strašlivý nepřítel bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj, ráda bych se představila. Jsem Lily a je mi 24. Nikdy jsem nebyla uplně štíhlá, ale ani bůhví jak silná. Při výšce 180 jsem mívala tak 77 kg.S bulimii jsem začala, aniž bych věděla, do čeho se pouštím. Nejdřív šlo jen o vyjímečné zvracení když jsem se někdy víc najedla a měla jsem jít někam do společnosti a tlačil mě knoflík u oblíbených kalhot. Vše bylo pod konrolou (nebo mi to alespoň tak připadalo.) Ani nevím, kdy jsem tuhle hranici překročila a přejídání a následné zvracení se mi stalo noční můrou. Musím říct, že ze začátku se mi to i líbilo. To bylo ten první rok. Během toho roku jsem shodila cca 15 kg. Líbilo se mi, že můžu sníst co chci a jsem stále štíhlá. Když jsem měla chuť si něco dát, šla a nakoupila jsem si hory jídla a udělala si doma piknik, pak vše letělo do záchoda ale já měla dobrý pocit, že nepřiberu ani deko. Postupně jsem ale přestávala mít kontrolu nad tím kdy a kde se nacpu. Když jsem byla někde na oslavě, kde bylo spousta jídla, nedokázala jsem odolat. Přecpala jsem se a to by nikdo nevěřil jaké různé finty dokáže člověk vymyslet, aby se mohl jít vyzvracet a nikdo na to nepřišel. Skutečně nikdy nikdo nepřišel nato, v čem lítám. Už to jsou 3,5 roku a teď zvracím skoro každý den, nekdy i víckrát. Nejvíc mě štve, že mě to bere hrozně moc času, který bych mohla využít mnohem líp. Nehledě na ty peníze, který jsem v jídle už za ty 3,5 roku utopila. Někdy jím-zvracím-jím-zvracím i půl dne a nestíhám pak své povinnosti. Stve mě, že jsem taková slabota, že si nedokážu říct DOST! a ono to opravdu jde. Pokaždé když jedu na dovolenou nebo někam vycestuji, zvracet nemusím. Teď jsem se vrátila z 18-denní dovolené a kolikrát myslíte, že jsem zvracela? ani jednou!!!byla tam pravidelná strava, pestrý program, vůbec mi to nepřišlo těžké, nemusela jsem se vůbec hlídat. vždy jsem se normálně najedla a bylo to. a přijela jsem o kilo lehčí. ke všemu. a pak přijedu domu a lítám v tom zas. Nechci už zvracet. Vždy jsem byla tak společenská a teď dám přednost večeru u tv s hromadou jídla než abych šla do kina nebo s kamarádkou na kafe. No je to normální? jsem i podrážněná, vyjíždím na lidi kolem, taková jsem nikdy nebyla. Dala jsem si závazek, že s tím musím skončit. Už se držím 6 dní. Já vím, že je to nic, ale pro mě to znamenalo velké úsilí. Jen se bojím, že selžu, chci to vydržet. Nebaví mě začínat každý den nanovo a říkat si tek teď to dokážu. To teď musí být TEĎ.Kdo máte nějakou radu nebo recept, jak se s tím poprat, budu vděčná. A ještě vzkaz všem, kterým zlá mrcha B.nebo A. zkřížila život – nedejte se !!!žívot je krátký a moc krásný na to, abychom ho takhle promrhali. Mějte silnou vůli, jezte pravidelně, buďte štíhlí tak akorát. Jen to zkuste a uvidíte, že ten život stojí za to!!!

anorektička- ano či ne

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, nevím co mám dělat, jak se rothodnout. Měřím 165 cm a vážím 48 kg. Má postava je štíhlá ale v některých místech tučná. Přesto na ostatních forech mi všichni nadávají do blbý anorektičky. Vím, že anorexie je psychická nemoc, kdy se člověk vidí jinak- já si ale myslím, že nemám anorexii a tudíž poruchu vidění sebe sama. Je ale pravdou, že se o anorexii zajímám ve věětší míře, omezila jsem svou stravu, cvičím jako blázen a toužím po bezchybné postavě. Nikdy jsem ale nešla zvracet i když úlety v jídle byly časté. Denně si píšu jídelníček, který obsahuje, co jsem snědla a taky dělám změny v něm- plánuji si menší množství jídla na další den. Co si o mne myslíte? Děkuji všem

