Svobodná pouta..

Let me introduce myself..aneb dovolte mi představit se 🙂 Jmenuji se Tereza, ale odmalička tohle oslovení nemám zrovna v lásce, upřednostňuji jiné jeho verze..narodila jsem se 6.1.1987, tedy na Tři krále 😉 V současné době mám dvě mladší sestry, mamču, tátu, veelkou supr rodinu a čivaváka Kubu 🙂 Mamka mě měla za svobodna, tudíž jsem s ní šest let vyrůstala v podstatě sama..první miminko v rodině, všemi obletovaná, milovaná…a taky trošku baculatá, pamatuji se, že poprvé jsem kvůli své postavě brečela asi v deseti letech, ale k tomu později. Když mi bylo šest, mamča se vdala a s mým tátou(je to pro mě opravdu táta, biologického neznám a ani po tom netoužím) mají dvě holky, jedna je o deset a druhá o sedm let mladší než já, takže jsem přestala být jedináčkem.. 🙂 co se rodinných vztahů týče, nemůžu si stěžovat, moje rodina opravdu drží při sobě, často se navštěvujeme a máme se rádi..:-) a teď k tomu, co vlastně stojí za vznikem těchto stránek. Jak už jsem říkala, odmala jsem patřila ne přímo k tlustým, ale k baculatějším dětem ano..když jsem přišla do věku, kdy mi to přestalo být jedno, občas jsem měla takový záchvat zdravého jedení a cvičení, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Nutno podotknout, že jídlo miluji, navíc jsem byla zvyklá cpát se horami sladkostí, hodně se přejídat..a hlavně jíst večer. Ne že bych jedla vyloženě nezdravě, za mou nadváhou stály hlavně sladkosti a velké porce, jedla jsem v podstatě pořád…a samozřejmě večerní nájezdy na ledničku a zásobárnu sladkůstek. Nic mě ale nenutilo s tím něco dělat, kluci o mě stáli vždy, nikdy jsem od žádného příslušníka mužského pohlaví neslyšela, že bych měla zhubnout..to mi bylo čtrnáct, prožívala jsem první lásku, vážila asi 75 kilo (měřím 166cm) a byla šťastná. Užívala jsem si báječnou směs prázdnin, končícího dětství a počínající dospělosti..pak Vánoce, Silvestr…pak ale přišly patnáctiny a poznámky ze strany mamky a babičky (tím nedávám vinu jim, a ani jsem ji nikdy nedávala), že půjdu do tanečních a že by bylo dobré dát tak pět kilo dolů, že jsem přeci pěkná holka, tak proč to kazit nadváhou…tak jsem se zdravě naštvala a řekla si, že to dokážu. Ne že přestanu jíst nebo začnu dělat naschvály, ne, já si svoji postavu chtěla vyběhat, vysportovat a zdravě vyjíst. Začala jsem jíst tmavé pečivo, jako sladkost jsem si povolila jednu müsli tyčinku denně, jedla pravidelně 5-6krát denně, hodně ovoce, zeleniny, nepřehnané porce. Shodila jsem asi deset kilo a šlo to pěkně, sice jsem se nenápadně snažila čím dál tím víc, už jsem večeřela jen zeleninu se sýrem, ale šlo to, neměla jsem výraznější problémy…ale začala jsem pomalu, ale jistě překračovat hranici zdravé diety. Když jsem si myslela, že už musím mít nějakých 55kilo, paní doktorka na gynekologii mě zvážila..a výsledek? 60kilo…pro mě v tu chvíli obrovský šok..tolik???To přece není možné…. 🙁 zase jsem se cítila jako koule, ale mamka už tušila, že moje chování není v pořádku. Jenže…60kilo není nijak málo, a tak jsem ji umluvila na 58 a ona mi to dovolila. Měla jsem 58, zdálose mi to moc…šla jsem na 56…to už jsem opravdu jedla málo,začala jsem být unavená a máma mě vzala k paní psychiatričce do Prahy, měla už o mě strach..nebyla jsem vychrtlá, ale mám silnější boky, prostě celkově jsem taková robustnější, takže už mi i při téhle váze začaly vylézat klíční a pánevní kosti…nicméně rozhovor s ní nebyl k ničemu, už jsem v tom byla až po uši a jediné moje myšlenky byly na jídlo. Jsi tlustá, musíš víc, víc..víc se snažit, abys za něco stála, aby tě měli všichni rádi..54 kilo, ztráta menstruace, 52,začala mi být neustále zima,50 – dělaly se mi modřiny, byla jsem věčně neskutečně unavená..48..padaly mi vlasy, lámaly se nehty, bylo mi špatně, topila jsem se v depresích, nenáviděla jsem se za to,j ak trápím mámu a celou rodinu…ale už jsem nebyla schopná s tím něco dělat..je hrozný pocit, když víte, že jestli nepřestanete s tím, co děláte, tak že umřete…že utrápíte ty, které milujete..a zároveň vás nějaká síla nutí to dělat dál..lhala jsem, vyhazovala jídlo, podváděla při vážení….pořád se mi chtělo brečet, moji spolužáci si užívali puberťácká léta a já jen seděla doma, uplakaná, s myšlenkami na jídlo a na smrt. Bála jsem se každého sousta, bála jsem se přibrat, i když jsem věděla, že musím, bála jsem se tloušťky, bála jsem se dospělosti…nejnižší váhu jsem měla asi po půl roce od začátku mého experimentování, a to 44kilo…bylo to strašné období…bolest, nenávist, trápení…anorexia neurosa..navenek vidíte jen člověka, který je protivný s tím, jak pořád mluví o sobě a o jídle, pořád říká, že nesmí jíst a přitom z něj lezou kosti, člověka, který se neustále srovnává s ostatními a který myslí jen na sebe..ale podívejte se dovnitř..najdete tam malou vystrašenou dušičku, která jedinou svou jistotu má právě v téhle nemoci..ta dala jejímu životu strašlivý řád, ta jej řídí a ovládá a určuje, jestli jí bude jen hrozně, nebo příšerně. Duši, která se svíjí bolestí, bolestí z hladu, bolestí fyzickou i psychickou..která nenávidí sama sebe za to, co dělá a za to, že s tím neumí přestat..duši zlomeného, zničeného člověka, který bez pomoci zemře..který se bojí jídla a zároveň je pro něj potrava vším..člověka, který své skutečné problémy, se kterými si nevěděl rady, zabalil do poruchy příjmu potravy…uvidíte duši dítěte, předčasně zestárlou, trápící se od rána do večera..toužící po lásce, pochopení, objetí a pohlazení..po úspěchu..po štěstí..duši, která si zvykla na to být středem pozornosti, konečně, konečně se o ni někdo zajímá…a toho se těžce¨vzdává..Je to nemoc, která ve vás bude do konce života, pokud ji přežijete…dá se potlačit, schovat do ústraní, ale pořád tam je a čeká na příležitost k novému útoku..ten zpravidla nastává po pěti letech, teprve pak lze říci, zda má člověk jakžtakž vyhráno, nebo ne…u mě to bylo tak, že jednou zvítězil pud sebezáchovy..a já začala jíst…bylo před Vánocemi a moje nemoc se zvrhla jinam..v záchvatovité přejídání..další hrozná věc…psychicky jsem na tom byla hůř než před rokem..dva dny jíte, je to hrozné, nejde to zastavit, hlad vás žene za potravou, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné množství jídla..dva dny přejídání, týden hladovka…a pořád dokola..akorát přes léto byl vždy klid..spouštěččem se mi staly Vánoce…takhle to pokračovalo skoro pět let..až doteď vlastně…ale je to díky Bohu čím dál tím lepší..zezačátku mi váha lítala od 50 do 60ti kilo,teď už jen mezi 60 – 63,což je pro tělo rozhodně lepší…a už se nepřejídám tak moc a tak často…asi jsem našla cestu sama k sobě..vyzkoušela jsem toho spousty, všechno možné cvičení, sporty, jídelníčky, prášky a čaje..nasbírala jsem tolik zkušeností, že po loňské maturitě a roční špatné zkušenosti s VŠ se vydávám studovat obor Diplomovaný nutriční terapeut…sice se teď opět snažím váhu snížit, ale pevně věřím tomu, že už mám dost rozumu a zkušeností na to, abych tam znovu nespadla..držte mi palečky, já budu vám všem… 🙂

