Archive for category: Můj příběh

Prosím, nebuďme „my“ všechny tak obludně stejné. Copak je psychická porucha nějaký punc? Nějaký společný rys, nějaká společná záliba, jakou mají třeba sběratelé známek? Dovoluji si mít takto naivní otázky, abych na ně mohla moudře odpovědět: Jistěže. Byla jsem jednodušší? Je psychická porucha zkušenost? Zkušenost, která člověka omlátí životem, a on je pak zkušený, hlubokomyslný? A není to třeba jen choroba, parazit na mozku, co vyvolává dojem toho světáctví, té všeznalosti, té nepřehlédnutelné zkušenosti? Když to zlehčím – je přežírání se a následné zvracení tak obohacující? Zní to dosti dementně, jo, ale tady to alepsoň dokazuje, že přistupovat k bulimii jakožto k pouhému fyzickému činu bez psychických pohnutek, je značně nepochopitelné. Tak co, co tedy bylo onou věcí, jenž mě vyšvihla z pozice naivního (byla jsem někdy naivní?) dítka do pozice životem omlácené a zhrzené umělkyně? A jak – ale no tak, „kdyby“ přece existuje v našich představách – jak bych dnes vypadala psychicky, nebýt oné „psychické poruchy“? A dá se to nazývat poruchou? S psychikou to souvisí, nepochybně, ale co je na tom porucha? Vím, označila jsem to tady takhle sama, ale označují to tak i odbornící a hází to do pytle s ostatními „psychickými poruchami“. A navíc – je to přeci ta světem protřepaná ppp, že. Porucha. Ježiš. Kdo si uzmul to právo to tak označit? Kdyby mi přece jen nepřišlo krapet neobyčejné naschvál vyvolávat zvracení, jistě bych se ptala – co je na tom psychickém projevu tak divného? A vážený, vážená, jak jste na tom vy? Přijdete si normální? A co když řeknu, že zrovna vy máte poruchu? Zas je všechno tak relativní, tak sporné, tak bezvýznemné k řešení. Zahodila bych tohle jak kámen, co mi uvízl v botě, a šla si dál, s pár dalšími balvany v botě, a kdybych si nepřipouštěla, že to, co mě tlačí, jsou balvany, jistě bych věřila tomu, že ta nic není, že mám botu prázdnou. Stejně tak si mohu říct – bulimie není. To, co dělám, je pouze jakési pojmenování, s rozpitými hranicemi chápání. Mohu si to ale nazvat jakkoliv jinak, a dokonce bych tomu ani neříkala zvracení, snad jen „pláč z nitra“, či něco podobně poetického, ale to jsou doktoři, ti mají na vše přesné stručné a pokud možno materialistické pojmenování. S ničím se nezdržovat, hlavně jít, pojmenovat, vyřešit, vyřídit a jít dál řešit další. Je to jak ve fabrice, na city nikdo nechce mít čas. A i kdyby se čas našel, nenašly by se city. A pak je tu sorta lidí – říkám sorta, skupinka, „druh“, protože nejsem jediná, vím – kteří se zaobírají těmi všednostmi, a kterým přijde, že život letí, letí, a žít ho jen věcně je prakticky na nic, pakliže chcete řešit věci jen proto, aby byly, tak jděte, a zastřelte se, a pak se nemusíte babrat v žádnejch citech. A jsem tu já, vlastně my, kteří chceme zachycovat život v obrazech, jeho záchvěvech, jeho prchlivých projevech, v jeho zvláštnostech, jeho neobvyklostech, a zanechávat ty šrámy a nesnažit se je zamaskovat, jako to chtějí ti „druzí“, ktří nechtějí, aby snad nikdo poznal, že ten život existuje, že zanechává své stopy, a chtějí snad jen setrvávat v iluzi toho, že svět i život jsou to, co právě vidí, v čem žijí, a slepě a hluše proběhnout životem, aby snad ani nezachytili zprávu o tom, že existuje něco, čemu by jejich rozum nemusel ihned porozumět, že by se třeba nenašly jasné a zřetelné důkazy a vysvětlení, aby snad něco nebylo jiné než normální, klasické, typické. Snad by je to vyvedlo z míry, z toho jejich „poklidného“ života, je to přítěž, a život má být co nejjednodušší, dle mého tvrdí oni. Jistě tací existují. Stejně jako existují takoví, jako já. A hele, hned někam patřím. To je kásně. Snad je tohle normální lidská potřeba. Teda, radši bych nikam nepatřila, a tvořila solitérní skupinku – obsahující pouze mě. O což se snažím. A asi se snažit nemusím, každý je individuální… ale co potom s těmi lidmi, které zahrnuji do skupinky? Je to hloupé, tohle skupinkování. A přesto – usnadňuje to orientaci, je to snažší… ne, já si nechci dělt něco snazší. Proč? Bude mi pak lépe? Když mou hlavní potřebou je hloubat? Prožívat? Zkoušet? A snad se i trápit, abych stále cítila, že ten život je nablízku, připraven udělat mi šrámy.

