mam strach

Kdy mi pred rokem odjizdel pritel do polska tak sem se rozhodla ze nez prijede tak zhubnu. Vazila sem tehdy 60kg merila 165 a bylo mi 17.Za 2 mesice mi milacek prijel a ja byla o 5kg lehci. a i jemu se to libilo. Ale me to proste nestacilo tak sem zacla jist jen snidani a obed a pak uz sem do pusy nic nestrcila.a tak to pokracovalo dal. a pozdeji sem jedla uz jen snidani ato pokracuje az do dneska. Nekdy se strasne moc prejidam aje mi strane zle dneska sem to byla poprve i vyzvracet. Mam 165cm 49kg a je mi 18 a porad si pripadam tlusta a HNUSNA hone lidi mi rikaj abych pribrala asnazi se me necim motivovat ale ja proste NENAVIDIM JIDLO.Nekdo si i mysli ze fetuju ale ja bych zadny takovi svinstvo nebrala… Taky do sebe rvu projimadla abych to vsecno dostala ven. Uz nevim co mam delat abych ze sebou byla spokojena =o(

Nechtěný život

Kdyby mi nebylo líto té krásné holky, té usměvavé, milé vlídné, vzala bych nůž, a šestnácti pěknými ranami bych jí ubodala… Byl by božský klid. Tak blízko nebe, toho vlhce chladného nebe, plného těch duší, plovoucích si nad svými tehdejšími problémy. Jenže to by nesmělo být té touhy. Té touhy všechno to všechno zadržet, ovládnout se, nedát nic znát navenek… a pěkně to v sobě dusit. Vysílat ty jedy zevnitř… dovnitř. Ničit sebe. Když ne zvenku, tak pěkně zevnitř, říkám si. Je mi z toho nechutně dobře. Ničím se, poamlu se zabíjím a ještě se na to se zalíbením dívám. Tohle si zasloužíš, za to, jaká jsi. I když sis vůbec nevybrala, jaká budeš. Nedokážeš to potlačit, není to ani v tvých silách, takže ti vlastně nic jiného nezbývá. Všichni ti lidé, kteří se dokázali zabít, prostě doopravdy uznali, že se do tohoto světa nehodí, že tu nemají co dělat, že je to prostě jen omyl, který musejí sami uznat. Já ho uznala, ale že bych odcházela? Ne, jít a skočit z mostu prostě zatím nedokážu. Takže jsem tu vlastně navíc, s vědomím, že sem nepatřím, a patrně zabírám místo. Někomu méně nenávistnému, méně duševně zhýralému, někomu harmonickému a mírumilovnému. Ničím svět kolem sebe, negativně ovlivňuju životy druhých. A především ten svůj. Má vůbec někdo takový právo na život? Právo na život má každý, kdo ho dostal. Ale řekněme si otevřeně – dostal ho každej druhej debil. A to já zase nejsem, když si to tak přeberu. Jenže i ten největší idiot může být pozitivně naladěný. To já nejsem, vždycky jsem byla naladěna na destrukci. Nepředpokládám, že by se na mou hlavu sneslo boží světlo a já si najednou řekla, že všechno spěje k dobrému, a tudíž i já ode dneška budu myslet jako lilie. Koneckonců – všechno spěje ke smrti. Je to otřepané a hloupé klišé, ale to jen proto, že nikdo neměl odvahu nad tím popřemýšlet a ukázat světu, jak se to doopravdy má s tou odhozenou skutečností. Chtělo by se mi říct, že tohle píšu na sklonku svého života. Jenže já opravdu žiju už nějakou dobu na ten „podzim“ života, a klidně to v tomhle duševním stavu potáhnu až do šedesáti. Proč ne, zeptejme se, a neslyším nikoho říkat námitku. Koneckonců – je to život můj, dostala jsem ho, a tak mám právo ho žít. No, ještě aby ne, když jsem si ho ani sama nevybrala.

