Nebuďte na to sami!nebuďte nemocné !!!Přečtěte si to!Prosím !!!

Ahoj!Naposledy jsem tady psala v únoru(http://www.idealni.cz/neda-se-z-toho-venprectete-si-toto-je-realita-+clanek_show.asp?id=1656) Od tohoto článku se toho změnilo moc.Vlastně úplně všechno…Potomto článku to pokračovalo stále hůř a hůř.Zvracela jsem stále častěji a častěji.Spořádala jsem neuvěřitelné množství jídla.šílené.a pak ven.Jednoho dne,mě naši nachytali jak zvracím.Zapomněla jsem se zamknout.Mamka otevřela dveře a viděla mně,jak jsem zohnutá nad mísou,celá rudá a od zvratků.Bylo jí zemně zle.Několik dní se semnou nebavila a řekla mi,že ještě jednou a veze mě do motola.Já se toho fakt lekla a nějakou dobu si dávala bacha.Ale nehubla jsem.Nehubla.Tak jsem přišla na další fikané řešení.Zvracela jsem do pytlíku v odpadkovém koši v mém pokoji.Nějakou dobu mi to krásně procházelo.Ale jednoho dne,jsem prostě neměla příležitost to nenápadně vyhodit a mamka mi při úklidu pokoje koš plný zvratků našla.Máolem se skácela…A od té doby je všechno jinak. Jídlo mi přiděluje sama.Kdykoliv mám hlad jí řeknu a ona sama zváží co a jak.Začala jsem chodit k psycholožce.Je to fakt super.Píšu si pravidělně jídelníček a váhy.Beru léky-na uklidnění-.Nezvracela jsem víc jak měsíc a půl.Což je pro mě velký úspěch.Ale jde i o to,že na zvracení vůbec nemyslím!Ani na jídlo!příjde mi to nepodstatné.Samozdřejmě mám občas depky,kdy bych snědla cokoliv co vidím.děku,jídlo všechno.Hlavně jíst.Ale naštěstí mám tak skvělou mamku,které to vždy hned řeknu.Jak mi je a tak.A ona mi pomůže.Vybere nějaký skvělý program(procházka,kino,film…) a já to nějak přežiju.Ale krizí je čím dál tím míň.Těma lékama jsem se změnila hodně i v chování.Pořád se směju.Jsem optimistická,veselá.Kamarádi si mě nemůžou vynachválit.Jsem jiný člověk.Každý den je skvělý.Nejvíc mi pomohlo a bylo to zárověň nejtěžší si všechno přiznat.To že jsem nemocná,to že mám problém a to,že už to opravdu nemám pod kontrolou.To že musím být silná a začít to okamžitě řešit.že to tak dál nejde.Změnila jsem se.A jsem mnohem šťastnější. Na svou bulimii vzpomínám jako na nemoc,kterou jsem prožiula tím,že jsem byla neinformovaná,mladá a hloupá.Teď taková nejsem.Teď nejsem bulimička. Všem bych vám chtěla poradit,ať se nad vším zamyslíte.Najděte si někomu komu to všechno řeknete ať na to nejste sami.Zkuste všechno zvážit.O co všechno touhle blbou nemocí přicházíte!nejen o zdraví,ale i o blízké a o kousky života.Proč????Nemusíte!Už dál nemusíte!Vím,že to není lehké.Já sama bych nad tímto článkem před pár měsíci zvedla oči.Prosím,Vy to nedělejte.Zkuste to zvážit k vůli mě.Jen se nad tím zamyslet,jestli by opravdu nebylo lepší něco změnit…. A kdybyste cokoliv potřebovali-napište komentář s e-mailem a já vám pomůžu.Anonymně,pokud se nemáte komu svěřit..Zkusím váš problém třeba konzultovat s psycholožkou.Pokud nemáte dost ofvahy tam sami zajít.Obraťte se na mě.Pomůžu s čímkoliv.Prosím…¨ Nebuďte na to sami.Nebuďte nemocné !!!

Jsem uz asi blazen!:(

Ahoj holky…pisi vam uz po nekolikate,ale nejak si nevim rady..Jsem vazne asi uz blazen,ptz ted skoro kazdy den koukam na videa na internetu..Jsou o anorexii a bulimii…a kdyz vidim ty vychrtle holky,neprijde mi to odporne(kdyz tedy nejde uz o opravdovy extrem!),ale libi se mi to… Nechci byt primo anorekticka,ale vzdyt oni jsou tak krasne hubene..:( Kdyz koukam na ruzne modelky,ktere povazuji az anorekticky,tak si rikam,ze jsou krasne a hlavne…povazuji ja sice za holky s ppp,ale maji uspech nebo ne??..Jsou krasne,uspesne..tak o co jim jde?:(…Proc jsem tak neschopna a nedovedu nejist? Uz z toho vseho chci ven..:( Holky prosim poradte mi,co mam delat? Ze nejsem blazen??:( Uz si tak totiz vazne pripadam..:( Mejste se krasne,,vase Siky..

