chci z toho konečně pryč

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím proč to píšu ,ale prostě jsem úplně zadepkovaná.Jeden den se cejtím skvěle a druhejden se skláním nad záchodem a zvracím třeba jenom jabko prostě cokoli .Už mě to vážně nebaví.Pořád deprese jak vypadám ikdyž můj přítel mi dokola říká at jím jednou normálně at sním jdu aspon jednou na pěknou večeři ,ale já prostě ne ! Každý den když zamnou příjde tak první co je se mě zeptá co jsem jedla .Já si vždycky něco vymyslím ,ale on mi stejně nevěří a pořád mi cpe jídlo.Když ho jednou sním tak potom mám super náladu ,ale po půl hodině se me vrátí výčitky ,strach co jsem zase udělala jak já jsem pitomá a slabá ,že jsem na jeho doléhání neměla dát.Když to jde tak jdu na záchod a zvracím ,ale když je semnou tak mě hlídá,,má strach nechce ,abych to dělala a trápila se ,ale já to prostě nezvládám.On mě chce třeba donutit tím ,že se semnou nebude bavit bude protivnej ,hnusnej do tý doby než něco nesním. Já mu pořád říkam ,že co dělá je kravina a tím mě jen tak „nepostaví na nohy“….ale ještě vím mě ubíjí v hladovění-zvracení 🙁 …….Nevím jak dál…..Nesnáším se 🙁