Vzpomínky

Sedí vedle mně krásnej kluk. Směju se. Nacházím se ve středu kolektivu současných spolužáků i učitelů a vzrušeně vyprávím. Mám v sobě nějaký ten alkohol. Hlava se mi točí, všechno se točí. Má to tu správnou jiskru. Všichni mizí. Jsem sama s tím klukem. Pořád jsem vysmátá, kecáme, užíváme si, uspokojení duše; orgasmus v přítomném čase. Ne fyzicky, ale „jen“ psychicky. Hledím do okna. Pozoruju oblohu, jako bych ji viděla poprvé. Naprosto vážně a zaujatě na ni hledím. Tak se mě ptá, co se děje. Kde je ten život, smích, kde jsem já. A já upínám zrak stále na okno; jako zhypnotizovaná. Říkám, to jsou vzpomínky. „Na co?“ Nemám sílu odpovědět, myslím si. Vtom to bolí. Myšlenky se pohybují mezi smrtí a životem. Chci žít, ale ty staré vzpomínky ne a ne zmizet. Zážitky, pocity, bolest. Nespravedlnost. Běžné věci, nebo kuriozity? Mám chuť je rozřezat. Jenomže to je jen prohlubuje… A tak se vracím ve vzpomínkách. *Je horký den. Celé hodiny nic nejím. S lidmi se bavím poskrovnu, nuceně. Rychle se loučím ve škole a těším se domů. Snědla bych cokoliv. Přicházím domů a beru si prášek na spaní… *Je neděle. Nic nejím. Jdu na hodinu spinningu od 17 do 18 hodin. Tentýž den od 19 do 20 hodin. Oba dva stíhám. Potom ještě jedu do Tesca… *Dopoledne. Jdu pěšky na zastávku podél Vltavy. Najednou se mi zrychluje dech, propuknu v pláč, který ale hned zastavím. Všimne si toho takový postarší pán. Zrychluji tempo. *Slunné odpoledne, víkend. Sedím „na samotě u lesa“. Nikde nikdo, jen já a kolo opřené o tlustý kmen. Sedím na pařezu a přemýšlím o životě. V žaludku mám tatranky. Snažím se představit si něčí blízkost, pomáhá mi to zotavit se. Před pár minutami jsem se přidržovala kmene a ukazováček měla přilepený na jícen. Nešlo to. Teď sedím, namlouvám si, „není to potřeba“. To slunce, to slunce. Připadám si jako cvok. *Všední den. Psí počasí. Přišla jsem ze školy. Posbírám všechny sladkosti a odnáším je do pokoje. Všechno sním na posezení a celé odpoledne zvracím do koše. Nejdřív nic…Ale potom to jde samo. Třese mnou napětí, máma je doma. Vchází do pokoje, ale už je po všem. Nic nepoznala. Mluví na mne, chtěla by si povídat. Ale já mám panický strach, aby si nevšimla nebo neucítila zápach. Pomalu ji vyháním. Opět ten pocit. Jsem nemocná. Cítím lítost, pocit viny. Ale pro tu chvíli jsem vězněm. *Provinilost. Škola. Profesor se ve mně zklamal. Prý „časté návštěvy nočních klubů“. Žádné kluby nikdy nebyly. Mám jen deprese. Nemůžu mluvit. Nemůžu nic říct. *Ráno. Dvě a půl hodiny před začátkem školy. 20 kilometrů na rotopedu každý den. Mistička ovesných vloček, jablko, rizoto, odpoledne obdobně. Šlapat znova a znova. Než se vypotí cit. *Hádka. Připadám si jako největší mrcha. Ve škole. Doma. Nemám nikoho. Chci být tichá myška, ale nejde to. *Noc. K večeři čtvrt pekáče buchty s pudinkem. Je křehká, chutná, výborná. Skořicová. Sním ji do posledního drobečku. Hladím si podbradek. Však já ji nějak strávím, jen jestli můj mozek ji stráví. (Ta by šla dobře zvracet) *Dívám se do zrcadla. Štíhlost je pryč. Nevěřím svým očím. Nevěřím ani váze. To nemůže být pravda, je to špatný sen. Řežu si žiletkou do tlustých rukou. Chci to vrátit zpátky. *Noc. Poslouchám ty samé písně stále dokola. Chytá se mně nostalgie. Při tvrdých tónech tiše rozevírám ústa do prázdna a tlačím ven slzy ničeho. Exploduji celým svým tělem pro těžkost všech svých periodicky se opakujících vzpomínek. Mám pocit, že víc už žít nejde… „Na co?“ „Ale, nic, jen jsem se tak zamyslela.“ Můj pohled se odpoutá od okna. Kdybys věděl….

