Archive for category: Můj příběh

Ahoj, pročítala jsem tyhle stránky (zejména „můj příběh“) a byla jsem překvapená, jak často se s některými z vás moje situace shoduje…u mě je hlavní problém to, že jsem věčná dietářka a hrozná alibistka – alibistka v tom smyslu, že před všemi ostatními svou rostoucí váhu svádím na zdravotní problémy (protože já se přece stravuju jen a pouze zdravě), přitom za vším stojí moje přejídání… Potýkám se s tím už zhruba 5 let, tehdy jsem držela dietu od dietoložky a za prázdiny zhubla 10 kilo. Příjem byl zhruba 2500-3000kJ denně, takže prostě špatná dieta, neměla jsem dostatek živin – ale byla jsem samozřejmě spokojená a na omezené stravování jsem si zvykla (dokonce jsem nelitovala v hospodě pít pouze vodu a jíst snídaně typu vejce+plátek šunky nebo oběd:dušené kuřecí maso+bílý jogurt…). Jenže brzy poté, co jsem docílila vysněné váhy, se ozval imunitní systém a v podstatě celý následující rok jsem docházela za doktory. Začala jsem (byla jsem nucena začít a vlastně jsem se tomu ani moc nebránila – nečekala jsem, že to nezvládnu…)normálně jíst, k tomu jsem navíc začala brát antikoncepci, ale ještě před 2,5 roky jsem měla po prázdninách dobrou postavu. Pak se ale vše zvrtlo (ani nevím, kdy) a začalo moje tajný ujídání, který se velmi brzy přeměnilo v přejídání se (nejdřív třeba hrstička musli po obědě, pak jsem si dala hrstičky 2 i večer no a čím to končilo, to se mi ani popisovat nechce…). Takže teď mám o 20 kilo víc, než po té úspěšné dietě před 5 lety, mám za sebou dokonce i hubnoucí program (který zeštíhlil akorát moje konto v bance), sportuju pomalu denně, ale asi už mám něco s psychikou, protože prostě nedokážu se udržet a moje přejídací anabáze mě přemůžou…zatím ze všech marných pokusů držím rekord 10 dní bez přejezení – a i když výsledek jsem na sobě mohla i po tak krátké době poznat, nepomohlo to, nezakousla jsem se a nevydržela. Už vážně nevím, jak dál, podle mě mám načteno o zdravém hubnutí všechno, i to, jak zabránit návalu chuti na něco (protože u mě to skutečně nebývá z hladu, mně by spíš vyhovovalo nejíst vůbec – třeba si uvařím správně složený oběd, ale po něm mě překoná ZP…), ale k úspěchu to furt nevede. Přitom když si vzpomenu, s jakou lehkostí jsem se pustila do té diety před pár lety a bez nějakých myšlenek na sladké – nevím, kam mi ta silná vůle zmizela. Asi jsem ji snědla;-). No, kdyby nic, tak mi určitě pomáhá sledovat tyhle příběhy, snadněji se mi tu s mým problémem svěřuje (i když takhle anonymně, pod pseudonymem), protože jinak jsesm nenašla odvahu o něm někomu říct a nevím, jestli to někdy udělám.Těm z nás, které furt bojujeme s určitou formou ppp přeju hodně síly a odhodlání a hlavně smekám před těmi, kdo se s tímhle problémem dokázali vypořádat, jste borci. Snad se mi to někdy taky povede.

