Archive for category: Můj příběh

Ahoj všem, Když jsem opět po dlouhé době (asi půl roku) zavítala na tyto stránky našla jsem zde můj článek,který jsem psala když jsem na tom bylo opravdu špatně.Anorexie,šikana,sebevražda.Už je to konečně za mnou!A když tady čtu vaše příběhy a mnozí z vás mají stejné potíže jako jsem měla já tak je mi to velmi líto a věřím,že vy to zvládnete,ale ne sami.Já jsem to zvládla přibližně za půl roku a s pomocí rodiny,přátel a dalších a jsem za to ráda. Před nějakou dobou mi kamarádka řekla,že jsem tlustá a přitom to není pravda na svůj věk vážím 43 kg. Jenže já si to také začala myslet,ale hned jak jsem se vrátila sem zjistila jsem,že to není pravda,že to nemůže být pravda.Hned jak mi to řekla jsem chtěla začít hubnout a dělat další blbosti.Ale potom jsem si řekla vždyť to nemůže být pravda vždyť mám všechno co chci kdo má to štěstí,že za 2 měsíce stráví jenom z těch dvou měsíce 6 týdnů na horách ve Švýcarsku.Prostě jsem se zařekla (Už znovu),že to nikdy už neudělám už nebudu hubnout tak moc. Taky jsem to dokázala s pomocí vás.Hlavně s vaší pomocí a proto vám patří nesmírné díky. Kdyby jste si chtěli přečíst můj starší článek tak tady je odkat: http://www.idealni.cz/anorexie-sikana-a-sebevrazda_clanek_show.asp?id=1877 Kess (Nika)

Ahoj holky, nějakou dobu už tyhle stránky navštěvuji, denně čtu všechny vaše příběhy…vlastně naše, jsou jak obtisknuté přes kopírák:( Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že A a B budou součást mýho života, vysmála bych se mu a poklepala bych si na čelo. Byla jsem normální, 19ti letá holka, co se o to, co sní nikdy nemusela starat, klidně si mohla dát pizzu a čokoládu o půlnoci, a stejně byla hubená. Nevím přesně kolik jsem vážila, doma nemáme váhu, ale myslím, že to bylo +/- 53kg na 167cm. Úspěšně jsem odmaturovala na gymplu a chtěla na vejšku. Jenže to nevyšlo. Tak jsem se rozhodla odjet do Anglie starat se o děti. Vlastně nic jinýho jsem ani dělat nemohla – chtěla jsem studovat angličtinu a někde jsem si jí zlepšit musela…dnes to vidím jak největší chybu svýho života. Po prázdninách jsem si tedy sbalila kufry a odletěla. Rodina byla celkem v pohodě. Problém byl v tom, že nevařili a nebylo tam skoro nic k jídlu. Oni jedli přes den v práci, pro malého tam bylo jídlo extra. Sice mě brali do obchodu a ptali se, co chci, ale přišla jsem si blbě, takže jsem obvykle nic nechtěla. Na to, abych si něco koupila sama, mi vše připadalo drahé. Takže jsem toho moc nesnědla. Do toho jsem začala jezdit na rotopedu, který měli doma. Neměla jsem přes den nic moc co na práci, tak jsem jezdila hodinu. Naši doma se báli, že se vrátim jako úplný vyžle. Ostatně, já si to myslela taky… Po pár týdnech přišla domácí s návrhem, že mi bude dávat extra peníze na jídlo…což se mi líbilo a i pro ní to bylo výhodnější, než mi pořád volat, stli něco nechci… V té době jsem si začala nakupovat a vařit sama. Jedla jsem normálně, nepřejídala se. Tak jako kdybych byla doma. Že bych mohla přibírat mě opravdu nenapadlo. Hlavně jsem se o to ani nestarala, váhu sice měli, ale vážila ve stonech a v librách a přepočítat na kg jsem