Archive for category: Můj příběh

Ahojky , no je mi 14let , měřím 170 cm a mám nedváhu -75 kg vážím. Před pěti dny mě naši řekli že mám se sebou něco udělat a děcka ve škole mě začali říkat že sem tlustá bečka:-( Tohle mi říkají už 5 měsícu.za tu dobu sem už skoušela hubnout normálně zdravě ale ….. nešlo to. Od minulýho týdne , skoro nejím . jenom cvičím a počítám kalorie….Taky se mi hodně změnila nálada – málo co mě baví a ví a víc se nudím a bojím se vyjít na veřejnost protože se bojím posměchu. Rodiče mi pořád dokola omívají že sem tlustá a začala to říkat i babička. je jasný že měto dost vadí a taky se podle toho chovám..jak se už řekla, tak moc nejím a hodně cvičím. takhle to dělám 10 dnů a už se nechci vracet zpátky …. nechci se vracet k mé minulé postavě.!!! Doufám že nejsem jiná než předtím . sama vím že se něco dějě ale nevím co. Můj problém je to , že kdyš jím víc než předtím tak mi to vadí a užírám se v tom… trpím depresemi atd…. Snad mi nic není a nebude. A vám všem co jste v tom , vám držím palce at se s toho dostanete protože vi nato máte !

Ahoj lidi, když jsem četla všechny příspěvky, tak jsem se rozhodla, že sem o sobě taky něco napíšu. Je mi 16 a měřim asi 170cm. Asi před dvěma týdny jsem byla posedět s přáteli. A kamarádka mi řekla, že jsem na dovolený nějak zhubla ale kamarád mi řekl, že se mu zdá, že jsem něco přibrala. V ten večer jsem si řekla, že začnu s dietou. V té době jsem vážila asi 64kg. Nebyla jsem tlustá, ale ani hubená. Hned druhý den jsem začala s dietou. V mé rodině jíme hodně zdravě ale já jsem chtěla jíst ještě zdravěji. Jenomže jsem začala i zvracet po jídle. A jídlo se mi začalo hnusit. Nedokážu sníst něco co není zdravé anebo málo tučné. Po těch dvou týdnech zvracení a diety jsem shodila 6kg. Ale mamka a sestra mě nutějí, aby jedla víc a vůbec s mojí dietou nesoulasí. Já vim že je to asi hodně shubnout za dva týdny o 6kg. Taky mi je často blbě, když vstanu tak se mi motá hlava a mám často deprese, to i kvůli tomu že mě před dvěma měsíci umřel pes. Probrečim třebe celý večer anižbych měla důvod. Nevim jak to se mnou bude dál, jestli budu muset začít jíst normálně anebo pokračovat v dietě. Ale vim,že to nechci zase přibrat a chtěla bych se dostat na váhu 53-55kg. Jenom se bojím, že ze mě bude mentální anorektička a že na to naši přijdou a daj mě na terapii. Nikdy jsem si nemyslela, že bulimie a anorexie potká zrovna mě…tady v ppptestu mi vyšlo že mám na 100%bulimii a na 78%mentální anorexii…musím s tím přestat ale nevim jestli to pujde…

