Tak a je to v …

Proč? Už jsem byla tak blízko… Celý půlrok s tím bojuju, teď konečně konec, který, jak se zdá nenastane… Dvakrát týdně mě doma vážili rodiče, píšu si vlastní jídelníček, každý den cvičím a do toho jezdím do posilovny… Toho jídla – max. půl kila denně… Jo, je to vyčerpávající, když dvakrát týdně běhám + k tomu jezdím na kole atd… Jenomže já si jídla přidat nemůžu, tloustla bych, jojo efektem jsem si už prošla… O tohle vlastně ale vůbec nejde. Předevčírem mě taťka vážil, já (sice nespokojená) si v duchu oddychla, když ručička ukázala 50 kilo, ale uvnitř mě se opět ozýval známý hlásek: „Bude to zas 49, bude.., neboj.“ Tímhle jsem se držela nad vodou (měřím 161 cm), 49 kilo, ani víc, ani míň, protože až mě budou zas vážit, musím mít přece těch 50… Ne, nemusím. Taťka ještě ten den řekl, že už nemá potřebu mě vážit a věří mi. Stydím se za to, jak jsem si lehla do postele a už jenom myslela na to, jak bude zas všechno s 46 kily super a já mohu znovu nejíst, jako dřív. Neee, kdyby věděl, co řekl, že už jsem v tom zase. Alespoň těch projímadel a všelijakých prášků na hubnutí (které stejně nepomáhaly) jsem se už dávno vzdala. Sic místo toho kouřím asi 5 cigár denně, piju, ale mám ten pocit, že si tak neničím organismus, jako předtím. K čemu mi je, že chodím na gymnázium, patřím mezi nejlepší a jsem obklopena lidmi, které mám ráda a oni mě ? Kdyby tak věděli, co se mi zase honí v hlavě. Vždyť včera jsem se ještě přemáhala, jestli opravdu do té lékárny jít a ta projímadla si koupit. To jsem neudělala, zase mi ale místo toho bylo blbě z malrborek. Dneska jdu do posilovny – opět 20 minut na rotopedu, 1,75h cvičení a pak 20 minut běhu. Do toho jsem samozřejmě snědla jen oplatek a 40 g buchty. Já ale nemám hlad. Proč? ! Chci mít hlad ! Už to neuhlídám ani tím mozkem. Já bych se najedla, ale už u toho oplatku se mi zvedal žaludek… Ale proč? ! To už i moje tělo chce hubnout ? Jak může, chci už ven, vždyť jsou prázdniny, nemíním se zase sr*t s tím vším znovu a zničit už tak rozvrácenou rodinu, která se do takového stavu dostala díky mně !