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím…

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím, proč chci a musím tady na tyhle stránky zase psát. Je to asi proto, že mnoho, opravdu mnoho dívek zažívá to co já. Každá trošku jinak, trošičku po svém, ale jádro je stejné. Chceme být hubené, vlastně, vychrtlé, že?? Už jsem tu jednou psala, jak u mě vše začalo( přezdívka neřeknu )…no a jak to pokračuje? Jelikož jsem byla a jsem nemocná a mám zakázané určité potraviny, během 14 dnů jsme zhubla 3kg, bez hladovění, upe bezproblémů se mi to dařilo ani civičit jsem nemusela, takže žádné stresy, spokojenost jen ze mě svištěla. A nemo? Ta díky tomu omezení taky nezlobila. Nedala jsem do pusy nic co jsem nesměla, vlastně nesmím. Jenže, tělo a srdce si prosadilo svoje. Mozek už není hlavní velitel, který měl by mít pod kontrolou to co jím. Mozek a já teď?? jak je to se mnou teď?? např. dneska jsem snědla 2 tvarohové jogurty, celý oběd, 3 tatranky, 2 sýry, 3 kousky rolády, misku křupek…a už to jelo. Co jsem viděla jsem zbaštila. A je to tady!!!! Včera jak jsem brečela jsem si říkala, že už se to nesmí opakovat, že ničím jen sama sebe…!! a jak to dopadlo, už víte samy. Pořád si sahám to hnusně přecpané břicho, nadávám si do slabošky….a ?? výsledek mého hledání : taky že slaboška jsem. Tu dietu musím držet 3 měsíce, no a po 14 dnech se koukejte jak jsem dopadla. Zdá se mi o tom jak budu jako tlusté prase, no prostě hrůza. Bojím se toho, bojím se sebe, že se nedokážu ovládat..jsem na to sama a to je to nejhorší…holky, teď už to není tak hrozné jako kdysi. To jsem měla s MA opravdu problémy, brečela jsem jen při pohledu na pořad v televizi, kde byla vyhublá slečna a já se jí chtěla vyrovnat. Teď je to už vpohodě…moment, nebo aspoň to bylo vpohodě…začínám do toho zase najíždět..jenže, z té nejhorší stránky, přejídáním se..a to každý den a fakt pořádně. Kdybch mohla, tak vártím čas tam, kde mě napadla ta myšlenka, že „musím“ zhubnout…Nechtěly by jste to taky?? co takhle vytvořit stroj času?? nebo rovnou stroj, co bude ničit tyhle problémy, ze které vlastně ani nemůžeme.. Mějte se krásně. a prosím, držte mi palce, tady jde o zdraví. budu fakt moc ráda, když napíšete…opravdu moc.

Už jsem za vodou

Zdravím všechny, co navštěvují tenhle portál. Před lety jsem si tu četla takřka denně a tak cítím trochu odpovědnosti za to, že bych Vám měla dodat odvahu! Můj příběh s bulimií začal zhruba v roce 98, kdy jsem chodila s klukem vyznávající ideály – prsa čtyřky a zadek žádnej (prostě scifi). Nechci Vás zbytečně unavovat detailama, protože to byl hnus a ani se mi o tom už mluvit nechce. Došlo to k tomu, že jsem se s ním rozešla, protože už jsem byla dost na dně. Pak jsem potkala pár kluků, kteří si o mně nemysleli, že bych byla tlustá (při 172 jsem měla tehdá max. 65kg) a líbila jsem se jim hlavně povahou a naprostou upřímností. V roce 2004 jsem na koncertu potkala báječnýho kluka, kterej mi pomohl se zvednout a postavit se zpátky na nohy. Dneska jsme už přes dva roky v naprostý pohodě a v červnu oslavíme rok od svatby. Můj osobní život se od tý doby změnil k nepoznání! Minulej týden na závodech (jezdím na kole jako amatér) jsem si, když už jsem vůbec nemohla, řekla, že pokud to dojedu, napíšu sem. Říkala jsem si, proč se vlastně tak dřu a došlo mi, že to nad čím jsem vyhrála, byla právě bulimie. Našla jsem si něco, co mě vytáhlo ven – kolo a hlavně mám někoho, komu můžu říct naprosto všechno a vím, že mi pochopí. Mimochodem při normální stravě (i když teda dost vyčerpávajícim sportu) mám dneska možná 50kg i s postelí – přesnou váhu nevim, manžel mi váhu zakázal:-) Nechci, aby tenhle příběh vypadal jako nějaká laciná reklama na štěstí, ale chtěla bych Vám všem, co se teďka cítíte mizerně říct, že máte na to se s tím porvat a že Vám hrozně moc držim palce!

Jiným pohledem

Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, až jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt. Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky. Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Co mám dělat se skutečností, že se moje vzpomínky vracejí, že jsem umělec; že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti? Jsou obě totožné…? Jednou nohou stojím pevně na zemi a říkám, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si já sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní; jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní… S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Byla jsem tou, která utíkala od lidí do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní tušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřené na problém ppp. Snažím se stále brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče ani za mák platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přivinout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat pár stovek míst na klinikách po celé české vlasti? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se jen snaží udělat něco jinak, nadčasově…Ale přitom tak stereotypně.

