Archive for category: Můj příběh

Jsem zklamaná duše, co potřebuje pochopení. <p> Tak tuhle vetu jsem řekla kamarádce a až po jejím vyslovení mi došlo, že je to skutečně tak. Mám bulimii! Mám bulimii už 5 let, 1 měsíc a 14 dní. Nastoupila jsem do druháku na SŠ. Všechno se ve mně zlomilo, když mi nějakej klučina řekl: „Tak dělej, ŠPEKU“! Nebyla jsem tlustá, já to vím, měřím asi 178 cm, mám asi 63 kg. Každej se ale diví, když mu řeknu, kolik vážím, vypadám tak o 10 kg lehčí. Prej mám těžký kosti po mámě. Když jsem s tim začala, měla jsem asi 69 – 70 kg a chtěla jsem jen tak nějaký to kilo shodit. Začala jsem se zvracením večeří, ale to nějak dolu nešlo. Pak už to šlo všechno ven. Když jsem s tim začínala vůbec to nešlo. Zvracela jsem čtvrt až půl hodiny a stejně to nebylo všechno, pomáhala jsem si špejlí obalenou ve vatě. Teď je to za 3 minuty venku, a to jenom dvouma prsty. Jsem schopna se vyzvracet ale jen doma nebo u přítele doma. <p> Nikdo neví, že tim trpím. Jsem v tom sama a chce se mi brečet. Každá z Vás ví, jaký je to, když je Vám pořád zima. Ale spim krásně. Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nemá rád, že se žádnýmu klukovi nemůžu líbit. <p> Před dvěma lety jsem si našla prvního kluka, resp. on si vybral mě. Říkal mi dlouho, že mě miluje. Po 4 měsících řekl, že nikdy nemiloval jinou než tu jednu bejvalou. Po dalším měsíci jsme se rozešli. Byla jsem nešťastná. Už v tu dobu, kdy jsme spolu chodili mi můj tehdejší nejlepší kamarád řekl, že mě miluje. Byl strašně hodnej, nikdy jsem si s nikym nepřipadala tak hezky. Byl opravdu kamarád v pravým slova smyslu. Nechtěla jsem to přátelství kazit a ani jsem s nim nechtěla chodit, protože je o asi 8 cm menší než já. V květnu minulýho roku jsem mu podlehla. Připadala jsem si jak princezna, co pro ní přijel princ na bílým koni. Najednou jsem měla pocit, že jsem „pupek světa“. Chtěla jsem s tim v tu dobu skončit, ale nějak jsem to nedokázala. On mě obletoval, říkal mi, jak jsem nádherná, několikrát denně, že mě miluje. Chtěl být pořád se mnou. Pak se to nějak změnilo, pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát. Nemůžu za to, jsem pořád unavená. Nevím, jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit. Proč je život takovej zlej. Bojím se, že ho ztratím. Hrozně se za sebe stydím. Zvracím už sice jen jednou – dvakrát denně, ale nechci vůbec. I v tuhle chvíli mám hlad. Po tvářích mi tečou slzy, ale už se zároveň těším domu, abych se pořádně najedla a pak to zase vyhodila. Poraďte mi někdo, co mám dělat. Já už dál nemůžu. Chci bejt normální. <p> Jsem zklamaná smutná duše, který nikdo nerozumí. Já vím, že jsem přecitlivělá a v duchu si za to nadávám. <p> <p> Dušička