Můj nekonečný boj

Ani nevím jak začít.Když si čtu všechny tyhle příběhy,je mi hrozně smutno.Můj příběh je velmi podobný všem ostatním. Všechno to začalo asi někdy v osmé třídě.Ve věku čtrnácti let a při své výšce 165 cm jsem vážila 64kg a moje váha pořád stoupala.Do té doby jsem si s tím příliš hlavu nedělala.Byla jsem často u babiček a ty mě krmili a měly radost,jak moc pěkně papám.Už odmala hodně aktivně sportuju a tak jsem jedla hodně a často.To se ale změnilo.Má postava mi vadila čím dál,tím víc.Začala jsem se vážit a kontrolovat v jídle-Už pro mě neexistovaly žádné sladkosti,které jsem dřív tak milovala.Jedla jsem menší a menší porce a zvyšovala sportovní nasazení.A konečně jsem asi po třech týdnech uviděla nějaký výsledek.Váha klesla asi na šedesát kilo.Mamka byla zpočátku nadšená a měla stejnou radost jako já,protože jsem byla bezproblémové,dobře se učící dítě,u kterého by nikoho ani nenapadlo,že by mohlo něčemu takovému propadnout.prvotní úspěchy mě velmi podpořily a já pokračovala vesele dál.Jenže potom přišly prázdniny a já jsem s hrůzou zjistila,že nebudu moci sportovat a pojedu k babičce.Strašilo mě to jako noční můra,protože jsem věděla,že mě babička bude zase vykrmovat.Ale nic takového se nestalo.K babičce jsem sice jela,ale jedla jsem u ní velmi málo a každý den jsem chodila běhat neb dělat nějaký jiný sport a do konce prázdnin jsem měla 51 kg.Moje postava byla hrozná.Všude ze mě trčely kosti,obličej jsem měla pobledlý a začaly deprese.Občas jsem měla strašný hlad,ale mám obrovskou vůli a tak jsem ho vždy překonala.Po jídle se pokaždé dostavily pocity viny,ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy,abych si klekla nad záchodovou mísu. Když pro mě přijely rodiče strašně se zhrozili.Vůbec svoji dceru nemohli poznat.Pochopili,co se stalo.A přece zpočátku nevěděli,jak to vlastně mají řešit.Přemlouvala jsem je,skoro u každého jídla dělala scény a naše vztahy se zhoršovaly. Začal nový školní rok a já jsem opět začala sportovat a má váha klesat.Pak taťka řekl,že to takhle dál nejde a jestli nepřiberu,tak že mi sport zakáže.Šlo to velmi ztuha a pokaždé,když jsem něco přibrala,tak jsem si to zase hned vyčítala,prostě nastal takový ten typický kolotoč anorektiček. Abych to zkrátila.Už s němocí bojuji rok a půl a pořád nemám zdaleka vyhráno.Často se pojídle dostaví onen hrozný pocit viny a třeba sladkosti vůbec nemůžu jíst.U všeho kontroluji kalorie a nejím příliš tučná jídla.Samozřejmě na mě neoc zanechala i psychické a fyzické nasledky.Menstruaci nemám už rok a půl a často trpím depresemi. Vůbec nevím,jak z toho ven a nemám skoro žádné kamarády. Pokud by někdo z vás byl tak hodný a chtěl mi poradit nebo mi prostě jenom napsat,můžete na xsnilka@centrum.cz

Přání jedné ztracené…Bulimičky

…právě jsem se vrátila…, Byla tu, dnes poprvé a snad naposled. Naposled? Kolikrát jsem si sama sobě již tohle slovo slíbila. Tak znovu…Bulimie, dnes jsi tu ale již opravdu byla naposled, už víckrát nechoď, příště už určitě budu silnější… Ale popravdě i kdyby už nepřišla, co se změní. Ano, určitě se budu cítit líp, alespoň fyzicky…jak všelijak Bulimie škodí mému tělu znám nazpaměť…psychicky…snad, odpadnou ty vtíravé výčitky a pocity selhání, zklamání, bezmocnosti…ale… Bulimie přeci jen není příčinou ale důsledkem. Důsledkem mého vnitřního nepřátelství vůči sobě sama, vůči svému tělu. Jako by mne naučili milovat druhé, ale sebe samu již ne. Snad že je to samozřejmostí… Rozum bojuje s mými pocity, namísto aby své síly spojily v harmonický růst mé osobnosti a skrze ní i mého okolí. Ztratila jsem důvěru ve své smysly…jsem snad tím obrazem, který spatřuji v zrcadle a který apriori odsuzuji? Snad ne…ale pak čím jsem, kým… „Naše tělo je jediným místem k našemu bytí zde na zemi, které máme…“ Prosím… …ať opět najdu tu vnitřní energii a rovnováhu a sílu…být jedním a vším zároveň… rozumem, duší i tělem… …v plné své kráse:)

Nevím,co dělat.

Myslím,že jsem celkem rozumná holka,proto mě zaráží,co ted dělám.Vždycky jsem holčin trpících anorexii litovala,v mých očích jsou to oběti dnešní hloupé,maloměštácké společnosti.O svoji postave jsem si nikdy nemyslela,že je hezká,ale nikdy jsem nepocitala s tim,že bych prestala jist nebo zacala zvracet.Ted posledni půl roku,se nejak menim.Zacala jsem hodne premyslet o jidle,přišla jsem si hodne tlusta a abych tenhle pocit utěšila,musela jsem se hrozně najíst(já vím,je to zvláštní).Jídlo mě utěšovalo.Pak jsem začala mít výčitky,dopadalo to tak,že jsem celý den nic nejedla a večer se přejedla,načež mi bylo strašně špatně,ale nikdy jsem nešla zvracet.Až před nějakou dobou jsem to zkusila,ale nešlo to,tak jsem to vzdala.Měla jsem ke svému tělu větší a větší odpor.Řekla jsem si,že s tím stůj,co stůj musím něco udělat.Podívala jsem se po nějakých prášcích,které by potlačili moji chut k jídlu,a našla jsem,sehnala jsem Adipex,vím je to hrozné svinstvo,ale touha po tom být hubená,je silnější než já,je mi úplně jedno,jestli mi bude zle,hlavní je,že zhubnu.Mám pocit,že když nebudu hubená,tak nikdy nenajdu nějakou lásku nebo přátele.Nevím,co mám dělat,nechci se takhle chovat,ale ta touha..ta je silnější než zdravý rozum.Jak se mám přesvědčit?Já vážně nevím.

