Již 10 let se mnou žije paní Bulimie

/26 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

Nový život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, je mi 17 let a již dlouho mám problémy s příjmem potravy.Asi tak před čtyřmi lety yjsme se konečně rozhodla že zhubnu. V dětství jsem trpěla nadváhou a bylo mi to předhazováno ze všech stran – ve škole, doma..prostě všude, ale já jsem to neřešila, jídlo mi chutnalo, tak proč se toho vzdávat a proč? Ale kolem 14 let jsem jako asi každá dívka zatoužila najít si kluka, ale věděla jsme že se nikomu nelíbím, a že když budu vypadat takhle, tak můžu na všechny kluky zapomenout. Nejdříve jsme hubla pomalu a s rozumem. V této době jsme se nemusela zas tolik omezovat, protože jsem rostla..Stačilo se nepřejídat.Ale mě to nestačilo, chtěla jsme být ještě hubenějsí. Tak jsem začala jíst méně a méně. Hubla jsme rychleji a byla jsem spokojená. Každě ráno jsme se dívala do zrdcadla a zkoumala jsem svou postavu.Čím jsem byla hubenějsí, tím jsem byla šťastnějsí. I narážky ostatních, že jsme už hubená moc a t přestanu mi dávali ještě větší sílu jít dál a dokázat všem, že na to mám. Až jeden den, už nevim co přesně způsobilo takový obrat v mém myšlení, jsem si řekla, že už si chciužívat života a konečně normálně jíst. Ale po takové dlouhé dietě ani mě tělo nevědělo, co ot normálně jíst znamená, takže jsme se přejídala. Pořád jsme si říkala, že jsem hubená, že si to můžu dovolit. Ale po někajké době tohoto způsobu stravování jsme si všimla, že již tka hubená nejsem. A co jiněho mohlo následovat, než kolotoč obvi0nování sama sebe a depresí. Nyní je to již tka 2 roky, co si plus minus držím svou váhu. Ale je to neustálý boj přejídání, zběsilého sportování a samozřejmě depresí. Vždy když se přejím, mám hroznou depresy a jdu šlapat na náš rotoped(ještě že ho máme) a pak už třeba celý večer nic nejím. Ale další den nastane to samé. Mé tělo je vysílené z jízdy na rotopedu, která trvá většinou tka hodinu a půl a přejím se ještě více. O stravování jsme přečetla spoustu článku a vím, jak by měl člověk správně jíst a tak dál, ale já to prostě už neumím. vzpomínám na doby mého dětství, když jsme jedla co jsem chtěla nepřemýšlela jsem nad každým soustem, jestli ho smím sníst nebo ne. Tento týden se mi docela dařilo. Chodila jsem běhat, jedla tka nák normálně, i přišlo takové jedno přejezení, ale když jsem již pak nevečeřela, tka jsem šla spát celkem příjemně nasycená a ne předená. Ale dnes ráno to na mě opět přišlo. Včera jsme byli s kamarády v hospodě a když jsem přišla domů, měla jsme po tom pivu hrozný hlad, ale dala jsem si jen kousiček samotného rohlíku a šla hned spát. Ale celou noc jsme myslela na to jak vstanu a najím se, pořádně se najím. Kvůli tomu jsem vstávala již v půl sedmé a první co jsme udělala, když jsme přišla do kuchyně bylo že jsem se vrhla na buchtu, které jsem včera celé odpolende odolávala.Snědla jsme jí hrozně množství, ale to mi nestačilo, musela jsem si dát ještě ot vonavé zapečené musli se sušeným ovocem a k tomu kakao. Už jsem byla hrozně nafouklá, břicho jak těhotná a co mohlo jiného následovat než deprese, která ve mě vyprovokovala pocit, ještě si něco dát. Tak jsem ještě ujídala tu buchtu, až jsem jí snědla velkou část plechu. Když vstali rodiče, tak jsme samozřejmě ještě něco málo pojedla a nimi. Nyní vím co bude následovat, půjdu nahoru do pokoje, kde máme rotoped a pojedu. Budu mít dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělala, jenom kdybych se předtím nepřežrala jak prase. Ach jo, a toto zažívám tak třikrát týdně. Myslím si , že díky tomu sportu mám vcelku dobrou fyzičku. S postavou jsme v tuto chvíli také celkem spokojená, ale bojím se abych nepřibrala z toho přejedení ráno. Doufám, že se mi jednou podaří se naučit jíst normálně a být spokojená se svou postavou. Ach jo, jsem z toho všeho už hrozně unavená, pořád je to to samé dokola….