Nikdy jsem se se svým příběhem s nikým nepodělila,je to totiž minulost,na kterou nerada myslím,rozhodla jsem se tedy aspoň napsat zde,abych svým příběhem případně odradila dívky,co které chtějí hubnout.A zároveň vás všechny prosím,abyste si nejprve zjístily,jaké důsledky má hladovění. Vše začalo,když mi bylo 9 let.Nikdy jsem nebyla tlustá.Já si to však začala myslet v okamžiku,kdy jsme byli na rodinné dovolené i s mou sestřenicí,která byla nepřirozeně vychrtlá.Jenomže rozdíl byl v tom,že ona byla taková už od narození.Já jsem v ní viděla vzor a tak jsem začalo postupně omezovat jídlo.Asi po půl roce mě mí rodiče vzali k lékaři,aby zjistili,proč jsem tak hubená.Po různých doktorech jsme lítali dva měsíce,všichni říkali,že to je jen dočasné nechutenství a já mohla v klidu hubnout dál.Bylo to strašné,křeče v břiše,zmatenost motání hlavy,slabost-ale v mém mozku už se tehdy jakoby něco zablokovalo-a hladovění mi přišlo normální. V době kdy jsem byla tak slabá,že už jsem nemohla ani chodit,mě přijali do nemocnice,kde jsem ležela týden a oni mi provedli všechna možná vyšetření-od magnetické rezonace až po EKG.Potom se mí rodiče náhodou setkali s odborníkem na anorexii a byla jsem tam-Na psychiatrii.Přímo na oddělení pro poruchy příjmu potravy.Byla jsem tehdy ještě malá a odloučení od rodiny pro mě byl šok.Od prvního dne jsem pochopila že musím začít jíst a čím dříve to bude,tím dříve mě pustí domů a zase uvidím rodiče.Nelze ani popsat jak to bylo strašné. Můj žaludek byl zvyklý jíst denně třeba jen jeden rohlík a teď najednou jsem musela jíst normální porce.Dva dny jsem měla ohromné křeče v břiše a neustále jsem zvracela.Na psychině jsem strávila nekonečné dva měsíce než mě konečně pustili domů.Na teń děs,co jsem tam prožívala nikdy nezapomenu! A to není vše-následky mám i teď-po sedmi letech-málo kostní hmoty,problémy s páteří,navíc mi kvůli hladovění nenarostla skoro žádná prsa a možná nebudu moct mít děti. Až teď když jsem starší si uvědomuji,že můžu být vůbec ráda,že ještě žiju a mohla jsem se vrátit do normálního života. Když nyní brouzdám na internetu,jsem ráda,že se v poslední době o této problematice stále více mluví.Tehdy jsem už byla na pokraji smrti než přišli na to co mi je- a nikoho ani nenapadlo,že můj problém může souviset s psychikou.Ještě nyní po sedmi letech,když tento příběh píši,mám husí kůži a tečou mi slzy při vzpomínce na to peklo. Nejhorší však je,že anorexie je tak zrádná nemoc,že si ani neuvědomíte,že umíráte a pořád chcete hubnout!

Ahoj holky. Chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Jednoho dne, bylo mi čerstvých 13, a bylo to v květnu, jsem narazila na blog o anorexii. Celý jsem si ho prohlídla, a uvědomila jsem si že se mi strašně líbí ty krásně vychrtlý holky z rubriky Thinspiracion! A pak jsem se podívala na své tělo.. Uvědomila jsem si jak sem tlustá, že s tim musim něco udělat! Tehdy sem měla 170cm a 62kg! A tak jsem se rozhodla shodit na 55. Našla jsem si na netu spousty tipů a triků jak zhubnout, a 2.den jsem začala. Taky mě napadlo, že si založim blog, do kterého budu psát mé pokroky s váhou, a jídelníček. Ze začátku jsem jenom vynechávala sladký a slaný, a kupovala si hodně zeleniny, ovoce, knackebrotů, nízkotučných jogurtů a sýrů, celozrných housek atp.. jedla jsem 4x denně ale malinkatý porce. A taky jsem hodně sportovala, skákala přes švihadlo, cvičila doma u TV, nebo jezdila na kole. Ale problém byl takový, že si toho mamka všimla, a začala se mě vyptávat. Tak jsem jí řekla že chci zhubnout pár kilo tak budu jíst zdravě. A že si budu připravovat jídlo sama. Jen nad tím nevěřícně kroutila hlavou a řekla že já přece nepotřebuju hubnout. Ale já jí vysvětlila, že stačí tak 5kilo a budu spokojená. Jenže to nebyla zas až taková pravda. Sice jsem za 14dní zhubla 4kila, a vážila 58kg, ale já pořád nebyla spokojená. Chtěla jsem hubnout rychleji, a tak jsem vynechávala večeři. Takže jsem akorát měla snídani, oběd, a svačinu. Po nějakých 10ti dnech jsem si zase ráno o5 stoupla na váhu. Konečně jsem dosáhla 55ti kg! Jenže pak jsem šla do koupelny se podívat jestli je to aspoň poznat. Jenže bohužel nebylo.. byla jsem pořád ta špekatá holka, která vypadala jako by zhubla možná 3kg, ale 7 určitě ne! V tu chvíli jsem se rozbrečela, a řekla si, že musim jít na 50 kg, abych byla krásná, štíhlá a obdivovaná! Ten den jsem nejedla nic, kromě tří lžic polévky ve školní jídelně, a jablka k večeři, protože mě mamka neustále hlídala abych jedla. Nějak jsem ztratila chu´t k jídlu. Ve školní jídelně jsem nesnědla většinou ani polovinu talíře, a už jsem byla přejedená k prasknutí (tak jsem si ho tak 3x týdně odhlašovala). Měla jsem tak scvrklý žaludek, že když jsem snědla rajče, vystačilo mi to na celý den! Začínala mi být pořád zima, a holky ve třídě mi začaly říkat že jsem nějaká divná.. po nějaké době jsem se s nima už ani nebavila, a o přestávky jsem chodila jen tak po škole, jen abych spálila njěaké kalorie. Byla jsem opravdu posedlá hubnutím!! Víkendy byly nejhorší. Většinou jsem spala až do 11ti abych se vyhnula snídani. A k obědu jsem musela jíst to, co mamka uvařila. Dávala jsem si jídlo jen na malý talířek, ale mamka mě pořád nutila ať si vemu eště a eště. Většinou jsem řekla že už nemam hlad že sem si předtim dala papriku, ale také se stávalo že jsem si i 2x přidala :(. To jsem se pak za to musela trestat 2hodinovým cvičením, a nejezením po dobu minimálně jednoho dne!! Když jsem měla 49kg, tak si toho začala všímat i mamka, a zeptala se, kolik jsem vůbec zhubla. Řekla jsem jí že 6kg a že momentálně vážim 56. Bohužel mi nevěřila, a donutila mě stoupnout si před ní na váhu. Naštěstí jsem před tím hodně pila, a tak jsem měla 50. Ale to jí nestačilo! Řekla že mě hendka zejtra vezme doktorce! Byla tak vytočená, že se z toho rozbrečela. Nechápala jsem proč dělá takový scény, a byla jsem na ní naštvaná! Druhý den mi doktorka odebrala krev, změřila mi tlak, zvážila a změřila.. a její rozsudek (který mi zní i teď v uších) zněl takto: „Máš mentální anorexii holčičko, a měla bys se sebou něco udělat!“ Naštěstí prý nemam podváhu, ale už se tomu blížim. Když jsme dorazily domů zalezla jsem do pokoje. S mamkou jsem nepromluvila ani slovo, a druhý den šla do školy. Když jsem přišla řekla mi že prý teď si na mě bude dávat pozor, a že budu jíst to co řeknu, nebo mě strčí do nemocnice!! A tak jsem se musela překonávat, a sníst co mi dala! Přibrala jsem na 57kg a tak mi to i zůstalo. Kamarádky mam z5, a cítím se o5 šťastná.. nevím co mě to popadlo už to nechci zažít! Sice nejsem zrovna nejhubenější, ale existujou přeci i důležitější věci než krásná vychrtlá postava! Děkuju že ste si to přečetly, a doufám, že si vemete z mého příběhu ponaučení.I když není třeba tak extrémní jako některé jiné tady! Mějte se hezky, a nepřehánějte to s tim hubnutím.. papa

