Archive for category: Můj příběh

Začalo to na táboře mi jsme přijeli a všichni si dali guláš jen já ne…byla jsem tam 9 dní a za těch 9 dni jsem snědla jeden rohlík.mé kámošce se to zdálo divné a tak šla za zdravotnicí a ta mi řekla že jestli nebudu jíst tak pojedu do nemocnice.Další den se do mě pokusily zase narvat trochu jídla…ale já ho ihned vyzvracela.Odpoledne jsem stejnak jela do nemocnice,protože jsem měla zlomenou nohu tak mi potom dali 3 sádry,ale když jsem se vrátila byl tam takový hlouček kluků a mezi nima i mé kámošky.Tak jsem za nima šla a oni si povídali.Ale najednou ten jeden kluk se zeptal jestli někdo náhodou nezná tu anorektičku,která nejí.Holky se podívali na mě a já jsem s brekem utekla do stanu nebo se spíš dopajdala s berlema.Další den jsem jela domů a zapřísahala se že už nikdy nebudu nejíst.A ted je to tady o dva roky později… Zase nejím a rodiče a přátelé mi říkají že sem vyhublá a budu zase trpět anorexií.Ve škole mám velké problémy… kluci mě šikanují a ponižují.A proto jsem se před týdnem podřezala.Bylo to strašné celé krvavé ruky…nemohla jsem s tou rukou nic dělat a doted mám problémy neunesu v té ruce ani prázdnou skleničku.Včera mě ti kluci zase otravovli,ale jen přes icq.Chtěli abych to udělala znovu,ale já už to neudělám protože jsem si tím vytrpěla své a hlavně že patřím do blázince.I kdyby jste měli horší nebo stejné problémy jako já tak vás prosím hlavně to neřešte sebevraždou tím nic nevyřešíte…a budete mít navždi vzpomínky na to zlé a taky velmi závažné zdravotní potíže. A jak jsem dopadla? Jsem příliš prohublá a možná mám menší anorexii(podle všech i doktorů),spáchala jsem sebevraždu,která se nezdařila a mám a budu mít navždy zdravotní potíže,a ve škole mě šikanují… Vytvořila jsem si sny,že budu právničkou a už nikdy víckrát nebudu trpět anorexií a snad to také dodržím…A jednou třeba potkáte skvělou právničku a ne trosku kterou šikanují,spáchala sebevraždu a k tomu je anorektička….jako ted…

Ani nevím jak začít.Když si čtu všechny tyhle příběhy,je mi hrozně smutno.Můj příběh je velmi podobný všem ostatním. Všechno to začalo asi někdy v osmé třídě.Ve věku čtrnácti let a při své výšce 165 cm jsem vážila 64kg a moje váha pořád stoupala.Do té doby jsem si s tím příliš hlavu nedělala.Byla jsem často u babiček a ty mě krmili a měly radost,jak moc pěkně papám.Už odmala hodně aktivně sportuju a tak jsem jedla hodně a často.To se ale změnilo.Má postava mi vadila čím dál,tím víc.Začala jsem se vážit a kontrolovat v jídle-Už pro mě neexistovaly žádné sladkosti,které jsem dřív tak milovala.Jedla jsem menší a menší porce a zvyšovala sportovní nasazení.A konečně jsem asi po třech týdnech uviděla nějaký výsledek.Váha klesla asi na šedesát kilo.Mamka byla zpočátku nadšená a měla stejnou radost jako já,protože jsem byla bezproblémové,dobře se učící dítě,u kterého by nikoho ani nenapadlo,že by mohlo něčemu takovému propadnout.prvotní úspěchy mě velmi podpořily a já pokračovala vesele dál.Jenže potom přišly prázdniny a já jsem s hrůzou zjistila,že nebudu moci sportovat a pojedu k babičce.Strašilo mě to jako noční můra,protože jsem věděla,že mě babička bude zase vykrmovat.Ale nic takového se nestalo.K babičce jsem sice jela,ale jedla jsem u ní velmi málo a každý den jsem chodila běhat neb dělat nějaký jiný sport a do konce prázdnin jsem měla 51 kg.Moje postava byla hrozná.Všude ze mě trčely kosti,obličej jsem měla pobledlý a začaly deprese.Občas jsem měla strašný hlad,ale mám obrovskou vůli a tak jsem ho vždy překonala.Po jídle se pokaždé dostavily pocity viny,ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy,abych si klekla nad záchodovou mísu. Když pro mě přijely rodiče strašně se zhrozili.Vůbec svoji dceru nemohli poznat.Pochopili,co se stalo.A přece zpočátku nevěděli,jak to vlastně mají řešit.Přemlouvala jsem je,skoro u každého jídla dělala scény a naše vztahy se zhoršovaly. Začal nový školní rok a já jsem opět začala sportovat a má váha klesat.Pak taťka řekl,že to takhle dál nejde a jestli nepřiberu,tak že mi sport zakáže.Šlo to velmi ztuha a pokaždé,když jsem něco přibrala,tak jsem si to zase hned vyčítala,prostě nastal takový ten typický kolotoč anorektiček. Abych to zkrátila.Už s němocí bojuji rok a půl a pořád nemám zdaleka vyhráno.Často se pojídle dostaví onen hrozný pocit viny a třeba sladkosti vůbec nemůžu jíst.U všeho kontroluji kalorie a nejím příliš tučná jídla.Samozřejmě na mě neoc zanechala i psychické a fyzické nasledky.Menstruaci nemám už rok a půl a často trpím depresemi. Vůbec nevím,jak z toho ven a nemám skoro žádné kamarády. Pokud by někdo z vás byl tak hodný a chtěl mi poradit nebo mi prostě jenom napsat,můžete na xsnilka@centrum.cz

