Archive for category: Můj příběh

Ráda bych se ještě jednou pozastavila u bulímie jakožto závislosti. Skutečně se mezi ně řadí? Bezesporu ano. Symptomy závislosti jistě má. Ale netvoří náhodou úplně jinou, další skupinu, která se od té první zásadně liší? Vezměme si jako příklad závislost na drogách. (Nechci urážet ať už více či méně vyléčené narkomany tím, že o té „jejich“ závislosti vím velký kulový, ale i já závislosti jakožto pocitu velice dobře rozumím). Člověk, normálně žijící, si porstě nepotřebuje párkrát denně šlehnout péčko (rozuměj pervitin) pro to, aby přežil. Ale co musí je se najíst. Droga v podobě nrkotik je jen jakási nadstavba, něco navíc, co si člověk dává, aby si řešil vlastní rozervanost a tak podobně. Člověk se nepotřebuje podřezávat žiletkou, nepotřebuje nutně krást cokoliv, nepotřebuje si játra proplachovat rumem ani nepotřebuje prohrávat výplatu na automatech. Nic z toho nepotřebuje, aby přežil (pakliže není závislý). Ale aby přežil úplně nezávislý člověk, potřebuje se najíst. Omílám to už podesátý, abych měla jistotu, že víte, co tím chci říct. Opravdu si netroufám narkomanům fušovat do jejich (jistě velmi cenných) zkušeností. Ale když si chcete do žíly narvat nějakou srajdu, víte, že děláte něco nenormálního. Ale když si chcete do pusy narvat chleba s máslem, tak vás nikdo z žádné úchylky osočit nemůže. Pakliže ovšem neví, že to za pár minut v ještě nestráveném stavu poletí do toaletní mísy. Fetovat není základní lidska potřeba. Jíst ano. Takže fetující člověk se má radši než člověk s bulímií? No laicky by se dalo říci – ano. Člověk mající poruchu příjmu potravy (dále už jen ppp) odmítá základní lidskou potřebu, potlačuje hned první znak pudu sebezáchovy. „Nejhorší“ je, že jíst musíte. Drogové závislosti se můžete zbavit takřka nadobro. Drogu už totiž nikdy nemusíte dostat do rukou. Může se vám o ní zdát, můžete po ní šeredně toužit, můžete si injekční stříkačku namalovat na cár papíru a po nocích na ní koukat jak na fetiš. Ale toť vše. A pakliže nezkontaktujete svého někdejšího dealera, droga může být už jen matnou vzpomínkou s mnohačetnými důsledky. A říká se sejde z očí, sejde z mysli. Jenže teď si představte, že jste vyléčaná bulimička, a cítíte se rozradostněně, a najednou – bum. Doba oběda. A je to tu. Nástroj závislosti, věc, kterou jste tolik nenáviděli a milovali, věc, které jste tolikrát dávali vale, když se ztrácela v záchodě, a přitom umdlévali zoufalostí, bezmocí a odporem. A vy se na to teď máte usmát, strčit si to do pusy, rozžvejkat, spolknout, a hlavně – nechat to tam. A nemyslet na to, jak to prochází celou tou trávicí soustavou, a má to nepřeberné množství času, aby se všechny ty bílkoviny, sacharidy, tuky, a spousta dalších velice oblíbených položek rozlezla po vašem těle a tvořila si tam vesele novou, svalovou a tukovou vrstvu. Tohle je, myslím, jeden z hlavních, ne-li nejhlavnějších důvodů, proč si myslím, že z bulímie či anorexie se nelze nadobro vyléčit. Nechci tuto závislost povyšovat nad ostatní, také strastiplné závislosti. Ani nechci vyhlásit tichou soutěž, kdo to má ze všech závisláků nejtěžší a proč. Kdo si myslí, že závislí na amerických romantických komedií, ať udělá čárku. Ne. Jenom vás chci inspirovat k zamyšlení, ať už jste nebo nejste závislý (a myslím tím opravdu, na diagnózu). Zkrátka – i když už se vyléčíte z ppp, ta vaše droga tu bude pořád. Naprosto legálně, naprosto všude, ajaksi povinně. Pakliže chcete žít (a po „vyléčení“ to bývá opravdu častým přáním, ale řeknu vám to takhle – budete žít, dokud neumřete.) Takže ano, závislost na drogách je hrozivá, ale přece jen – kolem vás nejsou supermarkety přecpané hašišem, všude nevisí billboardy propagující novou techniku smažení