnou nebaví.A tak se snažím vidět i své TĚLO JE TAKÉ JEDINEČNÉ- DOKONALOST JE NUDNÁ. Kdybych vypadala dokonale,tak by to vlastně bylo tuctové. Tvar mé postavy se vlastně hodí k mé osobnosti a bez něj bych to nebyla já. ´ Těd jím 2 měsíce normálně a moje váha klesla na 57kg a tam se ustálila. V menším množství si dám klidně k obědu svíčkovou, nebo tlačenku. na večer jím už jen zeleninu, ovoce a opravdu bohatě snídám a svačím, hlavně nesmím dostat hlad. Nervóznější jsem jen když mám jít do práce, nebot se živý svým vzhledem, ale to musím také zvládnout. Jestli s tím někdo chcete začít, PROSÍM VÁS NEDĚLEJTE TO! věřte mi tisíc krát je horší s tím zkončit.Já mám před sebou jěště hodně dlouhou a těžkou cestu. JE TO CESTA Z PEKLA! Pokud si někdo myslí,že ho budou mít lidé rádi jen když bude vypadat dokonale=štíhle a bude ve všem perfektní- je to blbost! Mám odjakživa míry modelky, vypadám podle všech dokonale jako Bárbí- já se tak nikdy ale vůbec neviděla a nebyla jsem štastná a spokojená sama se sebou, a ani oblíbenější.Teprve ted se snažím SAMA SEBE PŘIJMOUT a teprve ted vnímám, jak je krásné, když svítí slunce, hraje hudba, svítí svíčka, vane svěží vzduch a JE KRÁSNĚ NA SVĚTĚ!