Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všem, nevim zda můj příběh patří do rubriky „ppp“ ale i přesto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Vždy jsem byla tak nějak obézní dítě ale jako malá jsem si to nějak ne připouštěla a takové věci neřešila. Když mi bylo asi 12 let můj taťka mi řekl že jsem tlustější a já od té doby začala řešit diety které jsem zkoušela denně ale žádná nebyla úspěšná. Na základní škole jsem snášela posměch spolužáků typu“zakryj ty špeky, ty máš prdel jak vrata“. Navenek jsem dělala že mi to nevadí ale uvnitř jsem byla zamindrákovaná až na půd. Takle šla má léta na škole neúspěšné diety posměch atd…..byla jsem nenápadný typ tak že na zákld.škole o mě nikdo ani nezavadil ale přišla střední škola já zhubla nevýrazné 3kg přes léto obarvila si hlavu,začala se malovat a zájem kluků na střední škole byl i když jsem měla nadváhu …..váha se mi držela kolem 165/65kg celou střední školu…..až jednoho dne mi strýc řekl že jsem nějaká tlustá a já si řekla stop. V té době jsem měla přítele byla jsem zamilovaná šťastná on mě miloval takovou jaká jsem byla….ale já jsem začala hubnout a to dost razantně cvičení hladovění atd zhubla jsem 10kg. Každý mi říkal ty jsi nějaká hubená mě to těšilo a už jsem neměla potřebu hubnout …..ale změnila jsem přítele a jen tak mezi řečí jsem řekla že bych potřebovala zhubnout. Jeho reakce na mou větu byla ?jo tak 2kg? a já jsem se vcelku podivila jak to může říct mé hubnutí začala na novo s přítelem jsem se rozešla ale myšlenky na hubnutí se mě drželi zvracení ve vaně zvracení v práci myšlení na to co je k jídlu a nebo dny kdy jsem nejedla a těšila se na noc až hlad zaspim se mě drželi asi půl roku. Na nějakou dobu to upadlo asi 5 měsíců jsem nějak svou postavu neřešila nějaké to kilo jsem nabrala ale byla jsem spokojená ale před4 měsíci jsem potkala mého nového přítele a opět ta samá pohádka. Mezi řečí jsem jen řekla ?já vypadám hrozně potřebuji tak 10kg dolu? a můj přítel který mi tvrdí že mě miluje takovou jaká jsem mi řekl?když zhubneš 10kg tak to tě budou chtít chlapi ještě víc?!!Pro někoho bezvýznamná věta ale pro mě ta věta znamená ANO ZHUBNI BUDEŠ SE MI LÍBIT VÍC!!od té doby jsem opět začala řešit diety a jak mile jdu po ulici a vidim dívku která má 50kg říkám si proč já mam 55kg a né těch krásných 50kg?..nevim zda toto řeší každá dívka nebo už jsem ze sebe tak zakomplexovaná a zdegenerovaná myšlenkami na jídlo a to být štíhlá?. Předem se omlouvám zda tento příspěvek nepatří podle vašeho posouzení do této rubriky a za pravopisné chyby?.