ahoj, ráda bych se představila. Jsem Lily a je mi 24. Nikdy jsem nebyla uplně štíhlá, ale ani bůhví jak silná. Při výšce 180 jsem mívala tak 77 kg.S bulimii jsem začala, aniž bych věděla, do čeho se pouštím. Nejdřív šlo jen o vyjímečné zvracení když jsem se někdy víc najedla a měla jsem jít někam do společnosti a tlačil mě knoflík u oblíbených kalhot. Vše bylo pod konrolou (nebo mi to alespoň tak připadalo.) Ani nevím, kdy jsem tuhle hranici překročila a přejídání a následné zvracení se mi stalo noční můrou. Musím říct, že ze začátku se mi to i líbilo. To bylo ten první rok. Během toho roku jsem shodila cca 15 kg. Líbilo se mi, že můžu sníst co chci a jsem stále štíhlá. Když jsem měla chuť si něco dát, šla a nakoupila jsem si hory jídla a udělala si doma piknik, pak vše letělo do záchoda ale já měla dobrý pocit, že nepřiberu ani deko. Postupně jsem ale přestávala mít kontrolu nad tím kdy a kde se nacpu. Když jsem byla někde na oslavě, kde bylo spousta jídla, nedokázala jsem odolat. Přecpala jsem se a to by nikdo nevěřil jaké různé finty dokáže člověk vymyslet, aby se mohl jít vyzvracet a nikdo na to nepřišel. Skutečně nikdy nikdo nepřišel nato, v čem lítám. Už to jsou 3,5 roku a teď zvracím skoro každý den, nekdy i víckrát. Nejvíc mě štve, že mě to bere hrozně moc času, který bych mohla využít mnohem líp. Nehledě na ty peníze, který jsem v jídle už za ty 3,5 roku utopila. Někdy jím-zvracím-jím-zvracím i půl dne a nestíhám pak své povinnosti. Stve mě, že jsem taková slabota, že si nedokážu říct DOST! a ono to opravdu jde. Pokaždé když jedu na dovolenou nebo někam vycestuji, zvracet nemusím. Teď jsem se vrátila z 18-denní dovolené a kolikrát myslíte, že jsem zvracela? ani jednou!!!byla tam pravidelná strava, pestrý program, vůbec mi to nepřišlo těžké, nemusela jsem se vůbec hlídat. vždy jsem se normálně najedla a bylo to. a přijela jsem o kilo lehčí. ke všemu. a pak přijedu domu a lítám v tom zas. Nechci už zvracet. Vždy jsem byla tak společenská a teď dám přednost večeru u tv s hromadou jídla než abych šla do kina nebo s kamarádkou na kafe. No je to normální? jsem i podrážněná, vyjíždím na lidi kolem, taková jsem nikdy nebyla. Dala jsem si závazek, že s tím musím skončit. Už se držím 6 dní. Já vím, že je to nic, ale pro mě to znamenalo velké úsilí. Jen se bojím, že selžu, chci to vydržet. Nebaví mě začínat každý den nanovo a říkat si tek teď to dokážu. To teď musí být TEĎ.Kdo máte nějakou radu nebo recept, jak se s tím poprat, budu vděčná. A ještě vzkaz všem, kterým zlá mrcha B.nebo A. zkřížila život – nedejte se !!!žívot je krátký a moc krásný na to, abychom ho takhle promrhali. Mějte silnou vůli, jezte pravidelně, buďte štíhlí tak akorát. Jen to zkuste a uvidíte, že ten život stojí za to!!!

