Archive for category: Můj příběh

Vždycky jsem byla tlustá. Odmalička mě jako jedináčka rozmazlovala babička, naši mi taky podstrojovali co se dalo. Však jsem si toho ve škole vyslechla ? těch posměchů, urážek a nadávek. Nikdy jsem nezapadla. Diety jsem ale nedržela, nedokázala jsem se jídla vzdát. Když už, tak jsem přes prázdniny něco zhubla, tak 3-4 kila, která byla za chvíli zase zpět, + něco navíc. Něco se ve mně zlomilo až loni o prázdninách. V té době to bylo 73kilo na 173cm. Bylo léto, teplo a já ani nepociťovala nutnost jíst. Občas nějaký ovoce, hodně jsem pila, maximálně suchý rohlík. Byla jsem taky neustále v pohybu, snažila jsem se zaměstnat. Za ty dva měsíce jsem zhubla 10 kilo. Když jsem přišla do školy, holky mě chválily, bylo to na mě poznat, ale já chtěla víc. Viděla jsem kolem sebe ty křehký štíhlý postavičky všech kamarádek, který nevážily víc jak 50 kilo. Dala jsem si hranici, o které jsem snila už dlouho ? 55 kilo. Téhle váhy jsem konzumací salátů a jablek dosáhla po Vánocích. Neměla jsem žádné zdravotní problémy, nebyla mi zima, vlasy mi nepadaly, pleť se nezhoršila. Všechno v normálu, jako dřív?Teda až na to, že můj denní příjem KJ nikdy nepřesáhnul 1500. Váhu jsem si držela, byla jsem šťastná, na jednom jídle denně, ale v pohodě. Pak v březnu měla máma narozeniny, najednou bylo kolem mě takových dobrot, všechno co jsem už tak dlouho nejedla a chtěla to ochutnat. Bylo to v sobotu a já si řekla, proč ne, po tak dlouhé době si dát můžeš. Nacpala jsem se přímo neuvěřitelně, snad tři hodiny v kuse jsem pořád něco jedla. Moje břicho bylo tak nafouklý, že jsem ani nezapnula svoje oblíbené rifle. Ráno jsem stoupla na váhu, a měla jsem 58 kilo. Za jeden den jsem se dostala o tři kila výš. Prostě neskutečný. Začala jsem panikařit, v neděli jsem měla skoro hladovku, jenom jedno jablko. Další den jsem měla kilo dole a další dvě jsem zvládla během týdne. Byla jsem překvapená, jak lehce to šlo zase zpátky. Slíbila jsem si, že už to víckrát neudělám. Podruhé jsem se přejedla, když jsme měli psát maturitní písemku. Byla jsem tak nervozní a podrážděná, hádala jsem se s mámou, která moje nálady nechápala a nechápe pořád. Myslí si, i když má člověk nějakej problém, tak se pořád musí tvářit šťastně a hlavně ji s tím neotravovat. Takže tentokrát jsem tím řešila stres a deprese. Dalo by se říct, že když jsem se dostala na těch 55 kilo, už jsem dál hubnout nechtěla, stačilo mi to, měla jsem hezkou postavu, oblečení mi sedělo, celkově jsem byla hezčí. A tak nějak jsem uvíznula na mrtvým bodě. Už jsem neměla co hlídat, kam pokračovat?Takže když jsem něco nabrala, na druhou stranu jsem to taky brala, že se zase nějak ?zaměstnám? a těšila jsem se na každý úbytek váhy směrem zpátky, k 55kilům. No každopádně se ty intervaly přejídání začaly pořád zkracovat a zkracovat. Jednou jsem jedla z pocitu uvolnění, jednou ze stresu, potom z nudy. Pokaždé jsem si řekla ?když ti nevychází tohle, tak si dej aspoň čokoládu..? Po každém záchvatu jsem si řekla, že už to víckrát neudělám, a já tomu věřím. I když to tak není a opakovalo se to, pokaždé když si to řeknu, věřím tomu. Jenom to prostě musím dodržet a ovládnout, jednou už