Odstrašující: Ranní procházka – pro umírající TROSKU

/0 Komentáře/v /přidal

V televizi začíná snídaně s Novou. Jsem jak omámená, opilá hladem. Nemůžu vstát. Najednou dostanu chuť na cigaretu. Odhazuji peřinu, beru si bundu a jdu na balkon. Dřepnu si a kouřím svoji vytouženou cigaretu. Hotovo. Zvedám se rychle si stoupnu a chci se vrátit do postele. Strašně se mi zatočí hlava. Sotva tam dojdu, padám zase do mdlob. Poslouchám Snídani s Novou a nechce se mi vstávat. Po chvíli si uvědomím: „Přítel už je pryč, už si můžu jít nakoupit jídlo.“ Dlouho se přemlouvám, abych vstala z postele. Zkouším to…nejde. Nemůžu se vůbec hýbat. Dnes záchvat přejezení asi nebude. Nemám na to sílu. Ale něco k jídlu si přece koupit MUSÍM, ne? Seberu všechny síly a vstávám z postele. Kouknu do zrcadla – mám příšerně oteklý obličej. „Takhle přeci nemůžu nikam jít!!!“ Lehám si zpět do postele, schválně si lehám na záda, aby mi to z obličeje „odteklo“. „Počkám tak půl hodiny,“ říkám si. Padám zase do mdlob. Vzbudím se za 3/4 hodiny a definitivně se rozhoduji vstát. Točí se mi hlava. Sláva, stojím na nohou. Jeden krůček, pak druhý… blížím se do svého pokoje, kde mám odhozené kalhoty a svetr. Ani si nepřevlíkám spodní prádlo. (To by mě stálo moc sil.) „Je tam 6 stupňů, není se čeho bát,“ povzbuzuji se. Ale přesto – oblékám si teplé ponožky, manšestráky, košilku, rolák, svetr. Potom přejdu do předsíně a nasadím si zimní pohorky, šálu, bundu (která je do -20 stupňů) a čepici. „Aha, nesmím zapomenout na cigarety.“ Dávám si je do kapsy, do druhé kapsy dám zapalovač. Beru si baťůžek: „Vždyť potřebuju v něčem odnést nákup!“ říkám si. Otevírám dveře, vycházím na chodbu. Hlava se mi pořád točí. „Musím jít pomalu.“ Dveře jen lehce zabouchnu, nemám sílu je zamčít. Vydávám se na cestu po schodech dolů. Nejde to. Řeším v hlavě hned dvě věci: 1. Jak mám sakra ty schody sejít? 2. Mám si nakoupit na přejezení nebo jen normální jídlo? Pokračuji po schodech dolů, otevírám dveře. Jde to ztěžka. „Mám málo sil, neměla bych sílu zvracet, koupím si jen normální jídlo.“ Rozhoduji se definitivně. Takže co si dám? Třeba Cottage. „Sakra, ta cesta je nekonečná!“ Nemůžu dojít do obchodu. Je asi 200 metrů od mého bytu. Je to daleko. Už nemůžu. Dělám velmi malé krůčky, scházím další schody, sestupuji z kopce. Jde to tak špatně! Konečně. Konečně jsem v obchodě. „Chtěla jsem si koupit jídlo,“ připomínám si. Procházím obchodem. Hlava se mi pořád točí. „Vždyť tohle jídlo zrovna nechci, tamto má moc kalorií… tohle taky nechci.“ Jdu dál, až narazím na Cottage. 750 kJ na 100g. „To si přece koupit nemůžu! To je moc.“ Přicházím k pokladně: „Prosím litr a půl bílého vína a jeden zapalovač.“ Pokladní odchází od kasy, aby mi načepovala víno. Přemýšlím dál. Vrátit se pro ten Cottage? Ale ne. Už to za to nestojí. Čekám nekonečně dlouho – dnes to z nějak pomalu napouští. Konečně mám víno načepované. Rydchle zkusím zapalovač, jestli fungue. Fungue, můžu si ho vzít. „55,50“ hlásí pokladní. Platím. Hurá – mám to za sebou. S námahou otevřu dveře a vycházím z obchodu. „Když už jsem venku, tak si dojdu do té lékárny. Chci přece Glukopur. Jsem slabá, potřebuju cukr!“ Pomalu se vydávám směrem lékárna. Je to jen jedna zastávka trolejbusem! To přeci dojdu. Rozhoduji se pro rychlou chůzi – tím se přeci pálí kalorie! Vyrážím. Asi po 20 krocích se moje tempo snižuje. Míjí mě stará paní, která nese plnou tašku nákupu. „Co tam asi tak má? A jaktože jde tak ryche?“ Rychle? Ne, nejde rychle. Jde velmi pomalu. Jen já jí nestačím. Trvá mi 20 minut, než dojdu do lékárny. „Ten cukr přece potřebuju,“ říkám si. Otevírám dveře a mířím k pultu. „Prosím jeden Espumisan, 3 balení Stadolaxu a něco proti otokům.“ „Chcete to na namazání nebo na užívání?“ ptá se lékárník. „No, mám strašně oteklý obličej.“ Už se na nic neptá, vytahuje ze šuplíku Ascorutin. „Jak se to užívá?“ ptám se. „3x denně dvě tablety,“ odpoví. „Bude to 205,90.“ Vytahuji kartu, zadávám PIN, mám to za sebou. Šup léky do baťůžku a honem pryč, ať mě dlouho nevidí. Jsem přece tak škaredá! A oteklá! Vydávám se na cestu zpět. Pořád se mi točí hlava. Jdu jako šnek. Zapálím si cigaretu. „Snad mi vydrží až než dojdu domů.“ říkám si. Jsem 50 metrů od lékárny a cigareta už dohořela. Po cesté mě míjí spousta lidí. Všichni jsou buď v kalhotech a tričku nebo v dokonce v kraťasech. Já mám zimní bundu, šálu a čepici. Tempo se mi pořád nějak zopmaluje. Začnu počítat kroky, aby mi to líp uteklo. 1,2,3,…117…205. Dávám pozor, abych nešlápla na spáry mezi kachličkami. Tím se přece zabavím a dojdu domů. Už jsem skoro doma. Síly mě totálně opouštějí, baťůžek je čím dál těžší, už nemůžu. „Bože, jestli jsi na mě nezapomněl, prosím pomož mi! Vždyť já umírám!!!“ Dostávám velký strach. Točí se mi hlava, bojím se, že spadnu na zem. Sotva jdu. Soustředím se na to, abych se neklátila ze strany na stranu. Je to těžké. A teď ty schody – tentokrát nahoru. „Musím to dojít, už je to jen kousek,“ snažím se sama sebe podpořit. „Aha, ještě vybrat schránku!“ Už jsem u domu, vytahuju klíče. Tlačím do dveří ze všech sil – konečně, podařilo se mi otevřít. Nemůžu se trefit klíčkem do schránky, všechno vidím jak v mlze. Nakonec se mi to podaří. Vyberu noviny, zamču schránku, otevřu další dveře a stoupám po schodech až k domu. „Proč bydlím až ve třetím patře???“ Počítám schody, aby mi to uteklo. Jsem v polovině. Už nemůžu dál. Jdu v předklonu, na zádech baťoh, rukou se držím zábradlí. Je to tady, poslední schod. Musím odemčít. Zavírám jedno oko, abych byla schopná se trefit klíčkem do zámku. „Ještěže jsem jenom zabouchla!“ Konečně doma. Sundávám si čepici, šálu, bundu. Ještě se musím převlíct. A taky se musím hodně napít, mám strašnou žízeň. Jdu si pro zelený čaj, který mám vychlazený v ledničce. Vychlazený totiž ubírá kalorie, protože tělo musí vynaložit nějakou energii, aby to ohřálo na tělovou teplotu. To jsem si přečetla na webu. A zelený čaj také zrychluje metabolismus. Sedám si ke stolu s hrnkem zeleného čaje. Vybaluju víno – to dávám do ledničky. „Aspoň nějaké kalorie.“ Z baťůžku taky hned vyndám projímadlo a Ascorutin. Vymačkám si 6 tablet Stadolaxu a 2 Ascorutiny. Všechno to zapíjím zeleným čajem. Mám dobrý pocit. Třeba tím projímadlem zase zhubnu! Má přeci diuretický účinek. A taky se mi konečně vyčistí střeva. Ještě vyřídit SMSky (mobil jsem si totiž zapomněla doma) a honem do postele. Sotva lezu. Jen ještě postavím vodu na další zelený čaj. „Aha, ještě si musím udělat citronádu. Ta spaluje tuky“. Postavím vodu do varné konvice, nechávám rozpustit sladidlo a piju rozkrajuji citron. „Proč je to vymačkávání tak těžké?“ Musím si dát pauzu. Zkouším to druhou rukou. Ještě jedna půlka. Už nemůžu. Kouknu na hodiny – uplynula hodina a čtvrt od doby, co jsem odešla z domu. Dřív mi ta cesta trvala maximálně 15 minut. Asi už opravdu umírám. Mami, tati, odpusťte mi to, já už neumím žít. Jdu si sednout k počítači, vyřídím SMSky a píšu tento příběh. Je odstrašující, chtěla bych, aby všichni pochopili, že Anorexie není cesta. Je to slepá ulička. Já už v ní jsem. Jen mi to nejde zpátky. Často se modlím: „Bože, prosím – zachraň mě!“ Bůh mi odpovídá: „Je to na tobě, zachraň se sama.“ Ano, má pravdu. sama jsem se do toho dostala, sama musím ven. Jenže…CHCI ZHUBNOUT! A to je ten problém. Bože, udělej prosím zázrak – ať se mi to v hlavě přesmýkne a ať začnu CHTÍT ŽÍT. Smrt – to je konec mé cesty. To je ta slepá ulička. Už mi zbývá asi jen pár kroků… udělám je? Nebo se vrátím zpátky? Ještě nevím. Hlavně nesmím jíst. Umírám.

