Archive for category: Můj příběh

Ahoj, nevím co mám dělat, jak se rothodnout. Měřím 165 cm a vážím 48 kg. Má postava je štíhlá ale v některých místech tučná. Přesto na ostatních forech mi všichni nadávají do blbý anorektičky. Vím, že anorexie je psychická nemoc, kdy se člověk vidí jinak- já si ale myslím, že nemám anorexii a tudíž poruchu vidění sebe sama. Je ale pravdou, že se o anorexii zajímám ve věětší míře, omezila jsem svou stravu, cvičím jako blázen a toužím po bezchybné postavě. Nikdy jsem ale nešla zvracet i když úlety v jídle byly časté. Denně si píšu jídelníček, který obsahuje, co jsem snědla a taky dělám změny v něm- plánuji si menší množství jídla na další den. Co si o mne myslíte? Děkuji všem

Ahoj, začnu malým paradoxem – studuju psychologii a speciální pedagogiku. A když jsem se učila etopedii na letošní zkoušky, víc a víc jsem se ponořovala do literatury o PPP a hledala na netu… A dostala se i na tyhle stránky. Hodněkrát jsem si nad nimi pobrečela, hodněkrát si řekla, že už se z toho přece jednou musím dostat… A zase se se přejedla a byla na tom stejně jako před tím. Konečně je po zkouškách, mám na sebe víc času. Tenhle víkend jsem hodně přemýšlela. A opravdu chci vytáhnout do boje se svojí bulimií a půjde-li to jen trochu, skoncovat s ní (i když podle všeho se téhle nemoci asi nezbavím nikdy, vždycky někde bude dřímat…) Jak jsem začala? Před maturou – hodně učení, málo pohybu a aktivit – kroužků, které mi dříve hojně naplňovaly volný čas. A řekla jsem si, že přece když jen sedím, nemůžu se tak cpát… Tak jsem si řekla, že když se najím nějak víc, budu to muset vykompenzovat… A začalo to. Někdy zvracím víc, někdy míň… Povede se mi i měsíc být bez záchvatu. A pak se to všechno zase zvrhne a zvracím třikrát denně… Všude – doma, na kolejích, u babičky. Jednou i ve škole… A proč sem tohle všechno, co možná ani nemá hlavu a patu, píšu? Když jsem si četla všechny ty knížky, začala jsem si uvědomovat, proč jsem každý měsíc u zubaře. Proč mám problémy s vylučováním a proč je mi pořád zima… A že to není v pořádku a musím s tím něco konečně dělat… Vypsat se sem je jeden z mých prvních kroků. Odhodlávám se k tomu svěřit se mamče. Mám hrozně hodné rodiče a tak je nechci zklamat, ale zase mám pocit, že když někomu vypovím, co se děje, budu vůči němu cítit závazek a opravdu se sebou začnu něco dělat. Jako každá holka, myslím na to kolik vážím a jestli je to moc nebo málo. No, asi na to myslím víc než normální holka. Sníst večeři mi přijde děsivé. Ale když spořádám tuny sladkostí, tak mi to děsivé nepřijde… Chci se naučit žít zase normálně a věřím, že se mi to povede. Už jsem to napsala sem vám všem. Chci to říct našim. A v září se chci v Praze zapojit do svépomocné skupiny… Doufám, že se povede a přeju vám všem, které v tomhle taky lítáte, abyste našly chuť a odvahu začít s tímhle hnusem bojovat a vyhrát.