nedokázala. Jednou jsem byla s kámoškou nakupovat a něco si zkoušela na sebe. Na ten okamžik nezapomenu…36 mi byla malá. Navíc mi neskutečně přetíkal špek na břiše. Tak jsem řekla kámošce, že jsem asi přibrala. A ona se divila, že jsem si toho ještě nevšimla…v tu ránu jsem to všechno viděla. Byla jsem odporně tlustá. Jakmile jsem přiletěla z města domů, běžela jsem se zvážit a vida – zjistila jsem, že váha se dá přepnout na kg. Nu, byl to velkej šok – 57kg. A to jsem si myslela, že hubnu:( Málem jsem se z toho rozbrečela. A nařídila si dietu, pochopitelně. Jenže jsem v životě žádnou nedržela, byla zvyklá si jíst co jsem chtěla. Nedokázala jsem nejíst sladké…tak jsem aspoň začala víc cvičit. Hodina byla moje minimum, ale obvykle jsem na něm vydržela aspoň dvě hodiny a pak třeba ještě hodinu večer jsem cvičila… Kila dolu nešli, naopak, ještě jsem něco přibrala. Připadala jsem si chodící sud. To bylo kolem Vánoc, kdy jsem měla jet domu. To mi taky moc nedodalo, ze všech stran jsem poslouchala, jak jsem tlustá a ať se sebou něco dělam. Takže jsem celý Vánoce drřela dietu. Že to nejde? Ale jo, šlo to a zhubla jsem…za 14 dní 3 kila. Pak jsem letěla zpátky. Kila jsem okamžitě nabrala zpátky. Byla jsem zoufalá a do zrcadla se nemohla ani podívat. Jednoho dne, jsem si strčila prsty do krku…ano, pochopitelně, že jsem si řikala, že to je jenom pro jednou, že víckrát to neudělam…vždyť to znáte…brzy jsem se začala přejídat neskutečnym způsobem…byla jsem schopná sníst třeba pekáč lasaní, půlkilovej dort, 8 tvarohových dezertů, 2 pytlíky brambůrek, 4 koblihy…no neskutečný hory jídla. A pak jsem si strčila prsty do krku a všechno šlo ven. Po pár měsících jsem zvracela i 5x denně. Vlastně jsem nic jinýho nedělala. Celej den, už od rána jsem jedla a zvracela. Tváře a krk jsem měla nateklé jak bobr, úplně jsem o sebe přestala dbát, bylo mi jedno, jak vypadam, nemalovala jsem se, nečesala se…pleť se mi neskutečně zhoršila a nosila jsem skoro jen tepláky, byli nejpohodlnější. A stejně jsem nehubla. Váha se teda nehýbala, ustálila se na 58. Tak jsem do toho všeho přidala projímadla. Nejdřív jednu tabletku, pak dvě…jak přestávali účinkovat, zvyšovala jsem dávky. Taky jsem jich byla schopná sníst i 50 za den…stejně jsem jich asi většinu ale stihla vyzvracet dřív než je tělo dokázalo zpracovat… krk jsem měla tak rozškrábanej, že jsem zvracela krev. Ani nevim, proč mě ta rodina neposlala domu…byla jsem neustále nervózní a podrážděná. Malý si se mnou užil asi nejvíc…Nikam jsem nechodila, styděla jsem se vyjít mezi lidi. Jediný, kam jsem chodila moc ráda byli supermarkety…ironicky říkám, že za peníze, co jsem projedla a prozvracela bych si s přehledem zaplatila liposukci celýho těla… Svoje světlo na konci tunelu jsem viděla s návratem domu. A povedlo se. Ta troska, co se vrátila z Anglie, najednou neměla čas ani myslet na jídlo, natož se přejídat a zvracet. Sice jsem byla tlustá, ale aspoň jsem nezvracela. Tohle mi vydrželo celý 3 roky. Na celou tuhle dlouhou dobu jsem se bulimie zbavila. Váha šla pomalu sama dolu…sice pomalinku, ale šla. Úspěšně jsem udělala přijímačky na VŠ… Jelikož