Archive for category: Můj příběh

Ahoj, rozhodla jsem se, že přispěju svým příběhem…. a nebudu psat hacky carky jako tu prvni vetu,aby me to nerusilo:)… Vsichni tu pisi vesmes takove ty smutne pribehy, co cloveka rozbreci, co ho mozna i hodi na dno, co si rekneme: a ja na to mam? …….. A ja chci prispet mym pribehem, ktery doufejme nekomu pomuze nabrat sily. Rict si, ze to jde.. Muj pribeh je se stastnym koncem nebo chceme-li -zacatkem… Bylo mi 15let…. První vazna laska… Moc zamilovanosti…prvni doteky…. A najednou, nevim jak se to stalo…prisel strach.. Ze nejsem dost sexy, ze ho nemuzu pritahovat..Ty stehna, ty boky, ta baculata tvaricka…to brisko..spicky… a furt se neco pridavalo..Mozna…mozna to odstartoval jeden jediny vyrok kamarada ze tridy, ktery pronesl: “ hele, ten zadek, kdyz sedi“…Mozna to spustilo to, ze ta ma prvni laska byl dominantni kluk, co chtel vsechno nejlepsi..a pred vsema daval najevo, ze JA to teda fakt nejsem….Kazdopadne vysledek byl takovy, ze jsem si rekla. neco se sebou udelam… Jeho ponizovani me jen tlacilo neprestavat…zacal me bit, a tak jsem si rikala, delam to spatne, sem blba, on mi jen pomaha, vzdyt on me ma tak rad… Patri mi to, treba mi to ted pujde lip… Kdyz mi malem rozbil hlavu o beton, rekla jsem si: a dost..to nema cenu..akorat mu ublizuju-jak absurdni, ze? mela jsem si rict,ze me akorat takhle zabije..ale ne,, mozek uz myslel jinak.Rozesli sme se.Presto, ze jsem ho stale milovala….. A teprve ted sem se do sebe pustila,jak to slo. Kazdy den 4hodiny usilovneho brusleni, behani po schodech na cas do desateho patra- za muj vykon by se snad sportovec nemusel stydet(3:15) az nahoru:))), posilovala jsem 90sedu lehu denne i nekolikrat…. Nejedla jsem….porad jsem ubirala druhy jidla… Nejdriv sladky ne, pak to ne a to ne..vsak to znate… do detailu to nema cenu psat. Pak prisla doba, kdy jsem si furt rikala, ze sem neschopna a zacala jsem si ublizovat fyzicky rezanim:( . To uz jsem znala meho ted uz manzilka a tatinka naseho syna.O nicem nevedel, ale zase prislo ty prvni doteky noveho vztahu a ja si pripadala strasne spinava…strasne moc. Nedokazala sem vydrzet jeho dotek…..me rezne rany byly vsude…hlavne tam, kde je nemohl hned videt, takze pozdeji nebylo mozne nechat se svleknout na nejake romanticke hratky, to opravdu neslo…videl by vsechny ty jizvy a to sem nechtela..samozrejme tohle nejde skryt.. vysvetlete svemu klukovi, ze vas nemuze svleknout, protoze……???? Takze se na vse prislo…do te doby mi stacilo tvrdit, ze nemam zaludek, ze ja nepotrebuju tak casto jist a tak..vesele sem se tomu smala…. Porad sem netusila, v cem hroznem litam..Jeho maminka je magistra v lekarne a tak nejak me asi odhalila, kdyz jsem byli na prvni veceri s jeho rodicema a ja si jidlo rozkrajela na milimetrovy kousicky a uplne se mi zvednul zaludek, kdyz sem se blizila s tim malym kouskem do pusy….To byl asi zlom. Pak si me maminka zavolala, jestli nahodou netrpim anorexii ci bulimii.. Ja vesele rekla: jezisi, to ne…nic takovyho….. nemela sem paru…pak sem ale premyslela, neco si o tom precetla…a uznala sem, ze to tak asi je.. Bohuzel to neznamenalo krok dopredu,ale krok zpet, protoze jsem se do toho oprela jeste vic, zacalo se mi to libit, zacala jsem si uvedomovat,ze se nicim a libilo se mi to:(.Bohuzel mi bylo jedno,jak ublizuju ostatnim.Byla jsem JA a MOJE anorexie, kterou jsem mela plne ve svych rukou..zvracela jsem do toho …a to snad vse..i jeden kousanec do susenky…. byla sem to jen ja, kdo mohl jit, kousnout si a jit na zachod….byl to tehdy skvely pocit..a jak to vsechny zname, ovladlo me to doslova uplne…nic jineho me nezajimalo..jen to, ze sem panem sveho mysleni..avsak to byl uplne nekdo jiny nez ja….dve osoby.zname to… dve mysleny…rozum vidime, slysime ale anorexie je