Jako v kleci

/0 Komentáře/v /přidal

Už ani nevím jak to začalo. Byla jsem taková normální, vysoká a hubená holčička. Nikdo mi ve školce nikdy neřekl, že jsem roztomilá, protože jsem byla vždycky vyšší než ostatní. A taky hodně hubená. Začala jsem tancovat… Přišla puberta a z flegmatika jsem se změnila na člověka, kterému nestačí být jen tak jednou z davu. Všichni ode mě očekávali nejlepší výsledky. Bylo to u mě jaksi samozřejmé. Ale zlom přišel, když jsem začala chodit do větší taneční skupiny. Tam už jsem nebyla nejlepší, dokonce jsem si připadala nejhorší. Začalo to nevinnými sladkostmi po trénincích. Potřebovala jsem se prostě uklidnit a takhle to šlo nejlíp. Postupně jsem změnila svůj život jen na cvičení až do vyčerpání a prokládala jsem to hostinami, které mě vždycky dokázaly potěšit. Kvůli mé touze po dokonalosti jsem i přerušila všechny kontakty a uzavřela se do sebe. Přibrala jsem a s tancováním jsem skončila. Několikrát jsem se znovu zdvihala na nohy a vždycky jsem zas spadla do toho stereotypu – jídlo, cvičení… Kolikrát jsem tady u těchhle stránek brečela a vymýšlela plány jak co nejrychleji zhubnout. A to hlavně proto, že jsem už neměla ani kamarády kteří by mě drželi při zemi. Cítila jsem se sama. Po jednom týdnu, kdy jsem od rána do večera už jen jedla jsem si řekla, že musím na to jít jinak. A tak jsem to řekla mamce a ta mě objednala k psychologovi. Krok, který jsem měla udělat už o 3 roky dřív. K němu jsem šla s těmi nejhoršími pocity, co jsem kdy zažila v celém svém životě. Ale po 3 terapiích jakoby se něco změnilo. Začala jsem mluvit o svém životě a přišlo mi, že jsem mluvila o věcech, které jsem ještě nikdy nahlas neřekla. Jen takové prkotiny, ale nahlas mě to dokázalo osvobodit. Všechny věci jakoby změnily barvu, i jídlo. Začala jsem jíst víc než předtím – hrozně moc ovoce a zeleniny. Předtím jsem se z ovoce ještě nepřejedla, teď mi to přišlo i příjemný. Změnila jsem názor úplně na všechno, jsem teď víc tolerantní. Nejhorší byl pocit, že váha neklesá. Ale ani nestoupala, takhle dlouho jsem ji na jednom místě ještě nikdy neudržela. Pak jsem začala hubnout. Jím teď pořád docela hodně a pravidelně, pomalu si zvykám. Váhu držím na stabilní váze, vypadám dobře, jsem se sebou dost spokojená. Ale ani si o sobě už nemyslím, že vypadám nejlíp. Jsem spokojená s tím, že se můžu zařadit do společnosti, kde každý je jiný a každému sluší to jaký je. Cítím svoji osobnost, kterou nechci nijak změnit, nechci už za žádnou cenu ani zhubnout..Chci být to co jsem a jak mě mají kamarádi rádi – a to že těch kamarádů mám teď fakt hrozně moc. Nebyl to nijak geniální životní příběh ale tímhle končím svou etapu záchvatovitého přejídání a od této chvíle o sobě můžu hovořit jako o psychicky zravém člověku