Už ani nevím jak to začalo. Byla jsem taková normální, vysoká a hubená holčička. Nikdo mi ve školce nikdy neřekl, že jsem roztomilá, protože jsem byla vždycky vyšší než ostatní. A taky hodně hubená. Začala jsem tancovat… Přišla puberta a z flegmatika jsem se změnila na člověka, kterému nestačí být jen tak jednou z davu. Všichni ode mě očekávali nejlepší výsledky. Bylo to u mě jaksi samozřejmé. Ale zlom přišel, když jsem začala chodit do větší taneční skupiny. Tam už jsem nebyla nejlepší, dokonce jsem si připadala nejhorší. Začalo to nevinnými sladkostmi po trénincích. Potřebovala jsem se prostě uklidnit a takhle to šlo nejlíp. Postupně jsem změnila svůj život jen na cvičení až do vyčerpání a prokládala jsem to hostinami, které mě vždycky dokázaly potěšit. Kvůli mé touze po dokonalosti jsem i přerušila všechny kontakty a uzavřela se do sebe. Přibrala jsem a s tancováním jsem skončila. Několikrát jsem se znovu zdvihala na nohy a vždycky jsem zas spadla do toho stereotypu – jídlo, cvičení… Kolikrát jsem tady u těchhle stránek brečela a vymýšlela plány jak co nejrychleji zhubnout. A to hlavně proto, že jsem už neměla ani kamarády kteří by mě drželi při zemi. Cítila jsem se sama. Po jednom týdnu, kdy jsem od rána do večera už jen jedla jsem si řekla, že musím na to jít jinak. A tak jsem to řekla mamce a ta mě objednala k psychologovi. Krok, který jsem měla udělat už o 3 roky dřív. K němu jsem šla s těmi nejhoršími pocity, co jsem kdy zažila v celém svém životě. Ale po 3 terapiích jakoby se něco změnilo. Začala jsem mluvit o svém životě a přišlo mi, že jsem mluvila o věcech, které jsem ještě nikdy nahlas neřekla. Jen takové prkotiny, ale nahlas mě to dokázalo osvobodit. Všechny věci jakoby změnily barvu, i jídlo. Začala jsem jíst víc než předtím – hrozně moc ovoce a zeleniny. Předtím jsem se z ovoce ještě nepřejedla, teď mi to přišlo i příjemný. Změnila jsem názor úplně na všechno, jsem teď víc tolerantní. Nejhorší byl pocit, že váha neklesá. Ale ani nestoupala, takhle dlouho jsem ji na jednom místě ještě nikdy neudržela. Pak jsem začala hubnout. Jím teď pořád docela hodně a pravidelně, pomalu si zvykám. Váhu držím na stabilní váze, vypadám dobře, jsem se sebou dost spokojená. Ale ani si o sobě už nemyslím, že vypadám nejlíp. Jsem spokojená s tím, že se můžu zařadit do společnosti, kde každý je jiný a každému sluší to jaký je. Cítím svoji osobnost, kterou nechci nijak změnit, nechci už za žádnou cenu ani zhubnout..Chci být to co jsem a jak mě mají kamarádi rádi – a to že těch kamarádů mám teď fakt hrozně moc. Nebyl to nijak geniální životní příběh ale tímhle končím svou etapu záchvatovitého přejídání a od této chvíle o sobě můžu hovořit jako o psychicky zravém člověku