PROČ ? – prosím pomoc

Až teď až po tak dlouhé době si můžu přiznat, že semnou není něco vpořádku, až dnes sem se dokázala odhodlat a napsat sem a poprosit Vás o radu, nebo jen názor, moc mi to pomůže. Všechny Vás moc zdravím a držím Vám palce v uzdravení. Při mé váze 46kg měřím 158 cm. neříkém, že je to normální a neříkám ani že to normální není. Neustále sleduju svůj pomerančový „tlustý zadek“ neustále chci cvičit a chci bejt dokonalá. nedokážu normálně jít buď se přejím sušenek a na to jogurty chleba marmeládou smetanové omáčky, a nebo celý den téměř nic nejím. To jsem vždycky děsně spokojená, ale jak mile sním sušenku nebo něco co není „light“ nebo když mám svůj žravý den, vyčítám si to ještě týden po tom. nedokážu usoudit zda jsem opravdu nemocná, ale vím že normálně nejím. Potřebuju radu nebo jen názor, ale vím že se už normálně nenaučím jíst. Ke všemu tomu jsem děsně protivná na přítele, vadí mi už úplně všechno, jsem neustále unavená, nic mě nebaví, připadám si sama. Co zt oho ? proč ? CO mi je ? proč sem taková a při tom tohle nechci! Nechci ubližovat lidem které mám ráda a pak toho litovat ! Chci si užívat a bejt sama sebou,ale já už to neumím. 🙁

Píšem sem druhýkrát

Píšem sem druhýkrát, ale som pravidelným návštevníkom týchto stránok, hlavne sekcie príbehov… A viete prečo sem chodím, aby som čerpala inšpiráciu, ako sa stať anorektičkou, som hlúpa, však? Možno. A možno len chorá. A možno len nemám pevnú voľu. Cítim sa ako blázon, lebo ničím sama seba, svoje telo, svoje zdravie, som otrokom jedla a podriďujem mu celý život. Moja váha sa kolíše hore dole, neustále a odvtedy, ako som dostala ponuku z modelingu s podmienkou, že musím schudnúť, tak dlho som si tlačila do hlavy teóriu až kým som nebhupla do praxe. Trpím ppp, záchvatové prejedanie a bulímia, len k tej mojej vysneneja anorexii sa stále nie a nie dostať.. 🙁 Je mi jedno vlasov, je mi jedno, že prídem o menštruáciu, že sa s tým spája kopa iných problémov, does not matter… Mám v podstate všetko, čo chcem, frajera, peniaze, školu, o ktorej som vždy snívala, ponuky z modelingu, kamaáratky apredsa nemám to, čo by mi bol trba najviac- zdravý rozum alebo zdravý úsudok, celý moj život sa točí okolo jedla, práve bojujem so skúškami, učí sa mi takl hrozne ťažko ako nikdy a popritom žerem, a občas vraciam, dokonca som začala fajčiť.. FUJ! Hnusím sa sama sebe, nanávidím sa… Za to, čo robím a za to, že sa nedokážem zaprieť a prestať. Rozmýšľam nad psychológom, no samozrejme ako inak, neverím, že mi pomože, tak ako neverím ničomu, že som dobrá, vidím sa tučná, škaredá, hlúpa… Naozaj už neviem, ako z toho von, sakra veď takto nemožem žiť..a ja ani nchcem…už neviem koľký deň sa prejedám, nemám chuť ísť medzi ľudí, nič… Nikdy mi nebolo takto. Cítim sa tak odporne, ked skláňam to svoje odporné telo nad záchodom a dávam von to, čo som dokázala do seba natlačiť, cítim sa na 100 kíl, popritom mám 60 kg pri výške 178 cm… Ale ja vidím vždy to zlé, Ak by bolo možné, napíšte mi niekto odpoved na tento pribeh do sekcie príbehov, resp. ak máte niketo skúsenosti s psychológom resp. s psychiatrom, či to vobec stoji za to…

