Archive for category: Můj příběh

Ahojky, jsou tomu už dva roky co jsem přibrala přes 20 kg. Na střední škole mi kluci říkali že vážím i s postelí 40 kg, pak jsem šla na vysokou a začlo to. Jsem na technické škole takže ze začátku to byly opravdu nervy, nejdřív jsem přirozeně přibrala asi 3 kg, jenže mému tehdy ještě téměř „anorkektickému mozku“ to přišlo jako něco nepřekonatelného, myslela jsem si že jsem jako koule. Nervy ve škole pokračovaly, stejně jako já jsem pokračovala v jídle, protože už to bylo prostě jedno.“stejně jsem už tlustá tak co“. A tak jsem se z váhy 55kg dostala až na váhu 75kg během 4 měsíců! Mamka mi doteďka pořád nadává, jak vypadám. Samozřejmě jsem se pokoušela se mnohokrát dostat na svou původní váhu, ale marně. Myslela jsem si , že to bude jako když jsem hubla na střední. Řeknu svému mozku, „a teď budeme držet dietu“ ale ono to tak už nefunguje.Od té doby mám období kdy se buď přejídám a pak zas pár dní držím hladovku, je to jak začarovaný kruh.Každý den začínám s tím že už to bude dobré ale dobré to není už skoro dva roky. A včera mě poprvé napadla myšlenka na zvracení. Jenže na druhou stranu vím, že když se jednou vyzvracím, udělám to i druhý den, a třetí…Díky těmhle stránkám jsem si uvědomila že skutečně nejsem v pořádku a že si prostě sama nepomůžu, až jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.Mamce nic říct nemůžu, doma to komentují slovy jen „ty už zase nejíš viď“ a když mám přejídací epizody tak „ty už se zase cpeš vid“. Mamka tohle jako poruchu v životě neuzná, nikdy, jen na mě začne křičet, že se nedokážu ovládat, myslí si, že mě to asi baví. Nejsem žádná rozmazlená slečna , co sedí doma na gauči a přemýšlí o jídle. Studuju náročnou vysokou školu, chodím na brigády, ale tohohle se nemůžu prostě zbavit. Lituju dne, kdy jsem na gymplu se rozhodla držet dietu. Bylo to v 16-ti letech, ted je mi 22 let a to kdy jím nebo nejím, se od té doby neřídí jestli mám hlad, ale co si zrovna usmyslel mozek.

cjo…no….chtěla sem sem napsat svůj příběh protože před půlhodinkou sem ležela na postely a brečela sem histericky jak malí dítě.to je teť v poslední době moje obvyklá činnost…nebudu ze sebe dělat chudinku ptz vim ze sem si vsechno udelala sama.ale chci se sverit.vim ze se mi uleví.tagze…..asi pred rokem jsem se strasne zamilovala do jednoho kluka a uz to vypadalo ze jo ale pak mi homoje nejlepsi kamaradka prebrala a tvarila se jakoby nic.a ja u nich sedim a divam se jak se libaj.rekla sem si…coze?to nemam za potrebi!!! odesla sem a probrecela sem celou noc.nikdx sem nemela tak hrozny pocity.jelikoz sem mela vetsi boky a bricho tak sem si rekla ze je to tim.od druhyho dne sem zacala jist zdrave rano celozrnou housku ad.ale zdrave jists em vydrzela jenom jeden den protoze sem pak prestala jist vubec.za den sem snedla dve jablka a omdlivala sem.no ale cejtila sem se dobre.za mesic sem zhubla asi 15 kg a kalhoty na ne vysel.byl o super pocit..potom sem ale jela na vykend k tatovi a ten udelal nudle a nacpal mi je.ze si musim dat apn kousek.a ja sem podlehla azacala sem jist zase pribirat az sem nabrala zpet.ale bylo mi to celkem jedno.prptoze ten kluk mne zacal chtit i po