I ja?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, nejdriv chci vam vsem podekovat za to, ze pisete na tyhle stranky. Uprimne receno, vzdycky jsem si myslela, ze anorekticky a bulimicky jsou hloupy a rozmazleny nanynky, ale timto se vsem omlouvam, protoze jsem z vasich pribehu zjistila, ze vetsina z vas jsou opravdu inteligentni holky, ktere se bohuzel nedokazaly vyhnout nemoci. Nevim, jestli sem muj pribeh vubec patri, protoze nejsem ani anorekticka, ani bulimicka, ale bohuzel nejaky problem s jidlem mam v hlave taky. Jako dite jsem byla hubena, ale jak jsem se zacala vyvijet, tak jsem pribrala. Nikdy me nenapadlo, ze jsem tlusta. Jasne, jako kazda holka jsem mela hodne vyhrad ke svemu vzhledu, ale postava me nijak netrapila. To se zmenilo, kdyz mi bylo 15 let a nastoupila jsem na stredni skolu. Byla to textilni prumyslovka, kam chodily skoro same holky a v mych ocich byly vsechny hezci nez ja. Ta skola mela svoje manekynky, protoze se tam navrhovalo a silo a ty manekynky potom predvadely vsude mozne. Na zacatku prvaku se vyhlasil konkurz na nove modelky. Sla jsem se tam ze zvedavosti s holkama podivat a nakonec jsme se vsechny predvedly. Ucitelka, ktera to poradala, se na me podivala a rekla: hm, mala a tlusta. Ale ze kdyz zhubnu, dalo by se o mne uvazovat. Tenkrat jsem ani nevedela, kolik vlastne vazim. Zjistila jsem, ze mam 63 kg na 166 cm. Coz bylo fakt hodne, ale jak rikam, do te doby me ani nenapadlo, ze bych mohla byt tlusta. Zacala jsem drzet dietu a cvicit. PO nejakem case mi pripadalo, ze mi hrablo. Uz jsem nevzala do pusy nic, o cem bych si napred nezjistila kolik to ma kalorii. Rekla jsem si, ze radsi prestanu.zhubla jsem na 57kg. Vsichni me chvalili, na manekyny jsem se vybodla a byla rada, ze jsem zhubla. Jenze od te doby jsem se zacala sledovat. Nenavidela jsem svoje bricho a stehna. Chodila jsem ctyrikrat tydne cvicit, ale bylo to na nic. Pripadala jsem si odporna a po vecerech brecela, ze me zadny kluk nechce. V 17 letech jsem zacala chodit s mym prvnim klukem, byla to velka laska. On me miloval takovou, jaka jsem byla, rikal, ze jsem krasna, ale ja si myslela, ze to rika jen proto, aby mi udelal radost. Byli jsme spolu tri roky, pak jsme se rozesli. Ja odjela do ciziny a najednou se kolem me tocila spousta kluku. Nemohla jsem tomu uverit. Ale ouha, po par mesicich jine stravy jsem zjistila, ze vazim 67 kg. Strasne jsem se stydela a rekla si, ze nepojedu domu, dokud zase nezhubnu. Skoro jsem nejedla a chodila dvakrat denne cvicit. Az jsem zase zhubla. Nasla jsem si jineho kluka. Zpocatku se ke mne choval dobre, ale brzo to zacalo. Rikal, ze jsem tlusta a oskliva. Nerikal to presne takhle, nejak to vzdycky zabalil do jinych slov, ale v podstate mu slo o to, aby mi namluvil, ze mam byt rada, ze ho mam, ze nikdo jiny by me