Archive for category: Můj příběh

A tak sedím doma,u počítače a přemýšlím, proč chci a musím tady na tyhle stránky zase psát. Je to asi proto, že mnoho, opravdu mnoho dívek zažívá to co já. Každá trošku jinak, trošičku po svém, ale jádro je stejné. Chceme být hubené, vlastně, vychrtlé, že?? Už jsem tu jednou psala, jak u mě vše začalo( přezdívka neřeknu )…no a jak to pokračuje? Jelikož jsem byla a jsem nemocná a mám zakázané určité potraviny, během 14 dnů jsme zhubla 3kg, bez hladovění, upe bezproblémů se mi to dařilo ani civičit jsem nemusela, takže žádné stresy, spokojenost jen ze mě svištěla. A nemo? Ta díky tomu omezení taky nezlobila. Nedala jsem do pusy nic co jsem nesměla, vlastně nesmím. Jenže, tělo a srdce si prosadilo svoje. Mozek už není hlavní velitel, který měl by mít pod kontrolou to co jím. Mozek a já teď?? jak je to se mnou teď?? např. dneska jsem snědla 2 tvarohové jogurty, celý oběd, 3 tatranky, 2 sýry, 3 kousky rolády, misku křupek…a už to jelo. Co jsem viděla jsem zbaštila. A je to tady!!!! Včera jak jsem brečela jsem si říkala, že už se to nesmí opakovat, že ničím jen sama sebe…!! a jak to dopadlo, už víte samy. Pořád si sahám to hnusně přecpané břicho, nadávám si do slabošky….a ?? výsledek mého hledání : taky že slaboška jsem. Tu dietu musím držet 3 měsíce, no a po 14 dnech se koukejte jak jsem dopadla. Zdá se mi o tom jak budu jako tlusté prase, no prostě hrůza. Bojím se toho, bojím se sebe, že se nedokážu ovládat..jsem na to sama a to je to nejhorší…holky, teď už to není tak hrozné jako kdysi. To jsem měla s MA opravdu problémy, brečela jsem jen při pohledu na pořad v televizi, kde byla vyhublá slečna a já se jí chtěla vyrovnat. Teď je to už vpohodě…moment, nebo aspoň to bylo vpohodě…začínám do toho zase najíždět..jenže, z té nejhorší stránky, přejídáním se..a to každý den a fakt pořádně. Kdybch mohla, tak vártím čas tam, kde mě napadla ta myšlenka, že „musím“ zhubnout…Nechtěly by jste to taky?? co takhle vytvořit stroj času?? nebo rovnou stroj, co bude ničit tyhle problémy, ze které vlastně ani nemůžeme.. Mějte se krásně. a prosím, držte mi palce, tady jde o zdraví. budu fakt moc ráda, když napíšete…opravdu moc.

Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, až jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt. Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky. Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Co mám dělat se skutečností, že se moje vzpomínky vracejí, že jsem umělec; že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti? Jsou obě totožné…? Jednou nohou stojím pevně na zemi a říkám, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si já sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní; jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní… S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Byla jsem tou, která utíkala od lidí do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní tušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřené na problém ppp. Snažím se stále brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče ani za mák platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přivinout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat pár stovek míst na klinikách po celé české vlasti? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se jen snaží udělat něco jinak, nadčasově…Ale přitom tak stereotypně.

Ahoj, narodila jsem se 3.1.1994 čili je mi 13 let. Pohled na svět se mi mění prakticky denně. Poprvé jsem o své váze začla přemýšlet již ve velmi útlém věku, bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že jsem již ve dvou letech mluvila a rozumněla prakticky všemu, proto jsem věděla, jak o mě paní od vedle říká, jak jsem pěkně hubená a říkali to i všichni ostatní, já jsem tomu od té doby vůbec nevěřila, přeci se neshodne takových lidí najednou, v šesti letech jsem o sobě tvrdila, že jsem nechutně tlustá, u tohoto pouhého tvrzení jsem zůstala až do desíti let, kdy jsem pomalu začla pozorovat, že nejsem jen nechutně tlustá, ale prostě příšerně špekatá, pak bylo období přelomu jedenáctého roku, kdy už jsem držela „zaručené diety“, ale bohužel, nikdy jsem neměla pevnou vůli a v omezování jídla už vůbec ne. Ve dvanácti jsem vsadila na zdravou výživu a pohyb, bohužel to mi vytrvalo maximálně měsíc. Dnes, jak jsem již uvedla, mi je 13 let, a trpím záchvatovým přejídáním a poté hladověním, různě se to střídá a míchá do sebe, jednu chvíli žeru a žeru, nepřestávám, potom nejím a nepiju, potom zase jím a pak zase nejím pak jsou světlé chvilky, kdy se snažím jíst zdravě (maximálně dva dny) a potom zase v tom starém koloběhu, doma jsem mamce řekla, že si ymslím, že trpím chorobnou žravostí, mamka se mi vysmála se slovy „Ty? Vždyť při výšce 155 centimetrů a váhou 46 kilogramů se opravdu obávat nemusíš…“, tímto způsobem mě odbyla, ale ona si neuvědomuje, že v září při svých 152 cm jsem měla 38 kg, za tři čtvrtě roku je 8 kilogramů až přespříliš. Poslední měsíc jsem si vyhledala vše o anorexii a bulimii, dokonce jsem si dze udělala test, který mé tvrzení o záchatovém přejídání zcela potvrzuje. Poprvé dnes jsem vložila svůj ukazovák do krku, ale nic se nestalo, vůbec nic, mlžu si tam prstem přejíždět pořád a stále se nic neděje. Zdravě jíst či jídlo omezit je pro mě nadlidský úkol a cvičit také. Už nevím jak mám dále postupovat…Jak se mám jídlu vyvarovat? Nechci být vyhublá, ale štíhlá. Netvrdím, že jsem obézní nebo, že trpím nadváhou, ale sem tam se za špek dokáži chytnout. Tak co dál?