Dnes ráno…

… Stále se mi střídají dny skoro hladovění, které končí přejezením. Včera večer jsem podlehla hladu a špatné náladě a přejedla jsem se, ne přejedla, už jen najedla! Mé zažívání to „nezvládlo“ a ráno jsem litovala na záchodě. Litovala jsem všeho. Že jsem si vůbec začala. Je mi 21 a s dietami jsem si začala pohrávat někdy v osmé třídě. Na střední už jsem dokázala nejíst celý den, cvičit několik hodin denně, schovávávala jsem jídlo, užívala jsem projímadla a prášky na hubnutí. Jenže občas jsem po jídle zatoužila a to časem řešila právě projímadla. Záchvatovité přejídání se střídá s anorexií. Váhově jsem se během pěti let vypracovala na 40 i 75 kg (při výšce 175 cm). Chtěla bych se vrátit v čase. Jako bych těch několik let ani nežila. Ano, žila jsem! Ale ve světe počítání kalorií, plánování jídelníčku, výčitek atd. Ale svět náctiletých mi unikl. První rande, první stydlivá pusa, kamarádi – tohle že jsem vyměnila za diety?!! Zázrakem jsem se dostala na vysokou, na obor, po kterém jsem toužila. Ale stále žiju v tom druhém světě. Celý den myslím na jídlo, kontroluju kalorie, snažím se cvičit, prohlížím si odstrašující stránky o anorexii, které jsou mi inspirací, několikrát se vážím… A den takhle uteče a já zjistím, že jsem se několik dní před zkouškou zase nic nenaučila. A to jen proto že jsem se bojovala s chutí na čokoládu?!! Nechci, aby mi to vzalo i tenhle sen!!! Pak už mám jen touhu vyhladovět se. – Ta zatím sice vyhrává, ale má alespoň nějakého protivníka. Dnes ráno jsem zjistila, že je mi 21 a vlastně nežiju. Dnes ráno jsem si přála umřít při přestavě, že to bude stále stejné. Dnes ráno jsem chtěla být s někým. Sama už na to nemám sílu a nevím, kde ji seberu. Chtěla jsem se někomu svěřit… a píšu sem. Dnes ráno jsem se chtěla najíst a být „normální“, ale nemůžu, můj žaludek po včerejšku jídlo odmítá a tak cucám černý čaj a snažím se sníst suchý rohlík… A dnes ráno jsem to nevydržela a stejně se zvážila, abych se podívala kolik gramů navíc na mě zanechalo včerejší obžerství. Mám 52,8 kg a nemám sílu přestat. …