nechtel. Nakonec jsme to spolu skoncili a mne zacal novy zivot. Byla jsem rok single a kolem me bylo hodne kluku, kteri meli zajem. Ale po tom spatnym vztahu jsem nikoho nechtela. Az jsem se jednou zamilovala… Je to uz 8 mesicu, co jsem s mym soucasnym pritelem. Zijeme spolu a nic mi nechybi. Miluju ho strasne moc, ale mam zase deprese z jidla. Jim vzdycky kdyz neni doma, aby nevedel, co jsem snedla. Stydim se, ze by treba videl, ze jim neco sladkeho, nebo tak. Dokonce pred nim takove jidlo schovavam. Chodila jsem do posilovny, ale nebavi me to a zadne vysledky na me nejsou videt. Asi neumim poradne cvicit. Ted jsem si nasla cviceni, co me bavi a doufam, ze to bude mit nejaky efekt. Nenavidim svoje bricho, boky, stehna a taky mam moc velka prsa a to me dela jeste baculatejsi. Dneska vazim okolo 60 kg a pripadam si vyzrana jako prase. Jsem porad v cizine a zajimave je, ze zatimco Cesi maji porad k holkam nejake negativni poznamky, od cizincu jsem to nikdy nezazila. Jeden kamarad mi rekl, ze vetsina zenskych by vrazdila, aby mela moji postavu. hahaha. Nejde mi ani tak o to, abych zhubla, ale hlavne o to, abych se smirila se svoji postavou. Uz ctyri roky jsem nemela na sobe kratasy a za cele leto jsem si ctyrikrat oblekla saty. Nesnesu predstavu, ze by nekdo videl moje nohy. Nemuzu si poradne ani uzit sex, protoze porad myslim na to, ze muj partner uvidi moje bricho, nebo celulitidu na zadku. Jsem fakt psycho. Kdyz se k sobe treba tulime na gauci, mam porad ruce pres bricho, pro pripad, ze by mi na nej nahodou sahl, aby se nezhnusil z mych speku. Koupila jsem si projimadla, ale zatim jsem je pouzila jen jednou. Jsem zoufala. Nikdo o mem problemu nevi, stydim se to komukoliv rict. Hlavne memu priteli, protoze jeho byvala vazi asi 45 kg a to meri stejne jako ja. Porad si namlouvam, ze se mu takove holky urcite libi a ze me je mu urcite zle a chtel by, abych zhubla. Nemuzu s nim o nicem takovem mluvit, protoze se bojim, ze rekne jo, mela bys zhubnout. Kdyz jsem kamaradkam nadhodila, ze nenavidim svoji tloustku, jen zakroutily hlavou a rekly, ze jsem prastena. Je mi uz 25 let a pro spoustu z vas uz jsem urcite stara raketa. I ja si myslim, ze bych uz mela mit rozum. Ale nedokazu prestat nenavidet svoje telo, ani prestat jist. Myslim porad na to, co budu jist dneska, zitra, za tyden… Nemuzu to ani nikomu rict, protoze nejsem ani bulimicka, ani anorekicka, tak by se mi akorat kazdy vysmal, protoze mi vlastne nic neni. Kdyby nebylo toho blbeho konkurzu, mozna, ze bych dodneska netusila, jak jsem tlusta a mohla jsem byt spokojena… Ale to uz nevratim a ted se asi budu navzdy nenavidet, jak jsem tlusta a roztekla. Jsem z toho nestastna. Budu moc rada, kdyz mi nekdo do komentare napisete, co si o mne myslite. Mejte se moc krasne a vsem vam preju hodne stesti. Vase Pippi