Snad to jednou skončí a budu zase normální člověk

Zdravím všechny, Napsala jsem zde již dva články a nyní jsem se opět rozhodla pro další ač neveselý příspěvek. Je to již dlouho, co jsem onemocněla bulimií. To, co jí předcházelo, by bylo na dlouhé povídání, ale bylo to jistě části vinou okolí, a z části mou vinou. V šestnácti jsem měla normální váhu (170 cm /56 kg) ? tedy myslím, že vzhledem ke svému věku a výšce normální byla. O rok později jsem začala s přejídáním a později, když jsem vážila už 70 Kg, se mi k tomu všemu přidalo ještě zvracení. A myslíte, že jsem zhubla? Ani náhodou, zjistila jsem, že když se člověk všemožně snaží jídlo vyzvracet a nebo brutálně cvičit a dřít se do úmoru, nepomůže nic z toho. Rozhodila jsem si metabolismus tím, že byl nejprve zvyklý na menší příjem kalorií. V žádném případě jsem nedržela drastickou dietu nebo hladověla (můj denní příjem za normální hmotnosti byl kolem 1500 ? 1800 kcal. Bylo to sice méně, než by možná mělo být, ale mám pomalejší ?spalování? a tak mi tento příjem stačil. Ale když z nenadání místo 1500 kcal dáte tělu najednou třeba 2500 nebo 4000 kcal a to naráz, je to hrozný šok a pokud se to opakuje po více dní, je jasné, že člověk začne přibírat. A to neuvěřitelně rychlým způsobem. Během týdne jsem dokázala přibrat více než 5 kg. Což je stejně extrémní případ jakoby jste tolik kg za týden zhubli. Dostala jsem se během dvou měsíců z 56 kg na 70. A to byl příšerný extrém. Člověku je zle, cítí jak přibírá, jakoby se mu mělo celé tělo roztrhat na kusy a přesto nezvládne svou chuť k jídlu. A žere a žere dál! Marně se teď snažím zase zhubnout (už to trvá tři roky) a ono to nejde a nejde. A tak se u mne stále střídají období, kdy jím normálně (příjem asi 1500 ? 2000 kcal) a kdy se přežírám (někdy víc než 4500 kcal) a pak zvracím, protože je to pro mne lepší řešení, než se pak trápit s plným žaludkem několik hodin cvičením. Cvičím ráda, ale ne takhle. Navíc je opravdu nesnesitelně odporné, když dokážete sníst i několik kg jídla (já zvládnu až 3 kg ? jednou jsem už byla naštvaná a chtěla jsem vědět kolik toho teda dokážu sežrat a tak jsem se předtím zvážila. Pak jsem do sebe nacpala jídla nejrůznějšího původu ? ale většinou sladkosti ? jako marmeláda, puding, rohlíky, ? protože spíše ulítávám na cukru než na tuku. Tučné by do mě nikdo nedal? a pak jsem se opět zvážila a?byl to šok! Tři kila nahoře během několika minut! Ale já se ne chci vzdát, tím ne teď, když jsem poznala jednoho opravdu moc milého člověka (ačkoli jsme se pět let téměř denně vídali, až teď jsem poznala, jaký skutečně je), který je mi velkou oporou a jen díky němu, jsem stále více schopna bojovat s tou odpornou nemocí. A já to dokážu! Nyní mám už od začátku června prázdniny. Mám po maturitě a také jsem udělala přijímačky. Jdu znovu na střední. Sice se to asi zdá divné, ale 1.) ve městě, kde bydlím, bych asi pořádnou práci nesehnala, 2.) jsem vystudovala sice školu, která je zajímavá určitě dobrá, ale ne pro mne. Neboť jsem vždy chtěla dělat něco jiného. A 3.) mám ještě velké cíle, chci studovat dál a mít vysokoškolské vzdělání. Vrátím se ještě k bodu 2.) Od mala jsem věděla, že budu studovat veterinu. Však na základní škole jsem nezapadla do kolektivu a bylo mi řečeno (i od jisté paní učitelky), že je opravdu hnusné abych šla na školu, kde se pitvaj zvířata a že holky by neměly něco takového dělat. A tak jsem to vzdala a šla studovat polygrafickou školu, která byla pro mne docela zajímavá a hlavně v místě mého bydliště. Ale po čtyřech letech studia, jsem zjistila, že to není to, co bych chtěla a tak jsem si řekla, že až dodělám poslední ročník a