Paradox?… Ne, ppp…

Tak já to teda napíšu… určitě je to pro mě lehčí než to někomu říct. Nesvěřuji se totiž nikomu. Nevím jestli to je tím, že jsme se doma nikdy o vážných věcech nebavili, mamka vždycky všechno zamluvila nebo převedla do legrace… v tom jsem evidentně po ní. Sestře jsem se taky nesvěřovala, protože se odstěhovala ještě než jsme řešily takové ty holčičí věci. No a komu se lidé ještě svěřují? Jo, jasně… kamarádům. Má každý nějakého nejlepšího kamaráda? Když máte nějaký problém, zajdete za ním, vyslechne vás, všechno to proberete a vy se cítíte lépe, protože vás povzbudí pocit, že na to nejste sami a že se máte na koho spolehnout? Já jsem dlouho hledala někoho takového, někoho komu bych důvěřovala… a vlastně hledám doteď. Mám dobrou kamarádku, ale zatímco já potřebuju cítit, že ji na mě záleží a že si na mě udělá čas, ona nikoho nehledá, nejlepší kamarádku už má a to je ten problém. Možná to zní sobecky, ale potřebuji aby se mnou trávila čas, protože jedině tak zapomenu na své problémy, nechci být sama doma pořád na ně myslet. Na jaké problémy vlastně? Zdá se to být malicherné, ale kdo to prožil ví, že zdání klame. Začalo to naprosto obyčejně, potřebovala jsem zhubnout… takže jsem začala méně jíst a více cvičit. A ono to opravdu fungovalo. Všechno šlo v pohodě a čím dál častěji jsem slýchávala, že to jde i vidět, že vypadám dobře a to mě motivovalo k tomu abych vypadala ještě lépe a slušelo mi to ještě více. Naivně jsem si myslela, že budu oblíbenější. Pomalu jsem se dostávala ke svému vytyčenému cíli, mezitím radila kamarádkám v otázkách zdravého životního stylu. A byla na sebe pyšná, že jsem konečně něco dokázala. Ale najednou se to všechno zastavilo, i když jsem se stejně snažila dál… více jsem omezila jídlo a přidala cvičení. Ale pořád jsem měla stejnou váhu, se kterou jsem ještě spokojená nebyla. Teď už vím, že jsem byla perfektcionistka, ale posedlost tím číslem, které jsem na váze bohužel neviděla, byla silnější. Nesnídala jsem, vynechávala večeře… prostě jedla čím dál méně, ale pořád nic. Nikdy jsem se nedostala k extrému jako je jedno jablko denně- to jsem si také v té době vyčítala. Věřila jsem tomu, že jsem neschopná a když jsem si četla varovný e-mail, kde byly fotky anorektiček, obdivovala jsem je. Začínala jsem nesnášet své tělo. Začala jsem uvažovat, jestli mi to všechno stojí za to. Ta pevná vůle nevzít si nic z čeho bych mohla přibrat… najednou ten dobrý pocit, ze sebe sama, že jsem to vydržela a odolala zmizel. V ten den jsem dostala chuť na všechno, co jsem za tu dobu diety nejedla… a bylo toho dost. Snědla jsem skoro všechno co jsem viděla, ale najednou mě zaplavila vlna výčitek. Nechtěla jsem si připustit, že za půl hodiny přiberu to co shazuji celý týden. Napadlo mě jednoduché řešení… vyzvracet to. Pro jednou se přeci nic nestane a já budu moci s klidným svědomím usnout. Tak jsem to tedy zkusila… ale nešlo to, v tu chvíli jediné možné řešení a já to nezvládnu. Seděla jsem nad záchodovou mísou, brečela a připadala jsem si strašně neschopná. Jenže za pár dní se přejídání opakovalo, ale to už jsem musela zvládnout, byla jsem plná odhodlání a taky jsem to dokázala. V tu chvíli jsem si neuvědomovala jak je lehké začít, ale těžké přestat. Ale bylo mi to jedno. Ze začátku mi připadalo skvělé, že můžu zase jíst kolik chci, ale nepřibírám. Během několika týdnů jsem se dostala do úplně jiného světa. Přejídala jsem se a zvracela. Dokonce až pětkrát denně. Ale později, když jsem zjistila, že nehubnu, ale naopak, ještě přibírám, chtěla jsem skončit, ale tady jsem narazila… Nešlo to. Chtěla jsem zase hubnout jako na začátku, ale každý den byl stejný. Celý den jsem nic nejedla, ale odpoledne jsem se přejedla a vyzvracela to. Cítila jsem se vždycky hrozně, věděla jsem, že to co dělám není dobré, četla jsem o zdravotních problémech, které bulimie způsobuje, ale jako bych si to pořád nepřipouštěla. Nikdo nic netušil. Ve škole jsem byla pořád veselá a nedávala nic najevo, ale když jsem přišla domů… Měla jsem deprese, že nedokážu přestat, i když to nesnáším- kouřila jsem, protože mě to uklidňovalo. Nesnášela jsem se a chtěla se nějak potrestat za to, že nic nezvládám, tak jsem se řezala do rukou. Nechtěla jsem se zabít, to bych opravdu neudělala, jenom jsem si potřebovala nějak vylít zlost. Ani nevím ja dlouho jsem tak pokračovala, ale řekla jsem si, že to prostě někdy musím zvládnout. Prvních pár pokusů nevyšlo, vždycky jsem selhala, ale už jsem zvracela čím dál tím méně. Největší problém asi byl, že jsem vydržela nezvracet, ale já jsem musela zhubnout, protože jsem za tu dobu zase nějaká kila přibrala. Nesnášela jsem své tělo, cítila jsem jak se na mě všichni dívají a myslela si, že mě všichni pomlouvají… Nakonec jsem to nějak zvládla, bez zvracení jsem vydržela, ale jsem zase na původní váze a zase se pokouším zhubnout… ale všechny pokusy jsou marné. Nevím kam zmizela ta pevná vůle kterou jsem měla dříve. Jsem už zoufalá. Nechci začínat pořád znova a znova. Ale nevím co dělat. Zase jsou zpátky deprese a sebepoškozování. Nemám nikoho komu bych to všechno mohla říct. Jsem stále uzavřenější. Kamarádi mi vyčítají, že si ze všeho dělám legraci a jsem ironická, ale ve skutečnosti se bojím mluvit vážně, nevěřím lidem, bojím se, že by toho, že se jim svěřím mohli někdy využít. Takže jsem možná až zbytečně chladná, ale potřebuji mít jistotu, že se na ně můžu spolehnout… Viděla jsem asi 2 roky staré fotky, kamarád mě tam nepoznal… a já sebe vlastně taky málem ne… byla jsem hubená. Sice ne tak jako ostatní holky, ale sama sobě jsem se na té fotce líbila…zpětně. Ale pamatuji si, že v tu dobu jsem se cítila hrozně tlustá a nesnášela jsem se… Paradox?… Ne, PPP…

Kdy ten kolotoc skonci????

