Zase jsem tady

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. Každý den sem chodim a čtu si ty články, některé i několikrát. Asi se zbláznim, každej den myslim na to proklatý jídlo, nenávidim ho a zároveň miluji. Každé ráno si pokaždé řeknu, že začnu nanovo, ale ono to dopadne vždycky stejně. Do huby dostanu sladký a pak si řeknu, že už je to stejně jedno a cpu se a cpu se a je jedno kolikrát denně a v jakou dobu. Mám depku… Chci si říct, že to je jedno, že jídlo potřebuju k životu. Ale mozek je silnější než rozum, bohužel… Chci zhubnout, i když tlustá nejsem, jen mám ženskou postavu, ale já bych chtěla mít menší velikost a ty modelky jsem začala už pozorovat od nějakých 9.let. Už tehdy jsem zkoušela tu jejich chůzi. Kdykoliv projdu kolem zrcadla, už se prohlížim ze všech stran, zatahuju břicho a rvu se do menších velikostí kalhot. Když se do nich nevsunu, dostanu zas depku a začnu zase žrát to hnusný jídlo. Někdy to dělám asi z nudy, ale hlavně na to myslim furt, nemůžu se těch pocitů zbavit. O zdravé výživě bych mohla vyprávět, kolik toho vím. V práci to o mě všichni vědí, ale nic netuší, protože netloustnu ani nehubnu. Samozřejmě to žraní kompenzuju cvičením, jinak bych opravdu tloustla. Ale k čemu mi to je, když stejně žeru jak prase. Takhle nikdy svého cíle nedosáhnu. Bojím se, když si něco vemu do hlavy, udělám pro to cokoliv. I když nejíst prostě nevydržím, na to jsem slabá, hned se mi dělá zle. Práci mám taky spíš stresující a čokoládu tam potřebuju na zklidnění. Už nevím co mám dělat, vnitřně se fakt nenávidim. Asi je to tím, že jsem teď taky sama a ve volném čase se zajímám jen o jídlo. Všechno mi jde stranou. Ale mě ani nic jiného nezajímá, nechodím ven, myslím si, že jsem zas moc jedla a necítim se dobře ve společnosti hubených holek. Všichni kluci koukají jen na ně. Tak radši zůstanu doma, koukám na tyhle stránky, žeru, spim, nemluvim a přemýšlim o tom, jak od zítřka zase začnu s čistým štítem… Omlouvám se, vím, že mi asi nepomůžete, když jste na tom podobně. Chtěla jsem to jen napsat někam do deníčku nebo sem, protože jedině vy to můžete pochopit. Děkuju a mějte se krásně.

Začalo to? kdy to sakra vůbec začalo?