Myslím,že jsem celkem rozumná holka,proto mě zaráží,co ted dělám.Vždycky jsem holčin trpících anorexii litovala,v mých očích jsou to oběti dnešní hloupé,maloměštácké společnosti.O svoji postave jsem si nikdy nemyslela,že je hezká,ale nikdy jsem nepocitala s tim,že bych prestala jist nebo zacala zvracet.Ted posledni půl roku,se nejak menim.Zacala jsem hodne premyslet o jidle,přišla jsem si hodne tlusta a abych tenhle pocit utěšila,musela jsem se hrozně najíst(já vím,je to zvláštní).Jídlo mě utěšovalo.Pak jsem začala mít výčitky,dopadalo to tak,že jsem celý den nic nejedla a večer se přejedla,načež mi bylo strašně špatně,ale nikdy jsem nešla zvracet.Až před nějakou dobou jsem to zkusila,ale nešlo to,tak jsem to vzdala.Měla jsem ke svému tělu větší a větší odpor.Řekla jsem si,že s tím stůj,co stůj musím něco udělat.Podívala jsem se po nějakých prášcích,které by potlačili moji chut k jídlu,a našla jsem,sehnala jsem Adipex,vím je to hrozné svinstvo,ale touha po tom být hubená,je silnější než já,je mi úplně jedno,jestli mi bude zle,hlavní je,že zhubnu.Mám pocit,že když nebudu hubená,tak nikdy nenajdu nějakou lásku nebo přátele.Nevím,co mám dělat,nechci se takhle chovat,ale ta touha..ta je silnější než zdravý rozum.Jak se mám přesvědčit?Já vážně nevím.

Ach jo, zase sem to nezvládla…před hodinou sem přišla domů. Naši maji přijít až k večeru. Včera sme bohužel byli na velkém nákupu, takže plná lednice a spíž. Já sem si sice na cestě domů řikala, že si dám rajče a zacvičim si, jenže ta šunka vypadala líp a pak už to jelo…8 ovocných knedlíků,4 tučný jogurty, monte, předsmažený obalovaný sýr, dvoje diska, pytel chipsů, čtvrt kila bramborovýho salátu se třema rohlíkama,4 párky a polárkáč…A během 10 minut všechno(aspoň doufám) v záchodě. A mě je zle…Pokolikátý už??? Začalo to uplně nevině před pěti lety. To mi bylo 12. Sem dost vysoká a tehdy mizačaly vadit pitomý poznámky lidí okolo. Řekla sem si, ty jim ukážeš, že taky dokážeš být dobrá a výška ti nepřekáží. Moje vůle a ctižádost neznala mezí. V první řadě sem chtěla perfektní postavu. Zhubla sem během měsíce 15 kilo. Jedla sem minimálně a skoro pořád byla v pohybu. Po pár týdnech mi začli chybět všechny ty dobrůtky, co sem jedla dřív a tak sem došla k občasnýmu plánovanýmu zvracení. Například sem tři dny dopředu věděla, že ve čtvrtek budu tři hodiny doma sama a co si koupím dobrýho a co pak skončí v míse…Takhle to šlo pořád dál…hladovky střídaný občasným přežráním a zvracením. Váha se mi vpodstatě neměnila. Až letos na silvestra sem si dala předsevzetí, že přestávám se zvracením. A tak zůstalo jen u těch hladovek. Když sem při své výšcě 196cm dospěla na váhu 66,5 kilo, nebyla sem už schopná málem ani stát,jak sem byla unavená, ale já dál chodila do školy a na brigádě dělala kolem 100 hodin měsíčně + k tomu tancování.Jednou večer sem se sesypala a mamce všechno vyklopila-o zvracení, o tom jak se cítím, o tom že měsíčky sem měla naposledy v listopadu… Mamka byla nejdřív v šoku a pak na mě začla nepředstavitelně řvát. Vůbec nehápe, že je to problém. Nacpala do mě dva chleby s paštikou a poslala do postele. Vůbec nechápe,že když mě do jídla bude nutit, ještě to zhorší. Řëkla sem si tehdy, že přiberu. Ideální mi připadá tak 72 kilo. Doktorka mi sice řekla, že 82 by bylo vzhledem k výšce mnohem lepší a stále bych byla štíhlá, ale s tím se nesmířím. Před 2 měsíceme sem si našla přítele, skoro nic neříká na moje vystouplý kosti,ale vidím na něm, že se mu skoro hnusí se mě dotýkat. Kvůli němu to chci dokázat. Teď mám 69-70kilo, ale jakmile váha překročí tu sedmdesátku, začnou mě zase hryzat výčitky-tak dlouho si to schazovala a teď to za pár dnů nabereš atd. a hladovky a dneska i to odporný zvracení sou tu zas. Mám taky problém se žvejkačkama, spořádám jich nesmírný množství, jelikož si s nima nahrazuju jídlo.Musim mít do konce července 72 kilo, jinak mě naši nepustěj s přítelem a kamarádama pod stan. Musim to dokázat!!! Kamarádka mi řekla, že jí moc pomohla paní doktorka Papežová, ale já nemám odvahu jít k odborníkovi. No zkusím se odhodlat…Jako první krok s tím vším skoncovat považuju tenhle dopis, potřebovala sem se asi vyzpovídat, bylo toho ve mně moc…díky