Na kolotoči

Ach jo, zase sem to nezvládla…před hodinou sem přišla domů. Naši maji přijít až k večeru. Včera sme bohužel byli na velkém nákupu, takže plná lednice a spíž. Já sem si sice na cestě domů řikala, že si dám rajče a zacvičim si, jenže ta šunka vypadala líp a pak už to jelo…8 ovocných knedlíků,4 tučný jogurty, monte, předsmažený obalovaný sýr, dvoje diska, pytel chipsů, čtvrt kila bramborovýho salátu se třema rohlíkama,4 párky a polárkáč…A během 10 minut všechno(aspoň doufám) v záchodě. A mě je zle…Pokolikátý už??? Začalo to uplně nevině před pěti lety. To mi bylo 12. Sem dost vysoká a tehdy mizačaly vadit pitomý poznámky lidí okolo. Řekla sem si, ty jim ukážeš, že taky dokážeš být dobrá a výška ti nepřekáží. Moje vůle a ctižádost neznala mezí. V první řadě sem chtěla perfektní postavu. Zhubla sem během měsíce 15 kilo. Jedla sem minimálně a skoro pořád byla v pohybu. Po pár týdnech mi začli chybět všechny ty dobrůtky, co sem jedla dřív a tak sem došla k občasnýmu plánovanýmu zvracení. Například sem tři dny dopředu věděla, že ve čtvrtek budu tři hodiny doma sama a co si koupím dobrýho a co pak skončí v míse…Takhle to šlo pořád dál…hladovky střídaný občasným přežráním a zvracením. Váha se mi vpodstatě neměnila. Až letos na silvestra sem si dala předsevzetí, že přestávám se zvracením. A tak zůstalo jen u těch hladovek. Když sem při své výšcě 196cm dospěla na váhu 66,5 kilo, nebyla sem už schopná málem ani stát,jak sem byla unavená, ale já dál chodila do školy a na brigádě dělala kolem 100 hodin měsíčně + k tomu tancování.Jednou večer sem se sesypala a mamce všechno vyklopila-o zvracení, o tom jak se cítím, o tom že měsíčky sem měla naposledy v listopadu… Mamka byla nejdřív v šoku a pak na mě začla nepředstavitelně řvát. Vůbec nehápe, že je to problém. Nacpala do mě dva chleby s paštikou a poslala do postele. Vůbec nechápe,že když mě do jídla bude nutit, ještě to zhorší. Řëkla sem si tehdy, že přiberu. Ideální mi připadá tak 72 kilo. Doktorka mi sice řekla, že 82 by bylo vzhledem k výšce mnohem lepší a stále bych byla štíhlá, ale s tím se nesmířím. Před 2 měsíceme sem si našla přítele, skoro nic neříká na moje vystouplý kosti,ale vidím na něm, že se mu skoro hnusí se mě dotýkat. Kvůli němu to chci dokázat. Teď mám 69-70kilo, ale jakmile váha překročí tu sedmdesátku, začnou mě zase hryzat výčitky-tak dlouho si to schazovala a teď to za pár dnů nabereš atd. a hladovky a dneska i to odporný zvracení sou tu zas. Mám taky problém se žvejkačkama, spořádám jich nesmírný množství, jelikož si s nima nahrazuju jídlo.Musim mít do konce července 72 kilo, jinak mě naši nepustěj s přítelem a kamarádama pod stan. Musim to dokázat!!! Kamarádka mi řekla, že jí moc pomohla paní doktorka Papežová, ale já nemám odvahu jít k odborníkovi. No zkusím se odhodlat…Jako první krok s tím vším skoncovat považuju tenhle dopis, potřebovala sem se asi vyzpovídat, bylo toho ve mně moc…díky

Zase jsem tady

Ahoj holky. Každý den sem chodim a čtu si ty články, některé i několikrát. Asi se zbláznim, každej den myslim na to proklatý jídlo, nenávidim ho a zároveň miluji. Každé ráno si pokaždé řeknu, že začnu nanovo, ale ono to dopadne vždycky stejně. Do huby dostanu sladký a pak si řeknu, že už je to stejně jedno a cpu se a cpu se a je jedno kolikrát denně a v jakou dobu. Mám depku… Chci si říct, že to je jedno, že jídlo potřebuju k životu. Ale mozek je silnější než rozum, bohužel… Chci zhubnout, i když tlustá nejsem, jen mám ženskou postavu, ale já bych chtěla mít menší velikost a ty modelky jsem začala už pozorovat od nějakých 9.let. Už tehdy jsem zkoušela tu jejich chůzi. Kdykoliv projdu kolem zrcadla, už se prohlížim ze všech stran, zatahuju břicho a rvu se do menších velikostí kalhot. Když se do nich nevsunu, dostanu zas depku a začnu zase žrát to hnusný jídlo. Někdy to dělám asi z nudy, ale hlavně na to myslim furt, nemůžu se těch pocitů zbavit. O zdravé výživě bych mohla vyprávět, kolik toho vím. V práci to o mě všichni vědí, ale nic netuší, protože netloustnu ani nehubnu. Samozřejmě to žraní kompenzuju cvičením, jinak bych opravdu tloustla. Ale k čemu mi to je, když stejně žeru jak prase. Takhle nikdy svého cíle nedosáhnu. Bojím se, když si něco vemu do hlavy, udělám pro to cokoliv. I když nejíst prostě nevydržím, na to jsem slabá, hned se mi dělá zle. Práci mám taky spíš stresující a čokoládu tam potřebuju na zklidnění. Už nevím co mám dělat, vnitřně se fakt nenávidim. Asi je to tím, že jsem teď taky sama a ve volném čase se zajímám jen o jídlo. Všechno mi jde stranou. Ale mě ani nic jiného nezajímá, nechodím ven, myslím si, že jsem zas moc jedla a necítim se dobře ve společnosti hubených holek. Všichni kluci koukají jen na ně. Tak radši zůstanu doma, koukám na tyhle stránky, žeru, spim, nemluvim a přemýšlim o tom, jak od zítřka zase začnu s čistým štítem… Omlouvám se, vím, že mi asi nepomůžete, když jste na tom podobně. Chtěla jsem to jen napsat někam do deníčku nebo sem, protože jedině vy to můžete pochopit. Děkuju a mějte se krásně.