Ahoj, chodim jsem docela casto, ale az ted, jsem si rekla, ze i muj pribeh by mohl byt pro nekoho varovanim, jak snadno se da do problemu spadnout. Je mi 18, chodim na dobrou skolu, rodinna situace je naprosto v poradku, nerikam ze byla vzdycky, ale v podstate se mi nikdy nedelo nic tak strasnyho. Od svych 7 let jezdim zavodne na koni. A od sameho zacatku, mi to slo, nejspis bohuzel, vzdycky se ode me ocekavalo, ze budu proste nejlepsi, je to tak tezky byt nejlepsi, jsem nejlepsi 11 let a uz me to unavuje, vsichni se na me divaj, jak kdybych byla z jine planety, zavidi mi, pomlouvaji me skodi mi a ja uz na to prestavam mit…. Myslim si o sobe, ze jsem strasne hodnej clovek, nemuzu za to, ze mam docela pohlednej ksicht kdyz se nalicim, ze mam dlouhy husty na blondato odbarveny vlasy, je pravda, ze to asi taky ze sebe delam, chci bejt hezka a uspesna ale vnitrne na to asi vubec nemam. Tak to resim tim, ze proste zvracim. Pravidelne, skoro denne uz 2 a pul roku. Je to proste vyborny, nejsem zrovna vychrtla, protoze je znamy ze zvracenim clovek nehubne… Je mi zle uz zase je mi zle, zrovna tady mam ctvrt na dve odpoledne, jsem totiz daleko z Cech, jela jsem se ucit anglicky, nebudu rikat kam, nemam potrebu, aby me nekdo poznal. Stoji to tadu za … protoze ty lidi, ty lidi jsou proste nechutny. Tak neuhadnete cim to asi resim.., dokola, dokola nekonecnej kolotoc , az se vratim, musim na to jit uz asi s odbornikama, protoze samotny se mi to nepodarilo zvladnout 2 roky a jak nevinne to zacalo,jednim cokoladovym jogurtem, presne si to pamatuju, jak jsem si rekla, jenom to zkusis..a ejhle ono to slo, dalsi den, par rohlicku, maslo med, spagety, dalsi cokoladovy jogurt par tatranek a za 5 minut to bylo vsechno pryc, to bylo ale pred 2 rokama, ted uz mi to zvraceni trva treba taky vic jak pul hodiny, a spousta krve, sedrenej krk, no bomba. Mam pritele, v prosinci jsem s nim zacala, po 3 mesicich me podvedl, to mi taky moc pomohlo. Skoncila jsem s nim a ted vzacatkem cervence, pred mym odjezdem jsme se k sobe vratili, vsichni mi ted na mail pisou jak me ma rad, a jak se zmenil, tak uvidime…potrebuju nekoho, kdo mi pomuze, v zivote mu o svym problemu nereknu ale potrebuju nekoho, kdo mi podvedome pomuze… Je nas tak strasne moc s temahle problemama, az se toho desim, proc to delame, kvuli sobe, nebo kvuli tem debilnim chlapum, uz jste si nekdy polozili tuhle otazku??? Napiste mi, budu moc rada, tak zatim ahoj holky a drzte se, zkuste to lip, nez to porad dokola zkousim ja..