A dalsia kvapka do mora.Moj pribeh:Mam 21 a s vedomym zvracanim som zacala este na zakladnej skole. Az na vyske to ale prerastlo do necoho nekontrolovatelneho, desiveho a nebezpezpecneho. Vsak vsetky ten cierny bludny kruh pozname.Nenavidim ciernocierne dni plne zachvatov prejedania, cupenia nad zachodovou misou, vycitiek a nekonecnej citovej prazdnoty.Ale ak klesnete na dno a uvedomite si, ze okrem holeho zivota uz ozaj niet co stratit, najdete v sebe volu.Volu byt OK, volu bojovat.Tak som aj ja zoskrabala zvysky tej mojej a rozhodla sa veci riesit.A radikalne. Az tak radikalne, ze som si na rok prerusila studium a odletela do USA, do Slnecneho statu obmyvaneho mexickym zalivom. Moj vylet sa coskoro konci a caka ma navrat spat. Az doma sa ukaze celkovy prinos tohto, nazvime to, ozdravovacieho pobytu.Daleko, daleko od mamy, rozmaznávania, zavislosti a neschopnosti vymanit sa z vlastneho detskeho tiena, naucila som sa nebat sa dospiet. A niest zodpovednost za vlastne rozhodnutia. Za posledny pol rok som tu zazila x stresovych situacii, niektore az existencneho razu. Avsak nepomerne mensi pocet bulimickych zachvatov.Netvrdim, ze som cista. Dietujem aj tu, stale neviem, co to presne je, jest normalne. Ale snazim sa. A prsty v krku uz u mna nie su rutinnou zalezitostou.Niekedy to ide lahsie, niekedy je to ozaj pekelne tazke a vyzaduje ohromny vnutorny boj. Niekedy to vyriesi len zbrkla pazravost a zvracanie, no niekedy dlha prechadzka po plazi.Coraz castejsie volim zdravsiu alternativu.Vzdy, ked citim ten narastajuci tlak, vezmem svoj iPod s hudbou, ktoru mam rada a idem.Tak dlho, az kym sa necitim lepsie.Alebo idem s kamaratom do kina Ucim sa znova hladat potesenie vo svojich zalubach. V tych, ktore som mala predtym, nez ich vsetky nahradila jedna jedina, smrtonostna, chorobna zaluba v jedle.Tiez sa pomaly ucim znova sa otvarat ludom.Nebat sa priatelstiev, vztahov vseobecne.To, ze moja praca je spojena s kontaktom s ludmi, takisto velmi pomaha.Drzte mi palce prosim,tak silno ako ich drzim ja vam.Dobre viem, ze bulimia len tak nezmizne.Ale viete co?Ked sa uz tej vtierky nevieme zbavit nadobro, mozme sa aspon usilovat ignorovat ju.Ona sa snad urazi a stiahne sa niekam do tmaveho kuta.Nechajme ju v tom kute.V tme.Nezapalujme jej tam svetlo.Posvietme si radsej na zivot.Nikdy predsa nie je neskoro zacat ho zit tak, aby sme boli spokojnejsie a …VNUTORNE STASTNE.Vela, vela sily zelam. P.S. A na zaver skvely tip.Mimoriadne inspirujuca kniha z pera ex bulimicky a anorekticky.Marya Hornbacher:WASTED.Neviem, ci vysla aj v CZ, resp. na Slovensku. No ak sa popasujete s anglictinou, stoji za to.