Dokazu to

/0 Komentáře/v /přidal

když čtu vaše příběhy, tak sem se rozhodla ze sem taky napisu.MAm problem s prejidanim,nebo spis sem mela.Vzdycky jsem mela sklon k pribirani,v dubnu minuli rok sem se rozhodla ze se svymi 86 kili neco udelam,a tak sem zacala jist jen jedno jidlo denne treba zeleninovy salat a jen vyjimecne sem jedla vic hlavne o vikendech to sme musela i obedvat a ono se mi za mesic podarilo zhubnout skoro 10 kilo,takze sem mela okolo 76,a byla jsem spokojena,pak sem zacala chodit s klukem a prestala se kontrolova.NAopak sem zacala cim dal vic jist. Jeste pred tremi mesici mi bylo uplne jedno jak vypadam,mam kluka ktery me ma rad takovou jaka sem.a ja sem ze sebeou byla taky spokojena,to se ale zmenilo kdyz mi doma zacali rikat ze bych mela ze sebou neco delat, ze sem tlusta a ze to vsichni vidi jak sem pribrala a ze sou ze me nestastni.A meli pravdu.Za 8 mesicu se mi podarilo pribrat na 90 kilo rovnych. Po nekolika jejich poznamkach ktere me strasne stvali jsem se rozhodla ze teda zacnu jist zdrave a do toho budu denne cvicit a chodit plavat.Kdyz sem po dvou mesicich stoupla na vahu a zjistila ze mam jen o dve kila min,sem se rozhodla ze zacnu zase omezovat jidlo na jedno denne a to na svacinu do skoly,aby mi nekrucelo v brise.Atak to delam uz druhy tyden,vim ze to neni dobry postup a ze to neni ani zdravi,ale ja to jinak nedokazu.Kfdyz si stoupnu po tydnu na vahu a zjistim ze mam 4 kila dole to je pro me nejvetsi motivace.Nemam totiz velkou trpelivost a vsechno chci co mozna nejrychlejc.A tak mam ted hroznych 85 kilo,neustale mi v hlave behaji poznamky nasich a ja sama se necitim vubec dobre a nejradsi bych ani nechodila mezi lidi,vzdyt prece kazdy vidi jak sem pribrala.A chci rychle zhubnot aspon na 60-65 kilo abych vsem dokazala ze to jde a ze jsem silna a ze to dokazu a aby mi vsichni rikali jak mi to slusi.

Anorexie jako následek incestu

/0 Komentáře/v /přidal

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Chci nebo ne???