ppp…kaleidoskop

Ach jo zase sem prohrála zase sem se přejedla ale jen kůli tomu že sem byla ve stresový situaci. Už vidím zase ty krásný ornamenty co mě říkaj… nevzdávej se zkoušej to pořád buď silná ty to dokážeš….vlastně sem se s výpadkem držela U Ž 6 dní to je pokrok asi největší od doby kdy sem nejedla…..mám anorexii akorát se přejídám a nemůžu to zastavit ve stresových situacích ALE pokrok je tu úžasnej….konečně se neřídím emočním hladem jak já tomu říkám. Ten sem už několikrát zvládla…jen ten stres…. Všechny tyhle ppp mě hrozně připomínaj kaleidoskop….Je tma jak v pytli, člověk se podcenuje nenávidí nadává si ale slyší hrkání…..hrkání rozumu nebo jenom touhy změnit tuhle chybu ten osud a pak jednou cvak….a člověk vidí světlo krásný světlo jako by se zastavil čas a v něm úžasný ornamenty …ale pak přijde něco co ho hodí do tý hnusný tmy….ale to světlo bylo tak krásný že ho chce znovu vidět a tak bojuje dál …..pořád vidim tmu….ale je fakt že světlo si vychütnávám čím dál dýl… Přiznám se že v hlavě mám pořád chaos…chci bejt zase vychrtlá kost a kůže ale vim že němůžu že by to zničilo mýho přítele maminkü tatínka ségru a bráchu. Taky bych zas měla deprese…to by bylo hrozný to nechci znovu zažít ….to je teprv hledání kaleidoskopu ….nevim proč se mi líbí vychrtlost ted mám tak 61kg měla sem 45 a já bych chtěla mit 55 to je moje nejnižžší možná váha ……aspon tak bych byla spokojená že bych mohla vážit nejmín na svoji výšku…..doktorka by mě přetrhla nevim co by dělala ale jen to je cesta jak se mít ráda…….ale to sem se neměla nikdy…… nevíte někdo jak ven z přejídání ? já vim že to CHCI dokázat ….jen ten stres nevim jak na to. Prosím kdo by ste cokoliv věděl……Crazy.Barka@seznam.cz a nebo ICQ 340855391 děkuju moc já vim kdo tohle četl musí si klepat na hlavu ….chaos….přesně to co mám v hlavě……..neskutečnej chaos

Takže začalo to před 2 lety…

Takže začalo to před 2 lety… Jela jsem s bráchou a jeho kamarády na tábor kde byli stany s pod sadou…ihned jsem si tam našla kámošky…. Museli jsme jít první den až do tábora pěšky když jsme přišli podával se guláš,ale já si ho nevzala neměla jsem hlad a ani chut… druhý den jsem si taky nic nevzala a kámoška mi říkala že sem divná a tak šla za zdravotnicí…a ta si semnou chtěla promluvit říkala mi že jestli nebudu jíst tak že půjdu do nemocnice na umělou stravu… byla jsem tam 9 dní-z 14 za celých 9 dní jsem snědla jeden suchý rohlík a to už jsem tušila že to semnou jde z kopce….ten 8. den jsem jela do nemocnice,protože jsem si zlomila nohu…a tak jsem potom měla 3 sádry….když jsem přijela tak jsem viděla hlouček fakt pěkných kluků a mezi nimi i mé good kámošky tak sem za nima šla a oni se normálně bavili….ale najednou se jeden kluk zeptal jestli tady někdo neviděl tu anorektičku….a ted se všichni podívali na mě a ten kluk hned začal že to tak nemyslel…ale já sem se s berlemi odkulhala do stanu a bylo mi to líto….všichni kteří chodili kolem ke mě posílali litostivé pohledy….potom sem odjela domů….později jsem vůbec nejdela ale neuvjedomovala jsem si že to může být anorekcie…až ted po dvo letech mi došlo že trpím mentální anorexií….ted bych to chtěla vrátit a myslím že se o to ted s vámi můžu pokusit….tak děkuju jestli jste si to tedkom přečetli a byla bych ráda za vaše názory… tedkom mě ve škole duševně i psychicky šikanují a nemám ani kamarády…jen jednu kámošku mojí nej Verču je to fakt super holka a tímto bych jí chtěla poděkovat jak mě zatím drží…. jinak už nemám nikoho před týdnem jsem si podřezala žíly….bohužel se mi nepovedlo zabít….šla jsem do školy a tímto činem jsem ztratila všechny kamarády a učitele kteří to ví….myslí si že patřím do blázince….třídní to řekla i rodičům takže to byl velký průšvih ale zvládla jsem to….a doufám že už nikdy nebudu chtít spáchat sebevraždu jen myšlenka na mé přátele mě dokáže odradit….ještě jich mám spousty že se ani nedají spočítat…

deprese, uzkosti, sebevrazda…jidlo?