odmaturuji, zkusím se na tu veterinární školu přeci jen dostat. A povedlo se ! Samozřejmě že jsem připravená a i tehdy jsem byla, že tam nebude jen všechno hezké, ostatně každá práce nebo studium má svoje klady a zápory, ale (možná se budu s názory jiných rozcházet) právě to, co je na té škole ?to hnusné? člověka naučí a bude jednou pro mnoho jiných zvířat velice důležité. Nejdu tam proto, že se chci (s prominutím) hrabat ve zvířecích mrtvolách, ale proto, abych mohla v budoucnu pomáhat živým a nemocným zvířátkům, a udělat pro ně vše, aby umírala co nejméně. Jsem holka, která vyrůstala dvanáct let v hospodářství, mě nikdo nemusí učit, co to obnáší a proto, mne moc mrzelo, že jsem musela neustále čelit narážkám od těch hlupáků kolem. Jenže tenkrát jsem si tohle neuvědomovala. Bylo mi dvanáct /třináct , byla jsem hloupá puberťačka, která koukala jen na to, aby byla mezi spolužáky IN. Už nikdy bych tuhle blbinu neudělala. Už na ty kolem, kašlu. Oni mi nikdy nic dobrého nedali a nedají. Naopak, co mohli, vzali mi a já BLBÁ jsem jim k tomu ještě dopomohla, že jsem se nechala ovlivňovat jejich názory. Teď už ne. Každý mne musí brát takovou, jaká jsem a jestli ne, neprosím se nikoho o to. Dokáži bez lidí žít. Naučila jsem se to. Mám pouze pár přátel, kteří vědí, jaká jsem a přesto mě takovou berou. Kterým na mě záleží a takové přátele bych nikdy nezatratila, neboť vím, jak drahé je mi opravdové přátelství. Dříve jsem byla jakýsi vlk samotář ? však proti své vůli, ale dnes jsem jím dobrovolně. Nechci a nepotřebuji kolem sebe lidi, kteří mne shazují, u kterých, pokud nemám značkové oblečení poslední nebo účes poslední módy, jsem ta špatná. Raději budu sama, než s nimi. Zašla jsem až tam, kam jsem zajít nechtěla a tak se vrátím zpět k mé nemoci. Právě přes tyto prázdniny se chci dát trošku dohromady. Nechci jít na novou školu s bulimií. Navíc jsem na přihlášku na internát uvedla, že můj zdravotní stav je bez omezení a tudíž v pořádku. Nemohla jsem jim tam přeci napsat, že jsem psychicky labilnmí bulimička se sebedestruktivními sklony. Sice jsem loni navštívila dvakrát psychologa, ale stejně si myslím, že pokud já sama nebudu chtít, tak se nic nezmění. A nikdo mi nepomůže. Mnoho lidí třeba neví co má udělat, ale já to vím, jen nemám pevnou vůli. V tom je ten problém. Už bych z toho byla dávno venku. Brala jsem rok antidepresiva, ale dva týdny před maturitou jsem je začala vysazovat. Řekla jsem si, že buď to prostě nervově ustojím nebo ne. Týden mi bylo blbě, motala se mi hlava a pak to přešlo. Maturitu jsem zvládla. Bála jsem se, ale zvládla jsem ji. Teď už ty prášky neberu vůbec. Nechci si kazit játra už ve dvaceti letech a už vůbec ne, když vím, že je mi stejně jako když jsem je brala. Musím chtít sama se z toho dostat. A já chci! A teď nikdy jako předtím. Pro člověka, kterého bezmezně miluji a který ví o mých problémech, udělám cokoli. Nechci, aby si on dělal starosti s tím, že já jsem nemocná. Nezaslouží si, trápit se zbytečně mými problémy. Chtěla bych přestat s přejídáním. To, jestli zhubnu, nebo ne, teď není podstatné. Myslím, že když budu jíst pravidelně, nebudu se přejídat, jíst příliš sladkostí a budu zase sportovat jako dřív, váha pude dolů sama. Bez větších problémů. Nemá smysl se trápit nějakými drastickými metodami, jíst prášky na hubnutí, zvracet nebo několik hodin denně cvičit až do úplného vyčerpání. A právě zde bych se také chtěla zastavit. Tehdy, kdy jsem měla těch 56 kg, měla jsem před tím ještě jakési období, na které si musím dávat pozor. A doporučila bych to i vám všem. Neblbněte s extrémní fyzickou zátěží. Pokud chcete zhubnout třeba pět kilo, hubněte pomalu. 