Uběhlo půl roku a zase píšu

/0 Komentáře/v /přidal

Bylo to v Dubnu když sem začla držet dietu. Z 65 kg jsem během měsíce shodila na 58 a byla jsem štastná. Ani mi nepřipadalo že jsem tlustá, ale moje téměř anorektická „kamarádka“ mi furt řikala že bych měla zhubnout, že mám tlustý stehna, při nákupu že ale takovou velikost kalhot na mě určitě nebudou mít, a její otázky typu „co to zase jíš?“ nebo „kolik to má kalorií“ jsem už nesnesla a diety se držela ještě urputněji. Pak přišly prázdniny a dovolené s rodiči, kde můj jídelníček kontrolovaly oči mojí více než plnoštíhlé mamky.A bylo to tady: jen si přidej, dej si něco k jídlu atd, atd. A nabrala jsem z 55 na 63 kg během dvou měsíců-srpna a července. Nyní začal školní rok, opět deno denně potkávám mojí „kamarádku“ a opět nejím. Už mám 69 kg, ale poslední dva dny mám záchvaty ořejídání. Když začnu jíst nemlžu to zastavit. Dnes jsem byla sama doma a šla do kuchyně.Probíhalo to následovně: Kobliha, velká miska polévky, dva rohlíky, kus čokolády, hroznové víno, jogurt, roláda, rybí salát…a možná ještě něco-během asi 20 ti minut…chytl mě vztek na sebe samu, brečela jsem v pokoji před zrcadlem a nevěděla co se sebou. A pak mě napadla ta „spásná myšlenka…vyzvracím to…nic jiného mě při pohledu na nafouklé břicho nenapadlo. Tak jsem šla zvracet a protože mi to nejdřív nešlo, vypila jsem na recept jedné bulimičky teplou vodu se solí, pak se jen ohla a šlo to samo ven. Ale pak jsem brečela zase, z toho pocitu, co se to semnou děje…je to hrozný a vim že to udělam zase 🙁

Peklo

/0 Komentáře/v /přidal

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!

Dieta je muj svet..:(

/0 Komentáře/v /přidal

Netrpim sice PPP, ale celý můj život se točí jenom kolem diet…začalo to tak před peti lety, že jsem nejdla po pate hodine…ted nejim po druhe:(…ale hlad necitim, a kdyz jo, tak mi to jenom dela dobre…merim 167cm a mela jsem na zacatku nejakych 59….zhubla jsem na 55…a to uz mi mamka zacla nadavat, ze jsem moc hubena…uplynul rok a ja zase nakynula na 62 a to ani nevim jak…kdyz jsem porad pocitala kalorie a nikdy jsem se nedostala na vic jak 6 000 kj denne…ted jsem zhubla na 57…a hned nabrala dve kila…mam 59 a strasne moc chci zhubnout…dneska jsem snedla jenom rajce…a obed…a co se stalo?…jeste jsem pribrala a to jsem jezdila i hodinu na rotopedu..vzdyt tohle neni zivot..skoro nic nejist a byt tak tlusta…ja ani nechci existovat..vyzkousela jsem snad vsecko…a nic nepomaha…ja jsem snad odkazana k tomu NEJIST…:(…mam zivot vecne dietarky a nikdy snad nebudu stastna, protoze myslim jenom na to, jak se mi ty stehna trou o sebe…pro kazdym kroku na to myslim a nemuzu se toho zbavit..a pritom by me chtelo spousta kluku, ale ja je nechci, bala bych se pred nima svlect..stydim se za sebe..nemuzete mi nekdo pomoct:( jak zhubnout…nechci zvracet..ale jednou k tomu dojdu..