můj dávný příběh

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj čtenářky těchto příběhů. Všechny nás tu něco spojuje, je to trápení s postavou, s váhou a věčný boj to nějak zvrátit, vyřešit a hlavně – navždy. Všichni, co tu jsme, se cítíme nepěkně, nepřitažlivě, tlustě a máme pocit, že se svýma postavama pomalu nemůžeme vylést ven. Já sama jsem ze sebe moc nešťastná a musím říci,že to se sebou nemám vůbec jednoduché. Svou váhu řeším celý svůj život. Měla jsem různé postavy s různými hodnotami kil – 74,60,55,50,49… dodnes nevím, jaká je moje NORMÁLNÍ váha. Myslím si, že ta 55-kilová, protože tu jsem si držela několik let téměř bez problémů. Jídlo jsem si sice hlídala, občas jsem si i zahřešila, ale s mírou a samozřejmě jsem cvičila. Cvičení patři k mému životu už z dob základní školy, takže hýbat se, mi přijde úplně normální. Jakýkoliv výkyv váhy mám spojený s něčím nepříjemným, se složitou životní situací, která mi bere pevnou půdu pod nohama a vždy jsou za tím muži. Největší prostor dostala moje ppp v době, kdy jsem se po 7 letech rozešla s mým tehdejším přítelem, který mě posléze vyhodil z mého vlastního bytu a nastěhoval se do něj se svojí milenkou. Celá tato nepříjemnost trvala 4 měsíce, než se to vyřešilo a já plná zoufalství, jsem jedla, jedla a jedla. Jedla jsem bezmyšlenkovitě, hltavě a hlavně vše, co bylo po ruce. Jídlo jsem nevychutnávala snad ani moc nekousala, ale jedla jsem opravdu až do úplného přejedení, kdy jsem se pro plnost břicha nemohla ani narovnat. Pak jsem se jen svalila do postele a spala. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje, ale jídlo se mi postupně začalo vkrádat do mysli a nebylo možné ho z ní dostat. Po těchto záchvatech se samozřejmě dostavily pocity úzkosti a viny. Těchto záchvatů přibívalo a já si připada jako blázen, protože jídlo mě doslova ovládalo. Za 2 měsíse jsem tímto způsobem nabrala 20 kilo, nebylo mi oblečení, úplně se mi změnila tvář, byla jsem oteklá, padaly mi vlasy a přestala mi menstruace. Lidé na ulici mě nepoznávali a když už mě poznali, očividně se hrozili. Propadala jsem panice a tím více zabředávala do záchvatů přejídání. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Přestala jsem chodit ven, přestala jsem se ozývat svým kamarádům, přestala jsem cvičit, přestala jsem být dobrá v práci, odmítala jsem zakázky, přestala jsem o sebe dbát, myla jsem se po tmě, abych neviděla své tělo a jen jsem jedla, jedla a jedla. Celé to trvalo více jak půl roku – přesně nevím, ale pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem byla na skutečném dně. Kdy jsem si vzala v práci dovolenou a zavřela se doma, abych nemusela ven mezi lidi. Byla jsem neskutečně unavená, zoufalá a opuštěná. Ještě stále jsem netušila, že by mohlo jít o nějakou poruchu v příjmu potravy. Na to mě navedla až moje gynekoložka, ke které jsem v době mého dobrovolného uvěznění zašla. Ta mi napsala doporučení k psycholožce s tím, že je moc dobrá a pomůže mi. Já jsem, ale místo k psycholožce vyrazila do knihovny, kde jsem si půjčila knihy o ppp a všechny je přečetla. Dá se říci, že v té chvíli jsem to celé pochopila, pochopila jsem svojí ppp a vůbec to všechno, co se mi stalo. Nikdy na to nezapomenu, protože to byl můj odraz ode dna. Okamžitě jsem to chtěla řešit a nemohla jsem se dočkat prvních výsledků. Udělala jsem si svůj vlastní plán, který jsem důsledně dodržovala. Bod č.1 byl – nemít doma žádné jídlo a nakupovat chodit s minimem peněz, protože to si pak rozmyslíš, co koupíš. Jídlo jsem přesně odvažovala a jedla 6x denně. Zašla jsem za úplně cizí slečnou, o které jsem věděla, že se také trápí s váhou a nabídla jí, jestli by se mnou nechtěla chodit cvičit. Dnes jsme výborné kamarádky 🙂 S ní jsem překonala veškeré své krize lenosti i žravosti. Občas jsem měla velké krize a strašně jsem se chtěla přejíst, prostě jen tak, jakoby mi chyběl ten pocit plného břicha nebo co. Ale má vůle byla neskutečná. Takto jsem se po roce vrátila na svá původní kila – tedy na 54 kilo. V době, kdy se mi tohle dělo, mi bylo 28 let. Dalšího muže jsem si do svého života pustila až po třech letech – ale jen na chvíli. Dnes je mi 34 a celou tuto dobu se strachuji o svou váhu a jakákoliv poznámka na mou postavu mě vyvádí z míry. Dnes mám 54 kilo při výšce 169cm, ale někdy si připadám tak velká a nepěkná, že váhu stahuji na 52 nebo 50 kilo. Dodnes nevěřím mužům, celou tu dobu na sobě strašně dřu. Stala jsem se hodně samostatnou, nezávislou a tak trochu workoholickou. Nevím přesně, co mě žene vpřed, ale asi je to pocit, že spolehnout se můžu jen sama na sebe. Ale to je zase na jiné vyprávění. Každopádně mě ppp hodně změnila. Hlavně v přístupu k sobě samé a pocit, že tu stále někde je, mě neuvěřitelně znervozňuje. PPP nesužuje jen mladé slečny, o kterých by si kde kdo mohl říci, že to jsou akorát rozmazlené děti, které už neví, jak by na sebe upozornily. Je to problém i dospělých žen…. vlastně to vůbec není o věku, prožíváme to všechny stejně….