Ahojky všem… Za týden to bude měsíc co jsem se tady rozloučila a také to budou 3 měsíce co jsem skoncovala s PPP. Já vím, nijak závratná doba, ale já jsem si už jistá. Jsem si jistá sama sebou!!! Pro ty co mě neznají, tak jsem se asi rok potácela s anorexií a po té se záchvatovým přejídáním. Je to tři roky zpět, když to všechno začalo a možná by se dalo říct, že ve svém věku (24 nyní) bych mohla mít rozum, ale o tom to není. Už od puberty jsem byla holka plná sebevědomí, rozhodně ne tlustá, hodně jsem sportovala. Pak nastal zlom a ať jsem chtěla obviňovat všechny okolo, teď už vím, že to bylo jen mnou. Sebevědomí bylo pryč a s ním i spousta kil. Jenže to nebylo vše co zmizelo, už jsem to prostě nebyla já a ač se mi to dařilo skrývat má duše trpěla asi nejvíc. Pak to prasklo, kila byla zpět, ale mozek stále v háji a přišlo ZP. A věčný koloběh. Tohle všechno určitě taky znáte pokud jste tu se stejným problémem, ale hlavní důvod proč to píšu je ten, že to jde zastavit. A stojí to za to. Jsou to pouhé tři měsíce a já jsem šťastná, ale opravdu šťastná a vnitřně hrozně svobodná. Nesleduji energetické hodnoty jídla, dám si sladkost když mám chuť, sportuji pro radost a ne pro utrpení atd. I ostatní si všimli mé proměny a radosti ze života. Celkově nastalo v mém životě během posledních třech měsíců k mnoha zlomům, díky kterým jsem ještě šťastnější. Tohle je můj poslední návrat zpět a doufám, že se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že si moc přeji a pevně věřím, že se sem už nikdy nevrátím. Všem přeji mnoho sil Vaše Nat

Zdravím všechny, Napsala jsem zde již dva články a nyní jsem se opět rozhodla pro další ač neveselý příspěvek. Je to již dlouho, co jsem onemocněla bulimií. To, co jí předcházelo, by bylo na dlouhé povídání, ale bylo to jistě části vinou okolí, a z části mou vinou. V šestnácti jsem měla normální váhu (170 cm /56 kg) ? tedy myslím, že vzhledem ke svému věku a výšce normální byla. O rok později jsem začala s přejídáním a později, když jsem vážila už 70 Kg, se mi k tomu všemu přidalo ještě zvracení. A myslíte, že jsem zhubla? Ani náhodou, zjistila jsem, že když se člověk všemožně snaží jídlo vyzvracet a nebo brutálně cvičit a dřít se do úmoru, nepomůže nic z toho. Rozhodila jsem si metabolismus tím, že byl nejprve zvyklý na menší příjem kalorií. V žádném případě jsem nedržela drastickou dietu nebo hladověla (můj denní příjem za normální hmotnosti byl kolem 1500 ? 1800 kcal. Bylo to sice méně, než by možná mělo být, ale mám pomalejší ?spalování? a tak mi tento příjem stačil. Ale když z nenadání místo 1500 kcal dáte tělu najednou třeba 2500 nebo 4000 kcal a to naráz, je to hrozný šok a pokud se to opakuje po více dní, je jasné, že člověk začne přibírat. A to neuvěřitelně rychlým způsobem. Během týdne jsem dokázala přibrat více než 5 kg. Což je stejně extrémní případ jakoby jste tolik kg za týden zhubli. Dostala jsem se během dvou měsíců z 56 kg na 70. A to byl příšerný extrém. Člověku je zle, cítí jak přibírá, jakoby se mu mělo celé tělo roztrhat na kusy a přesto nezvládne svou chuť k jídlu. A žere a žere dál! Marně se teď snažím zase zhubnout (už to trvá tři roky) a ono to nejde a nejde. A tak se u mne stále střídají období, kdy jím normálně (příjem asi 1500 ? 