1 ? 1,5 kg za týden stačí. Já vím, že každý by chtěl být štíhlý hned, ale nevyplácí se to. Buď se vám hubnutí vymkne z rukou a budete na pokraji anorexie, nebo dostanete šílenou chuť na jídlo a pak až se do něj zakousnete, už nebude cesty zpět. Stane se z vás to, co je teď ze mne. V patnácti jsem měla 63 kg, a pak jsem zhubla na těch 56. Ale měla jsem trochu období, že se mi to málem z těch rukou vymklo. Ne že bych nejedla, ještě jednou opakuji, že jsem jedla poměrně normálně, jen jsem nedokázala odhadnout to, jestli moje tělo potřebuje odpočinek nebo ne. V té době jsem trpěla něčím, co by se dalo přirovnat k manoidepresivní psychóze. Zkrátka jedla jsem normálně, ale moc jsem se fyzicky namáhala. Ráno jsem vstávala každý den v 6 hodin bez ohledu na to, jestli je všední den či víkend, celý den se nezastavila (cvičení, škola, práce na zahradě, zase cvičení?) a chodila spát kolem 2. hodiny v noci. Zkrátka jsem nebyla unavená navenek, ale tam uvnitř ano, jen jsem to nepociťovala. Přes prázdniny jsem tímto zhubla až na (musím přiznat že už alarmujících) 52 kg. Což bylo opravdu málo. Ale sama jsem to zarazila a toto období trvalo jen pár týdnů. Pak jsem chodila spát dřív (kolem 10 ? 11. hod.) a cvičila jen jednou denně půl hodiny. Jedla jsem pořád stejně, protože nebylo potřeba to nějak měnit. Hmotnost se mi ustálila na 55 ? 56 kg a já byla spokojená. To, co se později stalo, bylo proto, že jsem upadla v hlubokou depresi, díky okolním narážkám spolužáků, spolužaček a také sousedů. Prý jsem byla šíleně vyzáblá (na 56 kilech? To tedy nevím, co by říkali, kdybych měla pod 50) a nevypadala jsem jako ženská, ale jako reklama na hlad, (je sice pravda, že jsem měla míry 89 ? 62 ? 89, ale mám prostě takovou postavu. Když zhubnu, tak jsem dlouhá nudle, trochu plošší a žádný zadek, ale ten nemám ani teď a vážím 67 kg a mám míry 94 ? 70 ? 94) Zato, když přiberu, tak všude. Ale hlavně na rukách a na obličeji a na břiše. Mnoho lidí mi říká, že nemusím držet dieta, že to mám shodit cvičením. Však asi fakt nikdo neví, že cvičím a pořád. Jenže pokud člověk nekontrolovatelně jí, tak nezhubne ani cvičením. A navíc, jaké cviky existují to aby člověk zhubl v obličeji? To tedy fakt nevím. Břicho a ruce se zpevnit cvičením dají, ale obličej? Tak to asi těžko. Je jeden způsob znám. Alespoň pět kilo dolů a je to. Zkrátka bych byla rády, kdybych se dostala alespoň na hmotnost, kterou jsem měla v 15 letech. A pokud to pude, tak na svoji optimální hmotnost 56 ? 57 kg. Ani méně, ani více. Vzhledem ke své výšce a k tomu, že je mi není už 12 let, nemůžu vážit 50 kg. A vůbec nechápu holky, které chtějí např. při výšce 170 cm a hmotnosti 50kg hubnout. To už je opravdu nepováženou a tak nechápu, proč mne okolí s těmito srovnávalo. Nikdy jsem se za anorektičku nepovažovala, neboť jsem jí také nikdy nebyla. Ale díky strachu z toho, abych právě tou nebyla, jsem začala jíst a jak to dopadlo? Jsem bulimička. Z bláta do louže. Takže: ?Vy, co jste mne neprávem nařkli, radila bych vám podívat se sem, kam píší holky, ketré mají opravdové problémy s jídlem.? A díky vám (a díky mé hlouposti), jsem tu také. Už vím, že nebudu nikdy vážit 50 Kg, nebudu mít ty zatracené ?modelkovské míry 90 ? 