Začalo to nevině :(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, je mi 15 a bude to mu rok co sem s tim začala. Brácha je sportovec a já se nemohla dívat jak pořád běhá musela sem taky 🙂 bylo to supr, běhala sem asi měsíc každý den a krásně se mi zpevnila postava (v té době sem normálně jedla všechno co sem chtěla). Byla sem tak akorát měřila 169cm a vážila asi 50kg. jenže jednoho dne sem si přečetla obal na čokoládě co sem zrovna jedla a zjistila, že když si dám 1 čokošku musím hodinu běhat. čokolády sem se vzdát nechtěla a proto sem pořád běhala v tédobě sem si taky hodně začala všímat „ideálů“ v médiích. Všude se psalo a bohužel i píše! Zhubněte! a budete štastní, sportujte! atd… V té době mi jaksi chyběl životní smysl a já myslela o.k. zhubnu pár kilek a on se náký ten smysl najde (jak naivní!) No jenže mně zhubnout nešlo snažila sem se asi 2 měsice -každý den běhat, snídaně jogyrt pak ovoce, těstoviny jogurt a ovoce … jenže pořád nic:( byla sem zoufalá pak sem se přestala trápit a začla normálně jíst jenže tim můj život úplně ztatil smysl. Byla sem vždy jedničkářka, prý nadprůměrně inteligentní,chtěla být dokonalá a bohužel sem byla i perfekcionistka. Nevím co se smým životem stalo, ale nák sem ho přestala vnímat – když sem nezhubla. Začala sem se za to trastat řezala sem se všude možně do rukou nohou .. Máma na to přišla a dotáhla k psycholžce, tý sem něco řekla ale o jídle ani slovo v tu dobu mi asi ani nedošlo že to dělám proto že sem selhala a nezhubla. takhle to šlo celou zimu. Ale začátkem jara si dala opravnej pokus a šla sem do toho brutálně. fakt drastický diety. Každý den … ráno mi bylo špatně po včerejším nájezdu tak sem nesnídala, ale od oběda sem žrala až do usnutí a nehorázně tloustla. Měla sem toho dost a chtěla normálně jíst a žít! jenže to nešlo. Pak sem odjela na 3 týdny k moři a tam sem byla ráda za každý jídlo co mi dali, jídlo fakt ubohý a já strašně hladověla jenže tam sem svou lednici neměla. Zhubla sem tam asi 2 kila, mimochodem mě vedoucí obvinila z anorexie. přijela sem domů a řekla si že budu jíst jako tam jenže se tak nestalo. žrala sem zas o 106 … asi v půlce prázdnin mě napadlo zvracet tak sem začala ze začátku to nešlo ale ted se mi zvedá žaludek i když se napiju vody. Už úmyslně nezvracím ale jíst normálně neumim pořád strašně žeru a trápim se, samozdřejmě taky nenávidim svoje tělo ale psycholožka mi řekla že tělo za to nemůže může za to jen můj rozum nebo spíš nerozum … je to pravda. Jen mozek mi pořád přikazuje : trestej se, zvracej, řež se vždyť ty si ta blbá tlustá holka co nic nedokázala tak trp! každý dne myslím na sebevraždu je jen otázka času kdy to udělám …