Tak to je můj den

/0 Komentáře/v /přidal

Tak to je můj den Zazvoní budík a ještě než ho stačím vypnout mi prolítne hlavou myšlenka (dneska začnu hubnout musim!!!)po vypnutí toho otravnýho budíku se jdu zvážit ale ještě předtím si dojdu na záchod aby mi náhodou váha neukázala o 100g víc. Sedím v kuchyni a piju čaj v hlavě si pořád říkám že nesmim tolik jíst jen maličko,do tašky si zabalim jablko a čistou vodu. Příjdu do školy a už mám hlad tak si dám to jablko ale v tom dostanu chuť třeba na rohlík říkam si:no co ,dyť je ráno tak si ho dám.Koupim si v kantýně rohlík a už se pomalu vracim pro další (NESNÁŠÍM ŠKOLNÍ KANTÝNU SOU TAM SAMÍ TUČNÝ JÍDLA NIC VÍC) ale koupim si k tomu ještě máslíčko a hele dovezly langoše tak si ho dam to bude poslední jídlo a pak už nic nechci jíst do konce dne po langoši mam chuť ješte na chipsy,už je mi těžko ale dostaví se nepřekonatelná chuť na sladký a už sem zase v ty porklatý kantýně a kupuju si zákusky,sušenky atd.. Tak a teď mám zkaženou náladu na celej den ale abych se trochu uklidnila tak se chci vytrestat a nic už dneska nesníst. Rači ze školy nepůjdu domu abych tam nezaútočila na nějáký jídlo.vrátim se přibližně v 17-18hodin za dveřma už je cítit vůně nějáky dobrý večeře co dělá mamka (NE NESMÍŠ)mi probíhá hlavou zavřu se do pokoje a začínám polevovat tak jooo dám si kousíček ale jen malinko.Nandám si na maličký talířek maličkou porcičku a jen co to dojím stojim u hrnce a láduju do sebe hromady jídla teď už vím že půjdu zvracet,tak si začínám dopřávat du si nakoupit sladkosti zmrzliny snad všechno možný a jen co to dojím už mám výčitky ale šílený utíkám to všechno ze sebe dostat žaludek mám tak přeplněnej jídlem že je to znát i přes volný tričko nemůžu se ani narovnat. Mám chuť si potom všem vtrhat vlasy,rozkopat dveře nebo nábytek,zarýt se nehtama do zdi,dupat a nahlas křičet,mlátit hlavou o zem, všechno okolo sebe rozmlátit ale sem slabá sednu si na postel chytnu se za hlavu a začnu plakat a řikat si PROC PROC PROC??? Ale ptam se zbytečně odpovědi se nikdy nedočkám.Je už večer a začíná mě bolet žaludek a hlava musim si jít lehnout jinak to nevidržím Od zítřka začnu.Usínám ,no a co mýslíte že bude dál???? Zazvoní budík a jestě než ho stačím vypnout mi prolítne hlavou myšlenka (dneska začnu hubnout musim!!!)po vypnutí toho otravnýho budíku se jdu zvážit ale ještě předtím si dojdu na záchod aby mi náhodou váha neukázala o 100g víc?????? bla bla bla Přesne tak začne novej den a zas se všechno opakuje dokola dokola a dokola už dva roky. Proč tady vlastně sem??proč??Vždyť to není život tohle!!!chci být zas normální za ty dva roky si ani nedokážu vzpomenout na něco hezkýho protože ani nic nebylo jen furt to samí.