Chci skončit se svojí bulimií

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, začnu malým paradoxem – studuju psychologii a speciální pedagogiku. A když jsem se učila etopedii na letošní zkoušky, víc a víc jsem se ponořovala do literatury o PPP a hledala na netu… A dostala se i na tyhle stránky. Hodněkrát jsem si nad nimi pobrečela, hodněkrát si řekla, že už se z toho přece jednou musím dostat… A zase se se přejedla a byla na tom stejně jako před tím. Konečně je po zkouškách, mám na sebe víc času. Tenhle víkend jsem hodně přemýšlela. A opravdu chci vytáhnout do boje se svojí bulimií a půjde-li to jen trochu, skoncovat s ní (i když podle všeho se téhle nemoci asi nezbavím nikdy, vždycky někde bude dřímat…) Jak jsem začala? Před maturou – hodně učení, málo pohybu a aktivit – kroužků, které mi dříve hojně naplňovaly volný čas. A řekla jsem si, že přece když jen sedím, nemůžu se tak cpát… Tak jsem si řekla, že když se najím nějak víc, budu to muset vykompenzovat… A začalo to. Někdy zvracím víc, někdy míň… Povede se mi i měsíc být bez záchvatu. A pak se to všechno zase zvrhne a zvracím třikrát denně… Všude – doma, na kolejích, u babičky. Jednou i ve škole… A proč sem tohle všechno, co možná ani nemá hlavu a patu, píšu? Když jsem si četla všechny ty knížky, začala jsem si uvědomovat, proč jsem každý měsíc u zubaře. Proč mám problémy s vylučováním a proč je mi pořád zima… A že to není v pořádku a musím s tím něco konečně dělat… Vypsat se sem je jeden z mých prvních kroků. Odhodlávám se k tomu svěřit se mamče. Mám hrozně hodné rodiče a tak je nechci zklamat, ale zase mám pocit, že když někomu vypovím, co se děje, budu vůči němu cítit závazek a opravdu se sebou začnu něco dělat. Jako každá holka, myslím na to kolik vážím a jestli je to moc nebo málo. No, asi na to myslím víc než normální holka. Sníst večeři mi přijde děsivé. Ale když spořádám tuny sladkostí, tak mi to děsivé nepřijde… Chci se naučit žít zase normálně a věřím, že se mi to povede. Už jsem to napsala sem vám všem. Chci to říct našim. A v září se chci v Praze zapojit do svépomocné skupiny… Doufám, že se povede a přeju vám všem, které v tomhle taky lítáte, abyste našly chuť a odvahu začít s tímhle hnusem bojovat a vyhrát.

Ohlédnutí zpět

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem… Za týden to bude měsíc co jsem se tady rozloučila a také to budou 3 měsíce co jsem skoncovala s PPP. Já vím, nijak závratná doba, ale já jsem si už jistá. Jsem si jistá sama sebou!!! Pro ty co mě neznají, tak jsem se asi rok potácela s anorexií a po té se záchvatovým přejídáním. Je to tři roky zpět, když to všechno začalo a možná by se dalo říct, že ve svém věku (24 nyní) bych mohla mít rozum, ale o tom to není. Už od puberty jsem byla holka plná sebevědomí, rozhodně ne tlustá, hodně jsem sportovala. Pak nastal zlom a ať jsem chtěla obviňovat všechny okolo, teď už vím, že to bylo jen mnou. Sebevědomí bylo pryč a s ním i spousta kil. Jenže to nebylo vše co zmizelo, už jsem to prostě nebyla já a ač se mi to dařilo skrývat má duše trpěla asi nejvíc. Pak to prasklo, kila byla zpět, ale mozek stále v háji a přišlo ZP. A věčný koloběh. Tohle všechno určitě taky znáte pokud jste tu se stejným problémem, ale hlavní důvod proč to píšu je ten, že to jde zastavit. A stojí to za to. Jsou to pouhé tři měsíce a já jsem šťastná, ale opravdu šťastná a vnitřně hrozně svobodná. Nesleduji energetické hodnoty jídla, dám si sladkost když mám chuť, sportuji pro radost a ne pro utrpení atd. I ostatní si všimli mé proměny a radosti ze života. Celkově nastalo v mém životě během posledních třech měsíců k mnoha zlomům, díky kterým jsem ještě šťastnější. Tohle je můj poslední návrat zpět a doufám, že se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že si moc přeji a pevně věřím, že se sem už nikdy nevrátím. Všem přeji mnoho sil Vaše Nat