Anorexie? To snad né? o_O

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Jednoho dne, bylo mi čerstvých 13, a bylo to v květnu, jsem narazila na blog o anorexii. Celý jsem si ho prohlídla, a uvědomila jsem si že se mi strašně líbí ty krásně vychrtlý holky z rubriky Thinspiracion! A pak jsem se podívala na své tělo.. Uvědomila jsem si jak sem tlustá, že s tim musim něco udělat! Tehdy sem měla 170cm a 62kg! A tak jsem se rozhodla shodit na 55. Našla jsem si na netu spousty tipů a triků jak zhubnout, a 2.den jsem začala. Taky mě napadlo, že si založim blog, do kterého budu psát mé pokroky s váhou, a jídelníček. Ze začátku jsem jenom vynechávala sladký a slaný, a kupovala si hodně zeleniny, ovoce, knackebrotů, nízkotučných jogurtů a sýrů, celozrných housek atp.. jedla jsem 4x denně ale malinkatý porce. A taky jsem hodně sportovala, skákala přes švihadlo, cvičila doma u TV, nebo jezdila na kole. Ale problém byl takový, že si toho mamka všimla, a začala se mě vyptávat. Tak jsem jí řekla že chci zhubnout pár kilo tak budu jíst zdravě. A že si budu připravovat jídlo sama. Jen nad tím nevěřícně kroutila hlavou a řekla že já přece nepotřebuju hubnout. Ale já jí vysvětlila, že stačí tak 5kilo a budu spokojená. Jenže to nebyla zas až taková pravda. Sice jsem za 14dní zhubla 4kila, a vážila 58kg, ale já pořád nebyla spokojená. Chtěla jsem hubnout rychleji, a tak jsem vynechávala večeři. Takže jsem akorát měla snídani, oběd, a svačinu. Po nějakých 10ti dnech jsem si zase ráno o5 stoupla na váhu. Konečně jsem dosáhla 55ti kg! Jenže pak jsem šla do koupelny se podívat jestli je to aspoň poznat. Jenže bohužel nebylo.. byla jsem pořád ta špekatá holka, která vypadala jako by zhubla možná 3kg, ale 7 určitě ne! V tu chvíli jsem se rozbrečela, a řekla si, že musim jít na 50 kg, abych byla krásná, štíhlá a obdivovaná! Ten den jsem nejedla nic, kromě tří lžic polévky ve školní jídelně, a jablka k večeři, protože mě mamka neustále hlídala abych jedla. Nějak jsem ztratila chu´t k jídlu. Ve školní jídelně jsem nesnědla většinou ani polovinu talíře, a už jsem byla přejedená k prasknutí (tak jsem si ho tak 3x týdně odhlašovala). Měla jsem tak scvrklý žaludek, že když jsem snědla rajče, vystačilo mi to na celý den! Začínala mi být pořád zima, a holky ve třídě mi začaly říkat že jsem nějaká divná.. po nějaké době jsem se s nima už ani nebavila, a o přestávky jsem chodila jen tak po škole, jen abych spálila njěaké kalorie. Byla jsem opravdu posedlá hubnutím!! Víkendy byly nejhorší. Většinou jsem spala až do 11ti abych se vyhnula snídani. A k obědu jsem musela jíst to, co mamka uvařila. Dávala jsem si jídlo jen na malý talířek, ale mamka mě pořád nutila ať si vemu eště a eště. Většinou jsem řekla že už nemam hlad že sem si předtim dala papriku, ale také se stávalo že jsem si i 2x přidala :(. To jsem se pak za to musela trestat 2hodinovým cvičením, a nejezením po dobu minimálně jednoho dne!! Když jsem měla 49kg, tak si toho začala všímat i mamka, a zeptala se, kolik jsem vůbec zhubla. Řekla jsem jí že 6kg a že momentálně vážim 56. Bohužel mi nevěřila, a donutila mě stoupnout si před ní na váhu. Naštěstí jsem před tím hodně pila, a tak jsem měla 50. Ale to jí nestačilo! Řekla že mě hendka zejtra vezme doktorce! Byla tak vytočená, že se z toho rozbrečela. Nechápala jsem proč dělá takový scény, a byla jsem na ní naštvaná! Druhý den mi doktorka odebrala krev, změřila mi tlak, zvážila a změřila.. a její rozsudek (který mi zní i teď v uších) zněl takto: „Máš mentální anorexii holčičko, a měla bys se sebou něco udělat!“ Naštěstí prý nemam podváhu, ale už se tomu blížim. Když jsme dorazily domů zalezla jsem do pokoje. S mamkou jsem nepromluvila ani slovo, a druhý den šla do školy. Když jsem přišla řekla mi že prý teď si na mě bude dávat pozor, a že budu jíst to co řeknu, nebo mě strčí do nemocnice!! A tak jsem se musela překonávat, a sníst co mi dala! Přibrala jsem na 57kg a tak mi to i zůstalo. Kamarádky mam z5, a cítím se o5 šťastná.. nevím co mě to popadlo už to nechci zažít! Sice nejsem zrovna nejhubenější, ale existujou přeci i důležitější věci než krásná vychrtlá postava! Děkuju že ste si to přečetly, a doufám, že si vemete z mého příběhu ponaučení.I když není třeba tak extrémní jako některé jiné tady! Mějte se hezky, a nepřehánějte to s tim hubnutím.. papa