/0 Komentáře/v /přidal

? Ručička váhy se nenávratně a rychlostí blesku blížila k 70kg, byla jsem čerstvě po maturitě a užívala si prázdnin ? paráda, grilování, víkendové akcičky, spoustu alkoholu, spoustu JÍDLA a nová parta ? nová parta téměř dokonalých lidí. Do svého prvního zaměstnání jsem nastupovala v listopadu roku 2005 už se skoro 80kg! Obklopená deseti důchodci, kteří z těch bujných tvarů v noci asi ani nespali, neřešila jsem, jestli si po večeři dám jeden nebo dva pytlíky chipsů ? Bylo to šťastné období, kdy jsem milovala svojí tělesnou schránku. Pak to přišlo ? první ?dospělácké? zklamání ? Výpověď! Sama sebe jsem začala vidět jako neschopnou malou holku ? Dva měsíce jsem jen utíkala před okolím a zaháněla deprese hodně velkými porcemi ne zrovna zdravého jídla ? A ručička zase stoupala ? stoupala ? stoupala ? v únoru 2006 jsem vážila celých 85kg/168cm! A DOST!! V tu dobu jsem poznala člověka, který mi celý život obrátil vzhůru nohama. Ano, mojí nejlepší kamarádkou se stala paní, která by ve svém úctyhodném věku strčila do kapsy kdejakou dvacetiletou holku! Začalo mi vadit, že vedle téhle nádherné ženské, ze které vyloženě čiší obrovské charisma a za kterou se otočí i puberťák ze základky, vypadám ?tak trochu? jako tlačenka. Přesně 14. února jsem začala dodržovat zdravé stravování. Podle všemožných rad jsem si dělala každý den záznam, co jím, kde to jím, s kým ? A hle, ručička začala klesat ? Bylo to všechno pořád v pohodě, jedla jsem správně, zdravě a váha šla stále dolu. Pomalu, ale šla. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě v tom podporovali, zasvětili mě do tajů hýbání se, protože do té doby jsem znala pohyb maximálně tak od ledničky na gauč a zpět ? Bylo mi dobře, bylo mi výborně? Z těch odporných 85kg jsem na konci prázdnin měla 20kg dole. S těma kily však zmizelo moje zdravé, maličké sebevědomí ? Začala jsem to tělo, ve kterém jsem NENÁVIDĚT? chtěla jsem víc a víc ? Jenže už to nešlo. Neodolala jsem tomu nedát si pizzu, hranolky se smažákem, topinku, nezobnout babiččiny buchty, nesáhnout do pytlíku oříšků u televize ? Nějak jsem si to nepřipouštěla ? ale váha začala zase stoupat. Pak to přišlo, ta souvětí: ?Zrovna jsme si říkali, že to je asi na houby, když se přestaneš hlídat, zase to všechno přibereš, co? Jsme koukali, jak teď jíš ty pitomosti, je to dost vidět!? AU! ? Jenže už jsem neměla tu vůli vydržet u stravování, které jsem dodržovala, nešlo to? Pracně jsem sháněla ty super prášky, co utlumí chuť k jídlu? Byly jen na lékařský předpis, ale já to nevzdávala ? Sehnala jsem si je a zkusila to. První týden to fungovalo, takže jediný, co jsem do sebe dostala bylo kafe. Jenže po jednom hrnečku jsem myslela, že umírám, tlak mi vylítl asi o 100%… za týden jsem nesnědla nic, byla jsem unavená, protivná, nešťastná ? Po 14 dnech jsem to vzdala a prášky letěly do koše. Závratnou chuť na to, najíst se jsem vybílila ledničku? snědla jsem úplně všechno, co šlo, dokonce i týden starý chleba jsem nelenila rozpéct v troubě a udělat si topinky ? Bylo mi tak zle, že mě nohy samy odnesly na záchod a ?všechno? jsem zázračně vrátila zpět. ??? Super, v tu chvíli mi došlo, že vlastně vydržím nějakou dobu nejíst, když si to potom můžu vynahradit takovými hody a následně se toho lehce zbavit? Tak se střídaly dny, kdy mě udržovalo na nohou jenom to prokletý kafe a dny, kdy jsem se jak smyslů zbavená přejídala a zvracela ? Měla jsem radost, když jsem vydržela týden nejíst společně s tím dřít se cvičením, ale stačilo jedno jediný soustíčko a zase to začalo, nesmyslné přejídání všeho možného, křeče v žaludku, prsty do krku ? Kolotoč, ze kterého nejde vyskočit? Vidina toho, že budu a jsem lepší než výše zmíněná paní mě pořád nutila znovu a znovu se pokoušet hladovět, nebo po najedení zvracet? Tehdy mi asi ani nedocházelo, že jsem nemocná. Letos v únoru jsem vážila 65kg a myslela si, že to jde, že je to pohoda. Tak jsem na chvíli přestala, nebo si alespoň myslím, že jsem s tím přestala. Než jsem viděla fotky z akce, kde jsem byla ? STRAŠNÝ!! Zase jsem byla velká, tučná, bílá koule. Začalo to znova trochu drsněji ? Nejedla jsem, cvičila tři hodiny denně, trápila svoje tělo, chodila do solárka, nespala ? Hladovění následovali výlety do obchodu, kde jsem byla schopna utratit 500 za sušenky, čokolády, zmrzlinu, koblihy, oříšky, chipsy ? a kde to všechno skončilo asi nemusím opakovat. Nicméně. Dostala jsem se na váhu 58kg! Nevím jak se mi to povedlo, ale konečně jsem začala slýchat ty hezký slovíčka: ?sluší ti to, vypadáš dneska skvěle, jsi kočka?? a byly pro mě? celý pro mě!! Spíš než uklidnění to ale byl signál, proč s tím přestat? proč? Vždyť je tak snadný vydržet chvíli nejíst ? chvíli jíst normálně, chvíli se ládovat? Už nešlo přestat? Prsty v krku jsem měla každý den a několikrát ? Minulý měsíc jsem na váze viděla 52kg! 52kg!! Jenže si pořád připadám tlustá a nemožná? Ještě pořád? Když tak nad tím přemýšlím, jsou ty lidi kolem mě opravdu kamarádi, když si ničeho nevšimnou? ? Jedinej, kdo začal větřit, že asi všechno nebude v pořádku byla mamka. Ano, moje vlastní máma a moje všechno. Dala mi tisíc šancí, tisíckrát jsem znovu a znovu selhávala? Prostě to nešlo, nešlo s tím přestat? JÁ JSEM NEMOCNÁ! Minulý týden to pravděpodobně došlo i všem ostatním, že to asi nebude normální, když takovým způsobem ?žeru? a přitom na váze nepřibývám ? Už nemůžu, sama tohle asi nedokážu, nedokážu i když podvědomě chci zpět svojí původní schránku s 85kg ? tu schránku, kde mi bylo dobře, bojím se, že když to nepůjde ven, přiberu? došlo to tak daleko, že se bojím i ovoce, kafe s mlíkem? u všeho cítím, že to ve mně být nemá ? Ale já to chci nějak vyřešit, chci být zase zdravá ? Mami, už jenom kvůli tobě a děkuju, že stojíš na mojí straně!