Slabšia ako ja

/0 Komentáře/v /přidal

Je tomu necelého pol roka čo mi blízka osoba ochorela na PPP..Teraz vidím aké je to hrozné a aké to bolo hrozné pre ludí okolo mna.Pozerám na ňu a stále jej nedokážem pomôcť..Začalo to keď sme šli spolu do anglicka..Začala mi hovoriť ako sa bojí že nás v anglicku budú núti´t večerať až po siedmej,lebo je to ich zvyk.Zlakla som sa tónu jej hlasu,lebo ..neviem bolo z nej cítiť strach.Mne to samozrejme vadilo tiež..tak neskoro už nejedávam,lenže ísť do anglicka bol môj sen a znapríjemniť si to niečim takýmto..na to som sa mohla vykašlať…Pokračovalo to tam..v hostitelskej rodine začala cvičiť po každej večeri..raňajky nejedávala,obed ledva..stále ma nútila nech si ideme zabehať..Najprv som bola tá silnejšia a bála som sa o ňu,potom ma začala ťahať dolu spolu s ňou..pár krát som to tam nezvládla.Vrátili sme sa a ona príšerne schudla..nikdy nebola taká..stále chodievala behať až kým ju to uplne neunavilo.Bála som sa,pripomínala mi seba..Porozprávala som sa o tom s ňou a ona mi do očí klamala že nič také jej nieje.Prišli prázdniny a my sme šli spolu do Talianska.Tam už sa to nedalo.Nejedla takmer nič,na lehátku na pláži nevydržala ani chvilu,stále niekde behala…Takisto som to nezvládla..celé taliansko som fungovala na zvracaní.Nedokázala som sa na ňu už pozerať.Bola presne ako ja.A mne tam prvý krát chýbala tzv ,,bútlavá vŕba“ niekto komu by som sa mohla posťažovať a u koho by som si našla útočisko.Opať som bola odkázaná sama na seba a na kamarátku,ktorej bolo horšie ako mne.Znovu som sa s ňou o tom zhovárala..Klamala mi do očí..znovu. Lenže mne stačilo keď som ju našla nad misou.Ten pocit nikomu neprajem.Mám ju rada.A to je len tak medzi nami čo povedať,lebo ľudí si k sebe príliš nepripúšťam..ale pre ňu by som bola schopná aj vraždiť:).A keťže ju mám rada a keťže som mala..dajme tomu že už nemám rovnaký problém bolo to hrozné.Keď som bola v najhoršom bol to ako zlý sen a ak má ten najhorší sen prežívať niekto na kom mi tak záleží,strašne to bolí.Ťahá sa to s ňou stále..Prihlásila sa na fitness,odmieta ís´t na vinobranie,pretože je tam vraj veľa jedla..Ale ja jej pomôcť nedokážem,rozprávala som sa s ňou,keďto nevyšlo snažila som sa jej pomôcť aspoň tým,že som s ňou,že sa zabávame ale to tiež nejde.Tak som sa na jej chorobu zúfalo snažila upozorni´t aj jej sestru ktorá má tiež nábeh na niečo podobné,ale slabší..Povedala,že kamarátka síce cvičí a hýbe sa až príliš a že málo je a váži37kg,ale to neznamená že je anorektička..Jej rodičia si to nevšimli!! Čo je to za rodičov že si to nevšimnú? Ako môžu?! Veď to tak strašne bije do očí..Tak veľmi ju nechcem strácať..prečo ona?:( Nejaky napad ako sa s tym vyrovnať,alebo jej pomôcť?..