Chci,ale přitom se bojím..Ale třeba,že už v tom jsem.. ?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojík lidišky..Začalo to docela i vině. 🙁 Já ví,mlžu si za to sama.. Takže..Je mi 15 let a měřím 173 cm a vážím ….No to bych vám strašně ráda řekla,ale bohužel se za to stydím.Stydím se za sebe i před svým klukem,když sem u něj doma a jdeme se spolu koukat na tv tak si hupsnem do postýlky a on chce,abych si sundala rifle.Ne,že by mi chtěl neco udělat 😀 ale já se potom stydím si zajít třeba na záchod,že uvidí moe špeky,kynoucí stehna a zadek jako kombajn. 🙁 Třeba to není tak zlé,ale ja už se asi tak vídím a myslím,že to tak je.. No a tak sem si řekla ze dne na den,že přestanu jíst.V pátek (5.10) to šlo docela dobře.Pořád jsem něco dělala,někde byla,takže to bylo v pohodě.Takhle to jde i do dneška (8.10).Sem i docela šťastná,že se držím.Abych pravdu řekla,líbí se mi vyhublé anorektičky.Asi to zní blbě,ale fakt jo.Teď mám sádru na noze,takže se nemůžu zvážit,abych věděla,jestli jsem zhubla,nebo ne.A ještě k tomu jsem teď nemocná,takže můžu jíst co chcu(spíše nejíst..)Mamina mi furt vaří,ale já její jidlo vyhazuju a dělá,že uz sem jedla a že už nemůžu.Nemám hlad ani chuď..Možná,že hlad a chuď mám,ale bv hlavě mám zafixované,že já prostě nebudu nic kromě ovoce jíst.. 🙁 Nevím,jak tohle půjde dál.Snad ještě hodně dlouho,abych stihla něco zhubnout.Jím jen jablka a banány.Teďka tu sedím a přemýšlím,jestli jsem toho dneska nesnědla hodně.Myslím hodně banánů nebo jablek.A co bylo mým odhodláním zhubnout?Posměšky od okolí,řeci od kluka (byly to nepřímé řeči na mou postavu..či špeky 🙁 ),taky to,že jsem se už sama sobe nelíbila,a taky že už nechci aby me někdo bral jako tu tlustou 15ctku.. 🙁 Tak se vás ptám-Jsem ANOREKTIČKA?Nevím,jestli jsem nebo ne,ale strašně se bojím do školy,až budu muset na ty jejich hnusné obědy (že ztloustnu)a už sem zvyklá nic nejíst kromě jablek a banánů. 🙁 Plosím pomozte mi nějak a hlavně kdo vi odpověd na to,jestli jsem nebo nejsem anorektička.. Děkuju moc..Mějte se..Čauky 🙂