Nikdy by mě to nenapadlo

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tyhle problémy. Je mi 25 let a asi před 4 dny jsme si poprvé uvědomila, že mám anorexii. Nyní vážím 52Kg a měřím asi 170/172 cm. Před těmi 4 dny jsem poprvé zaslechla slova hospitalizace a kapačky a to mi otevřelo oči. Ještě před rokem jsem byla pěkně oplácaná holky (asi 72 kg). Svou váhu jsem nijak moc neřešila a jedla jsem si, co jsem chtěla. Cvičit jsem vydržela vždy jen týden, a pak už mě to přestalo bavit. Vždycky jsem ale byla ta nejtlustší. Znáte to. V každém kolektivu i v rodině. Tak jsem si řekla, že začnu zdravější život. A světe div se – dařilo se! Našla jsem v sobě víc pevný vůle, než bych od sebe kdy čekala. Pravidelný cvičení, zdravější jídlo. Váha šla pomalu dolů. Tak to bylo asi půl roku. Všichni mě chválili, jak jsem zhubla. Nádhera! To si žiju – štíhlejší, zdravější a věčně nějaký tělocvik. Ráno cvičení, odpoledne hodina na rotopedu a ještě k tomu nějaká ta hodinová procházka. Jídla nízkokalorická. Začínají se objevovat první hysterický záchvaty kvůli jídlu, i když to si ještě vůbec neuvědomuju. Jsem prostě unavená a proto bláznim kvůli kravinám. Jedeme dál – míň jídla, víc cvičení. Stávám každý den ve čtyři ráno, abych stihla svou dávku ranního cvičení. Teď už hubnu bleskovým tempem. Měsíčně snad 5/6 kilo. Lezou mi kosti, prsa se zmenšujou. Doma začínají mít obavu. Sestra mi pořád říká, ať víc jím. Slyším všechny rady, ale mám přece svou hlavu, ne? Už se mi moje tělo nelíbí. Je samá kost. Lidi z práce i z rodiny se mezi sebou ptají, jestli nejsem nemocná. To už ale chodím pořád na gyndu, protože menstruace se vytratila. Nic nepomáhá. Doktorka mě posílá na interní vyšetření a píše mi doporučení k psychologovi. A to je ten moment! Hospitalizace, kapačky! Jsem nemocná! Ani ne před rokem ještě přitloustlá dívka se najednou musí vypořádat s anorexií. Ale vždyť jsem nedržela žádnou hroznou dietu! Jedla jsem normální jídla a víc cvičila. Byl to přece zdravější způsob života! Jak se to mohlo najednou tak zvrtnout? Nejsem žádná přecitlivělá dívenka v pubertě, co chce být modelkou. Jsem úplně normální holka, co nikdy moc nedala na módní trendy, ani na hubnutí a diety. A teď řeším tyhle problémy! :-O Dneska už začínám znova. Jím šestkrát denně a pořád si připadám přecpaná. Těch kalorií navíc, co nedokážu ze sebe vypotit, protože cvičím jen omezeně! Mám pořád výčitky kvůli jídlu, ale v nemocnici skončit nechci. Tak to zkouším překonat. Rodina je šťastná, že se začínám léčit. Měli o mě všichni velký strach a mě moc mrží, že jsem jim způsobila starosti.Dnes jdu poprvé k psychologovi a uvidím, jak mi to pomůže. Doufám, že ano. Chci být zase ta oplácaná holka, která je jinak šťastná a zdravá.

