Archive for category: Můj příběh

Ahoj, je mi 15 a bude to mu rok co sem s tim začala. Brácha je sportovec a já se nemohla dívat jak pořád běhá musela sem taky 🙂 bylo to supr, běhala sem asi měsíc každý den a krásně se mi zpevnila postava (v té době sem normálně jedla všechno co sem chtěla). Byla sem tak akorát měřila 169cm a vážila asi 50kg. jenže jednoho dne sem si přečetla obal na čokoládě co sem zrovna jedla a zjistila, že když si dám 1 čokošku musím hodinu běhat. čokolády sem se vzdát nechtěla a proto sem pořád běhala v tédobě sem si taky hodně začala všímat „ideálů“ v médiích. Všude se psalo a bohužel i píše! Zhubněte! a budete štastní, sportujte! atd… V té době mi jaksi chyběl životní smysl a já myslela o.k. zhubnu pár kilek a on se náký ten smysl najde (jak naivní!) No jenže mně zhubnout nešlo snažila sem se asi 2 měsice -každý den běhat, snídaně jogyrt pak ovoce, těstoviny jogurt a ovoce … jenže pořád nic:( byla sem zoufalá pak sem se přestala trápit a začla normálně jíst jenže tim můj život úplně ztatil smysl. Byla sem vždy jedničkářka, prý nadprůměrně inteligentní,chtěla být dokonalá a bohužel sem byla i perfekcionistka. Nevím co se smým životem stalo, ale nák sem ho přestala vnímat – když sem nezhubla. Začala sem se za to trastat řezala sem se všude možně do rukou nohou .. Máma na to přišla a dotáhla k psycholžce, tý sem něco řekla ale o jídle ani slovo v tu dobu mi asi ani nedošlo že to dělám proto že sem selhala a nezhubla. takhle to šlo celou zimu. Ale začátkem jara si dala opravnej pokus a šla sem do toho brutálně. fakt drastický diety. Každý den … ráno mi bylo špatně po včerejším nájezdu tak sem nesnídala, ale od oběda sem žrala až do usnutí a nehorázně tloustla. Měla sem toho dost a chtěla normálně jíst a žít! jenže to nešlo. Pak sem odjela na 3 týdny k moři a tam sem byla ráda za každý jídlo co mi dali, jídlo fakt ubohý a já strašně hladověla jenže tam sem svou lednici neměla. Zhubla sem tam asi 2 kila, mimochodem mě vedoucí obvinila z anorexie. přijela sem domů a řekla si že budu jíst jako tam jenže se tak nestalo. žrala sem zas o 106 … asi v půlce prázdnin mě napadlo zvracet tak sem začala ze začátku to nešlo ale ted se mi zvedá žaludek i když se napiju vody. Už úmyslně nezvracím ale jíst normálně neumim pořád strašně žeru a trápim se, samozdřejmě taky nenávidim svoje tělo ale psycholožka mi řekla že tělo za to nemůže může za to jen můj rozum nebo spíš nerozum … je to pravda. Jen mozek mi pořád přikazuje : trestej se, zvracej, řež se vždyť ty si ta blbá tlustá holka co nic nedokázala tak trp! každý dne myslím na sebevraždu je jen otázka času kdy to udělám …