tak i ja tedy

/0 Komentáře/v /přidal

je to tu porad dokola ano jako zrovna vysla hudebni skupina co prichazi se stejnym nametem ale to je zrejme kdyz nas trapi jedine,,me je 17,,v osme tride v zari nastum do skoly jsem taktez zacala cvicit kila sla dolu zdrave az jsem sve davy omezovala anz bych to vedela ale porad jsem jedla mela jsem 38 kilo i presto ze jsem jedla ale priznam se kazdy den a nebo 4 a z 5 krat v tydnu jsem delala spinn,jednou ale takle k veceru nevim co me to popdalo jsem se najedla do plna a nemela jsem v umyslu to vyzvracet proste jsem to zapilavodou a pripadala si jako bublina pritom v porovnanim s dnesnim plnym brichem jsem byla etiopecek:)no cerny humor,,a rekla jsem bratrovi hele ze vypiju 6 sklenic vody a on ze ne ze ne ja je vypila natahlo me samo od sebe a zvracela jsem coz ais vedeli vsichni dma ale sledovali ten vecer ilm,,nevim je to davno tak to nejak zacalo blbym nicim,,ale vim ze na silvestra v te osme tride jsem byla jeste v pohode hubena ale zdravym zpusobem,,v devidce jsem byla strasne hubena po skole jsem blila pak naky ten konicek prichod domu zase,,blila jsem porad ale jednou dvakrat denne,prisly prazdniny konec zakladky a chata kde je babicka sestrenky deda ktery me nut jist na chate to bylo fajn tyden jsem nezvracela cvicila jsem,ale pak to zase prislo nejde o to ze bychom to nevydrzely ale o tom ze proste je to lakadlo ktere uvnitr mozku prepne na nasi druhou osobnost jak se rika a jsem arazem psychopati nejsem ty krasne chytre holky ale mohutna hnusna cpajici se monstravsak vite,,nemuzu tvrdit ze jsem procestovala svet jako dovoleneale ja sem se jimi primo problila,,to me trapi snad nejvic na vymenny ch pobytech u cizich rodin boze chce se mi brecet,ja o pratele neprisla nikdo by to do me nikdy nerekl nikdy ptz jsem vesela chytra zevntr ale to jsem ja to ¨druhe ja me utlacuje a nemuzu do smrti tyto svety odlucovat jako ze ve spolecnosti a doma ta zrava musime je pojit ptz to jsem my takovi jako jsme v soukromui mame byt i navenek,,lzeme si dooci treba kolem sebe prochazime a nevime to vy znate me a ja vas a nerekly byste ona taky??copak ta holka plna energie elanu usmevu ja to nehraju jsem takova ale vi jaka sem za dvermi,mamince jsem to rekla jednou sem psychycky nemohla vydrzet nerada lzu,ale rekla jsem ji ze je konec uz asi 2 mesice rekla sem ji to v 9 tride a ona mi rekla ze diana princezna taky nebyla hubena a pritom ji svet miloval a vedel ze je buimicka a pak se to nak tyden drzelo dobre jedla jsem a pak zase spadla jsem,a mama ta to tedka netusi ani nevi ze jsem ji to kdy rekla uricte ne ale po te co jse videla svou nevlastni sestru zvracet u ni doma uvedomila jsem si ze to hle to ja nebudu delat,,jestli to ctete tak dlouhy clanek to jsem ja ukecana pisu pate pres devate tak prosim odepiste chci abychom zacly vsechny najednou,prestante mit jidlo ve svem stedu najdete sei praci konicky i kdyz se vam do nich nebude chti t ptz byste radsi sedely doma u jidla uklizejte zacb¨nete kourit zacnete neco delat kde neni jidlo ve vasi mysli,,napiste mi prosim ne vase pribehy ale jestli opravdu tedka ctes holka a chces to ukoncit ale opravdu udelej si rozlucku sjidlem a pak az budes vedet uvnitr ze chces zmenu dame se dotoho spolu ja uz itra zacinam jsem plne rozhodnuta ale potrebuju nekoho a ty potrebujes me abychom si rikaly nejes to vem si jabko jedno jabko,nebo tak holy ste starsi mladsi ale jsem bulimicky pokud se tady na tom portale vsechny uzdravime do jedne vyjdeme do dejin ,usporadame spolek nebo taky ne,ael jedno je jiste zacneme zit,,,muzete dychat chodit mluvit milovat ale samy sebe jiste nemilujete jinak byste si neublizovaly a ja sem iluju koncim ,tedka ctes to mas pred sebou jidlo zvykas to v tlamce a posunujes mysi bez to zahodit vyblij to naposledy a delej to co je spravne bez podivej se do zrcada a uvedom si svu cenu a az budes venku budes na tom lepe nez ostatni lide ptz tu byla nemoc kera te zmenila posilnila dala ti sebeduveru a taky pocit dobry pocit ze mas silnou vuli,milujs se,a znas tedka cenu zivota,jako clovek co zazije klinickou smrt,ja se chtela zabit a ukoncit me myslenky jako vy ale neudelame tonenechame tu svini zvitezi a nepotopime ty na kreych na zalezi,,onec jdu se ucit ptz diky zradla nebyl cas,prosim pdte dotoho at nejsem sama ,vim ze u pocitace se zere taky hodne tak toho nechte:)opravdu mohly bychom byt dobrymi spisovateliale myslimptz nase vyvinute mysleni je aspon natom to bajecne apresne tak nikdo jiny nas nepochopi ani studovany doktor,je to hnusne ale jsem rada ze nejsem sama