stale silnejsi…Ma moc. Kdyz jsem pomalinku ztracela sve okoli, pritele, maminku,tatku, pratele……dost jsem premyslela… Nejake navstevy psychiatru mi vubec nepomahaly mimochodem..nekomu mozna ano, ja emla smulu na lidi. jen antidepresiva me asi pomohla,abych si nevzala zivot, o coz jsem se nekolikrat pokusila… Nakonec z toho vseho pro me vyslo najevo, ze strasne chci miminko, nekoho, o koho se budu starat,kdo me bude potrebovat…neco, co me take od vseho dostane pryc a to daleko..v zivote nastane rad, ktery se dodrzuje….To se mi stalo motivaci k tomu, abych zacala bojovat..holky, jakmile se nektera rozhodnete, jste dobry! rekla bych ze to je to nejtezsi!!! Pak nasleduji situace, kdy se neco nepovede, jeste preci nevime, kolik je malo, kolik hodne a co je normalni..Je skvele mit nekoho, s kym to muzeme probrat. mnozstvi jidla a tak..promluvit si, co je normalni… zacit pomalu..pridavat asi tak, jako jsme odebirali jidlo…najednou se to meni..clovek se citi hnusne..jako by neprirozene..je v nem NECO…jidlo a musi tam byt….divne a hnusne zezacatku… chce to vydrzet..zaspat to a tak…ja to tak delala..nebo jit nekam, kde nemuzeme zvracet…do metra a tak:) …postupne clovek citi, ze se mu vraci sila a myslim, ze to dost pomuze psychice..Telo i mysl pozna,ze je to takhle spravne.. u me se od ty doby zlepsilo uplne vse. A moc mi pomohl manzel, ktery me porad hlidal, jak papama kolik…strasne me to stvalo..to vite, vratit se zpet, mit vse pod svou kontrolou-obrazne receno, bylo lakave…porad to byla jistota… ale takhle jsem se dostala z toho nejhorsiho.Porad byla motivace miminko.. Moc nam to tedy neslo, ale po 2,5letech se zadarilo, to uz jsme byli manzele…svatba byla krasna..a ja moc statsna ated sjem uplne nejstastnejsi, protoze mam naseho Tomaska a to je nase zlaticko… I kdyz je to tezke a na jidlo neni taky moc casu, porad uz ve me je nejaky ten budicek: JIDLOOOO, honeeem, najez se…. a to je super.protoze hlad, kdyz vyresime jidlem, tak to je to nejlepsi…verim, ze uz se anorexie nikdy nevrati, ze se nidky nevrati to, abych ublizovala svemu telu a svym blizkym..meli kamenne nervy… Vim o anorexii,ano, clovek se toho nikdy nezbavi.vim o ni,vim ze muzu kdykoliv do toho zpet..vim o cem je rec a o co tu bezi o cem to je….ale ….ja uz nechci…. preji vsem to same..hodne sil a holky, jde to zvladnout!

Ahojky….už jsem sem psala, je to asi tak 2-3 měsíce….Já teď vážím 44-45 kg a měřím 153 cm, v lednu mi bude 14. Vadí mi to, že jsem tlustá, že špeky mi přetékají všude a celkově, že jsem ošklivá atd. Nechci být pěkná pro ostatní, ale pro sebe, protože jedině tak, si budu sama sebou jistá a budu si moci sudat tu masku malé, rozcapené holčičky. Netrpím PPP, ale povídá se to o mně…Hlavně mezi učitelema…Chci zhubnout, to ano…Ale…No když se tak nad tím zamýšlím: Sem tam se přejím, ráda bych to vyzvracela, ale mě to nejde, i dyž si do krku strčím prsty, tak prostě nic…Jedna holka tu radila teplou vodu se solí…Hm, zkoušela jsem to, ale stejně nic. Cvičím jen máááálokdy a na váhu myslím neustále, pořád zastrkuji břicho a kvůli své nadváze, ne-li obezitě jsem pořád nejistá. Když jsem před týdnem omdlela a byla v nemocnici, musela jsem k psychologovi, ale prostě jsem dobrá herečka…S vážnými věcmi bych nelhala, ale s tímhle jsem ve svém zájmu lhát musela…Dělal mi IQ test (mám 122) a prostě měl různé otázky atd. došel k závěru, že nemám sklony k anorexii ani k bulimii. Já sama nevím, možná, že mám trošku k té bulimii, ale dyž já nevím co dělat…Chci být přeci hubená, ale ne se kvůli tomu užírat. Nechci se vzdát čokolády, chipsů, hranolek, hamburgerů atd. prostě ne… A cvičit taky nechci. Kdo má pro mě radu, kromě návštěvy u psychologa??? Pls ať ji napíše, mám i vlastní blog o hubnutí, ale není topro mě příliš velká motivace.