vaší delikatesy, žádné narozeninové dorty celé z pervitinu, ani bonboniéry k svátku se všemi druhy extáze. Ne, to všechno je jídlo. Jídlo, bez kterého nežijete. A pokud se to nenaučíte akceptovat, budete při každém soustečku trpět jak při mučení. Ono to je mučení. Horší, že psychické, aže si to děláte vy sám. Nelze se před sebou schovat. Tak patří tedy bulímie, jakožto děsivá touha se cpát, cpát a cpát, a když to cpaní skončí, tak už zbývá jen zvracet až do (doslova) hořkého konce, ke všem ostatním závislostem? Vnitřními pocity určitě, ale tohle pochází z popírání sama sebe, své lidskosti, a to u drogové ani jiné závislosti není. Tady prostě odmítáte přijímat něco, co je bezpodmínečně nutné pro váš život. A to narkotika nejsou. Bože Bože, pročs stvořil jídlo? Abys mohla žít. A Bože, pročs stvořil bulímii? Aby ses mě mohla ptát, proč jsem stvořil ídlo. No, tak nejen, že jsem urazila narkomany, ale i věřící a samotného Boha. No potěš mě Bůh.

Je zbytečný se rozepisovat o tom, co mi je a proč to tak je. Mám prostě PPP. Někdy horší, jindy lepší, ale vždycky s jídlem vstávám, přežívám a usínám. Je to moje posedlost, moje tajná hra, ve které na konci vyhraju a ukážu všem, jak jsem krásná. O tom ale psát nechci. Ráda bych sem jenom napsala, co mi na těhle stránkách trochu chybí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem velice přející člověk. Uznávám, že každý svého štěstí strůjce a jestli se ti daří, je za tím úsilí a měli bysme ti to přát. Taková jsem byla, ale už nejsem. Někde jsem tady četla, že PPP ti sežere mozek a dělá z tebe jiného člověka. Od té doby, co se mé problémy s PPP zhoršily se ze mě stává zahořklá závistivá nanynka, která si libuje v sebelítosti. Najednou zjišťuju, že jiným úspěch nepřeju, mají totiž to, co já chci a tak strašně se o to snažim (známe to- hladovění, cvičení, pocity na omdlení, zima, nekonečné hodiny v noci, kdy nemůžu spát), ale pořád mi to uniká. Vidim okolo sebe holky, ze kterých se mi, promiňte mi tu tvrdost, dělá fyzicky špatně. Jsou nechutně tlusté, ale také většinou nechutně veselé. Nebyla jsem nikdy rozesmátý diblík, ale kdysi jsem se jim taky podobala. Holky, máte to stejně? Máte taky pocit, že od té doby, kdy jste do toho spadly, jste jiné? Nespolečenské, smutné a závistivé? Máte to taky, že jste bývaly chytré holky, co měly vždycky názor a dokázaly o věcech přemýšlet, ale teď na to nemáte sílu? Taky vám něco žere mozek do té míry, že stěží zvládáte pracovní i jiné povinnosti? Mně to nemyslí jako dřív, mně se nežije jak dřív a možná si tak trochu přeju, aby mi to ten mozek sežralo zcela, abych nebyla jako teď- rozpolcená osobnost, která na jednu stranu ví, co ztrácí, ale na druhou stranu nebojuje, aby se tomu vzepřela. Být jen jedna by mi ten život ulehčilo. A tak mě napadá, že hodně lidí zdůrazňuje, jak vás PPP ničí fyzicky, ale pro mě osobně, je ta psychická stránka horší. Byla jsem vychovaná v tom, že záleží na schopnostech a inteligenci a především na tom, jak slušný jsem člověk. To, že se tomu tak strašně zpronevěřuju mě ničí. Vím, že fyzické následky mít jednou budu, pokud takhle budu žít dlouho, ale to je daleko a já jsem pořád mladá a moje tělo mě nikdy kromě nadprůměrné náklonnosti k ukládání tuků nezradilo.S těmi psychickými následky ale žiju dnes a denně a stále mě to nutí se ptát, jestli to nechám dojít do té fáze, že ty důsledky PPP přijmu za vlastní, anebo se tomu vzepřu. Často se tu mluví o tom, že bez jídla umřeme, ale nemáte, holky, pocit, že před tou fyzickou smrtí přichází smrt nás sebe samých? Já jsem sebe sama už ztratila, ale pořád věřím, že až opravdu budu chtít, někam sáhnu a najdu se tam- nadšenou, energickou a přátelskou. Věříte tomu také, nebo je tohle konečná?