uz to nejde zastavit

/0 Komentáře/v /přidal

Chodím sem skoro denně, na tyhle stránky a čtu si příběhy které tady všichni pišou…… Anorexie mě provázi už od základní školy, je mi 20 a nemužu se ji zbavit. Proste chci být hubena a ne tlusta, strašně mě to trápí….prostě z toho kolotoče nemužu ven…byla sem se i léčit ale to mi nijak nepomohlo…spíš sem se tam naučila plno dalších věcí o kterých sem dosud nevěděla..!!!! Dostala sem se i do tak velkých depresích že sem se pokusila o sebevraždu, prostě sem byla úplně na dně.Nechci jíst, nemám ani chuť na jídlo, dokážu bez něj žít. Vůbec mi nechybý… Jenže mati si toho hned všimne, ale tak snažím se hodně zaměstnat, chodím na procházky ze psama, sporujeme apd…..! Abych byla co nejvíc v pohybu, a nebyla doma. jenže už na sobě pociťuji že sem strašně unavená, rano vstavam v 11 hod. a kolikrát usnu tak ve 2 hodiny a spim až do druhého dne…prostě sem už tak vyčerpaná že se mi nic nechce…teď marodím, ale za týden pudu do pracea bojím se jak to zvládnu. Snažila sem se z toho dostat, už několikrát ale vždycky do toho spadnu znova…prostě to už nejde žít normalně…a asi to už nikdy nepude…tak mi držte palečky….abych to všechno nějak zvládla protože už nevím co dělat dááál:))))))

Další v řadě . . .

/0 Komentáře/v /přidal

Jak to tady tak čtu, je mi vás na jednu stranu líto a na druhou stranu jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama . . . Jedla jsem normálně, sportovala, stravu jsem nijak zvlášť neřešila . . . Pak jsem se však začala zajímat o výživu a rozhodla jsem se zhubnout . . . Saláty, zelenina, bílé odtučněné jogurty, tvarohy, kuřecí na vodě,… znáte to. Zhubla jsem na pro mě krásnou váhu, poprvé se cítila opravdu dobře a nestyděla jsem se za své tělo . . . Neměla jsem ovšem půl roku menstruaci a mé výkony v atletice byly . . . slušně řečeno katastrofální!!! Po příjezdu domů, z atletického soustředění, kde jsem zhubla a zformovala si tělo tak, jak jsem si vždycky přála, se mi dostala do ruky knížka od Tabithie Humm (či jak se to píše) s názvem Dieta X. Paní „lékařka“ tam psala, že jíst cukry je, zjednodušeně řečeno super a v podstatě to nejlepší, co pro svoje tělo můžeme udělat . . . a tím to taky začalo. Nevím proč, nevím jak, ale začala jsem se nekontrolovatelně přecpávat a následně svůj pocit viny kompenzovat opakovaným zvracením . . . Vždycky jsem si říkala: Další den už to bude v pohodě, začnu znova . . . a ono prd, dala jsem si kousek nečeho „zakázaného“ a pak už jsem si řikala, že když už to stejně budu muset vyzvracet, tak je přece „škoda“ nedat si ještě něco sladkého, tučného . . . nemůžu s tim přestat, pokaždý, když vidim cokoliv k jídlu musim to prostě sníst. Opět jsem všechno nabrala nazpátek, ba ještě i víc a jelikož kvůli škole už nestíhám tréninky, kynu kynu a kynu. Mám úžasnýho, hodnýho přítele, ale pokaždý, když na mě sáhne, decentně a „zcela nenápadně“ mu ruku posunuji někam jinam – pryč . . . doufala jsem, že budu schopna sebe, své tělo a ten pitomej problém se stravováním zvládnout, nějak ukočírovat, ale schopna bohužel nejsem :((( Největší vtip na tom všem je, že všechna rizika, trvalé zdravotní následky a vůbec fakt, že to co dělám je minimálně: ŠPATNÉ, znám a vím. A ještě vtipnější shledávám to, že chci být v budoucnu výživový specialista a nejsem schopna zvládnout ani tak jednoduchého, zoufalého 17 letého „pacienta“, jako jsem já . . . Budu ráda za jakoukoliv radu, zkušenost . . . cokoliv. Pomoc, prosím . . .