Ahoj čtenářky těchto příběhů. Všechny nás tu něco spojuje, je to trápení s postavou, s váhou a věčný boj to nějak zvrátit, vyřešit a hlavně – navždy. Všichni, co tu jsme, se cítíme nepěkně, nepřitažlivě, tlustě a máme pocit, že se svýma postavama pomalu nemůžeme vylést ven. Já sama jsem ze sebe moc nešťastná a musím říci,že to se sebou nemám vůbec jednoduché. Svou váhu řeším celý svůj život. Měla jsem různé postavy s různými hodnotami kil – 74,60,55,50,49… dodnes nevím, jaká je moje NORMÁLNÍ váha. Myslím si, že ta 55-kilová, protože tu jsem si držela několik let téměř bez problémů. Jídlo jsem si sice hlídala, občas jsem si i zahřešila, ale s mírou a samozřejmě jsem cvičila. Cvičení patři k mému životu už z dob základní školy, takže hýbat se, mi přijde úplně normální. Jakýkoliv výkyv váhy mám spojený s něčím nepříjemným, se složitou životní situací, která mi bere pevnou půdu pod nohama a vždy jsou za tím muži. Největší prostor dostala moje ppp v době, kdy jsem se po 7 letech rozešla s mým tehdejším přítelem, který mě posléze vyhodil z mého vlastního bytu a nastěhoval se do něj se svojí milenkou. Celá tato nepříjemnost trvala 4 měsíce, než se to vyřešilo a já plná zoufalství, jsem jedla, jedla a jedla. Jedla jsem bezmyšlenkovitě, hltavě a hlavně vše, co bylo po ruce. Jídlo jsem nevychutnávala snad ani moc nekousala, ale jedla jsem opravdu až do úplného přejedení, kdy jsem se pro plnost břicha nemohla ani narovnat. Pak jsem se jen svalila do postele a spala. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje, ale jídlo se mi postupně začalo vkrádat do mysli a nebylo možné ho z ní dostat. Po těchto záchvatech se samozřejmě dostavily pocity úzkosti a viny. Těchto záchvatů přibívalo a já si připada jako blázen, protože jídlo mě doslova ovládalo. Za 2 měsíse jsem tímto způsobem nabrala 20 kilo, nebylo mi oblečení, úplně se mi změnila tvář, byla jsem oteklá, padaly mi vlasy a přestala mi menstruace. Lidé na ulici mě nepoznávali a když už mě poznali, očividně se hrozili. Propadala jsem panice a tím více zabředávala do záchvatů přejídání. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Přestala jsem chodit ven, přestala jsem se ozývat svým kamarádům, přestala jsem cvičit, přestala jsem být dobrá v práci, odmítala jsem zakázky, přestala jsem o sebe dbát, myla jsem se po tmě, abych neviděla své tělo a jen jsem jedla, jedla a jedla. Celé to trvalo více jak půl roku – přesně nevím, ale pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem byla na skutečném dně. Kdy jsem si vzala v práci dovolenou a zavřela se doma, abych nemusela ven mezi lidi. Byla jsem neskutečně unavená, zoufalá a opuštěná. Ještě stále jsem netušila, že by mohlo jít o nějakou poruchu v příjmu potravy. Na to mě navedla až moje gynekoložka, ke které jsem v době mého dobrovolného uvěznění zašla. Ta mi napsala doporučení k psycholožce s tím, že je moc dobrá a pomůže mi. Já jsem, ale místo k psycholožce vyrazila do knihovny, kde jsem si půjčila knihy o ppp a všechny je přečetla. Dá se říci, že v té chvíli jsem to celé pochopila, pochopila jsem svojí ppp a vůbec to všechno, co se mi stalo. Nikdy na to nezapomenu, protože to byl můj odraz ode dna. Okamžitě jsem to chtěla řešit a nemohla jsem se dočkat prvních výsledků. Udělala jsem si svůj vlastní plán, který jsem důsledně dodržovala. Bod č.1 byl – nemít doma žádné jídlo a nakupovat chodit s minimem peněz, protože to si pak rozmyslíš, co koupíš. Jídlo jsem přesně odvažovala a jedla 6x denně. Zašla jsem za úplně cizí slečnou, o které jsem věděla, že se také trápí s váhou a nabídla jí, jestli by se mnou nechtěla chodit cvičit. Dnes jsme výborné kamarádky 🙂 S ní jsem překonala veškeré své krize lenosti i žravosti. Občas jsem měla velké krize a strašně jsem se chtěla přejíst, prostě jen tak, jakoby