tom.ale to sem uz zas nechtela ja.tak a celej rok byl normalni…..jedla sem normalne a sladkkosti.ploste pohoda.ale pozdej se to nejak pokazilo….kdyz sem sla nekam se svoji krasne hubenou malou kamaradkou vsichni ji balili a ja se cejtila jak odstrcenej balik.a dalsi a dlsai veci a mela sem tak strasne hroznej pocit ze sem si rekla za jidlo to nestoji.tak sem prestala jist.jenom 3 japka denne a od toho nakej platek sunky…´dziny uz na mne vysej ale cejtim se cim dal tim vic tlusta a kdyz jedu metrem prijde mi ze na mne kazdej civi a rika si:tlusta tlusta.a ze kdyz jdu ulici stromy sumej:tlusta si tlusta.posledních 14 dnu sem poprosila mati jestlli by mne nenechala misto skoly doma.ptz od drzeni me diety mne nic nebavi,vsechno mne strasne stve a kdyz vidim lidsky bytosti rozkopla bych jim hlavu.sedim doma nejim a ctu si.k tomu mam deprese ve kterych brecim ani newim ploc.ale dneska sem se vzbudilaa rekla sem si ze to nebudu hrotit,prece ze mne nebude anorekticka!umyla sem si vlasa sla sem s kamoskou nakupovat ,byl to super pocit:)zase sme si meli co rict…a ja vim ze takhle to nezustane a ja brzo zacnu jist zdrave a budu stastna a budu mit elan a chut na zivot….ja vim ze jsem sem psala asi nesrozumitelne a zmatene ale chtela sem si ulevit a myslim ze se mi to povedlo.dneska sem se divala stranky nejaky anorektick yktera chtela vyadat jako kostricka potazena kuzi.je to hrozny cist si jeji pocity a tak.i kdyz sama nenavidim tu vetu kterou mi rika mamka:nehladovej ale jez zdrave-vim ze je to pravda …..tohle nikam nevede.vidim to u sebe a drzim palecky

Stala se mi teď nedávno jedna věc. Jestli to úplně patří na tyhle stránky, to není tak snadné říct. Byl to pocit, jako kdybych šílela. Pomalu ale jistě se stávala šílenou. Z ničeho nic jsem brečela, hystericky, nad tím, jak mi myšlenky jezdily po vyjeté dráze v hlavě, jakoby to bylo auto, které pokaždé sjede do příkopu a nabourá. Jakoby se mi v hlavě odehrával poslední okamžik toho, kdy jsem uvažovala ještě se zdravým rozumem. Nevnímala jsem žádný svět kolem sebe, žádné obrazové podbarvení v hlavě při myšlenkách, jen takové světle modro, mé šílené oči zakalené průzračnými slzami neopodstatněné euforie. Špatně se mi dýchalo. Sanžila jsem se dýchat z hluboka, věřila jsem, že to rozdýchám a najdenou budu zas zpátky, na zemi, budu se normálně smát, uvažovat, mít o něco zájem… A dýchala jsem čím dál hlouběji, ale požadovaný efekt nikde. Jímala mě strašlivá úzkost, jako by mou mysl někdo zašněroval do svěrací kazajky, jako by se dvě stěny k sobě stále přibližovaly a já stála mezi nimi. Nebylo cesty zpátky, tak se mi to jevilo, a to zrníčko obyčejného zdravého uvažování volalo: ,,Haló! Neboj se, to bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý, věř tomu, ne, ty se nezblázníš, to přece neni ani možný, bude to zas tak, jako dřív…“ Chtěla jsem, aby to bylo jako dřív? To ne. To by mě přece zavedlo zase sem, do tohoto stavu beznadějné úzkosti. Prý je tenhle stav normální, říkali mi. Vážně? Snad tomu nevěříte. Možná, někde na psychiatrii. Delší dobu jsem svůj vnitřní pláč potlačovala, ale časem mi došlo, že i kdybych si do krve oči vyplakala, asi bych se divila, jak lidé