Sestra anorektička

/0 Komentáře/v /přidal

Sestra anorektička Vždy je těžké se vracet k něčemu, co je nám málo příjemné, ale mě už nebaví se s tímto problémem utápět samu v sobě. Začátky jsou vždy nejhorší, tak s nimi začnu hned, ať už to mám za sebou. Mojí rodině nikdy nic nechybělo, byla šťastná a dokázala se vyrovnat skoro se vším. Starší sestru každý považuje za vzor mladší a tak to mělo být původně i u mě. Ale něco se vždy zkazí a přesně takhle to začalo. Už jako malá byla moje starší sestra Jana velice tvrdohlavá, ctižádostivá a taky se o sebe neuměla moc postarat? Začalo to, když jí bylo asi devatenáct let. Uvědomila si, že je příliž tlustá. Ale tohle nebyla pravda, nikdy nebyla tak tlustá, aby se z ní stalo, to co je teď ? anorektička. A tak si postavila hlavu, že musí zhubnout. Když si teď na ty časy matně vzpomínám dělá se mi z toho nanic. Nikdo s ní nic nenadělal a ona si jela prostě podle svého. Nestalo se jí nic špatného, jen se jí až nenormálně zvedlo sebevědomí a se svojí vadou = údajně tloušťkou (vážila asi 47kilo) začala obtěžovat celou rodinu. Poklidná rodinka se změnila na rozhádanou a většně ve střehu společnost. S Janinou jsem ještě před tím měla hodně věcí společných, ale to vše se změnilo k nepoznání. Začala na mě nějakým svým způsobem žárlit a to přešlo až k chorobné žárlivosti. Neříkám, že by mi někdy provedla něco špatného, ale vzpomínám si na její diety a na to,jak mi dělala obědy až s přemrštěným přidáváním oleje a tím se asi její svědomí z jedení vyrovnávalo. Nevzpomínám si, že by měla porci někdy větší než já. Když jsem se dostala do věku, ve kterém jsem začala chápat o co tu vlasně jde, začala jsem odmítat jí dělat kralíka, který se pomalu začal zakulacovt. Když zjistila, že jsem třeba měla jen o trochu méně jídla, začala mi sporostě nadávat do tlusťošky, že nikdy nebudu vážit mín než ona a také že kdyby mi půjčila oblečení vytáhla bych jí ho. Také rodičům říkala a pokaždé žalovala, co jsem dělala a nedělala, jedla a nejedla, prostě teror na mojí psychiku. Nevím, jak vám to připadá, ale já z ní mám hrůzu ještě teď. Díky ní jsem zhubla 12 kilo a nejde to zpět. Chtěla bych to všechno vrátit zpět a postavit se k tomu jiným způsobem?nějakým rozumnějším než se stát mentální anorektičkou, ale už několikrát jsem se přesvědčila, že čas se prostě za žádnou cenu vrátit nedá. Kvůli ní jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Musím chodit k psycholožce a na pozorování váhy k různým doktorům. Nevím, proč se to muselo vymstít zrovna mně a ne jí, která má na svůj věk úplně nemožnou váhu. Mám občas sto chutí si to s ní všechno vyříkat, ale nakonec to vzdám, protože předem už vím, jak to vše dopadne a znovu se to bude opakovat. Už nikdy z ní nebude ta super starší sestra Janina, kterou jsem měla tak moc ráda a rozumněla si s ní. Teď už je jen sice na povrchu hrozně milá, přetvařující se a tahající lidi za nos, ale v jádru je zkažená, zakomplexovaná a naprosto k ničemu nepoužitelná. Chtěla bych jí pomoct, ale nejde to. Teď se sice musím léčit já, ale doufám, že tím čím trpí jí taky jednou dojde a někdo jí snad z toho problému pomůže se dostat. Jedno vím ale jistě. Už ode mne nemůže čekat pomoc, Janina mi zkazila moje dospívání a to jí nikdy ale vážně nikdy neodpoustím.