Ahoj, zacnu nekde, kde moje problemi s jidlem jeste zdaleka nebyly a snad by me nikdy nenapadlo ze budou. Kdyz jsem byla mala, asi kolem 10 ti let, byla vzdycky mala hloupa sikanovana ktera i doma neslysela nic jineho nez ze se musim lip ucit. Muj problem byl v tom ze jsme se nemohla soustredit – porad jsme se klepala strachy s ostatnich lidi. Prvni sebevrazedne myslenky byli asi v 11-ti letech, od cehoz mi „pomohla“ vira v Boha, i kdyz na i na to nakonec nanevrela, jako na vsechny predstavi co kdy byli v me hlave… kdyz mi bylo 15 zacala jsem trpet depresi. Ale nic moc jsme s tim nedelala, nemyslela jsme zej sme nemocna – jen neschopna. Jenze problemi zacali byt silnejsi nez ja, zacala jsem mit uzkostne zachvaty a nakonec halucinace. Diky jedne sve uzasne profesorce jsme ale dokazala najit pomoc v krizovem centru, kde me sice odmitli s tim ze mi nepomuzou ze potrebuju psychiatra (nic vic pro me neudelali!) ale nakonec jsme nasla psychiatricku ktera me ovsem poslala do lecebny. Po peti mesicich jsme na tom byla lip, sla jsme domu ale tam se mezitim odehral rozvod a ja s mamou jsme se stehovali do noveho bytu. K tomu jsme sla do nove tridy kvuli opakovani rocniku kvuli lecebne… tehdy asi zacali moje „diety“ protoze jsem v lecebne pribrala vic nez 10 kylo a stle jsme pribirala protoze jsem deprese zajidala. Jedla jsme min a min, ale uz ani ne proto ze bych chtela zhbnout ale protoze se mi to zdalo zbytecne kdyz zachvilku umru – planovala jsme sebevrazdu. Dostal jsem se do lecebny jeste nez jsme neco stacila udelat, ale nakonec jsem se podrezala (v lecebne 🙁 ) ale i tak me pustili domu. Meli me za manipulatera jako cely zivot…jaj sme kricela o pomoc. Kazdopadne v lecebne jsme zacala jist natolik ze si toho krome 10 kylech dolu nikdo skoro nevsiml a nikdo to moc neresil. Od te doby se porad snazim shodit ale marne, mam obdobi kdy nejim skoro vubec a obdobi kdy se prejidam a zvracim. Zacinam se v tom topit. Ale mam strach pozadat o pomoc (ke sve terapeutce jsem sama prestala chdit a bojim se ji znovu zavolat) a ani nechci – protoze jednou jsme to uz udelala a ja nechci znovu do lecebny… jen ted potrebuju hodne sili na t vratit se do skoli protoze strach z lidi, ten mi zustal…k tomu se jen nabaluje stud za to jak vipadam a nejsem schopna zhodit vic jak na par dnu nez se zacnu zase prejidat…

Bylo to tak těžké ….

Na tyhle stránky jsem narazila náhodou. Vlastně ne náhodou, ale cíleně. Jen jsem se chtěla utvrdit v tom, že to, co jsem prožívala a prožívám, není jen můj obrovský a neřešitelný problém. A že v tom opravdu nejsem sama, jenom já, jako debil a jako něco „extra“ oproti těm „druhým“. A chtěla bych V8m taky napsat něco málo o sobě a mém souboji s tím hnusem – a to je zvracení. Začalo to ve druháku. Zhubla jsem asi 10 kg, ale dalo to hodně práce. Pak jsem měla pořád hrozný hlad. A tak jsem vyzkoušela zvracení. Prostě jsem si myslela, že je to dobrý nápad jak udržet svojí váhu pod kontrolou. A potom, co jsem si myslela, jak to všechno zvládám a mám pod kontrolou mě to celé vtáhlo do svýho začarovanýho kruhu, převálcovalo a vláčelo mě to tam, kam to chtělo a nepustilo tam, kam jsem chtěla já. Nepředstavitelné množství jídla mi prošlo hrdlem, protože o žaludku se tady moc psát nedá … Člověk, který to nazežil, nemá představu kolik jídla najednou se dá sníst a kolik se dá hned vyzvracet. A to ne jenom jednou nebo dvakrát za sebou …. Kdo to nezažil, ten to nepochopí. To jak je člověk nešťastný, jak se nenávidí, jak se štítí sám sebe a přesto s