Abych se uzdravila, musím si projít všemi ppp?

/0 Komentáře/v /přidal

Rozhodla jsem se, že sem připojím i svůj příběh. Bude samozřejmě stejný jako ty ostatní, protože jsme všechny tady stejně postižené. Moje trápení se s ppp trvá už 4 roky. Táhlo mi na 17. rok a přišla jsem si tlustá a bla bla. Však to znáte. Nejprve jsem svoje hubnutí řešila jakoby normálním jídlem, které jsem ale každý večer vyzvracela. Tohle jsem provozovala rok a zhubla tak skoro 10 kilo (až tomu ted nemůžu uvěřit!). Pak mi na to přišla mamka a musela jsem jí slíbit, že už to víckrát dělat nebudu. Sliby se slibujou, blázni se radujou, že? Je sice pravda, že jsem to skutečně nějakou dobu nedělala (asi tak další rok), ale během toho jsem skoro nejedla. Přestala jsem snídat, zrušila si obědy a vlastně jsem jedla jen před mamkou večer – jakoby normální večeři u nás (např. půl krajíce chleba se sýrem a zeleninu a pak nějaké mlsání, nebo jenom jogurt a ovoce. Ale vždycky jsme si s mamkou daly večer kousek čokolády nebo tak). Tímhle stylem jsem si udržela svou váhu asi 2 roky při výšce 170 cm na 48 kilech. Byla jsem tak spokojená. Měla jsem přítele, kterému jsem se takhle náramně líbila, ve škole mi to celkem šlo…Prostě jsem byla opravdu štastná. Přišly prázdniny před maturitou, kdy jsem sehnala brigádu v lahůdkách a tam se ve mně objevila opět nezkrotná chut k jídlu. Ujídala jsem majonézové saláty, zákusky, tučné sýry..Samozřejmě se to projevilo i na mé váze – přibrala jsem na 52. Následovaly stresy s maturitou, čokoládky, sladkosti…Najednou jsem měla 54, byla jsem protivná na své okolí…Přítel se se mnou kvůli tomu rozešel. Další etapa mého života – nástup na vysokou školu. Podlehla jsem rychle studentskému životu – kalbičky, jídlo v noci…Což se opět projevilo na mojí váze a o Vánocích 2006 jsem najednou měla 57 kg. Začala jsem zmatkovat a vzpomněla si, jak jsem tenkrát zhubla..Opět jsem se dostala do kolotoče zvracení, nejedení, přejídání…Sice jsem zhubla, ale strašně mě to psychicky vyčerpávalo. Naštěstí jsem se během VŠ poznala se svým současným přítelem, který mi strašně pomáhá a začínám znova. Sice začínám znova už skoro 3/4 roku, ale snažím se. Jen se nemůžu zbavit přejídání. Neumim ovládat svoje chutě. Neumim jíst. To je strašný. Momentálně asi začínám opět padat do anorexie, protože se jídla začínám bát – přes den se snažím jíst málo a pak samozřejmě večer to doháním. Přijdu si strašně tlustá a ošklivá, jsem opět protivná a velice psychicky labilní. Neustále brečim, jsem neštastná, v depresích. Nevím jak z tohohle kolotoče ven. Nevím si rady. Chci jíst na jednu stranu, chci strašně být zdravá a dávat si všechny ty dobroty a pak si říct dost. Na druhou stranu ale chci být zase ta hubenounká slečna s 48 kily, ta křehounká bytost..Nevim, prostě nevim jak dál. Už mi z toho asi definitivně hráblo. Dneska nejim celý den, až odpoledne, kdy máma přijde z práce a udělá lívance s tvarohem. Proč? Protože si naivně myslim, že mi to pomůže a přitom to je taková blbost. Co když se zase nehorázně přecpu? Co když…?? Musím se zase sebrat a jít dál, zkoušet to znovu, protože já to jednou dokážu. Chci to dokázat!!!