/2 Komentáře/v /přidal

Chci nebo ne??? no-ana Začalo to, když jsem nastoupila do prváku. Uháněl mě kluk, fakt strašným způsobem, nesnášela jsem svou „nejlepší kamarádku“ – bylo toho na mě moc…Začala jsem se přejídat a zvracet a pak jsem přestávala jíst. Né, že bych nejedla vůbec, to ještě ne, ale bylo to takový nahlý…Dny a měsíce utíkaly a najednou to byl rok, co už jsem pořádně nejedla, ale to nejhorší přišlo až v létě. Loňské léto jsem strávila tím, že sem za den snědla 2 rajčata, vážila jsem 45kg/170cm, hádala se s přítelem, přestala mít chuť na sex – začala jsem to úplně nesnášet – byla jsem alergická na to, když se mě někdo dotknul. Pak začala zase škole, trochu jsem přibrala, v listopadu jsem se rozešla s přítelem-ale pak jsme se zase dali dohromady-naštěstí-Marek mi strašně pomáhá… Jenže pak přišli Vánoce a s tím nejhorší přežírací období-odhaduju, že jsem měla tak 55kg… Nelezla jsem několik týdnů, spíš pár měsíců na váhu, když jsem si na ní stoupla a viděla tam pak 53kg, málem jsem se zbláznila. Všechny kalhoty, které mi byly volné jsem měla obeplé jak nějaký prase…A tak si cítím i teď. Dny kdy vůbec nejím, střídají noční nájezdy a někdy ani ne noční. Jenže jakmile se víc najím – i normálně jako ostatní- můj žaludek to nepřijme a já zvracím… Najednu stranu bych se chtěla stát zase tou normální holkou co si užívá toho, že má nejlepšího přítele na světě, báječnou rodinu…Ale pak se podívám na svoje stehna, a vzpomenu si jak vypadala tehdy v létě – byla štíhlounká, malinká, hubeňounkou – jako celá moje postava. A já takovou postavu zase chci mít, ale moje vůle je malá. Nezvládám to!!! Třeba teď – celý den sem jedla jen ovoce, a pak…sušenku, čokoládu, celozn.rohlík, jenže toho bylo moc – tak jsem to vyzvracela. Ani jsem se k tomu nemusela nutit, jen se předkloním a je to venku….Prosím jestli je tu někdo, kdo se vyléčil sám, bez pomoci odborníků, napište mi jak…Prosím… P.S. – Musela jsem si změnit mail. Takže sem dávám svůj příběh znova. =)