Zamyšlení

/0 Komentáře/v /přidal

Prosím, nebuďme „my“ všechny tak obludně stejné. Copak je psychická porucha nějaký punc? Nějaký společný rys, nějaká společná záliba, jakou mají třeba sběratelé známek? Dovoluji si mít takto naivní otázky, abych na ně mohla moudře odpovědět: Jistěže. Byla jsem jednodušší? Je psychická porucha zkušenost? Zkušenost, která člověka omlátí životem, a on je pak zkušený, hlubokomyslný? A není to třeba jen choroba, parazit na mozku, co vyvolává dojem toho světáctví, té všeznalosti, té nepřehlédnutelné zkušenosti? Když to zlehčím – je přežírání se a následné zvracení tak obohacující? Zní to dosti dementně, jo, ale tady to alepsoň dokazuje, že přistupovat k bulimii jakožto k pouhému fyzickému činu bez psychických pohnutek, je značně nepochopitelné. Tak co, co tedy bylo onou věcí, jenž mě vyšvihla z pozice naivního (byla jsem někdy naivní?) dítka do pozice životem omlácené a zhrzené umělkyně? A jak – ale no tak, „kdyby“ přece existuje v našich představách – jak bych dnes vypadala psychicky, nebýt oné „psychické poruchy“? A dá se to nazývat poruchou? S psychikou to souvisí, nepochybně, ale co je na tom porucha? Vím, označila jsem to tady takhle sama, ale označují to tak i odbornící a hází to do pytle s ostatními „psychickými poruchami“. A navíc – je to přeci ta světem protřepaná ppp, že. Porucha. Ježiš. Kdo si uzmul to právo to tak označit? Kdyby mi přece jen nepřišlo krapet neobyčejné naschvál vyvolávat zvracení, jistě bych se ptala – co je na tom psychickém projevu tak divného? A vážený, vážená, jak jste na tom vy? Přijdete si normální? A co když řeknu, že zrovna vy máte poruchu? Zas je všechno tak relativní, tak sporné, tak bezvýznemné k řešení. Zahodila bych tohle jak kámen, co mi uvízl v botě, a šla si dál, s pár dalšími balvany v botě, a kdybych si nepřipouštěla, že to, co mě tlačí, jsou balvany, jistě bych věřila tomu, že ta nic není, že mám botu prázdnou. Stejně tak si mohu říct – bulimie není. To, co dělám, je pouze jakési pojmenování, s rozpitými hranicemi chápání. Mohu si to ale nazvat jakkoliv jinak, a dokonce bych tomu ani neříkala zvracení, snad jen „pláč z nitra“, či něco podobně poetického, ale to jsou doktoři, ti mají na vše přesné stručné a pokud možno materialistické pojmenování. S ničím se nezdržovat, hlavně jít, pojmenovat, vyřešit, vyřídit a jít dál řešit další. Je to jak ve fabrice, na city nikdo nechce mít čas. A i kdyby se čas našel, nenašly by se city. A pak je tu sorta lidí – říkám sorta, skupinka, „druh“, protože nejsem jediná, vím – kteří se zaobírají těmi všednostmi, a kterým přijde, že život letí, letí, a žít ho jen věcně je prakticky na nic, pakliže chcete řešit věci jen proto, aby byly, tak jděte, a zastřelte se, a pak se nemusíte babrat v žádnejch citech. A jsem tu já, vlastně my, kteří chceme zachycovat život v obrazech, jeho záchvěvech, jeho prchlivých projevech, v jeho zvláštnostech, jeho neobvyklostech, a zanechávat ty šrámy a nesnažit se je zamaskovat, jako to chtějí ti „druzí“, ktří nechtějí, aby snad nikdo poznal, že ten život existuje, že zanechává své stopy, a chtějí snad jen setrvávat v iluzi toho, že svět i život jsou to, co právě vidí, v čem žijí, a slepě a hluše proběhnout životem, aby snad ani nezachytili zprávu o tom, že existuje něco, čemu by jejich rozum nemusel ihned porozumět, že by se třeba nenašly jasné a zřetelné důkazy a vysvětlení, aby snad něco nebylo jiné než normální, klasické, typické. Snad by je to vyvedlo z míry, z toho jejich „poklidného“ života, je to přítěž, a život má být co nejjednodušší, dle mého tvrdí oni. Jistě tací existují. Stejně jako existují takoví, jako já. A hele, hned někam patřím. To je kásně. Snad je tohle normální lidská potřeba. Teda, radši bych nikam nepatřila, a tvořila solitérní skupinku – obsahující pouze mě. O což se snažím. A asi se snažit nemusím, každý je individuální… ale co potom s těmi lidmi, které zahrnuji do skupinky? Je to hloupé, tohle skupinkování. A přesto – usnadňuje to orientaci, je to snažší… ne, já si nechci dělt něco snazší. Proč? Bude mi pak lépe? Když mou hlavní potřebou je hloubat? Prožívat? Zkoušet? A snad se i trápit, abych stále cítila, že ten život je nablízku, připraven udělat mi šrámy.