Je mi 21, měřím asi 176cm, váha asi 63kg. Postava je celkem v pohodě, zdá se, že jsem v poslední době nabrala i svaly, co chodim do posilky a pravidelně jezdim na rotopedu. tak to je tak na úvod… Holky, chce se mi fakt křičet, kolik příběhů tady čtu. A všechny mají stejný důvod… zhubnout pár kilo. Většinou to začne tím, že chceme zhubnout co nejrychleji a tak se proto i hodně omezujeme. Už delší dobu si nakupuju potraviny sama a rodiče mi je pak proplatí, samé zdravé věci. Jak jistě víme, dlouho se jíst zdravě nedá. Mě například přepadnou vždy chutě na sladké a pak se začnu přežírat až prostě už nemůžu. A to si pak řeknu, že už je to stejně jedno. Mám zkaženou náladu, nechci ven ani s kamarády ( spíš žádné nemám, jsem velkej samotář) a vždycky si řeknu to samé, zítra začnu novej začátek, udělám tlustou čáru a začnu s čistým štítem od snídaně. Jím zase pravidelně, jen se nesmí nic zvrtnout. Nejhorší je, když přijde nuda nebo samota. Když jsem se rozešla s přítelem okamžitě jsem začala strašně žrát kdykoliv mě to popadlo, měla jsem fakt blbou náladu. Najednou jsem se nemusela tolik hlídat. Nemusela jsem být pro nikoho hezká. To mi vydrželo asi 2 měsíce, pak jsem si řekla dost a začala se zas trochu hlídat. Teď je to zas střídavě oblačno. Holky zjistila jsem, že když budu stejně žrát jak králík, tak mi to dlouho nevydrží a zase začnu brzo žrát jak prase a přežírat se. Ale je to logické. Když dlouho nejíte a pak to porušíte a zdlábnete něco nezdravého, je konec. A máte bulimii nebo chorobné přežírání. Čím dýl trvá „dieta“, tím mnohokrát víc bude trvat žravost. A víte co? Kdybych se vykašlala teď na jídlo a jedla co chci, tutově bych ztloustla, páč bych si začala dopřávat všechny ty nezdravé dobroty. A i když jsem nad tím zkusila přestat myslet, to je co sním, v jakých pravidelných intervalech, v kolik hodin naposled večeřet…. Zjistila jsem, že to nejde. Páč pokaždý, když mám volno v práci, myslim pořád jenom na jídlo, na nový druh cvičení, jak to vydržet, mít pevnou vůli. To je děs. Proč ségra jí co chce, kdy chce a nemyslí na jídlo vypadá pořád stejně, někdy dokonce přitom i zhubne a to vůbec necvičí?? Chtěla jsem se mít ráda, milovat své široké boky, svá oplácanější stehýnka, zadeček s celulitidou, proště hruškovitou postavu, ale to nejde… Pokaždý když projdu kolem zrcadla, tak se na sebe dívám ze všech stran, cpu se do menších konfekčních velikostí a pak se ze špatné nálady, páč je to už stejně dneska jedno přežeru… Ach joo, tímhle se budu zabývat už po zbytek svého života, místo toho, abych se starala o jiné věci a převrátila žebříček hodnot. No nic, píšu tento článek. Mimochodem při čtení těchto příběhů pořád něco jím a jím. Chce se mi nadávat sprostě a křičet, jak se tohle dá zastavit. Odpověď je zatím neznámá, kéž bychom na ni přišly… Až na to někdo přijdete, dejte vědět, jinak nevím jak ta budoucnost bude vypadat..