60 – 90 , neboť to prostě nejde. Každá z nás máme zkrátka jiné proporce a která trefí třeba tu devadesátku, nemůže zase trefit šedesátku. (já jsem 60 v pase měla až na těch 52 kilech, jenže přes boky a prsa jsem měla skoro 86. To fakt nejde. Na tohle bych se vykašlala. Nejsem však zastáncem toho, aby mladá holka ve dvaceti měla na 170 cm přes 65 kilo, protože to je dost. Potom, až příjdou děti, je to ještě více a pak už to nejde tak dobře dolů. Ale musíme být realistky a přece nejde ve dvaceti letech vážit stejně, jako jsme vážily ve dvanácti ne? Pokud tedy přeci jen toužíte zhubnout, chce to fakt jedině tím, že budete jíst. Ale ne gigaporce, pravidelně a ne před spaním. Protože to je to, po čem se přibírá. Ne to, že si dáte čas od času třeba sušenku, čokoládu, nebo nějakou jinou sladkost. Není potřeba ty sladkosti úplně vyloučit, protože tělo cukr potřebuje a pokud ho nedostává téměř vůbec, může se bránit tím, že vám bude špatně, budete mít špatnou náladu a jednou to stejně nevydržíte a najíte se. A pak zase a zase a pak budete mít co dělat, abyste se tomu přežírání odnaučily. To samé je s pohybem. Nemá cenu se tři a více hodin denně dřít v posilovně. Akorát si namáháte klouby a také srdíčko. Já to musím vědět, protože tím, jak se přejídám, jsem vyzkoušela všechno možné. A tak vím, co dokáže vyšší hmotnost v kombinaci s úmorným cvičením a hladověním udělat s tělem. Jak je to možné, že právě teď kdy žiji tak nezdravým způsobem mi nikdo z okolí nic neřekne? Každý říká : ?Ty seš dobrá, ty nejsi tlustá, předtím jsi byla moc hubená? Ale předtím jsem nežila tak nezdravě jako teď. Nejlepší je si každá den půl hodinky nebo třičtvrtě zacvičit pro radost, ne proto, že jsem zase ?sežrala? to, co nemám a považovat toto za trest. A různě to střídat ? jeden den běhat, duhý den jezdit třeba na kole nebi na rotopedu, třetí den posilovat problematické partie, a tak dále? Jakmile totiž člověk začne provozovat jen stereotypní cvičení ? třeba jen pořád jezdit na rotopedu nebo jen pořád posilovat, tělo si na to zvykne a poté už hubnutí nejde tak dobře. Chce to opravdu střídat. A neblbnout s extrémně rychlým hubnutím. Opravdu není zdravé když člověk zhubne 5 kg za týden. Pokud příjde nějaká nemoc, tak se nedá nic dělat, ale záměrně hubnout tak rychle není dobré. A nevěřte těm reklamám, kde za dva týdny díky žádnému cvičení ani omezování se v jídle, jen díky zázračným práškům nebo hubnoucím náplastem zhubnou 10 a více Kg. Nejen že je to nezdravé, ale určitě ty prášky a náplasti (pokud vůbec skutečně fungují) nebudou užívat navěky a tudíž, až přestanou, zase budou to, co byli, však o těch deset až dvacet kilo tlustší. Fakt, jestli mohu někomu poradit, tak bych hubla podle toho, zda vůbec potřebuji zhubnout a kolik potřebuji zhubnout. Někdy se vám zdá, že máte trochu větší břicho, zadek či stehna ? no každá má to své? Ale hmotnost máte v pořádku, nebo jen třeba potřebujete dát dolu 3 ? 5 kg. Někdy to úplně stačí a ostatní si fakt zpevníte cvičením. Ale chce to pomalu. 3 ? 5 kg můžete hravě a bez jakéhokoli rizika shodit za 14 – 28 dní. Je to tak akorát. Pokud potřebujete dát dolů více než 10 kg, musíte si uvědomit, že vám na to nemůžou dva týdny stačit, pokud nechcete znovu přibrat. Chce to tak 6 ? 8 týdnů. Vím, že je to dlouhá doby, ale tím lepší a zdravější to pro vás bude. Nechci vás tu nějak poučovat. Psala jsem sem protože mám sama problém, ale jak jsem se již zmínila. Vím jen, jak tento problém řešit, jen nemám pevnou vůli. Myslím, že jsem toho napsala již dost. Raději si teď půjdu ?zamést před vlastním prahem? neboť sama nejsem zrovna tou, co o morálce kázat může. Mám před sebou celý zbytek června, červenec a srpen. To znamená 74 dnů, během kterých mohu ledacos na sobě změnit. A já se budu moc snažit. Mám teď obrovskou motivaci a také nechci vypadat na té střední mezi patnáctiletými holkami jako jejich mamina. Takže ? vzhůru do boje a držte mi palce, protože já vám je taky držím. Vím je těžké to zvládnout. P.S. Admin: Z důvodu ochrany vašeho soukromí emailové adresy nezveřejňujeme.

