Na tyhle stránky jsem narazila náhodou. Vlastně ne náhodou, ale cíleně. Jen jsem se chtěla utvrdit v tom, že to, co jsem prožívala a prožívám, není jen můj obrovský a neřešitelný problém. A že v tom opravdu nejsem sama, jenom já, jako debil a jako něco „extra“ oproti těm „druhým“. A chtěla bych V8m taky napsat něco málo o sobě a mém souboji s tím hnusem – a to je zvracení. Začalo to ve druháku. Zhubla jsem asi 10 kg, ale dalo to hodně práce. Pak jsem měla pořád hrozný hlad. A tak jsem vyzkoušela zvracení. Prostě jsem si myslela, že je to dobrý nápad jak udržet svojí váhu pod kontrolou. A potom, co jsem si myslela, jak to všechno zvládám a mám pod kontrolou mě to celé vtáhlo do svýho začarovanýho kruhu, převálcovalo a vláčelo mě to tam, kam to chtělo a nepustilo tam, kam jsem chtěla já. Nepředstavitelné množství jídla mi prošlo hrdlem, protože o žaludku se tady moc psát nedá … Člověk, který to nazežil, nemá představu kolik jídla najednou se dá sníst a kolik se dá hned vyzvracet. A to ne jenom jednou nebo dvakrát za sebou …. Kdo to nezažil, ten to nepochopí. To jak je člověk nešťastný, jak se nenávidí, jak se štítí sám sebe a přesto s tím neskončí. Trvalo to dlouho, opravdu hrozně dlouho. Celých 11 let. S malými přestávkami, které byly tím vytouženým „koncem“ a přesto to byly jen přestávky. Stihla jsem se vdát a porodit dvě nádherný děti, ale ani oni mě nedokázali udržet mezi „normálními“. Měla jsem svůj život naplánovaný, včetně vánoc,Silvestrů, různých rodinných oslav a toho, jak situace budu moci využít jako důvod vše jít vyzvracet. Má budoucnost obsahovala manžela, děti, mě a moje zvracení, které mi udržovalo mírnou nadváhu (zhubnout už se mi nikdy nepodařilo). A nepřišlo mi to divný, prostě taková moje úchylka, no … Nakonec se moje tělo a duše přihlásila sama od sebe. Nemohla jsem spát, chodit, myslet, soustředit se, srdce mi tlouklo jako v posledním tažení a já dostala záchvat paniky. A mě to konečně došlo – já už prostě nemůžu takhle dál. Ničím dětem život, báječnýho chlapa držím u sebe a přitom by mohl mít úplně normální ženskou, jakou vždycky chtěl a ne se nechat takhle trápit ode mě a nakonec jsem pořád vlastně ubližovala jen sobě a přitom mě nikdo přece nemůže mít tak rád, jak se mám mít ráda já … A já už nechtěla, nechtěla jsem to ani trochu. Takže jsem se odhodlala zajít za svojí obvodní doktorkou a nechala si napsat doporučení na psychoterapii. Jako důvod jsem řekla, že mám nepříjemné vzpomínky z dětství a musím je vyřešit. Měla jsem strach, že se zeptá proč a co a jak, ale neřekla ani slovo. A měla jsem potvrzení. Nevím, jaká síla mě pomohla, ale objednala jsem se na sezení k psychologovi. A když jsem tam došla, zhroutila jsem se s pláčem jako malá holčička. Nevím, kde se ve mě vzala ta síla tam dojít, ale došla jsem tam. Zvládla jsem to a byla jsem fakt ráda. Konečně někdo, komu jsem řekla všechno, co mě bolelo a konečně někdo, kdo byl se mnou a na mojí straně. Nechci tady psát o tom, jak je to lehké a že to nic není. Je to hodně a hlavně hodně mě to bolelo. Došla jsem si pro pomoc, ale nakonec stejně všechno jsem dokázala sama v sobě. A bolelo mě to, hodně mě to bolelo. Dokonce se na čas zhoršilo i zvracení, nechtěla jsem chodit ani do práce, kašlala jsem na rodinu i děti, museli se všichni o sebe postarat sami, nmenáviděl jsem všechny, obviňovala jsem je za to, jak jsou nároční na mě a na to, jaká mám být. Nenávist, vztek, bolest a nezájem o ostatní – to byly moje pocity. Trvalo to rok a půl. Dlouhý, těžký, bolestivý a přitom tak hrozně důležitý. Rok a půl. Přibrala jsem dalších 10 kg, takže už nemám jen mírnou nadváhu. Učila jsem se žít s někým novým a přitom vlastně s někým, s kým jsem už tak dlouho. Žít sama se sebou, se svým já, se svou identitou. A najednou bylo zvracení pryč. Nevím přesně kdy se to stalo, ale najednou se jídlo zase stalo jídlem, jenom jídlem. Žádnou drogou nebo prostředkem. Prostě jenom jídlo. Nemůžu tomu uvěřit doteď. Fakt jako když vám někdo opraví vadný strojek u hodinek a srovná ozubená kolečka zpátky na sebe a oni do sebe zapadají a všechno jde tak, jak má. A najednou vidím mojí budoucnost bez zvracení a přijde mi to úplně normální. Neříkám, že je teď život růžový, pořád jsou starosti v práci a s rodinou, občas se s manželem pohádáme. Ale zvracení mě opravdu nenapadá. Není to lehký si to projít. Není to lehký, ani trochu to není lehký a opravdu to bolí. Ale bolí to míň, než když se nenávidíš. Ve středu 18.7.2007 slavím 1. roční výročí bez zvracení. A pořád nemám myšlenky k tomu se vrátit zpátky do toho kolotoče. Jsem to pořád já a přitom to nejsem já. Ale jsem to vlastně já a jsem na sebe hrdá :-).
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.