JO!! Tedka prožívám už moc dlouhý období doma, škola skončila v květnu a od té doby jsem doma. Už od začátku tohohle volna se střídá dieta a přejídání. Váha se mi pohybuje od 55 až do 61kg. Ted se ale nějak nemůžu dostat zpátky na těch 55. Z 60 to vydržím tak na těch 57 kilo a pak následuje záchvat a opět dvě kila nahoře a můžu další den začít znova. Stejně jako dneska, splácala jsem všechno možný a vypadám strašně nafoukle a otekle. Přitom mám motivaci, za týden jdu školy, hned po víkendu mám zápisy pak stěhování? Nechci tohle všechno absolvovat s myšlenkama na jídlo, jak jsem tlustá a kolik ještě zbývá shodit. Takže tenhle víkend se budu snažit jíst pravidelně a aspoň trochu se uvíst do normálu a přes ten příští týden ještě napravím co se napravit dá. Týden na pět kilo není moc dlouhá doba. Ale mám hroznej strach, že tohle přejídání nikdy nepřestane, pořád si říkám, až se dostanu zpět na svou váhu, budu jíst pravidelně 5x denně, a ne žádný mravenčí porce kolem 1000KJ. Ale aspoň těch 4000Kj, pro začátek. Abych jedla jako normální člověk. Bez hladovek, bez přejídání, bez extrémů. Jenže to bych nesměla pokaždé v půlce zklamat. Ale já to dokážu, dokážu, že na to mám a že nejsem tak slabá jak si o mě rodiče, hlavně máma myslí. Budu zase jíst normálně.

Tak.. taky se chci svěřit se svým příběhem protože sem o něm skoro s nikym nemluvila krom asi 2-3 lidí.Asi tak před před 2 rokama sem začla s hubnutím připadala sem si strašně tlustá voproti svý kámošce která byla vod malinka strašně hubená.Chodili sme k ní s holkama na návštěvy každej den a ona měla vždycky ve svý skřínce v kuchiny plno dobrot vždycky nám jich plno rozdala a my spokojeně jedli ale ona si vždycky vzala jen ovoce a nikdy si s náma nedala nic dobrýho a já začla tloustnout nikdy sme nebyla tlustá ale taky ne tak hubená jak sem chtěla začlo to nenápadně nikdo si mě nevšímal a pokračovalo to asi půl roku bylo mi 13 teda skor necelých 14 a já se z váhy 44 dostala na 36 a toho už si všimli i učitelky protože sem začla omdlívat točila se mi hlava nejedla sem tohleto trvalo asi tak čtvrt roku než mě posali do nemocnice nejdřív na tejden pak na dva tejdny ale nikdy mi neřekli že mam naorexii at už jenom začínající to mě naštvala já chtěla aby si mě konečně všimli že sem zhubla… v nemocnici sem přibrala z 36 na 43 byl to šok.tedka sem už skoro 2 roky zkoušela vždycky omezit jídlo ale nejde to nesnášim svý tělo mam špeky snad i na mozku nedávno sem viděla film jak si jedna holka myslela že bude andělem když nebude jíst a vona po 10 dnech umřela protže nejedla jen pila a pak byla v nemocnici a vyskočila z vokna protože jí dali nitrožilní stravu a vona so myslela že jí tim zaniknou křídla taky bych chtěla bejt andělem je to trapný já vim ale potřebovala bych schodit na 44-45 kilo mam 50 a to je hnus mam zadek jak vrata a břicho jak balon všichni mi říkají jak sem hubená ale oni nevidí mý špeky a chci s tim něco udělat ale jelikož sem jedináček tak všechno jídlo všechyn dobroty se dávají mě.A to nejde nejíst párkrát sem zkoušela i po jídle zvracet ale nejde mi to a mlíko nesnášim to bych do pusy nedala.Sem divná ale chci zhubout:-( neodradilo mě ani ta moje zkušenost.