Návrat falešného štěstí :-(

…je mi 16…všechno začalo už v 15ti…..vlastně mi už bude 17….mno teď si začínám uvědomovat…že se to se mnou táhne už skoro rok a něco…..začalo to s příchodem na střední….a ještě na takovou kde víc jak 3/4 žáků tvoří holky….a všechny milionkrát hezčí a hubenější než já……:-(…to mě ještě víc deptalo….a taky to že do teď jsem s nikým nechodila a tak…………….. Jednou jsem onemocněla….a zhubla asi 3kg….a cítila se skvěle…pak jsem se ale uzdravila…a kila byly nahoře i s úroky….to mě tak naštvalo…že jsem prostě zkusila jít zvracet…paradoxem je že jsem vživotě nezvracela..ani když jsem byla nemocná nebo tak…max. tak 2krát za život….ze začátku to nešlo..ale pak….jsem se do toho začala zavrtávat víc a víc…a zvracela už po každém jídle…mamka to pak zjistila a „vyhrožovala“ lékařkou…..a já dokázala (ale vůůůůůůůůbec ne snadně) za několik týdnů (ne-li měsíců) sama přestat….ale byla to fakt hrůůůůůza……byla jsem fakt jak feťák……..teď jsem použila minulý čas…a uvědomuju si…..že bych měla použít přítomný…….protože….asi 8 měsíců….jsem byla „ok“….ale přejídala se …..a skončilo to dneškem…..zase jsem začala zvracet……..dneska…….sedím tu ubrečená….a nemůžu tomu uvěřit……že je to zase tady……připadne mi to jako sen…..zlej sen kterej je realitou……a z reality se nedá vzbudit…..bohužel……vlastně jeden způsob by tu byl……ale pak už by nebylo nic….bojím se že už to znovu nezvládnu…….říkám si…když už jsem to teď zkazila…..tak aspoň teda ještě zhubnu a pak to zkusím zvládnout že to vydržím rok…ale……co když už to nepůjde……jsem taka blbá……kdyby měl někdo podobný problém, byla bych ráda kdybyste se někdo ozval a třeba si můžem psát…nemo.16@seznam.cz…..omlouvám se za ten příspěvek…už neim co dělám….ani proč to vlastně píšu…mějte se hezky…a bojujte….držím pěsti….

Přece jsem to já……

Ahoj slečny, jmenuji se Smetáček:-) život-tichá voda břehy mele,to by na něj platilo,opravdu platilo.Měla jsem trochu náběh na anorexii,přiznávám to.Nejedla jsem téměř 14 dní,pak jsem nějak začala,bohužel už si nepamatuji jak..ale chvíli jsem to vydržela,ted jsem zase držela čistou neporušenou hladovku 4 dni.Byla jsem nervozní….hodně nervozní.Ale musím z vlastní zkušenosti říci jedno,že když si to srovnám jak jsem byla hladná,že jsem byla uplně v hajzlu s prominutím,a ted tu sedím nažraná,páč mám scvrklý žaludek,a moc toho nesnesu…tak se mi mluví trochu jinak…mám hodně síly to všechno vydržet.říkám si že to zvládnu ne?všechno zvládnu,i nejíst nebo se krotit.Právě teď tu sílu mám v sobě,že to vÿdržím…..slečny,ted vám to tady říkám že to zvládnu,já to musm zvládnout,musím…….já musím…..proč? Protože jsem tlustá a k ničemu……. Proč?……………Protože jsem to já………Jenom já………Mám Vás slečny moc ráda,a i když Vás ani jednu osobně neznám,cítím ve Vás obrovskou podporu,Děkuju Vám všem…….děkuju………:-*

Psychiatři… ty s***ě

Nedávno jsem u jednoho takového byla… Všechno, už opravdu skoro všechno, se zdálo být vyřešené… Rodiče byli celkem spokojení, já už nehubla (tedy skoro, ale alespoň to nešlo vidět). Já totiž celý ten týden nejedla, no však víte.. A on mi nevěřil ani slovo, rodičům jako by naznačoval: „Nevěřte jí, lže vám a tak to bude pokračovat dál, pokud nezavedete tvrdší režim…“ Takže já musím každý den psát svým ordičům jídelníček toho, co sním, nebo jsem snědla… Otec mě váží dvakrát týdně… Není tohle horší než vězení? Připadá mi, jako bych byla nějaký psanec. U toho psychiatra jsem samozřejmě brečela (taky možná i kvůli tomu, že jsem s ním nebyla o samotě, ale všechno jsem musela řešit před rodiči), otočila se k němu zády a už s ním nechtěla mluvit. Pomlouval anorektičky, ze mě taky jednu udělal (i když jsem tu nemoc měla už zčásti za sebou) a „vysvětloval“ mi, jaké nemoci můžu mít, co způsobují atd… Vyprávěl mi o doktorech, co mi budou dělat, jestli se můj problém nevyřeší… Chodím ještě k jedné psycholožce, tu mám docela ráda, je to známá mojí učitelky, ale … Nejradši bych s tím fakt praštila.. To mi otec ještě říkal, než jsme vešli do ordinace toho frajera, že už je to naposledy. Ale nebylo, ovšemže. Minulý týden jsem musela na odběry krve (kvůli tomu, aby bylo zjištěno, jestli mám dost minerálů – brala jsem projímadla…Pro představu, snědla jsem jich asi 60). Sestřička, která mi tu krev brala mi ale propíchla žílu, takže mám teď celý loket modrý. A to už je to týden… Možná taky půjdu na vyšetření střev. To vám strčí sondu krkem až do žaludku a potom do konečníku směrem nahoru… Jestli mi tohle udělají, tak to teda sbohem. A já si myslela, že když budu „hodná,“ ušetří mě všech těchto starostí. Ne, jenom je tu další problém… Stejně to nechápu. Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, ale oni mi přesto nedovolili se té „nemoci“ zbavit úplně, neustále mě někam tahají. To ani nemluvím o těch kecech, co na mě měla doktorka, jak mi brali tu krev. A je to tak správně? No, já nevím. Tak tedy díky, drahá rodino.