Proč? Už jsem byla tak blízko… Celý půlrok s tím bojuju, teď konečně konec, který, jak se zdá nenastane… Dvakrát týdně mě doma vážili rodiče, píšu si vlastní jídelníček, každý den cvičím a do toho jezdím do posilovny… Toho jídla – max. půl kila denně… Jo, je to vyčerpávající, když dvakrát týdně běhám + k tomu jezdím na kole atd… Jenomže já si jídla přidat nemůžu, tloustla bych, jojo efektem jsem si už prošla… O tohle vlastně ale vůbec nejde. Předevčírem mě taťka vážil, já (sice nespokojená) si v duchu oddychla, když ručička ukázala 50 kilo, ale uvnitř mě se opět ozýval známý hlásek: „Bude to zas 49, bude.., neboj.“ Tímhle jsem se držela nad vodou (měřím 161 cm), 49 kilo, ani víc, ani míň, protože až mě budou zas vážit, musím mít přece těch 50… Ne, nemusím. Taťka ještě ten den řekl, že už nemá potřebu mě vážit a věří mi. Stydím se za to, jak jsem si lehla do postele a už jenom myslela na to, jak bude zas všechno s 46 kily super a já mohu znovu nejíst, jako dřív. Neee, kdyby věděl, co řekl, že už jsem v tom zase. Alespoň těch projímadel a všelijakých prášků na hubnutí (které stejně nepomáhaly) jsem se už dávno vzdala. Sic místo toho kouřím asi 5 cigár denně, piju, ale mám ten pocit, že si tak neničím organismus, jako předtím. K čemu mi je, že chodím na gymnázium, patřím mezi nejlepší a jsem obklopena lidmi, které mám ráda a oni mě ? Kdyby tak věděli, co se mi zase honí v hlavě. Vždyť včera jsem se ještě přemáhala, jestli opravdu do té lékárny jít a ta projímadla si koupit. To jsem neudělala, zase mi ale místo toho bylo blbě z malrborek. Dneska jdu do posilovny – opět 20 minut na rotopedu, 1,75h cvičení a pak 20 minut běhu. Do toho jsem samozřejmě snědla jen oplatek a 40 g buchty. Já ale nemám hlad. Proč? ! Chci mít hlad ! Už to neuhlídám ani tím mozkem. Já bych se najedla, ale už u toho oplatku se mi zvedal žaludek… Ale proč? ! To už i moje tělo chce hubnout ? Jak může, chci už ven, vždyť jsou prázdniny, nemíním se zase sr*t s tím vším znovu a zničit už tak rozvrácenou rodinu, která se do takového stavu dostala díky mně !

ahoj, mam mentalnu anorexiu. lepsie povedane, som vyliecena pacientka/klientka, podla vseobecne prijatelnych noriem. mala som mozno 13 rokov a odrazu sa zo mna stala zena. moj detsky vyzor bol prec a ja som sa o seba patricne starala. to male ufulane dievcatko, ktore sa za garazami s kamaratmi hralo na murarov, sa razom uplne zmenilo. zacala som sa pekne cesat, jemne malovat, mozno az prilis elegantne na svoj vek aj obliekat. bola som pekna. na gymnaziu som sa ucila vyborne, nemala som ziadne problemy. bezne kamaratstva, zabava… nic ma netrapilo, vsetko bolo fajn. doma som mala absolutnu volnost, nikto na mna nedaval pozor. nik sa nestaral kedy, ako a co jem. bola som zvyknuta sa po skole dobre najest, vtedy som nerobila takmer ziaden sport. cize, zacala byt zo mna, podla mojho nazoru, poriadna zenska. dostala som tvary. a to sa mi nepacilo. nechcela som byt dospela. a tak som sa nejako dostala k nejakej tej „diete“. tu vsak babicka stopla prvymi upecenymi kremesmi, ktore sa jej objavil na stole:) ale myslienky na dokonalost som sa uz nemohla zbavit. chcela som byt najlepsia. vo vsetkom. chcela som byt najmudrejsia, najlepsia studentka a ked prisli prve ponuky z modelingu, aj najlepsia modelka… nemala som od prirody to typicke vesiakove telo, nebola som ako dievcata tam, ktore jedli od rana do vecera a stale boli rovnake(je to tak, solidne agentury chore dievcata nikam neposlu, tie modelky maju jednoducho postavy po otcovi). vedela som, ze v tom nebudem najlepsia, preto som sekla. aj ked, bola som dobra, bola