Chci Vám jen poděkovat

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, Zhruba před dvěma měsíci jsem na tuhle stránku natrefila poprvé, byla to docela náhoda, úmyslně jsem nic takového nehledala…Když jsem si ale četla ty děsivé příběhy, běhal mi mráz po zádech! Vždyť ty příběhy byly o mě, jeden, druhý, desátý, všechny mi byly podobné a mě to tehdy úplně rozhodilo. Nejspíš proto jsem se tenkrát rozhodla napsat jak to se mnou je a musím říct že to bylo to nejlepší co jsem udělala. Poprvé promluvit…do té doby nepředstavitelná věc. Všechno jsem si začala uvědomovat, že to skutečně není normální, každej den utratit spousty peněz za jídlo a vzápětí ho jít vyzvracet, že není normální už v práci přemýšlet co si udělat k jídlu aby toho bylo co nejvíc a stálo to co nejmíň. Že zkrátka není normální uzavřít se do svého zvráceného světa, kde není nic jiného než únava, vyčerpanost a deprese. Pomohly jste mi, vy všechny a já se rozhodla, konečně se rozhodla, že to musím změnit. Můj odevzdaný přístup se po pěti letech změnil a já začala bojovat sama se sebou. Včera jsem oslavila dva měsíce normálního života a jsem šťastná že vám můžu napsat, že to jde, ono to opravdu není tak těžké ale důležité je se rozhodnout, opravdu se rozhodnout a jít za svým cílem stůj co stůj Tolik věcí se teď změnilo, lidi kolem mě mi říkají že jsem rozkvetla a že mi to teď sluší, konečně mám nějakou energii a chuť do života. Jsem na sebe pyšná a těším se na svůj život. Konečně jsem chytla ten správný směr. Od října nastupuju na VŠ a s mým přítelem plánujeme budoucnost. Jednou mu to třeba všechno povím, jako to teď říkám Vám.Zasloužil by si to, protože i on byl moje motivace proč začít. Nikdo mojí nemoc, tu zákečnou a hnusnou nemoc neobjevil za celou tu dlouhou dobu. Dávala jsem si skutečně záležet abych v očích druhých vypadala jako sebevědomá a vyrovnaná holka…jak zoufalý!… Konečně nemusím nic skrývat a spadla ze mě kupa výčitků a obav o své zdraví. Ani Vám nemusím říkat jak se za pět let s bulímií dokážete zničit, vlasy, zuby, tlak, špatná pleť, špatnej zrak…následky si ponesu už po celý život ale snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Já vím, dva měsíce ještě nejsou žádnej zázrak, ale tak nějak si věřím že to dokážu, protože já vždycky byla tvrdohlavá a když jsem něco chtěla zvldánout, tak jsem to prostě zvládla. Důležité bylo chtít. Rozhodně teď nemám chuť začínat znova s přejídáním, dokonce mi teď představa že bych měla něco vyzvracet připadá úplně nechutná a rozhodně ne normální jako dřív! Chci vám jen říct princezny moje utrápený, jděte do toho. Udělejte to jako já, prostě se rozhodněte. Není to snadné,já vím, ale jde to a to je hlavní. Přestaňte se řešit a ničit svoje tělo i duši,těšte se na to, že začnete konečně žít. Je to jenom ve vašich rukou a já vám radím začít teď hned. Všechny tu máte stejný problém, tak si tu najděte kamarádku, jednu, která vás bude podporovat, bude vám psát a hned na to nebudete samy. Já si tu jednu takovou holčinu našla hned na poprvé a píšeme si pořád. Ona je moje sluníčko a mám jí opravdu ráda. Společně nám ty úspěchy víc chutnají a to je dobře. Děkuji ti Marcelko! Je skvělé, že takovéhle stránky existují a já vám chci poděkovat, možná jste mi zachránili život!!!