Jsem vítěz:-) jupí

/2 Komentáře/v /přidal

Hezký den všem, (je to dost dlouhý ale přečte si to pls 🙂 Bude tomu skoro rok, co jsem dostala nápad, že bych mohla shodit několik kg. Je mi 19 let, měřím 175cm a nyní vážím 62 kilo. Tolik jsem vážila i před rokem. během asi 3 měsíců jsem shodila cca 9 kg, ale pořád jsem si připadala tlustá. Potom jsem se začala přejídat, jak to tak bývá po dietách. ale je zajímavé, že jsem se dostala na svou původní váhu, ani o kilo víc, začala jsem mít výčitky jak jsem si to mohla tak pokazit a rozhodla jsem se že začnu znova hubnout, když už jsem to jednou dokázala. Opět jsem zhubla, tentokrát 12 kilo, ale stejně jako předtím se jednoho dne něco zlomilo a začala jsem se přejídat. vůbec to nešlo zastavit.(kam se poděla ta vůle?) Nastestí neumím zvracet, takže jsem se alespon nedostala do bludného kuhu. dnes mám zase zpátky ,,svojí,, váhu, a pořád ve mě hlodá myšlenka, že kdybych shodila alespon 5 kg, tak budu mít ideální postavu… chci ná Vás všechny apelovat, abyste nezačínaly s dietama!! já jsem byla hodně hubená ale NEVIDELA jsem to!! připadala jsem si pořád tlustá! vaše tělo si vaší váhu pamatuje, a bude si jí držet, za každou cenu, takže po každém strádání přijde kompenzace v podobě přejídání… každej si tohle ale musí projít a zkusit sám. já jsem byla taky chytrá když mi všichni řikali že už mi to sluší a at si to udržuju cvičením… bohoužel miluju jídlo, a vím, že když zhubnu, tak to stejně naberu zpátky protože se nevzdám prohřeškům s přítelem u televize, čokolády atd… to si radši všecno tohle dopřeju, ale CVICIM… to je důležitý. Ted už cvičím pro zábavu, ne proto, abych spálila kalorie. Dám si výbornou bábovku, a pak jdu na brusle, poslouchám mp3, a nemyslím na to jak moje hnusný ,, tlustý,, tělo zabavuju kalorií, ale jak mě to baví a skvěle se odreaguju… tohle si musí každej uvědomit. co je to 5 kilo navíc? mám krásný prsa, tvarovaný nohy a trochu špíček na břiše, a co??? musím se začít mít ráda, a to je základ všd ho. kdybych začala znova hubnout, tak budto: – zhubnu zase moc, ale budu si připadat pořád tlustá – začnu se zase přejídat a vrátí se mi to – utrpí tím sebevědomí – začnu se nenávidet za to že nemám vůli když se na to podívám objektivně, myslela jsem si, že když zhubnu, tak budu konečně stastná. ale opak je pravdou. statsná jsem ted, když jdu s holkama chlastat, bavím se a nemyslím kolik mám alkohol kalorií, jdu grilovat, dám si na co mám chut, ale taky si zacvičím a je vše ok. takže holky, prosím vás, v***e se na poznámky všech co se týče váhy, mě taky táta řekne, že mám zse špek, přítel mi řekne ty muj buřtíku. a já ho v tu chvíli tak nenávidim… ale tím se nesmíte nechat ovlivnit jako jsem to udělala já. myslím že kdybych zase začala hubnout tak by mě nějaká ppp neminula a už jsem kolem toho i prošla. takže se toho bojím. nenechte se nikým zviklat!!! cvičte co to jde, musí vás to bavit a uvidíte za pár měsíců výsledky… cvičení je na celej život, ale dieta ne, takže když jí přestanete držet, tak se vám to vrátí někdy i s úroky… nedávno jsem viděla zvláštní srovnání, které mě taky utvrdilo v tom, kašlat na diety.. byly to obrázky žen na obálkách mužských a ženských časopisů… na těch mužských byly samý krásný (jak jinak) ale hlavně zdravě štíhlý souměrný ženský, a na tech dámskejch? proste chcíplotiny když se to srovná, samý vychrtlý bílý průsvitný modelky… v tu chvíli mi to došlo. že proste zenská musí mít prsa, trošku zadek a boky. ale tak nějak akorát. a o tom to všechno je… ale proč nám cpou ty vychrtliny? když se to vlasne chlapům ani nelííb? je to nezdravý, a my je napodobujeme a máme pak akorát problémy? rozhodla jsem se že Já už na ně kašlu. chci mít postavu akorát a nezabejvat se každým kilem. Myslím si že mám stestí že jem začala takhle uvažovat, a pomalu zapomínám na to když se mi líbíly moje vyčnívající kosti… už se těším až bude hezky a budu se opalovat a cpát se jahodama, a ne si je vážit a trápit se stím kolik si jich Můžu dát, protože mi to nějakej hlas v hlavě přikazuje, neposlouchejte ho…prosím věřte, že když zhubnete tak nebudete štastný!! budete si naopak připadat jeste hůř.. milujte život a sebe netrestejte tím že nebudete jíst!! Vaše Anetka M.

