Víte, já vás sice neznám, ale přesto vám všem hrozně věřím. Proto jsem se rozhodla taky sem napsat. Pokud mi řeknete, že to dokážu, budu tomu věřit snad víc, než když si to říkám já sama. Čtu si tady vaše příběhy a když vidím, že je vám třeba 30 a pořád jste se toho nezbavili, říkám si, že tak nechci dopadnout. Mně je 17, snad to ještě můžu zpravit. V hubnutí se vlastně potácím už od 11 let, z toho těch prvních 5 to bylo spíš jenom o nesplněném snu, jedla jsem úplně normálně,možná trochu omezovala večeře a sladkosti. Smutný na tom je to, že už tenkrát, když jsem něco sladkého snědla, jsem si to vyčítala. Pamatuju si, jak mi jednou kamarádka říkala, ať pořád neblbnu, že ještě spadnu do nějaký anorexie. Tenkrát jsem se tomu zasmála, to mně nehrozí, na to mám jídlo moc ráda. Teď zpětně si uvědomuju, že už těch prvních pět let byl rozjezd. Sice pozvolnej, ale byl. No nic. Rozhodla jsem se, že s tím musím skončit. Kvůli svý rodině. Už se prostě nemůžu koukat na mojí milovanou maminku, jak jí to ničí a ubíjí. Já jsem nikdy neměla období, že bych nejedla vůbec nic, ani jsem nikdy nebyla kost a kůže, ale pomalu zatloukat hřebíčky do rakve rodičům i ségře, to se mi dařilo skvěle. Vlastně občas ještě daří. Takže jsem si řekla dobře, 55kg na 171cm není nejhorší, takže už teda hubnout nebudu, ale váhu si musím udržet. To je totiž ten můj hlavní problém. Začala jsem jíst víc, ale pořád se hrozně bojím, že přiberu. Vím, že není normální se vážit třeba 50x denně, možná i víckrát (máme digitální váhu, takže když na ní stoupnu třeba 3x za sebou, klidně se může stát, že pokaždý ukáže jiný číslo. Takže se zvážím radši 10x a podle toho co kolikrát ukáže si udělám obrázek. Nemůžu snést pomyšlení, že bych žila v dojmu, že mám míň než mám ve skutečnosti. To už se radši budu utápět v depresích z toho, že se na tý váze objevilo nějaký hrozný číslo). Vlastně se někdy přistihnu, že si třeba zakazuju se napít nebo si vzít kousek okurky, protože bych pak vážila víc. Vím, že by to nebylo skutečný přibrání, ale prostě bych v tu chvíli víc vážila. Ale ve skutečnosti se orientuju jenom podle vážení ráno. To zbylý je jenom kvůli tomu, abych věděla jak na tom jsem během dne a kolik toho ještě můžu sníst. Mám prostě svý hranice, přes který nejdu. Třeba včera ráno jsem vážila 55 nebo 55,5. Takže dobrý. Ale dneska 55,5 nebo 56. 56kg už je pro mě tabu, takže dneska jsem zase dá se říct na dně. I když vím, že ve váze dochází k různým výkyvům, jak tělo zadržuje vodu a tak, takže zejtra budu mít nejspíš zase těch 55. Ach jo, proč to tak je? Proč mi na tom tolik záleží? Okolí mi říká, že jsem až moc vyhublá, tomu já nevěřím, nemyslím si, že by těch 55kg bylo málo, ale na druhou stranu taky vím, že i kdybych třeba 2kila přibrala, pořád bych nebyla tlustá. Asi taky pořád nevím, jak moc jíst nebo nejíst. Jeden den jsem třeba měla pocit, že jsem toho splácala až moc. Tak jsem se večer chlubila mámě, abych jí potěšila, a ona mi na to odpověděla, že moc to sice není, ale že dobrý, že vidí že jsem něco jedla, navíc po malejch dávkách a pravidelně, takže je celkem spokojená. Já nevím, třeba včera jsem měla 3 kusy bábovky (normální velikosti), k obědu trochu brambor zapejkanech s mletým masem, jablko a pak jogurt s banánem a trochou rozinek a marmelády. Po tom se přece nepřibírá, ne? Připadám si trochu hloupě, že sem píšu svůj jídelníček, ale když já si s ním fakt nevím rady. Já fakt chci bejt normální. Chci jít na vejšku a hlavně se vdát a mít děti. Normální rodinu. Chci jednou svým dětem udělat k obědu lívance a bezstarostně si dát s nimi. Nechci nikomu kazit dovolenou, jako jsem to dělala teď po poslední dva roky. Chtěla bych se věnovat třeba charitě, pomáhat, být užitečná. Ale taky normální, veselá, prostě jako dřív. Tak proč se tolik bojím toho, že přiberu? Ale já to určitě zvládnu?prostě na sebe musím pomalu, pomalu dávky jídla zvyšovat. Našla jsem si poměrně dost informací o metabolismu, jak ho zrychlit a tak, tak snad se mi to podaří. Určitě jo. Třeba to taky bude lepší, až vysadím prášky, který mi udržujou menstruaci. Ve vedlejších účinkách maj i přibírání. No jo no, co jsem si nadrobila, to si musím taky sežrat. Na druhou stranu se mi poslední dobou mnohem častěji stává, že se někde zahlídnu a jsem spokojená. A víte, co se mi stalo nedávno? Mám o dva roky mladší ségru. Má nádhernou postavu, je to ten typ, co může sníst co chce. Díky bohu že je tomu tak, asi bych se zbláznila, kdyby sklouzla do něčeho jako já. Naštěstí to nemá zapotřebí. No a tuhle jsem byla sama doma a napadlo mě vyzkoušet si její oblečení. Světe div se, ono mi bylo!! Něco sice trochu těsnější, ale stejně mě to hrozně povzbudilo a taky utvrdilo v tom, že už nemusím dál hubnout. Tak proč mě dokáže jedno pitomý číslo dostat zase na kolena? Byla bych hrozně ráda, kdybyste mi nějak poradili. Jak správně jíst abych nepřibrala a tak. Protože vy jste jediní, kdo mě může ve skutečnosti pochopit. Doma to se mnou myslí dobře, ale přesto mi občas řeknou přesně to, co nechci slyšet. Jinak, vím, že už to zní trochu trapně, když to sem píše každej (ale zároveň věřím tomu, že to taky každej myslí vážně) vám všem hrozně držím palce, abyste se z toho vyhrabali. Kdybych někomu mohla pomoct já, ráda bych to udělala, i když mě nenapadá jak. Tak já budu končit. Mějte se nejlíp jak to jde a životu zdar!!!
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.