tím neskončí. Trvalo to dlouho, opravdu hrozně dlouho. Celých 11 let. S malými přestávkami, které byly tím vytouženým „koncem“ a přesto to byly jen přestávky. Stihla jsem se vdát a porodit dvě nádherný děti, ale ani oni mě nedokázali udržet mezi „normálními“. Měla jsem svůj život naplánovaný, včetně vánoc,Silvestrů, různých rodinných oslav a toho, jak situace budu moci využít jako důvod vše jít vyzvracet. Má budoucnost obsahovala manžela, děti, mě a moje zvracení, které mi udržovalo mírnou nadváhu (zhubnout už se mi nikdy nepodařilo). A nepřišlo mi to divný, prostě taková moje úchylka, no … Nakonec se moje tělo a duše přihlásila sama od sebe. Nemohla jsem spát, chodit, myslet, soustředit se, srdce mi tlouklo jako v posledním tažení a já dostala záchvat paniky. A mě to konečně došlo – já už prostě nemůžu takhle dál. Ničím dětem život, báječnýho chlapa držím u sebe a přitom by mohl mít úplně normální ženskou, jakou vždycky chtěl a ne se nechat takhle trápit ode mě a nakonec jsem pořád vlastně ubližovala jen sobě a přitom mě nikdo přece nemůže mít tak rád, jak se mám mít ráda já … A já už nechtěla, nechtěla jsem to ani trochu. Takže jsem se odhodlala zajít za svojí obvodní doktorkou a nechala si napsat doporučení na psychoterapii. Jako důvod jsem řekla, že mám nepříjemné vzpomínky z dětství a musím je vyřešit. Měla jsem strach, že se zeptá proč a co a jak, ale neřekla ani slovo. A měla jsem potvrzení. Nevím, jaká síla mě pomohla, ale objednala jsem se na sezení k psychologovi. A když jsem tam došla, zhroutila jsem se s pláčem jako malá holčička. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla tam dojít, ale došla jsem tam. Zvládla jsem to a byla jsem fakt ráda. Konečně někdo, komu jsem řekla všechno, co mě bolelo a konečně někdo, kdo byl se mnou a na mojí straně. Nechci tady psát o tom, jak je to lehké a že to nic není. Je to hodně a hlavně hodně mě to bolelo. Došla jsem si pro pomoc, ale nakonec stejně všechno jsem dokázala sama v sobě. A bolelo mě to, hodně mě to bolelo. Dokonce se na čas zhoršilo i zvracení, nechtěla jsem chodit ani do práce, kašlala jsem na rodinu i děti, museli se všichni o sebe postarat sami, nmenáviděl jsem všechny, obviňovala jsem je za to, jak jsou nároční na mě a na to, jaká mám být. Nenávist, vztek, bolest a nezájem o ostatní – to byly moje pocity. Trvalo to rok a půl. Dlouhý, těžký, bolestivý a přitom tak hrozně důležitý. Rok a půl. Přibrala jsem dalších 10 kg, takže už nemám jen mírnou nadváhu. Učila jsem se žít s někým novým a přitom vlastně s někým, s kým jsem už tak dlouho. Žít sama se sebou, se svým já, se svou identitou. A najednou bylo zvracení pryč. Nevím přesně kdy se to stalo, ale najednou se jídlo zase stalo jídlem, jenom jídlem. Žádnou drogou nebo prostředkem. Prostě jenom jídlo. Nemůžu tomu uvěřit doteď. Fakt jako když vám někdo opraví vadný strojek u hodinek a srovná ozubená kolečka zpátky na sebe a oni do sebe zapadají a všechno jde tak, jak má. A najednou vidím mojí budoucnost bez zvracení a přijde mi to úplně normální. Neříkám, že je teď život růžový, pořád jsou starosti v práci a s rodinou, občas se s manželem pohádáme. Ale zvracení mě opravdu nenapadá. Není to lehký si to projít. Není to lehký, ani trochu to není lehký a opravdu to bolí. Ale bolí to míň, než když se nenávidíš. Ve středu 18.7.2007 slavím 1. roční výročí bez zvracení. A pořád nemám myšlenky k tomu se vrátit zpátky do toho kolotoče. Jsem to pořád já a přitom to nejsem já. Ale jsem to vlastně já a jsem na sebe hrdá :-).