Rozhodla jsem se, že sem připojím i svůj příběh. Bude samozřejmě stejný jako ty ostatní, protože jsme všechny tady stejně postižené. Moje trápení se s ppp trvá už 4 roky. Táhlo mi na 17. rok a přišla jsem si tlustá a bla bla. Však to znáte. Nejprve jsem svoje hubnutí řešila jakoby normálním jídlem, které jsem ale každý večer vyzvracela. Tohle jsem provozovala rok a zhubla tak skoro 10 kilo (až tomu ted nemůžu uvěřit!). Pak mi na to přišla mamka a musela jsem jí slíbit, že už to víckrát dělat nebudu. Sliby se slibujou, blázni se radujou, že? Je sice pravda, že jsem to skutečně nějakou dobu nedělala (asi tak další rok), ale během toho jsem skoro nejedla. Přestala jsem snídat, zrušila si obědy a vlastně jsem jedla jen před mamkou večer – jakoby normální večeři u nás (např. půl krajíce chleba se sýrem a zeleninu a pak nějaké mlsání, nebo jenom jogurt a ovoce. Ale vždycky jsme si s mamkou daly večer kousek čokolády nebo tak). Tímhle stylem jsem si udržela svou váhu asi 2 roky při výšce 170 cm na 48 kilech. Byla jsem tak spokojená. Měla jsem přítele, kterému jsem se takhle náramně líbila, ve škole mi to celkem šlo…Prostě jsem byla opravdu štastná. Přišly prázdniny před maturitou, kdy jsem sehnala brigádu v lahůdkách a tam se ve mně objevila opět nezkrotná chut k jídlu. Ujídala jsem majonézové saláty, zákusky, tučné sýry..Samozřejmě se to projevilo i na mé váze – přibrala jsem na 52. Následovaly stresy s maturitou, čokoládky, sladkosti…Najednou jsem měla 54, byla jsem protivná na své okolí…Přítel se se mnou kvůli tomu rozešel. Další etapa mého života – nástup na vysokou školu. Podlehla jsem rychle studentskému životu – kalbičky, jídlo v noci…Což se opět projevilo na mojí váze a o Vánocích 2006 jsem najednou měla 57 kg. Začala jsem zmatkovat a vzpomněla si, jak jsem tenkrát zhubla..Opět jsem se dostala do kolotoče zvracení, nejedení, přejídání…Sice jsem zhubla, ale strašně mě to psychicky vyčerpávalo. Naštěstí jsem se během VŠ poznala se svým současným přítelem, který mi strašně pomáhá a začínám znova. Sice začínám znova už skoro 3/4 roku, ale snažím se. Jen se nemůžu zbavit přejídání. Neumim ovládat svoje chutě. Neumim jíst. To je strašný. Momentálně asi začínám opět padat do anorexie, protože se jídla začínám bát – přes den se snažím jíst málo a pak samozřejmě večer to doháním. Přijdu si strašně tlustá a ošklivá, jsem opět protivná a velice psychicky labilní. Neustále brečim, jsem neštastná, v depresích. Nevím jak z tohohle kolotoče ven. Nevím si rady. Chci jíst na jednu stranu, chci strašně být zdravá a dávat si všechny ty dobroty a pak si říct dost. Na druhou stranu ale chci být zase ta hubenounká slečna s 48 kily, ta křehounká bytost..Nevim, prostě nevim jak dál. Už mi z toho asi definitivně hráblo. Dneska nejim celý den, až odpoledne, kdy máma přijde z práce a udělá lívance s tvarohem. Proč? Protože si naivně myslim, že mi to pomůže a přitom to je taková blbost. Co když se zase nehorázně přecpu? Co když…?? Musím se zase sebrat a jít dál, zkoušet to znovu, protože já to jednou dokážu. Chci to dokázat!!!

Všechno to začalo v lednu 2004. Při +-160 cm jsem měla 53kg. Po Vánocích jsem chtěla něco málo zhubnout,a tak jsem se začala hlídat a cvičit. Bohužel na sebe ve všem kladu vysoký nároky a tak jsem „to“ lednu naposled dostala a pak jsem během 2 týdnů dokázala shodit 5kg a menstruace se už nedostavila.. Na konci dubna mě mamina vzala na gyndu,kde mi dr. řekla,ať jím všechno a nehubnu.. No jo,ale já měla takovou radost,že jsem zhubla,a tak jsem se na konci letních prázdnin dostala až na 46kg.. Hodně mi padaly vlasy,byla jsem unavená,slabá,protivná,nedokázala jsem se soustředit a většina oblečení mi byla velká,a tak jsem si musela kupovat nový.. Rodiče mi začali čím dál víc vyhrožovat psychologem,takže mě začali hlídat,abych přibrala-to šlo docela rychle. V prosinci jsem „to“ po 11 měsících konečně dostala,ale to už jsem měla 58kg-a začala jsem zvracet..Kolikrát se stalo,že se to zhouplo i na 60kg.. Od tý doby se moje školní svačina skládala z 2 jablek,obědy jsem skoro nejedla a večer jsem se pak kolikrát neudržela a přejedla se.. Na podzim 2006 přišly taneční a s tim i strach,abych se tam někomu líbila.. Pokaždý jsem se před nima z nervozity přejedla,abych se uklidnila a občas jsem pak zvracela.. Střídalo se to-pár dní jsem jedla strašně málo a pár dní se zase přejídala a následně pak někdy zvracela.. A takhle to pokračuje doteď a to je srpen 2007-trvá to už přes 3 roky!!! Jenom dneska už jsem dvakrát zvracela.. A proč vlastně? Abych ve všem,co nosim,vypadala líp a nemusela se stydět v plavkách.. Ale přitom mam kluka,kterej mě má rád,kamarádky,celkem slušný známky.. Tak proč mi,sakra,tolik záleží na mý postavě? Proč chci bejt za každou cenu hubená?:( Já se už nechci dál ničit,chci přestat myslet na jídlo,chci bejt zase normální jako dřív.. Ale něco uvnitř se toho „špatnýho životního stylu“ prostě nedokáže vzdát:( Ale já to zvládnu,musim,protože nikdo jinej to za mě neudělá.. A vy,kdo máte taky problém s anorexií,bulimií atd-VY TO TAKY ZVLÁDNETE,JSME PŘECE SILNÝ HOLKY,KTERÝ TĚM NEMOCEM DOKÁŽOU „NAKOPAT ZADEK“,ABY NÁS JEDNOU NEZNIČILY-CHCEME PŘECE ŽÍT:)