správný recept

/0 Komentáře/v /přidal

Je mi 21, měřím asi 176cm, váha asi 63kg. Postava je celkem v pohodě, zdá se, že jsem v poslední době nabrala i svaly, co chodim do posilky a pravidelně jezdim na rotopedu. tak to je tak na úvod… Holky, chce se mi fakt křičet, kolik příběhů tady čtu. A všechny mají stejný důvod… zhubnout pár kilo. Většinou to začne tím, že chceme zhubnout co nejrychleji a tak se proto i hodně omezujeme. Už delší dobu si nakupuju potraviny sama a rodiče mi je pak proplatí, samé zdravé věci. Jak jistě víme, dlouho se jíst zdravě nedá. Mě například přepadnou vždy chutě na sladké a pak se začnu přežírat až prostě už nemůžu. A to si pak řeknu, že už je to stejně jedno. Mám zkaženou náladu, nechci ven ani s kamarády ( spíš žádné nemám, jsem velkej samotář) a vždycky si řeknu to samé, zítra začnu novej začátek, udělám tlustou čáru a začnu s čistým štítem od snídaně. Jím zase pravidelně, jen se nesmí nic zvrtnout. Nejhorší je, když přijde nuda nebo samota. Když jsem se rozešla s přítelem okamžitě jsem začala strašně žrát kdykoliv mě to popadlo, měla jsem fakt blbou náladu. Najednou jsem se nemusela tolik hlídat. Nemusela jsem být pro nikoho hezká. To mi vydrželo asi 2 měsíce, pak jsem si řekla dost a začala se zas trochu hlídat. Teď je to zas střídavě oblačno. Holky zjistila jsem, že když budu stejně žrát jak králík, tak mi to dlouho nevydrží a zase začnu brzo žrát jak prase a přežírat se. Ale je to logické. Když dlouho nejíte a pak to porušíte a zdlábnete něco nezdravého, je konec. A máte bulimii nebo chorobné přežírání. Čím dýl trvá „dieta“, tím mnohokrát víc bude trvat žravost. A víte co? Kdybych se vykašlala teď na jídlo a jedla co chci, tutově bych ztloustla, páč bych si začala dopřávat všechny ty nezdravé dobroty. A i když jsem nad tím zkusila přestat myslet, to je co sním, v jakých pravidelných intervalech, v kolik hodin naposled večeřet…. Zjistila jsem, že to nejde. Páč pokaždý, když mám volno v práci, myslim pořád jenom na jídlo, na nový druh cvičení, jak to vydržet, mít pevnou vůli. To je děs. Proč ségra jí co chce, kdy chce a nemyslí na jídlo vypadá pořád stejně, někdy dokonce přitom i zhubne a to vůbec necvičí?? Chtěla jsem se mít ráda, milovat své široké boky, svá oplácanější stehýnka, zadeček s celulitidou, proště hruškovitou postavu, ale to nejde… Pokaždý když projdu kolem zrcadla, tak se na sebe dívám ze všech stran, cpu se do menších konfekčních velikostí a pak se ze špatné nálady, páč je to už stejně dneska jedno přežeru… Ach joo, tímhle se budu zabývat už po zbytek svého života, místo toho, abych se starala o jiné věci a převrátila žebříček hodnot. No nic, píšu tento článek. Mimochodem při čtení těchto příběhů pořád něco jím a jím. Chce se mi nadávat sprostě a křičet, jak se tohle dá zastavit. Odpověď je zatím neznámá, kéž bychom na ni přišly… Až na to někdo přijdete, dejte vědět, jinak nevím jak ta budoucnost bude vypadat..

Anorexie,šikana a sebevražda

/0 Komentáře/v /přidal

Začalo to na táboře mi jsme přijeli a všichni si dali guláš jen já ne…byla jsem tam 9 dní a za těch 9 dni jsem snědla jeden rohlík.mé kámošce se to zdálo divné a tak šla za zdravotnicí a ta mi řekla že jestli nebudu jíst tak pojedu do nemocnice.Další den se do mě pokusily zase narvat trochu jídla…ale já ho ihned vyzvracela.Odpoledne jsem stejnak jela do nemocnice,protože jsem měla zlomenou nohu tak mi potom dali 3 sádry,ale když jsem se vrátila byl tam takový hlouček kluků a mezi nima i mé kámošky.Tak jsem za nima šla a oni si povídali.Ale najednou ten jeden kluk se zeptal jestli někdo náhodou nezná tu anorektičku,která nejí.Holky se podívali na mě a já jsem s brekem utekla do stanu nebo se spíš dopajdala s berlema.Další den jsem jela domů a zapřísahala se že už nikdy nebudu nejíst.A ted je to tady o dva roky později… Zase nejím a rodiče a přátelé mi říkají že sem vyhublá a budu zase trpět anorexií.Ve škole mám velké problémy… kluci mě šikanují a ponižují.A proto jsem se před týdnem podřezala.Bylo to strašné celé krvavé ruky…nemohla jsem s tou rukou nic dělat a doted mám problémy neunesu v té ruce ani prázdnou skleničku.Včera mě ti kluci zase otravovli,ale jen přes icq.Chtěli abych to udělala znovu,ale já už to neudělám protože jsem si tím vytrpěla své a hlavně že patřím do blázince.I kdyby jste měli horší nebo stejné problémy jako já tak vás prosím hlavně to neřešte sebevraždou tím nic nevyřešíte…a budete mít navždi vzpomínky na to zlé a taky velmi závažné zdravotní potíže. A jak jsem dopadla? Jsem příliš prohublá a možná mám menší anorexii(podle všech i doktorů),spáchala jsem sebevraždu,která se nezdařila a mám a budu mít navždy zdravotní potíže,a ve škole mě šikanují… Vytvořila jsem si sny,že budu právničkou a už nikdy víckrát nebudu trpět anorexií a snad to také dodržím…A jednou třeba potkáte skvělou právničku a ne trosku kterou šikanují,spáchala sebevraždu a k tomu je anorektička….jako ted…