Všechno začalo už v dětství……. Můj starší bratr se mi posmíval,že jsem „tlustoch“ a maminka,kdykoliv jsme spolu šly koupit nějaké nové oblečení,tak neopomněla říct:“Kdybys byla štíhlejší,mohla by sis na sebe kupovat hezčí(modernější) oblečení.“ Pravda je,že od svých 14-ti let,kdy se naše rodina přestěhovala z menšího města do města krajského,mám problémy s jídlem.Nejprve šlo o pravidelné přejídání(téměř čímkoliv v jakoukoliv denní či noční dobu) a potom o striktní odmítání potravy.Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat.Když mi bylo 20,ocitla jsem se poprvé v nemocnici s akutní pankreatitidou(zánětem slinivky břišní).Byla to velice nepříjemná zkušenost,která se,bohužel ještě několikrát(přesněji 4krát) opakovala.Nejhorší na té nemoci byl fakt,že mě v nemocnici považovali za alkoholičku (onemocnění slinivky je totiž průvodním jevem alkoholismu). Co se týká mojí váhy,prošla už hodně velkými výkyvy.V období problémů se slinivkou jsem během měsíce shodila 20 kg (pankreatitida se léčí klidem na lůžku a přísnou dietou- např,jsem celých 5 dnů nasměla nic jíst).Dodnes si pamatuji,že jsem vážila 60 kg oblečená do tlustého zimního svetru,což při mojí výšce 181 cm skutečně nebylo moc. Svoje další zdrav.komplikace snad ani nemusím popisovat,věřím,že si je většina čtenářek těchto stránek umí „živě“ představit. Na závěr bych chtěla zmínit ještě jednu věc:Mám za sebou pokus o sebevraždu(důvodů pro ni bylo dost:pocity méněcennosti,zdrav.problémy-těžké deprese….). Dnes jsem ráda,že jsem ještě pořád tady…. Díky terapii jsem pochopila alespon některé příčiny,které vedly k mojí nemoci(hlavní příčinou u mě bylo dost nevydařené dětství) a díky pomoci mého otce jsem podnikla několik zásadních změn ve svém životě(např.plastická operace nosu),které mi zvedly moje pochroumané sebevědomí. Přiznám se,mám obavy z budoucnosti.Nedělám si žádné iluze o tom,že 12 let života s PPP se nepodepíše výrazně na mém zdraví až budu o něco starší. Momentálně doufám,že se mi podaří najít citlivého a tolerantního přítele,protože je docela těžké být ve 26 letech sama. Na závěr jeden výstižný citát,který ,myslím si, úzce souvisí s PPP. „V dětství rosteme láskou a dostatkem věcí, v dospělosti starostmi.“

Zdravím všechny, vím, že bych tady měla napsat svůj příběh, který se točí kolem bulimie, ale využiju tuto stránku k nalezení kontaktu ne Verču, která psala příběh: „z etrému do extrému“ a to proto, že jí něco dlužím, ještě z léčebny. Verčo, mrzí mě, že jsem se neozvala ani Tobě ani holkám,byo to docela těžké období. Prosím Tě, jestli můžeš, tak se mi ozvi na mail: olca_z@centrum.cz Jinak všem přeju hodně sil ke zvládnutí A i B. Nikdo jiný než my samy nám nemůže pomoct. A hlavně musíme být přesvědčené, že si chceme pomoct.

<p><font face=“Arial“ size=“2″>Víte, co je na bulimii nejhorší ? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe ?. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát ? Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO ? Moudré knihy soudí – špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.</font></p> <p><i><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínky z dětství</font></i></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka první</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální – byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka druhá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti ? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ?.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka třetí</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější – u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka čtvrtá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno – kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí – tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady ? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? – let.</font></p> <p> </p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř !</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka pátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech !) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jak jsem to řešila ? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst ? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba ! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Jaká byla odezva ? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník – DĚLEJTE S NÍ NĚCO ! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka šestá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná ! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka sedmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka osmá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali – Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez ! Vypadáš strašně vyčerpaně ! Stoupla jsem tedy na váhu – 46 kg ! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou ? ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně – snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře – milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou – zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.</font></p> <p><b><font face=“Arial“ size=“2″>Vzpomínka devátá</font></b></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne ?"</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>T A K !</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.</font></p> <p><font face=“Arial“ size=“2″>To byl začátek bulimie.</font></p>