Můj příběh má podobný začátek,jako všechny jné.už jsem nechtěla být tou,,tlustoprdkou,,ale pěknou,štíhlou holkou.Vždycky jsem měla pár kil navíc,ale než přišla puberta nijak zvláštˇjsem to neřešila.První snaha zhubnout se objevila v 9.třídě a výsledek?Byla ze mě vážně hezká holka(167cm a 55kilo).Ale protože jsem zhubla moc rychle,ztratila jsem menstruaci,kterou jsem však po návštěvě doktorky dostala…Ta mi také dala nůž na krk- jestli budu hubnout dál,nemusím mít děti,ale pokud si váhu udržím,bude vše v pořádku.Toho jsem se samozřejmě lekla,takže jsem ,,vzala rozum do hrsti,,a udržovala si váhu na těch 55 kilech.Na tu dobu mám ty nejkrásnější vzpomínky-konec základky,prázdniny,kluci a já středem pozornosti díky skvělé postavě…Ale nic netrvá věčně… Na konci prváku jsem zjistila,že jsem přibrala na 57 kilo.S někým to ani nehne,ale mě to úplně vyvedlo z rovnováhy.Začala jsem se bát o mou postavu a tak jsem spadla rovnýma nohama přímo do anorexie….Nebudu popisovat,jak jsem lhala ohledně jídla,jak ho vyhazovala nebo se prostě vymlouvala,že nebudu jíst,protože dívky,co anorexií trpí nebo trpěly ví,o čem mluvím a co jde.Dohnala jsem to na váhu 47,5 kg a mamka mě nenásilnou formou domluvila schůzku s psychiatrem.Díky bohu to semnou nebylo až tak zlé,byla jsem sice hubená,ale úplně zase ne.Po ambulantním léčení jsem přibrala na 53 kg a cítila se skvěle.Pryč byly výbuchy vzteku a hysterie,které musel snášet hlavně můj přítel a mamka,ale také smutná nálada.Opět jsem se naučila smát. A jak je to semnou tedˇ,po roce?Mám za sebou maturitu na zdravce,v září nastupuju na výšku a chci být skvělá zdravotní sestra.A co má anorexie?Nezmizela a nikdy nezmizí.ta potvora už semnou bude celý život a tiše vyčkavá,kdy jí dám příležitost udeřit v plné parádě….Tedˇ mám 167cm a 50kg-vím,že jsem hubená,jím docela málo.A tuhle váhu už mám rok.Ale na druhou stranu přiznávám,mám atypickou mentální anorexii…..Není to ta anorexie,jak ji znáte,tohle je období před úplnou mentální anorexií.Ale i ta potřebuje léčbu,já to zkusím pomocí mé silné vůle.Držte mi palečky,atˇjse zase ta šik holka.

Můj den začíná už v noci, to přemýšlím nad tím co budu druhý den jíst, hlavně aby to bylo zdravé a netučné. Snažím se to dodržovat, jíst několikrát denně. Tento styl už zkouším po několik let, vždy se to střídá. Jednou je to v pohodě, jím zdaravě, za chvíli zas žeru jako prase (tučný, sladký, máslo mňam), je to moje velký potěšení. Teď jsem na zdravé stravě, mám lepší náladu, nemám deprese (někdy). Chodím na aerobic krátce, mám z toho radost, sice jsem vyčerpaná, ale cítím, že mi to pomáhá. Dobrá nálada trvá jen chvilku. Za chvilku ji vystřídá vztek a zoufalství, zkouším si kraťasy, strašně moc kusů. Žádný mi nejsou!!! Nemůžu se do nich nacpat kvůli svejm tlustejm bokům a stehnům. Jsem na dně. Kvůli tomu jsem udělala scénu v obchodě, nahlas jsem řvala a nadávala na celej svět a proklínala všechny hubený tyčky. Pak jsem taky řvala, že chci mít anorexii, ať to všichni vědí, nakonec jsem se svalila k zemi a brečela a všechno mi bylo jedno. Uplynolo pár týdnů, mám pocit, že bych si měla koupit něco nového na sebe. Zkouším jedenáct podprsenek, jedna mi jakž takž je, ostatní mi většinou nejsou, musím se dívat na odporné podprsenky pro starý babky, protože tam jedině si se svýma prsama vyberu. Pokračuji dál, prohlížim si trička, ty co se mi líbí, jsou mi zase malý, jsem v tom nasoukaná jak v kondomu. Za dvě hodiny odcházím z obchodu z dvěma kousky oblečení, naštvaná a zoufalá. Cítím, jak se na mě koukají chlapi, asi mi to dnes sluší, ale já vím, že koukaj na mou tlustou, babkovskou postavu, utíkám domů se zavřít a ukrýt. Sama ležím v posteli a zas tam budu několik dní, dokud se mi nálada nezlepší. A to přitom nejsem nějaká obézní, ani s nadváhou, ale když si nemohu nic na sebe koupit, připadám si jak nejtlustší člověk v okolí, všichni okolo mi připadaj hubení. Jsem zoufalá perfekcionistka a jestli se to nezlepší, tak to sem ani nechci psát, ale život je někdy tak nespravedlivej, hlavně k těm hodnejm lidem.