studuju angličtinu, je nutný neustále mluvit…sice ve škole toho máme hodně, ale pořád to není dost. Tak jsem se rozhodla odjet minulé léto zas jako au-pair. Bála jsem se hodně, že se stará známá zase ozve, ale odjela jsem… Tak jsem se pro jistotu už od začátku hlídala. Váhu měli všelijakou, na to jsem byla upozorněná hned na začátku, takže jsem na ní moc nedala. Strašně jsem se bála, že zas přiberu. Poslední měsíc jsem se začla občas přejídat. Hlavně sladkýma věcma. Nikdy jsem to ale nešla vyzvracet. Už jsem vážně chtěla domu, řikala jsem si, že být tam dýl, tak do toho vlítnu znova. Pár dní před mym odjezdem koupili novou váhu. Málem jsem se zbláznila štěstim, zhubla jsem skoro 2 kg. Tak jsem se vrátila jenže ono mě to přejídání nepustilo…naopak, stupňovalo se. U babičky mi váha ukázala 55. Tak jsem se rozhodla řešit to trochu rádikálněji. Sedla jsem si k počítači a zadala heslo adipex. Za dva dny jsem si ho jela koupit. Vlastně to byla úžasná pilulka…neměla jsem ani jeden vedlejší příznak, kromě toho, že první noc jsem nespala. Nejedla jsem, neměla jsem chuť vůbec na nic, energie jsem měla jako nikdy… Takhle to šlo asi 10 dní…pak jsem si řekla,že bych něco sníst měla…jako něco výživnějšího, než ovoce, zeleninu a jogurty… tak jsem si koupila musli na snídani. Jenže jsem ho snědla podle svýho pošahanýho mozečku moc…a skončila jsem s prsty v krku na záchodě. Od té doby adipex přestal fungovat. Začla jsem se přejídat neskutečnym způsobem, nezvracela pokaždý, jenom občas. Bála jsem se, že mi zas natečou tváře a krk…do toho se přidali deprese, přestala jsem kamkoliv chodit. Okolí si začlo všímat, že něco je KO, ale na všechny jsem byla protivná. Adipex nefungoval, tak jsem si sehnala Meridii…stejnej účinek jako adipex…tentokrát jsem se vydržela nepřejídat už asi jen 4 dny… Deprese byly pořád horší a horší. Jednoho dne jsem to nevydržela a celý to vyklopila svojí spolubydlící. Byla naprosto úžasná, hned druhý den šla se mnou mě objednat k psychologovi i psychiatrovi. Přístí den jsem to řekla doma rodičum. Táta se zachoval suprově, sice moc nechápal, co mu to vlastně řikam, ale od začátku se mi snažil pomoct. Máma byla větší oříšek. S ledovym klidem mi řekla, ze věděla, že už tenkrát jsem měla bulimii. Moje kámoška jí potají zavolala a všechno jí řekla. Na otázku, proč nic teda neudělala, mi odpověděla, že jsem se jí zdála pohodě. Musim říct, že nic asi mojí dušičku nezranilo víc než tohle… že vlastní máma se vykašle na to, že její dítě má problém a prostě nad tim mávne rukou. Tátovi to vůbec neřekla. Tak jsem skoro jíst přestala…ze dne na den, přestala jsem se přejídat…a konečně zhubla… Tohle všechno je teprve 3 měsíce zpátky. Váhu si držím na 48kg, už ale nemám menstruaci, vlasy mi padaj ve velkym a hodně se mi zhoršila plet. Celý moje okolí si potají šušká, že mam anorexii, ja si hubená ale pochopitelně nepřipadam. Chodim na skupinové terapie, ale nemyslim, že by mi nějak pomáhali…byla jsem i psychiatra, tam jsem okamžitě dostala antidepresiva pro anoretičky, prej že po nich přiberu. Ta pani musí být blázen, když si myslí, že je dobrovolně budu jíst… Na meridii