už nevím co mám se sebou dělat!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky. Chci se s váma podělit o svůj příběh. Když mi bylo 13 rozhodla sem se, že zhubnu. Připadala sem si jako prase a věděla sem, že musím zhubnout. Nevím jak ale asi sem tehdy ještě měla dost pevnou vůli na to nejíst.Ráno sem nesnídala, svačiny ve škole sem vyhazovala,neobědvala sem a k večeři sem si dala jogurt(vitalineu). Takle sem to vydržela celkem dlouho a zhubla sem 8 kilo.Všichni mi řikali, že sem hrozně vychrtlá a že bych měla začít jíst. Dokonce mi ani nevadilo když sem viděla jak se ségra láduje pizzou a dalšíma dobrotama, chtěla sem být prostě hubená jako holky ve škole. Pak se do toho vložila mamka a hlídala mě abych jedla a každej den sem si musela stoupnout na váhu jestli sem zase nezhubla. Tak sem začala normálně jíst. Najednou sem se viděla jako normální hubenou holku, který se podařilo zhubnout a byla sem na sebe hrozně pyšná. No a tak sem přestala řešit svojí váhu a bylo mi fajn, jenomže….Do mých 16 bylo všechno OK. Jedla sem normálně a řikala sem si, že když bych náhodou začala tloustnou, tak bych to zase schodila, protože sem to už jednou dokázala takže to pro mě nebude problém. Ale teď už mám zase problém. Je mi 17 a za tu dobu co sem se přestala hlídat a jedla sem co sem chtěla sem pořádně ztloustla.Vážim 53kg a měřim 158kg což je hrozný. Už dlouho se snažim hubnout, ale nejde mi to. Je mi hrozně, vždycky si řikám tak dneska se ještě pořádně najim všeho co chci a od zítra držim dietu.Ale nejhorší je, že si každej den řikam to samý „tak zítra už vážně jíst nebudu“. Nejvíc sem přibrala o prázdninách, i kamarádka mi řekla že sem přes prázdniny nák přibrala. nejhorší je, že já normálně nejim.Mam prostě stavu totálního přežírání. Sem schopná sníst během 15 minut dva rohlíky, sušenky,zmrzku,jogurt,šátečky…. prostě na co přijdu.Pak si to vyčítám a nesnášim se za to. Chci prostě zhubnout. A věřim, že to dokážu. Ukážu všem že na to mam. Chci mít zase 45 jako dřív……