Pomozte, už nevím jak dál….

/0 Komentáře/v /přidal

Možná si řeknete, že je tu zase nějaká holka, co si jde stěžovat…Já vás z omylu vyvádět nebudu, jsem jen obyčejná, tlustá( hoooodně moc), ošklivá a pitomá holka, která už neví, co se sebou dělat. Měřím 168cm a vážím tak nějak jak kdy mi jde hubnutí..52Kg, když se přežeru tak 54 a pak to zase hubnu…Jako třeba dnes. Ale dejme se do příběhu… V srpnu mi bude patnáct, takže jak ostatní říkají, jsem ještě malé dítě. I přesto se můj život od životů mých spolužáků celkem dost liší. Všechno to začalo 28. listopadu 2005 – přesně si pamatuju ten den… Už dřív jsem si přišla tlustá, ale vlastně jsem pořád byla v pohodě, jenže ten den…Moje mamka mi k svátku udělala palačinky se šlehačkou, já snědla tři. Najednou jsem si přišla tak hnusná, že to ani nešlo. V nějakém časopisu jsem četla o zvracení a tak jsem to vyzkoušela. Nešlo mi to, asi hodinu jsem brečela nad záchodem, že to nejde…Vyzvracela jsem tak dvě sousta, měla jsem poškrábaný a ze vnitř oteklý krk. Tenkrát ručička váhy ukazovala 56kg na mých 167cm. Vždy když jsem se přejedla, tak jsem se uchylovala k záchodu, kde to šlo čím dál tím líp. Nejhorší obrat se stal, když jsem odjela na ozdravný pobyt na tři týdny bez rodičů. Asi týden a půl jsem vlastně skoro nic nejedla, další týden a půl jsem měla záchvaty žravosti a všechno jsem zvracela. To jsem již měla vypracovaný takový reflex, že jsem jen přiblížila svou ruku k puse a dělalo se mi špatně. Po příjezdu domů jsem začla chápat, že něco není v pořádku, ale přišla jsem si stejně hrozně tlustá. Za každé zvracení jsem se začla trestat, vysláblá po zvracení jsem se nutila do aerobicu a lehů sedů. Pak jsem jen seděla a koukala do zdi nebo na televizi, načež jsem stejně nevěděla co v ní běží…Na konci prázdnin jsem začla upadat do depresí a přemýšlela, že z toho kruhu mi pomůže jen sebevražda. Sem tam můj problém odplavila krev, která tekla z mé kůže, avšak nechtěla jsem být moc zjizvená. Moje váha se pohybovala kolem 48 – 49 kg. Na začátku roku jsem nevydržela a všechno řekla své tehdy dvaceti leté sestře. Chtěla jsem, aby tomu dala týden, než to řekne rodičům. Že se to třeba nějak do té doby spraví. Avšak ona jim to řekla hned ten den. Po dlouhém kázání, výslechu, či co to vlastně bylo, jsem si přišla jako naprostý blázen. Druhý den byla mamka za doktorkou, já šla normálka do školy, jenže pro mě do školy přišli naši a jeli jsme do Brna. Akutní příjem na psychiatrické klinice v Brně Bohunicích. Přijímali mě s váhou 49,9 kg, jelikož jsem se chvíli před nástupem rozhodla celkem jíst. Asi po dvou a půl měsíčním pobytu mě propustili. S váhou 51kg, rozhodnutou nezvracet. Avšak přišla jsem si tlustá a měla jsem problém se sebepoškozováním. Tomu jsem se od prosince věnovala tolik, že jsem zazdila hubnutí a váhu a dostala se na 54kg… A teď jsem chtěla hubnout, ale nemám vůli, vždycky se pak přežeru. Váha se vyhoupne a já mám výčitky. Nemyslím na nic jiného než na jídlo… Ráno se probudím a první mysšlenka je jídlo, večer usínám a poslední myšlenka je jídlo a to jak jsem tlustá… Už jsem nevěděla co dál a tak jsem se potřebovala vypsat. Prosím pomozte! Jemi něco? Nebo jsem jen nějakej blázen?!?! No jasně, sedím tu s břichem jak velryba a váha ukazuje 54,4kg..Já se zblázním…Už se dneska vážím po osmé, ráno jsem měla 52,12kg. Jak jsem toho mohla tolik sežrat?!?!