Ahoj všichni,kdo prožíváte neustálé trablé s tím hrozným jídlem.Trvalo mi dlouho než jsem našla odvahu napsat zde svůj příběh.Nehledám pomoc,ani nevím jestli nějaká existuje,ale po přečtení několika příběhu jsem došla k názoru,že je nás hodně se stejným problémem ačkoli můj není zdaleka tak závažný jako ty vaše,ale doufam,že to,že to ze sebe vypíšu pomůže jak mě tak možná i někomu dalšímu.Takže začlo to po mém odchodu z domova,kdy jsem se postavila na vlastní nohy a nikdo se mi nestaral o to co jím,jak to jím a kolik toho jím.Byla jsem přesvědčena,že štíhlost mám v genech a nemusím se starat o skladbu jídelníčku.Za 2 roky jsem přibrala 10kg a dostala jsem se při své výšce 168cm na 62kg.Dokud mi mé okolí nezačalo mé kila připomínat nijak mi nepřišlo,že bych měla nějaké to kilo navíc.Dokonce podle BMI jsem měla normální váhu.Ale ty poznámky,že jsem obézní,že bych se neměla tak cpát jsem stále víc nesnášela a čím dál víc jsem si najednou připadala tlustá,oteklá a začala jsem mít výčitky,když mě někdo viděl s jídlem,neboť jsem měla strach,že zase uslyším ať se furt necpu,ať raději držím dietu.Možná je to tím,že jsem neměla nikoho blízkého kdo by mi jejich tvrzení vyvrátil a tak jsem se naštvala a řekla si jak jim všem ukážu a krásně zhubnu.Začala jsem chodit cvičit do fitka,omezila jsem přísun potravin na minimum a snažila jsem se držet dělenou stravu.Podařilo se mi zhubnout na 47kg aniž bych kdy zvracela.Mé okolí si toho všimlo,když jsem byla tak na 55kg všichni mě obdivovali jak mi to sluší,že jsem dobrá jak jsem to dokázala.Byla jsem samozřejmě nadšená a se sebou konečně spokojená a tak jsem v hubnutí pokračovala,cítila jsem se ohromě,když jsem dokázala něco bez cizí pomoci.Vše se pak,ale obrátilo jako na houpačce,neboť jakmile jsem dosáhla pro mne úžasných 47kg,bylo to tu zn ova poslouchat přiblblé připomínky, že nevypadám dobře,že jsem vychrtlá jak z koncentráku,že nejsem normální,že jsem určitě anoretička ať se jdu léčit.Víte jak mi bylo?Byla jsem zhnusená,tolik dřiny a pevné vúle mi byly uplně k ničemu.Proč zrovna já se nikomu nezavděčím tím jak vypadám.Buď jsem moc tlustá,nebo moc hubená.Byla jsem naštvaná nejen kvůli tomu všemu jídlu ,které jsem si vždy odřekla,ale hlavně kvůli tomu,že jsem si kvůli cizím lidem,kteří se mi pletli do života dokázala pěkně zpackat svoje zdraví.Bohužel jsem na to přišla pozdě,že svůj život musím žít hlavně kvúli sobě a né abych se líbila druhým,kteří mi za to vůbec nestojí.Lidi jsou totiž sobci a mnohdy si své mindráky léči na druhých,aniž by si připouštěli,že jim mohou ublížit.Já jsem to naštěstí pochopila včas a přestala jsem si připouštět reakce svého okolí.Nebyla to lehká cesta,dokonce jsem se dostala do rukou psych.,ale hlavně,že jsem se nestala anoretičkou myslím si,že by ta cesta zpátky byla daleko těžší.Sice se stále hlídám v jídle ale,už se snažím jen kvůli tomu ať se hlavně JA cítím dobře a na všechny ostatní kašlu.Když se jim nelíbím je to hlavně jejich problém a né můj.CHtěla jsem vám všem říct ať se netrápíte kvůli tomu jak vypadáte a užívejte si života takové jaké jste vždyť všechny jsme krásné a ten kdo to bude chtít vidět ten si toho určitě všimne!!!!!