Poznání- mám problém s PPP

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky a možná i kluci, píšu tady dnes poprvé a na těchto stránkách jsem vlastně taky poprvé. Tak abych se představila, je mi 24 let, bydlím v Ostravě, jsem svobodná a sama, mám dobré zaměstnání a super přátele a kamarády, takže celkem normální ženská. Mým problémem je přejídání a když to někdo nazve záchvatovým přejídáním, tak to nazve opravdu trefně. Jsou to záchvaty žravosti,tímto způsobem jsem si přivodila 101kg živé váhy při výšce 1,72 m. No jen za posledního půl roku mi váha vystoupla o 18kg. To že je to problém jsem věděla, ale že by to mohla být nemoc mě vůbec nenapadlo.Pod pojmem PPP jsem si představovala pouze anorexii a bulimii. No jak vidím tak jsem se spletla. Poslední dva týdny hledám různé info na netu, protože se přestávám zvládat. Neumím se ovládnout a nekoupit si to jídlo a nenavalit ho večer do sebe. Přes den jsem ok, ale večer, to příjde deprese je to v háji. Myslím si že to moje přejídání je z toho, že jsem sama.Bydlím sama a nikdo se na mě doma netěší a nečeká mě. Mám pocit, že mě opravdu nikdo nechce a nemá rád. Jsem už asi 4 roky sama a je to fakt dlouho, každý můj vztah ztroskotal. Někdy to bylo mou vinou, jindy vinou toho chlapa. Ale nevyházelo mi to ani když jsem vážila 65kg. Což bylo před 4 léty, tak jsem to začala zajídat až jsem se dostala sem. No snad mi nějaký odborník pomůže. Vím, že to není tak strašné jako bulimie a anorexie. Ale mám poslední dobou i nutkání zvracet a to už mám ze sebe opravdu strach. Jsem ráda, že to můžu někde ventilovat. Ikdyž to třeba nebude nikoho zajímat a jsou lidé kteří mají větší problémy, ale i tak mi to pomohlo. Tak mi držte palce, ať si ten problém vyřeším co nejdříve a nejúspěšněji. Já je držím všem kdo opravdu mají zájem se léčit a neubližovat sobě a tím i svému okolí. Zatím ahoj marci.k