Život jako na kolotoči

/0 Komentáře/v /přidal

Už nějaký čas vím o těchto stránkách a občas jsem zajdu v naději,že najdu pomoc.Tu vlastně hledám co si pamatuji asi 3 roky. Nyní je mi 18 a mohla bych vlastně žít docela krásný život,někdy se mi to dokonce daří,ale tyhle okamžiky normálního spokojeného života,za které jsem tak vděčná,bohužel vykupuji dny plnými beznaděje,jídla a myšlenek na sebevraždu. Všechno to nenápadně začalo asi před třemi lety,postupně jsem zhubla asi 8 kilo na váhu okolo 51 při výšce 171 cm,což ještě nebylo tak hrozné,ale já si přišla dost hubená a mé okolí mi v této době říkalo sušenka´..tohle hubené období trvalo asi rok a pak se pomalu začalo vkrádat přejídání.Tehdy jsem znala jen anorexii a bulimii a něco jako záchvatovité přejídání jsem v životě neslyšela.Nezvracela jsem,jen jsem se občas dost napapala,ale váhu i záchvaty se mi stále dařilo držet,a tak jsem si příliš velké starosti nedělala. To pravé peklo,kterým jsem si měla projít,mě teprve čekalo.Trvalo asi rok a troufám si říct,že nikdy nic horšího nezažiju. Brzy jsem se dověděla o záchvatovitém přejídání a nebylo nic těžkého si přiznat,že diagnóza je psaná jako podle mého stylu života. Najednou jsem byla schopna spořádat meuvěřitelné množství jídla.A třeba i 7 dnů za sebou,ve kterých jsem bez problémů nabrala až 6 kilo! Dovedete si představit,jak jsem byla nesmírně nešťastná…myšlenky na sebevraždu mě zužovaly prakticky neustále a dvakrát jsem se o ni i pokusila,ačkoli jsem tím spíše chtěla dosáhnout odborné pomoci než smrti.Na to jsem vždycky byla moc velký slaboch(naštěstí). Dvakrát jsem byla hospitalizovaná,ze druhé hospitalizace jsem se vrátila před pár dny,na obě jsem se přes odpor rodičů rozhodla jet sama.Protože jsem si nepřála nic jiného než se uzdravit a žít normální život. A teprve ta druhá hospitalizace mi doopravdy pomohla.Už jsem dávno přestala naivně věřit tomu,že by někde mohli člověka úplně vyléčit,ale ukázali mi správnou cestu…Zamilovala jsem se(poprvé v životě) a dokonce jsem z váhy na kterou jsem se díky svým strašným záchvatům přejídání dostala opět zhubla na úplně normální váhu a ikdyž mě to občas svádí a občas si některé jídlo mám naopak tendenci vyčítat,vždycky si dokážu říct:takhle je to normální!A konečně začínám věřit,že život se dá i žít a ne jen protrpět…Mám to stále dost těžké,hlavně proto,že nevycházím s mámou,ale chci vystudovat atd.,takže ještě nemůžu bydlet sama,ale moje láska se mi snaží pomáhat a já jsem za to vděčná. Nezapomeňte,že problémů bude vždycky dost,ale když se vám podaří odrazit třeba jen kousíček ode dna,budete se na všechno koukat veseleji:o) Všem moc držím palce a kdokoli bude chtít ať napíše,ráda pomůžu s čím jen budu moct:) Vaše spolutrpitelka,která snad našla správnou cestu k životu…:)Konečně!