Někdy stačí málo:(

/0 Komentáře/v /přidal

Zdravím všechny holčinky,co navštěvují tyto stránečky.Já na ně narazila nedávno.Postupem času jsem si pročítala příběhy,co tu píšete,je mi z toho smutno,ale na duhou stranu vím,že v tom nejsem sama.. Ráda bych si popovídala s někým,kdo má podobné problémy jako já,tedy problémy s anorexií,nebo v dřívější době měl.Cítím se hodně osamělá a dochází mi síly bojovat.Již beru antidepresiva a doktoři mi hrozí hospitalizací v nemocnici.Na svých 160 cm vážím 40 kilo:( Jídlo mě ovládá.Chtěla bych přibrat a nevypadat jak nějaká kostra,ale prostě to nejde.Bázeň z tloušťky je silnější:( něco za den sním,ale abych přibrala,musela bych návyky změnit a to se mi právě nedaří.Díkybohu jsem nikdy nezvracela,mám k tomu odpor. Byla bych moc ráda,kdyby se mi někdo ozval * * * Mějte se kráááááááááásně a NEVZD8VEJTE TO! P.S.ADMIN: emailové kontakty, icq a podobně nezveřejňujeme, díky za pochopení.

není to jen naše chyba

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj Na tyto stránky už nějaký čas chodím a pořád přemýšlím jestli mám nějaký důvod, proč sem napsat. Až dnes jsem usoudila, že tu určitě je. S bulimií jsem začala tak před 3rokama. Shodou okolnistí v té době začali mít problémy i naši, ale nejsem si jistá jestli to má nějakou souvislost. Skoro celý 1.rok sem si nepřipustila, že o bulímii jde. Celý můj život jsem byla silnější a vyšší než moji vrstevníci. Už jako miminko. Samozřejmě mě to štvalo, že sem se nelíbila klukům, ale neřešila sem to. Problém nastal, když jsem přestoupila na stř. školu. Většina kluků ze třídy si mě nevšímala a byli ke mně spíš agresivní. Zlom nastal, když mi je¨den řekl tlustoško. V ten den se máma vrátila z nemocnice a já sem ji napekla buchtu. Když jsem ji pak pulku snědla já , řekla sem si dost. Zkusila jsem to vyzvracet. Šlo to velice težko, ale já to DOKÁZALA. smešné když si uvědomím že ta chvíle mi zničila a ničí následujíci 3 roky života. Nicméně tímto způsobem sem za 2 mesíce zhubla 10 kg,(TENKRÁT TO BYLO 1DENNĚ ALE DNES TAK 4) ale nebyla to jen bulímie, byla kombinovaná s hladověním A CVIČENÍM . Do 2hého ročníku(po prázdn,) jsem nastoupila o 15 kilo lehčí. Když mě ostatní viděli bylo to samé: tobe to sluší , si moc pěkná….a najednopu to šlo. Každej se semnou bavil, kluci po mě začali koukat a já byla štastná… Na druhou stranu sem s nikým nechodila,,,,,bála sem se , že …já vlastně ani nevím…Pul roku se to dalo vydržet, ale začala sem kouřit…. Poslední pul rok je to ale nesnesitelné. Už sem tak vyčerpaná, že uz ani nemuzu cvičit, a to jsem dřív neco furt prováděla. Někdy jsem na tom dokonce tak špatně, že když dostanu ten svuj záchvat a přejím se, sem tak vyčerpaná, že usnu a probudím se s nafouklým břichem za 2 hodina a pak jdu teprve zvracet. Ten pocit bych nikomu nepřála…na sebevraždu. Nejhorší na tom je , že každý den se probouzím stím že toho nechám……a každej debilní den sklamu. ALE JÁ TO MUSÍM ZVLÁDNOUT. UŽ TAKHLE DÁL NEMŮŽU.sEM unavená z věčnýho předstírání štastný spokojený holky. A ABYCH ODŮVODNILA TEN TITULEK……TY HOLKY ZA TO PRAKTICKY NEMŮŽOU. sPOLEČNOST MÁ KULT VYHUBLOSTI A VYŽADUJE JI. PLATÍ CHCEŠ BÝT OBLÍBENÁ MUSÍŠ BÝT HUBENÁ. TAK TO JE , ALE JÁ DOUFÁM , ŽESE TO ZMĚNÍ. Tak jestli tenghle článek přečte nekterá z vás, která s tím ještě nezačala….nedělejte to ….BUDETE NEŠTASTNÝ. Jestli se nekomu bude chtít podělit se o zážitky a postupy ,,, tak mi prosím napište, budu moc ráda, a nebo ráda poradím(j.jessika@seznam.cz) DRŽÍM PALEČKY