….ako z toho von??? ako sa ovladnut a premoct ???

Ahojte vsetci! som zo slovenska… uz som sem raz pisala….ach vtedy som tolko schudla,no o chvilu som to nabrala naspat….no a tento rok mam hrozne vela kil….som moc tucna…predtym mi rodicia hovorili aku mam dobru postavu,… A teraz?som buchta!!! mam super rodicov,ale asi si neuvedomuju,co hovoria……Hanbim sa velmi…moc……nechcem ich klamat a hladovat,no ja slaboska to ani nedokazem!!! mam 65,5kg pri veku 14 rokov a vyske 170cm….vsetky nohavice su mi uzke a tricka?to ani nehovorim ako ma obtahuju….predtym som mala 55 kg,no a teraz?ved tych vyse sesdesiat je hrozne vela,….oooooch,ved o chvilu je tu skola….citim sa hrozne taka tucna,nemam do nicoho chut,neviem sa ani prinutit cvicit…… Nikto o mojich problemoch nevie-iba vy….vy,moji priatelia,ktori chjapete cim prechadazam…ano,chcem schudnut….dokazem aj dva dni nic nejest,no potom zjem plech kolaca,5 krajcov chleba plus vsetko co mi pride pod ruku…..ja kricim: nie nechcem!!! no vzapati mam jedlo v sebe….a nie,vracat nechcem,to nie!!! no bojim sa ze o chvilu podlahnem aj tomu…ze ma to premoze…. Dakujem vam vsetkym aj za tie pribehy,ktore ma posilnuju……..budem velmi vdacna za kazdu radu a komentar…..pripasdne mozem poskytnut a e-mail….ak by mal niekto vobec o mna zaujem… zn: moc smutna… 🙁 🙁 🙁

ja a ta druha

Jsme dve. Ja a ta druha. Konkretne-mame spolecne telo,spolecnou tvar. Ale jedna z nas to telo ma rada. I tu tvar,vlasy,oci. Chova se k nemu hezky. Je to aktivni holka,spolecenska,rada poznava nove lidi,cestuje,sportuje,dokaze se nadchnout,dela veci s radosti,nadsenim,je optimisticka,pozorna,mila. Miluje svou rodinu i pratele,bavi ji studium,rada cte,pise. I jeji pristup ke stravovani a k sobe same je ukazkovy. Ji normalne,celkem zdrave,ale neodpira si v rozumne mire sladke.Veri,ze jeji telo a duse,psychika jsou propojeny a podle toho se chova.Ma taky rada pohyb.Tahle holka ma ze zivota radost. Ta druha?Je to depresivni typ. Nema se rada. Prejida se.Nic ji opravdu nebavi,nedokaze si nic uzit,zije ve vakuu. Tahle holka je na ustupu.Ale ustupuje uz 4roky.Jenze jeste neodesla natrvalo a porad se vraci…

Už není cesta zpátky!