Děkuju a zároveň Tě proklínám!!

/0 Komentáře/v /přidal

Dala jsi mi pocit, že dokážu víc než si sama myslím, nastražila jsi pasti v mé blízkosti a já je překonávala. V začátcích velmi těžce, ale jakoby znenadání jsem ?dokázala? víc a víc. Víc překážek a více zdolávání. Ukázala jsi mi, že všechno zvládnu jedině tehdy, nebudu-li se zabývat nikým jiným, jen sebou. Vidím to stejně tak jasně, jakoby to bylo včera, jak jsem vysíleně usínala, jak jsem moc chtěla být krásná, nejlepší a obětovat tomu všechno. Všechno co bylo důležité v čase, když ty jsi tu nebyla. Nevadí, byla jsem nejlepší, nejmenší velikosti oblečení, nejvíce závistivých pohledů (byly závistivé nebo lítostivé? ), nejvíce vypité vody za den, nejvíce zničených lidí kolem mě?..Nechala jsi mě poznat, kdo je opravdový kamarád, nejraději bych to nevěděla! Vzala jsi mi chuť k jídlu, odehnala jsi ode mě ty nejbližší. Kde je moje touha vrhnout se do všeho nového, ráno připravit výbornou snídani a vychutnat si jí, kde je moje vnitřní síla teď??? Kam se ztratilo to kouzlo, které každý obdivoval. Takhle to má být? Takhle jsi to chtěla? K čemu jsou ty rána, při kterých ze mě vysáváš veškerou energii, proč jsi mě naučila lhát? Tak jako mě samotné jsi chystala překážky, chystá je snad někdo Tobě? Jsem já pro Tebe překážkou, kterou jsi úspěšně zdolala? A co uděláš teď když je mi zle, když mám ty kila zpátky a nejdou dolů!! Necháš mě v tom pěkně vykoupat, abych pak byla šťastná až se vrátíš!! Nenávidím Tě!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Snad už je odzvoníno :))