Hodný pejsek na voditku

/6 Komentáře/v /přidal

Nikdy by me nenapadlo, ze sem budu psat svuj pribeh i ja, a to ty vase ctu uz hodne dlouho. Můj příbeh se možná až tak neliší od vašeho, sama nevím, jsem zmatená. Ale zacalo to stejne. Loni v lete jsem lezela na posleli,hezka holka se zdravou vahou, dlouhy nohy, hezky bricho…, byla jsem proste normální.Ale zakoukala jsem se na svoje stehna, chytala se za „speky“ a rekla jsem si, ze s tim musim neco delat, a ze to dokazu, jako jsem dokazala uz tolik. Bylo mi 14 let, samé jednicky samozrejmostí, maminka se dmula pýchou, byla/a jsem vzorem mnohých lidí. Zacala jsem samozrejme hubnout a ze svých 65kg/178cm, jsem se dostala az na 54kg. Podotýkám, ze jsem vzdycky jedla, alespon trikrat denne, i kdyz jen trochu. Zpocatku jsem byla stastná a cítila jusem se tak silná. hlavne, kdyz jsem videla, jak moje byvala nej. kamoska, se kterou jsem driv jidavala pizzy, hranolky a uzivala si zivota, videla, ze JA MAM VULI, ona ne, JA MAM CILE, ona ne, JA MAM uspech atd….. Zpocátku jsem s ni jeste jaks taks vychazela, i do spolecnosti jsem chodila, ale pak uz me to nezajímalo. Jeste predtim jsem ale chtela pribrat a konecne se z toho dostat, a tak jsem vazne jedla, abych udelala vsem radost, mamce, brachovi…..Ale pak prisel ten moment (mela jsem zrovna 56kg a psychicky se s tim srovnavala) muj nejvetsi vzor-starsi bratr, mi rekl, jestli jsem se nahodou nespravila, ze vypadam lip. Myslel to dobre, to vim, mel o me strach. Ale moje druhe nemocne ja to nepochopilo a ja spadla jeste hloubeji nez predtim (hlavne dusevne)……Je to asi mesic, ma vaha se pohybuje mezi 53-55kg. V mem zivote neexistuje uz nic. Jen JIDLO a muj stereotip, ktery nesmi nikdo narusit. Nemam zadne kamarady, jsem stale sama, nechci nikam chodit, myslim jen na jidlo, kdyz mame nehodou navstevu zrovna v DOBE ME vecere, jsem schopna u sebe v pokoji mlatit do stolu, brecet valet se po zemi, jen ze zoufalství, ze byl narusen muj plan. Jsem protivna, naladová, mám hruzu, ze me nekde budou nutit jíst. Na maminku porad hazim takove hnusne pohledy, sedavam u ni koukam ji do oci, tisknu ji ruka, jen aby si vsimla, ze uvnitr kricím: Pomoz mi!!! Ale marne. Vzdycky jsem byla trochu samorost, resila si vse sama, a proto nas vztah neni takovy, abych ji byla schopna neco rict. Presto, ze me miluje nic nevidi….Nemám menstruaci, padají mi vlasy, mam deprese, jsem slabá atd atd…. Ale ji staci, ze jsem skvela ve skole, vsichni me chvali. Proste rozumna, chytra, sectelá dcerunka s obrovskou budoucností. a to me dohání k šílenství….že NIKDO nic nevidí. Mamka si jen planuje, jak pujdem oslavovat, az me vezmou na gymnazium a nechce nic slyset o tom, ze o to zkratka nespojim, ONA se na to tesí, a já budu ten predmet „teseni“. V zadnem pripade nechci mamku nejak obvinovat, ona je jinak skvela, chytra zenska a myslim, ze ani nevi, jak mi ublizuje. Vim , ze kdyz na ni mluvim, tak neposloucha,jiste vím jen, ze bude mit radost z mych uspechu. Pripadám si vazne jako ten hodny, krasny pejsek na voditku, kterého vsichni obdivuji, jaky ma krasny kozisek, ale nikdo nevidi oci, jez volaji o pomoc, trochu lasky a pochopeni, protoze bez pomoci brzy zemre. Ted uz jim zase trochu vic, ale psychika je horsi a horsi. Vikendy jsou pro me utrpenim, protoze nemam svuj skolni stereotip, utapim se v sebelítosti, myslenkach na smrt a vecnem hledani smyslu zivota, ci nalezeni motivace…..Tim, jak si me malokdo vsima mam pocit, ze vlaste nejsem tak nemocna a nezaslouzim si pomoc, takze si ted pripadám trochu provinile, ze sem ted pisu. Zkrátka nejsem ve stavu, abych pochopila, jak na tom jsem.Doufam, ze vas muj pribeh alespon trosku zaujal a jestli si ho nekdo prectete, budu ráda, protoze doufam, ze nekdo z vas me malicko pochopi, nebo uzna, ze asi nebudu v poradku, coz je pro me obrovska uleva. Konecne jsem se sverila, i kdyz jsem urcite spoustu veci, ktere mam na srdci, zapomnela. Jsou proste v zivote veci, ktere vratit nelze a budou vas strasit stale a anorexie je jedna z nich….Presto bojujte, bojujtë, perte se, pokud vidite neco, za co vam to stoji…..Je obrovske stesti mit v zivote neco, pro co chcete zit. Budte silne a neztracejte nadeji jako já……. (i kdyz porad verim, ze se kousek nadeje nekdne schovava i pro me a ja doufam, ze ho jednou najdu, driv, nez bude pozde…..)