Třinánct let na zemi.

Ahoj, narodila jsem se 3.1.1994 čili je mi 13 let. Pohled na svět se mi mění prakticky denně. Poprvé jsem o své váze začla přemýšlet již ve velmi útlém věku, bylo to pravděpodobně způsobeno tím, že jsem již ve dvou letech mluvila a rozumněla prakticky všemu, proto jsem věděla, jak o mě paní od vedle říká, jak jsem pěkně hubená a říkali to i všichni ostatní, já jsem tomu od té doby vůbec nevěřila, přeci se neshodne takových lidí najednou, v šesti letech jsem o sobě tvrdila, že jsem nechutně tlustá, u tohoto pouhého tvrzení jsem zůstala až do desíti let, kdy jsem pomalu začla pozorovat, že nejsem jen nechutně tlustá, ale prostě příšerně špekatá, pak bylo období přelomu jedenáctého roku, kdy už jsem držela „zaručené diety“, ale bohužel, nikdy jsem neměla pevnou vůli a v omezování jídla už vůbec ne. Ve dvanácti jsem vsadila na zdravou výživu a pohyb, bohužel to mi vytrvalo maximálně měsíc. Dnes, jak jsem již uvedla, mi je 13 let, a trpím záchvatovým přejídáním a poté hladověním, různě se to střídá a míchá do sebe, jednu chvíli žeru a žeru, nepřestávám, potom nejím a nepiju, potom zase jím a pak zase nejím pak jsou světlé chvilky, kdy se snažím jíst zdravě (maximálně dva dny) a potom zase v tom starém koloběhu, doma jsem mamce řekla, že si ymslím, že trpím chorobnou žravostí, mamka se mi vysmála se slovy „Ty? Vždyť při výšce 155 centimetrů a váhou 46 kilogramů se opravdu obávat nemusíš…“, tímto způsobem mě odbyla, ale ona si neuvědomuje, že v září při svých 152 cm jsem měla 38 kg, za tři čtvrtě roku je 8 kilogramů až přespříliš. Poslední měsíc jsem si vyhledala vše o anorexii a bulimii, dokonce jsem si dze udělala test, který mé tvrzení o záchatovém přejídání zcela potvrzuje. Poprvé dnes jsem vložila svůj ukazovák do krku, ale nic se nestalo, vůbec nic, mlžu si tam prstem přejíždět pořád a stále se nic neděje. Zdravě jíst či jídlo omezit je pro mě nadlidský úkol a cvičit také. Už nevím jak mám dále postupovat…Jak se mám jídlu vyvarovat? Nechci být vyhublá, ale štíhlá. Netvrdím, že jsem obézní nebo, že trpím nadváhou, ale sem tam se za špek dokáži chytnout. Tak co dál?

Co dál??

Začalo to asi před rokem v létě.Měříla jsem 172 cm a vážila 56kilo. Připadala jsem si tlustá a tak jsem si řekla, že nějaký ty 3 kílka dám dolů..že pak to bude OK..Ale trošku se mi to vymklo z rukou.V létě bylo vedro..neměla jsem potřebu moc jíst a tak šly kila lehce dolů.Za měsíc jsem ty 3 kila zhubla.To se mi začínalo líbit..hodně lidí mi říkalo, že mi to sluší a tak sjem v tom pokračovala.Do toho jsem začala i sportovat a tak šly kila dolů..Asi v listopadu jsem začala mít problémy i doma…furt jsem se hádala s rodiči..byla jsem ze všeho tak utahaná.Ctěla jsem pořád hubnout..přišlo mi že mně nikdo nemá rád, že jsem ve všem špatná a nic nedokážu.Když jsem něco ve škole zkazila, to mi to jen potvrdilo.Přišla jsem si tak zbytečná!!Začala jsem svý tělo fakt nenávidět!pokaždý když jsem se koukla do zrcadlo, dělalo se mi ze sebe zle!..chtěla jsem vypadat tak jinak..líp!Vůbec na nic jsem neměla chut…réno jsem se sotva zvedla z postele..nic se mi nechtělo..Každý den jsem si počítala kolik jídla s nim..max 4 dávky denně.Lidi kolem mě mi začali říkat že jsem nějak zhubla..a to se mi líbilo.Nyní vážim 49 kilo..Když něco snim tak mám výčitky..Chtěla bych poradit..