Tak je tu zas konec léta….příde podzim,zima, lidé se začnou zahalovat do svetrů a kabátů a já se konečně budu cíit trochu líp. Volné dlouhé kalhoty a neforemný rolák aspon trochu zakryjí mé nedostatky… noo 180cm…a před pár měsíci ješte obludných 66,5kg…to bylo poprvé co sem napsala na tyhle stránky… dnes…62..celkem nic sem proto vlastne neudála,ale příde mi , že sem čím dál tím tlustší..asi máme rozbitou váhu.. cíl…sem si řekla že si trochu zpevnim postavu…58 kilo by byla krása…noo 56 by taky nebylo k zahození…bláznim, mín už by bylo neunosný,ale přeci 54 zní tak lákave, před dvěma rokama si to přece taky zvládla, dnes sem stoupla na váhu a řikám si, 52 to by bylo neco, taková rezerva do tech 54…ale pak, moje vysnená váha je přeci 50kg krásné kulaté číslo… ne, sem už asi blázen, ale ty narážky už se nedali vydržet, matka i bratr vážej stěží 50 i s postelí, jídlo jim nic neřiká…já jidlo taky nepotřebuju, necítím hlad,ale ta chut, ta je nezvladatelná…ale ne, když sem se videla na pláži vedle tech krásných(vychrtlých) holek připadala sem si jako chodící hora sadla, neco se ve mě zlomilo a já znova začala… od čtvrtka mi to nedá spát, pořád musim myslet na to, jak zhubnot..holka ty ses tak blbá, víš přeci o co de, toho odříkání, válení se v potu, slzách a bolestech, ale ne, ješte dve tři série musíš dát, a pak hodinu skákat přes švihadlo, dve hodiny tance, potom behat, večer si ješte zacvičit a jít spát, bez večere…tohle přeci nechceš zažít znova… ale jo, nekde v sobe to mám, ta kontrola nad vlastním telem, ta dokonalost…nezapomen, nabízeli ti, aby ses stala modelkou,ale ty ne, tenkrát sis myslela že na to nemáš, ale ted si už vyrostla , „zmoudřela“ (ach kdyby)..ted to dokážeš a dotáhneš do konce, nic jinýho nemá cenu… chut k jídlu me už pomalu opouští,dneska jsem konečne po dlouhý dobe byla na hodinu behat, taky sem cvičila…já vim,můžu si za to sama…já vlastne ani nechci bejt „normální“…já vlastne chci bejt ta blbá co se sama pomalu zabíjí…ale s timle se proste nedá bojovat, zatim…

Jsem šťastná, vyrovnaná, krásná a spokojená se svým tělem. Co pak ale dělám zde? Proč si pročítám metody terapie a se zadostiučiněním pokyvuji hlavou, když se znova a znova přesvědčuji o hlouposti přísných diet? Můj příběh sice není tak vyhrocený, myslím ale, že takto to vše začíná a kdybych si neuvědomila včas, co dělám, mohl by skončit různě. Snad každá holčina, která vyroste v normální ženu s ženskými tvary a nenarodila se s nepřirozeně kostnatým zevnějškem či závratně rychlým metabolismem, si v dnešní době aspoň jednou tvrdě vytkne před zrcadlem: ?Bože, jsem to ale zase velryba!? Když jsem v pubertě přibrala na neuvěřitelných 68 kg na 170 cm, řekl mi táta, že bych se měla trochu hlídat v jídle. Tato nevinná poznámka to všechno odstartovala. Od té doby jsem začala nosit volná trička, aby nikdo neviděl domnělé ?