je se mnou něco v nepořádku?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,je mi 19 let a meřím 170 cm važím 54-55kg,všichni mi říkají,že jsem hubená až moc,ale ja si myslím,že jsem akorat,navíc mám bmi 18 cože je v pořadku,ale se svoji postavou spokojena njsem.dřívejsem jídlo ani nějak moc neřešila…nikdy jsem nebyla vyloženě tlusta,má vahá se pohybovala do 60 kil.Ale minulý rok o prazdinách se to změnilo,začala jsem njednou stale více přemýšlet co jím ap,stravovat se výhradně zdravě a sportovat…a ptám se myslíte si že trpím nějakou s poruch příjmu potravy,dala jsem si tet ppp a vyšlo mi toto http://www.pppinfo.cz/vyzkousejte_test4.asp?id=83265 pravdou je že jsem jako šílena pořad sleduji co jím kolik to ma kalorickou hodnotu atd a glavně bych si přalal být hubenější,ale často se přejídam a pak mám výčitky svědomí a nebo zvracím,někdy když sem v koncích tak dokonce pužívam projímdal takhle to dělám už asi tři měsíce,místo 10 kapek si jích dám 40 a pak druhý den ráno,se svíjím v křečích a nebo nejím vubec,někdy piju jen celý den vodu a štavy ale nevydržím to většinou a pak bych se nejraděj nafackovala….no tak nevím zda si mám myslet že mám problem a nebo ne:-(navíc jsem ted byla u dr pač mě bolelo břicho a zjistili mi že mám něco s ledvinama v pondělí jdu na vyšetření,mám strach abych to neměla z těch projímadel:(tak pá a napište svuj nazor,děkuji.

Ana & Mia

/2 Komentáře/v /přidal

Jednoho dne milovat jsem chtěla, ale nebyla jsem krásná jak jsem býti měla. Změnila jsem život svůj, chtěla jsem dosáhnout cíle stůj co stůj. Zahodila jsem radost a slast, přišel jen smutek a strast. Tehdy přišla ona, řekla, že mi dá vše, že se jmenuje Mia (bulimie) toď vše. Řekla, že budeme spolu šťastně žít, že bude jen moje a já budu moct její být. Zdála se být hodná, milá, jenže pak už nebyla cesta jiná. Musela jsem dělat, to co káže, bylo jedno, že mě tím vším sváže. Slabá, malá, hloupá, tlustá, napovrch krásná, uvnitř pustá. Nebylo slunce, bylo jen tma, nebylo přátel, byla jen ONA. Skoro jsem umřela, nedalo se už jinak jít, na hlad se umírá, s ním nejde žít. Pak sem ji zahnala, hluboko do sebe, ukryla se do mě, avšak nenechá mě jít do nebe. Stále tam čeká, stále tam je, její sestra Ana možná taky příjde. Myslím si, že jsem volná? Ale ne, ona tam zůstala a čeká jen, až její den příjde vyleze opět ven. Nevím dne ani hodiny, kdy se tak stane, ale má další láska chřadne. Možná, že příjde už zase teď, pomoct mi od smutku a to hned. Příjde a obejme mě zas a znova, zase uslyším ta její slova. Miluji tě, víc než oni, dám ti vše pro co tvé srdce roní. Na tuto nabídku se nedá říci ne, zvláště když je smutek hlavní na pořadu dne. Tehdy, když tě ten, jehož miluješ opustí, tak tehdy ji tvá vůle ke své mysli opět propustí…

Existuje cesta zpátky?