Začalo to? kdy to sakra vůbec začalo?

? Ručička váhy se nenávratně a rychlostí blesku blížila k 70kg, byla jsem čerstvě po maturitě a užívala si prázdnin ? paráda, grilování, víkendové akcičky, spoustu alkoholu, spoustu JÍDLA a nová parta ? nová parta téměř dokonalých lidí. Do svého prvního zaměstnání jsem nastupovala v listopadu roku 2005 už se skoro 80kg! Obklopená deseti důchodci, kteří z těch bujných tvarů v noci asi ani nespali, neřešila jsem, jestli si po večeři dám jeden nebo dva pytlíky chipsů ? Bylo to šťastné období, kdy jsem milovala svojí tělesnou schránku. Pak to přišlo ? první ?dospělácké? zklamání ? Výpověď! Sama sebe jsem začala vidět jako neschopnou malou holku ? Dva měsíce jsem jen utíkala před okolím a zaháněla deprese hodně velkými porcemi ne zrovna zdravého jídla ? A ručička zase stoupala ? stoupala ? stoupala ? v únoru 2006 jsem vážila celých 85kg/168cm! A DOST!! V tu dobu jsem poznala člověka, který mi celý život obrátil vzhůru nohama. Ano, mojí nejlepší kamarádkou se stala paní, která by ve svém úctyhodném věku strčila do kapsy kdejakou dvacetiletou holku! Začalo mi vadit, že vedle téhle nádherné ženské, ze které vyloženě čiší obrovské charisma a za kterou se otočí i puberťák ze základky, vypadám ?tak trochu? jako tlačenka. Přesně 14. února jsem začala dodržovat zdravé stravování. Podle všemožných rad jsem si dělala každý den záznam, co jím, kde to jím, s kým ? A hle, ručička začala klesat ? Bylo to všechno pořád v pohodě, jedla jsem správně, zdravě a váha šla stále dolu. Pomalu, ale šla. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě v tom podporovali, zasvětili mě do tajů hýbání se, protože do té doby jsem znala pohyb maximálně tak od ledničky na gauč a zpět ? Bylo mi dobře, bylo mi výborně? Z těch odporných 85kg jsem na konci prázdnin měla 20kg dole. S těma kily však zmizelo moje zdravé, maličké sebevědomí ? Začala jsem to tělo, ve kterém jsem NENÁVIDĚT? chtěla jsem víc a víc ? Jenže už to nešlo. Neodolala jsem tomu nedát si pizzu, hranolky se smažákem, topinku, nezobnout babiččiny buchty, nesáhnout do pytlíku oříšků u televize ? Nějak jsem si to nepřipouštěla ? ale váha začala zase stoupat. Pak to přišlo, ta souvětí: ?Zrovna jsme si říkali, že to je asi na houby, když se přestaneš hlídat, zase to všechno přibereš, co? Jsme koukali, jak teď jíš ty pitomosti, je to dost vidět!? AU! ? Jenže už jsem neměla tu vůli vydržet u stravování, které jsem dodržovala, nešlo to? Pracně jsem sháněla ty super prášky, co utlumí chuť k jídlu? Byly jen na lékařský předpis, ale já to nevzdávala ? Sehnala jsem si je a zkusila to. První týden to fungovalo, takže jediný, co jsem do sebe dostala bylo kafe. Jenže po jednom hrnečku jsem myslela, že umírám, tlak mi vylítl asi o 100%… za týden jsem nesnědla nic, byla jsem unavená, protivná, nešťastná ? Po 14 dnech jsem to vzdala a prášky letěly do koše. Závratnou