Jako na kolotoči

/0 Komentáře/v /přidal

Pro někoho konec, pro jiného začátek. A lidi řeknou: Tak už to prostě chodí. Opravdu? A vážně je to tak pro všechny nejlepší; něco, pro co se vyplatí se nevzdávat, bojovat, stát si za tím a i kdyby jen na chvilku, i kdyby jen pro celé ,,kouzelné? odpoledne, řekne: Teď ti to vážně sluší. Jak panoptikální je tato pravda. Jak banální a evidentní záležitost zároveň. Jak nemorální, ale přesto natolik opomíjená, až zdá se býti zarážející. A přec probíhá ten kolotoč stále znova a dokola, přec si ho žádná nenechá ujít. Stát na prahu bolesti a aniž se tázat: Proč?, snášet ji tak dlouho, jak bude zapotřebí. Možná právě to ono snášení bolesti, mohlo by býti předmětem mých úvah. Možná lidem nestačí říct jen ?jednou, někdy, někdo; něco…?. Možná, že chtějí znát, z jakého důvodu se tak stalo. Možná, že nejsou takovými sobci, aby je zajímal cizí příběh; reálný příběh, aniž by vyslechli, o kom doopravdy je. Ač můj příběh je pouze o síle. Snad o cizí síle, vesmírné síle, nebo o té mojí. Je o neviditelném a téměř bezcharakterním pablesku, který žel zcela nenápadně, naplňuje naše životy a pohání nás dál. PŘÍPAD I. Byla úplně sama na chatě. Měla velkou zahradu a v ní poměrně bohatý les. Stála mezi smrky vysokými tak do jejího pasu a před sebou dvě velké lísky ? stoupla si tak, aby na ni nebylo od chaty vidět. Patnáct metrů nalevo stálo auto, mezitím listnáč, občas nějaký ten smrček. Pahýly stromů a hodně listí. Asi deset metrů před sebou měla listnáče ostříhané do tvaru krychle, mezi nimi houpačka. Nikdo na ní nebyl, ale tímto místem by se dalo podívat směrem k ní. Zprava asi tři metry do další zahrady, ale sousedi nepřijeli. Všude kolem pusto, jenom sousedi zleva by mohli něco vidět, kdyby se snažili. Úzkost v očích se pojila s podivností zamýšleného činu. Není-liž pravdou, že toto je divné?! Rukou jakoby náhodou si přejela přes žebra a dole nahmatala břišní špek. Rozhlédla se kolem, předklon a pravou ruku ponořila hluboko do svého chřtánu. Prostředník a ukazovák bohatě postačí k podráždění jícnu a zpětného vyvolání zvracení. Proč?! Zvratkovitá hmota vytekla mezi listí a ona ji jím přikryla. Otřela si ústa a ruku, nádech, výdech. Úzkostné rozhlédnutí. A znova, dvakrát, třikrát. Odkrytí zažloutlé skloviny, šílený smích. Potácí se na patách a jako by se na pevné hlíně houpala jako na provázku (snad divadelním provázku, napadne ji), nemůže získat rovnováhu. Od pat ji přes celé tělo táhne kosa, a nejenom od nohou, ale snad z celé té šílené scenerie. Naposledy se podívá na zem, pohrábne listí a otře si obličej. Zamíří zpátky do chaty s podivným zákalem v očích. Zákalem jsou slzy, potoky slz, které ne a ne vytéct na obličej. Její oči tak působí téměř jako by byla zhotovena ze skla. PŘÍPAD II. Jela se projet hodně daleko na kole, sama, jen ona a kolo. Ujela asi pětadvacet kilometrů, přejela nějakou krychlovitě stavěnou budovu sloužící průmyslu a před ní se otevřela rozlehlá, pustá pláň. Dorazila na místo, které evokovalo vzduchoprázdno. Jako by jej jiný popsal jediným slovem ?pustina?, ona jich pro něho neměla dostatek. Kdesi vlevo se táhla silniční dálnice a pronikaly sem záchvěvy svištivých zvuků. Postavila kolo doprostřed slepé cesty a s nádechem toho dech-beroucího prázdna se marně rozhlížela kolem, zda uvidí něco, co dá tomuto podivně rozlehlému místu nějakou formu. Avšak nenacházela ho. Nebylo nic, co by se snažilo nějakým způsobem zakrýt, nic, kam se schovat, kde růst a žít. Jen pustina, jen to prázdno; na nebi jediného mráčku, snad jen bílá oblaka. Všude kam by jen oko dohlédlo, možnost se rozeběhnout na tisíc metrů. Co krůček, to svoboda. Co krůček, to silné bodnutí nožem. Jak jen může existovat na světě takové zaražení-hodné prázdno?! Příliš prázdné pro lidské bytí. Přespříliš stejné jako její vlastní nitro. Prázdná, je prázdná. Prázdná jako ta pustina kolem. Prázdná jako osamocená, prázdná jako hladová, prázdná jako ta nejvýstižnější charakteristika jejího života. Co by oko dohlédlo, tam se dá rozeběhnout, jenomže oko už nemá sílu se dívat. Před okem je zamlžený obraz. Kam se jen vydat, kam se jen vrátit, jen ona, jen její kosti, jak beznadějné je vůbec se o něco snažit. Jak, když je navždy pohlcena svým prázdnem. A mohla bych pokračovat. Kolik ještě zákalů, kolik ještě dalších cest budu muset absolvovat, kolikrát se poklonit k zemi, kolik spolykat tabletek k tomu, aby si lidé uvědomili, že tohle není chvályhodný život? Kolikrát ještě se pokloním životu; jeho výsostné a ochromující absurditě, jeho až fatálnímu kontrastu našich poklonů a cizí lidské rozmařilosti. Kolikrát ještě, budeme se klanět před celým světem, před celým bohabojným životem? [Autorská práva vyhrazena. Kdo to zkopíruje, ustřelim mu hlavu.]

Zvládnu to? Určitě jo!!