Ahojda holky, tak nám začíná léto, zase plné komplexů, starostí z váhy a závistivých pohledů, že? Ale nemyslíte, že už by to opravdu potřebovalo, trochu to léto užít? Dva měsíce je velmi krátká doba, která ovšem se dá využít i jinak, než stát s pláčem nad váhou. Ostatně, psala jsem vám sem před necelým rokem. (viz. Hledám pomoc, Stačilo málo a ztratila bych nejdůležitějšího člověka, Zamyslete se!!!!) Ráda bych teď tvrdila, že je to vše za mnou. Když si zpětně přečtu ty moje příběhy, připadám si o hodně dospělejší a zkušenější. Možná jsem na sebe chtěla jen upozornit, hledala jsem opravdu pomoc??? Naivně jsem si myslela, že zde najdu pomoc. Samozřejmě jsem zde dostala od vás všech mnoho dobrých rad, kterými jsem se řídila. Ale samozřejmě jsem hlavně našla konečně sama sebe. Před rokem jsem byla ještě opravdová šedá, smutná myška, která nevěděla, jaký vlastně ten život má smysl. Ale celý ten rok, byl pro mě nekonečně dlouhý a také velikou výzvou. Po Vánocích jsem zašla za mojí třídní učitelkou. Sebrala jsem všechny svoje nervy, síly, strachy a vše jí řekla. Ta ihned začala hledat nějaké psychology, nějakou pomoc. Toto byl také podnět a jednou večer jsem zašla za mamkou a vše jí s brekem řekla. Ale její reakce byla opravdu nečekaná. Řekla mi, že to není zas tak zlé, že to se spraví a spolu to zvládnem. Možná jsem byla trochu zaskočená jejím klidem. Ale hned za týden jsme jeli do nejbližšího pomocného centra pro mládež a tam jsem měla pohovor s psycholožkou. Ta mě dala další kontakt na klinickou psycholožku a k ní doteď chodím. Ale nikomu nevděčím za pomoc více, než mojí mamce a paní učitelce. Sice jsem přibrala asi 4 kila. Ale žiju s tím. Měřím 176cm a vážím 69kg. Samozřejmě pro mnohé z vás je to strašlivá váha že??? :))) Chtěla bych vám tímto říct, že opravdu ten život nestojí „za houby“. Vím, některé to máte těžké, protože máte třeba v rodině špatné vztahy nebo ve škole také neexistuje žádná důvěra. Ale žádná z vás se nemůže vymluvit na to, že nemá nikoho. Když jsem v lednu byla u té učitelky, řekla mi mnoho věcí. Že si myslí, že mám velkou vnitřní sílu a že každý ze třídy mě chválí, jak jsem veselá a že mě mají všichni rádi. Byla jsem z toho celá paf. Všechno se obratem změnilo a já si uvědomila, že vlastně mám všechny ze třídy strašně ráda. Že jsou to krásné bytosti, které si zasluhují můj úsměv. Většina z vás si myslí, jak nejste ošklivé. Ale opravdu v tom není žádný půvab. Já od přírody mám opravdu zvláštní obličej a ani teď si nemyslím, že jsem kdovíjaká hvězda. Ale důležité je mít hlavně radost z toho, že jste milovány. To je opravdu to nejdůležitější. Jakákoli láska vás vyléčí. Každý den se usmát a cítit tu radost z toho, být s někým, kdo vás fakt úplně zbožňuje. Ať už kamarádi, rodiče, bratr nebo přítel. Holky, vězte, že ten život strašně moc utíká. Nikdy už nic takového nezažijete. Žádná chvíle se už nebude opakovat. Život je krátký pro každého a běží téměř neuvěřitelnou rychlostí. Jednou musíme umřít všichni, nikoho to nemine, ovšem