Psychiatři… ty s***ě

Nedávno jsem u jednoho takového byla… Všechno, už opravdu skoro všechno, se zdálo být vyřešené… Rodiče byli celkem spokojení, já už nehubla (tedy skoro, ale alespoň to nešlo vidět). Já totiž celý ten týden nejedla, no však víte.. A on mi nevěřil ani slovo, rodičům jako by naznačoval: „Nevěřte jí, lže vám a tak to bude pokračovat dál, pokud nezavedete tvrdší režim…“ Takže já musím každý den psát svým ordičům jídelníček toho, co sním, nebo jsem snědla… Otec mě váží dvakrát týdně… Není tohle horší než vězení? Připadá mi, jako bych byla nějaký psanec. U toho psychiatra jsem samozřejmě brečela (taky možná i kvůli tomu, že jsem s ním nebyla o samotě, ale všechno jsem musela řešit před rodiči), otočila se k němu zády a už s ním nechtěla mluvit. Pomlouval anorektičky, ze mě taky jednu udělal (i když jsem tu nemoc měla už zčásti za sebou) a „vysvětloval“ mi, jaké nemoci můžu mít, co způsobují atd… Vyprávěl mi o doktorech, co mi budou dělat, jestli se můj problém nevyřeší… Chodím ještě k jedné psycholožce, tu mám docela ráda, je to známá mojí učitelky, ale … Nejradši bych s tím fakt praštila.. To mi otec ještě říkal, než jsme vešli do ordinace toho frajera, že už je to naposledy. Ale nebylo, ovšemže. Minulý týden jsem musela na odběry krve (kvůli tomu, aby bylo zjištěno, jestli mám dost minerálů – brala jsem projímadla…Pro představu, snědla jsem jich asi 60). Sestřička, která mi tu krev brala mi ale propíchla žílu, takže mám teď celý loket modrý. A to už je to týden… Možná taky půjdu na vyšetření střev. To vám strčí sondu krkem až do žaludku a potom do konečníku směrem nahoru… Jestli mi tohle udělají, tak to teda sbohem. A já si myslela, že když budu „hodná,“ ušetří mě všech těchto starostí. Ne, jenom je tu další problém… Stejně to nechápu. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale oni mi přesto nedovolili se té „nemoci“ zbavit úplně, neustále mě někam tahají. To ani nemluvím o těch kecech, co na mě měla doktorka, jak mi brali tu krev. A je to tak správně? No, já nevím. Tak tedy díky, drahá rodino.

Třinánct let na zemi.

Ahoj, narodila jsem se 3.1.1994 čili je mi 13 let. Pohled na svět se mi mění prakticky denně. Poprvé jsem o své váze začla přemýšlet již ve velmi útlém věku, bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že jsem již ve dvou letech mluvila a rozumněla prakticky všemu, proto jsem věděla, jak o mě paní od vedle říká, jak jsem pěkně hubená a říkali to i všichni ostatní, já jsem tomu od té doby vůbec nevěřila, přeci se neshodne takových lidí najednou, v šesti letech jsem o sobě tvrdila, že jsem nechutně tlustá, u tohoto pouhého tvrzení jsem zůstala až do desíti let, kdy jsem pomalu začla pozorovat, že nejsem jen nechutně tlustá, ale prostě příšerně špekatá, pak bylo období přelomu jedenáctého roku, kdy už jsem držela „zaručené diety“, ale bohužel, nikdy jsem neměla pevnou vůli a v omezování jídla už vůbec ne. Ve dvanácti jsem vsadila na zdravou výživu a pohyb, bohužel to mi vytrvalo maximálně měsíc. Dnes, jak jsem již uvedla, mi je 13 let, a trpím záchvatovým přejídáním a poté hladověním, různě se to střídá a míchá do sebe, jednu chvíli žeru a žeru, nepřestávám, potom nejím a nepiju, potom zase jím a pak zase nejím pak jsou světlé chvilky, kdy se snažím jíst zdravě (maximálně dva dny) a potom zase v tom starém koloběhu, doma jsem mamce řekla, že si ymslím, že trpím chorobnou žravostí, mamka se mi vysmála se slovy „Ty? Vždyť při výšce 155 centimetrů a váhou 46 kilogramů se opravdu obávat nemusíš…“, tímto způsobem mě odbyla, ale ona si neuvědomuje, že v září při svých 152 cm jsem měla 38 kg, za tři čtvrtě roku je 8 kilogramů až přespříliš. Poslední měsíc jsem si vyhledala vše o anorexii a bulimii, dokonce jsem si dze udělala test, který mé tvrzení o záchatovém přejídání zcela potvrzuje. Poprvé dnes jsem vložila svůj ukazovák do krku, ale nic se nestalo, vůbec nic, mlžu si tam prstem přejíždět pořád a stále se nic neděje. Zdravě jíst či jídlo omezit je pro mě nadlidský úkol a cvičit také. Už nevím jak mám dále postupovat…Jak se mám jídlu vyvarovat? Nechci být vyhublá, ale štíhlá. Netvrdím, že jsem obézní nebo, že trpím nadváhou, ale sem tam se za špek dokáži chytnout. Tak co dál?