jsem se stala svym způsobem závislá…neúčinkuje sice, ale prostě pro ten pocit…snažim se toho zbavit, ale nikdy to nevyjde…na to, abych ji vzala a spláchla do záchodu nemam… Připadam si jak na horský dráze…někdy je mi strašně dobře, hlavně když mi všichni řikaj, jak jsem strašně hubená…pak zas přijde deprese a já sedim, jako teď – místo toho, abych byla v sobotu večer venku- u počítače a přijdu si tak odporně tlustá, že ani nemůžu jít mezi lidi… Jestli jste to vydrželi dočíst až sem, tak vám moc děkuju:) stejně tak jako budu moc vděčná za jakejkoliv váš názor nebo radu nebo pokud se najde někdo, kdo se z toho taky potřebuje „vykecat“, tak se ozvěte:)

Ahoj všichni, je mi 17 let a již dlouho mám problémy s příjmem potravy.Asi tak před čtyřmi lety yjsme se konečně rozhodla že zhubnu. V dětství jsem trpěla nadváhou a bylo mi to předhazováno ze všech stran – ve škole, doma..prostě všude, ale já jsem to neřešila, jídlo mi chutnalo, tak proč se toho vzdávat a proč? Ale kolem 14 let jsem jako asi každá dívka zatoužila najít si kluka, ale věděla jsme že se nikomu nelíbím, a že když budu vypadat takhle, tak můžu na všechny kluky zapomenout. Nejdříve jsme hubla pomalu a s rozumem. V této době jsme se nemusela zas tolik omezovat, protože jsem rostla..Stačilo se nepřejídat.Ale mě to nestačilo, chtěla jsme být ještě hubenějsí. Tak jsem začala jíst méně a méně. Hubla jsme rychleji a byla jsem spokojená. Každě ráno jsme se dívala do zrdcadla a zkoumala jsem svou postavu.Čím jsem byla hubenějsí, tím jsem byla šťastnějsí. I narážky ostatních, že jsme už hubená moc a t přestanu mi dávali ještě větší sílu jít dál a dokázat všem, že na to mám. Až jeden den, už nevim co přesně způsobilo takový obrat v mém myšlení, jsem si řekla, že už si chciužívat života a konečně normálně jíst. Ale po takové dlouhé dietě ani mě tělo nevědělo, co ot normálně jíst znamená, takže jsme se přejídala. Pořád jsme si říkala, že jsem hubená, že si to můžu dovolit. Ale po někajké době tohoto způsobu stravování jsme si všimla, že již tka hubená nejsem. A co jiněho mohlo následovat, než kolotoč obvi0nování sama sebe a depresí. Nyní je to již tka 2 roky, co si plus minus držím svou váhu. Ale je to neustálý boj přejídání, zběsilého sportování a samozřejmě depresí. Vždy když se přejím, mám hroznou depresy a jdu šlapat na náš rotoped(ještě že ho máme) a pak už třeba celý večer nic nejím. Ale další den nastane to samé. Mé tělo je vysílené z jízdy na rotopedu, která trvá většinou tka hodinu a půl a přejím se ještě více. O stravování jsme přečetla spoustu článku a vím, jak by měl člověk správně jíst a tak dál, ale já to prostě už neumím. vzpomínám na doby mého dětství, když jsme jedla co jsem chtěla nepřemýšlela jsem nad každým soustem, jestli ho smím sníst nebo ne. Tento týden se mi docela dařilo. Chodila jsem běhat, jedla tka nák normálně, i přišlo takové jedno přejezení, ale když jsem již pak nevečeřela, tka jsem šla spát celkem příjemně nasycená a ne předená. Ale dnes ráno to na mě opět přišlo. Včera jsme byli s kamarády v hospodě a když jsem přišla domů, měla jsme po tom pivu hrozný hlad, ale dala jsem