/0 Komentáře/v /přidal

Víte, já vás sice neznám, ale přesto vám všem hrozně věřím. Proto jsem se rozhodla taky sem napsat. Pokud mi řeknete, že to dokážu, budu tomu věřit snad víc, než když si to říkám já sama. Čtu si tady vaše příběhy a když vidím, že je vám třeba 30 a pořád jste se toho nezbavili, říkám si, že tak nechci dopadnout. Mně je 17, snad to ještě můžu zpravit. V hubnutí se vlastně potácím už od 11 let, z toho těch prvních 5 to bylo spíš jenom o nesplněném snu, jedla jsem úplně normálně,možná trochu omezovala večeře a sladkosti. Smutný na tom je to, že už tenkrát, když jsem něco sladkého snědla, jsem si to vyčítala. Pamatuju si, jak mi jednou kamarádka říkala, ať pořád neblbnu, že ještě spadnu do nějaký anorexie. Tenkrát jsem se tomu zasmála, to mně nehrozí, na to mám jídlo moc ráda. Teď zpětně si uvědomuju, že už těch prvních pět let byl rozjezd. Sice pozvolnej, ale byl. No nic. Rozhodla jsem se, že s tím musím skončit. Kvůli svý rodině. Už se prostě nemůžu koukat na mojí milovanou maminku, jak jí to ničí a ubíjí. Já jsem nikdy neměla období, že bych nejedla vůbec nic, ani jsem nikdy nebyla kost a kůže, ale pomalu zatloukat hřebíčky do rakve rodičům i ségře, to se mi dařilo skvěle. Vlastně občas ještě daří. Takže jsem si řekla dobře, 55kg na 171cm není nejhorší, takže už teda hubnout nebudu, ale váhu si musím udržet. To je totiž ten můj hlavní problém. Začala jsem jíst víc, ale pořád se hrozně bojím, že přiberu. Vím, že není normální se vážit třeba 50x denně, možná i víckrát (máme digitální váhu, takže když na ní stoupnu třeba 3x za sebou, klidně se může stát, že pokaždý ukáže jiný číslo. Takže se zvážím radši 10x a podle toho co kolikrát ukáže si udělám obrázek. Nemůžu snést pomyšlení, že bych žila v dojmu, že mám míň než mám ve skutečnosti. To už se radši budu utápět v depresích z toho, že se na tý váze objevilo nějaký hrozný číslo). Vlastně se někdy přistihnu, že si třeba zakazuju se napít nebo si vzít kousek okurky, protože bych pak vážila víc. Vím, že by to nebylo skutečný přibrání, ale prostě bych v tu chvíli víc vážila. Ale ve skutečnosti se orientuju jenom podle vážení ráno. To zbylý je jenom kvůli tomu, abych věděla jak na tom jsem během dne a kolik toho ještě můžu sníst. Mám prostě svý hranice, přes který nejdu. Třeba včera ráno jsem vážila 55 nebo 55,5. Takže dobrý. Ale dneska 55,5 nebo 56. 56kg už je pro mě tabu, takže dneska jsem zase dá se říct na dně. I když vím, že ve váze dochází k různým výkyvům, jak tělo zadržuje vodu a tak, takže zejtra budu mít nejspíš zase těch 55. Ach jo, proč to tak je? Proč mi na tom tolik záleží? Okolí mi říká, že jsem až moc vyhublá, tomu já nevěřím, nemyslím si, že by těch 55kg bylo málo, ale na druhou stranu taky vím, že i kdybych třeba 2kila přibrala, pořád bych nebyla tlustá. Asi taky pořád nevím, jak moc jíst nebo nejíst. Jeden den jsem třeba měla pocit, že jsem toho splácala až moc. Tak jsem se večer chlubila mámě, abych jí potěšila, a ona mi na to odpověděla, že moc to sice není, ale že dobrý, že vidí že jsem něco jedla, navíc po malejch dávkách a pravidelně, takže je celkem spokojená. Já nevím, třeba včera jsem měla 3 kusy bábovky (normální velikosti), k obědu trochu brambor zapejkanech s mletým masem, jablko a pak jogurt s banánem a trochou rozinek a marmelády. Po tom se přece nepřibírá, ne? Připadám si trochu hloupě, že sem píšu svůj jídelníček, ale když já si s ním fakt nevím rady. Já fakt chci bejt normální. Chci jít na vejšku a hlavně se vdát a mít děti. Normální rodinu. Chci jednou svým dětem udělat k obědu lívance a bezstarostně si dát s nimi. Nechci nikomu kazit dovolenou, jako jsem to dělala teď po poslední dva roky. Chtěla bych se věnovat třeba charitě, pomáhat, být užitečná. Ale taky normální, veselá, prostě jako dřív. Tak proč se tolik bojím toho, že přiberu? Ale já to určitě zvládnu?prostě na sebe musím pomalu, pomalu dávky jídla zvyšovat. Našla jsem si poměrně dost informací o metabolismu, jak ho zrychlit a tak, tak snad se mi to podaří. Určitě jo. Třeba to taky bude lepší, až vysadím prášky, který mi udržujou menstruaci. Ve vedlejších účinkách maj i přibírání. No jo no, co jsem si nadrobila, to si musím taky sežrat. Na druhou stranu se mi poslední dobou mnohem častěji stává, že se někde zahlídnu a jsem spokojená. A víte, co se mi stalo nedávno? Mám o dva roky mladší ségru. Má nádhernou postavu, je to ten typ, co může sníst co chce. Díky bohu že je tomu tak, asi bych se zbláznila, kdyby sklouzla do něčeho jako já. Naštěstí to nemá zapotřebí. No a tuhle jsem byla sama doma a napadlo mě vyzkoušet si její oblečení. Světe div se, ono mi bylo!! Něco sice trochu těsnější, ale stejně mě to hrozně povzbudilo a taky utvrdilo v tom, že už nemusím dál hubnout. Tak proč mě dokáže jedno pitomý číslo dostat zase na kolena? Byla bych hrozně ráda, kdybyste mi nějak poradili. Jak správně jíst abych nepřibrala a tak. Protože vy jste jediní, kdo mě může ve skutečnosti pochopit. Doma to se mnou myslí dobře, ale přesto mi občas řeknou přesně to, co nechci slyšet. Jinak, vím, že už to zní trochu trapně, když to sem píše každej (ale zároveň věřím tomu, že to taky každej myslí vážně) vám všem hrozně držím palce, abyste se z toho vyhrabali. Kdybych někomu mohla pomoct já, ráda bych to udělala, i když mě nenapadá jak. Tak já budu končit. Mějte se nejlíp jak to jde a životu zdar!!!