mi chyběl ten pocit plného břicha nebo co. Ale má vůle byla neskutečná. Takto jsem se po roce vrátila na svá původní kila – tedy na 54 kilo. V době, kdy se mi tohle dělo, mi bylo 28 let. Dalšího muže jsem si do svého života pustila až po třech letech – ale jen na chvíli. Dnes je mi 34 a celou tuto dobu se strachuji o svou váhu a jakákoliv poznámka na mou postavu mě vyvádí z míry. Dnes mám 54 kilo při výšce 169cm, ale někdy si připadám tak velká a nepěkná, že váhu stahuji na 52 nebo 50 kilo. Dodnes nevěřím mužům, celou tu dobu na sobě strašně dřu. Stala jsem se hodně samostatnou, nezávislou a tak trochu workoholickou. Nevím přesně, co mě žene vpřed, ale asi je to pocit, že spolehnout se můžu jen sama na sebe. Ale to je zase na jiné vyprávění. Každopádně mě ppp hodně změnila. Hlavně v přístupu k sobě samé a pocit, že tu stále někde je, mě neuvěřitelně znervozňuje. PPP nesužuje jen mladé slečny, o kterých by si kde kdo mohl říci, že to jsou akorát rozmazlené děti, které už neví, jak by na sebe upozornily. Je to problém i dospělých žen…. vlastně to vůbec není o věku, prožíváme to všechny stejně….

Je tomu necelého pol roka čo mi blízka osoba ochorela na PPP..Teraz vidím aké je to hrozné a aké to bolo hrozné pre ludí okolo mna.Pozerám na ňu a stále jej nedokážem pomôcť..Začalo to keď sme šli spolu do anglicka..Začala mi hovoriť ako sa bojí že nás v anglicku budú núti´t večerať až po siedmej,lebo je to ich zvyk.Zlakla som sa tónu jej hlasu,lebo ..neviem bolo z nej cítiť strach.Mne to samozrejme vadilo tiež..tak neskoro už nejedávam,lenže ísť do anglicka bol môj sen a znapríjemniť si to niečim takýmto..na to som sa mohla vykašlať…Pokračovalo to tam..v hostitelskej rodine začala cvičiť po každej večeri..raňajky nejedávala,obed ledva..stále ma nútila nech si ideme zabehať..Najprv som bola tá silnejšia a bála som sa o ňu,potom ma začala ťahať dolu spolu s ňou..pár krát som to tam nezvládla.Vrátili sme sa a ona príšerne schudla..nikdy nebola taká..stále chodievala behať až kým ju to uplne neunavilo.Bála som sa,pripomínala mi seba..Porozprávala som sa o tom s ňou a ona mi do očí klamala že nič také jej nieje.Prišli prázdniny a my sme šli spolu do Talianska.Tam už sa to nedalo.Nejedla takmer nič,na lehátku na pláži nevydržala ani chvilu,stále niekde behala…Takisto som to nezvládla..celé taliansko som fungovala na zvracaní.Nedokázala som sa na ňu už pozerať.Bola presne ako ja.A mne tam prvý krát chýbala tzv ,,bútlavá vŕba“ niekto komu by som sa mohla posťažovať a u koho by som si našla útočisko.Opať som bola odkázaná sama na seba a na kamarátku,ktorej bolo horšie ako mne.Znovu som sa s ňou o tom zhovárala..Klamala mi do očí..znovu. Lenže mne stačilo keď som ju našla nad misou.Ten pocit nikomu neprajem.Mám ju rada.A to je len tak medzi nami čo povedať,lebo ľudí si k sebe príliš nepripúšťam..ale pre ňu by som bola schopná aj vraždiť:).A keťže ju mám rada a keťže som mala..dajme tomu že už nemám rovnaký problém bolo to hrozné.Keď som bola v najhoršom bol to ako zlý sen a ak má ten najhorší sen prežívať niekto na kom mi tak záleží,strašne to bolí.Ťahá sa to s ňou stále..Prihlásila sa na fitness,odmieta ís´t na vinobranie,pretože je tam vraj veľa jedla..Ale ja jej pomôcť nedokážem,rozprávala som sa s ňou,keďto nevyšlo snažila som sa jej pomôcť aspoň tým,že som s ňou,že sa zabávame ale to tiež nejde.Tak som sa na jej chorobu zúfalo snažila upozorni´t aj jej sestru ktorá má tiež nábeh na niečo podobné,ale slabší..Povedala,že kamarátka síce cvičí a hýbe sa až príliš a že málo je a váži37kg,ale to neznamená že je anorektička..Jej rodičia si to nevšimli!! Čo je to za rodičov že si to nevšimnú? Ako môžu?! Veď to tak strašne bije do očí..Tak veľmi ju nechcem strácať..prečo ona?:( Nejaky napad ako sa s tym vyrovnať,alebo jej pomôcť?..