důležité je, zemřít jednou s plným srdíčkem. Vědomím, že jste měly takový nádherný a šťastný život. Nesnažte se ho ukončit. Každý má své problémy, ať velké či malé, přeci jen je to problém. Ti, co nad tím skloní hlavu a budou předstírat, že jsou v pohodě, ti jsou jedině slaboši. Schovávají se pod peřinou a nechají, aby to okolí vyřešilo samo. Hubnete a máte radost. A pak už jen čekáte, až si vás někdo všimne, aby vám pomohl. Aby to za vás vyřešila mamka, léčebna či smrt? Vždyť je to nesmysl. Každá z vás má vnitřní sílu, každá z vás má v sobě človíčka, který chce ven, nechce se už dusit. Jaký smysl mají tyto příběhy, které sem píšete?? Jaký smysl měl můj příběh??? Žádný, pokud jste nebyly odhodlány s tím něco udělat. Nikdo vám přes internet nepomůže. Musíte se probrat ze sna a říct si: „A dost!“. A věřte, že téměř žádnému člověku nezáleží na vzhledu. Protože nikdo není krásný, pokud mu chybí ta vnitřní krása. Pokud chcete umřít, aby jste vyřešily problémy, nebo abyste na sebe upozornily, není to důvod. Představte si člověka, který je po nehodě na vozíčku a nemůže se vůbec hýbat. Bude závislý do konce života na ostatních. Myslíte si, že má větší důvod umřít? Nemusí ho mít. Ale většina bohužel už nenajde smysl života. Ale rozhodně už nemají ve své moci udělat svůj život šťastnější, ale vy ano!!! Netrapte se, pusťte si nějakou pořádně energickou hudbu, začněte jančit a zapomenete na vše. Také někdy cítíte, takový ten krásný pocit, že jste naživu? Zkus žít s úsměvem takhle každý den. Minuty vám ubíhají. Ani se nenaděje a bude konec. Proto nemeškejte a nepište sem příběhy, jen tak do větru, ale s odhodláním. Přeju vám všem pevné zdraví a bezstarostné prožití letních prázdnin. Mějte se krásně.

Ahoj všem, kteří mají podobný příběh jako já. Jako malá jsem byla hrozně boubelatá, na základce jsem trpěla pitomýma poznámkama dětí okolo a na střední škole přišel ten zlom!! V prváku jsem opět přibrala, moje nejvyšší váha byla neskutečných 93kg!!! V té době jsem si řekla „STOP“ a asi na popadesátý pokus začala hubnout!! Konečně jsem to dokázala- sportovala jsem, jedla dělenou stravu, neměla jsem chuť na sledké…zkrátka všechno bylo fajn a já za necelý rok vážila 64kg! Zhubla jsem skoro 30kg a odrazilo se to na mě- najednou všechno bylo fajn, kluci o mě začali konečně projevovat zájem a já byla v pohodě!! Jenže pak přišlo období, kdy jsem měla neskutečné chutě na sladké-a nešlo odolat!! Jednou jsem se přejedla a začala jsem mít výčitky svědomí! I přes to, že o poruchách příjmu potravy mám díky své škole informací víc než dost a vím, jak moc to tělu škodí, jsem pak prostě šla a zkusila to vyzvracet- nemohla jsem přece dopustit, abych byla zase ta tlustá ošklivá holka!!!! Zvracela jsem a zjistila, že ono to jde!!Já prostě nezvládám nejíst sladké, to prostě nejde!! A tak jsem to začala řešit takto- najíst se a v zápětí vyzvracet!! Netrvalo dlouho a já se v tom vezla! Teď už takhle žiju dva roky a prostě nemůžu přestat!! Dostala jsem se na dno a přes všechna