2000 kcal) a kdy se přežírám (někdy víc než 4500 kcal) a pak zvracím, protože je to pro mne lepší řešení, než se pak trápit s plným žaludkem několik hodin cvičením. Cvičím ráda, ale ne takhle. Navíc je opravdu nesnesitelně odporné, když dokážete sníst i několik kg jídla (já zvládnu až 3 kg ? jednou jsem už byla naštvaná a chtěla jsem vědět kolik toho teda dokážu sežrat a tak jsem se předtím zvážila. Pak jsem do sebe nacpala jídla nejrůznějšího původu ? ale většinou sladkosti ? jako marmeláda, puding, rohlíky, ? protože spíše ulítávám na cukru než na tuku. Tučné by do mě nikdo nedal? a pak jsem se opět zvážila a?byl to šok! Tři kila nahoře během několika minut! Ale já se ne chci vzdát, tím ne teď, když jsem poznala jednoho opravdu moc milého člověka (ačkoli jsme se pět let téměř denně vídali, až teď jsem poznala, jaký skutečně je), který je mi velkou oporou a jen díky němu, jsem stále více schopna bojovat s tou odpornou nemocí. A já to dokážu! Nyní mám už od začátku června prázdniny. Mám po maturitě a také jsem udělala přijímačky. Jdu znovu na střední. Sice se to asi zdá divné, ale 1.) ve městě, kde bydlím, bych asi pořádnou práci nesehnala, 2.) jsem vystudovala sice školu, která je zajímavá určitě dobrá, ale ne pro mne. Neboť jsem vždy chtěla dělat něco jiného. A 3.) mám ještě velké cíle, chci studovat dál a mít vysokoškolské vzdělání. Vrátím se ještě k bodu 2.) Od mala jsem věděla, že budu studovat veterinu. Však na základní škole jsem nezapadla do kolektivu a bylo mi řečeno (i od jisté paní učitelky), že je opravdu hnusné abych šla na školu, kde se pitvaj zvířata a že holky by neměly něco takového dělat. A tak jsem to vzdala a šla studovat polygrafickou školu, která byla pro mne docela zajímavá a hlavně v místě mého bydliště. Ale po čtyřech letech studia, jsem zjistila, že to není to, co bych chtěla a tak jsem si řekla, že až dodělám poslední ročník a odmaturuji, zkusím se na tu veterinární školu přeci jen dostat. A povedlo se ! Samozřejmě že jsem připravená a i tehdy jsem byla, že tam nebude jen všechno hezké, ostatně každá práce nebo studium má svoje klady a zápory, ale (možná se budu s názory jiných rozcházet) právě to, co je na té škole ?to hnusné? člověka naučí a bude jednou pro mnoho jiných zvířat velice důležité. Nejdu tam proto, že se chci (s prominutím) hrabat ve zvířecích mrtvolách, ale proto, abych mohla v budoucnu pomáhat živým a nemocným zvířátkům, a udělat pro ně vše, aby umírala co nejméně. Jsem holka, která vyrůstala dvanáct let v hospodářství, mě nikdo nemusí učit, co to obnáší a proto, mne moc mrzelo, že jsem musela neustále čelit narážkám od těch hlupáků kolem. Jenže tenkrát jsem si tohle neuvědomovala. Bylo mi dvanáct /třináct , byla jsem hloupá puberťačka, která koukala jen na to, aby byla mezi spolužáky IN. Už nikdy bych tuhle blbinu neudělala. Už na ty kolem, kašlu. Oni mi nikdy nic dobrého nedali a nedají. Naopak, co mohli, vzali mi a já BLBÁ jsem jim k tomu ještě dopomohla, že jsem se nechala ovlivňovat jejich názory. Teď už ne. Každý mne musí brát takovou, jaká jsem a jestli ne, neprosím se nikoho o to. Dokáži bez lidí žít. Naučila jsem se to. Mám pouze pár přátel, kteří vědí, jaká jsem a přesto mě takovou berou. Kterým na mě záleží a takové přátele bych nikdy nezatratila, neboť vím, jak drahé je mi opravdové přátelství. Dříve jsem byla jakýsi vlk samotář ? však proti své vůli, ale dnes jsem jím dobrovolně. Nechci