/0 Komentáře/v /přidal

Už dlouho navštěvuju tyhle stránky, ale teprve teď jsem se rozhodla napsat i svůj příběh. Začalo to tak před dvěma rokama. Rozhodla jsem se se sebou něco udělat. Ne že bych byla nějak extra tlustá, ale prostě taková „dost oplácaná“ (Asi 58 kg na 159). Začalo to nevině, jen jsem začala jíst pravidělně, omezila tuky, přestala jíst sladký, začala běhat atd. Po prázdninách mě všichni chválili jak mi to sluší a tak. Znáto taky ne? Ten přijemný pocit „výhry nad sama sebou“. Nestačilo mi to, hubla jsem dál. Nemyslím si, že to byla anorexie, to ještě určitě ne. Začala jsem chodit místo běhání do fitka, skoro každý den. Myslela jsem jen na to, kdy si budu moct dát další jídlo… Ale na Vánoce jsem to nevydržela. Nešlo to. Totálně jsem spráskala všechno cukroví, jako kdyby si tělo chtělo vynahradit všechnu tu dobu odříkání. Řekla jsem si fajn, jednou to stačilo, je mi sakra blbě, tak to nebudu dělat znova! Jenže ouha, opakovalo se na silvestra, PROKLETÉHO silvestra. Zkusila jsem zvracet, ale nešlo to. Jenže po pár pokusech už mi to šlo. Říkala jsem si, že přestanu až budu chtít jenže kyž jsem chtěla tak už bylo pozdě. Asi po dvou měsících (za tu dobu jsem přibrala 2 kila, místo, abych zhubla!) na to přišla mamka. Snažila se mi pomáhat ale vedlo to jen k tomu, že jsem se se svým problémem víc schovávala, to co jím (čím se přežírám) přizpůsoovala tomu abych to líp vyhodila. Jak já se nenáviděla!!!! V tu dobu se se mnou rozešel přítel což mi taky nepřidalo. Najednou jsem si neměla s kým povídat, komu se svěřit, kmarádky se otáčely na druhou stranu. A já byla zlá a uzavírala se víc a víc do sebe. Nějak jsem zvládla školní rok, těšila jsem se, že pojedu pracovat do Francie a začnu znova. naneštěstí jsem pracovala v kuchyni a měla přístup ke všemu jídlu jak se mi zlíbilo! Hrůza! Vrátila jsem se o další 3 kila těžší. 🙁 A všichni si mysleli, jak jsem už v pořádku. Nebyla jsem, nejsem! A bojím se, že nebudu. Od nového roku se držím a zvracela jsem jen jednou. Díky záchvatovitému přejídání jsem ale od vánoc přibrala dalších 10 kg!!!! Pomoc, tohle nejsem já! Chci být zase ta pěkná, veselá vysportovaná holka a ne tlustá ubrečená koule! Ničí mě to, nejsem schopná cokoliv dělat, učit se-a to mám letos maturitu!!! Úplně nejvíc mě ale vadí to, že jsem a budu nucená na jídlo myslet do konce života-jsme diabetička na inzulínu. Ničím se, zabíjim, ale je to silnější než já. Kde se stala chyba? Proč to takhle muselo skončit? Jestli má některá z vás taky cukrovku, budu moc ráda, když se ozve… ps-všem držim moc palce aby se ze všech těhle hnusnejch nemocí, vyvolanejch společností vyléčili a nikdy víc už jim nepropadli!