Tak a je to v …

/0 Komentáře/v /přidal

Proč? Už jsem byla tak blízko… Celý půlrok s tím bojuju, teď konečně konec, který, jak se zdá nenastane… Dvakrát týdně mě doma vážili rodiče, píšu si vlastní jídelníček, každý den cvičím a do toho jezdím do posilovny… Toho jídla – max. půl kila denně… Jo, je to vyčerpávající, když dvakrát týdně běhám + k tomu jezdím na kole atd… Jenomže já si jídla přidat nemůžu, tloustla bych, jojo efektem jsem si už prošla… O tohle vlastně ale vůbec nejde. Předevčírem mě taťka vážil, já (sice nespokojená) si v duchu oddychla, když ručička ukázala 50 kilo, ale uvnitř mě se opět ozýval známý hlásek: „Bude to zas 49, bude.., neboj.“ Tímhle jsem se držela nad vodou (měřím 161 cm), 49 kilo, ani víc, ani míň, protože až mě budou zas vážit, musím mít přece těch 50… Ne, nemusím. Taťka ještě ten den řekl, že už nemá potřebu mě vážit a věří mi. Stydím se za to, jak jsem si lehla do postele a už jenom myslela na to, jak bude zas všechno s 46 kily super a já mohu znovu nejíst, jako dřív. Neee, kdyby věděl, co řekl, že už jsem v tom zase. Alespoň těch projímadel a všelijakých prášků na hubnutí (které stejně nepomáhaly) jsem se už dávno vzdala. Sic místo toho kouřím asi 5 cigár denně, piju, ale mám ten pocit, že si tak neničím organismus, jako předtím. K čemu mi je, že chodím na gymnázium, patřím mezi nejlepší a jsem obklopena lidmi, které mám ráda a oni mě ? Kdyby tak věděli, co se mi zase honí v hlavě. Vždyť včera jsem se ještě přemáhala, jestli opravdu do té lékárny jít a ta projímadla si koupit. To jsem neudělala, zase mi ale místo toho bylo blbě z malrborek. Dneska jdu do posilovny – opět 20 minut na rotopedu, 1,75h cvičení a pak 20 minut běhu. Do toho jsem samozřejmě snědla jen oplatek a 40 g buchty. Já ale nemám hlad. Proč? ! Chci mít hlad ! Už to neuhlídám ani tím mozkem. Já bych se najedla, ale už u toho oplatku se mi zvedal žaludek… Ale proč? ! To už i moje tělo chce hubnout ? Jak může, chci už ven, vždyť jsou prázdniny, nemíním se zase sr*t s tím vším znovu a zničit už tak rozvrácenou rodinu, která se do takového stavu dostala díky mně !

