Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny, vím, že bych tady měla napsat svůj příběh, který se točí kolem bulimie, ale využiju tuto stránku k nalezení kontaktu ne Verču, která psala příběh: „z etrému do extrému“ a to proto, že jí něco dlužím, ještě z léčebny. Verčo, mrzí mě, že jsem se neozvala ani Tobě ani holkám,byo to docela těžké období. Prosím Tě, jestli můžeš, tak se mi ozvi na mail: olca_z@centrum.cz Jinak všem přeju hodně sil ke zvládnutí A i B. Nikdo jiný než my samy nám nemůže pomoct. A hlavně musíme být přesvědčené, že si chceme pomoct.

Kdybych mohla,od vseho bych utekla,protoze anorexie mi znicila zivot,kterej mi jeste pred tremi lety vcelku drzel pohromade.kdyby to tak slo vratit,co bych za to dala!je mi 19let a snazim se studovat(zamerne uzito)konzervator v Brne.Bohuzel ty deprese spojeny s ppp si me vzdy dost tvrde vyhmatnou a jist jako predtim uz nikdy nebudu moct,bohuzel se pri tomto psani nedokazu zbavit slz,stalo se,nemohla jsem jist,zhubla 11kg,zaludek se mi smrskl,takze takove porce,jako jsem zvladala predtim uz nehrozi,nemuzu spat,spousta beznych veci me stresuje natolik,ze se jim vyhybam,mam pred sebou6-ti tydenni hospitalizaci o niz pochybuju,ze pomuze,vazim 41kg a sama sebe se ptam,jestli vubec nekdy budu moci rict,ze jsem to zvladla a mam to za sebou,tohoto se nikdy!!!!!!!!nelze zbavit uplne,porad jsem si rikala dokud je mi fajn dokud to atohle,je vse ok!uz tato myslenka je vasi zkazou,protoze pak stejne at chcete nebo ne,prijde doba,kdy vas tahle lest dobehne a pak?pak uz mate smulu,je pozde,snazte se jak chcete,mate smulu!vim,o cem pisu,nikdo me nechape a anecchapu to ani ja,co se to stalo,zejsem najednou mela38 kg,jak se to stalo?dodnes nevim.Bylo to snadny,cesta zpet je plna beznadeje,nebot vam stejne dojde,ze jist uz vlastne ani neumite,mate 2 moznosti-snazit se,tvrde a pocctive i kdyz vam treba bude zle,vydrzet to,nebo si nadale lhat,ze se vas to netyka,nejist a tise umrit,to prece nechceme,i kdyz nas to nekdy napadne.Tohle je ale slepa cesta,takze vy holky,ktery mi rozumite a vite,o jakou hruzu jde,kdyz vas na dva mesice zavrou do spitalu a pozorujou jako v zoo,snazte se,budu vam vsem drzet palecky a vy,ktery tajne ulivate jidlo a mate z toho srandu se na to rychle vykaslete driv,nez vam nebude pomoci,taky mi to prislo super,ale nestoji to za cenu zivota,pokud nevite,co s tim,klidne zavolejte na linku duvery,tam vam daji kontakty a spousta veci jde jeste zachranit,nezapomente,ze na pppumira tolik procent holek,co lidi s rakovinou!zlomte vsechny vaz,ta cesta zpet za to stoji-alespon v to doufam. zdravi vas GABCA.

Jiz vice nez hodinu travim zase na internetu a samozrejme procitam stranky o MA a bulimii. Jsem opet v tezke depresi,nesnasim se, opovrhuji sebou a silene ZAVIDIM anorektickam. Nevim, jestli jsem „prava“ bulimicka, ale asi ano. Nezvracim. Svou abnormalni zravost stridam s hladovkami, projimadli a cvicenim. Uspech? Zadny!! <p> Jiz 8 mesic travim v USA jako au pair a bylo to hrozna chyba. Je mi 24 let a zravosti trpim od 17. Nikdy to ale nebylo vmezich jako tady. Doma jsem si vzdycky udrzela tu vahu + – 5 kg maximalne. Tady jsem uz pribrala 10 kg a jsem totalne na dne. <p> Nezlobte se co ted pisu, ale pripada mi, ze vsechny bojujeme marne. Nikdo se z toho poradne nedostal a nikdo neumi vratit ten cas zpatky, najit ten hnusny bod, proc to zacalo. Kricime vsechny o pomoc, ale nejsme chudinky k politovani. Spise k opovrzeni. Porad si jen stezujeme, ale spis bychom misto litosti potrebovali odsoudit. Ale my se vlastne umime potrestat samy, ze ano? Jsme odsouzeny k trestu, k mnohaletemu trestu a tady v tomhle neexistuje amnestie, prominuti te dalsi poloviny apod. Je to konecny rozsudek. Je to pro nas trest dozivotni? Ano, je. <p> Priznejme si, kolikrat jsme to zkouseli?! Kolikrat to byl ten dalsi ZITREK, ktery mel byt jiny? Kolikrat jsme sli vecer spat a prali se probudit do jineho sveta. Nesnasime se, nicime lidi kolem sebe. Litujeme se a zaroven jsme si odporne. Znicili jsme si vlastni zivot, zpackali jsme to. At uz je to skola, vztah, jine sny …. nerealizovatelne tak jak bychom chteli, protoze vidime porad jen SEBE. Jsme sobci, ze vsech sobcu nejsobectejsi a jedine co umime je brecet. <p> Je nekdo, kdo s tim nesouhlasi. Uz jsem unavena porad bojovat a zacinat se svym ZITRKEM, PRISTIM TYDNEM apod. Jaka je tedy pomoc? Skocit z mostu, nacpat se praskama, podrezat si zily, …? I na to jsme moc slabe. Vsichni rikaji, nevzdavej se, mej nadeji, ale nam to nejde. Nekdy se pristihneme s usmevem na tvari, tesime se na to. tesime se, ze se zmenime, ze to bude jine, snime o tom, … BUM, BAC. Uz je to tady zase. Padame niz a niz. Hluboka propast, padame a ztracime prehled o tom co se vlastne nahore deje. Co je to vlastne ten ZIVOT, kteri ziji ti ZDRAVI. Jdeme po ulici a premyslime o tech kolem. Ta se ma, je stihla a ji neco sladkeho, tady ta zase ji urcite jenom zdrave, … <p> Tak co vezenkyne ve vlastnim tele, myslime si, ze je vubec nejaka sance? Umi nekdo pomoci? Neunavujeme uz svet nasimi vykriky o pomoc? neni jim uz z nas zle? <p> Je to prokleti a my nezname zadna zarikadla a nikdo je pravdepodobne nezna a zivot je bohuzel tak dlouhy a my budeme trpet jeste tak dlouho. <p> Nebo ne? Zna nekdo odpoved na ty nase nekonecne otazky (porad stejne), zna nekdo ono kouzelne zarikadlo? Pokud ano napis cokoliv <p> stozany@seznam.cz