Ahoj holky, nejdriv chci vam vsem podekovat za to, ze pisete na tyhle stranky. Uprimne receno, vzdycky jsem si myslela, ze anorekticky a bulimicky jsou hloupy a rozmazleny nanynky, ale timto se vsem omlouvam, protoze jsem z vasich pribehu zjistila, ze vetsina z vas jsou opravdu inteligentni holky, ktere se bohuzel nedokazaly vyhnout nemoci. Nevim, jestli sem muj pribeh vubec patri, protoze nejsem ani anorekticka, ani bulimicka, ale bohuzel nejaky problem s jidlem mam v hlave taky. Jako dite jsem byla hubena, ale jak jsem se zacala vyvijet, tak jsem pribrala. Nikdy me nenapadlo, ze jsem tlusta. Jasne, jako kazda holka jsem mela hodne vyhrad ke svemu vzhledu, ale postava me nijak netrapila. To se zmenilo, kdyz mi bylo 15 let a nastoupila jsem na stredni skolu. Byla to textilni prumyslovka, kam chodily skoro same holky a v mych ocich byly vsechny hezci nez ja. Ta skola mela svoje manekynky, protoze se tam navrhovalo a silo a ty manekynky potom predvadely vsude mozne. Na zacatku prvaku se vyhlasil konkurz na nove modelky. Sla jsem se tam ze zvedavosti s holkama podivat a nakonec jsme se vsechny predvedly. Ucitelka, ktera to poradala, se na me podivala a rekla: hm, mala a tlusta. Ale ze kdyz zhubnu, dalo by se o mne uvazovat. Tenkrat jsem ani nevedela, kolik vlastne vazim. Zjistila jsem, ze mam 63 kg na 166 cm. Coz bylo fakt hodne, ale jak rikam, do te doby me ani nenapadlo, ze bych mohla byt tlusta. Zacala jsem drzet dietu a cvicit. PO nejakem case mi pripadalo, ze mi hrablo. Uz jsem nevzala do pusy nic, o cem bych si napred nezjistila kolik to ma kalorii. Rekla jsem si, ze radsi prestanu.zhubla jsem na 57kg. Vsichni me chvalili, na manekyny jsem se vybodla a byla rada, ze jsem zhubla. Jenze od te doby jsem se zacala sledovat. Nenavidela jsem svoje bricho a stehna. Chodila jsem ctyrikrat tydne cvicit, ale bylo to na nic. Pripadala jsem si odporna a po vecerech brecela, ze me zadny kluk nechce. V 17 letech jsem zacala chodit s mym prvnim klukem, byla to velka laska. On me miloval takovou, jaka jsem byla, rikal, ze jsem krasna, ale ja si myslela, ze to rika jen proto, aby mi udelal radost. Byli jsme spolu tri roky, pak jsme se rozesli. Ja odjela do ciziny a najednou se kolem me tocila spousta kluku. Nemohla jsem tomu uverit. Ale ouha, po par mesicich jine stravy jsem zjistila, ze vazim 67 kg. Strasne jsem se stydela a rekla si, ze nepojedu domu, dokud zase nezhubnu. Skoro jsem nejedla a chodila dvakrat denne cvicit. Az jsem zase zhubla. Nasla jsem si jineho kluka. Zpocatku se ke mne choval dobre, ale brzo to zacalo. Rikal, ze jsem tlusta a oskliva. Nerikal to presne takhle, nejak to vzdycky zabalil do jinych slov, ale v podstate mu slo o to, aby mi namluvil, ze mam byt rada, ze ho mam, ze nikdo jiny by me nechtel. Nakonec jsme to spolu skoncili a mne zacal novy zivot. Byla jsem rok single a kolem me bylo hodne kluku, kteri meli zajem. Ale po tom spatnym vztahu jsem nikoho nechtela. Az jsem se jednou zamilovala… Je to uz 8 mesicu, co jsem s mym soucasnym pritelem. Zijeme spolu a nic mi nechybi. Miluju ho strasne moc, ale mam zase deprese z jidla. Jim vzdycky kdyz neni doma, aby nevedel, co jsem snedla. Stydim se, ze by treba videl, ze jim neco sladkeho, nebo tak. Dokonce pred nim takove jidlo schovavam. Chodila jsem do posilovny, ale nebavi me to a zadne vysledky na me nejsou videt. Asi neumim poradne cvicit. Ted jsem si nasla cviceni, co me bavi a doufam, ze to bude mit nejaky efekt. Nenavidim svoje bricho, boky, stehna a taky mam moc velka prsa a to me dela jeste baculatejsi. Dneska vazim okolo 60 kg a pripadam si vyzrana jako prase. Jsem porad v cizine a zajimave je, ze zatimco Cesi maji porad k holkam nejake negativni poznamky, od cizincu jsem to nikdy nezazila. Jeden kamarad mi rekl, ze vetsina zenskych by vrazdila, aby mela moji postavu. hahaha. Nejde