Ahoj holky, Zhruba před dvěma měsíci jsem na tuhle stránku natrefila poprvé, byla to docela náhoda, úmyslně jsem nic takového nehledala…Když jsem si ale četla ty děsivé příběhy, běhal mi mráz po zádech! Vždyť ty příběhy byly o mě, jeden, druhý, desátý, všechny mi byly podobné a mě to tehdy úplně rozhodilo. Nejspíš proto jsem se tenkrát rozhodla napsat jak to se mnou je a musím říct že to bylo to nejlepší co jsem udělala. Poprvé promluvit…do té doby nepředstavitelná věc. Všechno jsem si začala uvědomovat, že to skutečně není normální, každej den utratit spousty peněz za jídlo a vzápětí ho jít vyzvracet, že není normální už v práci přemýšlet co si udělat k jídlu aby toho bylo co nejvíc a stálo to co nejmíň. Že zkrátka není normální uzavřít se do svého zvráceného světa, kde není nic jiného než únava, vyčerpanost a deprese. Pomohly jste mi, vy všechny a já se rozhodla, konečně se rozhodla, že to musím změnit. Můj odevzdaný přístup se po pěti letech změnil a já začala bojovat sama se sebou. Včera jsem oslavila dva měsíce normálního života a jsem šťastná že vám můžu napsat, že to jde, ono to opravdu není tak těžké ale důležité je se rozhodnout, opravdu se rozhodnout a jít za svým cílem stůj co stůj Tolik věcí se teď změnilo, lidi kolem mě mi říkají že jsem rozkvetla a že mi to teď sluší, konečně mám nějakou energii a chuť do života. Jsem na sebe pyšná a těším se na svůj život. Konečně jsem chytla ten správný směr. Od října nastupuju na VŠ a s mým přítelem plánujeme budoucnost. Jednou mu to třeba všechno povím, jako to teď říkám Vám.Zasloužil by si to, protože i on byl moje motivace proč začít. Nikdo mojí nemoc, tu zákečnou a hnusnou nemoc neobjevil za celou tu dlouhou dobu. Dávala jsem si skutečně záležet abych v očích druhých vypadala jako sebevědomá a vyrovnaná holka…jak zoufalý!… Konečně nemusím nic skrývat a spadla ze mě kupa výčitků a obav o své zdraví. Ani Vám nemusím říkat jak se za pět let s bulímií dokážete zničit, vlasy, zuby, tlak, špatná pleť, špatnej zrak…následky si ponesu už po celý život ale snad už to teď půjde jenom k lepšímu. Já vím, dva měsíce ještě nejsou žádnej zázrak, ale tak nějak si věřím že to dokážu, protože já vždycky byla tvrdohlavá a když jsem něco chtěla zvldánout, tak jsem to prostě zvládla. Důležité bylo chtít. Rozhodně teď nemám chuť začínat znova s přejídáním, dokonce mi teď představa že bych měla něco vyzvracet připadá úplně nechutná a rozhodně ne normální jako dřív! Chci vám jen říct princezny moje utrápený, jděte do toho. Udělejte to jako já, prostě se rozhodněte. Není to snadné,já vím, ale jde to a to je hlavní. Přestaňte se řešit a ničit svoje tělo i duši,těšte se na to, že začnete konečně žít. Je to jenom ve vašich rukou a já vám radím začít teď hned. Všechny tu máte stejný problém, tak si tu najděte kamarádku, jednu, která vás bude podporovat, bude vám psát a hned na to nebudete samy. Já si tu jednu takovou holčinu našla hned na poprvé a píšeme si pořád. Ona je moje sluníčko a mám jí opravdu ráda. Společně nám ty úspěchy víc chutnají a to je dobře. Děkuji ti Marcelko! Je skvělé, že takovéhle stránky existují a já vám chci poděkovat, možná jste mi zachránili život!!!