Pravda o vílách.

/0 Komentáře/v /přidal

Příběhy.. ..jeden vedle druhého stejné…jen s malými obměnami jeden jako druhý. Jsem úplně stejná, i moje cesta byla podobná. Je mi z toho trochu smutno. Už několikrát jsem si uvědomila, jak je pro mě nevhodné všechny ty povídání vyhledávat. Ale nemůžu si pomoct, neumím odolat. To jemné šimrání..předzvěst něčeho vzrušivě a přitažlivě strašidelného. To, co mě od malička fascinuje. Pokušení. Zlobení. Trýznění. Vzrušení, kdy se vám na zadečku dělá husí kůže a začnete se trochu potit a zrychlí se vám tep. Myslím, že zdaleka už nejsem takový blázen jako dřív. Možná, že mi už jen stačí se pohybovat ve světě fantazie. Ve světě plném lehounkých poloprůsvitných šedostříbrných vílích princezen s dlouhými stužkami zářivých vlásků. Ve světě chladných neskutečných nadpozemsky křehkých magických vil. Poletujících nepohádkových bytostí, které odvane a rozpustí i teplý lidský dech. Skřítků živících se jen jarní rosou a vůní rozehřátých květin. Jednou jsem jednu takovou opravdu viděla. Jen zdánlivě byla nepodobná mým vílám ze snů. Zahlédla jsem ji kdesi..a měla tu možnost s ní strávit pár chvil. Nemluvila. Její tělíčko bylo podivně zkroucené a už dávno ztratilo svou stříbřitou perleť. Oči měla zavřené, hlavu zakloněnou, na záda jí splývaly mokré havraní vlasy. Kůže jejího těla byla jako ten nejtenčí pergamen pod kterým prosvítal vílí skelet. Bříško měla ta malá poutnice neuvěřitelě nafouklé, plné jantarové tekutiny. Zvědavost mě hnala dál do jejího nitra…proč se má vílí princezna tak změnila? Plíce byly temně rudé, plné hnisu a zpěněné krvavé tekutiny. Játra velká a žlutá. Žaludek malý s prokrváceno stěnou, střeva ochablá, prázdná a bledá. Ledniny zcela holé, bez tukového pouzdra. Byla jsem hrozně zmatená, uvnitř nebyla moje pohádková víla vůbec pěkná a ani trochu podle mých představ. Znovu jsem pohlédla na její tělesnou schránku. Na patách, zádech, loktech měla obrovské neskutečné zapáchající kráterovité boláky. Naposledy jsem pohlédla na její ruce. Pohled klouzal po fialových nehtících a křehounkých kůstkách prstů až k zápěstím. Obě byla zčásti obroužena několika stříbřitými náramky, hluboce zarytými. Nevím, jak dlouho je tam měla. Nevím, jestli víly něco cítí..jestli ano, muselo ji to kdysi neskutečně bolet. Moje víla. Musela jsme ji tam nechat. Myslím, že se pomalu rozplynula… když jsem tu místnost navštívila znovu, už jsem ji tam nenašla. Možná, že budu mít zase někdy štěstí. Mám malé tajemství…nechala jsme si malý kousek jejího statečného srdce na památku. Je to můj amulet. Kouzlo, které mohu použít, až se budu chtít sama proměnit.