Problémy s ppp

/0 Komentáře/v /přidal

Vždycky jsem byla tlustá. Odmalička mě jako jedináčka rozmazlovala babička, naši mi taky podstrojovali co se dalo. Však jsem si toho ve škole vyslechla ? těch posměchů, urážek a nadávek. Nikdy jsem nezapadla. Diety jsem ale nedržela, nedokázala jsem se jídla vzdát. Když už, tak jsem přes prázdniny něco zhubla, tak 3-4 kila, která byla za chvíli zase zpět, + něco navíc. Něco se ve mně zlomilo až loni o prázdninách. V té době to bylo 73kilo na 173cm. Bylo léto, teplo a já ani nepociťovala nutnost jíst. Občas nějaký ovoce, hodně jsem pila, maximálně suchý rohlík. Byla jsem taky neustále v pohybu, snažila jsem se zaměstnat. Za ty dva měsíce jsem zhubla 10 kilo. Když jsem přišla do školy, holky mě chválily, bylo to na mě poznat, ale já chtěla víc. Viděla jsem kolem sebe ty křehký štíhlý postavičky všech kamarádek, který nevážily víc jak 50 kilo. Dala jsem si hranici, o které jsem snila už dlouho ? 55 kilo. Téhle váhy jsem konzumací salátů a jablek dosáhla po Vánocích. Neměla jsem žádné zdravotní problémy, nebyla mi zima, vlasy mi nepadaly, pleť se nezhoršila. Všechno v normálu, jako dřív?Teda až na to, že můj denní příjem KJ nikdy nepřesáhnul 1500. Váhu jsem si držela, byla jsem šťastná, na jednom jídle denně, ale v pohodě. Pak v březnu měla máma narozeniny, najednou bylo kolem mě takových dobrot, všechno co jsem už tak dlouho nejedla a chtěla to ochutnat. Bylo to v sobotu a já si řekla, proč ne, po tak dlouhé době si dát můžeš. Nacpala jsem se přímo neuvěřitelně, snad tři hodiny v kuse jsem pořád něco jedla. Moje břicho bylo tak nafouklý, že jsem ani nezapnula svoje oblíbené rifle. Ráno jsem stoupla na váhu, a měla jsem 58 kilo. Za jeden den jsem se dostala o tři kila výš. Prostě neskutečný. Začala jsem panikařit, v neděli jsem měla skoro hladovku, jenom jedno jablko. Další den jsem měla kilo dole a další dvě jsem zvládla během týdne. Byla jsem překvapená, jak lehce to šlo zase zpátky. Slíbila jsem si, že už to víckrát neudělám. Podruhé jsem se přejedla, když jsme měli psát maturitní písemku. Byla jsem tak nervozní a podrážděná, hádala jsem se s mámou, která moje nálady nechápala a nechápe pořád. Myslí si, i když má člověk nějakej problém, tak se pořád musí tvářit šťastně a hlavně ji s tím neotravovat. Takže tentokrát jsem tím řešila stres a deprese. Dalo by se říct, že když jsem se dostala na těch 55 kilo, už jsem dál hubnout nechtěla, stačilo mi to, měla jsem hezkou postavu, oblečení mi sedělo, celkově jsem byla hezčí. A tak nějak jsem uvíznula na mrtvým bodě. Už jsem neměla co hlídat, kam pokračovat?Takže když jsem něco nabrala, na druhou stranu jsem to taky brala, že se zase nějak ?zaměstnám? a těšila jsem se na každý úbytek váhy směrem zpátky, k 55kilům. No každopádně se ty intervaly přejídání začaly pořád zkracovat a zkracovat. Jednou jsem jedla z pocitu uvolnění, jednou ze stresu, potom z nudy. Pokaždé jsem si řekla ?když ti nevychází tohle, tak si dej aspoň čokoládu..? Po každém záchvatu jsem si řekla, že už to víckrát neudělám, a já tomu věřím. I když to tak není a opakovalo se to, pokaždé když si to řeknu, věřím tomu. Jenom to prostě musím dodržet a ovládnout, jednou už JO!! Tedka prožívám už moc dlouhý období doma, škola skončila v květnu a od té doby jsem doma. Už od začátku tohohle volna se střídá dieta a přejídání. Váha se mi pohybuje od 55 až do 61kg. Ted se ale nějak nemůžu dostat zpátky na těch 55. Z 60 to vydržím tak na těch 57 kilo a pak následuje záchvat a opět dvě kila nahoře a můžu další den začít znova. Stejně jako dneska, splácala jsem všechno možný a vypadám strašně nafoukle a otekle. Přitom mám motivaci, za týden jdu školy, hned po víkendu mám zápisy pak stěhování? Nechci tohle všechno absolvovat s myšlenkama na jídlo, jak jsem tlustá a kolik ještě zbývá shodit. Takže tenhle víkend se budu snažit jíst pravidelně a aspoň trochu se uvíst do normálu a přes ten příští týden ještě napravím co se napravit dá. Týden na pět kilo není moc dlouhá doba. Ale mám hroznej strach, že tohle přejídání nikdy nepřestane, pořád si říkám, až se dostanu zpět na svou váhu, budu jíst pravidelně 5x denně, a ne žádný mravenčí porce kolem 1000KJ. Ale aspoň těch 4000Kj, pro začátek. Abych jedla jako normální člověk. Bez hladovek, bez přejídání, bez extrémů. Jenže to bych nesměla pokaždé v půlce zklamat. Ale já to dokážu, dokážu, že na to mám a že nejsem tak slabá jak si o mě rodiče, hlavně máma myslí. Budu zase jíst normálně.