špeky? a nakynuté boky, dlouhé sukně ke kotníkům, protože jsem se styděla za svá ženská stehna v těsných plátěnkách, nosila jsem velké šátky kolem krku, abych zakryla bující poprsí. Kromě toho se mi v pubertě rapidně zkroutily vlasy, takže výsměšné kudrlinky všude odstávaly a vytvořily mi kolem ?tlustého? obličeje útvar květákovitého tvaru, takže to nahoře (moje hlava) nakonec vypadala jako velký hrnec. A každé sousto jakéhokoli jídla provázel pocit viny. Nejvíc jsem si libovala v pocitu vlčího hladu, protože jsem měla pocit, že teď to moje přitloustlé tělo konečně musí sáhnout do svých tukových zásob, které si tak nevděčně nasyslilo. Nejlepší kamarádky mi stále dokola opakovaly, že jsem hezká, že není důležitá vnější krása (tato poznámka mě bolela zdaleka nejvíc. Takže jsem hnusná, ale nemám si z toho nic dělat, protože není důležité, jak vypadám!) a že kluci mají stejně rádi pořádné tvary. No to jsem viděla! Obě dvě, krásně štíhlé, měly nápadníků a kluků, kolik si jen vzpomněly. Já jsem celou střední neměla nikoho. (Samozřejmě proto, že jsem tlustá, tvrdila jsem si.) Pak jsem se dostala na vysokou a libovala si, že je na koleji pořád prázdná lednička a když jsem žádné jídlo nekoupila, tak tam nebylo. Mohla jsem si hubnout, jak jen jsem chtěla. Shodila jsem na příjemných 62 kg a byla spokojená. Sice trochu podrážděná, ale ?krásná?. Maminka mě sice o víkendech marně vykrmovala, ale já jsem zase na koleji nasadila tvrdou dietu a byla zase jako proutek. Jenže moje tělo prostě živořilo, i když jsem měla podle všech žurnálů ?ideální? váhu. Pak přišlo zkouškové období a kdy jiní ve stresu jí, já jsem měla kompletní půst, abych nemusela ?přerušovat učení?. V duchu jsem si ale libovala, že jsem konečně tak krásně štíhlá a budu ještě víc a víc a víc…proč nikdy nevíme, kdy přestat? Naštěstí přišel konec zkouškového a dva týdny prázdnin doma. Lépe řečeno dva týdny přežíracích prázdnin doma. Vyhladovělé tělo stihlo zase rychle nabrat zásoby na dobu, až ho budu zase trápit na kolejích. A já jsem se cpala jako nezavřená, protože jsem věděla, že během měsíce na koleji budu zase ?krásně? podvyživená. Tam se hubne lehce, nikdo to jídlo totiž za vás nekoupí ani neuvaří. Na konci mých přežíracích prázdnin se ale stal neočekávaný zvrat ? zamilovala jsem se a to hned do nejkrásnějšího kluka na fakultě. Kila musí rychle dolů! Dieta bude muset být rychlá a přísná. Už žádné větrníky, buchtičky, vynechám i svůj bílý (samozřejmě nízkotučný) jogurt denně. Nechybělo moc a mohlo se to zvrhnout. Jenže víte, co tomu zabránilo? Těsně po mém přežíracím týdnu (66 kg, stále stoupající hmotnost) mi můj idol jen tak mimochodem řekl, že se mu líbí můj zadek! Opravdu, myslel ten prasečí zadek, tu obrovskou plochu! Dnes už mám ráda svoje tvary. Svoje ňadra a pořádná stehna. V hip-hopu se říká, že co se netřese, to se neprodá. Mám se ráda takovou, jaká právě teď jsem. Dbám i na koleji na pořádnou stravu, chodím do menzy, jím spoustu zeleniny. A jsem šťastná. A moje pomůcky jsou tyto: Nedívejte se na modelky v časopisech, jsou stejně digitálně upravené. Ale hlavně: nesrovnávejte se s nimi. Když se podívám do zrcadla, vždy se na sebe usměju a povzbudím se slovy: No vidíš, dnes ti to zase sluší! Kupujte si oblečení o číslo větší, nikoli menší, abyste pak do něj hubnuli (marně). a hlavně: mějte se rádi! Zdraví U.B. :o)