pedsevzetí, že s tím něco udělám, to stále trvá a poslední dobou je to asi čím dál horší!!! Už vážně nevím jak dál, odráží se to v mém chování-jsem protivná,hnusná,hádám se s rodičema-to vechno proto, že mám problém!!Konečně jsem si to pořádně přiznala a chtěla bych se toho zbavit-ale ono to prostě nejde!!!!!! Zvracím téměř každý den, někdy i dvakrát, o víkendu třeba i třikrt-čtyřikrát!!!!! Vím, že takhle to dál nejde a že bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale nemám na to odvahu!! Už dvakrát jsem stála před ordinací psychologa, ale nedokázala jsem vejít dovnitř!! Fakt nemůžu, nejde to!!! Jsem už z toho všeho úplně zoufalá, poslední dobou jsem uzlíček nervů-každou chvíli brečím, všechno si hrozně beru, všechno mě trápí-je toho prostě na mě už moc!!!Strašně ráda bych byla zdravá normální holka, hrozně moc chci pomoct, ale nevím, co to mám udělat!! Prosím, poradí mi někdo???

Toto je snad omůj smistý padesátý šestý příběh na těchto stránkách. A není to příběh, je to jakýsi občasný deník. Sama si píšu deník už čtyři roky, a je to úžasná věc pro zachycení fází vašeho života. Je to prý úžasná terapie… Opravdu? Neustále se patlat ve svém neštěstí, rozebírat ho do děsivých detailů, či psát o formách sebevraždy, která bude krásným završením mého života… A jak ty myšlenky píšu na papír, tak se vlastně zhmotňují. Je to černé na bílém. Už to není pouhý závan pocitu, je to věc, je to deník, sbírka mých krutých myšlenek, schovaná v krabici. Když ostatní holky řeší otázku, jestli si koupit modrý nebo zelený tričko, ja řeším, jestli jsem víc anorektička nebo bulimička. Jak tak sleduji, teď se úspěšně vydávám na dráhu anorektičky. Je jaro, a bulímie se hodí do melancholicky depresivního podzimu. Ty pocity, které jsem v sobě před těmi lety jakožto bulimička přecházející na anorexii měla, a které jsem v záchvatu ebelítosti a pudu sebezáchovy bohužel potlačila, jsou zpět, v plné síle. Vím, že na bulímii ani anorexii neplatí uvědomění, jsem myslím uvědomělá přehnaně, ale jde o touhu, jakousi nepopsatelnou, koketovat se sebou, se svým zdravý, s životním náhledem anorektičky. Je to ohromná, skutečně velkolepá zkušenost. A tehdy, když jsem jako třináctiletá začínala se zvracením, řakla jsem si, že zkusit se má všechno. Zakázané ovoce… no znáte to. A s takovým děsně „free“ pocitem, že mě bulímie akorát obohatí, jsem se do ní vrhla střemhlav. Počateční neúspěch byl ještě větší motivací nořit se do ní víc a víc, měnit svou psychiku tak, jak se mi zachce, deprimovat se a podporovat své sebedestrukční vlohy. Bylo to odporně krásné. Bylo to zvrhlé, stejně jako já. Přišlo mi, že ke mě patří. No patří. A taky mě nesmírně obohatila. Ani nevím, jestli se sluší mluvit o ztrátách, každá zkušenost má své oběti, ale z tohohle se snažím těžit jen to … dobré. Otázka však zní: co může být na psychické poruše dobré? Všechno. Jste blázen, pošetilý a zahloubaný, máte pro sebe omluvu. Můžete být jakkoli nešťastní, ale bude ve vás to permanentní vzrušení z vaší temné části já.