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojda holky, tak nám začíná léto, zase plné komplexů, starostí z váhy a závistivých pohledů, že? Ale nemyslíte, že už by to opravdu potřebovalo, trochu to léto užít? Dva měsíce je velmi krátká doba, která ovšem se dá využít i jinak, než stát s pláčem nad váhou. Ostatně, psala jsem vám sem před necelým rokem. (viz. Hledám pomoc, Stačilo málo a ztratila bych nejdůležitějšího člověka, Zamyslete se!!!!) Ráda bych teď tvrdila, že je to vše za mnou. Když si zpětně přečtu ty moje příběhy, připadám si o hodně dospělejší a zkušenější. Možná jsem na sebe chtěla jen upozornit, hledala jsem opravdu pomoc??? Naivně jsem si myslela, že zde najdu pomoc. Samozřejmě jsem zde dostala od vás všech mnoho dobrých rad, kterými jsem se řídila. Ale samozřejmě jsem hlavně našla konečně sama sebe. Před rokem jsem byla ještě opravdová šedá, smutná myška, která nevěděla, jaký vlastně ten život má smysl. Ale celý ten rok, byl pro mě nekonečně dlouhý a také velikou výzvou. Po Vánocích jsem zašla za mojí třídní učitelkou. Sebrala jsem všechny svoje nervy, síly, strachy a vše jí řekla. Ta ihned začala hledat nějaké psychology, nějakou pomoc. Toto byl také podnět a jednou večer jsem zašla za mamkou a vše jí s brekem řekla. Ale její reakce byla opravdu nečekaná. Řekla mi, že to není zas tak zlé, že to se spraví a spolu to zvládnem. Možná jsem byla trochu zaskočená jejím klidem. Ale hned za týden jsme jeli do nejbližšího pomocného centra pro mládež a tam jsem měla pohovor s psycholožkou. Ta mě dala další kontakt na klinickou psycholožku a k ní doteď chodím. Ale nikomu nevděčím za pomoc více, než mojí mamce a paní učitelce. Sice jsem přibrala asi 4 kila. Ale žiju s tím. Měřím 176cm a vážím 69kg. Samozřejmě pro mnohé z vás je to strašlivá váha že??? :))) Chtěla bych vám tímto říct, že opravdu ten život nestojí „za houby“. Vím, některé to máte těžké, protože máte třeba v rodině špatné vztahy nebo ve škole také neexistuje žádná důvěra. Ale žádná z vás se nemůže vymluvit na to, že nemá nikoho. Když jsem v lednu byla u té učitelky, řekla mi mnoho věcí. Že si myslí, že mám velkou vnitřní sílu a že každý ze třídy mě chválí, jak jsem veselá a že mě mají všichni rádi. Byla jsem z toho celá paf. Všechno se obratem změnilo a já si uvědomila, že vlastně mám všechny ze třídy strašně ráda. Že jsou to krásné bytosti, které si zasluhují můj úsměv. Většina z vás si myslí, jak nejste ošklivé. Ale opravdu v tom není žádný půvab. Já od přírody mám opravdu zvláštní obličej a ani teď si nemyslím, že jsem kdovíjaká hvězda. Ale důležité je mít hlavně radost z toho, že jste milovány. To je opravdu to nejdůležitější. Jakákoli láska vás vyléčí. Každý den se usmát a cítit tu radost z toho, být s někým, kdo vás fakt úplně zbožňuje. Ať už kamarádi, rodiče, bratr nebo přítel. Holky, vězte, že ten život strašně moc utíká. Nikdy už nic takového nezažijete. Žádná chvíle se už nebude opakovat. Život je krátký pro každého a běží téměř neuvěřitelnou rychlostí. Jednou musíme umřít všichni, nikoho to nemine, ovšem důležité je, zemřít jednou s plným srdíčkem. Vědomím, že jste měly takový nádherný a šťastný život. Nesnažte se ho ukončit. Každý má své problémy, ať velké či malé, přeci jen je to problém. Ti, co nad tím skloní hlavu a budou předstírat, že jsou v pohodě, ti jsou jedině slaboši. Schovávají se pod peřinou a nechají, aby to okolí vyřešilo samo. Hubnete a máte radost. A pak už jen čekáte, až si vás někdo všimne, aby vám pomohl. Aby to za vás vyřešila mamka, léčebna či smrt? Vždyť je to nesmysl. Každá z vás má vnitřní sílu, každá z vás má v sobě človíčka, který chce ven, nechce se už dusit. Jaký smysl mají tyto příběhy, které sem píšete?? Jaký smysl měl můj příběh??? Žádný, pokud jste nebyly odhodlány s tím něco udělat. Nikdo vám přes internet nepomůže. Musíte se probrat ze sna a říct si: „A dost!“. A věřte, že téměř žádnému člověku nezáleží na vzhledu. Protože nikdo není krásný, pokud mu chybí ta vnitřní krása. Pokud chcete umřít, aby jste vyřešily problémy, nebo abyste na sebe upozornily, není to důvod. Představte si člověka, který je po nehodě na vozíčku a nemůže se vůbec hýbat. Bude závislý do konce života na ostatních. Myslíte si, že má větší důvod umřít? Nemusí ho mít. Ale většina bohužel už nenajde smysl života. Ale rozhodně už nemají ve své moci udělat svůj život šťastnější, ale vy ano!!! Netrapte se, pusťte si nějakou pořádně energickou hudbu, začněte jančit a zapomenete na vše. Také někdy cítíte, takový ten krásný pocit, že jste naživu? Zkus žít s úsměvem takhle každý den. Minuty vám ubíhají. Ani se nenaděje a bude konec. Proto nemeškejte a nepište sem příběhy, jen tak do větru, ale s odhodláním. Přeju vám všem pevné zdraví a bezstarostné prožití letních prázdnin. Mějte se krásně.

Je to semnou spatny..:(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky…moje situace se nejak ne a ne lepsit…:( Je mi cim dal tim hur a pripadam si cim dal tim vic tlustsi..:( Merim 172cm a vazim 52-55kg..jak kdy,stale se to houpe a ne a ne se to ustalit:( Mym problemem je,ze se stale prejidam.:(..Uz ani nedokazu posoudit,jak by asi mela vypadat NORMALNI PORCE,nevim kolik asi jidla bych mela za den snist,nevim proste nic..mam uz uplne zkresleny pohled na vse kolem me..Kdyz vidim enjakou holku,ptam se kamaradek,jestli je hubenejsi nebo tlustsi,ptz uz to proste nedokazu sama posoudit:(..uz nepoznam jestli je ta holka tycka nebo je silnejsi nez ja:(.. Kazdy vecer do sebe narvu co jen muzu a pak akorat brecim pred zrcadle,ptz nevim jak dal..rpipadam si uz vazne odporna:(a nejradeji bych sama sebe rozrezala na kousky:(…Do toho na me tlaci modelingove agenutry,abych zhubla..a ja tak moc chci a cim dal tim vic chci,tim je to horsi:(…Uz nevim jak dal…Uz bych snad chtela i tu anorexii,jen abych byla hubena..:(..Jenze proste ja uz jidlo neovladam,ale ono ovlada me:( Neradte mi at sportuji,ptz ja sportuji vazne moc a kazdy den..:( BOZE UZ JSEM VAZNE ZOUFALA:(..poradte mi prosim,jak mam sama sebe ovladnout,jak se neprejidat,ale jak nehladovet:(..poradte jak vypada NORMALNI porce a jak jist abych netloustla vic…:( Dekuju…mejste se krasne..vase Siky…(btw. kdo by mel zajem o blizsi pokec.. * * Administrátor: v příbězích emailové adresy ani ECQ kontakty nezveřejňujeme, využijte prosím komentáře k příspěvku.