Ahoj holky a možná i kluci, píšu tady dnes poprvé a na těchto stránkách jsem vlastně taky poprvé. Tak abych se představila, je mi 24 let, bydlím v Ostravě, jsem svobodná a sama, mám dobré zaměstnání a super přátele a kamarády, takže celkem normální ženská. Mým problémem je přejídání a když to někdo nazve záchvatovým přejídáním, tak to nazve opravdu trefně. Jsou to záchvaty žravosti,tímto způsobem jsem si přivodila 101kg živé váhy při výšce 1,72 m. No jen za posledního půl roku mi váha vystoupla o 18kg. To že je to problém jsem věděla, ale že by to mohla být nemoc mě vůbec nenapadlo.Pod pojmem PPP jsem si představovala pouze anorexii a bulimii. No jak vidím tak jsem se spletla. Poslední dva týdny hledám různé info na netu, protože se přestávám zvládat. Neumím se ovládnout a nekoupit si to jídlo a nenavalit ho večer do sebe. Přes den jsem ok, ale večer, to příjde deprese je to v háji. Myslím si že to moje přejídání je z toho, že jsem sama.Bydlím sama a nikdo se na mě doma netěší a nečeká mě. Mám pocit, že mě opravdu nikdo nechce a nemá rád. Jsem už asi 4 roky sama a je to fakt dlouho, každý můj vztah ztroskotal. Někdy to bylo mou vinou, jindy vinou toho chlapa. Ale nevyházelo mi to ani když jsem vážila 65kg. Což bylo před 4 léty, tak jsem to začala zajídat až jsem se dostala sem. No snad mi nějaký odborník pomůže. Vím, že to není tak strašné jako bulimie a anorexie. Ale mám poslední dobou i nutkání zvracet a to už mám ze sebe opravdu strach. Jsem ráda, že to můžu někde ventilovat. Ikdyž to třeba nebude nikoho zajímat a jsou lidé kteří mají větší problémy, ale i tak mi to pomohlo. Tak mi držte palce, ať si ten problém vyřeším co nejdříve a nejúspěšněji. Já je držím všem kdo opravdu mají zájem se léčit a neubližovat sobě a tím i svému okolí. Zatím ahoj marci.k