Co dál??

Začalo to asi před rokem v létě.Měříla jsem 172 cm a vážila 56kilo. Připadala jsem si tlustá a tak jsem si řekla, že nějaký ty 3 kílka dám dolů..že pak to bude OK..Ale trošku se mi to vymklo z rukou.V létě bylo vedro..neměla jsem potřebu moc jíst a tak šly kila lehce dolů.Za měsíc jsem ty 3 kila zhubla.To se mi začínalo líbit..hodně lidí mi říkalo, že mi to sluší a tak sjem v tom pokračovala.Do toho jsem začala i sportovat a tak šly kila dolů..Asi v listopadu jsem začala mít problémy i doma…furt jsem se hádala s rodiči..byla jsem ze všeho tak utahaná.Ctěla jsem pořád hubnout..přišlo mi že mně nikdo nemá rád, že jsem ve všem špatná a nic nedokážu.Když jsem něco ve škole zkazila, to mi to jen potvrdilo.Přišla jsem si tak zbytečná!!Začala jsem svý tělo fakt nenávidět!pokaždý když jsem se koukla do zrcadlo, dělalo se mi ze sebe zle!..chtěla jsem vypadat tak jinak..líp!Vůbec na nic jsem neměla chut…réno jsem se sotva zvedla z postele..nic se mi nechtělo..Každý den jsem si počítala kolik jídla s nim..max 4 dávky denně.Lidi kolem mě mi začali říkat že jsem nějak zhubla..a to se mi líbilo.Nyní vážim 49 kilo..Když něco snim tak mám výčitky..Chtěla bych poradit..

Moje kámoška…je pryč

Tímhle příbehem bych vam chtela rict,abyste anorexii a bulimii nikdy nemeli,ja si znam svoje.Ne ze bych ja nekdy trpela anorexii,ale moje kamoska ano.Vsechno zacalo na tabore… ,,Ahoj Kato,tak jak ses vyspala?“padnou slova na moji kamosku Katku hned rano po brobuzeni. ,,Ani mi nemluv,celou noc jsem nespala.“zamumla.Sli jsme jako obycejne na snidani.Katka si nic nevzala,ale to mistarosti nedelalo.Vedela jsem ze u ni je hubenost obvykla,protoze je z takoveho rodu.Jenze dalsi den to prislo znova.Katka snedla za den jen dve housky.Tak jsem ji vzala k sestricce.Ta potvrdila ze se nic nedeje,je to pry v poradku. Par dni po tabore jsem se od mamky dozvedela ze je Katka v nemocnici.Ma mentalni anorexii.Okamzite jsem za ni bezela.Byla cela bleda,obrovske kruhy pod ocima,polamane nehty,vyhubla jako jeste nikdy,ruku celou kostnatou,i ta kost ji lezla.No proste hroznej pocit pri pohledu na ni.Vysvetlovala mi ze nechtela zhubnout,proste ji jaksi jidlo neslo do pusy a tak se to stalo.Me ale nepredsvedcila.Kdyz po roce a pul pustlili zz nemocnice,kazdy den jsem za ni chodila ji kontrolovat.Jednou jsem ji pristihla jak se váží a podruhe jak si dava prasky na hubnuti.Ty pilulky jsem vyhodila a celou noc nespala protoze jsem mela obavy o Kátu.Kdo by taky nemel strach o svoji nej kamosku ze?Nastesi mi kata potvrdila ze bribrala a bylo taky vidielne poznat ze pribrala.Asi tak po dvou mesicich jsem nasla ve schrance omluvny dopis,ze uz takovou hloupost nikdy neudela a ze me ma moc rada.A od koho ze byl ten dopis?Od katky,ktera opet byla v nemocnici.Jenze tentokrat jsem za ni prijit nemohla.Jeji kluk se zesipal,rodice malem chytli infarkt a jeji bracha se malem obesil.Proc ale?Katka byla mrtva…..