a nepotřebuji kolem sebe lidi, kteří mne shazují, u kterých, pokud nemám značkové oblečení poslední nebo účes poslední módy, jsem ta špatná. Raději budu sama, než s nimi. Zašla jsem až tam, kam jsem zajít nechtěla a tak se vrátím zpět k mé nemoci. Právě přes tyto prázdniny se chci dát trošku dohromady. Nechci jít na novou školu s bulimií. Navíc jsem na přihlášku na internát uvedla, že můj zdravotní stav je bez omezení a tudíž v pořádku. Nemohla jsem jim tam přeci napsat, že jsem psychicky labilnmí bulimička se sebedestruktivními sklony. Sice jsem loni navštívila dvakrát psychologa, ale stejně si myslím, že pokud já sama nebudu chtít, tak se nic nezmění. A nikdo mi nepomůže. Mnoho lidí třeba neví co má udělat, ale já to vím, jen nemám pevnou vůli. V tom je ten problém. Už bych z toho byla dávno venku. Brala jsem rok antidepresiva, ale dva týdny před maturitou jsem je začala vysazovat. Řekla jsem si, že buď to prostě nervově ustojím nebo ne. Týden mi bylo blbě, motala se mi hlava a pak to přešlo. Maturitu jsem zvládla. Bála jsem se, ale zvládla jsem ji. Teď už ty prášky neberu vůbec. Nechci si kazit játra už ve dvaceti letech a už vůbec ne, když vím, že je mi stejně jako když jsem je brala. Musím chtít sama se z toho dostat. A já chci! A teď nikdy jako předtím. Pro člověka, kterého bezmezně miluji a který ví o mých problémech, udělám cokoli. Nechci, aby si on dělal starosti s tím, že já jsem nemocná. Nezaslouží si, trápit se zbytečně mými problémy. Chtěla bych přestat s přejídáním. To, jestli zhubnu, nebo ne, teď není podstatné. Myslím, že když budu jíst pravidelně, nebudu se přejídat, jíst příliš sladkostí a budu zase sportovat jako dřív, váha pude dolů sama. Bez větších problémů. Nemá smysl se trápit nějakými drastickými metodami, jíst prášky na hubnutí, zvracet nebo několik hodin denně cvičit až do úplného vyčerpání. A právě zde bych se také chtěla zastavit. Tehdy, kdy jsem měla těch 56 kg, měla jsem před tím ještě jakési období, na které si musím dávat pozor. A doporučila bych to i vám všem. Neblbněte s extrémní fyzickou zátěží. Pokud chcete zhubnout třeba pět kilo, hubněte pomalu. 1 ? 1,5 kg za týden stačí. Já vím, že každý by chtěl být štíhlý hned, ale nevyplácí se to. Buď se vám hubnutí vymkne z rukou a budete na pokraji anorexie, nebo dostanete šílenou chuť na jídlo a pak až se do něj zakousnete, už nebude cesty zpět. Stane se z vás to, co je teď ze mne. V patnácti jsem měla 63 kg, a pak jsem zhubla na těch 56. Ale měla jsem trochu období, že se mi to málem z těch rukou vymklo. Ne že bych nejedla, ještě jednou opakuji, že jsem jedla poměrně normálně, jen jsem nedokázala odhadnout to, jestli moje tělo potřebuje odpočinek nebo ne. V té době jsem trpěla něčím, co by se dalo přirovnat k manoidepresivní psychóze. Zkrátka jedla jsem normálně, ale moc jsem se fyzicky namáhala. Ráno jsem vstávala každý den v 6 hodin bez ohledu na to, jestli je všední den či víkend, celý den se nezastavila (cvičení, škola, práce na zahradě, zase cvičení?) a chodila spát kolem 2. hodiny v noci. Zkrátka jsem nebyla unavená navenek, ale tam uvnitř ano, jen jsem to nepociťovala. Přes prázdniny jsem tímto zhubla až na (musím přiznat že už alarmujících) 52 kg. Což bylo opravdu málo. Ale sama jsem to zarazila a toto období trvalo jen pár týdnů. Pak jsem chodila spát dřív (kolem 10 ? 