som ziadana. ale ja som to nedokazala, aj ked v modelingu som sa pohybovala skoro styri roky. moje problemy so stravovanim nemali vsak ziaden suvis s modelingom. bolo to vo mne. vsetky tie problemy, ktore sa v nasej rodine kopili, som v sebe ukladala. ja som bola tou, do ktorej sa vsetci obuvali, cez ktoru riesilli problemy, ja som bola tou silnou..aspon navonok. v jeden rok sa to na mna vsetko zvalilo. zacala som si davat vsetky tie zle veci, co u nas boli za vinu. zacala som sa trestat, rezat sa ziletkou, prestala som jest. chcela som byt jednoducho malicka. chcela som sa stratit. znicit sa. zacala som bicyklovat. 40 kilometrov denne..musela som. cvicila som dlho do noci a rano som vstavala o piatej, aby som mohla este dve hodiny pred odchodom do skoly posilovat. po skole som sa este prinutila ist na korcule a dlho do noci som slapala po schodoch tak, aby to nikto nepocul. kazda kvapka sa pocitala. zacala som milovat hodiny telocviku. a moje studijne schopnosti sli rapidne dolu. stala som sa troskou. a viem, ze vas zaujimaju cisla..mala som 175cm a vazila som nieco okolo 45kg. moj den sa tocil okolo jednej veci. a vsetko bolo akoby cierne. cely cas som rozmyslala ako sa vyhnut jedlu, ako zaklamat tak, aby na to nikto neprisiel. cely cas som sa tesila, aby uz bolo rano, aby som si mohla dat ranajky. a tym sa pre mna den skoncil. vecer som nemohla spat, mala som tazke krce, hlavu plnu myslienok, bolelo ma cele telo. v tych chvilach som plakala do vankusa a prosila boha, nech ma radsej zabije hned. pretoze, zabijala som sa. moje srdce pracovalo len tak- tak, ja som odpadavala vsade, kde bol len trosku vydychany vzduch, lamali sa mi zuby, o nechtoch, vlasoch a pleti nehovoriac. najhorsie bolo, ako som sa spravala k rodine, k priatelom. bola som zla, odporna svina, ktora vsetkych odvrhla. najlepsich priatelov, rodinu..lebo chcela byt sama. chcela zit vo vlastnom svete bez problemov. takto minuly rok som sa v tomto dokonalom svete bez problemov pokusila zabit. pod naporom citov..som zjedla krabicku prehanadla a nejake lieky. vsetko som prichystala tak, aby so mnou neboli po smrti nejake vacsie problemy. ale, nastastie, nic sa neudialo a tak som sla dalej. jedla som, nejedla..depresiu som riesila stale. ci skor..neriesila. skusala som s nou zit. cele to trvalo roky. mnohi chceli pomoct, mnohokrat som sa aj ja tvarila, ze pomoc chcem, ale v skutocnosti som sa nechcela zmenit. bala som sa, co bude potom. aky bude ten zivot, ak nebude takyto. mohol byt horsi? lekari a hrozby..prosenie o par kil naviac… hnus a strach mnou lomcuje este teraz. blizili sa moje maturity, prijimacky na vysnivanu vysoku skolu. a vedela som, ze v takomto stave to nikdy nedokazem. preto som zacala, takpovediac „zit“. zacala som jest, zacala som chodit von, zacala som verit nielen sebe, ale aj inym. drzal ma pri hladine ciel. tak, ako ma predtym drzal ciel ubytku kil na vahe, tak som aj teraz pred ocami videla seba, ako raz pracujem a som dobra. mam tyzden po prijimackach a neviem, ci ma zobrali. len dufam, ze ano. dufam, tesim sa na skusky, na vsetko. aby som opat mohla mat ciel, ktory budem moct splnit. nieco zmysluplne. pretoze, zistila som, ze prave toto je pre mna ta najvhodnejsia liecba. ziadni lekari, psychologovia mi v tomto nevedli pomoct. az kym som si nepomohla ja. a ludia, najlbizsi, ktorych som opat k sebe zavolala. musim zit. vidina dalsieho roku stravenom niekde v nemocnici na infuziach ma desi. musim zit, aby som mohla oplacat ludom lasku a doveru, ktoru vo mna, napriek vsetkemu vlozili. musim byt dobra. a hlavne, musim sa zacat mat konecne rada.