chuť na to, najíst se jsem vybílila ledničku? snědla jsem úplně všechno, co šlo, dokonce i týden starý chleba jsem nelenila rozpéct v troubě a udělat si topinky ? Bylo mi tak zle, že mě nohy samy odnesly na záchod a ?všechno? jsem zázračně vrátila zpět. ??? Super, v tu chvíli mi došlo, že vlastně vydržím nějakou dobu nejíst, když si to potom můžu vynahradit takovými hody a následně se toho lehce zbavit? Tak se střídaly dny, kdy mě udržovalo na nohou jenom to prokletý kafe a dny, kdy jsem se jak smyslů zbavená přejídala a zvracela ? Měla jsem radost, když jsem vydržela týden nejíst společně s tím dřít se cvičením, ale stačilo jedno jediný soustíčko a zase to začalo, nesmyslné přejídání všeho možného, křeče v žaludku, prsty do krku ? Kolotoč, ze kterého nejde vyskočit? Vidina toho, že budu a jsem lepší než výše zmíněná paní mě pořád nutila znovu a znovu se pokoušet hladovět, nebo po najedení zvracet? Tehdy mi asi ani nedocházelo, že jsem nemocná. Letos v únoru jsem vážila 65kg a myslela si, že to jde, že je to pohoda. Tak jsem na chvíli přestala, nebo si alespoň myslím, že jsem s tím přestala. Než jsem viděla fotky z akce, kde jsem byla ? STRAŠNÝ!! Zase jsem byla velká, tučná, bílá koule. Začalo to znova trochu drsněji ? Nejedla jsem, cvičila tři hodiny denně, trápila svoje tělo, chodila do solárka, nespala ? Hladovění následovali výlety do obchodu, kde jsem byla schopna utratit 500 za sušenky, čokolády, zmrzlinu, koblihy, oříšky, chipsy ? a kde to všechno skončilo asi nemusím opakovat. Nicméně. Dostala jsem se na váhu 58kg! Nevím jak se mi to povedlo, ale konečně jsem začala slýchat ty hezký slovíčka: ?sluší ti to, vypadáš dneska skvěle, jsi kočka?? a byly pro mě? celý pro mě!! Spíš než uklidnění to ale byl signál, proč s tím přestat? proč? Vždyť je tak snadný vydržet chvíli nejíst ? chvíli jíst normálně, chvíli se ládovat? Už nešlo přestat? Prsty v krku jsem měla každý den a několikrát ? Minulý měsíc jsem na váze viděla 52kg! 52kg!! Jenže si pořád připadám tlustá a nemožná? Ještě pořád? Když tak nad tím přemýšlím, jsou ty lidi kolem mě opravdu kamarádi, když si ničeho nevšimnou? ? Jedinej, kdo začal větřit, že asi všechno nebude v pořádku byla mamka. Ano, moje vlastní máma a moje všechno. Dala mi tisíc šancí, tisíckrát jsem znovu a znovu selhávala? Prostě to nešlo, nešlo s tím přestat? JÁ JSEM NEMOCNÁ! Minulý týden to pravděpodobně došlo i všem ostatním, že to asi nebude normální, když takovým způsobem ?žeru? a přitom na váze nepřibývám ? Už nemůžu, sama tohle asi nedokážu, nedokážu i když podvědomě chci zpět svojí původní schránku s 85kg ? tu schránku, kde mi bylo dobře, bojím se, že když to nepůjde ven, přiberu? došlo to tak daleko, že se bojím i ovoce, kafe s mlíkem? u všeho cítím, že to ve mně být nemá ? Ale já to chci nějak vyřešit, chci být zase zdravá ? Mami, už jenom kvůli tobě a děkuju, že stojíš na mojí straně!