Tímhle příbehem bych vam chtela rict,abyste anorexii a bulimii nikdy nemeli,ja si znam svoje.Ne ze bych ja nekdy trpela anorexii,ale moje kamoska ano.Vsechno zacalo na tabore… ,,Ahoj Kato,tak jak ses vyspala?“padnou slova na moji kamosku Katku hned rano po brobuzeni. ,,Ani mi nemluv,celou noc jsem nespala.“zamumla.Sli jsme jako obycejne na snidani.Katka si nic nevzala,ale to mistarosti nedelalo.Vedela jsem ze u ni je hubenost obvykla,protoze je z takoveho rodu.Jenze dalsi den to prislo znova.Katka snedla za den jen dve housky.Tak jsem ji vzala k sestricce.Ta potvrdila ze se nic nedeje,je to pry v poradku. Par dni po tabore jsem se od mamky dozvedela ze je Katka v nemocnici.Ma mentalni anorexii.Okamzite jsem za ni bezela.Byla cela bleda,obrovske kruhy pod ocima,polamane nehty,vyhubla jako jeste nikdy,ruku celou kostnatou,i ta kost ji lezla.No proste hroznej pocit pri pohledu na ni.Vysvetlovala mi ze nechtela zhubnout,proste ji jaksi jidlo neslo do pusy a tak se to stalo.Me ale nepredsvedcila.Kdyz po roce a pul pustlili zz nemocnice,kazdy den jsem za ni chodila ji kontrolovat.Jednou jsem ji pristihla jak se váží a podruhe jak si dava prasky na hubnuti.Ty pilulky jsem vyhodila a celou noc nespala protoze jsem mela obavy o Kátu.Kdo by taky nemel strach o svoji nej kamosku ze?Nastesi mi kata potvrdila ze bribrala a bylo taky vidielne poznat ze pribrala.Asi tak po dvou mesicich jsem nasla ve schrance omluvny dopis,ze uz takovou hloupost nikdy neudela a ze me ma moc rada.A od koho ze byl ten dopis?Od katky,ktera opet byla v nemocnici.Jenze tentokrat jsem za ni prijit nemohla.Jeji kluk se zesipal,rodice malem chytli infarkt a jeji bracha se malem obesil.Proc ale?Katka byla mrtva…..

Ahojky, jsou tomu už dva roky co jsem přibrala přes 20 kg. Na střední škole mi kluci říkali že vážím i s postelí 40 kg, pak jsem šla na vysokou a začlo to. Jsem na technické škole takže ze začátku to byly opravdu nervy, nejdřív jsem přirozeně přibrala asi 3 kg, jenže mému tehdy ještě téměř „anorkektickému mozku“ to přišlo jako něco nepřekonatelného, myslela jsem si že jsem jako koule. Nervy ve škole pokračovaly, stejně jako já jsem pokračovala v jídle, protože už to bylo prostě jedno.“stejně jsem už tlustá tak co“. A tak jsem se z váhy 55kg dostala až na váhu 75kg během 4 měsíců! Mamka mi doteďka pořád nadává, jak vypadám. Samozřejmě jsem se pokoušela se mnohokrát dostat na svou původní váhu, ale marně. Myslela jsem si , že to bude jako když jsem hubla na střední. Řeknu svému mozku, „a teď budeme držet dietu“ ale ono to tak už nefunguje.Od té doby mám období kdy se buď přejídám a pak zas pár dní držím hladovku, je to jak začarovaný kruh.Každý den začínám s tím že už to bude dobré ale dobré to není už skoro dva roky. A včera mě poprvé napadla myšlenka na zvracení. Jenže na druhou stranu vím, že když se jednou vyzvracím, udělám to i druhý den, a třetí…Díky těmhle stránkám jsem si uvědomila že skutečně nejsem v pořádku a že si prostě sama nepomůžu, až jsem se o to nesčetněkrát pokoušela.Mamce nic říct nemůžu, doma to komentují slovy jen „ty už zase nejíš viď“ a když mám přejídací epizody tak „ty už se zase cpeš vid“. Mamka tohle jako poruchu v životě neuzná, nikdy, jen na mě začne křičet, že se nedokážu ovládat, myslí si, že mě to asi baví. Nejsem žádná rozmazlená slečna , co sedí doma na gauči a přemýšlí o jídle. Studuju náročnou vysokou školu, chodím na brigády, ale tohohle se nemůžu prostě zbavit. Lituju dne, kdy jsem na gymplu se rozhodla držet dietu. Bylo to v 16-ti letech, ted je mi 22 let a to kdy jím nebo nejím, se od té doby neřídí jestli mám hlad, ale co si zrovna usmyslel mozek.