mi ani tak o to, abych zhubla, ale hlavne o to, abych se smirila se svoji postavou. Uz ctyri roky jsem nemela na sobe kratasy a za cele leto jsem si ctyrikrat oblekla saty. Nesnesu predstavu, ze by nekdo videl moje nohy. Nemuzu si poradne ani uzit sex, protoze porad myslim na to, ze muj partner uvidi moje bricho, nebo celulitidu na zadku. Jsem fakt psycho. Kdyz se k sobe treba tulime na gauci, mam porad ruce pres bricho, pro pripad, ze by mi na nej nahodou sahl, aby se nezhnusil z mych speku. Koupila jsem si projimadla, ale zatim jsem je pouzila jen jednou. Jsem zoufala. Nikdo o mem problemu nevi, stydim se to komukoliv rict. Hlavne memu priteli, protoze jeho byvala vazi asi 45 kg a to meri stejne jako ja. Porad si namlouvam, ze se mu takove holky urcite libi a ze me je mu urcite zle a chtel by, abych zhubla. Nemuzu s nim o nicem takovem mluvit, protoze se bojim, ze rekne jo, mela bys zhubnout. Kdyz jsem kamaradkam nadhodila, ze nenavidim svoji tloustku, jen zakroutily hlavou a rekly, ze jsem prastena. Je mi uz 25 let a pro spoustu z vas uz jsem urcite stara raketa. I ja si myslim, ze bych uz mela mit rozum. Ale nedokazu prestat nenavidet svoje telo, ani prestat jist. Myslim porad na to, co budu jist dneska, zitra, za tyden… Nemuzu to ani nikomu rict, protoze nejsem ani bulimicka, ani anorekicka, tak by se mi akorat kazdy vysmal, protoze mi vlastne nic neni. Kdyby nebylo toho blbeho konkurzu, mozna, ze bych dodneska netusila, jak jsem tlusta a mohla jsem byt spokojena… Ale to uz nevratim a ted se asi budu navzdy nenavidet, jak jsem tlusta a roztekla. Jsem z toho nestastna. Budu moc rada, kdyz mi nekdo do komentare napisete, co si o mne myslite. Mejte se moc krasne a vsem vam preju hodne stesti. Vase Pippi

Chodím sem skoro denně, na tyhle stránky a čtu si příběhy které tady všichni pišou…… Anorexie mě provázi už od základní školy, je mi 20 a nemužu se ji zbavit. Proste chci být hubena a ne tlusta, strašně mě to trápí….prostě z toho kolotoče nemužu ven…byla sem se i léčit ale to mi nijak nepomohlo…spíš sem se tam naučila plno dalších věcí o kterých sem dosud nevěděla..!!!! Dostala sem se i do tak velkých depresích že sem se pokusila o sebevraždu, prostě sem byla úplně na dně.Nechci jíst, nemám ani chuť na jídlo, dokážu bez něj žít. Vůbec mi nechybý… Jenže mati si toho hned všimne, ale tak snažím se hodně zaměstnat, chodím na procházky ze psama, sporujeme apd…..! Abych byla co nejvíc v pohybu, a nebyla doma. jenže už na sobě pociťuji že sem strašně unavená, rano vstavam v 11 hod. a kolikrát usnu tak ve 2 hodiny a spim až do druhého dne…prostě sem už tak vyčerpaná že se mi nic nechce…teď marodím, ale za týden pudu do pracea bojím se jak to zvládnu. Snažila sem se z toho dostat, už několikrát ale vždycky do toho spadnu znova…prostě to už nejde žít normalně…a asi to už nikdy nepude…tak mi držte palečky….abych to všechno nějak zvládla protože už nevím co dělat dááál:))))))

Zdravím všechny holčinky,co navštěvují tyto stránečky.Já na ně narazila nedávno.Postupem času jsem si pročítala příběhy,co tu píšete,je mi z toho smutno,ale na duhou stranu vím,že v tom nejsem sama.. Ráda bych si popovídala s někým,kdo má podobné problémy jako já,tedy problémy s anorexií,nebo v dřívější době měl.Cítím se hodně osamělá a dochází mi síly bojovat.Již beru antidepresiva a doktoři mi hrozí hospitalizací v nemocnici.Na svých 160 cm vážím 40 kilo:( Jídlo mě ovládá.Chtěla bych přibrat a nevypadat jak nějaká kostra,ale prostě to nejde.Bázeň z tloušťky je silnější:( něco za den sním,ale abych přibrala,musela bych návyky změnit a to se mi právě nedaří.Díkybohu jsem nikdy nezvracela,mám k tomu odpor. Byla bych moc ráda,kdyby se mi někdo ozval * * * Mějte se kráááááááááásně a NEVZD8VEJTE TO! P.S.ADMIN: emailové kontakty, icq a podobně nezveřejňujeme, díky za pochopení.