To je vážně strašný, poprvé si skutečně připouštím, že mám problém, velký problém. S mnoha příběhy tady se shoduje i ten můj, začalo to v prváku, kdy jsem z nešťastné lásky znatelně přibrala na váze, jednou jsem šla ze školy domů a omylem jsem se zahlédla v okýnku u auta – nepoznala jsem se, viděla jsem obtloustlou zanedbanou holku z který se mi udělalo špatně, tak následovaly hromady diet, které ovšem vždy skončily neúspěchem! Jídlo se prostě stalo tím nejlepším co jsem v životě měla a omezovat se nebo dokonce přestat bylo takřka nemožné! Tak jsem dostala ten spásný nápad všechno pokaždé vyzvracet, opravdu, byl to můj úmysl, já to tak prostě chtěla! A ono to fungovala, zhubla jsem a byla jsem opravdu hezká, všichni mě začali obdivovat a já si našla krásnýho kluka a tak jsem si řekla že je čas skončit, tehdy to ještě nebylo vůbec těžké, prostě to zarazit a začít žít normálně…jenže v ten okamžik jsem začala opět přibírat, lekla jsem se toho, že budu vypadat zase jako tehdy a tak jsem se ke zvracení vrátila. Už jsem nikdy nebyla tak tlustá jako tenkrát, ale už jsem taky nikdy nezhubla, jsem taková holka krev a mlíko a proto by nikdo neřekl že trpím bulímií. Nikdo netuší co všechno to obnáší, když jsem zvracela do vany při puštěný vodě aby mě nebylo tolik slyšet, když jsem utratila celý svý spoření jenom za žrádlo , který následně skončilo v záchodě, když mi začaly vypadávat vlasy a mě na hlavě zbylo pár chlupů…Nikdy na to nikdo nepřišel, vždycky jsem měla dobrou výmluvu jak všechno zamaskovat. Je to neustálý kolotoč a i v případě kratší nebo větší pauzy, kdy si člověk snadno nalže, že už je všechno zlé za Vámi, je hluboko uvnitř vás pocit bezmoci. Všechno se u mě opakuje zas a znova a nikde nikdo, kdo by mi řekl, jak z toho ven. Je to boj, na který je člověk sám, úplně sám a přesto nestojí o žádnou pomoc ze strany blízkých ani odborníků, jediné o co stojím je silná vůle a znovuzrození. Je vážně děsivý, jak jednoduše se dá začít, jak naivní jsou počáteční úmysly a jak rychlý je přechod od úmyslů k závislosti. Ta závislost je smíření se vším, lehce si totiž zvyknete, že je to úplně normální věc, že to prostě patří k Vašemu životu a má to tak být. Hodně věcí se teď u mě změnilo, konečně jsem se dostala na vysokou školu, na takovou která byla vždycky mým snem a taky jsem si našla kluka a vím stoprocentně že je to ten nejlepší ze všech. Miluju ho strašně moc a vždycky když mě obejme, cítím se šťastná jako ještě nikdy. Někdy bych mu nejradši všechno řekla, ale vím téměř jistě, že mu o mém druhém já nikdy nic nepovím, protože to bych přeci přiznala svou vinu, svou nedokonalost, svou slabost…nechci aby si myslel, že jsem nějaká psychycky narušená osoba a že mě musí hlídat. Možná že právě on bude tou osobou, která mě zachrání aniž by o tom věděla. Když jsem totiž se svojí láskou, tak jím důsledně a rozhodně bych si nedovolila zvracet na záchodě, kdy mě kdykoliv může slyšet jeho máma. Teď to vypadá že se k němu přestěhuju natrvalo, tak bych konečně mohla mít šanci začít znovu. Novou šanci z těch milionů předchozích. Už to bude pět let co se snažím pochopit podstatu věci, ale pořád mi pravda nějak uniká. Víte, já vím že by bylo snadné najít odbornou pomoc, začít se léčit, ale na zázraky už dávno nevěřím…tohle je totiž zakódovaná touha po dokonalosti někde uvnitř hlavy a heslo znáte jenom vy sami. Přeju všem, co jsou tady aby zvítězili nad svou slabostí nebo se o to alespoň stále pokoušeli, aby o tom psali a nebáli se promluvit alespoň mezi svými. A těm co si naivně myslí, že přestat je jen otázka toho chtít, tak říkám: Je to prokletí, takové prokletí kde už není cesta zpátky…