11. hod.) a cvičila jen jednou denně půl hodiny. Jedla jsem pořád stejně, protože nebylo potřeba to nějak měnit. Hmotnost se mi ustálila na 55 ? 56 kg a já byla spokojená. To, co se později stalo, bylo proto, že jsem upadla v hlubokou depresi, díky okolním narážkám spolužáků, spolužaček a také sousedů. Prý jsem byla šíleně vyzáblá (na 56 kilech? To tedy nevím, co by říkali, kdybych měla pod 50) a nevypadala jsem jako ženská, ale jako reklama na hlad, (je sice pravda, že jsem měla míry 89 ? 62 ? 89, ale mám prostě takovou postavu. Když zhubnu, tak jsem dlouhá nudle, trochu plošší a žádný zadek, ale ten nemám ani teď a vážím 67 kg a mám míry 94 ? 70 ? 94) Zato, když přiberu, tak všude. Ale hlavně na rukách a na obličeji a na břiše. Mnoho lidí mi říká, že nemusím držet dieta, že to mám shodit cvičením. Však asi fakt nikdo neví, že cvičím a pořád. Jenže pokud člověk nekontrolovatelně jí, tak nezhubne ani cvičením. A navíc, jaké cviky existují to aby člověk zhubl v obličeji? To tedy fakt nevím. Břicho a ruce se zpevnit cvičením dají, ale obličej? Tak to asi těžko. Je jeden způsob znám. Alespoň pět kilo dolů a je to. Zkrátka bych byla rády, kdybych se dostala alespoň na hmotnost, kterou jsem měla v 15 letech. A pokud to pude, tak na svoji optimální hmotnost 56 ? 57 kg. Ani méně, ani více. Vzhledem ke své výšce a k tomu, že je mi není už 12 let, nemůžu vážit 50 kg. A vůbec nechápu holky, které chtějí např. při výšce 170 cm a hmotnosti 50kg hubnout. To už je opravdu nepováženou a tak nechápu, proč mne okolí s těmito srovnávalo. Nikdy jsem se za anorektičku nepovažovala, neboť jsem jí také nikdy nebyla. Ale díky strachu z toho, abych právě tou nebyla, jsem začala jíst a jak to dopadlo? Jsem bulimička. Z bláta do louže. Takže: ?Vy, co jste mne neprávem nařkli, radila bych vám podívat se sem, kam píší holky, ketré mají opravdové problémy s jídlem.? A díky vám (a díky mé hlouposti), jsem tu také. Už vím, že nebudu nikdy vážit 50 Kg, nebudu mít ty zatracené ?modelkovské míry 90 ? 60 – 90 , neboť to prostě nejde. Každá z nás máme zkrátka jiné proporce a která trefí třeba tu devadesátku, nemůže zase trefit šedesátku. (já jsem 60 v pase měla až na těch 52 kilech, jenže přes boky a prsa jsem měla skoro 86. To fakt nejde. Na tohle bych se vykašlala. Nejsem však zastáncem toho, aby mladá holka ve dvaceti měla na 170 cm přes 65 kilo, protože to je dost. Potom, až příjdou děti, je to ještě více a pak už to nejde tak dobře dolů. Ale musíme být realistky a přece nejde ve dvaceti letech vážit stejně, jako jsme vážily ve dvanácti ne? Pokud tedy přeci jen toužíte zhubnout, chce to fakt jedině tím, že budete jíst. Ale ne gigaporce, pravidelně a ne před spaním. Protože to je to, po čem se přibírá. Ne to, že si dáte čas od času třeba sušenku, čokoládu, nebo nějakou jinou sladkost. Není potřeba ty sladkosti úplně vyloučit, protože tělo cukr potřebuje a pokud ho nedostává téměř vůbec, může se bránit