Ahojky. <p> Zdravím všechny, kdo se dívají na stránky s poruchami příjmu potravy. <p> Asi by bylo dobré, kdybych se na začátek malinko představila. Je zřejmě pochopitelné, že budu vystupovat pod „krycím“ jménem, což mi (alespoň doufám) odpustíte. <p> Takže: Budu si říkat Valentýnka. Je mi sladkých 20 let a už asi od osmé třídy se trápím s mentální anorexií. Zvláštní je to, že neustále držím diety (tedy jestli se tomu, že jím někdy 1 jídlo denně dá říci dieta), přestože podle mínění druhých jsem nikdy nebyla tlustá. <p> Ale abych začala od začátku. Pocházím z rodiny, kde se domnívám, že jsem hodně citově strádala. Měla jsem poněkud agresivního otce (který mě s oblibou mlátil) a v matce jsem se hodně zklamala. Nikdy jsem neměla žádnou oporu, v ničem si nevěřila, byla a doposud jsem hodně přecitlivělá. Rodiče mě v ničem nepodporovali, přestože jsem byla na hodně věcí nadaná. A tak ze mě vyrostla holka, která se ve všem podceňovala. Naši mě doma vždy hodně ztrapňovali. Mnohokrát jsem slyšela jak mám velký zadek, že bych se sebou měla něco dělat. Ale co? Při své výšce 1.66 jsem mívala kolem 54-56 kilo. Ale v prváku na střední škole jsem přibrala – 62 kilo. No, hrůza. Začala jsem držet nějaké dietky a má váha se střídala jednou 60 jednou 55. Ale to bylo pořád málo. 55 kilo? Připadala jsem si tak tlustá (tedy zejména v oblasti zadku a stehen). <p> A tak jsem s různými dietkami procházela celý druhák. Nevím, ani čím, že se to tak zvrhlo, ale ve třetáku jsem zhubla na nějakých 42 kilo. Ono se to možná nezdá být tak málo, ale na to, že jsem vždy sportovala a už i tak měla málo podkožního tuku to byla docela pálka. Ale já se viděla pořád téměř stejně – tlustý zadek, tlustá stehna. Jenomže při mé výborné ? dietce se objevily potíže. Nemohla jsem vůbec spát, byla jsem věčně unavená a o depresích bych mohla vydat knihu. Nemluvě o tom, že slovo menstruace bylo pro mě cizí. Začaly mi padat vlasy, lámaly se nehty, daleko nebývalo k omdlívání. Pořád mi byla zima, která přetrvává doteď.Mám ještě pokračovat? Stejně to všechny známe. <p> Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zhubnout. Téměř všechny mé myšlenky se točily kolem toho, jak bych dosáhla mé vytoužené vychrtlosti – né štíhlosti, nýbrž vychrtlosti. A pak ještě nad tím, jak mě nikdo nemá rád (což samozřejmě nebyla pravda).Takže, pokud někdo má tytéž pocity, mohu Vás ujistit, že vždy se najde někdo na světě, kdo Vás bude mít rád. Hubnutí šlo pomalu. Jaktože jsem zhubla za měsíc pouze 2 kila, když jsem za den sotva něco snědla? A kolik hodin jsem věnovala cvičení – plavání, běh, posilování,…. A víte, co je zvláštní? Jak výborně umíme skrýt to, že jsme zhubly, Možná mi to ani nebudete věřit, ale naši si ničeho nevšimli. <p> Až minulý rok o prázdninách se stal zlom a já si uvědomila, že CHCI ŽÍT!!!!!!! Za pomoci mých skvělých přátel, kterým touto cestou děkuji, jsem začala bojovat se „skvělou kamarádkou“ – mentální anorexií – která mi tolik věcí v životě zkazila- společně s nimi. Nemůžu říci, že to zvládám. Lhala bych. Vím, že slovo snažím se, je rozdílné od toho, zda to jde. <p> Nyní (včera jsem se vážila) mám 53 kilo. Chci a moc si přeji, abych úzkost z domnělé tloušťky překonala a mohla žít jako ostatní. <p> Holky, moc Vám ze srdce přeji, aby jste to překonali. Vy to určitě zvládnete. Nenechte se odradit neúspěchy. Vždyť i cesta dlouhá tisíce mil musí začít jediným krůčkem. <p> A na závěr bych to ukončila mým oblíbeným citátem od H. Heineho: V nás samých svítí naše šťastná hvězda. <p> *** Valentýnka ***

Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…