Jak nad tím mám vyhrát???

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všem, kteří mají podobný příběh jako já. Jako malá jsem byla hrozně boubelatá, na základce jsem trpěla pitomýma poznámkama dětí okolo a na střední škole přišel ten zlom!! V prváku jsem opět přibrala, moje nejvyšší váha byla neskutečných 93kg!!! V té době jsem si řekla „STOP“ a asi na popadesátý pokus začala hubnout!! Konečně jsem to dokázala- sportovala jsem, jedla dělenou stravu, neměla jsem chuť na sledké…zkrátka všechno bylo fajn a já za necelý rok vážila 64kg! Zhubla jsem skoro 30kg a odrazilo se to na mě- najednou všechno bylo fajn, kluci o mě začali konečně projevovat zájem a já byla v pohodě!! Jenže pak přišlo období, kdy jsem měla neskutečné chutě na sladké-a nešlo odolat!! Jednou jsem se přejedla a začala jsem mít výčitky svědomí! I přes to, že o poruchách příjmu potravy mám díky své škole informací víc než dost a vím, jak moc to tělu škodí, jsem pak prostě šla a zkusila to vyzvracet- nemohla jsem přece dopustit, abych byla zase ta tlustá ošklivá holka!!!! Zvracela jsem a zjistila, že ono to jde!!Já prostě nezvládám nejíst sladké, to prostě nejde!! A tak jsem to začala řešit takto- najíst se a v zápětí vyzvracet!! Netrvalo dlouho a já se v tom vezla! Teď už takhle žiju dva roky a prostě nemůžu přestat!! Dostala jsem se na dno a přes všechna pedsevzetí, že s tím něco udělám, to stále trvá a poslední dobou je to asi čím dál horší!!! Už vážně nevím jak dál, odráží se to v mém chování-jsem protivná,hnusná,hádám se s rodičema-to vechno proto, že mám problém!!Konečně jsem si to pořádně přiznala a chtěla bych se toho zbavit-ale ono to prostě nejde!!!!!! Zvracím téměř každý den, někdy i dvakrát, o víkendu třeba i třikrt-čtyřikrát!!!!! Vím, že takhle to dál nejde a že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nemám na to odvahu!! Už dvakrát jsem stála před ordinací psychologa, ale nedokázala jsem vejít dovnitř!! Fakt nemůžu, nejde to!!! Jsem už z toho všeho úplně zoufalá, poslední dobou jsem uzlíček nervů-každou chvíli brečím, všechno si hrozně beru, všechno mě trápí-je toho prostě na mě už moc!!!Strašně ráda bych byla zdravá normální holka, hrozně moc chci pomoct, ale nevím, co to mám udělat!! Prosím, poradí mi někdo???

JMÉNO

/0 Komentáře/v /přidal

Mé jméno je Adél je mi 16 a jsem anorektička…Každé ráno se s tím slůvkem anorexie probouzím a častokrát s ním i usínám. Dnešek ani zítřek nebude jiný! Miluji váhy, proto si jich tolik vážím.Ráda se váhou nechávám vážit!Vím, že dělám všechno špatně, ale já nechci být tlustá!Bojím se jídla!Nechci jíst!!! Jsem tak trochu sobec?mrzí mě to! Nechci se vzdát toho pocitu moci nad svým tělem!Tak jako u každé zapálené cigarety si říkám že byla poslední, tak se snažím i u každého vyzvraceného jídla říct dost!Bojím se otevřít oči a kouknout na sebe do zrcadla! Lhala bych, kdybych řekla, že všechno co lze pozřít bych nejraději ani neviděla?.mám moc ráda banány a čokoládu, ale jinak je pro mě jídlo trest a utrpení.Nevadí mi rána kdy se nutím postavit se na nohy!Už tak z posledních sil chodím na trénink.Nevadí mi to!!!Unavená chodím spát/samou únavou se probouzím!Bojuji proti sobě a konečně vím, že nad sebou vyhrávám.Chtěla bych říct NE, ale ten strach z jídla?NEJDE TO Mám ráda, když mám nad něčím kontrolu?v tomhle případě nad sebou?.nedovedu na plno milovat, protože nemiluji ani svoje tělo!….. Chci jen aby nikdo neměl strach z nového dne, aby netrpěl nad každým talířem plného jídla a dokázal se na sebe bez výčitek podívat!!!!