Anorexie

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni, rozhodla sem se sem napsat svůj příběh. Už od mala sem měla problemy s jídlem..ale teď je to mnohem horší,před dvouma rokama sem byla na psychiatrické klinice v Brně. Léčila sem se tam z ANOREXIE,DEPRESE a SEBEUBLIŽOVÁNÍ. Byla sem uplně na dně, planovala sem si i sebevraždu…předtím sem měla přítele který mě mlátil a strašně mi ublížil. S rodiči sem nikdy nměla moc dobrý vztah takže sem se jim nesvěřovala, s ničím. Tak sem jim tohle neřekla, možna by bylo hodně věcí jinak. Jak mě propustili z kliniky, bylo to asi po dvou měsících, protožesem tam zhubla 6 kilo……tak mě nechtěli pustit. O rok později sem se předávkovala práškama, v den svých osmnáctých narozenin….bylo to něco hrozného..doma sem pořád kolabovala a naši si mysleli že to mám z jídla, ale bohužel nee! Tak mě vzali a jeli sme na pohotovost, tam mě napojili na přístroje, dali vývod a bojovala sm o život…umírala sem našim před očima. Ale po třech dnech sem se dala dohromady…a konečně sem mohla i na nohy…bylo to něco hrozného a už bych to nechtěla zažít. Teď je to vše ve starých kolejích, myslím z jídlem….nejím, hubnu…prostě to nejde přestat chvíli to vydržím ale pak do toho spadnu…prostě chci být hubena, dokonalá…..tak nejím….V 9 třídě sem snědla na co sem přišla, a taky sem vypadala….vážila sem 70 kg….Měřím 172, a teď mam 50 kg ale je to pořád mooooooooooooooooooc…když se na sebe podívu do zrcadla tak to je něco šíleneho….V poslední době sem nejedla nic…a cítím se báječně..úplně perfektně..ptostě mi to takhle vyhovuje a sem spokojena….že nic nemusím jíst…Ale přitom bych chtěla strašně moc pomoct..ale vím že do toho vždycky spadnu…když vidím ty hubené holky tak jim závidím…

pořád nemůžu přestat

/0 Komentáře/v /přidal

Už sem jednou sem psala příběch . Ale jeto horší a horší. Táhne se to semnou už hrozně dlouhou dobu. Pořád jsem natom hůř …. už nevím co mám dělat. Všechno jídlo se mi zdá zbytečné. Nechápu proč jíst , kdyš stejně akorát břiberu a nic s toho nemám. Je fakt že se třeba 3 dny najím normálně ale dalších 7 dní potom…. nejím tak , jako normální člověk jí. Sice to o sobě vím , ale nechci si to přoznat . Nikomu už nemůžu věřit takoví to vemsi nepřibereš ! jeto blbost mě je jasný že kdyš si vezmu tak naberu. Dokonce už ají beru Laxativa a prášky na hubnutí.. v hlavě mám pořád hlas druhyho já , který mě pořád radí co nemám dělat . Celí den myslím na jídlo. je pravda , že se z děckama a s rodiči bavím dost ale začínám bít nervoznější než předtím. Nevím jestli mám jít k psychologovi , bojím se to řešit abych nemusela jíst. jednou sem byla u psycholožky je to tak 4 měsíce a to mě řekla že mi nic není. Já si myslím že sem normální ale hodně lidí pochybuje. sem ztracená………..