si jen kousiček samotného rohlíku a šla hned spát. Ale celou noc jsme myslela na to jak vstanu a najím se, pořádně se najím. Kvůli tomu jsem vstávala již v půl sedmé a první co jsme udělala, když jsme přišla do kuchyně bylo že jsem se vrhla na buchtu, které jsem včera celé odpolende odolávala.Snědla jsme jí hrozně množství, ale to mi nestačilo, musela jsem si dát ještě ot vonavé zapečené musli se sušeným ovocem a k tomu kakao. Už jsem byla hrozně nafouklá, břicho jak těhotná a co mohlo jiného následovat než deprese, která ve mě vyprovokovala pocit, ještě si něco dát. Tak jsem ještě ujídala tu buchtu, až jsem jí snědla velkou část plechu. Když vstali rodiče, tak jsme samozřejmě ještě něco málo pojedla a nimi. Nyní vím co bude následovat, půjdu nahoru do pokoje, kde máme rotoped a pojedu. Budu mít dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělala, jenom kdybych se předtím nepřežrala jak prase. Ach jo, a toto zažívám tak třikrát týdně. Myslím si , že díky tomu sportu mám vcelku dobrou fyzičku. S postavou jsme v tuto chvíli také celkem spokojená, ale bojím se abych nepřibrala z toho přejedení ráno. Doufám, že se mi jednou podaří se naučit jíst normálně a být spokojená se svou postavou. Ach jo, jsem z toho všeho už hrozně unavená, pořád je to to samé dokola….

když čtu vaše příběhy, tak sem se rozhodla ze sem taky napisu.MAm problem s prejidanim,nebo spis sem mela.Vzdycky jsem mela sklon k pribirani,v dubnu minuli rok sem se rozhodla ze se svymi 86 kili neco udelam,a tak sem zacala jist jen jedno jidlo denne treba zeleninovy salat a jen vyjimecne sem jedla vic hlavne o vikendech to sme musela i obedvat a ono se mi za mesic podarilo zhubnout skoro 10 kilo,takze sem mela okolo 76,a byla jsem spokojena,pak sem zacala chodit s klukem a prestala se kontrolova.NAopak sem zacala cim dal vic jist. Jeste pred tremi mesici mi bylo uplne jedno jak vypadam,mam kluka ktery me ma rad takovou jaka sem.a ja sem ze sebeou byla taky spokojena,to se ale zmenilo kdyz mi doma zacali rikat ze bych mela ze sebou neco delat, ze sem tlusta a ze to vsichni vidi jak sem pribrala a ze sou ze me nestastni.A meli pravdu.Za 8 mesicu se mi podarilo pribrat na 90 kilo rovnych. Po nekolika jejich poznamkach ktere me strasne stvali jsem se rozhodla ze teda zacnu jist zdrave a do toho budu denne cvicit a chodit plavat.Kdyz sem po dvou mesicich stoupla na vahu a zjistila ze mam jen o dve kila min,sem se rozhodla ze zacnu zase omezovat jidlo na jedno denne a to na svacinu do skoly,aby mi nekrucelo v brise.Atak to delam uz druhy tyden,vim ze to neni dobry postup a ze to neni ani zdravi,ale ja to jinak nedokazu.Kfdyz si stoupnu po tydnu na vahu a zjistim ze mam 4 kila dole to je pro me nejvetsi motivace.Nemam totiz velkou trpelivost a vsechno chci co mozna nejrychlejc.A tak mam ted hroznych 85 kilo,neustale mi v hlave behaji poznamky nasich a ja sama se necitim vubec dobre a nejradsi bych ani nechodila mezi lidi,vzdyt prece kazdy vidi jak sem pribrala.A chci rychle zhubnot aspon na 60-65 kilo abych vsem dokazala ze to jde a ze jsem silna a ze to dokazu a aby mi vsichni rikali jak mi to slusi.