strašlivý nepřítel bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, ráda bych se představila. Jsem Lily a je mi 24. Nikdy jsem nebyla uplně štíhlá, ale ani bůhví jak silná. Při výšce 180 jsem mívala tak 77 kg.S bulimii jsem začala, aniž bych věděla, do čeho se pouštím. Nejdřív šlo jen o vyjímečné zvracení když jsem se někdy víc najedla a měla jsem jít někam do společnosti a tlačil mě knoflík u oblíbených kalhot. Vše bylo pod konrolou (nebo mi to alespoň tak připadalo.) Ani nevím, kdy jsem tuhle hranici překročila a přejídání a následné zvracení se mi stalo noční můrou. Musím říct, že ze začátku se mi to i líbilo. To bylo ten první rok. Během toho roku jsem shodila cca 15 kg. Líbilo se mi, že můžu sníst co chci a jsem stále štíhlá. Když jsem měla chuť si něco dát, šla a nakoupila jsem si hory jídla a udělala si doma piknik, pak vše letělo do záchoda ale já měla dobrý pocit, že nepřiberu ani deko. Postupně jsem ale přestávala mít kontrolu nad tím kdy a kde se nacpu. Když jsem byla někde na oslavě, kde bylo spousta jídla, nedokázala jsem odolat. Přecpala jsem se a to by nikdo nevěřil jaké různé finty dokáže člověk vymyslet, aby se mohl jít vyzvracet a nikdo na to nepřišel. Skutečně nikdy nikdo nepřišel nato, v čem lítám. Už to jsou 3,5 roku a teď zvracím skoro každý den, nekdy i víckrát. Nejvíc mě štve, že mě to bere hrozně moc času, který bych mohla využít mnohem líp. Nehledě na ty peníze, který jsem v jídle už za ty 3,5 roku utopila. Někdy jím-zvracím-jím-zvracím i půl dne a nestíhám pak své povinnosti. Stve mě, že jsem taková slabota, že si nedokážu říct DOST! a ono to opravdu jde. Pokaždé když jedu na dovolenou nebo někam vycestuji, zvracet nemusím. Teď jsem se vrátila z 18-denní dovolené a kolikrát myslíte, že jsem zvracela? ani jednou!!!byla tam pravidelná strava, pestrý program, vůbec mi to nepřišlo těžké, nemusela jsem se vůbec hlídat. vždy jsem se normálně najedla a bylo to. a přijela jsem o kilo lehčí. ke všemu. a pak přijedu domu a lítám v tom zas. Nechci už zvracet. Vždy jsem byla tak společenská a teď dám přednost večeru u tv s hromadou jídla než abych šla do kina nebo s kamarádkou na kafe. No je to normální? jsem i podrážněná, vyjíždím na lidi kolem, taková jsem nikdy nebyla. Dala jsem si závazek, že s tím musím skončit. Už se držím 6 dní. Já vím, že je to nic, ale pro mě to znamenalo velké úsilí. Jen se bojím, že selžu, chci to vydržet. Nebaví mě začínat každý den nanovo a říkat si tek teď to dokážu. To teď musí být TEĎ.Kdo máte nějakou radu nebo recept, jak se s tím poprat, budu vděčná. A ještě vzkaz všem, kterým zlá mrcha B.nebo A. zkřížila život – nedejte se !!!žívot je krátký a moc krásný na to, abychom ho takhle promrhali. Mějte silnou vůli, jezte pravidelně, buďte štíhlí tak akorát. Jen to zkuste a uvidíte, že ten život stojí za to!!!

anorektička- ano či ne

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, nevím co mám dělat, jak se rothodnout. Měřím 165 cm a vážím 48 kg. Má postava je štíhlá ale v některých místech tučná. Přesto na ostatních forech mi všichni nadávají do blbý anorektičky. Vím, že anorexie je psychická nemoc, kdy se člověk vidí jinak- já si ale myslím, že nemám anorexii a tudíž poruchu vidění sebe sama. Je ale pravdou, že se o anorexii zajímám ve věětší míře, omezila jsem svou stravu, cvičím jako blázen a toužím po bezchybné postavě. Nikdy jsem ale nešla zvracet i když úlety v jídle byly časté. Denně si píšu jídelníček, který obsahuje, co jsem snědla a taky dělám změny v něm- plánuji si menší množství jídla na další den. Co si o mne myslíte? Děkuji všem