konec vztahu kvuli stihlosti?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, mozna to sem tak uplne nepatri, ale ja se proste chci vypovidat…. Je to uz par mesicu, co jsem se seznamila se super klukem…citila jsem se stastna jako nikdy…pak se me najednou zeptal, jestli jim maso…prislo mi zvlastni, ze se na to pta…no ale po pravde jsem odpovedela, ze ne…a on na to: hm, proto ses tak hubena…a pak mi dal prednasku proc bych maso jist mela, jak je nezbytny a tak bla bla…no a tohle se opakovalo vickrat…porad mi to predhazoval a ja mu dokola opakovala, ze ho proste nemusim a ze si mnohem radsi dam treba tofu…nechapal to…pak se me zacal ptat kolik vazim…to uz mi prislo dost blby, tak jsem mu to nerekla – pritom vazim normalne – 50kg/165cm…dokonce jsem se pred nim snazila vic jist, chodili jsme treba na pizzu, na dort do cukrarny…samozrejme jsem pak mela vycitky, tak jsem uz zbytek dne nic moc nejedla…ale pred nim jsem se proste snazila vypadat normalne…teda ja si myslim, ze v porovnani s tim, jak jsem se chovala driv uz celkem normalni jsem – mam normalni vahu, docela pravidelne jim (i kdyz pocitam kalorie, ale snazim se alespon tech 1500 denne mit)…no ale abych se zase vratila k nemu – druhy den prisel a ptal se me na BMI…chapete, kluk a zajima se o BMI…fakt divny…nakonec jsem mu tu svoji vahu prozradila a vite co on na to? Hmm asi bysis mela zajit k psychiatrovi…vyvalila jsem oci…PROC??…no protoze porad hubnes…ale to neni pravda, je nehubnu, uz trictvrte roku mam stalou vahu, ale je fakt ze mam strach z tloustnuti…a abych to teda ukoncila – proste uz se neozyva…teda jako kdyz mu napisu, tak odepise, ale uz mi nepise takovy ty hezky zpravy jak me ma rad…vlastne uz sam od sebe vubec nepise:( Myslite, ze to fakt muze byt kvuli tomu, ze mam 50kg??? to mi prijde dost ujety…nebo mu proste na me zaclo vadit neco jinyho…ja nevim…ale je mi to strasne lito…boli to, kdyz cloveka najednou nezajimate a nevite ani proc…

Uběhlo půl roku a zase píšu

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo to v Dubnu když sem začla držet dietu. Z 65 kg jsem během měsíce shodila na 58 a byla jsem štastná. Ani mi nepřipadalo že jsem tlustá, ale moje téměř anorektická „kamarádka“ mi furt řikala že bych měla zhubnout, že mám tlustý stehna, při nákupu že ale takovou velikost kalhot na mě určitě nebudou mít, a její otázky typu „co to zase jíš?“ nebo „kolik to má kalorií“ jsem už nesnesla a diety se držela ještě urputněji. Pak přišly prázdniny a dovolené s rodiči, kde můj jídelníček kontrolovaly oči mojí více než plnoštíhlé mamky.A bylo to tady: jen si přidej, dej si něco k jídlu atd, atd. A nabrala jsem z 55 na 63 kg během dvou měsíců-srpna a července. Nyní začal školní rok, opět deno denně potkávám mojí „kamarádku“ a opět nejím. Už mám 69 kg, ale poslední dva dny mám záchvaty ořejídání. Když začnu jíst nemlžu to zastavit. Dnes jsem byla sama doma a šla do kuchyně.Probíhalo to následovně: Kobliha, velká miska polévky, dva rohlíky, kus čokolády, hroznové víno, jogurt, roláda, rybí salát…a možná ještě něco-během asi 20 ti minut…chytl mě vztek na sebe samu, brečela jsem v pokoji před zrcadlem a nevěděla co se sebou. A pak mě napadla ta „spásná myšlenka…vyzvracím to…nic jiného mě při pohledu na nafouklé břicho nenapadlo. Tak jsem šla zvracet a protože mi to nejdřív nešlo, vypila jsem na recept jedné bulimičky teplou vodu se solí, pak se jen ohla a šlo to samo ven. Ale pak jsem brečela zase, z toho pocitu, co se to semnou děje…je to hrozný a vim že to udělam zase 🙁

Peklo

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!