dokáží s kamennou tváří tento stav ignorovat. Tak jsem se přestala ovládat, konečně, jednou, a bylo to horší než tisíce vnitřních pláčů. Asi proto, že už jsem cítila, že nemám ani tu sílu na to udržet se. Že už je to tak špatný, že nemám ani motivaci tutlat to. Před kým? Je na to snad někdo zvědavý? To se mě budou ptát: co je? co se ti stalo? A já odpovím: ale nic, to bude dobrý. Co jim budu vykládat? Jako cvok jsem se už projevila, a objasňovat něco nepopsatelného? Ztráta sil. Je vlastně úplně jedno, jestli tohle souvisí s ppp. Ono je tohle záležitostí psychiky, jedno i druhé. A tenhle stav je společný pro všechny typy psychických poruch. Já prý žádnou nemám. Ach jo. Takže to na mě vážně, vážně není poznat? To je smutné. Nebo vlastně komické. Hraju divadlo pro své oči, které by to prohlédnout měly, protože o tom vědí. Ale ani ty nic nevidí. A když nevidí nic ty moje, zasvěcené, tuplem už nemůžou vidět oči jiné, normální. Jak dokonalá kamufláž. Ze svého smutku si splétám provázky, z provázků pak lana, a z lana si vážu smyčku. Jak tohle všechno je vlastně docela vzdálené, nepředstavitelné. Takže mi nic není, a já, já, která nevěřím ničemu a nikdy, už jen z principu, teď věřím slovům nějakého jiného člověka, který do mé duše vidí asi jako slepý do dálky. A já tomuhle člověku věřím, protože i blázni musí jednou věřit. Musí porušit princip, aby se nezbláznili. A tohle je ten život, vážení, ten, na který se skládají básně.

Je mi víceméně líto , že sem píšu. Už tyto články čtu od ledna, kdy se mi do pokoje dostal počítač. Dnes jsem viděla klip k Hvězdářovi od UDG, poprvé jsem tu písničku slyšela na táboře, ale asi nikoho nenapadlo o čem je…..Teď už to vím 🙁 Je to smutné a nejhorší je , že mám pocit, že se v tom plácá čím dál víc (hlavně) holek. Když mi bylo 14 byla jsem hospitalizována s anorexií v Motole. teď už je mi 19 a od té doby, co se vyrovnávám s prvníma kopačkama, které sem kdy nedala ,ale dostala, se v tom plácám znovu. Já si uvědomuji , že není nic skvělého na tom, že ze mě trčej kosti, ale je to můj způsob jak se vyrovnávat s osobním zklamáním. Mám necelý týden po maturitě, mám strach , že zůstanu sama, bez přátel ze třídy, bez spolužáka ,který mi teď pomáhá abych nepřestala jíst úplně. Já mu teď třeba radím jak má držet od anorexie a bulímie svojí holku, protože vím, jak jsou tyto nemoci schopné všechno zničit.( a bohužel vím, že by chtěla shodit pár kilo a fakt to nepotřebuje.Věděla jsem to dřív než mi to řekl.) Já sama bych všem řekla , že začínat s tím je největší hloupost(stejně jako s kouřením a chlastem- to si taky užívám dost často) a mám dost argumentů každému anorexii vymluvit, jen pro sebe to považuji za vhodné řešení….. už i lidi ve třídě si všimli, že jsem během svaťáku docela zhubla:-( Jen jim to moc nevěřím, jak jinak , že? Už jsem toho nakecala asi dost a víc bych toho měla na srdci, ale o tom už by bylo asi nepovolené…. Jen si uvědomte, prosím, že svou štíhlostí ničíte své rodiče, přátele , kluky a hlavně nejlepší kamarádky, které si třeba také řeknou, že jsou tlusté a zničej se…..A přeci nikdo nechce ublížit svým blízkým, ne? Já už nechci nikomu ubližovat…..proto jsem napsala sem.