Potrebuji od vas pomoc..porsim!!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky… Mam celkem vazny problem a nevim,jestli to s ppp souvisí nebo ne!? Uz jsem sem psala nekolikrat,mam problemy s prejidanim! Kazdy den rano po probuzeni myslim jen a jen na jidlo! Ze tedy DNES uz opravdu nemohu jist. Ale vetsinou to dopadne tak,ze se vecer strasne moc prejim. Nekdy to par dni vydrzim a kdyz uz srazim vahu,zase se tak jako Z RADOSTI prejim!Ma vaha stale kolisa mezi 50-54kg a merim cca 174cm. O prazdninach jsem jedla rekla bych celkem dost! Velike snidane,maly obed a vecer susenky,cokolady a tak. Bylo mi ze me spatne,ale nemela jsem silu drzet nejake hladovky ci neco podobneho. Na vahu uz jsem se ani neodvazila stoupnout,spis jsem si hlidala jen sve miry-to me uspokojovalo vic. Ted je tomu ale uz dva mesice a ja jsem to stale nedostala. Nevim jak je to mozne?.. S nikym jsem uz nekolik mesicu nespala,takze tim to byt nemuze! Nejak moc jsem nezhubla,drzela jsem tak max.tyden hodne stridmy jidelnicek,kvuli me praci-modeling,ale pak,po prehlidce jsem zase zacala jist!.. Jsem uz vazne zoufala,bojim se lekare,ale asi tam budu muset jit..:( Nevite co treba pomaha? Nebo kde najdu odpoved? CO mam udelat?:( 🙁 Nemyslim si,ze mam podvahu! SPis bych potrebovala jeste mal kilo dolu! Dekuji vam moc..mejte se krasne a drzte se vase Siky..

Andělé

/0 Komentáře/v /přidal

Tak.. taky se chci svěřit se svým příběhem protože sem o něm skoro s nikym nemluvila krom asi 2-3 lidí.Asi tak před před 2 rokama sem začla s hubnutím připadala sem si strašně tlustá voproti svý kámošce která byla vod malinka strašně hubená.Chodili sme k ní s holkama na návštěvy každej den a ona měla vždycky ve svý skřínce v kuchiny plno dobrot vždycky nám jich plno rozdala a my spokojeně jedli ale ona si vždycky vzala jen ovoce a nikdy si s náma nedala nic dobrýho a já začla tloustnout nikdy sme nebyla tlustá ale taky ne tak hubená jak sem chtěla začlo to nenápadně nikdo si mě nevšímal a pokračovalo to asi půl roku bylo mi 13 teda skor necelých 14 a já se z váhy 44 dostala na 36 a toho už si všimli i učitelky protože sem začla omdlívat točila se mi hlava nejedla sem tohleto trvalo asi tak čtvrt roku než mě posali do nemocnice nejdřív na tejden pak na dva tejdny ale nikdy mi neřekli že mam naorexii at už jenom začínající to mě naštvala já chtěla aby si mě konečně všimli že sem zhubla… v nemocnici sem přibrala z 36 na 43 byl to šok.tedka sem už skoro 2 roky zkoušela vždycky omezit jídlo ale nejde to nesnášim svý tělo mam špeky snad i na mozku nedávno sem viděla film jak si jedna holka myslela že bude andělem když nebude jíst a vona po 10 dnech umřela protže nejedla jen pila a pak byla v nemocnici a vyskočila z vokna protože jí dali nitrožilní stravu a vona so myslela že jí tim zaniknou křídla taky bych chtěla bejt andělem je to trapný já vim ale potřebovala bych schodit na 44-45 kilo mam 50 a to je hnus mam zadek jak vrata a břicho jak balon všichni mi říkají jak sem hubená ale oni nevidí mý špeky a chci s tim něco udělat ale jelikož sem jedináček tak všechno jídlo všechyn dobroty se dávají mě.A to nejde nejíst párkrát sem zkoušela i po jídle zvracet ale nejde mi to a mlíko nesnášim to bych do pusy nedala.Sem divná ale chci zhubout:-( neodradilo mě ani ta moje zkušenost.