tím, že vám bude špatně, budete mít špatnou náladu a jednou to stejně nevydržíte a najíte se. A pak zase a zase a pak budete mít co dělat, abyste se tomu přežírání odnaučily. To samé je s pohybem. Nemá cenu se tři a více hodin denně dřít v posilovně. Akorát si namáháte klouby a také srdíčko. Já to musím vědět, protože tím, jak se přejídám, jsem vyzkoušela všechno možné. A tak vím, co dokáže vyšší hmotnost v kombinaci s úmorným cvičením a hladověním udělat s tělem. Jak je to možné, že právě teď kdy žiji tak nezdravým způsobem mi nikdo z okolí nic neřekne? Každý říká : ?Ty seš dobrá, ty nejsi tlustá, předtím jsi byla moc hubená? Ale předtím jsem nežila tak nezdravě jako teď. Nejlepší je si každá den půl hodinky nebo třičtvrtě zacvičit pro radost, ne proto, že jsem zase ?sežrala? to, co nemám a považovat toto za trest. A různě to střídat ? jeden den běhat, duhý den jezdit třeba na kole nebi na rotopedu, třetí den posilovat problematické partie, a tak dále? Jakmile totiž člověk začne provozovat jen stereotypní cvičení ? třeba jen pořád jezdit na rotopedu nebo jen pořád posilovat, tělo si na to zvykne a poté už hubnutí nejde tak dobře. Chce to opravdu střídat. A neblbnout s extrémně rychlým hubnutím. Opravdu není zdravé když člověk zhubne 5 kg za týden. Pokud příjde nějaká nemoc, tak se nedá nic dělat, ale záměrně hubnout tak rychle není dobré. A nevěřte těm reklamám, kde za dva týdny díky žádnému cvičení ani omezování se v jídle, jen díky zázračným práškům nebo hubnoucím náplastem zhubnou 10 a více Kg. Nejen že je to nezdravé, ale určitě ty prášky a náplasti (pokud vůbec skutečně fungují) nebudou užívat navěky a tudíž, až přestanou, zase budou to, co byli, však o těch deset až dvacet kilo tlustší. Fakt, jestli mohu někomu poradit, tak bych hubla podle toho, zda vůbec potřebuji zhubnout a kolik potřebuji zhubnout. Někdy se vám zdá, že máte trochu větší břicho, zadek či stehna ? no každá má to své? Ale hmotnost máte v pořádku, nebo jen třeba potřebujete dát dolu 3 ? 5 kg. Někdy to úplně stačí a ostatní si fakt zpevníte cvičením. Ale chce to pomalu. 3 ? 5 kg můžete hravě a bez jakéhokoli rizika shodit za 14 – 28 dní. Je to tak akorát. Pokud potřebujete dát dolů více než 10 kg, musíte si uvědomit, že vám na to nemůžou dva týdny stačit, pokud nechcete znovu přibrat. Chce to tak 6 ? 8 týdnů. Vím, že je to dlouhá doby, ale tím lepší a zdravější to pro vás bude. Nechci vás tu nějak poučovat. Psala jsem sem protože mám sama problém, ale jak jsem se již zmínila. Vím jen, jak tento problém řešit, jen nemám pevnou vůli. Myslím, že jsem toho napsala již dost. Raději si teď půjdu ?zamést před vlastním prahem? neboť sama nejsem zrovna tou, co o morálce kázat může. Mám před sebou celý zbytek června, červenec a srpen. To znamená 74 dnů, během kterých mohu ledacos na sobě změnit. A já se budu moc snažit. Mám teď obrovskou motivaci a také nechci vypadat na té střední mezi patnáctiletými holkami jako jejich mamina. Takže ? vzhůru do boje a držte mi palce, protože já vám je taky držím. Vím je těžké to zvládnout. P.S. Admin: Z důvodu ochrany vašeho soukromí emailové adresy nezveřejňujeme.