Zamyšlení

Prosím, nebuďme „my“ všechny tak obludně stejné. Copak je psychická porucha nějaký punc? Nějaký společný rys, nějaká společná záliba, jakou mají třeba sběratelé známek? Dovoluji si mít takto naivní otázky, abych na ně mohla moudře odpovědět: Jistěže. Byla jsem jednodušší? Je psychická porucha zkušenost? Zkušenost, která člověka omlátí životem, a on je pak zkušený, hlubokomyslný? A není to třeba jen choroba, parazit na mozku, co vyvolává dojem toho světáctví, té všeznalosti, té nepřehlédnutelné zkušenosti? Když to zlehčím – je přežírání se a následné zvracení tak obohacující? Zní to dosti dementně, jo, ale tady to alepsoň dokazuje, že přistupovat k bulimii jakožto k pouhému fyzickému činu bez psychických pohnutek, je značně nepochopitelné. Tak co, co tedy bylo onou věcí, jenž mě vyšvihla z pozice naivního (byla jsem někdy naivní?) dítka do pozice životem omlácené a zhrzené umělkyně? A jak – ale no tak, „kdyby“ přece existuje v našich představách – jak bych dnes vypadala psychicky, nebýt oné „psychické poruchy“? A dá se to nazývat poruchou? S psychikou to souvisí, nepochybně, ale co je na tom porucha? Vím, označila jsem to tady takhle sama, ale označují to tak i odbornící a hází to do pytle s ostatními „psychickými poruchami“. A navíc – je to přeci ta světem protřepaná ppp, že. Porucha. Ježiš. Kdo si uzmul to právo to tak označit? Kdyby mi přece jen nepřišlo krapet neobyčejné naschvál vyvolávat zvracení, jistě bych se ptala – co je na tom psychickém projevu tak divného? A vážený, vážená, jak jste na tom vy? Přijdete si normální? A co když řeknu, že zrovna vy máte poruchu? Zas je všechno tak relativní, tak sporné, tak bezvýznemné k řešení. Zahodila bych tohle jak kámen, co mi uvízl v botě, a šla si dál, s pár dalšími balvany v botě, a kdybych si nepřipouštěla, že to, co mě tlačí, jsou balvany, jistě bych věřila tomu, že ta nic není, že mám botu prázdnou. Stejně tak si mohu říct – bulimie není. To, co dělám, je pouze jakési pojmenování, s rozpitými hranicemi chápání. Mohu si to ale nazvat jakkoliv jinak, a dokonce bych tomu ani neříkala zvracení, snad jen „pláč z nitra“, či něco podobně poetického, ale to jsou doktoři, ti mají na vše přesné stručné a pokud možno materialistické pojmenování. S ničím se nezdržovat, hlavně jít, pojmenovat, vyřešit, vyřídit a jít dál řešit další. Je to jak ve fabrice, na city nikdo nechce mít čas. A i kdyby se čas našel, nenašly by se city. A pak je tu sorta lidí – říkám sorta, skupinka, „druh“, protože nejsem jediná, vím – kteří se zaobírají těmi všednostmi, a kterým přijde, že život letí, letí, a žít ho jen věcně je prakticky na nic, pakliže chcete řešit věci jen proto, aby byly, tak jděte, a zastřelte se, a pak se nemusíte babrat v žádnejch citech. A jsem tu já, vlastně my, kteří chceme zachycovat život v obrazech, jeho záchvěvech, jeho prchlivých projevech, v jeho zvláštnostech, jeho neobvyklostech, a zanechávat ty šrámy a nesnažit se je zamaskovat, jako to chtějí ti „druzí“, ktří nechtějí, aby snad nikdo poznal, že ten život existuje, že zanechává své stopy, a chtějí snad jen setrvávat v iluzi toho, že svět i život jsou to, co právě vidí, v čem žijí, a slepě a hluše proběhnout životem, aby snad ani nezachytili zprávu o tom, že existuje něco, čemu by jejich rozum nemusel ihned porozumět, že by se třeba nenašly jasné a zřetelné důkazy a vysvětlení, aby snad něco nebylo jiné než normální, klasické, typické. Snad by je to vyvedlo z míry, z toho jejich „poklidného“ života, je to přítěž, a život má být co nejjednodušší, dle mého tvrdí oni. Jistě tací existují. Stejně jako existují takoví, jako já. A hele, hned někam patřím. To je kásně. Snad je tohle normální lidská potřeba. Teda, radši bych nikam nepatřila, a tvořila solitérní skupinku – obsahující pouze mě. O což se snažím. A asi se snažit nemusím, každý je individuální… ale co potom s těmi lidmi, které zahrnuji do skupinky? Je to hloupé, tohle skupinkování. A přesto – usnadňuje to orientaci, je to snažší… ne, já si nechci dělt něco snazší. Proč? Bude mi pak lépe? Když mou hlavní potřebou je hloubat? Prožívat? Zkoušet? A snad se i trápit, abych stále cítila, že ten život je nablízku, připraven udělat mi šrámy.