Existuje východ

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, rozhodla jsem se, že přispěju svým příběhem…. a nebudu psat hacky carky jako tu prvni vetu,aby me to nerusilo:)… Vsichni tu pisi vesmes takove ty smutne pribehy, co cloveka rozbreci, co ho mozna i hodi na dno, co si rekneme: a ja na to mam? …….. A ja chci prispet mym pribehem, ktery doufejme nekomu pomuze nabrat sily. Rict si, ze to jde.. Muj pribeh je se stastnym koncem nebo chceme-li -zacatkem… Bylo mi 15let…. První vazna laska… Moc zamilovanosti…prvni doteky…. A najednou, nevim jak se to stalo…prisel strach.. Ze nejsem dost sexy, ze ho nemuzu pritahovat..Ty stehna, ty boky, ta baculata tvaricka…to brisko..spicky… a furt se neco pridavalo..Mozna…mozna to odstartoval jeden jediny vyrok kamarada ze tridy, ktery pronesl: “ hele, ten zadek, kdyz sedi“…Mozna to spustilo to, ze ta ma prvni laska byl dominantni kluk, co chtel vsechno nejlepsi..a pred vsema daval najevo, ze JA to teda fakt nejsem….Kazdopadne vysledek byl takovy, ze jsem si rekla. neco se sebou udelam… Jeho ponizovani me jen tlacilo neprestavat…zacal me bit, a tak jsem si rikala, delam to spatne, sem blba, on mi jen pomaha, vzdyt on me ma tak rad… Patri mi to, treba mi to ted pujde lip… Kdyz mi malem rozbil hlavu o beton, rekla jsem si: a dost..to nema cenu..akorat mu ublizuju-jak absurdni, ze? mela jsem si rict,ze me akorat takhle zabije..ale ne,, mozek uz myslel jinak.Rozesli sme se.Presto, ze jsem ho stale milovala….. A teprve ted sem se do sebe pustila,jak to slo. Kazdy den 4hodiny usilovneho brusleni, behani po schodech na cas do desateho patra- za muj vykon by se snad sportovec nemusel stydet(3:15) az nahoru:))), posilovala jsem 90sedu lehu denne i nekolikrat…. Nejedla jsem….porad jsem ubirala druhy jidla… Nejdriv sladky ne, pak to ne a to ne..vsak to znate… do detailu to nema cenu psat. Pak prisla doba, kdy jsem si furt rikala, ze sem neschopna a zacala jsem si ublizovat fyzicky rezanim:( . To uz jsem znala meho ted uz manzilka a tatinka naseho syna.O nicem nevedel, ale zase prislo ty prvni doteky noveho vztahu a ja si pripadala strasne spinava…strasne moc. Nedokazala sem vydrzet jeho dotek…..me rezne rany byly vsude…hlavne tam, kde je nemohl hned videt, takze pozdeji nebylo mozne nechat se svleknout na nejake romanticke hratky, to opravdu neslo…videl by vsechny ty jizvy a to sem nechtela..samozrejme tohle nejde skryt.. vysvetlete svemu klukovi, ze vas nemuze svleknout, protoze……???? Takze se na vse prislo…do te doby mi stacilo tvrdit, ze nemam zaludek, ze ja nepotrebuju tak casto jist a tak..vesele sem se tomu smala…. Porad sem netusila, v cem hroznem litam..Jeho maminka je magistra v lekarne a tak nejak me asi odhalila, kdyz jsem byli na prvni veceri s jeho rodicema a ja si jidlo rozkrajela na milimetrovy kousicky a uplne se mi zvednul zaludek, kdyz sem se blizila s tim malym kouskem do pusy….To byl asi zlom. Pak si me maminka zavolala, jestli nahodou netrpim anorexii ci bulimii.. Ja vesele rekla: jezisi, to ne…nic takovyho….. nemela sem paru…pak sem ale