Nebuďte na to sami!nebuďte nemocné !!!Přečtěte si to!Prosím !!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj!Naposledy jsem tady psala v únoru(http://www.idealni.cz/neda-se-z-toho-venprectete-si-toto-je-realita-+clanek_show.asp?id=1656) Od tohoto článku se toho změnilo moc.Vlastně úplně všechno…Potomto článku to pokračovalo stále hůř a hůř.Zvracela jsem stále častěji a častěji.Spořádala jsem neuvěřitelné množství jídla.šílené.a pak ven.Jednoho dne,mě naši nachytali jak zvracím.Zapomněla jsem se zamknout.Mamka otevřela dveře a viděla mně,jak jsem zohnutá nad mísou,celá rudá a od zvratků.Bylo jí zemně zle.Několik dní se semnou nebavila a řekla mi,že ještě jednou a veze mě do motola.Já se toho fakt lekla a nějakou dobu si dávala bacha.Ale nehubla jsem.Nehubla.Tak jsem přišla na další fikané řešení.Zvracela jsem do pytlíku v odpadkovém koši v mém pokoji.Nějakou dobu mi to krásně procházelo.Ale jednoho dne,jsem prostě neměla příležitost to nenápadně vyhodit a mamka mi při úklidu pokoje koš plný zvratků našla.Máolem se skácela…A od té doby je všechno jinak. Jídlo mi přiděluje sama.Kdykoliv mám hlad jí řeknu a ona sama zváží co a jak.Začala jsem chodit k psycholožce.Je to fakt super.Píšu si pravidělně jídelníček a váhy.Beru léky-na uklidnění-.Nezvracela jsem víc jak měsíc a půl.Což je pro mě velký úspěch.Ale jde i o to,že na zvracení vůbec nemyslím!Ani na jídlo!příjde mi to nepodstatné.Samozdřejmě mám občas depky,kdy bych snědla cokoliv co vidím.děku,jídlo všechno.Hlavně jíst.Ale naštěstí mám tak skvělou mamku,které to vždy hned řeknu.Jak mi je a tak.A ona mi pomůže.Vybere nějaký skvělý program(procházka,kino,film…) a já to nějak přežiju.Ale krizí je čím dál tím míň.Těma lékama jsem se změnila hodně i v chování.Pořád se směju.Jsem optimistická,veselá.Kamarádi si mě nemůžou vynachválit.Jsem jiný člověk.Každý den je skvělý.Nejvíc mi pomohlo a bylo to zárověň nejtěžší si všechno přiznat.To že jsem nemocná,to že mám problém a to,že už to opravdu nemám pod kontrolou.To že musím být silná a začít to okamžitě řešit.že to tak dál nejde.Změnila jsem se.A jsem mnohem šťastnější. Na svou bulimii vzpomínám jako na nemoc,kterou jsem prožiula tím,že jsem byla neinformovaná,mladá a hloupá.Teď taková nejsem.Teď nejsem bulimička. Všem bych vám chtěla poradit,ať se nad vším zamyslíte.Najděte si někomu komu to všechno řeknete ať na to nejste sami.Zkuste všechno zvážit.O co všechno touhle blbou nemocí přicházíte!nejen o zdraví,ale i o blízké a o kousky života.Proč????Nemusíte!Už dál nemusíte!Vím,že to není lehké.Já sama bych nad tímto článkem před pár měsíci zvedla oči.Prosím,Vy to nedělejte.Zkuste to zvážit k vůli mě.Jen se nad tím zamyslet,jestli by opravdu nebylo lepší něco změnit…. A kdybyste cokoliv potřebovali-napište komentář s e-mailem a já vám pomůžu.Anonymně,pokud se nemáte komu svěřit..Zkusím váš problém třeba konzultovat s psycholožkou.Pokud nemáte dost ofvahy tam sami zajít.Obraťte se na mě.Pomůžu s čímkoliv.Prosím…¨ Nebuďte na to sami.Nebuďte nemocné !!!

Jsem uz asi blazen!:(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky…pisi vam uz po nekolikate,ale nejak si nevim rady..Jsem vazne asi uz blazen,ptz ted skoro kazdy den koukam na videa na internetu..Jsou o anorexii a bulimii…a kdyz vidim ty vychrtle holky,neprijde mi to odporne(kdyz tedy nejde uz o opravdovy extrem!),ale libi se mi to… Nechci byt primo anorekticka,ale vzdyt oni jsou tak krasne hubene..:( Kdyz koukam na ruzne modelky,ktere povazuji az anorekticky,tak si rikam,ze jsou krasne a hlavne…povazuji ja sice za holky s ppp,ale maji uspech nebo ne??..Jsou krasne,uspesne..tak o co jim jde?:(…Proc jsem tak neschopna a nedovedu nejist? Uz z toho vseho chci ven..:( Holky prosim poradte mi,co mam delat? Ze nejsem blazen??:( Uz si tak totiz vazne pripadam..:( Mejste se krasne,,vase Siky..