Nikdy by mě to nenapadlo

Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tyhle problémy. Je mi 25 let a asi před 4 dny jsme si poprvé uvědomila, že mám anorexii. Nyní vážím 52Kg a měřím asi 170/172 cm. Před těmi 4 dny jsem poprvé zaslechla slova hospitalizace a kapačky a to mi otevřelo oči. Ještě před rokem jsem byla pěkně oplácaná holky (asi 72 kg). Svou váhu jsem nijak moc neřešila a jedla jsem si, co jsem chtěla. Cvičit jsem vydržela vždy jen týden, a pak už mě to přestalo bavit. Vždycky jsem ale byla ta nejtlustší. Znáte to. V každém kolektivu i v rodině. Tak jsem si řekla, že začnu zdravější život. A světe div se – dařilo se! Našla jsem v sobě víc pevný vůle, než bych od sebe kdy čekala. Pravidelný cvičení, zdravější jídlo. Váha šla pomalu dolů. Tak to bylo asi půl roku. Všichni mě chválili, jak jsem zhubla. Nádhera! To si žiju – štíhlejší, zdravější a věčně nějaký tělocvik. Ráno cvičení, odpoledne hodina na rotopedu a ještě k tomu nějaká ta hodinová procházka. Jídla nízkokalorická. Začínají se objevovat první hysterický záchvaty kvůli jídlu, i když to si ještě vůbec neuvědomuju. Jsem prostě unavená a proto bláznim kvůli kravinám. Jedeme dál – míň jídla, víc cvičení. Stávám každý den ve čtyři ráno, abych stihla svou dávku ranního cvičení. Teď už hubnu bleskovým tempem. Měsíčně snad 5/6 kilo. Lezou mi kosti, prsa se zmenšujou. Doma začínají mít obavu. Sestra mi pořád říká, ať víc jím. Slyším všechny rady, ale mám přece svou hlavu, ne? Už se mi moje tělo nelíbí. Je samá kost. Lidi z práce i z rodiny se mezi sebou ptají, jestli nejsem nemocná. To už ale chodím pořád na gyndu, protože menstruace se vytratila. Nic nepomáhá. Doktorka mě posílá na interní vyšetření a píše mi doporučení k psychologovi. A to je ten moment! Hospitalizace, kapačky! Jsem nemocná! Ani ne před rokem ještě přitloustlá dívka se najednou musí vypořádat s anorexií. Ale vždyť jsem nedržela žádnou hroznou dietu! Jedla jsem normální jídla a víc cvičila. Byl to přece zdravější způsob života! Jak se to mohlo najednou tak zvrtnout? Nejsem žádná přecitlivělá dívenka v pubertě, co chce být modelkou. Jsem úplně normální holka, co nikdy moc nedala na módní trendy, ani na hubnutí a diety. A teď řeším tyhle problémy! :-O Dneska už začínám znova. Jím šestkrát denně a pořád si připadám přecpaná. Těch kalorií navíc, co nedokážu ze sebe vypotit, protože cvičím jen omezeně! Mám pořád výčitky kvůli jídlu, ale v nemocnici skončit nechci. Tak to zkouším překonat. Rodina je šťastná, že se začínám léčit. Měli o mě všichni velký strach a mě moc mrží, že jsem jim způsobila starosti.Dnes jdu poprvé k psychologovi a uvidím, jak mi to pomůže. Doufám, že ano. Chci být zase ta oplácaná holka, která je jinak šťastná a zdravá.