Můj nekonečný boj

/0 Komentáře/v /přidal

Ani nevím jak začít.Když si čtu všechny tyhle příběhy,je mi hrozně smutno.Můj příběh je velmi podobný všem ostatním. Všechno to začalo asi někdy v osmé třídě.Ve věku čtrnácti let a při své výšce 165 cm jsem vážila 64kg a moje váha pořád stoupala.Do té doby jsem si s tím příliš hlavu nedělala.Byla jsem často u babiček a ty mě krmili a měly radost,jak moc pěkně papám.Už odmala hodně aktivně sportuju a tak jsem jedla hodně a často.To se ale změnilo.Má postava mi vadila čím dál,tím víc.Začala jsem se vážit a kontrolovat v jídle-Už pro mě neexistovaly žádné sladkosti,které jsem dřív tak milovala.Jedla jsem menší a menší porce a zvyšovala sportovní nasazení.A konečně jsem asi po třech týdnech uviděla nějaký výsledek.Váha klesla asi na šedesát kilo.Mamka byla zpočátku nadšená a měla stejnou radost jako já,protože jsem byla bezproblémové,dobře se učící dítě,u kterého by nikoho ani nenapadlo,že by mohlo něčemu takovému propadnout.prvotní úspěchy mě velmi podpořily a já pokračovala vesele dál.Jenže potom přišly prázdniny a já jsem s hrůzou zjistila,že nebudu moci sportovat a pojedu k babičce.Strašilo mě to jako noční můra,protože jsem věděla,že mě babička bude zase vykrmovat.Ale nic takového se nestalo.K babičce jsem sice jela,ale jedla jsem u ní velmi málo a každý den jsem chodila běhat neb dělat nějaký jiný sport a do konce prázdnin jsem měla 51 kg.Moje postava byla hrozná.Všude ze mě trčely kosti,obličej jsem měla pobledlý a začaly deprese.Občas jsem měla strašný hlad,ale mám obrovskou vůli a tak jsem ho vždy překonala.Po jídle se pokaždé dostavily pocity viny,ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy,abych si klekla nad záchodovou mísu. Když pro mě přijely rodiče strašně se zhrozili.Vůbec svoji dceru nemohli poznat.Pochopili,co se stalo.A přece zpočátku nevěděli,jak to vlastně mají řešit.Přemlouvala jsem je,skoro u každého jídla dělala scény a naše vztahy se zhoršovaly. Začal nový školní rok a já jsem opět začala sportovat a má váha klesat.Pak taťka řekl,že to takhle dál nejde a jestli nepřiberu,tak že mi sport zakáže.Šlo to velmi ztuha a pokaždé,když jsem něco přibrala,tak jsem si to zase hned vyčítala,prostě nastal takový ten typický kolotoč anorektiček. Abych to zkrátila.Už s němocí bojuji rok a půl a pořád nemám zdaleka vyhráno.Často se pojídle dostaví onen hrozný pocit viny a třeba sladkosti vůbec nemůžu jíst.U všeho kontroluji kalorie a nejím příliš tučná jídla.Samozřejmě na mě neoc zanechala i psychické a fyzické nasledky.Menstruaci nemám už rok a půl a často trpím depresemi. Vůbec nevím,jak z toho ven a nemám skoro žádné kamarády. Pokud by někdo z vás byl tak hodný a chtěl mi poradit nebo mi prostě jenom napsat,můžete na xsnilka@centrum.cz

Přání jedné ztracené…Bulimičky

/0 Komentáře/v /přidal

…právě jsem se vrátila…, Byla tu, dnes poprvé a snad naposled. Naposled? Kolikrát jsem si sama sobě již tohle slovo slíbila. Tak znovu…Bulimie, dnes jsi tu ale již opravdu byla naposled, už víckrát nechoď, příště už určitě budu silnější… Ale popravdě i kdyby už nepřišla, co se změní. Ano, určitě se budu cítit líp, alespoň fyzicky…jak všelijak Bulimie škodí mému tělu znám nazpaměť…psychicky…snad, odpadnou ty vtíravé výčitky a pocity selhání, zklamání, bezmocnosti…ale… Bulimie přeci jen není příčinou ale důsledkem. Důsledkem mého vnitřního nepřátelství vůči sobě sama, vůči svému tělu. Jako by mne naučili milovat druhé, ale sebe samu již ne. Snad že je to samozřejmostí… Rozum bojuje s mými pocity, namísto aby své síly spojily v harmonický růst mé osobnosti a skrze ní i mého okolí. Ztratila jsem důvěru ve své smysly…jsem snad tím obrazem, který spatřuji v zrcadle a který apriori odsuzuji? Snad ne…ale pak čím jsem, kým… „Naše tělo je jediným místem k našemu bytí zde na zemi, které máme…“ Prosím… …ať opět najdu tu vnitřní energii a rovnováhu a sílu…být jedním a vším zároveň… rozumem, duší i tělem… …v plné své kráse:)