premyslela, neco si o tom precetla…a uznala sem, ze to tak asi je.. Bohuzel to neznamenalo krok dopredu,ale krok zpet, protoze jsem se do toho oprela jeste vic, zacalo se mi to libit, zacala jsem si uvedomovat,ze se nicim a libilo se mi to:(.Bohuzel mi bylo jedno,jak ublizuju ostatnim.Byla jsem JA a MOJE anorexie, kterou jsem mela plne ve svych rukou..zvracela jsem do toho …a to snad vse..i jeden kousanec do susenky…. byla sem to jen ja, kdo mohl jit, kousnout si a jit na zachod….byl to tehdy skvely pocit..a jak to vsechny zname, ovladlo me to doslova uplne…nic jineho me nezajimalo..jen to, ze sem panem sveho mysleni..avsak to byl uplne nekdo jiny nez ja….dve osoby.zname to… dve mysleny…rozum vidime, slysime ale anorexie je stale silnejsi…Ma moc. Kdyz jsem pomalinku ztracela sve okoli, pritele, maminku,tatku, pratele……dost jsem premyslela… Nejake navstevy psychiatru mi vubec nepomahaly mimochodem..nekomu mozna ano, ja emla smulu na lidi. jen antidepresiva me asi pomohla,abych si nevzala zivot, o coz jsem se nekolikrat pokusila… Nakonec z toho vseho pro me vyslo najevo, ze strasne chci miminko, nekoho, o koho se budu starat,kdo me bude potrebovat…neco, co me take od vseho dostane pryc a to daleko..v zivote nastane rad, ktery se dodrzuje….To se mi stalo motivaci k tomu, abych zacala bojovat..holky, jakmile se nektera rozhodnete, jste dobry! rekla bych ze to je to nejtezsi!!! Pak nasleduji situace, kdy se neco nepovede, jeste preci nevime, kolik je malo, kolik hodne a co je normalni..Je skvele mit nekoho, s kym to muzeme probrat. mnozstvi jidla a tak..promluvit si, co je normalni… zacit pomalu..pridavat asi tak, jako jsme odebirali jidlo…najednou se to meni..clovek se citi hnusne..jako by neprirozene..je v nem NECO…jidlo a musi tam byt….divne a hnusne zezacatku… chce to vydrzet..zaspat to a tak…ja to tak delala..nebo jit nekam, kde nemuzeme zvracet…do metra a tak:) …postupne clovek citi, ze se mu vraci sila a myslim, ze to dost pomuze psychice..Telo i mysl pozna,ze je to takhle spravne.. u me se od ty doby zlepsilo uplne vse. A moc mi pomohl manzel, ktery me porad hlidal, jak papama kolik…strasne me to stvalo..to vite, vratit se zpet, mit vse pod svou kontrolou-obrazne receno, bylo lakave…porad to byla jistota… ale takhle jsem se dostala z toho nejhorsiho.Porad byla motivace miminko.. Moc nam to tedy neslo, ale po 2,5letech se zadarilo, to uz jsme byli manzele…svatba byla krasna..a ja moc statsna ated sjem uplne nejstastnejsi, protoze mam naseho Tomaska a to je nase zlaticko… I kdyz je to tezke a na jidlo neni taky moc casu, porad uz ve me je nejaky ten budicek: JIDLOOOO, honeeem, najez se…. a to je super.protoze hlad, kdyz vyresime jidlem, tak to je to nejlepsi…verim, ze uz se anorexie nikdy nevrati, ze se nidky nevrati to, abych ublizovala svemu telu a svym blizkym..meli kamenne nervy… Vim o anorexii,ano, clovek se toho nikdy nezbavi.vim o ni,vim ze muzu kdykoliv do toho zpet..vim o cem je rec a o co tu bezi o cem to je….ale ….ja uz nechci…. preji vsem to same..hodne sil a holky, jde to zvladnout!